Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 252/2020Usnesení NS ze dne 17.03.2020Podvod

HeslaPodvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.252.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1,3 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 252/2020-287

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2020 o dovoláních obviněného M. V., nar. XY, bytem XY a obviněné M. S. E., IČ XY, se sídlem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 9 To 435/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 105/2018, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněného M. V. a obviněné M. S. E., zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 9 To 435/2019 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 9 T 105/2018.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 9 T 105/2018, byl obviněný M. V. uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a obviněná právnická osoba M. S. E., byla uznána vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„M. V.

dne 16. 12. 2016 na ul. XY v Brně jako předseda představenstva a statutární orgán společnosti M. S. E., IČ: XY, uzavřel s podnikající fyzickou osobou I. J., IČ: XY, se kterou měla společnost M. S. E., již dříve uzavřenou rámcovou objednávku na provádění prací dle pokynu objednatele, v rámci finančního vyrovnání v zájmu společnosti M. S. E., dohodu o narovnání dle ustanovení § 1903 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., na základě které převedl na I. J. vlastnické právo na strojní nůžky v hodnotě 100 000 Kč, které sice dne 24. 11. 2015 byly společnosti M. S. E., dodány O. K., IČ: XY, ale vzhledem k tomu, že M. S. E., neuhradila kupní cenu, nedošlo k převodu vlastnického práva na společnost, což I. J. zamlčel a tímto jednáním společnost M. S. E., dosáhla neoprávněný majetkový prospěch, načež dne 22. 6. 2017 došlo k odvezení těchto strojních nůžek z areálu na ul. XY v Brně jejich skutečným vlastníkem O. K., čímž I. J., nar. XY, trvale bytem XY, vznikla škoda ve výši 100 000 Kč,

M. S. E.

dne 16. 12. 2016 na ul. XY v XY prostřednictvím svého statutárního orgánu M. V., nar. XY, který byl oprávněn za tuto právnickou osobu v posuzované době jednat jako předseda představenstva, uzavřel s podnikající fyzickou osobou I. J., IČ: XY, se kterou měla společnost M. S. E., již dříve uzavřenou rámcovou objednávku na provádění prací dle pokynu objednatele, v rámci finančního vyrovnání v zájmu společnosti M. S. E., dohodu o narovnání dle ustanovení § 1903 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., na základě které převedl na I. J. vlastnické právo na strojní nůžky v hodnotě 100 000 Kč, které sice dne 24. 11. 2015 byly společnosti M. S. E., dodány O. K., IČ: XY, ale vzhledem k tomu, že M. S. E., neuhradila kupní cenu, nedošlo k převodu vlastnického práva na společnost, což I. J. zamlčel a tímto jednáním společnost M. S. E., dosáhla neoprávněný majetkový prospěch, načež dne 22. 6. 2017 došlo k odvezení těchto strojních nůžek z areálu na ul. XY v Brně jejich skutečným vlastníkem O. K., čímž I. J., nar. XY, trvale bytem XY, vznikla škoda ve výši 100 000 Kč.“

Za uvedené jednání byl obviněný M. V. odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Dále byla obviněnému podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem.

Obviněná právnická osoba M. S. E., byla podle § 18 odst. 1, odst. 2 zákona č. 418/2014 Sb. o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících odsouzena k peněžitému trestu ve výši 70 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby se stanoví na částku 1 000 Kč, tedy celkem 70 000 Kč.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému I. J., narozenému XY, trvale bytem XY, škodu ve výši 100 000 Kč.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 9 T 105/2018, podali obvinění M. V. a právnická osoba M. S. E., odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 9 To 435/2019 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 9 To 435/2019, podal následně obviněný M. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl nesprávnost výroku o vině, neboť skutkem vymezeným v odsuzujícím rozsudku nemohlo dojít k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Absentuje obligatorní znak trestného činu podvodu, a to vznik škody a naplnění subjektivní stránky trestného činu. Jednání pachatele musí být v přímé příčinné souvislosti se vznikem škody na straně poškozeného. Poškozenému jednáním obviněného, tedy uzavřením Dohody o narovnání, škoda nevznikla. Jeho majetek se nezmenšil. Poškozený předpokládal zvětšení svého majetku, k čemuž však v rozsahu strojních nůžek nedošlo. Tato skutečnost ale nejde k tíži obviněného, ale k tíži pana O. K., který strojní nůžky neoprávněně odvezl v době, kdy nebyl s ohledem na ustanovení občanského zákoníku jejich vlastníkem. Dovolateli není také zřejmé, jaký majetkový prospěch měla dohodou o narovnání získat společnost M. S. E. V tomto směru je rozsudek nalézacího soudu nepřezkoumatelný. Obviněný dále vyjádřil nesouhlas se závěry týkajícími se existence výhrady vlastnického práva. Zboží bylo společnosti M. S. E. nejdříve dodáno. Faktury byly O. K. vystaveny až následně a po dodání zboží byly také doručeny žalované společnosti. Společnost M. S. E. se stala vlastníkem předmětných strojních nůžek při jejich dodání. Následně již nemohlo dojít ke sjednání výhrady vlastnického práva. Vlastnické právo, po jejím předání, svědčilo společnosti M. S. E. Zda bylo zaplaceno či nikoli je již zcela nerozhodné. Nicméně svědek M. potvrdil, že zaplaceno za nůžky bylo.

Podle dovolatele je současně dán extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými skutkovými okolnostmi soudů obou stupňů, kdy bylo zasaženo do práva obviněného na spravedlivý proces. Řízení, které předcházelo rozsudku nalézacího soudu, je zatíženo tak zásadními vadami, které způsobují, že rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důkazů, správného právního posouzení a řádného odůvodnění ve smyslu § 125 tr. ř. Z rozsudku není vůbec zřejmé, o které důkazy soud svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění rozsudku není vůbec patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, zejména platnými ustanovením práva civilního.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 9 T 105/2018, a aby věc přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 9 To 435/2019, podala prostřednictvím svého opatrovníka také obviněná M. S. E., v němž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněná právnická osoba M. S. E. v dovolání namítla, že byla jako předběžná otázka nesprávně vyhodnocena otázka okamžiku převodu vlastnického práva k předmětným strojům. Zda byla v rámci ústně sjednané kupní smlouvy mezi svědkem O. K. na použité stroje, včetně strojních nůžek a obviněnou právnickou osobou sjednána výhrada vlastnického práva zůstalo sporné. Obviněný to jednoznačně popřel. Svědek O. K. ve výpovědi uvedl pouze to, že si stroj odvezl, protože mu nebyl zaplacen. K okolnostem uzavření smlouvy se nevyjádřil. Závěr nalézacího soudu je v otázce výhrady vlastnického práva nepřezkoumatelný, neboť z odůvodnění rozhodnutí vyplývá pouze to, že toto ujednání lze sjednat písemně i ústně, ale již nikoli to, zda k jeho sjednání v daném případě došlo, v jaké formě a o jaké důkazy se takový závěr opírá. Obviněná právnická osoba je s odkazem na § 1109 občanského zákoníku přesvědčena, že k nabytí vlastnického práva došlo. Proto ani nemohl být poškozený uveden v omyl a obviněná právnická osoba se na jeho úkor neobohatila. Byla naopak oprávněna poskytnout předmětný stroj poškozenému jako kompenzaci za svoje předchozí závazky. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl naplněn tím, že se odvolací soud dostatečně nezabýval důvody odvolání, což je patrné z odůvodnění napadeného rozhodnutí.

S ohledem na vše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, aby zrušil také rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 9 T 105/2018, a aby věc přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pro posouzení předmětné věci je zásadní zjištění, zda v důsledku jednání obviněného tak, jak bylo vymezeno v popisu skutku odsuzujícího rozsudku a spočívalo v uvedení nepravdivé informace ohledně existence vlastnického práva společnosti M. S. E. k strojním nůžkám při sjednávání dohody o narovnání mezi společností M. S. E. jako dlužníkem a I. J. v postavení věřitele, došlo k takové majetkové dispozici osobou uvedenou v omyl, v důsledku níž by se někdo neoprávněně obohatil a současně by vznikla škoda na majetku poškozeného. Úvahy soudů jsou ve vztahu k dovození příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem a zdůvodnění její existence velmi kusé. Z odsuzujícího rozhodnutí je zjevné, že obviněný měl uvést poškozeného v omyl v souvislosti s úpravou svých závazkových vztahů cestou narovnání. Jinými slovy řečeno, v okamžiku, kdy měl obviněný někoho uvádět v omyl, již mezi společností M. S. E. a I. J. závazkové vztahy existovaly, přičemž se smluvní strany rozhodly z důvodu jejich spornosti či upřesnění tyto upravit formou narovnání. Z dokazování je rovněž zřejmé, že v rámci těchto závazkových vztahů poškozený uplatňoval vůči dlužníku M. S. E. pohledávku ze smluvního vztahu vzniklého na podkladě písemné smlouvy označené Rámcová objednávka č. 2016/01, kterou uzavřela společnost M. S. E. s I. J. dne 4. 1. 2016. Konkrétně předtím, než strany přistoupily k vyjednávání dohody o narovnání, I. J. uplatňoval (v reakci na uzavření dílny ze strany pronajímatele a doplacení dlužného nájemného I. J.) po společnosti M. S. E. úhradu částky 108.633,50 Kč z faktur č. 000054, 000056 a 000060 za opravy a servis na kontejnerech pro vyššího objednatele společnost FCC Česká republika, s. r. o. V souvislosti s tímto dluhem vůči dlužníku společnosti M. S. E. věřitel I. J. dne 7. 11. 2016 uplatnil zadržovací právo podle § 1395 občanského zákoníku na označené movité věci. Právě v reakci na tyto kroky smluvní strany smlouvy č. 2016/01 vstoupily v jednání o úpravě svých vzájemných práv a povinností, které vyústilo v uzavření dohody o narovnání. Jestliže na straně společnosti M. S. E. existoval dluh ze smlouvy č. 2016/01, vznikl bez jakýchkoli pochybností ještě předtím, než obviněný mohl při uzavírání dohody o narovnání poškozeného uvést v omyl, tudíž nelze ani uvažovat o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného, jež mělo spočívat v uvedení nepravdivé informace o existenci vlastnictví strojních nůžek, a následkem v podobě škody vzniklé na majetku poškozeného, jež měla spočívat ve vynaložení majetkových hodnot a práce na provedení oprav a servisu ve fakturované částce 108.633,50 Kč.

S ohledem na tuto specifickou úpravu institutu narovnání je třeba se v posuzovaném případě zabývat vlastním obsahem dohody o narovnání. Z hlediska naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku je pak podstatné, zda osoba uvedená při sjednávání dohody o narovnání v omyl, tzn. poškozený I. J., učinil v důsledku omylu vyvolaného obviněným nějakou majetkovou dispozici, jíž mu vznikla konkrétní újma na jeho majetku. Z obsahu dohody o narovnání ze dne 16. 12. 2016 podle jeho názoru však takový závěr nevyplývá. Smluvní strany uznaly nespornost závazků, jež měla společnost M. S. E., z předchozího obchodního vztahu s věřitelem I. J. Tento dluh se následně strany dohodly vyrovnat tím způsobem, že dlužník se zavázal přenechat věřiteli vyjmenované movité věci v deklarované hodnotě (v případě strojních nůžek ve smlouvě vyčíslené na částku 100.000 Kč). Věřitel se na oplátku zavázal dlužníku uvolnit zadržované movité věci, k čemuž došlo, jak vyplývá z předávacích protokolů ze dne 16. 12. 2016 a 19. 12. 2016. Uvolněné věci však nebyly součástí majetku poškozeného, šlo o věci dlužníka, jež byly věřitelem toliko zadržovány. Součástí ujednání smluvních stran dohody o narovnání byla jakási odkládací podmínka, podle níž se pohledávky a závazky související s předchozím obchodním vztahem společnosti M. S. E. s věřitelem I. J., tzn. i dluh společnosti M. S. E. vůči věřiteli za (zcela) vypořádané nebudou považovat, jestliže k převedení vlastnického práva k movitým věcem nedojde (z jakéhokoli důvodu). Byť tedy byla v dohodě o narovnání smluvními stranami nově konstatována existence pohledávek poškozeného I. J., z hlediska trestní odpovědnosti je rozhodující, že tyto pohledávky (jejichž neuhrazení by bylo možno považovat za jistou formu majetkové újmy na straně věřitele) prvotně nevznikly v důsledku uzavření dohody o narovnání, na jejíž uzavření poškozený přistoupil v důsledku omylu vyvolaného obviněným jeho tvrzením o vlastnictví společnosti M. S. E. k jedné z movitých věcí. Nelze tak dospět k závěru o úbytku majetkových hodnot (škodě) na straně poškozeného I. J., jenž by nastal v přímé příčinné souvislosti s uvedením v omyl.

Vzhledem ke shora uvedenému je taktéž nadbytečné se blíže zabývat závěry soudů, jež se týkají existence výhrady vlastnictví v rámci závazkového vztahu mezi O. K. jako prodávajícím a společností M. S. E. jako kupujícím a tím pádem i otázkou, komu svědčilo vlastnické právo k předmětným strojním nůžkám.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2019 sp. zn. 9 To 435/2019 i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2019 sp. zn. 9 T 105/2018 zrušil, aby zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Ohledně právnické osoby M. S. E. by pak měl postupovat podle § 265k odst. 2 věty třetí tr. ř. s odkazem na § 261 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců (resp. opatrovníka-advokáta), tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání z tzv. formálních důvodů a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Právě o tuto poslední kategorii zásahu do práva na spravedlivý proces se zejména jedná, v důsledku čehož nemohla napadená rozhodnutí obstát.

Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem větší škodu, spáchá trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.

Objektivní stránka trestného činu podvodu je tedy charakterizována podvodným jednáním pachatele, které spočívá v tom, že uvede někoho v omyl nebo využije něčího omylu, anebo zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož na cizím majetku vznikne škoda nikoli nepatrná a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Za omyl se považuje vždy rozpor (neshoda) mezi představou toho, kdo jedná v omylu, a skutečností. Omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat. Podmínkou však je, aby pachatel věděl o omylu již v době, kdy sebe nebo jiného obohacuje. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou podvedený provede a následně mezi vzniklou škodu u poškozeného a obohacením pachatele (event. třetí osoby) pak musí být dána příčinná souvislost.

Po subjektivní stránce je třeba prokázat úmyslné zavinění, které musí zahrnovat též všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Skutková podstata podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku tedy vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené větší škodě a § 209 odst. 3 tr. zákoníku je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§ 16, § 17 písm. a) tr. zák.].

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a uvedeným činem způsobil větší škodu, a obviněná M. S. E. v rámci své činnosti a ve svém zájmu jednáním statutárního orgánu sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila uvedeným činem větší škodu.

Podstata jednání obviněného spočívala podle skutkových zjištění soudu prvního stupně v tom, že dne 16. 12. 2016 jako předseda představenstva a statutární orgán společnosti M. S. E. uzavřel s podnikající fyzickou osobou I. J. (se kterou měla společnost M. S. E. již dříve uzavřenou rámcovou objednávku na provádění prací dle pokynu objednatele) v rámci finančního vyrovnání v zájmu společnosti M. S. E. dohodu o narovnání dle ustanovení § 1903 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., na základě které převedl na I. J. vlastnické právo na strojní nůžky v hodnotě 100 000 Kč, které sice dne 24. 11. 2015 byly společnosti M. S. E. dodány O. K., ale vzhledem k tomu, že M. S. E. neuhradila kupní cenu, nedošlo k převodu vlastnického práva na společnost, což I. J. zamlčel, a tímto jednáním společnost M. S. E. dosáhla neoprávněný majetkový prospěch, načež dne 22. 6. 2017 došlo k odvezení těchto strojních nůžek jejich skutečným vlastníkem O. K., čímž I. J., vznikla škoda ve výši 100 000 Kč.

Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku konstatoval, že soud má v prvé řadě za to, že v rámci předběžné otázky bylo prokázáno, že na uvedenou věc byla řádně uplatněná výhrada vlastnického práva podle § 2132 a násl. OZ, pokud stávající právní úprava připouští sjednání tohoto závazku i ústně. To znamená, že k převodu vlastnického práva mohlo dojít teprve tehdy, až byla zaplacena celá částka, přičemž bylo prokázáno, že se tak nestalo. Současně bylo vzhledem k výše uvedenému prokázáno, že obviněný (resp. obviněná právnická osoba) uváděl poškozeného v omyl, pokud jej přesto utvrzoval v tom, že placeno bylo. Uvedený skutek tak naplňuje projednávané znaky podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a to způsobem, že obviněný M. V. ubezpečoval poškozeného, že v rámci úpravy svých závazkových vztahů cestou narovnání, se do jeho moci předávají věci, které byly ve vlastnictví obžalované společnosti, tedy že se tak děje na její vrub a ve prospěch poškozeného. Ve skutečnosti však obviněná společnost nakládala s věcmi, o nichž věděla (a tím spíše o tom věděl obviněný), že v jejím vlastnictví se nenachází. Pokud přesto v hodnotě smluvní takto činil, uváděl tím poškozeného v omyl. Bylo prokázáno, že obviněný M. V. tímto jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak uvedeným činem větší škodu. Jiným je myšlena osoba obviněné právnické osoby, v jejíž prospěch došlo k vyrovnání závazkového vztahu, avšak nikoliv řádně na její vrub, ale na vrub třetí osoby. Tím pádem i obviněná společnost v rámci své činnosti a ve svém zájmu jednání statutárního orgánu sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila tak uvedeným činem větší škodu (str. 6 rozsudku).

S těmito úvahami se zcela ztotožnil i odvolací soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pokud jde o rozsah provedeného dokazování, má zato, že byly provedeny veškeré potřebné důkazy k tomu, aby bylo možno bez důvodných pochybností ve věci rozhodnout. Pokud tedy soud prvního stupně vyšel zejména z faktur v kopiích (č. l. 50 a 51), z nichž je patrno, že O. K. dodal firmě M. S. E. (resp. obviněnému M. V.) stroje, kde je uvedeno, že tyto jsou i nadále jeho vlastnictvím, dokud nebude uhrazena kupní cena, tak potom veškeré další právní úvahy, zda došlo či nedošlo k převodu vlastnického práva, nejsou namístě. Pokud O. K. poté, co uplynula doba splatnosti, si uvedený stroj odvezl, tato okolnost není zcela podstatná. Jako podstatnou hodnotí okolnost, že obvinění tvrdili I. J., že právě předmětný stroj je jejich vlastnictvím, v čemž tkví podvodné jednání ze strany obviněných.

Obviněný M. V. se závěry soudů nesouhlasil a jeho výtky se soustředily zejména k otázkám subjektivní stránky přečinu, jímž byl uznán vinným, vzniku škody a majetkového prospěchu společnosti M. S. E. V této souvislosti také namítl, že závěr o výhradě vlastnického práva je nepřezkoumatelný, neboť dokazování týkající se této skutečnosti nebylo žádným způsobem vedeno. Stejnou námitku uplatnila ve svém dovolání i obviněná M. S. E.

S přihlédnutím k výše uvedeným obecným úvahám považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že jak z hlediska způsobení škody, tak z hlediska posouzení úmyslného zavinění, je nezbytné najisto postavit, co bylo právním důvodem vzniku této škody a komu tato škoda vznikla. V tomto směru je třeba vyřešit rozhodnou předběžnou právní otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., a to, otázku vlastnického práva ke strojním nůžkám, resp. zda v rámci uzavření kupní smlouvy byla sjednána výhrada vlastnického práva ve prospěch svědka O. K. či nikoli.

Všechny tyto právní závěry se týkají jak obviněného M. V., který byl uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, tak i obviněné právnické osoby M. S. E., která byla rovněž uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Přitom je třeba zdůraznit, že pokud se tato předběžná otázka týká hmotněprávních problémů, byť i z oblasti jiného hmotného práva než práva trestního, může naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud napadené rozhodnutí v důsledku jejich nesprávného či nedostatečného vyřešení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Pokud jde o výše uvedenou předběžnou otázku, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že jak vyplývá z provedeného dokazování, nebyla ohledně koupě strojních nůžek sepsána písemná smlouva. Tato smlouva měla být uzavřena pouze ústně, což má rozhodný význam pro řešení naznačené otázky, neboť to klade zvýšené nároky zejména na rozsah dokazování a náležité hodnocení provedených důkazů odpovídající ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Po provedeném dokazování soudem prvního stupně dospěl tento soud k závěru, že bylo dostatečně prokázáno, že na předmětnou movitou věc byla řádně uplatněna výhrada vlastnického práva podle § 2132 a násl. občanského zákoníku.

Z hlediska vymezení trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku je pak tato otázka zásadní povahy, a to nejen pro způsobenou škodu, ale i pro určení osoby, která se obohatila.

Nejvyšší soud se zřetelem na námitky obviněných o nedostatcích v procesních postupech soudu prvního a druhého stupně zkoumal, zda došlo k namítaným pochybením ohledně předběžné otázky a v posuzování provedených důkazů a z nich plynoucích skutkových zjištění a na nich učiněných právních závěrech. Posuzoval, zda v rámci dokazování a následném hodnocení důkazů jsou známky nedůslednosti pro nerespektování pravidel ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., eventuelně zda jsou rozhodnutí řádně odůvodněna podle zásad stanovených v § 125 tr. ř., jak obviněný v dovolání vytýkal (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04 a ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05). Nejvyšší soud shledal, že rozhodnutí soudů obou stupňů uvedené vady vykazují, protože odvolací soud dostatečně nezkoumal, jak důsledně soud prvního stupně postupoval při posuzování předběžné otázky a v této souvislosti dále při provádění hodnocení důkazů, zejména ve směru obviněnými M. V. a právnickou osobou M. S. E., uvedených námitek.

Přestože podle § 265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, je třeba konstatovat, že v posuzovaném případě soudy obou stupňů nerespektovaly zákonné požadavky na odůvodnění rozhodnutí zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Obě tato ustanovení vyžadují, aby soud v odůvodnění uvedl mimo jiné důkazy, o které svá skutková zjištění opřel a úvahy, kterými se při jejich hodnocení řídil. Odůvodnění výroku o vině musí být výrazem naprosto jednoznačného, žádné pochybnosti nevzbuzujícího závěru, že se obviněný dopustil skutku uvedeného ve výroku rozsudku a že tento skutek vykazuje znaky některého trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku. Právě v odůvodnění rozsudku je těžiště jeho přesvědčivosti. Uvedeným požadavkům ovšem již soud prvního stupně nedostál. O nedůslednosti soudu prvního stupně přitom svědčí strana 6 jeho rozsudku, z něhož je též patrné, že jakékoliv hodnocení důkazů ohledně obviněných M. V. a M. S. E., týkajících se předběžné otázky (sjednání výhrady vlastnického práva ve prospěch O. K.) v této věci absentuje, neboť soud prvního stupně po uvedeném konstatování obsahu provedených důkazů na straně 6 svého rozsudku uvedl, že „v rámci předběžné otázky bylo prokázáno, že na uvedenou věc byla řádně uplatněná výhrada vlastnického práva podle § 2132 a násl. OZ, pokud stávající právní úprava připouští sjednání tohoto závazku i ústně. To znamená, že k převodu vlastnického práva mohlo dojít teprve tehdy, až byla zaplacena celá částka.“ Tato pochybení jsou vadou, kterou odvolací soud v rámci přezkoumání odvolacích důvodů nenapravil, když pouze konstatoval, že pokud tedy soud prvního stupně vyšel zejména z faktur v kopiích, založených na č. l. 50 a 51, z nichž je patrno, že O. K. dodal firmě M. S. E. (potažmo obviněnému M. V.) stroje, kde je uvedeno, že tyto jsou i nadále jeho vlastnictvím, dokud nebude uhrazena kupní cena, tak potom veškeré další právní úvahy, zda došlo či nedošlo k převodu vlastnického práva, nejsou namístě. Odvolací soud však nechal stranou své pozornosti skutečnost, že z provedeného dokazování soudem prvního stupně vyplývá, že obviněný M. V. při výslechu dne 29. 8. 2019 (č. l. 194) popřel, že by si s O. K. sjednali výhradu vlastnického práva. Svědek O. K. pak v rámci své výpovědi dne 14. 3. 2019 uvedl, že si předmětné nůžky odvezl, protože mu nebyly zaplaceny, a dále se vyjadřoval ohledně kontejnerů, které objednal obviněný M. V. a nevyzvedl. Ohledně okolností uzavření kupní smlouvy na uvedené nůžky (ani k výhradě vlastnického práva) se však nijak nevyjádřil.

Vyřešení dané předběžné otázky je ovšem podstatné pro zjištění naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, zvláště pak za předpokladu, když je zřejmé, že otázka vlastnického práva k předmětným strojním nůžkám nebyla ke dni uzavření dohody o narovnání (tj. do 16. 12. 2016) vyjasněna, neboť O. K. se považoval na základě výhrady vlastnického práva za vlastníka strojních nůžek a posléze na ně uplatňoval vlastnické právo. Takováto okolnost byla dozajista podstatnou skutečností, neboť pokud by poškozený I. J. věděl, že na movitou věc - strojní nůžky uplatňují vlastnické právo i jiné osoby než dovolatel, mělo by to vliv na případné uzavření dohody o narovnání.

Protože se soudy obou stupňů dostatečně nezabývaly otázkou vlastnického práva ke strojním nůžkám, lze mít za to, že vzhledem ke shora naznačeným závěrům soudy obou stupňů v návaznosti na nedostatečné vyřešení předběžné otázky řádně neobjasnily subjektivní stránku přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že závěr o tom, zda je u obviněného dáno zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním a musí být vždy prokázán výsledky dokazování. Musí z nich logicky plynout stejně jako všechny další okolnosti naplňující znaky trestného činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Okolnosti subjektivní povahy lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.). Právní závěr soudu prvního stupně o tom, že obviněný jednal úmyslně, ovšem není nijak odůvodněn. Jedná se toliko o konstatování tohoto soudu. Soud druhého stupně ohledně subjektivní stránky jednání neuvedl ničeho. Z tohoto poměrně stručného a nedostatečného odůvodnění je zřejmé, že soudy obou stupňů, ve vztahu k hodnocení důkazů i důvodům, pro které v činu, jenž je obviněnému M. V. a obviněné M. S. E. kladen za vinu, shledaly naplnění znaků přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, své povinnosti nesplnily a odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí postrádají nezbytné závěry. Zejména odvolací soud nesplnil svou povinnost ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumat dostatečnost provedených důkazů z hlediska, zda jejich souhrn úplně a všestranně objasňuje projednávanou věc a vylučuje jinou verzi rozhodnutí než tu, k níž dospěl soud v napadeném rozsudku. Přestože odvolací soud musí pečlivě zhodnotit, zda proces hodnocení důkazů je v souladu s požadavky trestního řádu, Krajský soud v Brně v přezkoumávané věci takto nepostupoval a nerespektoval svou povinnost přezkoumat zákonnost odůvodněnosti všech výroků (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3037). Pochybení soudu prvního stupně tedy nejen nenapravil, nýbrž naopak se jich sám dopustil.

Při zjištění tohoto zcela nedostatečného odůvodnění dovoláními napadeného rozsudku Nejvyšší soud dospěl k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, a to zejména z důvodů nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje. Závěr odvolacího soudu o správnosti postupu soudu prvního stupně při hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., s obsahem rozsudku soudu prvního stupně v předmětné části vůbec nekoresponduje. Lze tedy shrnout, že rozhodnutí obou soudů nižších instancí ohledně obviněného M. V. a obviněné M. S. E., jsou z podstatné části nepřezkoumatelná a v souvislosti s tím absentuje i náležité hodnocení důkazů, které by měly výše uvedené obviněné usvědčovat. Takový postup soudů je proto nepřijatelný. Nejenže jsou tím do značné míry popřeny požadavky již uvedených ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř., zároveň však nejsou respektovány ani povinnosti stanovené v § 2 odst. 5 tr. ř., tedy zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, i § 2 odst. 6 tr. ř. vyžadující hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Taková vada zakládá porušení práva na soudní ochranu zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 Úmluvy, a jde proto o porušení práva na spravedlivý proces, protože v jeho duchu je povinností obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat i s argumenty uplatněnými účastníky řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07). Jedním z principů představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování je mimo jiné právě povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v § 125 a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03).

Po náležitém objasnění shora uvedené předběžné otázky se soud bude zabývat naplněním dalších znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, a to zejména výší způsobené škody a určením osoby, která se obohatila a v jaké výši. V návaznosti na to při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, soudy musí případně vzít v úvahu také ustanovení zákona č. 89/2012, ve znění pozdějších předpisů (občanský zákoník), týkající se převodu vlastnického práva (např. § 1109 … atd.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tudíž vázán na další dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak byl naplněn také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. podaná dovolání obviněného M. V. a obviněné M. S. E. důvodnými a naplňujícími uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto z jejich podnětu podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 9 To 435/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 9 T 105/2018. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Městský soud v Brně tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného M. V. a obviněné právnické osoby M. S. E. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především náležitě objasní zejména předběžnou otázku týkající se vlastnického práva k předmětné movité věci a v návaznosti na to pak otázku naplnění subjektivní stránky a tím i trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.

Městský soud v Brně je ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud zaujal, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že byla napadená rozhodnutí zrušena jen z podnětu dovolání podaného obviněným, je třeba v novém řízení respektovat zákaz reformationis in peius podle § 265s odst. 2 tr. ř.

Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 3. 2020

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru