Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 246/2020Usnesení NS ze dne 17.03.2020

HeslaDomovní svoboda
Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Porušování domovní svobody
Subsidiarita trestní represe
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.246.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 178 odst. 1 tr. zákoníku

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku

§ 14 odst. 1 předpisu č. 89/2012 Sb.

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 246/2020-205

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2020 dovolání obviněného V. Š., nar. XY ve XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 12 To 307/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 T 31/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 17 T 31/2019, byl obviněný V. Š. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

dne 23. února 2019 v 11:00 hod. ve XY, okres Trutnov, v XY ulici přelezl souvislé oplocení o výšce 1,3 m až 1,5 m a bez svolení majitelky nemovitosti Z. Š. vnikl na pozemek u rodinného domu čp. XY, kde z přístřešku zděného zahradního domku odnesl zahradní skládací stolek z masivního dřeva a litiny, který byl uložen na trámech v podkroví zahradního domku a který je předmětem dosud nevypořádaného společného jmění bývalých manželů V. a Z. Š., čímž Z. Š. způsobil škodu ve výši 1.400,- Kč.

2. Okresní soud v Trutnově za uvedený přečin uložil obviněnému podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Výkon trestu byl obviněnému podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.

3. Proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 17 T 31/2019, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 12 To 307/2019, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 12 To 307/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož skutek, pro který byl odsouzen, byl nesprávně právně posouzen.

5. Obviněný namítá, že byl oprávněn vstoupit na pozemek za účelem zajištění své věci (zahradního stolku), která je součástí společného jmění manželů a po právní stránce je jí oprávněn užívat jakožto její spoluvlastník, takže se po právní stránce nejedná o přečin. Proto nemohl nikomu způsobit škodu. Současně dovolatel poukazuje na skutečnost, že jeho bývalá manželka doposud nepožádala o vyklizení předmětné nemovitosti podle § 770 občanského zákoníku, takže měl ve smyslu ustanovení § 768 odst. 2 občanského zákoníku právo v předmětném domě bydlet a proto zde mohl vstoupit. Ze spoluvlastnictví předmětného stolku dovozuje své právo vstoupit tam, kde se tato věc nachází, přičemž odkazuje na ustanovení § 713, § 769, § 1014 odst. 1 občanského zákoníku. Závěrem svého dovolání se domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe, neboť se jedná o občanskoprávní spor. Podle jeho názoru jednání poškozené je účelové a vedeno snahou ho poškodit a připravit ho o majetek.

6. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 12 To 307/2019, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 1 NZO 108/2020, nejprve shrnul uplatněný dovolací důvod a argumenty dovolatele, a následně se k dovolání vyjádřil.

8. Státní zástupce zastává názor, že argumentace obviněného ohledně toho, že byl oprávněn vniknout do předmětného přístřešku, neboť měl vlastnický podíl na věci v přístřešku uložené, je zjevně nesprávná, byť tuto námitku považuje za námitku odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu. Zdůrazňuje, že objektem předmětného trestného činu podle § 178 tr. zákoníku je domovní svoboda, nikoliv vlastnictví věci. Jedná se tedy o trestný čin proti domovní svobodě, ne proti majetku a chrání oprávněného uživatele obydlí proti komukoliv, i proti vlastníkovi domu nebo bytu. Dovolatel nebyl oprávněn vstoupit do přístřešku, který tvoří příslušenství obydlí poškozené a ze svého práva na zahradní stolek nemohl tedy odvodit žádné své právo vstupovat na místa, kde se takový stolek nachází. Státní zástupce poukazuje na to, že je rozhodné, kdo obydlí užíval k bydlení, v souvislosti s šíří ochrany obydlí včetně jeho příslušenství pak odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 1661/17, a proto jsou odkazy dovolatele na vlastnické právo ke stolku z hlediska znaků skutkové podstaty daného trestného činu bezpředmětné. A to, ať již obviněný argumentuje tím, že v přístřešku něco vlastnil, nebo že poškozená zneužila svého vlastnictví.

9. Pokud obviněný argumentuje, že jej poškozená nepožádala o vyklizení nemovitosti, zdůrazňuje státní zástupce, že dovolatel nepopírá, že v době činu v nemovitosti již nebydlel, neboť v současné době bydlí se svou nynější manželkou jinde. Po opuštění daného obydlí se proto nemohl příležitostně do domu vracet a bydlení takto „obnovovat“. Ustanovení § 769 a § 768 občanského zákoníku, na která dovolatel odkazuje, se vztahují pouze na bydlení dosud neukončené, a proto se nevztahují na případ obviněného. Ani § 1014 odst. 1 občanského zákoníku pak podle státního zástupce neprolamuje ochranu obydlí.

10. Ve vztahu k námitce subsidiarity trestní represe z důvodu, že se jedná o občanskoprávní vztah, státní zástupce opětovně zdůrazňuje, že obviněný byl odsouzen pro trestný čin proti svobodě, nikoli pro trestný čin majetkový, a proto je spor o zahradní stolek z hlediska použité právní kvalifikace bezvýznamný. V tomto případě je podstatná skutečnost, že obviněný narušil domovní svobodu poškozené, přičemž ohledně této skutečnosti žádný občanskoprávní spor neexistuje a dovolatel tuto svobodu ani nezpochybňuje. Možnost jejího narušení dovozuje pouze ze svého vztahu k zahradnímu stolku. Následně ve vztahu k subsidiaritě trestní represe cituje řadu soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, 7 Tdo 988/2012, 8 Tdo 1035/2010, 8 Tdo 784/2010, 6 Tdo 706/2010), ze kterých činí závěr, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech, kdy okolnosti takového případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředvídatelné. Takový charakter ale předmětný skutek nemá, od obdobných případů se liší pouze tím, že obviněný je osobou, která napadené obydlí dříve obývala a současně je bývalým partnerem poškozené, s níž již v době skutku nebyl v přátelských vztazích, tyto okolnosti ale míru škodlivosti jeho jednání pro společnost spíše zvyšují, než aby ji snižovaly.

11. V závěru vyjádření státní zástupce navrhuje Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnul jako zjevně neopodstatněné. Současně uvádí, že pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

12. Dne 27. 2. 2020 byla dovolacímu soudu doručena replika obviněného k vyjádření státního zástupce, ve které obviněný rekapituluje své dovolání. Nově dovolatel namítá, že dům je sice ve vlastnictví poškozené, avšak jeho bývalá manželka bydlí v Praze. Předmětnou nemovitost tedy k bydlení rozhodně nevyužívala.

III.

Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

15. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

18. Obviněný ve svém dovolání především uplatňuje námitku, že ho poškozená doposud nepožádala o vyklizení nemovitosti (jejich původně společné domácnosti) a ze spoluvlastnictví k předmětnému stolku dovozuje své právo vstoupit tam, kde se tato věc nachází. Dovolává se tedy toho, že byl oprávněn vstoupit na pozemek poškozené a vniknout do přístřešku. Současně že namítá zásadu subsidiarity trestní represe. Lze mít za to, že tyto námitky ve své podstatě odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, když obviněný zpochybňuje, že porušil domovní svobodu poškozené neoprávněně a že jeho jednání je společensky škodlivé.

19. K argumentaci obviněného, že ho poškozená nepožádala o vyklizení nemovitosti, Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že obviněný nezpochybňuje, že v době spáchání skutku na tomto místě již nebydlel, když připouští, že v době spáchání předmětného trestného činu již bydlel se svojí nynější manželkou na adrese XY a to přinejmenším od doby rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, když pravděpodobnější je, že se tak stalo již dřivé (viz rozsudek OS v Trutnově sp. zn. 8 C 149/2016). Vzhledem k tomu, že obviněný prokazatelně opustil rodinnou domácnost, kterou obýval se svojí bývalou manželkou, nesvědčilo mu již tzv. právo bydlení, které by jej opravňovalo ke vstupu na předmětný pozemek i bez svolení vlastníka nemovitosti, a proto tímto svým vstupem na pozemek poškozené jednoznačně porušil domovní svobodu bývalé manželky. Pokud dovolatel odkazuje na ustanovení § 769 a § 768 občanského zákoníku, pak vzhledem k tomu, že obviněný již opustil rodinnou domácnost, kterou sdílel se svojí bývalou manželkou, a vzhledem k tomu, že rodinná domácnost zaniká nejpozději zánikem manželství, nelze z těchto ustanovení dovozovat právo obviněného vstupovat do předchozího obydlí, neboť tato ustanovení se vztahují pouze na bydlení doposud neukončené. Bydlení obviněného v předmětné nemovitosti bylo totiž prokazatelně trvale již ukončeno před spáchání nyní projednávané trestné činnosti. V tomto směru odkazuje Nejvyšší soud na zcela vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů vztahujících se k této otázce (viz str. 5-6, bod 16 rozsudku soudu prvního stupně, str. 2-3, bod 7 usnesení soudu druhého stupně), s kterými se zcela ztotožňuje. Nad rámec shora uvedeného z pohledu námitek obviněného je také třeba zdůraznit, že obviněnému byly prokazatelně doručeny výzvy k vyklizení domácnosti (viz č. l. 114, 115), přičemž následně skutečně obviněný předmětnou nemovitost opustil a začal bydlet na XY, takže výzvu k opuštění domácnosti respektoval. I z tohoto pohledu je námitka obviněného nedůvodná, když pokud obviněný dům skutečně opustil, nemusela podávat poškozená žalobu na vyklizení předmětné nemovitosti.

20. V námitce obviněného, že dům je sice ve vlastnictví poškozené, avšak tato dům neužívala k bydlení (viz replika obviněného), je třeba uvést, že i tato námitka je lichá. Je pravdou, že poškozená má trvalé bydliště na odlišné adrese, avšak z vyjádření poškozené v hlavním líčení (viz protokol z hlavního líčení ze dne 13. 6. 2019, č. l. 88) vyplývá, že dům příležitostně užívá. Je tedy zjevné, že poškozená je uživatelkou daného obydlí, byť příležitostnou. Zde je na místě zdůraznit, že ustanovení § 178 tr. zákoníku se vztahuje i na nemovitosti, které jsou užívány pouze příležitostně, jako například zahrádkářské chaty určené k rekreaci, ale i rodinné domy, které poškozená osoba užívá jen příležitostně (např. z důvodu práce, studia apod.). Jinak vyjádřeno, pro aplikaci ustanovení § 178 tr. zákoníku není rozhodující podmínka trvalého bydlení, postačuje příležitostné užívání předmětné nemovitosti. Za této situace, dům včetně k němu náležejícího příslušenství požívá ochrany, resp. ochrany požívá domovní svoboda uživatele domu – poškozené, která je zároveň vlastníkem předmětné nemovitosti.

21. Obviněný se rovněž mylně dovolává svého oprávnění vstoupit na pozemek s odkazem na skutečnost, že na pozemek vstoupil po předchozím ohlášení, kdy před vstupem na nemovitost zaslal poškozené SMS zprávu. Tato argumentace je však zcela lichá. Ustanovení § 178 tr. zákoníku o trestném činu porušování domovní svobody chrání uživatele obydlí proti komukoliv (srov. R 30/1965). Je nerozhodné, zda pachatel oznámí uživateli nemovitosti, že hodlá vstoupit na jeho pozemek nebo ne. Právně relevantní by bylo, pokud by poškozená poskytla obviněnému před vstupem na pozemek relevantní souhlas k tomuto jednání, neboť v takovém případě by nemohlo dojít k naplnění znaků trestného činu podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. 2 Tzn 179/96). V daném případě, však poškozená se vstupem obviněného na pozemek rozhodně nesouhlasila, neboť v daném konkrétním případě na SMS obviněného nereagovala (toto její jednání však nelze akceptovat jako konkludentní souhlas), přičemž obviněnému musel být zřejmý nesouhlas poškozené s takovým jeho jednáním, když měli v minulosti kvůli jeho vstupu na její pozemek konflikty, které řešila Policie ČR.

22. Obviněný současně dovozuje své oprávnění vstoupit na pozemek poškozené z toho, že je podílovým vlastníkem předmětného zahradního stolku, který si z pozemku poškozené odnesl a odkazuje na ustanovení občanského zákoníku, konkrétně na § 14 odst. 1 a § 1014 odst. 1. Zde je na místě předně říci, že podle ustanovení § 14 odst. 1 občanského zákoníku si každý může přiměřeným způsobem pomoci k svému právu sám, je-li jeho právo ohroženo a je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě. „Svépomoc (ustanovení § 14 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) jako forma ochrany subjektivních práv je omezena jen na zcela nezbytnou míru. Je dovolena jen v případě bezprostředně hrozícího neoprávněného zásahu do subjektivního práva, nepřipadá však do úvahy při pokojném, byť protiprávním stavu, který již určitou dobu trvá“ (nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1957/16, viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 815/2008). „Svépomoc musí být přiměřená okolnostem. Zohlednit je třeba především povahu a význam bráněného práva, intenzitu zásahu do něj, následky s porušením práva spojené, jakož i spojené s použitím svépomoci. (Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol: Občanský zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 51)“.

23. Obecně je třeba zdůraznit, že podmínkou pro uplatnění svépomoci podle § 14 odst. 1 občanského zákoníku je nejen to, že právo je ohroženo a ohrožení je zřejmé, ale i to, že bezprostředně hrozí vznik závažné újmy a zásah veřejné moci by přišel pozdě. Při posouzení, zda šlo o dovolenou svépomoc, je třeba zohlednit i povahu a význam bráněného práva, intenzitu zásahu do něj, následky spojené s porušením práva, jakož s použitím svépomoci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4580/2017). Svépomoc je tedy dovolena jen v případě bezprostředně hrozícího neoprávněného zásahu do subjektivního práva, nepřipadá však do úvahy při pokojném, byť sporném stavu, který již určitou dobu trvá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 815/2008). Jak vyplývá ze zjištěného skutkového stavu daného případu, podmínky dovolené svépomoci podle ustanovení § 14 odst. 1 občanského zákoníku nebyly splněny. Předmětnému zahradnímu stolku na pozemku poškozené rozhodně nehrozila žádná újma. Obviněný měl vyčkat, než bude společné jmění manželů vypořádáno, nemůže si prostě vzít vše, co uzná za vhodné a co patřilo do společného jmění manželů s odkazem na délku řízení o vypořádání SJM a s odkazem na svépomoc. Obviněný měl zvolit tedy právní způsob řešení této situace, např. podat poškozené návrh na vypořádání SJM a pokud by k dohodě nedošlo, podat žalobu.

24. Ve vztahu k argumentaci obviněného ustanovením § 1014 odst. 1 obč. zákoníku dovolacímu je třeba zdůraznit, že toto ustanovení neprolamuje ochranu obydlí poškozené, neboť: „Součástí pozemku mají být nadále i stavby; ovšem protože se obydlí poskytuje zvýšená ochrana, nelze uvedené ustanovení, pokud umožňuje vstup na cizí pozemek, vykládat tak, že by prolamovalo nedotknutelnost obydlí [viz SPÁČIL, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 166]. Dovolací soud k tomu dále připomíná, že pro postup podle tohoto ustanovení je také důležité, že vlastník nebo jiný uživatel pozemku nemá právo k držbě či detenci této věci [viz SPÁČIL, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 166]. V posuzovaném případě, však toto neplatí, neboť poškozené k předmětnému zahradnímu stolku také svědčí vlastnické právo, když věc je součástí SJM. Argumentace dovolatele tímto ustanovením občanského zákoníku tedy také není na místě.

25. K námitce obviněného, že ve skutkových zjištěních je uvedeno, že měl způsobit poškozené škodu ve výši 1400 Kč, je třeba zdůraznit, že trestnost jednání obviněného není spatřována v odcizení předmětného stolku, který patřil do společného jmění manželů, nýbrž v porušení domovní svobody poškozené. Z tohoto pohledu se jedná o nadbytečnou část popisu skutku, která pro naplnění všech znaky zvolené skutkové podstaty není důležitá a nemusela být v popisu skutku vůbec zmíněna.

26. Z pohledu zvolené dovolací argumentace týkající se subsidiarity trestní represe je třeba zdůraznit, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky poukazuje na skutečnost, že se jedná o věc občanskoprávní a stát má s odkazem na rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 3080/16 uplatňovat prostředky trestního práva zdrženlivě.

27. Subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

28. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

29. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) podle kterého, „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. § 159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. § 179c odst. 2 písm. f), g), h), § 307 a § 309 tr. ř., § 70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. § 39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“ Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“

30. Z pohledu uplatněné dovolací argumentace je třeba uvést, že obviněný se snaží naznačit, že skutečnost, že měl spoluvlastnický podíl na věci v přístřešku uložené, snižuje společenskou škodlivost daného jednání a jedná se pouze o spor občanskoprávní. V souvislosti s touto argumentací dovolatele Nejvyšší soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012 uvádí, že v případě spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla ve všech jejích znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů osob s odkazem na existenci institutů jiných právních odvětví. Navíc je třeba zdůraznit, že při řešení míry společenské škodlivosti při použití zásady subsidiarity trestní represe nelze opomenout zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku, záměr nebo cíl. Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje skutečnost, že obviněný narušil domovní svobodu poškozené. Ze spisového materiálu a provedených důkazů je současně zjevné, že obviněný opakovaně porušuje právo poškozené na ochranu její domovní svobody, která je zaručena čl. 12 odst. 1 Listiny, což nepochybně má vliv na míru společenské škodlivosti jednání obviněného. Dovolatel totiž na pozemek, který není v jeho vlastnictví, vstupoval v minulosti opakovaně, opakovaně tedy nerespektoval domovní svobodu své bývalé manželky, a současně nerespektuje ani pravomocná rozhodnutí soudů o určení vlastnictví k předmětné nemovitosti, přičemž je zjevné, že ani řešení dřívějších incidentů vniknutí obviněného do obydlí poškozené v přestupkovém řízení nezabránilo obviněnému v opakování jeho jednání. Proto lze mít za to, že posuzovaný skutek v dané věci nepochybně dosahuje hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu, neboť jakékoliv jiné možnosti řešení dané situace za pomoci jiných právních předpisů selhaly.

31. Ve vztahu k argumentaci obviněného rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3080/16, když dovolatel uvádí, že prostředky trestního práva má stát uplatňovat zdrženlivě, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný byl odsouzen pro trestný čin proti svobodě, nikoliv proti majetku. Spor o zahradní stolek v tomto případě, z hlediska právní kvalifikace nehraje žádnou roli. V posuzovaném případě je rozhodné, že obviněný narušil domovní svobodu poškozené. Zde je třeba zdůraznit, že ohledně domovní svobody poškozené žádný občanskoprávní spor neexistuje, přičemž ani dovolatel tuto domovní svobodu poškozené nezpochybňuje. Dovolatel sice dovozuje možnost narušení domovní svobody poškozené ze svého podílu na zahradním stolku, avšak tato jeho argumentace je chybná. Ochrana domovní svobody je zaručena proti komukoliv (výjimku představuje možnost zásahu do domovní svobody např. rozhodnutím soudu), i proti bývalému manželovi. Ze svého práva na zahradní stolek nemůže obviněný dovozovat své oprávnění vstupovat na nemovitost poškozené, i když se tam uvedený stolek nacházel. Nejvyšší soud proto zdůrazňuje, že odkaz na judikaturu Ústavního soudu je nepřiléhavý, neboť v dané věci byly vyčerpány dostupně prostředky jiných právních odvětví pro řešení konfliktů mezi obviněným a poškozenou. Na tomto místě dovolací soud konstatuje, že v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3080/16 soudy nižších stupňů také náležitě odůvodnily, proč neaplikovaly na projednávanou věc princip subsidiarity trestní represe, a shledaly, že je již nutný trestní postih (viz bod 22., str. 6-7, rozsudku soudu prvního stupně, bod 9., str. 3 usnesení soudu druhého stupně). Za této situace nelze vyslovit, že jednání obviněného je méně společensky škodlivé, přičemž nelze dospět k závěru o absenci trestnosti činu. Neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 1 tr. zákoníku přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech, v takových, kdy okolnosti případu jsou mimořádné a při formulaci dané skutkové podstaty zákonodárcem nepředpokládatelné. Takový charakter, ale posuzovaný skutek nemá, a proto se dovolací soud ztotožňuje s názory soudů nižších stupňů, že aplikace norem trestního práva je v případě obviněného na místě.

32. Vzhledem ke shora uvedenému lze mít za to, že obviněný uplatnil dovolací námitky, které jsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, když ovšem tyto byly zřejmě neopodstatněné. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 3. 2020

JUDr. Marta Ondrušová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru