Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 231/2020Usnesení NS ze dne 17.03.2020

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Důvod dovolání, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
Náhrada škody
Pojistný podvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.231.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 210 odst. 2,5 písm. c) tr. zákoníku

§ 228 odst. 1 předpisu č. 141/1961 Sb.

§ 265b odst. 1 písm. g,l) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 1915/20


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 231/2020-681

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2020 dovolání obviněného J. E., nar. XY v XY, bytem XY, přechodně bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 9 To 193/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 164/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 3 T 164/2015, byl obviněný J. E. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

po předchozí společné dohodě se odděleně stíhanou K. A., nar. XY, s úmyslem opatřit prospěch sobě i jinému z pojistného plnění, předstíral dopravní nehodu, ke které mělo dojít dne 18.3.2011 na dálnici D11, 8 km ve směru na Hradec Králové, mezi vozidly BMW 530 D 560L, RZ: XY, VIN: XY, a Mercedes Vito, RZ: XY, MPZ: XY, a to tím způsobem, že sepsal s K. A. záznam o dopravní nehodě, který se nezakládal na pravdě, dne 22.3.2011 oznámil dopravní nehodu společnosti Alianz pojišťovna, a.s. jako pojistnou událost, přičemž dne 23.3.2011 byl na parkovišti v ulici XY v Praze 10 sepsán zápis o poškození předmětného vozidla BMW 530 D 560L, nárok na pojistné plnění obžalovaný uplatnil, ačkoliv věděl, že k dopravní nehodě nedošlo tak, jak uvedl v záznamu o dopravní nehodě a jak uvedl následně zástupci pojišťovny při likvidaci pojistné události, na základě těchto nepravdivých údajů mu bylo ze strany pojistitele společnosti Alianz pojišťovny, a.s., z pojistné smlouvy č. 714901924 u pojistné události č. 2011029238 vyplaceno jako majiteli předmětného vozidla Mercedes Vito pojistné plnění ve výši 15.400 EUR, což odpovídá částce 385.000,-Kč, a K. A. bylo jako majitelce osobního motorového vozidla zn. BMW 530D rz XY z havarijního pojištění uzavřeného u společnosti Česká pojišťovna, a.s. z pojistné smlouvy č. 58339077-12 u pojistné události č. 3724181 neoprávněně vyplaceno pojistné plnění ve výši 203.181,-Kč, celkem tak obžalovaný svým jednáním způsobil celkovou škodu ve výši 588.181,- Kč, a to poškozené společnosti Alianz pojišťovna, a.s., IČ: 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, a společnosti Česká pojišťovna a.s., IČ: 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1.

2. Za shora uvedený zločin uložil Obvodní soud pro Prahu 10 obviněnému podle § 210 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložený trest podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Současně Obvodní soud pro Prahu 10 uložil obviněnému podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradit podle svých sil škodu trestným činem způsobenou.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému rovněž uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České pojišťovně, a.s., IČ: 45272956, částku ve výši 203 181 Kč a poškozené Alianz pojišťovně, a.s., IČ: 47115971, částku ve výši 372 526 Kč.

4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 3 T 164/2015, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 9 To 193/2018, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 9 To 193/2018, podal obviněný prostřednictvím svých obhájců celkem tři dovolání do všech výroků z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, popřípadě dále z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž by byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (dovolání obhájce JUDr. Jaroslava Ortmana).

6. V rámci dovolání podaného prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Ortmana obviněný namítá, že bylo porušeno právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces a narušen princip „égalite des Armes“. Následně odkazuje na průběh řízení před soudy nižších stupňů a svoji obhajobu. Zdůrazňuje, že dohoda mezi ním a samostatně stíhanou K. A. nebyla nikdy prokázána, když on vinu popírá a paní A. nevypovídala. Podle něho nebyl prokázán jeho úmysl spáchat uvedený trestný čin. Následně rozvádí provedené důkazy, svůj postoj ve věci a vyjádření znalců a závěry soudu druhého stupně, podle kterých je rozhodujícím důkazem znalecký posudek.

7. Obviněný uvádí, že se se závěry soudu druhého stupně neztotožňuje a přirovnává zinscenování dopravní nehody na dálnici k přistání Marťanů na planetě Zemi. Současně rozporuje postup soudů stran vyvracení obhajoby, když trestní řízení není založeno na vyvracení obhajoby, ale prokázáním viny, což Městský soud v Praze neučinil. Vyslovuje názor, že soud druhého stupně postavil židli na opěradlo místo na nohy, když neprokazoval podvod, neprokázal existenci dohody mezí ním a druhým účastníkem dopravní nehody. Podle názoru dovolatele došlo k porušení práva na spravedlivý proces.

8. Stran námitek rozhodnutí o náhradě škody jeho osobou oběma pojišťovnám je podle dovolatele takové rozhodnutí v rozporu se zdravým rozumem. Poukazuje na skutečnost, že obdržel jen část plnění, když druhou část obdržela samostatně stíhaná K. A. Pokud by i tato byla zavázána k povinnosti náhrady škody, dostaly by pojišťovny škodu dvakrát.

9. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze a aby věc vrátil tomuto soudu se závaznými pokyny k dalšímu řízení.

10. V dovolání podaném obhájcem JUDr. Blend Raji je nejprve poukazováno na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05 ve vztahu k dovolacímu řízení a postupu Nejvyššího soudu a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 198/2014 ve vztahu k naplnění zvoleného dovolacího důvodu a rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 86/2014, podle něhož je možné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat extrémní rozpor, pokud rozhodná skutková zjištění nemají podklad v provedených důkazech. Dovolatel je přesvědčen, že rozhodnutí soudů je zatíženo shora uvedeným extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními, neboť provedené důkazy bezpečně a bez důvodných pochybností nesvědčí o spáchání skutku kladenému mu za vinu. Takové rozhodnutí je nutno považovat za stojící v rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu, jakož v rozporu s čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle obviněného v dané věci je s vysokou mírou jistoty dána podmínka extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Dovolatel tvrdí, že soud prvního stupně skutková zjištění svým následným výkladem zdeformoval, když důkazy prokazující jeho nevinu soudy vůbec nepřipustily, což je v rozporu s § 2 odst. 5 tr. ř. a judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu a došlo tak k porušení práva na spravedlivý proces.

11. Ve vztahu ke kvalitě dokazování obviněný uvádí, že hlavním úskalím napadeného rozhodnutí je skutečnost, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně žádným způsobem přímo nevyplývá, že by se trestný čin stal tak, jak je popsán ve výroku rozsudku. To patrně pramení z chybného hodnocení znaleckých posudků a rezignace soudu na posouzení subjektivní a objektivní stránky projednávané věci. Podle názoru dovolatele nelze dovodit předchozí vzájemnou domluvu mezi ním a odděleně stíhanou K. A. Podkladem pro rozhodování soudu prvního stupně tedy byly spíše dohady a domněnky, jenž vycházely jen z některých částí znaleckých posudků, když znalci připouštějí, že při kompletnější dokumentaci by bylo možno připustit průběh nehodového děje, tak jak ho popsal on. Obviněný zastává názor, že mělo být postupováno podle § 2 odst. 2 tr. ř. Poukazuje na výňatek z revizního znaleckého posudku, na němž se snaží demonstrovat nedostatečnou dokumentaci a porušení zásady in dubio pro reo, potažmo § 2 odst. 5 tr. ř. a současně zastává názor, že soud prvního stupně měl rozhodnout o zproštění obžaloby.

12. Ohledně závěrů revizního znaleckého posudku vydaného VUT v Brně, Ústav soudního inženýrství ze dne 22. 2. 2017 uvádí, že bod 2.4 vzbuzuje pochybnosti, na základě nichž mělo být rozhodnuto ve prospěch osoby, proti níž se trestní řízení vede. Byť soudní nižší instance považují jeho vinu za prokázanou, přesto ve svých rozhodnutích současně konstatovaly, že neexistují žádní přímí svědci a při rozhodování muselo být spolehnuto na listinné důkazy a na znalecké posudky. Z těchto ovšem nevyplývá, že se dopravní nehoda nemohla stát způsobem, který uváděl. Dovolatel rozporuje závěry soudů nižší instance, neboť se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro dané rozhodnutí a jako příklad uvádí otázku tzv. vlnovce. Při nárazu se tento komponent následně repasuje, neboli natahuje, ale běžně se nevyměňuje. Z provedených důkazů vyplývá, že vozidlo BMW bylo již v minulosti nabouráno. Současně poznamenává, že podle závěrů znaleckých posudků poškození vozidel spíže spolu korespondují.

13. Současně obviněný konstatuje, že soudy nemohou posuzovat věcnou správnost znaleckých posudků a takový názor dokládá rozhodnutími vedenými pod sp. zn. 26 Cdo 2965/2015-I, 26 Cdo 2965/2015-II. Přesto se soudy přiklonily k částem znaleckých posudků, které spíše dílčím způsobem svědčily ve prospěch obžaloby a to zejména soud prvního stupně, který své úvahy nijak blíže nezdůvodnil. Zdůrazňuje, že soudy musí svůj postup ohledně znaleckých posudků řádně odůvodnit, tedy musí uvést, který z nich a z jakých důvodu vezme za podklad svého rozhodnutí (21 Cdo 4543/2014). Namítá, že revizní znalecký posudek de facto podpořil z valné části jeho tvrzení. Proto mělo být postupováno v jeho prospěch. Protože tak soudy nepostupovaly, došlo k porušení zákonných ustanovení podle § 2 odst. 6 tr. ř., když provedené důkazy náležitě nevyhodnotily. Namítá, že v případě rozporů je povinností soudů hodnotit věrohodnost důkazů a pravdivost každého důkazu zvlášť i v jejich souhrnu a zvolit variantu pro obviněného nejpříznivější (4 Tz 8/2017, III. ÚS 224/04, III. ÚS 3579/17). Dále obviněný tvrdí, že z provedeného dokazování nelze usuzovat na předchozí domluvu se svědkyní K. A. a že soudy nerezignovaly na jakékoli racionální zdůvodnění svých závěrů. Je přisvědčen, že údajný přímý úmysl nebyl prokázán. Zdůrazňuje, že soud vycházel pouze z nepřímých důkazů, které netvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nerušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících indicií a jako takové nemohou být dostatečným podkladem pro uznání viny obviněného (I. ÚS 3622/10-1). V opačném případě dojde k porušení práva nebýt stíhán a zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon článkem 8 odst. 2 Listiny. Nedostatečné objasnění skutkového stavu je podle mínění obviněného porušením jednak § 2 odst. 2 tr. ř., tak rovněž čl. 40 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy a nebyl naplněn princip presumpce neviny.

14. Ve vztahu k nedodržení vysokého standartu při hodnocení důkazů dovolatel poukazuje na volnost hodnocení důkazů soudcem, když se avšak nemůže jednat o volnost absolutní, nevázanou a zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Podle rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 335/05 musí být jednoznačně zjištěno, že se skutek stal, představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost a že jej spáchala daná osoba. Vzhledem ke shora učiněným závěrům obviněný vyjadřuje přesvědčení, že i procesní námitky mohou založit dovolací přezkum z důvodu konečného hmotněprávního posouzení stíhaného skutku (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 3 Tdo 992/2016).

15. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o vině a trestu a následně aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám, popř. aby podle § 265l odst. 1 tr..ř přikázal, aby soud věc v nezbytném rozsahu znovu projednal a rozhodl o ni. Současně prohlašuje, že souhlasí podle § 265r odst. 1 tr. ř. s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

16. Prostřednictví obhájkyně JUDr. Ludmily Krejčí obviněný doplnil podaná dovolání předchozích obhájců. Opětovně uvádí, že došlo k nesprávnému posouzení skutku, neboť rozhodná skutková zjištění nemají podklad v provedených důkazech, zejména že znal paní A., natož aby s ní uzavíral nějakou dohodu. Tato svědkyně odmítla vypovídat, což však nelze přičítat k jeho tíži. Právě tato svědkyně se stejné trestné činnosti dopouštěla opakovaně, a to i v organizované skupině, přičemž dovolatel byl automaticky zahrnut do společnosti provádějící trestnou činnost za účelem zisku. Dále namítá, že nebylo zjišťováno, kolikrát BMW vozidlo tímto způsobem havarovalo, kolikrát bylo opravováno atd. Současně dovolatel rozporuje, že nelze kalkulovat s poškozením vlnovce či problémem s airbagy, pokud po nehodě nejsou vyměněny.

17. Stran námitky ke zpracovaným třem znaleckým posudkům obviněný uvádí, že si soud vybral pouze některé části těchto znaleckých posudků, a to k jeho tíži. Zdůrazňuje, že znalci vozidlo ani neviděli a vycházeli tak z fotodokumentace pořízené policií. Ke spisu přikládá znalecký posudek znalce F. J. L., který připravoval posouzení škody pro pojišťovnu, v němž konstatuje jako kauzální příčinu silný náraz do zadní části posuzovaného Mercedesu Vito. Byť si je obviněný vědom, že znalec není zapsán v rejstříku tuzemských soudů, je jediný, kdo fyzicky vozidlo prohlédl. V ostatních záležitostech odkázal na podané dovolání.

18. Obviněný si pro dovolací řízení zvolil dále obhájce JUDr. Martina Klimo, který převzal právní zastoupení dovolatele místo JUDr. Ludmily Krejší, která ukončila výkon advokacie. Nejvyššímu soudu sdělil, že trvá na ústním projednání dovolání.

19. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 7. 12. 2018, sp. zn. 1 NZO 1164/2018, nejprve shrnula uplatněné dovolací důvody a argumenty dovolatele z podaných dovolání prostřednictvím obhájců JUDr. Jaroslava Ortmana a JUDr. Blendi Rajiho.

20. Státní zástupkyně především uvádí, že v dané věci nebylo možno na základě předloženého spisového materiálu dovodit existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Poté rozvádí, jakým jednáním byl obviněný uznán vinným, přičemž zdůrazňuje, že jestliže se nahlášený popis pojistné události stal podkladem legitimního právního titulu k poskytovaného pojistného plnění a v takovém případě musí celková výše inkasa odpovídat takovému rozsahu nahlášeného poškození obou vozidel, které by se nacházelo v příčinné souvislosti s deklarovaným průběhem nehodového děje. Poukazuje na závěry revizního znaleckého posudku VUT v Brně, Ústavu soudního inženýrství, jenž přezkoumával výstupy znaleckých posudků Ing. Pavla Winklera a Ing. Stanislava Kadlece, a podle něhož byl střet vozidel možný. Za stěžejní ovšem považuje poslední větu citovaného revizního posudku, podle něhož současný vznik poškození obou vozidel v souvislosti s tvrzenou předmětnou dopravní nehodou je technicky nepřijatelný. Současný vznik dominantních poškození obou vozidel nebyl revizním znaleckým posudkem prokázán. Za podstatné státní zástupkyně považuje, že vztah příčinné souvislosti mezi účastníky popsaným průběhovým dějem a způsobenými poškozeními obou vozidel nebyl prokázán ve svém celku, neboť jejich současný vznik byl technicky nepřijatelný.

21. Zdůrazňuje, že soudům nelze vyčítat, že nepoužily zásadu in dubio pro reo. Znalecký závěr, že k dopravní nehodě nedošlo způsobem popsaným účastníky dopravní nehody, totiž plně konventuje jak procesnímu postoji druhé účastníce dopravní nehody, která využila svého práva nevypovídat, tak způsobu obhajoby obviněného, který svou vinu popírá, když při rozpornosti závěrů znaleckých posudků z oboru dopravy, odvětví silniční dopravy, bylo přistoupeno k vypracování reviznímu znaleckému posudku.

22. Ze zkoumaného hlediska technické přípustnosti předmětné dopravní nehody podle názoru státní zástupkyně však zůstává rozhodným nekorespondující rozsah poškození pravé části vozidla BMW s poškozením pravé zadní části vozidla Mercedes. Vztah příčinné souvislosti mezi účastníky popsaným průběhem nehodového děje a způsobenými poškozeními obou vozidel tak nebyl prokázán ve svém celku, neboť jejich současný vznik byl technicky nepřijatelný.

23. Ohledně namítaného zásahu do dovolatelova práva na spravedlivý proces založeného tím, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo státní zástupkyně uvádí, že porušení této zásady nemůže zvolený dovolací důvod založit, neboť směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, resp. proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), když platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Státní zástupkyně podotýká, že jako jeden z účastníků předmětné dopravní nehody si byl dovolatel plně vědom, že k poškození vozidel BMW a Mercedes nemohlo dojít tím způsobem, který byl popsán v záznamu o dopravní nehodě. Přitom byl srozuměn s tím, že záznam o dopravní nehodě slouží k vyřízení náhrady škody a tím i k inkasu pojistného plnění. Obdržené pojistné plnění tak postrádalo na svém legitimním opodstatnění v celém svém rozsahu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 3 Tdo 309/2013).

24. Za dovolací námitku, způsobilou k věcnému projednání, považuje s jistou dávkou tolerance státní zástupkyně argumentaci ohledně náhrady škody oběma pojišťovnám, přestože část pojistného plnění byla vyplacena K. A. Zde uvádí, že podle odsuzujícího výroku jednali spolupachatelské formě trestné součinnosti, když jen oddělené trestní stíhání jmenované druhé účastnice nehody zabránilo ve vyslovení solidární platební povinnosti, ke které jsou jinak splněny zákonné podmínky podle § 2915 NOZ.

25. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvedla, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobou oprávněnou prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

27. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

28. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

29. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný v dané věci zvolil druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu spočívající v tom, že bylo zamítnuto jeho odvolání, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

30. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

31. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

32. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, když za právně relevantním způsobem uplatněné námitku lze považovat argumentaci týkající se výroku o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř.

33. Z pohledu zbývající dovolací argumentace lze uzavřít, že primárně obviněný brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, se kterým vyslovuje nesouhlas, konktrétně zejména se způsobem hodnocení znaleckých posudků. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť ve své podstatě směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jako takové nenaplňují zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný.

34. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit k určitým argumentům obviněného, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod. Obviněný především namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Obecně ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), když existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Této povinnosti podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů dostály.

35. Lze konstatovat, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně, konkrétně zejména revizního znaleckého posudku. Zde je na místě uvést, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž následně tyto hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný. V dané souvislosti je nezbytné také zdůraznit, že obviněný ani nezpochybňuje rozsah dokazování, tedy nenamítá, že by nějaký relevantní důkaz nebyl proveden, nýbrž způsob hodnocení důkazů. Rovněž odůvodnění jeho rozhodnutí zcela odpovídá § 125 tr. ř., byť lze připustit, že je stručnější. Obdobně postupoval soud druhého stupně. Zde se sluší poznamenat, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

36. Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují toliko do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného skutečně nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že soud prvního stupně provedl ve věci rozsáhlé dokazování, když prováděl nejen důkazy navržené obžalobou, ale i důkazy navržené obhajobou – znalecký posudek Ing. Winklera, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Vzhledem k určitým rozporům v závěrech znalců z oboru doprava, když tyto rozpory se nepodařilo odstranit postupem podle § 109 tr. ř., se uvedený soud nespokojil s tím, že by se sám přiklonil k jednomu ze znaleckých posudků, ale nechal vypracovat podle § 110 tr. ř. revizní znalecký posudek, který vyhotovil znalecký ústav, když zpracovatele tohoto znaleckého posudku osobně slyšel v rámci hlavního líčení, čímž byla dána možnost obhajobě tomuto zpracovateli klást otázky. Následně zdůvodnil svůj hodnoticí postup. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 4-5, bod 10 rozsudku soudu prvního stupně).

37. Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., když zároveň velmi podrobně rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 5-8, bod 7. - 14. usnesení soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. Jinak uvedeno, soud druhého stupně neodkázal pouze na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž cíleně reagoval na odvolací námitky obviněného. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř, takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, jako v podaném odvolání, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. O takovou situaci se v dané věci jedná.

38. Obviněný ve vztahu k tvrzenému extrémnímu rozporu, zejména namítá, že soudy hodnotily znalecké posudky pouze v jeho neprospěch a že si vybraly pouze určité části revizního znaleckého posudku. Zde je třeba uvést, že se jedná o námitku do způsobu hodnocení důkazů, která nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Přesto je vhodné uvést, že obviněný ve vztahu k reviznímu znaleckému posudku a jeho závěrům jen předestírá vlastní hodnocení tohoto důkazu, když především namítá, že tento prokazuje jeho verzi události, tj. že dopravní nehoda se stala. Ze strany obviněného se jedná o vlastní verzi závěru tohoto revizního znaleckého posudku, když obviněný z pohledu svých námitek přihlíží jen k části závěru tohoto revizního znaleckého posudku. Zde je na místě zdůraznit, že byť ze závěrů tohoto revizního znaleckého posudku vyplynulo, že je skutečně jako technicky přijatelné ohnutí levého podélného nosníku vozidla BMW a prolomením nárazníku v levé části vozidla při tvrzené dopravní nehodě, tak zároveň z tohoto znaleckého posudku vyplývá, že charakter dominantního poškození vozidla Mercedes v levé zadní části není typický pro nárazy zezadu, když současně vůbec nekoresponduje s rozsahem poškození pravé části vozidla BMW s rozsahem poškození zadní části vozidla Mercedes vzhledem k výškové a tvarové korespondenci poškození. V závěru tohoto revizního znaleckého posudku je pak zcela jasně konstatováno, že současný vznik obou těchto poškození vozidel v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou je technicky zcela nepřijatelný (viz znalecký posudek ÚSI VUT v Brně č. 4245/61000/2017-Se, str. 26). Na základě těchto závěrů je tedy zřejmé, že k dopravní nehodě nemohlo dojít tak, jak tvrdí dovolatel v podaném dovolání a jak jej popsal v rámci záznamu o dopravní nehodě a jak jí oznámil pojišťovně, což odpovídá i postupu odděleně stíhané K. A. Rozhodující a podstatné je, že byť určité poškození předmětných vozidel mohlo vzniknout při tvrzené předmětné dopravní nehodě, tak k celkovému poškození vozidel, tak jak byla uvedena v záznamu o dopravní nehodě, nemohlo prokazatelně dojít při předmětné dopravní nehodě. Za takové situace nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že revizní znalecký posudek je v souladu s jeho obhajobou a že si snad soudy vybraly z tohoto znaleckého posudku jen ty části, které podporovaly verzi obžaloby. Naopak soudy nižších stupňů tento znalecký posudek hodnotily v kontextu celého jeho obsahu a jeho závěrů na rozdíl od obviněného. K námitce obviněného, že nebylo prokázáno, že by znal druhou účastnici dopravní nehody a na fingování dopravní nehody se s ní dohodl, je nezbytné zdůraznit závěr soudů o předchozí dohodě na fingování předmětné dopravní nehody je založen na logickém závěru, že pokud k poškození předmětných vozidel nemohlo dojít při tvrzené dopravní nehodě, tak se musel obviněný a K. A. na fingování dopravní nehody z důvodu neoprávněného získání pojistného plnění dopředu dohodnout, když ani jeden ze zúčastněných nemohl podvodné jednání realizovat bez souhlasu a aktivní účasti toho druhého.

39. Nejvyšší soud tedy dodává, že uváží-li se způsob, jakým se soudy nižších stupňů s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky ve věci vypořádaly, nelze v postupu soudů nižších stupňů shledávat nějaké vady. Rozhodnutí těchto soudů jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Soudy se nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo, neboť verze, kterou obviněný preferoval byla provedeným dokazováním vyvrácena ve smyslu pravidel stanovených v § 125 tr. ř.

40. Obviněný rovněž namítá porušení zásady in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy, ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem, a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. V tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které ve svém souhrnu odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.

41. Ve vztahu k argumentaci obviněného k výroku o náhradě škody, když obviněný namítá, že byl zavázán k povinnosti nahradit způsobenou škodu oběma pojišťovnám, je třeba uvést, že tuto lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, byť s jistou dávkou tolerance, neboť přestože je argumentace obviněného jistým způsobem kusá, lze dovodit, že namítá nesprávnou aplikaci jiného hmotněprávního předpisu, který upravuje otázku náhrady způsobené škody. V předmětné věci zavázal soud prvního stupně obviněného podle § 228 odst. 1 tr. ř. k povinnosti nahradit způsobenou škodu oběma pojišťovnám, které vyplatily pojistné plnění, jak obviněnému, tak odděleně stíhané K. A. Zde se ještě sluší poznamenat, že soud prvního stupně výslovně neuvádí, podle jakého hmotněprávního předpisu rozhodl o nároku na náhradu škody, stejně jako soud druhého stupně. Obecně je třeba uvést, že hmotně právní problematika řešící otázku odpovědnosti za vznik škody je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v ustanoveních § 2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Předmětná dopravní nehoda se stala již v roce 2011 a v témže roce se uskutečnila převážná část jednání obviněného vůči pojišťovně, takže z pohledu § 3028 odst. 3 zákona č. 89/212 Sb., občanský zákoníku, se náhrada škody řídí zákonem č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013. Zde je ovšem na místě zdůraznit, že i ustanovení § 2894 a násl. nyní platného občanského zákonu se ve vztahu k rozhodné skutečnosti nijak výrazně neodlišuje od předchozí právní úpravy. Podle § 438 odst. 1 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) povinnost nahradit škodu stíhá toho škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného. Naproti tomu tzv. dělená odpovědnost škůdců podle § 438 odst. 2 téhož předpisu představuje výjimku z obecného pravidla a musí vyplývat ze zvláštních okolností konkrétního případu. V obecné rovině se definuje tzv. solidární odpovědnost a vzájemné vypořádání škůdců podle § 439 občanského zákoníku. V případě, že je škůdců více, zakládá občanský zákoník („Způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. … Kdo odpovídá za škodu společně a nerozdílně s jinými, vypořádá se s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody. …. Kdo odpovídá za škodu způsobenou zaviněním jiného, má proti němu postih.“) solidární povinnost k náhradě škody. Zde je třeba zdůraznit, že pokud se víc osob dopustilo úmyslné trestné činnosti společně, tak za tuto škodu odpovídají solidárně, bez ohledně, kolik každý z těchto spolupachatelů fakticky získal ze spáchané trestné činnosti, když není vyloučena ani varianta, že některý ze spolupachatelů nezíská ze spáchané trestné činnosti žádný prospěch.

42. Pokud byla škoda způsobena více škůdci, je pravidlem, že vzniká solidární povinnost k její náhradě. Tato povinnost vzniká ze zákona, a proto se nevyžaduje žádný volní projev poškozeného, či kteréhokoli ze škůdců, jež by tuto povinnost založil. Občanský zákoník zmiňované pravidlo prolamuje pro určité situace, jež jak již bylo naznačeno, konkretizuje v § 438 odst. 2 občanského zákoníku a vznik dílčí povinnosti k náhradě škody (tj. povinnosti rovnající se podílu na celkovém rozsahu způsobené škody, jež má původ v jednání konkrétního škůdce) váže na odůvodněné případy. Pokud tyto důvody nastanou, soud může rozhodnout, že škůdce nahradí škodu podle své účasti na způsobené škodě („V odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody“). Každý takový případ přitom za podmínek § 438 odst. 2 občanského zákoníku podléhá takovému způsobu odůvodnění jeho aplikace, které odpovídá výjimečným okolnostem vymykajícím se z rámce zásadního aplikačního postupu podle § 438 odst. 1 občanského zákoníku o tzv. solidární odpovědnosti. Použití § 438 odst. 2 občanského zákoníku tedy vyžaduje podrobné zdůvodnění, v němž je soud povinen v každém konkrétním případě zkoumat, zda se jedná o „odůvodněný případ“, kdy lze stanovit, že ti, kteří škodu způsobili, za ni odpovídají jen podle své účasti na jejím vzniku. Nutné je pamatovat, že zásadním hlediskem při této úvaze (odůvodňující výjimečnou aplikaci ust. § 438 odst. 2 občanského zákoníku) však nemůže být ani míra zavinění, ani podíl na prospěchu ze společné trestné činnosti každého z více škůdců, tedy spravedlivé vypořádání poměrů mezi škůdci podle účasti na způsobení vzniklé škody. Jestliže je primární zájem soustředěn k poškozenému a k ochraně jeho práv, přichází v úvahu v situacích, kdy výsledky dokazování přesvědčivě dokládají, že ani rozhodnutím o dílčí (dělené) odpovědnosti nebude zájem poškozeného a uspokojení jeho nároku nikterak ohroženo. Teprve za splnění tohoto předpokladu lze podle účasti škůdců na způsobení škody rozhodnout o jejich dílčí odpovědnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 8 Tdo 317/2008).

43. Z již výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 8 Tdo 317/2008, plyne, že „dělená odpovědnost více škůdců jako spolupachatelů trestného činu za škodu přichází v úvahu jen v situacích, kdy jejím uplatněním nebude nikterak ohrožen zájem poškozeného na uspokojení jeho nároku na náhradu škody“. V návaznosti na právě uvedené Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 966/2015, konstatoval, že „solidární odpovědnost má poškozenému poskytnout výhodnější možnosti domoci se náhrady škody. Funkcí pasivní solidarity (solidarity dlužníku, tedy i škůdců) je ulehčení pozice věřitele, resp. poškozeného.

44. Solidární závazek představuje druh společného závazku, u kterého je buď více dlužníků, nebo více věřitelů. V prvním případě se hovoří o solidaritě dlužnické (pasivní), ve druhém případě o solidaritě věřitelské (aktivní). Solidární závazky nejsou v občanském právu časté, a to vzhledem k jejich specifické právní konstrukci. Ta spočívá (z hlediska významu ve zde projednávané věci) v tom, že specifikum pasivního solidárního závazku se projevuje tím, že vůči věřiteli stojí pluralita subjektů na straně dlužnické a věřitel je zvýhodněn tím, že může celé plnění požadovat po kterémkoli ze solidárně zavázaných dlužníků. Plněním kteréhokoli z nich se každý z ostatních spoludlužníků zprostí své povinnosti a dlužník, které plnil má následný (tzv. subrogační) regres vůči ostatním zbývajícím spoludlužníkům, za které plnil. Zákon zakládá pasivní solidaritu v případech výjimečných. V případě solidární odpovědnosti je věřitel oprávněn požadovat celou úhradu škody po kterémkoli ze škůdců (v daném případě dovolateli).

45. Z ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. plyne povinnost soudu („uloží mu“) zavázat obviněného k náhradě škody (stejně tak k náhradě nemajetkové újmy v penězích či vydání bezdůvodného obohacení), jsou-li splněny zákonné podmínky v citovaném usnesení vymezené. Z hlediska způsobu rozhodování o škodě je důležité, aby byla dána příčinná souvislost mezi jednáním a vznikem škody.

46. Vzhledem ke shora uvedeným východiskům je zřejmé, že v projednávaném případě je rozhodné, že poškozené společnosti se řádně a včas připojili se svými nároky na náhradu škody v celé způsobené výši vůči obviněnému. Řešení přijaté soudem prvního stupně spočívající ve vyslovení povinnosti k náhradě celé způsobené škody pouze u jednoho z obviněných bez dalšího (neboť K. A. byla stíhána odděleně), pak nelze považovat za vadou řízení a nesprávnou aplikaci občanskoprávních předpisů. Důvod vzniku pasivní solidarity je spojen především s požadavkem na posílení právního postavení poškozeného, jemuž byla trestným činem (obviněnými) způsobena újma (tzn. vnější vztah pasivní solidarity). Současně je třeba zdůraznit, že podmínkou pro uložení solidární odpovědnosti dvou nebo více obviněných za škodu není, aby o této povinnosti soud rozhodl jediným rozsudkem a ve společném řízení. Proto v případě, že jsou splněny podmínky solidární odpovědnosti ve smyslu § 438 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, lze uložit jednomu z více pachatelů, kteří společným jednáním způsobili jinému škodu, povinnost k její náhradě v celé výši ve smyslu § 228 odst. 1 tr. řádu. Dalšímu obviněnému, proti kterému je vedeno trestní řízení později a již za stavu, kdy rozsudek proti prvnímu obviněnému nabyl právní moci, se pak uloží povinnost nahradit způsobenou škodu společně a nerozdílně s ním (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 6 Tdo 79/2013). Zbývá dodat, že založení solidárního závazku nijak nevylučuje další trvání vztahu mezi spoludlužníky – spoluobviněnými – navzájem (tzv. vnitřní vztah pasivní solidarity, otázka vzájemného vypořádání).

47. S ohledem na charakter projednávané trestní věci je zřejmé, že poškozené společnosti uplatnily svůj nárok na náhradu škody řádně a včas vůči osobě, proti níž se vedlo trestní řízení. Obviněnému nebrání žádná skutečnost, aby část plnění po K. A. požadoval. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že to byl obviněný, kdo v úmyslu opatřit si sobě nebo jinému předstíral (vyvolal) událost, s níž je spojeno plnění z pojistného plnění, když to byl právě dovolatel, který společně s K. A. sepsal záznam o dopravní nehodě a uplatnil nárok na pojistné plnění, ačkoliv věděl, že k dopravní nehodě nedošlo tak, jak uvedl v záznamu o dopravní nehodě. Následně na základě nepravdivých údajů, tak jak uvedl on a K. A., jednak při sepisování záznamu o dopravní nehodě, jednak při prokázání se zástupci pojišťovny při likvidaci pojistné události, bylo Alianz pojišťovnou, a. s., mu vyplaceno jako majiteli předmětného vozidla Mercedes Vito pojistné plnění ve výši 15 400 eur a K. A. jako majitelce vozidla BMW vyplaceno Českou pojišťovnou, a. s., neoprávněně pojistné plnění ve výši 203 181 Kč. Obviněný si byl vědom skutečnosti a rovněž s ní byl srozuměn, že odděleně stíhaná K. A. bude po své pojišťovně požadovat rovněž pojistné plnění. V případě obou se jednalo o spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku, takže za způsobenou škodu obviněný odpovídá solidárně v celém rozsahu, stejně jako samostatně stíhaná K. A.

48. Na závěr ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces obviněným lze uvést, že rovněž tato uplatněná námitka nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je ovšem třeba zdůraznit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně tohoto obviněného provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k tomuto obviněnému pak odpovídá § 125 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.

49. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně právně relevantním způsobem podřaditelným pod zvolený dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze konstatovat, že tento dovolací důvod nebyl naplněn, když jeho naplnění je vázáno na naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

50. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

51. Na závěr je vhodné ještě uvést, že pokud obviněný trval na projednání věci ve veřejném zasedání (vyjádření obhájce JUDr. Martina Klimo), tak Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, když takový postup zákon připouští.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 3. 2020

JUDr. Marta Ondrušová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru