Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 227/2015Usnesení NS ze dne 14.04.2015

HeslaZnásilnění
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.227.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 227/2015-23

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. dubna 2015 o dovolání obviněného I. E., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. 5 To 446/2012, v trestní věci vedené Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 6 T 142/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. E. odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 20. 1. 2012 sp. zn. 6 T 142/2007 uznal obviněného I. E. vinným zločinem (správně zvlášť závažným zločinem) znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že přesně nezjištěného večera v polovině měsíce července roku 2006 v D. na okrese D., v obývacím pokoji domu, ač vědom si věku V. M., tuto proti její vůli znehybnil, chytil ji jednou rukou za obě ruce a držel ji, nalehl na ni a svlékl kalhotky, osahával ji na nohou a přirození, poté na ni vykonal soulož, následně ji přinutil sát jeho pohlavní úd. Za to byl obviněnému podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Okresní soud v Děčíně tak rozhodl v této věci již podruhé, neboť jeho první odsuzující rozsudek ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. 6 T 142/2007, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. k odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. 5. 2010 sp. zn. 5 To 38/2009 a věc vrátil v souladu s § 259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Odvolání obviněného, které proti rozsudku ze dne 20. 1. 2012 sp. zn. 6 T 142/2007 podal, bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. 5 To 446/2012 podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Citované usnesení napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

Konkrétně namítl, že nebyl řádně prokázán skutkový stav ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Obšírně poukazuje na jednotlivé rozpory ve výpovědích poškozené, kdy je podle jeho názoru třeba rozlišit mezi rozpory drobnými či nepodstatnými (kde měla poškozená ruce, kterou rukou ji obviněný držel, zda jí držel za hlavu či nikoli a podobně), u nichž lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že je lze vysvětlit časovým odstupem mezi událostí a jednotlivými výpověďmi poškozené, jejím rozrušením během činu, při výsleších a prověrce výpovědi, výjimečností takové situace a věkem poškozené, a mezi rozpory zásadními (zda v místnosti, případně v domě, kde došlo ke znásilnění, byly přítomny i jiné osoby, což by pro poškozenou představovalo výjimečný, jedinečný a velmi nepříjemný zážitek, a kolik času v domě obviněného strávila). Tyto zásadní odchylky ve výpovědi poškozené, zejména během jejího výslechu v hlavním líčení dne 27. 4. 2011 nelze zdůvodnit postupným selektivním zapomínáním. Podstatnou změnu ve výpovědi poškozené nebyla schopna rozumně vysvětlit ani soudní znalkyně z oboru psychologie PhDr. Ilona Wölfelová, která vypracovala k osobě poškozené psychologický posudek. Dovolatel v tomto směru odkázal a zároveň citoval z rozhodnutí Ústavního soudu vztahující se ke kritice rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ohledně příliš restriktivního výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který neobstojí v konfrontaci s požadavky ochrany základních práv a svobod, jejichž porušení se oba soudy nižších stupňů dopustily v nyní posuzované věci. Nejvyšší soud zakládá důvodnost dovolání s odkazem na tento dovolací důvod čistě na otázce právní kvalifikace, kdy otázky nesprávného zjištění skutku ponechává mimo rámec dovolacích důvodů, přestože i dovolací řízení se musí ocitnout v ústavním rámci pravidel spravedlivého procesu (blíže viz nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 669/05 a ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 855/08).

Oba soudy se podle dovolatele důsledně nezabývaly ani způsobem, jakým se poškozená obviněnému bránila a jak dávala navenek najevo svůj nesouhlas s pohlavním stykem, a zda mohl být její nesouhlas vůbec obviněnému zřejmý. Z toho plyne, že nebyla prokázána subjektivní stránka úmyslného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku.

Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. 5 To 446/2012 a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. 1. 2012 sp. zn. 6 T 142/2007, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného I. E. zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. pro zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství po rekapitulaci jednotlivých rozhodnutí ve věci a dovolacích námitek obviněného k jeho dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. uvedla, že v daném případě výpověď poškozené V. M. vykazuje takové rozpory spočívající v tom, že z její výpovědi není jasné, jakým způsobem se dostala do domu obviněného, přičemž uváděla v jedné verzi, že se do domu obviněného dostala spolu s jeho synem D. C., poté uváděla, že ji přivezl sám obviněný. Pouze sama obviněná popisuje jednání obviněného, když skutečnost o svém znásilnění oznámila s výrazným časovým odstupem tak, že nebylo možno učinit žádná další skutková zjištění, např. týkající se ohledání jejího těla. Její výpověď se neshoduje s výpovědí jejího přítele D. C. a výrazně se liší stran samotného popisu skutku obviněného, když prožitou událost měla popisovat své kamarádce M. M., se kterou se měly procházet po D., která však toto nepotvrdila. Dále měla popisovat událost své sestře J. M., jež uvedla, že jí událost popisovala tak, že ji měl obviněný ohrožovat pistolí, což koresponduje i s tvrzením přítele této svědkyně M. J. Výpověď poškozené se výrazně měnila stran jejího odchodu z místa činu, kdy v jedné verzi uvedla, že setrvala na místě činu do druhého dne, avšak v druhé verzi uvedla, že ihned po skutku byla odvezena obviněným do D., kde měla trávit čas se svojí kamarádkou. V daném případě tedy není možno souhlasit s názorem soudu prvého i druhého stupně, že takové výrazné rozpory ve výpovědi poškozené je možno odůvodnit pouze časovým odstupem, jakož i s názorem znalkyně z oboru psychologie, že tyto výrazné rozdíly ve výpovědích poškozené je možno vysvětlit selektivním zapomínáním. Je třeba souhlasit s názorem obviněného, že je nutno rozlišovat mezi drobnými nepodstatnými rozpory a mezi rozpory zásadními, což však soud prvého i druhého stupně neučinil. Státní zástupkyně se domnívá, že právní závěry soudů nejsou v souladu s provedenými skutkovými zjištěními, tedy že byl zjištěn tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. po zrušení napadeného rozhodnutí přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněného I. E. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. 5 To 446/2012 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Pro úplnost Nejvyšší soud opakovaně podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecně naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

Obviněný přes obsáhlou argumentaci jednotlivými nálezy Ústavního soudu však ve svém dovolání shora popsané vady důkazního řízení neuplatnil a nepoukázal ani na existenci tzv. extrémního nesouladu. Jím namítané nedostatečné prokázání skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. opřel toliko o nesouhlas s hodnocením výpovědi poškozené, učiněným zejména soudem nalézacím, s nímž se následně ztotožnil i soud odvolací. Takové námitky obecně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují. Přesto pokud jde o dovolatelem zpochybňované hodnocení důkazů, zejména výpovědi poškozené, tak je k tomu nad rámec toho, co již ve svých rozhodnutích uvedly soudy nižších stupňů, možno konstatovat následující.

Ve vztahu k rozporům mezi jednotlivými výpověďmi poškozené nelze přehlédnout, že poškozená sama jednání obviněného orgánům činným v trestním řízení neoznámila, když tak učinila po nátlaku svých přátel či jiných osob až s odstupem času, přičemž sama uvedla, že kdyby záleželo pouze na její úvaze, tak by je neoznámila, neboť se obviněného bála. Z jejího počínaní tak nelze dovodit jakoukoliv snahu se obviněnému pomstít či mu přitížit. Strach poškozené z osoby obviněného dokládá i výpověď svědkyně D. K. o tom, že se jí její matka V. K. zmínila, že poškozená má z obviněného strach. Tato svědkyně se o strachu poškozené z obviněného dozvěděla i od kamarádek, a sama taktéž pozorovala, že je poškozená špatná, ubrečená a bylo na ní patrné, že má starosti a něčeho se bojí. Svědkyně V. K. také vypověděla, že ji na její žádost navštívila poškozená za účelem možné informace o vykradení bytu svědkyně synem obviněného D. C. Po sdělení svého podezření a upozornění poškozené, že možná bude muset jít v této souvislosti k výslechu, poškozená řekla: „E. mě zabije,“ a složila se k zemi, kdy jí pomohla další dvě přítomná děvčata a odvedla ji pryč (viz protokol mimo hlavní líčení ze dne 20. 8. 2008, č. l. 100).

Poškozená byla vyslechnuta celkem šestkrát (při podání trestního oznámení dne 31. 8. 2006, jako osoba podávající vysvětlení dne 21. 9. 2006, po zahájení trestního stíhání obviněného jako svědkyně do protokolu o výslechu svědka ze dne 9. 1. 2007, při prověrce její výpovědi uskutečněné dne 20. 4. 2007, a poté dvakrát v hlavním líčení dne 17. 9. 2008 a 27. 4. 2011), přičemž byla nadto ještě tzv. vytěžena - viz úřední záznam ze dne 8. 9. 2006 na č. l. 27. Takový postup orgánů činných v trestním řízení je možno označit jako necitlivý tím spíše, že poškozené bylo v době činu patnáct let, tedy byla dítětem ve smyslu § 126 tr. zákoníku. Nadto z videozáznamu prověrky výpovědi poškozené je patrné, že byla policejním orgánem uskutečněna za pomoci figuranta a figuríny na jednolůžku, přestože k činu došlo na dvoulůžkové posteli, což přes snahu poškozené si uvědomovat tento rozdíl jí činilo viditelné potíže při porozumění některých otázek policejního orgánu, vztahujících se např. k ověření toho, kdo se kde v inkriminované době nacházel. Poškozená zásadně změnila výpověď až v opakovaném hlavním líčení konaném dne 27. 4. 2011 (tedy s odstupem téměř pěti let po činu), kdy uvedla, že ji obviněný odvezl autem do D., kdy v jeho domě nikdo nebyl, a to ani v obývacím pokoji, kde vzápětí došlo ke znásilnění, a poté ji tentýž den odvezl zpátky do D. Uvedená tendence poškozené vytěsňovat traumatický zážitek je patrná ze skutečnosti, že poté, co podrobně k věci čtyřikrát vypovídala, znovu pak u hlavního líčení, kdy jí nebylo umožněno vypovídat v nepřítomnosti obviněného, popsala, jak se dostala do domu obviněného, a pak již nebyla schopna vypovídat a plakala. Posléze byl přečten protokol o jejím výslechu z přípravného řízení podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř., a znovu odpovídala na otázky obhajoby. Po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. 6 T 142/2007 usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 2010 sp. zn. 5 To 38/2009, byla dne 27. 4. 2011 vyslechnuta opětovně, již pošesté, a až během tohoto výslechu se objevily zásadní rozpory v její výpovědi.

Soud prvního stupně na takřka třech stranách odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku logicky zhodnotil průběh skutkového děje, který v podstatě rozdělil do tří fází, tj. jakým způsobem se poškozená dostala do domu obviněného v D., samotný akt znásilnění a posléze chování poškozené a obviněného po činu a odjezd poškozené následující den. Pakliže se musel vypořádat s odchylnými okolnostmi uváděnými poškozenou v její výpovědi v hlavním líčení ze dne 27. 4. 2011, učinil tak pečlivě a důsledně, když jednotlivé rozpory porovnával s jednotlivými výpověďmi ostatních svědků, a vysvětlil, proč uvěřil poškozené. Přítomnost osob v domě potvrdil i obviněný společně s jeho tehdejší přítelkyní svědkyní J. B., tedy že v ložnici byla s poškozenou tato svědkyně, obviněný a jejich společný dvouletý syn. Svědkyně B. i sám obviněný potvrdili, že si obviněný na poškozenou lehl. K přímému dotazu, zda svědkyně B. pocítila nějaké pohyby či vzdechy, se vyhnula odpovědi, když řekla, že se k tomu nebude vyjadřovat a že se nedívala a neví, k čemu mezi nimi došlo, což je bezesporu nepřesvědčivé, pokud všichni tři leželi vedle sebe na jedné posteli. Soud prvního stupně tyto neshody pak konfrontoval s ostatními důkazy a označil je za vyvrácené. Následně i odvolací soud adekvátně reagoval na veškeré odvolací námitky obviněného, když mj. poukázal na výjimečnost situace pro poškozenou, časový odstup od události a její rozrušení z události samé i četných následných výpovědí, jakož i na její tehdejší nízký věk.

Ve vytýkaných směrech tudíž nedošlo k pochybení v rozsahu a intenzitě, které by mělo vést k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu v podobě existence extrémního nesouladu mezi obsahem spisu a provedenými skutkovými zjištěními a tím i nezbytnosti zrušit napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů. Naopak, na základě pečlivě provedeného zhodnocení všech dostupných důkazů soud prvního stupně dospěl ke skutkovým zjištěním, která rozhodně nelze označit za taková, jež by při žádném možném způsobu důkazního hodnocení nepřicházela v úvahu, a tudíž byla s provedenými důkazy v extrémním rozporu. Lze tudíž prohlásit, že výsledné skutkové závěry soudy obou stupňů opřely o konkrétní zjištění učiněná ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., takže ve všech ostatních podrobnostech Nejvyšší soud může odkázat na podrobná odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, aniž by je musel sám znovu opakovat.

K námitce obviněného o nedostatečném posouzení jeho zavinění ve vztahu ke způsobu, jakým mu poškozená dávala najevo svůj nesouhlas s pohlavním stykem a zda její případný nesouhlas mu mohl být zřejmý, lze uvést toto.

Zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku se obviněný podle právní věty rozsudku soudu prvního stupně dopustil tím, že násilím donutil jiného k pohlavnímu styku a spáchal takový čin souloží a jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží na dítěti. Ke spáchání tohoto zločinu se vyžaduje úmyslné zavinění.

Způsob obrany a nesouhlasu poškozené s jednáním obviněného náležitě zhodnotil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku. V něm konstatoval, že soulož i orální pohlavní styk, jako jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, byl ze strany poškozené nedobrovolný, kdy se snažila obviněnému vykroutit, slovně mu dávala jasně najevo svůj nesouhlas s jeho počínáním, kdy obviněný využil své fyzické převahy, znehybnil poškozenou, čímž její odpor překonal. K tomu je možno doplnit, že obviněný poškozené podstatnou dobu držel ruce nad hlavou, kdy se jí ze silného stisku jako slabší osobě nepodařilo vytrhnout, po vykonání soulože se obviněný přesunul stehny k hlavě poškozené, kdy začala křičet, a poté ji obviněný vsunul svůj pohlavní úd do úst a až následně se poškozené podařilo dostat z jeho sevření. Z takto popsaného jednání obviněného nelze než dovodit jednoznačný, přímý úmysl obviněného /§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku/ trestný čin spáchat.

Nejvyšší soud tak konstatoval, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným uplatněn zjevně neopodstatněně.

Pokud jde o druhý z dovolacích důvodů podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,, který obviněný v dovolání rovněž uplatnil, tak ten je dán pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k).

Vzhledem k absenci konkrétních námitek dovolatele, podřaditelných pod tento dovolací důvod, bylo třeba se zabývat oběma způsoby jeho možného naplnění. První varianta tohoto důvodu dovolání však nemohla objektivně v posuzované věci nastat, jelikož Krajský soud v Ústí nad Labem, jako soud druhého stupně, v souladu s ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř. na základě řádného opravného prostředku obviněného věc přezkoumal a podle § 256 tr. ř. podané odvolání svým usnesením jako nedůvodné zamítl. V úvahu tedy připadla jeho druhá alternativa, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný v podaném dovolání odkázal na existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl, jak je shora uvedeno, uplatněn zjevně neopodstatněně. Proto i ohledně druhého z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nezbylo, než vyslovit stejný závěr.

Nejvyšší soud pak jen z těchto stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) odmítl dovolání obviněného I. E., jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. dubna 2015

Předseda senátu

JUDr. František Hrabec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru