Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 227/2014Usnesení NS ze dne 12.03.2014Zpronevěra

HeslaZpronevěra
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.227.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 206 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 227/2014-13

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2014 o dovolání obviněné A. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 55 To 336/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 100/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. 1 T 100/2012, byla obviněná A. K. uznána vinnou ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že

„v L. dne 12. 10. 2010 převedla z účtu na svůj účet ve dvou splátkách 46.121,14 Kč a 397.299,51 Kč, tedy celkovou částku ve výši 443.420,30 Kč a dne 18. 10. 2011 z účtu na svůj účet částku ve výši 600.802,29 Kč, což představuje finanční prostředky v celkové výši 1.044.223,- Kč, které byly trvale odňaty z dispozice J. D., který obviněné finanční prostředky svěřil za účelem opravy domu v L., v ulici K B., a dále pro jeho osobní potřebu, kdy na opakované výzvy obviněná finanční prostředky nevrátila, v celém rozsahu si je ponechala a disponovala s nimi v rozporu s jejich určením, ke škodě J. D.“

Za uvedené jednání byla obviněná A. K. odsouzena podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozenému J. D., škodu ve výši 1.044.223,- Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. 1 T 100/2012, podali obviněná A. K., státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci a poškozený J. D. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 55 To 336/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o podmíněném odkladu výkonu trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné A. K. byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 4 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému J. D., škodu ve výši 1.044.223,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 23. 9. 2012 do zaplacení.

Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Odvolání obviněné A. K. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 55 To 336/2013, podala následně obviněná A. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná v dovolání namítla, že skutková zjištění soudů nebyla úplná a nelze z nich vyvodit adekvátní právní závěry. Dále uvedla, že ani soud prvního stupně ani soud odvolací se nezabývaly těmi důkazy, které navrhla v rámci své obhajoby za účelem objektivního zjištění skutkového stavu věci, a skutková zjištění tak zůstala neúplná.

Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněná A. K. sice podala dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněné, v jejichž rámci namítala nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi poškozeného, resp. listinných důkazů) a vytýkala nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (konkrétně neprovedení navržených důkazů), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněná neuplatnila žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněná se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla stíhána. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněnou považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Liberci, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině napadeného rozsudku mají jasný obsahový základ především ve svědecké výpovědi poškozeného. Soudy si byly vědomy, že jde o jediný přímý usvědčující důkaz, a již proto hodnotily svědeckou výpověď poškozeného velmi obezřetně. Pro závěr, že svědecká výpověď poškozeného je věrohodná, si soudy opatřily podklad v širším okruhu dalších, byť jen nepřímých důkazů. Soudy neměly v daném případě žádný přesvědčivý důvod k tomu, aby svědecké výpovědi poškozeného nevěřily. V konfrontaci s tím obhajoba obviněné, která popírala spáchání činu, vyzněla tak, že podstatná tvrzení obviněné byla v rozporu s jinými důkazy nebo objektivně zjištěnými okolnostmi. Protichůdnost svědecké výpovědi poškozeného oproti výpovědi obviněné soudy překlenuly úvahami, jimiž přijatelně vysvětlily, proč považují svědeckou výpověď poškozeného za věrohodnou a proč nevěří obhajobě obviněné. Soudy vysvětlily svůj postup při hodnocení důkazů jasně, srozumitelně a zejména logicky, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněná nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněné A. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. března 2014

Předseda senátu:JUDr. Jiří Pácal

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru