Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 209/2020Usnesení NS ze dne 17.03.2020Podvod

HeslaPodvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.209.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 209/2020-1406

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2020 o dovolání obviněné D. K., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 10. 2019, sp. zn. 4 To 331/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 5 T 148/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 5 T 148/2018 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byli obviněná D. K. (dále také jen „obviněná“) a obviněný D. S. (dále také jen „obviněný“) uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění se tohoto trestného činu dopustili jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině tohoto rozsudku. Podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za něj byli odsouzeni k trestu odnětí svobody ve výměře 4,5 roku (obviněná D. K.) a 3 let (obviněný D. S.). Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byli pro výkon tohoto trestu zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena rovněž povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené společnosti HENNLICH, s. r. o., IČ: 148 69 446, se sídlem Českolipská 1996/9, 412 01 Litoměřice, škodu ve výši 3 047 990 Kč.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný D. S. a obviněná D. K. odvolání. Obviněný D. S. směřoval své odvolání pouze do výroku o trestu. Obviněná nejprve do výroku o vině, trestu i náhradě škody, následně při veřejném zasedání však omezila rozsah podaného odvolání, a to pouze do výroku o trestu, což je jednoznačné nejen z protokolu o veřejném zasedání, nýbrž předně i ze samotného zvukového záznamu z veřejného zasedání. Krajský soud v Ústí nad Labem o odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 14. 10. 2019, sp. zn. 4 To 331/2019, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody u obviněného D. S., u obviněné D. K. ve výroku o trestu a ohledně obou obviněných ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že trest odnětí svobody uložený obviněnému D. S. byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku, a to na zkušební dobu v trvání 5 let. Obviněná D. K. byla podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Jinak ponechal Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek soudu prvního stupně beze změny.

Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za důležité uvést, že původně byl rozsudek soudu prvního stupně napaden rovněž odvoláním podaným manželem obviněné D. K. Podané odvolání však manžel obviněné M. K. vzal v průběhu veřejného zasedání zpět. Odvolacímu soudu bylo při veřejném zasedání rovněž předloženo písemné prohlášení o zpětvzetí tohoto odvolání, a to prostřednictvím obhájce obviněné. Odvolací soud vzal tuto skutečnost na vědomí usnesením podle § 250 odst. 4 tr. ř. Manžel obviněné „vzal zpět“ rovněž vznesenou námitku podjatosti. O tom však odvolací soud nerozhodoval usnesením, jelikož k takovému postupu není ani zákonný podklad. Tuto skutečnost vzal tedy pouze na vědomí a dále pokračoval ve veřejném zasedání.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 10. 2019, sp. zn. 4 To 331/2019 (dále také jen „napadený rozsudek“), podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. Nejprve shrnula dosavadní průběh řízení a následně uvedla, že rozsudek soudu prvního stupně byl napaden z její strany odvoláním do výroku o vině i do trestu, stejně tak ze strany jejího manžela. Při vyhotovování protokolu o veřejném zasedání ze dne 14. 10. 2019 (dále také jen „protokol“ či „protokol o veřejném zasedání“) se dopustil odvolací soud nezákonných procesních vad, které obviněná v dovolání rozvedla. Namítala, že nebylo dostatečně projednáno vznesení námitky podjatosti jejím manželem. Není to podle jejího názoru zřejmé z protokolu ani ze zvukového záznamu pořízeného při tomto veřejném zasedání (dále také jen „zvukový záznam“). Odvolací soud tak jednal i přes vznesené námitky podjatosti, přičemž toto pochybení nebylo možné podle obviněné vyřešit ani postupem podle § 250 odst. 4 tr. ř., když navíc zpětvzetí odvolání manžela obviněné odporovalo ustanovení § 250 odst. 3 tr. ř. Dále namítala, že je v protokolu o veřejném zasedání konstatováno, že „trvá na podaném odvolání a směřuje jej do výroku o trestu“. Pokud je řádně zaprotokolováno, že obhájce obviněné uvedl, že odkazuje na písemné podání (myšleno písemné podání odvolání), měl být odvolacím soudem přezkoumán nejen výrok o trestu, ale také výrok o vině. Odvolací soud tak však neučinil a řízení zatížil procesní neodstranitelnou vadou. Ani ze zvukového záznamu není podle obviněné zřejmé, že by své odvolání omezila pouze do výroku o trestu, a i pokud by tomu tak bylo, odvolací soud měl o tom vyhlásit usnesení ve smyslu § 250 odst. 4 tr. ř., tedy že vzala částečně zpět své odvolání. V návaznosti na to pak namítala, že odvolací soud ani nedostál při přezkumné činnosti zákonným ustanovením, konkrétně § 254 tr. ř. V dané věci totiž byly splněny podmínky beneficia cohaesionis, odvolací soud však nevzal v rámci přezkumné činnosti jako polehčující okolnost vůči oběma obviněným, že škoda byla obviněnými uhrazena v celém rozsahu. Námitku, že odvolací soud neaplikoval § 261 tr. ř., podřadila pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněná dále namítala, že bylo porušeno její právo na obhajobu, když ani přes její opakované výhrady k prováděnému dokazování a k důkazním návrhům soudy předmětné důkazy neprovedly. V tomto směru obviněná odkázala na příslušnou judikaturu Ústavního soudu. Uvedla také, že nesouhlasí s tím, jakým způsobem se soudy obou stupňů vypořádaly s jejími návrhy na doplnění dokazování, čímž nedostály podmínkám zakotveným v § 125 tr. ř.

S ohledem na vše v dovolání uvedené závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně. Závěrem vyjádřila svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání a také navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 265h odst. 3 tr. ř. o odložení výkonu trestu odnětí svobody.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupce“) využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Konstatoval, že po seznámení se s obsahem dovolání nelze její námitky podřadit pod uplatněné a ani pod jiné dovolací důvody uvedené v § 265b tr. ř.

Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být naplněn námitkou stran nevyužití institutu beneficia cohaesionis v souvislosti s tím, že „škoda byla obžalovanými v celém rozsahu uhrazena“. Předně dodatečná náhrada škody ani nemůže mít vliv na hmotněprávní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Zmiňovaná skutečnost by mohla mít nanejvýš vliv jako polehčující okolnost, nicméně i v takovém případě platí, že pokud soud nepromítl do výroku o trestu některé polehčující okolnosti uvedené v § 41 písm. a) až o) tr. zákoníku, nezakládá tato okolnost existenci uplatněného dovolacího důvodu. Kromě toho nemá uvedená námitka, pokud jde o obviněnou, ani jakékoli věcné opodstatnění. Částku odpovídající celé výši způsobené škody ve prospěch poškozené obchodní společnosti uhradil pouze obviněný D. S. Právě tyto skutečnosti ve spojení s výslovným doznáním obviněného a z jeho strany projevenou účinnou lítostí nad spácháním trestného činu soud hodnotil jako významné polehčující okolnosti, jež v případě obviněného odůvodnily uložení toliko podmíněného trestu odnětí svobody. S ohledem na povahu těchto okolností je podle státního zástupce zřejmé, že ty stejné okolnosti nemohou bez dalšího svědčit ve prospěch též obviněné D. K., u níž bylo naopak odvolacím soudem akcentováno, že se ani nepokusila s poškozenou obchodní společností vypořádat, obviněného ohledně případné společné náhrady škody se ani nepokusila kontaktovat a navíc byla iniciátorkou posuzované trestné činnosti, přičemž podíl obviněného na této trestné činnosti byl v porovnání s obviněnou nižší.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podle státního zástupce spatřovat ani ve zcela vágní námitce údajného porušení práva obviněné na spravedlivý proces, které obviněná dovozovala z prostého faktu, že soud nevyhověl jejím důkazním návrhům. Státní zástupce mj. připomněl, že podle ustálené judikatury není soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, přičemž důkazy před odvolacím soudem se zpravidla neprovádějí a jen výjimečně může odvolací soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů tak učinil. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je přitom podle státního zástupce zřejmé, že se s důkazními návrhy náležitě vypořádal a své zamítavé stanovisko zdůvodnil. Z odůvodnění napadeného rozsudku pak vyplývá, že odvolacím soudem byly důkazní návrhy obviněné vyhodnoceny jako ryze účelové, a to mimo jiné i s přihlédnutím k faktu, že po jejich uplatnění se sama obviněná v průběhu veřejného zasedání o odvolání k trestné činnosti kladené jí za vinu – slovy odvolacího soudu –„v podstatě doznala“. V případě zamítnutí důkazních návrhů obviněné tudíž rozhodně nešlo o projev libovůle, a proto zamítnutí důkazních návrhů obviněné nemohlo mít za následek porušení jejího práva na spravedlivý proces.

Ačkoliv dovolací námitky obviněné nelze podřadit ani pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., státní zástupce k nim uvedl, že vyjádření obviněné před odvolacím soudem lze hodnotit jako dodatečné omezení rozsahu již dříve podaného odvolaní, a sice jeho omezení pouze do výroku o trestu. Bez ohledu na to, že odvolání obviněné posléze směřovalo pouze do výroku o trestu, doplnil k tomu státní zástupce následující. Odvolání obviněného tvoří zásadně jediný celek (jeden opravný prostředek), a proto zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř. přichází v úvahu jedině tehdy, jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo. Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§ 254 tr. ř.) a které jsou obsahem § 258 odst. 1, 2 a § 256 tr. ř., vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen určitý výrok napadeného rozsudku, rozhodne tak, že zruší jen tento výrok, aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá; v takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu. Z důvodů právě vyložených je tudíž pojmově vyloučeno, aby v daném případě s ohledem na rozsah podaného odvolání byl dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zatížen vadou spočívající v tom, že by v něm některý výrok chyběl nebo byl neúplný.

Zcela mimo rámec dovolacích důvodů stojí podle státního zástupce konečně i námitky směřující proti procesnímu postupu odvolacího soudu spočívající v nedostatečném projednání námitek podjatosti, pochybení při zpětvzetí odvolání manžela obviněné a s tím spojené nedostatečné poučení o procesních právech obviněné.

S ohledem na vše ve vyjádření uvedené státní zástupce závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil i jiné než navrhované rozhodnutí v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 10. 2019, sp. zn. 4 To 331/2019, je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Přitom obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo byl v řízení mu předcházející dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání z tzv. formálních důvodů a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu konstatuje, že námitky obviněné nelze podřadit pod jí uplatněné, ale ani pod jiné dovolací důvody uvedené v § 265b tr. ř.

Pokud jde o námitku obviněné, že odvolací soud neprojednal námitku podjatosti vznesenou jejím manželem, Nejvyšší soud uvádí, že tuto námitku nelze uplatnit ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., byť tento nebyl obviněnou ani uplatněn. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je totiž možno uplatnit jen tehdy, když ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž dále musí být splněny následující podmínky. Tato okolnost nebyla tomu, kdo dovolání podává známa již v původním řízení nebo mu známa byla a byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

V nyní posuzované věci však byla námitka podjatosti vznesená manželem obviněné M. K. „vzata zpět“ hned v úvodu veřejného zasedání konaného dne 14. 10. 2019. Obviněná D. K. byla přitom v této souvislosti odvolacím soudem dotázána, zda nehodlá námitku podjatosti vznést ona, přičemž na tu odpověděla záporně. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že toto je ze zvukového záznamu jednoznačně patrné. Vzhledem k tomu, že tedy nebyla vznesena žádná námitka podjatosti, příslušný senát odvolacího soudu nerozhodl o svém (ne)vyloučení podle § 31 odst. 1 tr. ř. a nadále ve věci jednal ve stejném složení. Takový postup lze přitom označit za správný, neodporující příslušným ustanovením trestního řádu. Je tak možno uzavřít, že nebyla splněna podmínka ve smyslu § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť před rozhodnutím orgánu druhého stupně nebyla okolnost o tom, že rozhoduje vyloučený orgán, namítnuta.

Další námitky obviněné, že se odvolací soud dopustil procesních pochybení, jestliže nepostupoval v souladu s ustanovením § 250 odst. 3, 4 tr. ř. při zpětvzetí odvolání manžela obviněné, jakož i při zpětvzetí jejího odvolání, nelze rovněž podřadit pod žádný dovolací důvod. Zcela nad rámec však Nejvyšší soud konstatuje, že se odvolací soud žádných pochybení nedopustil.

K zpětvzetí odvolání podaného manželem obviněné Nejvyšší soud opakuje, že tak bylo manželem obviněné učiněno při veřejném zasedání, když současně bylo toto zpětvzetí odvolání soudu předloženo v listinné podobě obhájcem obviněné. Nejvyšší soud uvádí, že ačkoliv skutečně obviněná slovy nevyjádřila svůj souhlas se zpětvzetím odvolání (§ 250 odst. 3 tr. ř.), které bylo podáno v její prospěch, z celého jejího postupu v odvolacím řízení je zcela zjevné, že se zpětvzetím souhlasila. Lze tak na tom usuzovat z toho, že sama omezila rozsah svého odvolání, když se zároveň ke spáchání trestné činnosti doznala (obhájce ve veřejném zasedání předložil její písemné doznání). Veřejného zasedání se účastnila, přičemž ze zvukového záznamu z veřejného zasedání je zřejmé, že s tímto postupem souhlasila, když proti němu neměla žádných výhrad. Nelze přitom odhlédnout od toho, že se mj. vyjadřovala i k tomu, že ona sama nemá v úmyslu vznášet námitku podjatosti (poté, co její manžel prohlásil, že podjatost soudců odvolacího soudu namítat nechce). Je tudíž možno zároveň uvést, že věděla, o čem bylo při veřejném zasedání pojednáváno a veřejného zasedání se skutečně aktivně účastnila. Nejvyšší soud si dovoluje konstatovat, že se jednalo o domluvu obviněné s jejím manželem a obhájcem stran zpětvzetí odvolání, a to s ohledem na kroky, které těsně před a při veřejném zasedání činili a které byly zmíněny již výše. Obviněná se nyní pouze snaží zpochybnit postup odvolacího soudu, jelikož je patrné, že nesouhlasí s nepodmíněným trestem odnětí svobody, který jí byl odvolacím soudem uložen, neboť pravděpodobně předpokládala, že jí bude po doznání, stejně jako spoluobviněnému D. S., uložen podmíněný trest odnětí svobody. Vzhledem k uvedenému však Nejvyšší soud uvádí, že souhlas obviněné se zpětvzetím odvolání jejího manžela podaného v její prospěch byl jednoznačně dán, byť ne slovy. Přestože tato námitka ani nespadala pod žádný z dovolacích důvodů, Nejvyšší soud uvádí, že i v tomto případě nelze v postupu odvolacího soudu shledávat takové pochybení, které by mohlo mít za následek zrušení napadeného rozsudku, neboť by se jednalo o přepjatý formalismus, mělo-li by se trvat za nastalé situace na výslovném souhlasu obviněné.

Pokud jde o obviněnou označené zpětvzetí jejího odvolání, Nejvyšší soud uvádí, že se nejednalo o zpětvzetí odvolání ve smyslu § 250 odst. 2 tr. ř., nýbrž se jednalo o omezení rozsahu odvolání, tj. následně směřovalo její odvolání pouze do výroku o trestu. I tato skutečnost je zcela zřetelná ze zvukového záznamu, vyjádřená rovněž v protokolu o veřejném zasedání. Odvolací soud tedy postupoval správně, pokud o tom nevyhlašoval usnesení podle § 250 odst. 4 tr. ř. a následně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněné jen ve výroku o trestu. Jestliže obviněná v dovolání namítala, že svá podání vždy směřovala do výroku o vině a trestu, jakož i do výroku o náhradě škody, tudíž tvrdila, že se vytýkaného jednání nedopustila, Nejvyšší soud nemůže těmto námitkám přisvědčit. Při veřejném zasedání zcela jednoznačně omezila rozsah svého odvolání, přičemž svým doznáním jen potvrdila správnost závěru soudu prvního stupně o její vině. Nejvyšší soud proto nemůže přisvědčit ani těm námitkám, jimiž odvolacímu soudu vytýkala nedostatečné přezkoumání jejího odvolání podle § 254 tr. ř., neboť odvolací soud nebyl v daném případě ani povinen přezkoumávat výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně, když i odvolání obviněného D. S. směřovalo pouze do výroku o trestu. V tomto směru nebyl naplněn ani dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť výrok odvolacího soudu je úplný, žádný výrok nechybí.

S uvedeným souvisí i její námitka stran nevypořádání se s jejími důkazními návrhy. Nejenže taková námitka zásadně pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný dovolací důvod nespadá, nýbrž je také zcela bezpředmětná vzhledem k tomu, že obviněná omezila rozsah svého odvolání a na provádění důkazů ve veřejném zasedání ani nadále netrvala.

K tomu si Nejvyšší soud dovoluje uvést, že jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž by byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003).

Ani poslední námitku obviněné, že odvolací soud nepostupoval podle § 261 tr. ř., nelze pod uplatněné dovolací důvody podřadit. Za jistých okolností by ji bylo možno právně relevantně uplatnit, nikoliv však v nyní posuzovaném případě obviněné. Obviněná totiž odvolacímu soudu vytýkala, že měl postupovat podle § 261 tr. ř., když měl i vůči ní (nikoliv pouze ve vztahu k obviněnému D. S.) jako polehčující okolnost zhodnotit skutečnost, že škoda byla oběma obviněnými v celém rozsahu uhrazena. Z toho je i s ohledem na již výše uvedené zřejmé, že obviněná brojila proti druhu, resp. typu trestu odnětí svobody, který jí byl uložen. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že pokud jde o námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze je uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zákona (nyní zejm. § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (R 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud nadto uvádí, že podstatou beneficia cohaesionis ve smyslu § 261 tr. ř. je změna rozsudku i ve prospěch té osoby, která nepodala odvolání, jestliže jí prospívá důvod, pro nějž byl změněn rozsudek ve prospěch osoby, která podala odvolání. Jde tedy o průlom do právní moci rozsudku, neboť v případě postupu podle § 261 tr. ř. je zrušeno rozhodnutí, které v mezidobí nabylo právní moci a stalo se vykonatelným ve vztahu k osobě, vůči níž se uplatní beneficium cohaesionis.

Důvod, z něhož má odvolací soud rozhodnout ve prospěch jiné osoby, musí být pro všechny dotčené osoby společný a nesmí jít o důvod, který je třeba u každé z těchto osob zkoumat individuálně, např. otázku trestní odpovědnosti, formy zavinění, poměrů obžalovaného a možností jeho nápravy.

S ohledem na uvedené je patrné, že v daném případě ani nebyly splněny podmínky pro postup podle § 261 tr. ř., neboť obviněná si (stejně jako obviněný D. S.) podala odvolání do výroku o trestu a navíc ani není pravdou, že by vzniklá škoda způsobená trestnou činností obviněných byla uhrazena oběma obviněnými. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu se totiž podává, že škodu poškozené společnosti uhradil pouze obviněný D. S., nikoliv však obviněná D. K., která obviněného za účelem náhrady škody „společnými silami nekontaktovala.“ Je tak zjevné, že tento důvod jí neprospíval, jednalo se o zcela individuální (polehčující) okolnost prospívající pouze obviněnému D. S.

Nejvyššímu soudu proto nezbývá, než uzavřít, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a proto o něm Nejvyšší soud rozhodl tak, že jej odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

K návrhu obviněné, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. (obviněnou mylně uvedeno podle § 265h odst. 3 tr. ř.) odložil, resp. přerušil výkon trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud uvádí, že s ohledem na to, jak rozhodl, neshledal důvod postupovat podle § 265o odst. 1 tr. ř. Žádný takový návrh mu přitom nebyl podán ani ze strany předsedy senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 3 tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 3. 2020

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru