Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 202/2013Usnesení NS ze dne 23.04.2013

HeslaKrádež
Loupež
Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
Neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací
Vydírání
Znásilnění
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.202.2013.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 202/2013-30

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2013 o dovolání, které podal obviněný M. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2012 sp. zn. 10 To 64/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 3/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 5. 2012 sp. zn. 2 T 3/2012, uznal obviněného M. M. vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (ad skutek 1), přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ad skutek 2), přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (ad skutek 3) a zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (ad skutek 4), jichž se dopustil tím, že:

1) v přesněji neustanovených dnech měsíců dubna až května roku 2011, v sedmi případech v nájemním bytě v domě v ulici Z., v Ch. n. C., K. kraj, uchopil E. S., za pravou ruku, kterou jí zkroutil za záda, odvedl ji přes její pokusy vysmeknout se do obývacího pokoje bytu, kde ji hodil na gauč, nalehl na ni, začal ji líbat na ústa, na prsou a na břiše a přes verbální a zejména fyzický odpor kladený poškozenou spočívající v odstrkávání a kopání jmenovanou držel za ruce, roztáhl jí nohy a následně na ní vykonal soulož, přičemž v důsledku výše popsaného jednání obviněného došlo u poškozené E. S. k rozvoji posttraumatické stresové poruchy v závažné formě, která dlouhodobě zásadně ztěžuje a modifikuje obvyklý způsob života poškozené, znesnadňuje výkon obvyklých pracovních, sociálních, interpersonálních a dalších činností a potěšení, která trvá dosud a jejíž prognóza dalšího vývoje je nejistá, ale spíše nepříznivá,

2) v blíže nezjištěné době od dubna do července 2011, nejpozději však dne 12. 7. 2011, v nájemním bytě v domě v ulici Z., v Ch. n. C., K. kraj, si bez vědomí a souhlasu majitelky účtu poškozené E. S. opatřil počítačové heslo a přístupový kód, čímž získal přístup k počítačovému systému a specifickému programu, tato přechovával a posléze za použití získaného hesla a kódu užil neoprávněně data uložená v počítačové sestavě, a to tak, že dne 12. 7. 2012 z přesně nezjištěné počítačové sestavy a místa prostřednictvím elektronického bankovnictví převedl z účtu poškozené vedeného u Československé obchodní banky, a.s. za účelem úhrady kupní ceny jím kupovaného osobního motorového vozidla tovární zn. Peugeot 406, částku 46.000,- Kč na účet prodávajícího P. H., přičemž identifikace a autorizace oprávněné osoby a uživatele účtu byla zajištěna identifikačním číslem, PIN kódem a SMS klíčem odeslaným na mobilní telefon poškozené, který měl v rozhodném okamžiku v držení obviněný, čímž poškozené E. S. způsobil škodu ve výši 46.000,- Kč,

3) v blíže nezjištěné době, nejpravděpodobněji v měsíci červenci roku 2011, v nájemním bytě v domě v ulici Z., v Ch. n. C., K. kraj, poškozené E. S. vyhrožoval, že oznámí-li Policii ČR, že bez jejího vědomí a souhlasu převedl z jejího účtu vedeného u Československé obchodní banky, a.s. za účelem úhrady kupní ceny jím kupovaného osobního motorového vozidla tovární zn. Peugeot 406, částku 46.000,- Kč na účet majitele P. H., umístí do jejího osobního motorového vozidla tovární zn. Škoda Felicia drogy, nechá ji zmlátit či rozbije nebo poškodí její vozidlo tovární zn. Škoda Felicia, čímž se ji snažil odradit od podání trestního oznámení,

4) dne 24. 9. 2011 kolem 06.45 hodin v baru R., v objektu hotelu A., ul. K., v Ch. n. C., K. kraj, přistoupil k E. S. sedící u stolu, uchopil ji levou rukou kolem krku a pěstí své ruky zatlačil na čelist poškozené, čímž jí znemožnil pohyb, pravou rukou vzal její na stole položenou dámskou peněženku modré barvy v hodnotě 10,- Kč obsahující finanční hotovost nejméně 1.550,-Kč, platební kartu VISA a platební kartu MasterCard, obě k účtu vedenému u Československé obchodní banky, a.s., průkazní lístek k účtu vedenému u téhož bankovního ústavu, občanský průkaz na jméno E. S., průkazy pojištěnce zdravotní pojišťovny vystavené na jméno E. S., D. K. a L. H., kartička klubu T. drogerie, průkaz do Městské knihovny v Ch. n. C. a řidičský průkaz na jméno E. S. a z místa činu i s věcmi vzápětí uprchl,

Za skutky popsané pod body 1), 2) a 3), za něž byl obviněný uznán shora uvedenými trestnými činy, a za sbíhající přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 8. 2011 sp. zn. 5 T 131/2011, mu byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 8. 2011 sp. zn. 5 T 131/2011, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Za trestné činy ad bod 4), a to loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, k jehož výkonu byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.

V souladu s § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost uhradit poškozené E. S., trvale bytem K., Ch. n. C., zdržující se na adrese S., Ch. n. C., škodu ve výši 1.550,- Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla tato poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tento rozsudek obviněný napadl odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 7. 2012 sp. zn. 10 To 64/2012 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, když uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a zároveň podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť je toho názoru, že v řízení před soudem prvního stupně byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V prvé řadě dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nenapravil pochybení soudu prvního stupně spočívajícího v nesprávném právním hodnocení skutku ad bod 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, neboť opatření si přístupu do počítačového systému a neoprávněné užití dat v něm mohlo mít v daném případě toliko povahu přípravy přečinu krádeže, ale nemohlo se jednat o souběh přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Pokud pachatel získá přístup k počítačovému systému s úmyslem převést peníze prostřednictvím elektronického bankovnictví, je možné mu přičíst trestněprávní odpovědnost za přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 tr. zákoníku jen v případě, nebyl-li přečin krádeže dokonán, tedy jednání pachatele nedospělo alespoň do stadia pokusu. Odvolací soud měl případně uvažovat o faktické konzumpci, což také neučinil.

Dovolatel dále namítl existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními, provedeným dokazováním a právními závěry ohledně zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a tvrdí, že se tohoto zvlášť závažného zločinu nedopustil. Jeho spáchaní po celou dobu trestního řízení popíral a na svou obhajobu uvedl řadu důkazů. Mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost bylo nesporně prokázáno, že mezi obviněným a poškozenou docházelo k pohlavním stykům, rozdílná však byla jejich tvrzení ohledně použití násilí, coby prostředku vynucení si pohlavních styků obviněným. Obviněný uvedl, že mezi ním a poškozenou existoval partnerský vztah zahrnující i sexuální aktivity, k nimž docházelo dobrovolně s jejich vzájemným souhlasem. Oproti tomu poškozená tvrdila, že ji obviněný v několika případech znásilnil, ačkoli počet těchto případů v průběhu trestního řízení několikrát změnila a nebyla schopna ani jakýkoli z nich časově přesně lokalizovat. Jelikož k údajným znásilněním mělo docházet bez účasti jiných osob, byly si soudy obou stupňů vědomy přítomnosti nebývale naléhavého požadavku na prokázání viny obviněného mimo jakoukoli rozumnou pochybnost. Konstatovaly, že důkazní situace byla mimořádně složitá, což se jinak běžně označuje jako důkazní nouze, a to zcela jistě ve snaze vyhnout se z toho plynoucí nutnosti obviněného v souladu se zásadou in dubio pro reo v tomto bodu zprostit obžaloby. Úkolem orgánů činných v trestním řízení totiž není podle názoru obviněného určit, čí skutková verze je pravděpodobnější, ale zjistit mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, zda ke spáchání skutku skutečně došlo. Pokud nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že se obviněný dané trestné činnosti dopustil, měl být v souladu se zásadou in dubio pro reo obžaloby zproštěn, jak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05, z něhož obviněný v dovolání dále citoval.

Obviněný taktéž namítá, že oba soudy nehodnotily SMS korespondenci mezi ním a poškozenou, která byla stěžejním důkazem obhajoby. Nalézací soud tomuto důkazu věnoval v odůvodnění svého rozsudku jedinou větu a odvolací soud jej zcela opominul, přestože obviněný ve svém odvolání na toto pochybení nalézacího soudu výslovně upozorňoval. Poukázal na to, že Nejvyšší soud může podle závěrů vyplývajících z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/10 ze zásady vázanosti zákonem stanovenými dovolacími důvody vybočit mimo jiné v případě, kdy soudy nižších stupňů opomněly nebo nehodnotily stěžejní důkazy. Předložený soupis SMS zpráv dokazuje, že poškozená zvala obviněného k sobě domů a že se na něj obracela jako na svého partnera se sexuálně laděnými nabídkami a výrazy poté, co měla být opakovaně brutálním způsobem znásilněna obviněným. Z vyjádření slyšených znalců podle obviněného plyne, že je takové počínání u opakovaně znásilněné ženy nanejvýš nepravděpodobné.

Pokud jde o přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný upozorňuje na skutečnost, že zatímco oba soudy nekompromisně odmítly výpověď matky obviněného svědkyně M. F. s ohledem na její podjatost, nezaujaly stejný názor u dcery poškozené a kamaráda poškozené, ačkoli minimálně u dcery poškozené se jednalo o prakticky stejnou situaci, jako u matky obviněného. Dovolatel se proto domnívá, že i hrubá disproporce při hodnocení důkazů musí být otevřena dovolacímu přezkumu.

Obviněný proto v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2012 sp. zn. 10 To 64/2012 a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve shrnul výsledky dosavadního trestního řízení a obsahově vymezil možnosti uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Jedná se o případy, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jsou-li zjištění soudů pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování a podobně. Taková situace však podle státního zástupce v dané věci nenastala, neboť skutkové závěry obou soudů nižších stupňů týkající se bodu 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně zjevně mají logickou oporu v provedeném dokazování. Obviněný nadto uplatnil shodnou obhajobu jako v dovolání stran námitek proti hodnocení důkazů již v předchozím řízení i v podaném odvolání, takže se k jeho znovu se opakujícím argumentům již soudy obou stupňů dostatečně vyjádřily. Při přezkumu správnosti hmotně právní kvalifikace proto bude podle státního zástupce namístě vycházet ze skutkových závěrů popsaných zejména ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. dále rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Tyto závěry potom poskytují dostatečný podklad pro posouzení útoku obviněného popsaného ve zmíněném bodu výroku o vině, jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a k předmětné argumentaci obviněného proto nelze přihlížet.

Jako na námitku relevantně subsumovanou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle názoru státního zástupce pohlížet na tvrzení obviněného, že se jednáním popsaným v bodu 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu nemohl dopustit přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu. Státní zástupce uvedl, že podle právní teorie i soudní praxe (srov. např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 131 a násl.) má být každý skutek zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení, která na něj dopadají. Základním smyslem jednočinného souběhu trestných činů je totiž vystihnout povahu a závažnost trestné činnosti pachatele (srov. rozhodnutí publikované pod č. 25/1964 Sb. rozh. tr.). Závěr o jednočinném souběhu, tedy o tom, že pachatel naplnil jedním skutkem vícekrát skutkovou podstatu téhož trestného činu či více skutkových podstat různých trestných činů, je vyloučen pouze v případě, kdy tyto trestné činy jsou navzájem v poměru speciality (jde o trestné činy určené k ochraně shodných zájmů, má-li být speciálním ustanovením zvláště postihnut určitý druh útoků proti týmž individuálním zájmům, aby byla vystižena zvláštní povaha a závažnost takových útoků pro společnost), nebo v poměru subsidiarity, kdy se jedná o trestné činy určené k ochraně shodných zájmů, je-li účelem subsidiárního ustanovení pouze doplnit v témže směru ochranu, kterou poskytuje ustanovení primární, nebo se jedná o faktickou konzumpci, k níž dochází, jestliže jeden trestný čin je prostředkem relativně malého významu ve srovnání s trestným činem druhým, anebo o trestný čin pokračující, trvající či hromadný, které je možno dovodit v případě naplňování téže skutkové podstaty.

Chráněné zájmy těchto dvou trestných činů jsou podle státního zástupce rozdílné (vlastnictví, resp. držba věci na jedné straně a integrita a dostupnost počítačových dat a systémů na straně druhé), tudíž poměr speciality ani subsidiarity zde nelze dovodit. Stejně tak nelze mít za to, že přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se stanovenou trestní sazbou v rozpětí šesti měsíců až tři léta je prostředkem malého významu ve srovnání s přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku s trestní sazbou trestu odnětí svobody až na dvě léta a je jím proto konzumován. Současně se v dané věci nejedná o pokračující, hromadný nebo trvající trestný čin. Posouzení jednání obviněného jako jednočinného souběhu výše zmíněných trestných činů proto zásadně není vyloučeno, resp. je naopak zcela v souladu s výše naznačenými závěry právní teorie i soudní praxe.

Státní zástupce proto považuje dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné a jako takové je navrhl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť soudy dříve činné ve věci se nedopustily žádného pochybení tvrzeného v mimořádném opravném prostředku obviněného. Zároveň vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil navrhované rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2012 sp. zn. 10 To 64/2012 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“

Zde je pak třeba zároveň připomenout, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99 I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

Nejvyšší soud na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a jimi vysloveným právním posouzením skutků, není dán takový rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů. Soud prvního stupně v hlavním líčení konaném dne 16. 5. 2012 podle § 213 odst. 2 tr. ř. konstatoval obsah notářského zápisu ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. NZ 316/2012 N 305/2012, sepsaného JUDr. Ivanou Kondrovou, notářkou se sídlem v H. K. (č. l. 416 – 418), jehož obsahem je soupis SMS korespondence mezi poškozenou a obviněným z období po jeho odchodu ze společně obývaného bytu (viz protokol o hlavním líčení, ze dne 16. 5. 2012, č. l. 476), takže je zjevné, že jej nalézací soud řádně provedl, jak ostatně vyplývá i ze strany 13 odůvodnění jeho rozsudku. Poté vyčerpávajícím způsobem analyzoval specifický průběh a ukončení vztahu závislosti a dominance mezi poškozenou a obviněným, který určitým způsobem pokračoval i poté, co obviněný odešel ze společného obydlí. Na straně 14 svého rozsudku konstatoval, že poškozená ve snaze zabránit jakémukoliv dalšímu konfliktu vycházela obviněnému vstříc i po jeho odstěhování, pouštěla jej do bytu či přijímala jeho SMS zprávy, případně na ně odpovídala. Lze tedy vyloučit, že by soupis těchto SMS zpráv nalézací soud vyloučil ze svých úvah a hodnocení a tento důkaz by představoval důkaz opomenutý, který by vedl k závažné vadě důkazního řízení, jak tvrdil dovolatel. Soud prvního stupně rovněž podrobně zhodnotil jednotlivé výpovědi poškozené, obviněného i svědků včetně matky obviněného M. F. a obou dětí poškozené L. a R. H. a přesvědčivě ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. zdůvodnil své závěry z nich vyplývající, s nimiž se poté ztotožnil i soud odvolací, takže nedošlo k hrubé disproporci při hodnocení důkazů, jak se snažil předestřít dovolatel. Jelikož není účelné tyto závěry obou soudů znovu doslovně reprodukovat v tomto rozhodnutí, odkazuje Nejvyšší soud na zevrubná odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i napadeného usnesení soudu odvolacího.

Obviněný tak pod argument extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními, provedeným dokazováním a právními závěry obou soudů nižších instancí, jež by jinak mohl naplňovat důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti podřadil námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch a znovu opakuje námitky již v předchozím řízení uplatněné, když popírá spáchání trestného činu znásilnění, zpochybňuje výpověď poškozené a její věrohodnost apod. Lze tak uzavřít, že v přezkoumávané věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nejedná se o případ nezákonných důkazů, opomenutých důkazů a ani o případ hodnocení důkazů, které v žádné možné verzi volného hodnocení z jejich obsahu nevyplývá (jak o tom bylo pojednáno výše), a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).

Jedinou relevantně uplatněnou námitkou obviněného je pak s ohledem na jím uplatněný dovolací důvod argument o nemožnosti posouzení jednání popsaného pod bodem 2) výroku o vině odsuzujícího rozsudku, jako jednočinného souběhu přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

Této trestné činnosti se obviněný podle nalézacího soudu dopustil tím, že získal přístup k počítačovému systému a neoprávněně užil data uložená v počítačovém systému a spáchal tento čin v úmyslu způsobit jinému škodu a získat sobě neoprávněný prospěch a zároveň si tím přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, což v podstatě spočívalo v tom, že bez vědomí a souhlasu poškozené získal přístupové kódy k jejímu bankovnímu účtu, z něhož převedl na účet prodávajícího P. H. kupní cenu jím kupovaného osobního motorového vozidla tovární zn. Peugeot 406, za pomocí SMS klíče, který byl pro účely převodu částky ve výši 46.000,- Kč zaslán na mobilní telefon poškozené, který měl v době manipulace s bankovním účtem poškozené v dispozici, čímž se této částky zmocnil a způsobil tak poškozené škodu ve výši odpovídající této částce. Tedy jediným skutkem naplnil znaky dvou různých samostatných skutkových podstat trestných činů, jejichž jednočinný souběh nestejnorodý je možný, přičemž přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku není vývojovým stadiem přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Lze přisvědčit názoru státního zástupce obsaženého ve vyjádření k dovolání obviněného, že v daném případě nebyl dán žádný z případů vylučující možnost posouzení skutku ad bod 2 jako jednočinného souběhu dvou trestných činů, když nejde o trestný čin pokračující, trvající či hromadný. Taktéž nebyly naplněny podmínky existence poměru speciality ani subsidiarity, kdy ustanovení upravující oba trestné činy nejsou určena k ochraně týchž zájmů [v posuzovaném případě je objektem trestného činu podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ochrana vlastnictví, držby a faktického držení věci a u trestného činu podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku integrita a dostupnost počítačových systémů a dat], kdy by ustanovení speciální vylučovalo užití ustanovení obecného. Nebyly splněny ani podmínky faktické konzumpce, za niž se považuje situace, kdy jeden trestný čin je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem nebo vedlejším, málo významným produktem základního trestného činu, přičemž předpoklady faktické konzumpce jsou vytvořeny faktickým průběhem činu a nevyplývají z poměru skutkových podstat trestných činů nebo jejich trestních sankcí (R 10/1987; blíže viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 172-174). K namítanému pochybení v právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině odsuzujícího rozsudku proto z uvedených důvodů nedošlo.

Druhý dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze uplatnit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). První varianta tohoto důvodu dovolání nemohla být v posuzované věci naplněna, neboť Vrchní soud v Praze v souladu s § 254 odst. 1 tr. ř. řádný opravný prostředek obviněného věcně přezkoumal a podle ustanovení § 256 tr. ř. jej napadeným usnesením zamítl. V úvahu tedy teoreticky připadla pouze jeho druhá alternativa, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obviněného zde byl dán dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak bylo ale shora rozvedeno, argumentace obviněného podřazená pod tento dovolací důvod se svým pojetím dovolání v převážné části ocitla mimo rámec tohoto deklarovaného dovolacího důvodu, protože námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově nenaplňovaly, a ve zbylém rozsahu pak byla shledána jako zjevně neopodstatněná.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. M. jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. dubna 2013

Předseda senátu

JUDr. František Hrabec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru