Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 180/2021Usnesení NS ze dne 03.03.2021Loupež

HeslaLoupež
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.180.2021.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 173 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 180/2021-320

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 3. 2021 o dovolání obviněného S. K., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 4 To 107/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 97/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. 3 T 97/2019, byl obviněný S. K. uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odstavec 1, 2 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

1) D. H. společně s S. K. dne 12. 12. 2018 kolem 19:06 hodin v blízkosti prodejny Rossmann na ulici XY v XY po předchozím slovním napadení ze strany S. K., který vinil J. T. ze smrti svého bratra, D. H. fyzicky napadl údery otevřenou dlaní i pěstmi do obličeje poškozeného J. T., přičemž S. K. po něm požadoval vydání finanční hotovosti, s tím, že pokud jim peníze nedá dobrovolně, tak si je vezmou sami a následně S. K. sáhl bez svolení poškozeného J. T. do jeho tašky a z této mu vzal svazek klíčů, přitom poškozenému vypadla z tašky injekční jehla, kterou D. H. zvedl a tuto si ponechal a po chvíli z místa odešli, poškozenému J. T., nar. XY, nebylo způsobeno zranění ani hmotná škoda na majetku,

2) D. H. sám v přesně nezjištěné době ve večerních hodinách dne 12. 12. 2018 v XY na ulici XY převracel popelnice a dále vyvrátil ze země zabetonovaný kovový podstavec s dopravní značkou B1 - "Zákaz vjezdu všech vozidel (v obou směrech)" a dodatkovou tabulkou, čímž způsobil Městu XY, IČ: XY, se sídlem XY, škodu ve výši 1.239 Kč,

přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 21T 119/2016, pravomocným dne 6. 1. 2017, uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen peněžitý trest,

3) S. K. společně s G. H., nar. XY, která trestně je stíhaná samostatně a F. K., nar. XY, jehož věc byla odložena podle § 159a odst. 3 trestního řádu, v přesně nezjištěné době od 18:00 hodin dne 25. 7. 2018 do 05:25 hodin dne 26. 7. 2018 v XY na ulici XY vnikli po překonání drátěného oplocení vysokého 1,8 m na pozemek rodinného domu majitelky K. P. V., nar. XY, kde nic neodcizili ani nepoškodili a z místa odešli, poté vnikli na pozemek rodinného domu v XY na ulici XY, který oprávněně užívají P. L., nar. XY, B. L., nar. XY a M. L., nar. XY, tak, že z ulice XY vysadili z pantů zadní dřevěnou branku zajištěnou řetězem a zámkem, vnikli na pozemek uvedeného domu, kde se různě pohybovali, přičemž u bazénu na dvoře F. K. vytratil dotykový Smartphone zn. Xiaomi, typ MDG6, se silně poškozeným displejem, na místě nic neodcizili ani nepoškodili, zevnitř odjistili uzamknuté vrata vedoucí na ul. XY a z místa odešli,

4) obžalovaný D. H. dne 18. května 2019, v době kolem 23:30 hod., v XY, v ulici XY, v salonku restaurace XY, za přítomnosti dalších nejméně 5 osob nejprve v podnapilém stavu močil na podlahu, s tím, že když byl v souvislosti s tímto jednáním napomenut obsluhující servírkou P. P., nar. XY, tak tuto fyzicky napadl, a to tak, že ji strčil oběma rukama do hrudi a následně se ji pokusil udeřit kovovým tzv. „boxerem“, který držel v ruce, přičemž k dokončení úderu nedošlo díky včasnému zásahu ostatních zákazníků restaurace a výše uvedeného se dopustil, přestože byl trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 12. 2016, č. j. 21 T 119/2016-93, v právní moci dne 6. 1. 2017 uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku.

Za uvedené jednání [skutek ad 1), 3)] byl obviněný S. K. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného D. H.

Proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. 3 T 97/2019, podal obviněný S. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 4 To 107/2020, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 4 To 107/2020, podal následně obviněný S. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zcela odmítá, že by se měl dne 12. 12. 2018 dopustit loupeže. Obviněný je přesvědčen, že tento právní závěr plyne z nesprávných skutkových zjištění, jichž se soud I. stupně dopustil a jejichž nápravu nezjednal ani soud odvolací. Konkrétně se nemůže ztotožnit s tím, jakým způsobem oba soudy nižších instancí vyhodnotily jak výpověď svědka T., tak i videozáznam z pouliční kamery. Obviněný je současně přesvědčen, že žádný z těchto soudů nepřihlédl k jeho námitkám, resp. se náležitě nevypořádal s jeho obhajobou ve vztahu k těmto důkazním prostředkům. Nejprve co se týče samotné osoby svědka J. T., jeho výpověď mohla být ovlivněna dalšími okolnostmi, zejména pak rozpory mezi ním a obviněným ohledně smrti bratra obviněného. Svědek tak měl evidentně ne příliš kladný vztah k osobě obviněného, kdy tato skutečnost měla být předmětem kritického hodnocení soudu. Namísto toho soud svědka T. shledal zcela pravdomluvným a otázkou jeho důvěryhodnosti se zřejmě ani nezabýval. A to i přesto, že objektivně při srovnání výpovědi svědka s kamerovým záznamem lze zjistit hned několik nesrovnalostí – např. svědek hovořil o úderu od spoluobviněného H. jako o „mírnějším, lehce na oko“, kdy se mělo jednat slovy svědka „spíše o jeden úder“. Z kamerového záznamu však vidíme, že úderů bylo hned několik. Již jen z tohoto důvodu je evidentní, že svědek si přesně nepamatuje okolnosti celého incidentu a jeho výpověď neodpovídá kamerovému záznamu. Ke kamerovým záznamům soud I. stupně dovodil, že jednání popisované svědkem T. se přesně dle svědkova popisu odehrálo, tedy dovodil, že tyto dva důkazní prostředky se potvrzují navzájem. Obdobně ani zde nemůže obviněný se závěry nalézacího soudu souhlasit. Je přesvědčen, že po zhlédnutí kamerového záznamu nemůže nezaujatý pozorovatel získat jiný dojem, než že mezi všemi zúčastněnými došlo k určité slovní potyčce, jeden z aktérů (spoluobviněný H.) dokonce několikrát pana T. udeřil a posléze pan H. na zemi nachází určitou věc, z níž má evidentně radost, toto ukazuje obviněnému a následně obviněný spolu se spoluobviněným H. a ještě třetí osobou od svědka T. odchází. Žádné sáhnutí do brašny svědka T. na záznamu zachyceno není, stejně tak není jediný záznam, který by zachycoval odnětí klíčů poškozenému. Při studiu videozáznamu si nelze nevšimnout, že téměř po celou dobu s výjimkou několika momentů má obviněný obě ruce ve svých kapsách. Fakticky je zde tedy minimální prostor několika sekund, kdy má jednu či obě ruce venku z kapes, vždy je však po několika sekundách vrací zpět do kapes. Obdobně nutno dodat, že po většinu času se na kamerovém záznamu obviněný ani nevyskytuje v takové blízkosti u svědka T., aby mu vůbec mohl cokoli odejmout z jeho zavazadla. Co se týče výpovědi spoluobviněného H., který ke skutku ad 1) také vypovídal, tento potvrdil, že si není vědom toho, že by v průběhu celého incidentu obviněný měl sáhnout do batohu svědka T. a vzít z něj svazek klíčů. Konstatování, že obviněného usvědčuje z vytýkaného jednání též výpověď spoluobviněného H. je tak zcela lichá. Ve svém souhrnu je tedy obviněný přesvědčen, že žádný ze tří důkazních prostředků, které mají sloužit jako podklad k rozhodnutí o vině co do skutku ad 1) nemá dostatečnou vypovídací hodnotu, resp. co se týče výpovědi svědka T. a kamerového záznamu, soudy k těmto důkazním prostředkům nepřistupovaly kriticky, zejména kamerový záznam pak jako důkaz nehodnotily samostatně, nýbrž jej ihned dávaly do souvislosti s výpovědí svědka T. a fakticky tak při pohledu na videozáznam soud viděl to, co svědek popisoval, aniž by to však skutečně bylo zaznamenáno. Nutno podotknout, že výpověď spoluobviněného H. naopak podporuje obhajobu obviněného, tedy že žádný zip u tašky pana T. nerozepnul, nic z tašky neodňal a ani z místa neodcházel s jakoukoli věcí, která by patřila panu T. V tomto kontextu se tedy jeví být skutková zjištění nalézacího soudu zcela lichými a vzhledem k tomu, že z provedeného dokazování nemohlo být s potřebnou mírou jistoty zjištěno, že se skutek popsaný pod bodem 1) skutečně odehrál, nebyl dán ani základ pro to, aby nalézací soud provedl jeho právní hodnocení, a aby tedy bylo s patřičnou mírou jistoty prokázáno, že se obviněný dopustil zločinu loupeže.

Obviněný dále rozporuje závěry soudů o tom, že skutek vymezený výše jako ad 1) měl být spáchán ve spolupachatelství, tedy že právě ve vzájemné součinnosti se obviněný a spoluobviněný H. dopustili trestného činu loupeže. Namítá, že společné jednání spolupachatelů musí směřovat k naplnění znaků zamýšleného trestného činu. V předmětné věci, zejména pak při zhlédnutí videozáznamu z kamerového systému, je však patrné, že obviněný směrem ke svědkovi T. pouze hovoří, když se jak svědek, tak i obviněný a spoluobviněný shodli na tom, že konverzace se týkala tématu úmrtí bratra obviněného, když obviněný pana T. vinil z účasti na jeho úmrtí. K žádnému fyzickému kontaktu, který by bylo možno vyhodnotit jako napadení ze strany obviněného směrem ke svědkovi T., však nedošlo. Obviněný podstatnou část záznamu stojí opodál, takřka celou dobu má ruce v kapsách, nečiní ani jakékoli náznaky, že by mohl užít násilí směrem k panu T. Je to toliko spoluobviněný a případně i třetí osoba následně přicházející ke skupině, kdo se pouští do fyzické konfrontace. Skutečností tedy je, že obviněný byl v rozhodné době na stejném místě, ovšem nijak se do fyzické konfrontace nezapojil, nepodnikl jakékoli útoky směrem ke svědkovi T. Obviněný nebyl motivován tím, aby spolu s dalšími osobami pana T. oloupil, neměl v úmyslu využít fyzických útoků ze strany spoluobviněného, aby mu jakoukoli věc odcizil. Na jeho straně nebyl dán jakýkoli úmysl jednak pana T. napadnout či mu hrozit násilím, ani se na těchto výhrůžkách nepodílel. Stejně tak mu žádnou věc neodcizil a ani mu není známo, že by věc nalezená spoluobviněným H. byla vlastnictvím pana T., že by si toho byl pan H. vědom a že by se jí i přesto zmocnil, veden úmyslem danou věc panu T. odcizit a disponovat s ní jako vlastník. I pokud by takový úmysl na straně spoluobviněného H. byl dán, obviněný nebyl veden totožným úmyslem. Konstatuje, že u něj chybí prokázání úmyslu zmocnit se cizí věci, což je jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže.

V návaznosti na výše uvedené tedy obviněný S. K. navrhl, aby Nejvyšší soud shledal jeho dovolání důvodným, a aby v dovolacím řízení vydal rozhodnutí, jímž ve smyslu ust. § 265k odst. 1 zruší napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2020, č. j. 4 To 107/2020-270, jakož i rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 6. 2020, č. j. 3 T 97/2019-242, a věc vrátí Okresnímu soudu v Břeclavi k novému posouzení.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že dovolání obviněného se výslovně opírá o dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť mezi účastníky konfliktu došlo k určité slovní potyčce, kdy jeden z aktérů, a to spoluobviněný H. dokonce několikrát poškozeného udeřil a posléze tento spoluobviněný na zemi našel určitou věc, tuto ukázal spoluobviněnému S. K. a následně se obviněný se spoluobviněným H. a ještě třetí osobou rozhodli k odchodu. Státní zástupkyně konstatuje, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Státní zástupkyně uvádí, že je třeba souhlasit s názory soudů obou stupňů, že jednání obviněného bylo prokázáno především výpovědí poškozeného J. T. Taktéž z kamerového záznamu vyplynulo, že obviněný ze zavazadla poškozeného vzal klíče. K námitce obviněného, že neužil násilí, státní zástupkyně stručně uvedla, že v daném případě spolupachatel D. H. fyzicky napadl poškozeného, spolupachatel S. K. při tomto napadení po něm požadoval finanční hotovost a následně si pak bral sám věci poškozeného, tudíž jejich jednání lze v souhrnu kvalifikovat jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Ani tato námitka obviněného S. K. proto nemůže uspět. Právní kvalifikace jednání obviněného S. K. je tak zcela přiléhavá. Státní zástupkyně konstatuje, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl.

S ohledem na skutečnosti uvedené výše proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, a aby o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného S. K. Je třeba dodat, že dovolání obviněného směřuje pouze do skutku pod bodem 1) výroku rozsudku Okresního soudu v Břeclavi. Vzhledem ke skutečnosti, že dovolání nesměřovalo do skutku pod bodem 3), tento výrok a navazující právní kvalifikaci Nejvyšší soud nepřezkoumával.

Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání však pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkr. hodnocení výpovědi svědka J. T., výpovědi obviněného D. H. a videozáznamu z pouliční kamery) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

K námitce obviněného, že nebylo s patřičnou mírou jistoty prokázáno, že se dopustil zločinu loupeže, Nejvyšší soud uvádí, že obviněný je ve vztahu k bodu 1) výroku rozsudku Okresního soudu v Břeclavi usvědčován jednak částečně svojí vlastní výpovědí, výpovědí obviněného D. H. a poškozeného J. T., jednak obrazovým záznamem celého incidentu, z něhož je zcela nepochybné, jak se tento skutek stal. K námitce obviněného ohledně neprokázání úmyslu zmocnit se cizí věci, což je jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže, Nejvyšší soud pro úplnost odkazuje na usnesení odvolacího soudu v bodě 11 a dodává, že spoluobviněný D. H. ve své výpovědi potvrdil fakt, že obviněný S. K. ze zavazadla poškozeného vzal klíče, byť nepřiznal požadavek na vydání peněz ze strany obviněného K. Tento je však jednoznačně prokázán výpovědí svědka J. T. i v kombinaci s kamerovým záznamem, neboť je to právě obviněný S. K., který zcela zjevně proti vůli a proti souhlasu poškozeného sahá do jeho zavazadla a bere si něco, čeho se pak poškozený domáhá. Úmysl zmocnit se cizí věci byl tedy jednoznačně prokázán vyslovením požadavku na vydání finanční hotovosti ze strany obviněného S. K. a dále také odebráním klíčů z tašky poškozeného, jak to dosvědčil poškozený T., a jak to vyplývá i z kamerového záznamu.

Obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále rozporuje závěry soudů o tom, že skutek uvedený pod bodem 1) výroku rozsudku nalézacího soudu měl být spáchán ve spolupachatelství, tedy že právě ve vzájemné součinnosti se obviněný a spoluobviněný H. dopustili trestného činu loupeže a dodává, že na jeho straně nebyl dán jakýkoli úmysl poškozeného napadnout či mu hrozit násilím, ani se na těchto výhrůžkách podílet.

Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu (provinění), jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (k tomu srov. rozhodnutí č. 66/1955 a č. 17/1982 Sb. rozh. tr.), anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).

V případě spolupachatelství dle ustanovení § 23 tr. zákoníku, jak je uvedeno výše, dále platí, že je-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama, a to i za situace, kdy každý ze spolupachatelů vykonává jen část jednání. V projednávaném případě Nejvyšší soud, v návaznosti na bod 11 usnesení odvolacího soudu, ve stručnosti konstatuje, že obviněný D. H. fyzicky napadl poškozeného J. T., obviněný S. K. při tomto fyzickém napadení požadoval po poškozeném finanční hotovost a následně si pak proti vůli poškozeného vzal z tašky sám jeho věc. Oba pachatelé se tímto svým jednáním dopustili zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jejich jednání v souhrnu naplnilo znaky předmětné skutkové podstaty. Posledně k námitce obviněného, že na jeho straně nebyl dán úmysl poškozeného napadnout či mu hrozit násilím, Nejvyšší soud uvádí, že z kamerového záznamu je zcela patrno, jakým způsobem probíhal skutek, a v kombinaci s výpovědí J. T. nelze jinak než uzavřít, že právě násilím došlo k požadavku na vydání peněžní hotovosti a při násilí došlo také k odebrání věcí poškozeného.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Břeclavi, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný, natož pak extrémní rozpor. Skutečnost, že se obviněný svým jednáním dopustil zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku vyplynula jednak částečně z jeho výpovědi, z výpovědi obviněného D. H., dále z výpovědi svědka, poškozeného J. T. a z kamerového záznamu. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Mezi skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, a provedenými důkazy je adekvátní obsahový vztah vylučující úvahy o tom, že bylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný S. K. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného S. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. 3. 2021

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru