Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 179/2020Usnesení NS ze dne 17.03.2020

HeslaVydírání
Výtržnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.179.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 179/2020-4318

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2020 o dovolání obviněného T. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 5. 2019 č. j. 4 To 154/2019-4137, v trestní věci vedené Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 75/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. B. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2018 č. j. 5 T 75/2014-3894 byl obviněný T. B. uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [za jednání uvedené pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně], přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku [za jednání uvedené pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně] a přečinem vydírání dle § 175 odst. 1 tr. zákoníku [za jednání uvedené pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně], jichž se dopustil tím, že

1)

v přesně nezjištěném období, nejpozději od poloviny června 2013 do 2. 9. 2013, v úmyslu přimět L. Š., nar. XY a L. B., nar. XY, aby nadále neposkytovaly orgánům činným v trestním řízení usvědčující výpovědi o páchání trestné činnosti jeho osobou, jinými osobami ze společnosti L., se sídlem XY (dále jen společnosti L.), či společností L.,

když L. Š. disponovala svědectvím o páchání trestné činnosti T. B. (fyzické napadení N. S. dne 17. 6. 2013 a následné její vydírání, neoprávněné provozování sázkové hry v kasinu v Českých Budějovicích), a informacemi o chodu a fungování sítě second handů v Českých Budějovicích a byla tak osobou, která vnímala skutečnosti, které byly podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a mohla o nich vypovídat, což učinila a poskytla Policii České republiky součinnost k získání důkazních materiálů při prověřování trestné činnosti (spisy Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor České Budějovice, Služba kriminální policie a vyšetřování, Oddělení hospodářské kriminality č. j. KRPC-115403/TČ-2013-020181, č. j. KRPC-96222/TČ-2013-020080), když jako pachatelka trestné činnosti ve společnosti L. neměla povinnosti svědka podle § 97 trestního řádu,

a L. B. v postavení spolupachatelky usvědčovala T. B. z trestné činnosti, pro kterou byli tito společně trestně stíháni u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 180/2012, přičemž odvolací řízení bylo provedeno u Krajského soudu v Praze dne 19. 8. 2013 a bylo skončeno vydáním rozsudku ze dne 19. 8. 2013, č. j. 13 To 245/2013-502, když jako pachatelka neměla povinnosti svědka dle § 97 trestního řádu,

dopustil se jednání za účelem vyvinutí nátlaku na tyto osoby, kdy

- L. Š. (na tel. č. XY) ze svého telefonu (tel. č. XY), zasílal SMS zprávy, telefonoval jí či se o telefonáty pokoušel, když obsahem jeho komunikace byly vulgární nadávky, výhrůžky mj. usmrcením, formulované především v jím odeslaných SMS zprávách ze dne 15. 8. 2013 (č. 1551 a 1554), které se vztahují nejen k poškozené, ale i jejím rodinným příslušníkům, případně neurčité či dvojsmyslné formulace, u kterých byl srozuměn s tím, že v kontextu s jeho ostatním chováním a komunikací tyto bude poškozená vnímat jako výhružné, a L. B. opakovaně, zejména ve večerních hodinách, telefonoval, když v průběhu hovoru učinil vůči ní i jejím rodičům výhrůžky, případně používal zástupné formulace, které v kontextu s dalšími skutečnostmi měly výhružný charakter,

- jím užívané vozidlo zn. Bentley, RZ XY, nechal v přesně nezjištěné době opatřit kontrastními polepy s nápisy obsahujícími vulgární výrazy a osobní údaje mimo jiné i L. Š. a L. B., přičemž tyto označoval za „práskače PČR“, a takto upravené vozidlo nejpozději od 1. 7. 2013 do 2. 9. 2013 užíval jako řidič mj. na území Českých Budějovic, kdy je rovněž opakovaně parkoval na veřejných prostranstvích (např. v průběhu srpna 2013 opakovaně na XY), takto si počínal přesto, že se v minulosti již výtržnictví dopustil, a na výše uvedenou vnější úpravu vozidla L. Š. formou SMS opakovaně upozorňoval, s vozidlem se v průběhu srpna 2013 opakovaně dostavil před místo jejího bydliště, načež nejpozději od 21. 8. 2013 nechal vozidlo doplnit polepy s fotografií L. Š. a jejím telefonním číslem, umístěným v blízkosti jejího jména, a následně na medializaci svého jednání a šíření informací na internetu poškozenou upozorňoval na konci srpna 2013 v SMS zprávách,

když touto vnější úpravou vozidla a jeho veřejným provozováním měl za cíl jednak veřejně šířit hanlivé informace o poškozených L. Š. a L. B., jednak na tyto vyvinout nátlak za účelem jejich donucení k neposkytování dalších výpovědí vůči jeho osobě a společnosti L. orgánům činným v trestním řízení, a uvedené jednání u L. Š. vzbudilo důvodnou obavu o život a zdraví, která vyplývala z nevybíravého, vulgárního a agresivního chování obžalovaného vůči ní i třetím osobám i z toho, jak se obžalovaný prezentoval, kdy mj. demonstroval své majetkové zajištění, odkazoval na nadstandardní kontakty s osobami v orgánech činných v trestním řízení a tímto způsobem vytvářel zdání nedotknutelnosti a faktické nepostižitelnosti jeho osoby, když takové jednání představovalo závažný zásah do osobní sféry poškozených a jejich osobnostních práv, protože byly veřejně poškozovány a dehonestovány, a to zcela zásadním způsobem, neboť došlo ke značné medializaci vozidla prostřednictvím tisku i televizních reportáží, zatímco L. B. se o veřejném provozování předmětného vozidla v daném období nedozvěděla,

2)

dne 17. června 2013 v době kolem 17:00 hodin v nákupním centru v Českých Budějovicích, XY, v prostorách second handu XY, ve skladu oblečení, obvinil poškozenou N. S., nar. XY, z krádeže hotovosti a vytkl jí, že si z něj s ostatními zaměstnanci dělají legraci a pomlouvají ho, tuto usadil na židli, křičel na ni a náhle ji bezdůvodně dvakrát zezadu udeřil otevřenou dlaní do levé tváře, čímž jí způsobil kontuzi tváře vlevo, načež jí přikázal, ať podepíše dva listy na stole, kdy se jednalo o 1 ks bianco směnky a 1 ks prázdného papíru, což tato z obavy z dalšího fyzického napadení a z jeho osoby učinila, načež ji vulgárními výrazy vykázal z prostoru provozovny, přičemž uvedený útok, ve spojitosti s dalšími okolnostmi, u poškozené vyvolal akutní reakci na stres, se kterou byla hospitalizována v Nemocnici XY od 21. června 2013 do 26. června 2013, když takové jednání vedlo k delší dobu trvajícím psychickým obtížím poškozené,

3)

v době od 21. června 2013 do srpna 2013 opakovaně volal poškozené N. S., nar. XY, na její telefonní číslo XY, kdy tato hovory nepřijímala s ohledem na předchozí jeho útok vůči její osobě, proto jí zaslal SMS zprávu, ve které po ní požadoval, aby do jednoho týdne přinesla, co požaduje, přičemž konstatoval, že pokud tak neučiní, bude se zlobit, když touto formulací nepřímo odkázal na své předchozí jednání vůči poškozené spočívající v jejím napadení (popsáno v bodě 2) a následně dne 30. 6. 2013 zaslal poškozené další čtyři SMS zprávy, když v první z nich opět požadoval předání finanční hotovosti a užíval ironické formulace, které v kontextu celé věci a předchozího jednání obžalovaného vyznívají výhružně jako např. „užívej svobody a zdraví“, „tak se opatruj a hlídej“, „radši nechoď ven“, či obrat „spi sladce“ obvykle užívaný na pietních místech, zejména pomnících a náhrobcích, když v celkovém kontextu se tyto výroky vztahují k osobní integritě poškozené (svoboda, zdraví) a možnostem jejího narušení či poškození, přičemž tak činil s vědomím, že s ohledem na jeho předchozí jednání takový obsah SMS zpráv bude poškozená interpretovat jako výhrůžky, v důsledku čehož N. S. pojala obavu o život a zdraví.

Za to, a za sbíhající se přečin neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 252 odst. 1 tr. zákoníku, pro který již byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 2017, č. j. 4 T 26/2015-1648, který nabyl právní moci dne 19. 3. 2018, podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti osmi měsíců, pro jehož výkon jej ve smyslu § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku obviněnému také uložil peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 400 Kč, celkem tedy 40 000 Kč. Vůči obviněnému uplatnil i ve smyslu § 70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci a to: finanční hotovosti ve výši 155 800 Kč, přičemž tyto peněžní prostředky byly zajištěné při prohlídce prostor dne 30. 9. 2013, Blackjack karty 312 ks, s nimiž bylo prokazatelně hráno a rovněž další věci jako plastové těžítko, hrací kuličky 2 ks zajištěné u hracích stolů, hrací žetony v krabičce z plastu 270 ks, kartonová krabice s obsahem hracích žetonů, žetony byly používány, a historické mince v počtech 69 ks, 119 ks, 270 ks, 180 ks, hrací knížka a historické mince v počtu 226 ks, které se používaly namísto platných žetonů v době, kdy zaniklo povolení k provozování kasina, neboť se jedná o věci, které obviněný získal trestným činem a které byly užity a určeny ke spáchání trestného činu.

Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci a to zajištěné směnky a prázdného papíru velikosti A4 s podpisy N. S., neboť se jedná o věci, kterých bylo užito ke spáchání trestného činu.

Soud prvního stupně také ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost, aby na náhradě škody zaplatil poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, pobočce pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, se sídlem Sady 5. května 59, Plzeň, doručovací adresa Žižkova 22, České Budějovice, částku ve výši 13 944 Kč.

Zároveň dle § 43 odst. 2, věty druhé tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 2017, č. j. 4 T 26/2015-1648, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. a) tr. ř. pak současně byl týmž rozsudkem obviněný zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích pod sp. zn. ZT 75/2014 pro skutky podrobně popsané ve zprošťujícím výroku uvedeného rozsudku, v nichž byl obžalobou spatřován trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 a trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009,

neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro něž byl obžalovaný stíhán.

Proti odsuzující části uvedeného rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání, kdy z jeho podnětu Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. 4 To 154/2019 napadený rozsudek částečně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., a to v odsuzující části ve výroku o vině pod bodem 1) a v důsledku toho i ve výroku o trestu, a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že

1) v přesně nezjištěném období, nejpozději od poloviny června 2013 do 2. 9. 2013, v úmyslu přimět L. Š., nar. XY a L. B., nar. XY, aby nadále neposkytovaly orgánům činným v trestním řízení usvědčující výpovědi o páchání trestné činnosti jeho osobou, jinými osobami ze společnosti L., se sídlem XY (dále jen společnosti L.), či společností L.,

když L. Š. disponovala svědectvím o páchání trestné činnosti T. B. (fyzické napadení N. S. dne 17. 6. 2013 a následné její vydírání, neoprávněné provozování sázkové hry v kasinu v Českých Budějovicích), a informacemi o chodu a fungování sítě second handů v Českých Budějovicích a byla tak osobou, která vnímala skutečnosti, které byly podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a mohla o nich vypovídat, což učinila a poskytla Policii České republiky součinnost k získání důkazních materiálů při prověřování trestné činnosti (spisy Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor České Budějovice, Služba kriminální policie a vyšetřování, Oddělení hospodářské kriminality č. j. KRPC-115403/TČ-2013-020181, č. j. KRPC-96222/TČ-2013-020080), když jako pachatelka trestné činnosti ve společnosti L. neměla povinnosti svědka dle § 97 trestního řádu,

a L. B. v postavení spolupachatelky usvědčovala T. B. z trestné činnosti, pro kterou byli tito společně trestně stíháni u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 180/2012, přičemž odvolací řízení bylo provedeno u Krajského soudu v Praze dne 19. 8. 2013 a bylo skončeno vydáním rozsudku ze dne 19. 8. 2013, č. j. 13 To 245/2013-502, když jako pachatelka neměla povinnosti svědka dle § 97 trestního řádu,

dopustil se jednání za účelem vyvinutí nátlaku na tyto osoby, kdy

- L. Š. (na tel. č. XY) ze svého telefonu (tel. č. XY), zasílal SMS zprávy, telefonoval jí či se o telefonáty pokoušel, když obsahem jeho komunikace byly vulgární nadávky, výhrůžky mj. usmrcením, formulované především v jím odeslaných SMS zprávách ze dne 15. 8. 2013 (č. 1551 a 1554), které se vztahují nejen k poškozené, ale i jejím rodinným příslušníkům, případně neurčité či dvojsmyslné formulace, u kterých byl srozuměn s tím, že v kontextu s jeho ostatním chováním a komunikací tyto bude poškozená vnímat jako výhružné, a L. B. opakovaně, zejména ve večerních hodinách, telefonoval, když v průběhu hovoru učinil vůči ní i jejím rodičům výhrůžky, případně používal zástupné formulace, které v kontextu s dalšími skutečnostmi měly výhružný charakter,

- jím užívané vozidlo zn. Bentley, RZ XY, nechal v přesně nezjištěné době opatřit kontrastními polepy s nápisy obsahujícími vulgární výrazy a osobní údaje mimo jiné i L. Š. a L. B., přičemž tyto označoval za „práskače PČR“, a takto upravené vozidlo nejpozději od 1. 7. 2013 do 2. 9. 2013 užíval jako řidič mj. na území Českých Budějovic, kdy je rovněž opakovaně parkoval na veřejných prostranstvích (např. v průběhu srpna 2013 opakovaně na XY), takto si počínal přesto, že se v minulosti již výtržnictví dopustil, a na výše uvedenou vnější úpravu vozidla L. Š. formou SMS opakovaně upozorňoval, s vozidlem se v průběhu srpna 2013 opakovaně dostavil před místo jejího bydliště, načež nejpozději od 21. 8. 2013 nechal vozidlo doplnit polepy s fotografií L. Š. a jejím telefonním číslem, umístěným v blízkosti jejího jména, a následně na medializaci svého jednání a šíření informací na internetu poškozenou upozorňoval na konci srpna 2013 v SMS zprávách, když touto vnější úpravou vozidla a jeho veřejným provozováním měl za cíl jednak veřejně šířit hanlivé informace o poškozených L. Š. a L. B., jinak na tyto vyvinout nátlak za účelem jejich donucení k neposkytování dalších výpovědí vůči jeho osobě a společnosti L. orgánům činným v trestním řízení,

a uvedené jednání u L. Š. vzbudilo důvodnou obavu o život a zdraví, která vyplývala z nevybíravého, vulgárního a agresivního chování obžalovaného vůči ní i třetím osobám i z toho, jak se obžalovaný prezentoval, kdy mj. demonstroval své majetkové zajištění, odkazoval na nadstandardní kontakty s osobami v orgánech činných v trestním řízení a tímto způsobem vytvářel zdání nedotknutelnosti a faktické nepostižitelnosti jeho osoby, když takové jednání představovalo závažný zásah do osobní sféry poškozených a jejich osobnostních práv, protože byly veřejně poškozovány a dehonestovány, a to zcela zásadním způsobem, neboť došlo ke značné medializaci vozidla prostřednictvím tisku i televizních reportáží, zatímco L. B. se o veřejném provozování předmětného vozidla v daném období nedozvěděla.

Za to, a za přečiny vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, stran nichž zůstal napadený rozsudek v odsuzující části v bodech 2) a 3) nedotčen a dále za sbíhající se přečin neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 252 odst. 1 tr. zákoníku, pro který již byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 2017, č. j. 4 T 26/2015-1648, který nabyl právní moci dne 19. 3. 2018, podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti osmi měsíců, pro jehož výkon jej ve smyslu § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku obviněnému také uložil peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 400 Kč, celkem tedy 40 000 Kč. Dále obviněnému uložil podle § 70 odst. 1 písm. a), písm. c) tr. zákoníku trest propadnutí věci a to:

- finanční hotovosti ve výši 155 800 Kč zajištěné při prohlídce prostor dne 30. 9. 2013,

- 312 ks Blackjack karet, s nimiž bylo prokazatelně hráno,

- plastového těžítka,

- 2 ks hracích kuliček zajištěné u hracích stolů,

- 270 ks hracích žetonů v krabičce z plastu,

- kartonové krabice s obsahem používaných hracích žetonů,

- historických mincí v počtech 69 ks, 119 ks, 270 ks, 180 ks,

- hrací knížky,

- historických mincí v počtu 226 ks, které se používaly namísto platných žetonů v době, kdy zaniklo povolení k provozování kasina,

- blankosměnky a prázdného papíru velikosti A4 s podpisy N. S., zajištěných při domovní prohlídce na adrese XY, konané 3. 9. 2013.

Zároveň podle § 43 odst. 2, věta druhá tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 2017, č. j. 4 T 26/2015-1648, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

V ostatních výrocích nechal Krajský soud v Českých Budějovicích napadený rozsudek nedotčen [výroky o vině v odsuzující části po body 2), 3); výrok o náhradě škody a celá jeho zprošťující část].

Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný následně dovoláním, v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. b), d), g) tr. ř.

V odůvodnění dovolání konkrétně namítl, že projednávanou věc rozhodovali vyloučení soudci, a to JUDr. Milan Kučera, Ph.D. a JUDr. Pavel Pavlátka. Obviněný podal námitku k vyloučení podle § 30 tr. ř. soudce JUDr. Milana Kučery, Ph.D. z důvodů pochybností o jeho nestrannosti vyplývající ze skutečností objektivních a návrh na delegaci věci podle § 25 tr. ř., když M. J., jakožto místopředseda Okresního soudu v XY, který je poškozeným v jiném trestním řízení v důsledku tvrzení trestněprávního jednání ze strany obviněného, je zároveň jeho kolegou a nadřízeným. Pochybnosti o jeho nestrannosti jsou zesíleny tím, že by měl jako svědek vystupovat v další trestní věci vedené proti obviněnému, a to v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 5 T 21/2018, přičemž původně byla tato kauza podle rozvrhu práce přidělena senátu právě soudce JUDr. Milana Kučery, Ph.D. Jmenovaný soudce také prováděl úkony ve věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 Nt 744/2013, kdy se jednalo o příkaz k prohlídce jiných prostor. Důkazy opatřené tímto rozhodnutím mohly poskytnout oporu při dokazování v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 4 T 26/2015, ve které byl obviněný odsouzen a která byla řešena mimo jiné soudcem Mgr. Martínkem. Tyto skutečnosti ve spojitosti s ostatními návrhy obviněného vzbuzují důvodnou pochybnost o objektivní nestrannosti soudce. Obviněný taktéž uplatnil námitku vyloučení podle § 30 tr. ř. vůči JUDr. Pavlu Pavlátkovi, který převzal pokračování vedení trestního řízení po soudci JUDr. Milanu Kučerovi, Ph.D., M. J., místopředseda Okresního soudu v XY, informoval dne 17. 1. 2018 svého nadřízeného JUDr. Pavla Pavlátku, předsedu Okresního soudu v Českých Budějovicích, o skutečnosti, že se obviněný mohl vůči jeho osobě dopustit trestného činu. JUDr. Pavlátka tak měl J. doporučit, aby věc byla předána orgánům činným v trestním řízení k prověření. Je tak zřejmé, že JUDr. Pavlátka by mohl ve věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 1 T 52/2018 vystupovat jako svědek. Tím byly založeny objektivní skutečnosti, které by mohly vyvolat pochybnost o nestranném rozhodování. Vzhledem k výše uvedenému měl být JUDr. Pavlátka z projednávání trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 75/2014 vyloučen (viz III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005). Lze též zmínit usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1456/2007 ze dne 19. 12. 2007, podle kterého zákonným kritériem vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. ř. není skutečnost, zda soudce činný v trestním řízení je či není podjatý, nýbrž též i taková skutečnost, jak se navenek, tj. z hlediska veřejnosti a z hlediska stran řízení, jeví.

Obviněný také namítá, že bylo porušeno jeho právo na přítomnost u hlavního líčení, když soud upozorňoval na jeho zhoršující se zdravotní stav a žádal, aby bylo trestní stíhání přerušeno. Opakovaně žádal, aby byl jeho zdravotní stav přezkoumán a případně byl přemístěn do zdravotního ústavu. Dne 6. či 7. 9. 2018 měl být umístěn do psychiatrické léčebny, avšak z důvodů jeho zadržení a umístění do vazby se tak nestalo. S ohledem na jeho zdravotní stav, nedostatečnou medicínskou péči a podávané medikamenty, se tak nemohl řádně připravovat a účastnit hlavního líčení. Z toho plyne, že se řady hlavních líčení neúčastnil, protože nebyl schopen chápat jejich smysl. Nezřídka se stalo, že během hlavního líčení usínal a nebyl schopen ho vnímat. Lékař, který ve vazební věznici působil, nebyl psychiatr, a tak nebyl schopen objektivně posoudit zdravotní potíže obviněného, které byly právě tohoto rázu. Až usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 10. 2018, č. j. 5 T 75/2014-3603 bylo rozhodnuto, že se obviněný podrobí pozorování ve zdravotním ústavu za účelem vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Je tak přesvědčen, že pokud existovaly pochybnosti o jeho zdravotním stavu, měl být nejprve znalecky zkoumán, a až pak na jeho základě mělo být rozhodnuto o dalším procesním postupu ve věci. Na základě toho pak obviněný často na dotaz soudce, zda chce být dále přítomen či nikoli, velmi zmateně odpovídal. Pakliže soud uvedené vyhodnocoval jako projev souhlasu s konáním v nepřítomnosti obviněného, pak je otázkou, zda takový projev vůle obviněného bylo možné vnímat jako vážný, určitý a srozumitelný. Tudíž zejména nebyl dodržen formální postup, který zcela jednoznačně předpokládá, že tím aktivním účastníkem řízení, který požádá o konání hlavního líčení v nepřítomnosti, musí být obviněný, což se v řadě případů nestalo. S ohledem na nepřítomnost obviněného při hlavním líčení došlo též k porušení jeho práv týkající se možnosti vyjádření se k provedeným důkazům, u kterých nebyl přítomen. Obdobně tomu bylo i v případech, kdy sice obviněný byl přítomen, ale nemohl se k nim následně vyjádřit. Podle jeho názoru mu musí být předestřen jejich obsah a musí mu být umožněno se k takovému důkazu vyjádřit. Jelikož se tak nestalo, dopustil se soud zásadní procesní vady, která je v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Obviněný dále namítá, že nebyly naplněny typové znaky trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Pokud nalézací soud vyřadil z okruhu poškozených D., měl tak postupovat i u poškozených Š. a S., jelikož se jednalo o velmi provázané osoby, které jednaly se společným cílem. Jejich provázanost byla prokázána provedenými důkazy v podobě SMS zpráv. Obviněný také uvádí, že značná část SMS zpráv chybí (jedná se o stovky SMS zpráv z období června až srpna 2013). Toto nepřeklenul ani odvolací soud v rámci jeho hodnocení SMS zpráv. Při pečlivém srovnání SMS zpráv D., Š. a jeho lze zjistit, že v záznamech jsou zprávy, které obviněný nikdy neodeslal a které zřejmě nikdo nepřijal. Z těchto důvodů též navrhoval, aby byl proveden důkaz znalcem, který by případnou manipulaci s SMS zprávami potvrdil či vyvrátil. Nemůže pak obstát interpretace soudů, že jejich ztráta či jiné vady jsou způsobeny technickou chybou, zejména pak, když se jedná o jeden ze stěžejních důkazů. SMS zprávy jsou tak jediným nezpochybnitelným důkazem, bez nichž by nemohl prokázat svou nevinnu a z nichž jednoznačně vyplývá, jak se mezi sebou poškození domlouvali na postupu vůči jeho osobě. K tomu pak lze uvést několik příkladů SMS zpráv, z nichž vyplývá, že Š. nemohla být obětí jakéhokoliv nátlaku (např. SMS zprávy 3787-9 či 3931-2). Nadstandardní vztah mezi poškozenými lze také pozorovat při jejich společném jednání dne 17. 7. 2013 v second handu v XY, kdy toto obviněný hodnotí jako nezákonný akt ze strany policie, čímž se soudy opět téměř nezabývaly. Důkazy předložené obhajobou byly odmítnuty. Uvedené je pak v příkrém rozporu se zásadou „rovnosti zbraní“ a práva na obhajobu a spravedlivý proces. Vzhledem k ukončení jakéhokoliv poměru poškozených ke společnosti L., tito nebyli oprávněni k nakládání s příslušnými materiály. Vzhledem k důvodným obavám obviněného, že ze strany poškozených dojde k něčemu obdobnému, lze na jeho další postup nahlížet tak, že jednal v krajní nouzi (vzájemně osočující SMS mezi ním a D., případné polepy vozidla, pokud by bylo prokázáno, že je umístil obviněný). V této části jsou tak oba rozsudky nepřezkoumatelné a jsou v extrémním rozporu se skutečně zjištěným stavem. Soudy nedokázaly přesvědčivě vyargumentovat, z jakého důvodu postupovaly odlišně v případě poškozené Š. a v případě týkající se D. Nebylo možné se jednoznačně přiklonit ani k verzi žalobců ani k verzi poškozených, jelikož jejich výpovědi lze považovat za velmi subjektivní pohledy na danou věc, resp. nelze jednu osobu vypustit z okruhu obětí a druhou nikoliv. Pokud je tedy verze obviněného stejně pravděpodobná jako verze obžaloby a dalšími důkazy již není možné objasnit, která z výpovědí je věrohodnější, nelze obviněného uznat vinným s ohledem na zásadu in dubio pro reo (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001 sp. zn. 4 Tz 172/2001).

Obviněný je také přesvědčen, že se nedopustil trestného činu na svědkovi ve smyslu § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Pokud měla být poškozená Š. vydírána ve vztahu k neposkytnutí svědectví v trestní věci týkající se poškozené S., pak by muselo být v daném výroku jasně specifikováno, jakým konkrétním jednáním se tak mělo stát, což zcela absentuje nebo splývá v neurčité formulaci výroku. Z provedeného dokazování nevyplynul žádný důkaz, že by se tak mělo dít, proto uvedení této části do výrokové věty nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu, resp. je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Naopak měl soud pečlivě hodnotit, jak se snažila Š. přimět k určitému jednání S., a to za značeného přispění D. Stejně tak namítá, že se nedopustil trestného činu vydírání vůči poškozené B. Z výrokové věty není zřejmé, čeho se měl vůči ní dopustit a již vůbec ne, k čemu ji měl nutit. Pokud je pak uváděno, že se tak mělo stát telefonickými hovory, pak je nutno poukázat na průběh dokazování, kdy nebyl zjištěn žádný závadný telefonický hovor či SMS zpráva mezi těmito dvěma osobami. Pokud existují určité záznamy, pak je evidentní, že oba jsou si vědomi svého postavení, velmi dobře se znají a používají oboustranně zástupné argumentace. Danou situaci tak nelze hodnotit jinak, než jako „tvrzení proti tvrzení“. V daném případě tak měl soud postupovat zcela jednoznačně v souladu se zásadou in dubio pro reo.

Už vůbec pak nemohl na B. působit polepy na autě, které by se k její osobě přímo vztahovaly (kdyby bylo prokázáno, že je tam umístil obviněný), kdy se sama vyjádřila v tom smyslu, že ji polepy nezajímaly, nepoškodily ji. K otázce přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku obviněný uvádí, že pokud by bylo zjištěno, že vozidlo polepil (což se neprokázalo), pak by se stejně jednalo o nadsázku, ironii, recesi, kritiku a v určitém směru i umělecké dílo, přičemž lze odkázat na ústavně zaručené právo svobody projevu ve smyslu čl. 15 a čl. 17 Listiny základních práv a svobod.

Stejně tak se musí pozastavit nad částí týkající se kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, kterou považuje za vadnou a nepřezkoumatelnou. Je zcela nedostatečné uvést odkaz, že se obviněný měl dopustit daného trestného činu opakovaně, kdy chybí konkrétní odkaz na dřív odsuzující rozsudek. Navíc trestné činy výtržnictví, pro které byl dříve odsouzen, byly již zahlazeny. Podle § 106 tr. zákoníku platí, že bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele jako by nebyl odsouzen. Jistě se jeví jako protiústavní odkazovat na odsouzení, která se stala cca před 20 až 30 lety [srov. např. analogicky § 205 odst. 2 tr. zákoníku či § 94 odst. 1 psím. d) tr. zákoníku, kdy není záměrem zákonodárce, aby se odsouzení, která mají podstatu v daleké minulosti, mohla projevovat v kvalifikované skutkové podstatě].

Obviněný se také domnívá, že zahájení trestního řízení vůči jeho osobě týkající se domnělého vydírání dotčených osob, dochází k nepřiměřenému překročení zásady subsidiarity trestní represe. Ochranu práv a chráněných zájmů je třeba dosahovat především mimotrestními prostředky (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 413/2004). Tomu jde naproti i skutečnost, že D. a Š. vedou vůči němu civilněprávní řízení, ve kterém ho žalují na ochranu osobnosti, a využili tak možnosti bránit se v civilněprávní rovině.

Ke skutkům uvedeným pod body 2) a 3) odsuzující části rozsudku obviněný namítá, že i těchto se týká extrémní nesoulad mezi popsaným skutkem a provedenými důkazy. V případě skutku pod bodem 2) se jedná o „tvrzení proti tvrzení“, kdy tomuto incidentu nebyl nikdo přítomen. O nepřímém svědectví D. a Š. je nutno pochybovat. Jediný přímý svědek Ch., se kterou se S. setkala tváří v tvář ihned po údajném incidentu, uvedla, že neměla žádné poranění a neprojevovala žádné známky napadení. Z lékařských zpráv vyplývá, že při jejím vyšetření nebyly zjištěny žádné objektivní potíže ani stopy po napadení v obličeji. Výpověď S. je tím vyvrácena, přičemž její věrohodnost je narušena také tím, že bylo prokázáno, že opakovaně manipulovala s finanční hotovostí vybranou z pokladny na prodejně v XY. Soudy tak opět měly aplikovat zásadu in dubio pro reo. Z popisu skutku pod bodem 3) není zřejmé určení základních znaků skutkové podstaty přečinu vydírání. Pokud měl obviněný na poškozenou S. působit SMS zprávami nevhodného charakteru, je pak nutno připomenout, že používal jeho specifickou mluvu, určitou formu slangu. Jelikož poškozená S. obviněného již delší dobu znala a byla si vědoma jeho způsobu vyjadřování, pak v ní SMS zprávy nemohly vyvolat takovou reakci, která by spadala do působnosti trestního práva. Pokud je v popisu skutku zmíněno, že S. dostala čtyři SMS zprávy od obviněného, pak je nutné se také zaměřit na její bezprostřední chování po přijetí těchto zpráv. S. přeposílala přijaté SMS Š., která vzápětí s D. připravila odpovědi, které měla S. odeslat zpět obviněnému. Je tak zřejmé, že SMS komunikace mezi obviněným a S. nebyla projevem její vůle, kdy by tak bez příkazů Š. a D. nečinila (viz SMS zprávy pod č. 897, 898, 910, 933, 1054-1057). Soudy se řádně nezabývaly skutečností, že byl ze strany Š. a D. chystán určitý komplot, jehož cílem mohlo být ovládnutí společnosti L., kterou tehdy vlastnil. Stejně tak podcenily roli D. v celé kauze, který ostatní poškozené zásadně ovlivňoval a tito dobrovolně plnili jím „připravené scénáře“. Obviněnému se jeví jako zarážející, že soudy připouští, že by obviněný mohl nevhodně působit na poškozené a dopustit se vůči nim trestné činnosti, avšak zcela jsou opomenuta fakta, ze kterých je zřejmé, jak poškození vůči obviněnému brojí, domlouvají se na dalším postupu, provokují ho atd. Nelze tak dospět k závěru, že by poškozené mohly být osoby, které by reálně pociťovaly nějakou újmu ze strany obviněného.

Obviněný opakovaně poukazuje na porušení § 214 tr. ř., podle kterého musí být obviněný vždy po provedení každého důkazu dotázán, zda se k němu chce vyjádřit, a jeho vyjádření se zapíše do protokolu. Každé vyjádření se tak musí zapsat do protokolu o hlavním líčení. Poznamená se i to, pokud se nevyjádří. Tuto povinnost však soud v řadě provedených důkazů nedodržel. Tímto postupem bylo obviněnému odňato právo na obhajobu spočívající v možnosti vyjádřit vlastní stanovisko ke všem provedeným důkazům, a ovlivnit tak úvahy soudu při jejich hodnocení. Tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Obviněný také požadoval číst všechny listiny v jejich úplném znění, kdy v některých případech se tak ale nestalo, zejména u SMS zpráv D., Š. a částečně obviněného. Toto opomenutí považuje obviněný za zásadní vadu jeho procesních práv, kdy tak bylo porušeno ustanovení § 213 odst. 2 tr. ř., z jehož dikce vyplývá, že soud nemá jinou možnost než, že v případě žádosti účastníka řízení označenou listinu přečíst celou, a nikoli jen část či určité pasáže. Stejně tak považuje za zásah do spravedlivého procesu a práva na obhajobu skutečnost, že ve smyslu § 215 odst. 3 tr. ř. nemohl dokončit pokládání otázek na svědky D., Š., S. a další. Obviněný znovu vytýká soudům porušení principu rovnosti zbraní, když jeho návrhům na doplnění dokazování nebylo ve valné většině vyhověno. Stejně tak je toho názoru, že znalecké posudky MUDr. Tučka nelze jakožto důkazy použít. Zásadní vadou je procesní chyba, kdy takový znalecký posudek byl zadán vadným postupem podle § 64 tr. ř., který však řeší zcela jinou problematiku. Obviněný se tak neměl možnost řádně bránit proti opatření o ustanovení znalce a byla mu tak tímto nezákonným postupem odňata jeho práva zakotvená v § 105 tr. ř. Obdobný problém se vyskytuje také u znaleckého posudku Ústavu pro jazyk český a posudku MUDr. Moniky Gartnerové. V pořadí druhý znalecký posudek MUDr. Tučka také nelze použít, jelikož část posudku byla vypracována Mgr. Šnorkem, který vůbec nebyl ustanoven. Mgr. Šnorek není v žádné části posudku uveden jako jeho i třeba částečný autor, nelze tedy zjistit, jaké spektrum zdravotních obtíží obviněného sledoval a hodnotil. Opět vůči tomuto znalci tak obviněný nemohl uplatnit svá práva podle § 105 tr. ř. Znalecký posudek je tedy postižen zásadní vadou a to nepřezkoumatelností.

V neposlední řadě má také za to, že mu v rozporu s právem na spravedlivý proces byl uložen extrémně nepřiměřený trest. Obviněný je přesvědčen, že vzhledem k době, která uplynula od spáchání trestné činnosti, jeho několikeré umístění do vazební věznice, se jeví jeho trest jako zcela nepřiměřený, kdy není reflektován jeho zdravotní stav a umístění v patologickém prostředí věznice na něj může působit velmi negativně. Vzhledem ke shora popsaným skutečnostem tak jednání obviněného nelze posuzovat jako naplnění objektivní stránky trestných činů uvedených v napadených rozsudcích pod body 1), 2) a 3). Pokud by tomu tak bylo, jednalo by se o extenzivní výklad, resp. o analogii, která je, pokud jde o rozšiřování podmínek trestnosti, zásadně nepřípustná. Obviněný závěrem žádá, aby k jeho dovolání byly připojeny vybrané části z jeho samostatně zpracovaného odvolání (označené číslováním 8-12, 193-199, 134-135, 157-158, 180-187, 210, 211-232b), které tímto přikládá jako přílohu.

S ohledem na výše rekapitulované důvody obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 5. 2019, č. j. 4 To 154/2019-4137, a aby mu ve smyslu § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl v rámci řízení podle § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán předsedou senátu soudu prvního stupně k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 4. 11. 2019 se pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k němu vyjádřila tak, že nejprve konstatovala obsah odsuzujících rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i podaného dovolání obviněného a posléze se zabývala i výkladem jednotlivých dovolacích důvodů, jakož i námitkami které v jejich rámci obviněný uplatnil. K těm pak zaujala následující stanovisko.

Pokud jde o výhrady obviněného spadající podle jeho názoru pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tak je podle státní zástupkyně možné se zabývat pouze námitkou týkající se možné podjatosti předsedy senátu JUDr. Milana Kučery, Ph.D., a nikoli podjatostí předsedy okresního soudu JUDr. Pavla Pavlátky, neboť ten zjevně rozhoduje o jiné části řízení, než o té, která skončila vynesením rozsudku z 18. 12. 2018 sp. zn. 5 T 75/2014. K tomu je pak dále třeba uvést, že ani skutečnost, že soudce je v postavení poškozeného v dřívější trestní věci obviněného, ve které je obviněný stíhán pro jednání, jímž měl soudce v nyní posuzované věci zcela účelově křivě obvinit ze spáchání trestného činu, sama o sobě nemůže vyvolat podjatost soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. Podjatost JUDr. Milana Kučery, Ph.D. v žádném ohledu nelze odvíjet od toho, že jeho nadřízený JUDr. Pavel Pavlátka je poškozeným v trestní věci obviněného, neboť mu obviněný měl vyhrožovat. Kvůli tomu, že poškozeným v jiné trestní věci obviněného je M. J., místopředseda soudu, nijak nedeterminuje vztah JUDr. Kučery Ph.D. jako soudce k dané věci ani k účastníkům, takže nevznikají pochybnosti, že by nemohl nebo nebyl schopen věc nezávisle a nestranně rozhodnout. Totéž lze konstatovat k tomu, že by měl JUDr. Kučera, Ph.D. vystupovat v jiné trestní věci vedené proti obviněnému jako svědek anebo pokud prováděl úkony v jiné trestní věci obviněného.

V případě námitky podřazené v dovolání pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tedy že obviněný nebyl schopen se účastnit trestního řízení z důvodu jeho zdravotního stavu a zároveň nepožádal o konání hlavního líčení ve své nepřítomnosti podle § 202 odst. 5 tr. ř., státní zástupkyně uvádí, že důvody pro přerušení trestního stíhání ve smyslu § 224 odst. 1 tr. ř. ve věci dány nebyly, neboť nebyly dány důvody ve smyslu § 173 odst. 1 písm. b) tr. ř. ani § 173 odst. 1 písm. c) tr. ř., když prostřednictvím znaleckého zkoumání bylo osvědčeno, že zdravotní problémy obviněného psychického rázu mu nebrání v plnohodnotné účasti u hlavního líčení. Podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného ve smyslu § 202 odst. 5 tr. ř. dány byly, neboť obviněný vyslovil souhlas s konáním hlavního líčení ve své nepřítomnosti.

Pokud jde o námitky obviněného podřazené pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak státní zástupkyně poukazuje na okolnost, že se jimi již v předchozím řízení zabýval odvolací soud. Obviněný přitom opětovně z velké části napadá skutková zjištění předchozích soudů a zpochybňuje jejich správnost a naopak se snaží prokázat, že v dané věci šlo o komplot jeho zaměstnanců proti jeho osobě. Tomu však přisvědčit nelze, neboť ze skutkových zjištění jednoznačně vyplynulo postavení obviněného, který využíval a zneužíval své silnější pozice a vlivu vůči poškozeným, kterými se snažil účelově manipulovat, aby konali v jeho prospěch. Jestliže obviněný v dovolání nabízí vlastní verzi o tom, že celá věc byla na něj ze strany poškozených zinscenována, a že pokud se vůči němu snažil zakročit, jednal v krajní nouzi, domáhá se aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, přestože se soudy přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. V takových případech nemůže být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je třeba současně zdůraznit, že podmínky krajní nouze naplněny být jednoznačně nemohly, protože obviněný neodvracel nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákoníkem, ale vyloženě nebezpečí hrozící pouze jemu vydáním účetnictví společnosti L., o kterou se důvodně zajímala policie. Skutkově šlo tedy o situaci, ve které nebylo možné zvažovat ustanovení o krajní nouzi. Za relevantní výhradu není možné považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž do skutkových zjištění a potažmo do způsobu hodnocení provedených důkazů. Toto pravidlo má tedy procesní charakter, týká se pouze skutkových otázek a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený dovolací důvod.

Jestliže dovolatel pod uvedený dovolací důvod podřadil též námitky směřující vůči právní kvalifikaci zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, kdy zpochybnil užití kvalifikované skutkové podstaty, lze souhlasit se závěrem obou soudů, které se otázkou vydírání svědka zabývaly odpovídajícím způsobem. L. B. za svědka v materiálním smyslu nebylo možné označit, neboť byla spolupachatelkou obviněného v případě krádeže známek. L. Š. však byla vůči obviněnému ve dvojím postavení, a to jednak jako spolupachatelka trestné činnosti, které se spolu s ním měla dopustit jako jednatelka společnosti L., ale taktéž svědkem v materiálním slova smyslu, pokud šlo o události týkající se napadení N. S. ze strany obviněného. Vůči ní tedy bylo možné užít právní kvalifikaci podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak podle státní zástupkyně možné podřadit námitku obviněného spočívající v tom, že neměl být uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to v jeho kvalifikované skutkové podstatě, protože nemohl být dán znak zpětnosti, který navíc není ani odpovídajícím způsobem ve skutkové větě rozsudku uveden. V této souvislosti obviněný upozornil, že došlo k zahlazení jeho odsouzení ve smyslu § 105 tr. zákoníku, a jedním z účinků zahlazení ve smyslu § 106 tr. zákoníku je skutečnost, že se na pachatele hledí jako by nebyl odsouzen. Ve skutečnosti ale k naplnění tohoto zákonného znaku postačuje jakýkoliv případ opakování téhož trestného činu týmž pachatelem, přičemž není významné, zda se jednalo pouze o pokus či přípravu trestného činu. Nevyžaduje se ani, aby pachatel byl za takový čin již dříve pravomocně odsouzen či potrestán a není významné, zda ohledně takového odsouzení již platí fikce, že se na pachatele hledí, jakoby nebyl odsouzen. Rozhodná není ani délka doby, která uplynula od spáchání takového dřívějšího činu. Jediným pochybením je skutečnost, že rozhodnutí, ke kterému byla vztahována opětovnost, mělo být ve skutkové větě výroku rozsudku blíže specifikováno.

Pod stejný dovolací důvod je možné subsumovat i námitku obviněného, že odsuzujícím rozsudkem došlo k porušení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu je třeba zmínit, že výrok o vině obviněného ani v jednom případě nekoliduje s tímto ustanovením, neboť trestných činů se obviněný vždy dopustil jednáním, které z hlediska své povahy, závažnosti i způsobu provedení překročilo rámec tolerovaného chování a nabylo jasných rysů kriminálního činu. Nelze akceptovat úvahu, že by v rozsudečném výroku popsaným způsobem obviněný mohl beztrestně zacházet s lidmi ve snaze vynucovat si od nich určité konání či nekonání. V zásadě obdobné konstatování lze vztáhnout k právní kvalifikaci přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Taková veřejná dehonestace poškozených měla pro jejich život velký vliv, neboť zejména poškozené L. Š. způsobila velkou psychickou zátěž. To, že druhá poškozená o veřejném provozování vozidla nevěděla, nemá pro právní kvalifikaci zásadní význam. Souběžné vedení civilněprávního řízení, ve kterém je žalován L. Š. na ochranu osobnosti v souvislosti s polepy vozidla, nemá rovněž žádný význam, neboť ze zásady subsidiarity trestní represe v žádném ohledu nevyplývá, že by civilněprávní řízení vedené v téže otázce mělo mít za následek nepřípustnost trestního stíhání.

Pro úplnost pak státní zástupkyně uvádí, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani pod žádný jiný, nelze podřadit námitky vůči přiměřenosti uloženého trestu, pokud byl trest uložen v rámci zákonné trestní sazby. V trestní věci obviněného není možné zaznamenat ani kategorii opomenutých důkazů. Pokud soudy neakceptovaly důkazní návrhy obviněného, řádně a přesvědčivě tento svůj postoj odůvodnily buď s poukazem na to, že navrhovaný důkaz nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, případně není sto ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost nebo jde o důkaz nadbytečný.

V závěru svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť převážnou část námitek obviněného pod vytýkané ani jiné dovolací důvody podřadit nelze a zbývající námitky je namístě posoudit jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný T. B. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozsudku soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

V prvé řadě Nejvyšší soud konstatuje, že není povinen, a dokonce ani oprávněn se zabývat vybranými částmi z obviněným zpracovaného odvolání, které přiložil jako přílohu k podanému dovolání, jak v tomto mimořádném prostředku žádá, jelikož dovolání, a to včetně veškerých doplnění a příloh, musí být zpracováno obhájcem, jak uvádí § 265d odst. 2 tr. ř. Tento zákonný požadavek vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě nejzávažnějších právních vad, který klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti, jež jednak limitují přezkumnou činnost Nejvyššího soudu a jednak jejich nedodržení může znamenat odmítnutí dovolání bez věcného posouzení. Obhájce je totiž osobou znalou práva tak, aby právní složitost spojená s podáním dovolání a s rozhodováním o něm nebyla na újmu možnosti využití tohoto opravného prostředku i takovým obviněným, který nemá potřebné právní znalosti. Zároveň povinnost podat dovolání jen prostřednictvím obhájce má zaručit kvalifikovaný podnět k tomu, aby se věcí zabýval Nejvyšší soud již v třetí instanci.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), d), g) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá tudíž splnění dvou kumulativních podmínek a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 861/2002).

Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je třeba uvést následující skutečnosti. Nelze přisvědčit námitce obviněného, že z projednávané věci měli být vyloučeni předseda senátu prvostupňového soudu JUDr. Kučera, Ph.D. a předseda Okresního soudu v Českých Budějovicích JUDr. Pavel Pavlátka podle § 30 tr. ř. Hned na úvod Nejvyšší soud musí uvést, že se vůbec nelze zabývat případnou podjatostí JUDr. Pavlátky, který měl převzít věc po soudci JUDr. Kučerovi, Ph.D., jelikož ten pravděpodobně rozhoduje v jiné části trestního řízení, a nikoli v té, která skončila vynesením rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. 5 T 75/2014, a jež je předmětem posuzování v tomto dovolacím řízení. Předsedou rozhodujícího senátu v této věci byl pouze JUDr. Milan Kučera, Ph.D.

K dalším námitkám vzneseným obviněným je třeba uvést, že podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně nelze shledávat v tom, že jakožto soudce v přípravném řízení v jiné kauze obviněného, která byla u Okresního soudu v Českých Budějovicích projednávána pod sp. zn. 4 T 26/2015, vydal příkaz k prohlídce jiných prostor. Ze znění § 30 odst. 2 tr. ř. jasně vyplývá, že by takový procesní úkon JUDr. Kučeru, Ph.D. vylučoval z vykonávání úkonů trestního řízení pouze ve věci, v níž takový příkaz k prohlídce jiných prostor vydal, tedy z dalšího rozhodování ve věci sp. zn. 4 T 26/2015, a nikoli ve věci sp. zn. 5 T 75/2014.

Ani skutečnost, že místopředseda Okresního soudu v XY J., jakožto nadřízený pracovník JUDr. Kučery, Ph.D., se nachází v postavení poškozeného v další trestní věci obviněného vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 52/2018, nemůže sama o sobě vyvolat podjatost soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. Pokud je některá osoba z vedení soudu v postavení poškozeného, nemůže to automaticky determinovat vztah všech soudců z příslušného soudu k případnému projednávání dané věci. Kolegiální vztahy, které vyplývají např. z toho, že jde o spolužáky ze studií na právnické fakultě nebo z vykonávání funkce soudcovské, nemohou bez dalšího opodstatnit vyloučení soudce. Je nezbytnou součástí profesionality soudce, aby byl schopen nestranně rozhodnout i v případech, v nichž vystupují osoby, ke kterým by měl shora naznačený vztah (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001 sp. zn. 7 Tz 178/2001). Podle ustálené judikatury nemůže vyvolat podjatost soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. ani skutečnost, že tento soudce je v postavení poškozeného v dřívější trestní věci obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018 sp. zn. 3 Tdo 725/2018). Pouhý profesionální či kolegiální vztah mezi soudci, obzvláště pak pokud J. vystupuje pouze jako poškozený v jiné trestní věci obviněného, nemohl a nemůže vést k obecné pochybnosti o schopnosti JUDr. Kučery, Ph.D. nestranně a nezávisle rozhodnout v dané věci (srov. přiměřeně usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2006 sp. zn. 9 To 32/2006).

Námitky obviněného namířené proti předsedovi senátu soudu prvního stupně a zpochybňující jeho nestrannost při rozhodování věci tak byly posouzeny jako nedůvodné.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu může dojít ke zkrácení obviněného na právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Pokud obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, že došlo k porušení § 202 odst. 5 tr. ř. a tím i jeho práva na spravedlivý proces, tak Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že stejným způsobem se obviněný bránil již ve svém odvolání, kdy se soud druhého stupně touto výtkou podrobně zabýval a zcela v intencích zákona se s ní vypořádal (viz str. 11 odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud se s těmito závěry plně ztotožňuje a nadto pouze uvádí, že obviněný vždy zcela svobodně vyjádřil svoji svobodnou vůli v otázce konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Nikdy nebyl nikým k takovýmto prohlášením nucen a reálně se tak mohl celého hlavního líčení účastnit. Jak správně poukázal odvolací soud, trestní řízení není žádný proces, který by byl založen na přesném odříkání určitých floskulí či formulí, aby došlo k požadovanému účelu. Přítomnost obviněného u hlavního líčení či veřejného zasedání je nutno chápat především jako prostředek, který má zajistit, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům a zajistit tak kontradiktorní projednání věci, což jsou základní požadavky spravedlivého procesu. Veškeré úkony je ovšem nutno vždy posuzovat podle jejich obsahu a smyslu. Nikoli podle toho, zda byla užita konkrétní přesná slova uvedená v zákoně. Podle výše uvedeného je zřejmé, že vyjádření souhlasu s konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného je obsahově naprosto totožné, jako kdyby o to obviněný sám soud požádal (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. 7 Tdo 855/2013, kde je užito slova „souhlasu“, nikoli slova „žádosti“). Obviněný se tak svobodně rozhodl, že u hlavního líčení být nechce a souhlasil s konáním v jeho nepřítomnosti. Okresní soud to pouze respektoval a vyhověl jeho vůli. Pokud nyní obviněný namítá, že se nemohl vyjádřit k důkazům provedeným v jeho nepřítomnosti a došlo tak k porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud odkázat na skutečnosti uvedené výše a pouze zopakovat, že nikdo a nic obviněnému nebránilo se účastnit hlavního líčení a být tak přítomen při provádění jednotlivých důkazů, aby se tak k nim mohl bezprostředně vyjádřit. Obviněný se svobodně rozhodl, že přítomen být nechce, i když byl obeznámen s tím, že soud bude v trestním řízení pokračovat a tedy i v dokazování. Nelze tak akceptovat jeho verzi, že mu byla odňata možnost se k jednotlivým důkazům vyjádřit, když se z vlastního rozhodnutí hlavního líčení neúčastnil.

K dalším výhradám obviněného, které lze souhrnně označit za námitky ryze procesního, resp. důkazního charakteru, a tudíž nepodřaditelným pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, Nejvyšší soud uvádí následující.

Pokud měl být obviněný podle svého tvrzení zkrácen na svém základním právu na spravedlivý proces tím, že soud prvního stupně v rozporu s § 213 odst. 2 tr. ř. nepřečetl celé listiny obsažené ve spisovém materiálu, ale pouze jejich části či určité pasáže, i když to obviněný požadoval, a tím že ve smyslu § 215 odst. 3 tr. ř. nemohl dokončit pokládání otázek svědkům, Nejvyšší soud vyhodnotil tuto výhradu za neopodstatněnou. Obviněnému byl totiž dán nadstandardní prostor, aby se vyjádřil ke všem provedeným důkazům, případně aby pokládal otázky vyslýchaným svědkům. Toto právo obviněného ovšem není bezbřehé a nezahrnuje v sobě možnost svědkům klást opakovaně otázky k jedné a téže věci, byť jinak formulované, to celé v naději, že svědek svoje tvrzení změní či jinak zpochybní a to ve prospěch obviněného, kdy zároveň takovýmto postupem dochází do značné míry k paralyzování celého trestního řízení. Nalézací soud sice musí obviněnému umožnit uplatnit jeho právo hájit se všemi v úvahu přicházejícími prostředky, na druhou stranu ale musí dbát na důstojnost řízení i oprávněné zájmy vyslýchaných osob, které jsou častokrát i oběťmi, a pro něž již samotný výslech může být dosti traumatizující zkušeností. V žádném případě pak soud nesmí připustit, aby oprávnění obviněného mohlo přerůst v atakování svědka (byť jen verbální). Soud tak musí najít rovnováhu mezi právem procesní strany klást dotazy a projevovat tak své právo na obhajobu na straně jedné, a právem svědka a oběti na důstojné zacházení na straně druhé, což se nalézacímu soudu v projednávané věci zdařilo. Z protokolů o hlavním líčení je zřejmé, že výslechy svědků byly prováděny vyčerpávajícím způsobem, nezřídka proběhly tzv. dvoukolově ve více jednacích dnech a obviněnému ze strany soudu byl vždy dán prostor, pokud byl hlavnímu líčení přítomen, aby se k provedeným důkazům vyjádřil, nebo mu byl dán prostor svědkům položit otázky. Pokud tak nemohl učinit v důsledku své dobrovolné nepřítomnosti, nejedná se o procesní či důkazní vadu, jak již bylo vysvětleno v předchozí pasáži tohoto usnesení. Nalézací soud také na základě požadavku obviněného vždy přečetl příslušný listinný důkaz ve smyslu ustanovení § 213 odst. 2 tr. ř., a obviněný téměř vždy využil možnosti a k takto provedenému důkazu se vyjádřil. Pokud soud prvního stupně v případě některých listin přečetl jen určité části nebo úseky, nelze v tom spatřovat porušení práva na spravedlivý proces obviněného. Spis byl v konkrétní trestní věci velice obsáhlý a soud prvního stupně na žádosti jednotlivých procesních stran vždy přečetl ty části listinných důkazů, ze kterých poté činil i závěry o případné vině obviněného. Stejně tak dostál své povinnosti a umožnil stranám nahlédnout do spisu na veškeré prováděné listinné důkazy. V kontextu obsáhlosti spisu tak měl obviněný blíže specifikovat, jakou část konkrétní listiny považuje za nutné v hlavním líčení přečíst. Pokud tak ani prostřednictvím obhájce neučinil, jeví se jeho nynější námitky v daném směru jako účelové, mající dodatečně zpochybnit férovost vedení celého procesu před soudem prvního stupně, což nelze než označit za nepřijatelné. Jak již Nejvyšší soud uvedl výše, nalézací soud musí dbát na dodržení práva na obhajobu obviněného, ale toto jeho právo nemůže být zcela neomezené. Legitimními jsou požadavky obviněného na provedení důkazů k případnému prokázání jeho nevinny, nebo ke zmírnění jeho zavinění a tak podobně, ale nikoli k maření smyslu trestního řízení tím, že bude záměrně uměle a neúčelně protahováno.

S tím úzce souvisí i námitka obviněného, že jeho zdravotní stav mu nedovolal řádně se připravit a účastnit hlavního líčení a že mělo být trestní řízení přerušeno do doby, než bude vypracován znalecký posudek. Hlavní líčení, která okresní soud konal v nepřítomnosti obviněného, proběhla až poté, co měl k dispozici lékařkou zprávu deklarující, že obviněným tvrzené zdravotní problémy mu nebrání v účasti na hlavním líčení. Pokud tedy obviněný subjektivně vnímal nějaké své zdravotní problémy, jako překážku pro přípravu či na účasti na hlavním líčení, jedná se o okolnost, kterou nebylo možno akceptovat, neboť soud je povinen respektovat pouze objektivně potvrzené skutečnosti. V opačném případě by tak došlo k situaci, že by de facto soudní řízení neřídil předseda senátu, nýbrž obviněný. To by bylo nejenom v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, ale zejména by došlo k paralyzaci soudního jednání. Objektivně tak nevznikla žádná překážka účasti obviněného na hlavním líčení.

Nelze souhlasit ani s námitkami obviněného ohledně nezákonnosti, a tudíž nepoužitelnosti, jednotlivých provedených znaleckých posudků ve věci. Jak již ve svém odůvodnění správně uvedl odvolací soud, podle § 105 odst. 1 tr. ř. se o přibrání znalce vyrozumí obviněný a v řízení před soudem též státní zástupce; jiná osoba se o přibrání znalce vyrozumí, je-li k podání znaleckého posudku třeba, aby tato osoba něco konala nebo strpěla. Obecně v trestním řízení platí zásada, že pokud má obviněný obhájce, doručuje se písemnost pouze obhájci, pokud zákon nestanoví jinak. Má-li obviněný ovšem něco osobně vykonat, doručuje se písemnost i jemu (viz § 62 odst. 2 tr. ř.). Je tak plně v souladu s trestním řádem, pokud soud o přibrání znalkyně MUDr. Gärtnerové (posuzovala poškozenou S.) a Ústavu pro jazyk český (vyhodnocoval použité slovní formulace) vyrozuměl pouze obhájce obviněného, jelikož po obviněném se nežádalo, aby v těchto případech osobně něco konal či strpěl. Obhajobě tak byl poskytnut dostatečný prostor, aby se k zadanému znaleckému posudku mohla vyjádřit.

V případě přibrání znalce MUDr. Tučka je situace odlišná, jelikož tímto byl zkoumán zdravotní stav obviněného, a tak bylo potřeba jeho součinnosti. Je nutno konstatovat, že ohledně prvního posudku znalce Tučka došlo k pochybení spočívajícího v nevyrozumění obviněného o přibrání znalce. Tato vada však byla následně zahojena a k samotnému zkoumání zdravotního stavu obviněného došlo až poté, co byl obviněný o přibrání znalce vyrozuměn. Toto pochybení tudíž nedosahuje intenzity a povahy, aby bylo možno hovořit o nepoužitelnosti a nezákonnosti v pořadí prvního znaleckého posudku. Možnost vyjádřit se k zadání posudku nebo formulaci položených otázek měl obviněný prostřednictvím obhájce, stejně jako u posudku znalkyně MUDr. Gärtnerové či Ústavu pro jazyk český. Jak již bylo zmíněno, důvodem pro vyrozumění obviněného ohledně přibrání znalce je primárně skutečnost, aby byl informován, že má něco konat nebo nějakému zkoumání se podrobit. Obviněný tudíž nebyl dotčen na svých základních právech, ale v právu na tom, aby byl informován, že je povinen něco vykonat nebo strpět. Tento nedostatek byl navíc fakticky zhojen dalším postupem, kdy o této povinnosti jej informoval sám znalec MUDr. Tuček dne 30. 9. 2013 a k samotnému vyšetření došlo až dne 19. 12. 2013.

Stejně tak jsou neopodstatněné námitky obviněného ohledně toho, že není jasné, jak velkou část znaleckého posudku vypracovával Mgr. Šnorek, který vůbec nebyl znalcem ustanoven. Z výpovědi ustanoveného znalce MUDr. Tučka v hlavním líčení jasně vyplývá, kterou část zpracovával psycholog Mgr. Šnorek. V projednávaném případě byl obviněný znalecky zkoumán ve zdravotnickém ústavu, kdy tak nelze požadovat, aby vše zajistila výlučně jedna osoba, ale že se na něm již z nutnosti musejí podílet i další osoby v ústavu činné, které ustanovenému znalci dávají nejrůznější podklady. Ze zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, navíc vyplývá, že jsou znalci oprávněni si přibrat konzultanta, což se právě v tomto případě i stalo, kdy na str. 3 a 4 vypracovaného posudku jsou jasně vytyčeny důvody k tomuto postupu. Stěžejní je, že to byl právě ustanovený znalec MUDr. Tuček, který vypracoval znalecký posudek jako komplexní práci na základě podkladů, které získal vlastním zkoumáním, nebo které mu byly poskytnuty dalšími pracovníky zdravotnického ústavu, a tyto své závěry poté prezentoval před soudem prvního stupně, který jej ustanovil.

Všechny výše uvedené námitky obviněného, nepodřaditelné pod kterýkoli ze zákonných dovolacích důvodů, tak bylo nutno označit za liché.

Pokud pak obviněný v podaném dovolání deklaroval též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ten spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými obviněný případně vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury mohou odpovídat rovněž námitky existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními jde v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu předně zjistil, že obviněný v dovolání uvedl totožné námitky, které v rámci své obhajoby uplatňoval po celou dobu trestního řízení, jež proti němu bylo vedeno, deklaroval je rovněž v odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně. Obhajobu obviněného především prověřoval nalézací soud, který provedl dokazování v potřebném rozsahu, a důkazy rovněž způsobem konvenujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil (viz str. 27 až 58 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Hodnocení důkazů je plně v souladu s požadavky, které na tuto činnost klade jednak právní předpis a jednak uznávaná pravidla logického myšlení. Obhajoba obviněného byla prověřena i procesním postupem odvolacího soudu a jeho rozhodnutím, v němž soud druhého stupně vyložil, proč obhajobu obviněného nepovažuje za důkazně potvrzenou, naopak ji má za vyvrácenou (viz str. 19 až 31 odůvodnění jeho rozhodnutí). Hodnocení důkazů je výsostným a nezadatelným právem především nalézacího soudu a jak Nejvyšší soud v projednávané věci zjistil, toto proběhlo způsobem nevzbuzujícím pochybnosti. Usoudil-li obviněný, že výklad ustanovení trestního řádu mu zaručuje právo na to, aby soudy hodnotily důkazy v souladu s jeho představami, vychází z vadné premisy. V této souvislosti musí Nejvyšší soud připomenout, že „právo na spravedlivý proces a z něho plynoucí výsledky není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).

Důvody dovolaní podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž obviněný shledává převážně ve výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním, v rámci kterých zpochybňuje rozsah dokazování a především pak způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Prezentované námitky tak nemají hmotněprávní charakter, ale obviněný se jimi domáhá toho, aby byl jiným způsobem zjištěn skutek, pro nějž byl odsouzen a současně zaměňuje dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek za další řádný opravný prostředek ve stylu odvolání. Pomíjí, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek plně odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. ř. Nedostatek validní právní argumentace k užitému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze zhojit pouhým odkazem na zákonem nestanovenou a nepředvídanou povinnost Nejvyššího soudu dospět za použití krajně extenzivního výkladu k závěru o právní konformitě podaného dovolání s uplatněným dovolacím důvodem. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení tak obviněný vyvozuje pouze z nabízené vlastní verze skutkového děje, spočívající na jeho subjektivním hodnocení jednotlivých důkazů, a tímto postupem dospívá k závěru, že měl být obžaloby zproštěn. Jak již ale bylo zmíněno výše, uvedenou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Není smyslem rozhodování Nejvyššího soudu v řízení o dovolání opakovat, případně nadále rozvíjet skutkové závěry předchozích soudů a vršit tak další argumenty do polemiky obviněného s nimi, zejména v případě, kdy soudy obou stupňů plně dostály své povinnosti ve spravedlivě vedeném procesu provést dokazování v zákonem požadovaném rozsahu a jeho nezpochybnitelné výsledky promítnout do správné právní kvalifikace činu. Okolnost, že obviněný výsledky tohoto postupu obou soudů stále neakceptuje a nadále prosazuje svou verzi skutkového děje, nemůže být v tomto stadiu řízení relevantní. Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, ale pouze pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný takový extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními učiněnými okresním soudem, která se zároveň stala podkladem i napadeného rozsudku krajského soudu na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy jasně uvedly, které skutečnosti měly za prokázané a co je k těmto závěrům vedlo, z jakých důvodů měly výpovědi poškozených Š., B. a S. za věrohodné, jaké další důkazy tyto výpovědi podporovaly (např. svědectví D., Ch., J. Š., důkazy SMS zprávami obviněného, poškozené Š. a D., fotodokumentace), a naopak, proč neuvěřily tvrzení obviněného, které stálo zcela osamoceně. Nalézací ani odvolací soud se tak v konečném důsledku v procesu hodnocení důkazů nedopustily žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., kdy se v projednávané věci nejedná o svévolné odůvodnění rozhodnutí, kde by absentoval logický způsob hodnocení jednotlivých důkazů. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí v plném rozsahu odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o skutkovém stavu věci nemá ani on žádné důvodné pochybnosti. Tím méně měl Nejvyšší soud, jako soud dovolací, důvodu se blíže zabývat zjištěným skutkovým stavem věci z titulu tzv. extrémního nesouladu.

Za relevantní proto nelze shledat ani námitku obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Nejvyšší soud v této souvislosti opakovaně zdůrazňuje, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

Nebylo možné vyhovět ani námitce obviněného, že ani v jednom ze skutků svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání. Podle něj nebylo prokázáno, že by v případě jednání uvedeného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně byla poškozená Š. v postavení svědka. Poškozená B. pak uvedla, že jí polepy na autě nepoškodily, a v případě jednání pod bodem 3) si poškozená S. byla vědoma specifické mluvy obviněného, kdy tak zaslané SMS zprávy v ní nemohly vyvolat žádné negativní reakce. Na tuto námitku již obsáhle reagoval i odvolací soud (str. 26 až 29 odůvodnění jeho rozsudku), kdy Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožňuje a plně na ně odkazuje. Pouze ve stručnosti ale považuje za vhodné uvést následující.

K námitce nenaplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání je třeba zdůraznit, že podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se vydírání dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. V případě § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku k tomu přistupují znaky, že pachatel spáchá takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti.

Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy (arg. „nutí, aby …“) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí, jde o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku (srov. R 1/1980, s. 23 a dále R 10/1979).

Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, neboť může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. V případě trestného činu vydírání postačuje pohrůžka násilí nikoli bezprostředního. Osoba, které je vyhrožováno, nemusí být ani přítomna, neboť vyhrožovat lze např. telefonem nebo v dopise. Není potřebné, aby násilí bylo přesně konkretizováno (srov. R 24/1980 a R 17/1982 a ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1751–1755.) Pohrůžka násilí vždy směřuje proti objektu tohoto trestného činu, kterým je svobodná vůle osoby, v posuzovaném případě vůči vůli poškozeného v postavení svědka.

Za svědka ve smyslu § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku je třeba považovat nejen osobu, která již byla alespoň předvolána jako svědek a má tedy procesní postavení svědka, ale i osobu, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, neboť za svědka podle uvedeného ustanovení je třeba považovat svědka v materiálním smyslu slova, tedy osobu, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, přičemž jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit takového svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu.

Podle skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, je zřejmé, že poškozená L. Š. sice nebyla přítomna samotnému napadení poškozené N. S. ze strany obviněného, postupně se ovšem o tom, čemu byla poškozená S. vystavena, dozvídala a stala se tak potenciálním svědkem, i když ne přímým, schopným nějakým způsobem reflektovat jednak informace z doslechu o samotném napadení a jednak informace, které přímo sama vnímala, což byl např. psychický stav S. Z SMS komunikace provedené v rámci důkazního řízení vyšlo najevo jednak, že poškozené jsou ve vzájemném kontaktu a o napadení se baví, a jednak to, že obviněný si je této komunikace vědom. Obviněný tak následně nedovoleným nátlakem působil na L. Š. nejen ohledně poskytnutí dokumentů z trezoru společnosti L. policii, ale také kvůli této předchozí záležitosti a snažil se ji výhrůžkami i prostřednictvím určité dehonestace učiněné prostřednictvím polepů na svém vozidle přimět, aby o této skutečnosti nevypovídala před orgány činnými v trestním řízení, a v tomto rozsahu se tak dopustil zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.

Oproti tomu vůči L. B. došlo ze strany obviněného pouze k pokusu přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jak správně vyhodnotily soudy nižších stupňů, ta nebyla svědkem ani v materiálním smyslu slova, neboť se ohledně informací, které mohla podat orgánům činným v trestním řízení, nacházela v postavení spolupachatelky obviněného a o jeho nátlaku prostřednictvím polepů na jeho vozidle se nedověděla.

Nejvyšší soud nemá též nejmenší pochybnosti o opodstatněnosti právního posouzení jednání obviněného v bodech 2) a 3) odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Námitky obviněného směřují výhradně proti skutkovým zjištěním a hodnocení provedených důkazů. Jím tvrzený extrémní nesoulad mezi nimi nebyl dovolacím soudem zjištěn. Ve větších podrobnostech lze ohledně této problematiky odkázat na pasáže již shora uvedené v odůvodnění tohoto usnesení. Pokud pak jde o SMS zaslané obviněným poškozené S. v případě skutku popsaného pod bodem 3) výroku o vině, tak ty měly výhružný charakter. Obviněný pomocí nátlaku na poškozenou chtěl, aby vyhověla jeho neopodstatněným požadavkům. Formulace jako např. „tak se opatruj a hlídej“, „radši nechoď ven“ či „užívej svobody a zdraví“ nelze považovat za standardní výzvy věřitele dlužníkovi, či za druh slangu, jakým obviněný mluví, což se snažil v dovolání akcentovat, kdy zprávy měly na poškozenou ještě významnější dopad s ohledem na to, že ji již v minulosti fyzicky napadl, a evokovaly tak v ní možnost opětovného útoku a užití násilí ze strany obviněného v budoucnu, pokud jeho požadavkům nevyhoví, i když samotné násilí či útok nebyly v jednotlivých zprávách explicitně zmíněny. Uvedené jednání zcela bez pochyb naplnilo skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Námitka obviněného stran nenaplnění objektivní stránky trestného činu vydírání je tak opět námitkou zjevně neopodstatněnou.

Pokud obviněný dále namítá, že jeho jednání nemohlo naplnit ani znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kdy polepy na jeho vozidle představovaly nadsázku, ironii, recesi, kritiku a svým způsobem i umělecké dílo, a využíval tak pouze zaručeného práva svobody projevu podle čl. 15 a 17 Listiny základních práv a svobod, tak takový výklad nemůže Nejvyšší soud přijmout.

Přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupnému hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.

Provedeným dokazováním bylo bezpochyby prokázáno, že to byl právě obviněný, který na svůj osobní automobil vylepil vulgární výrazy a osobní údaje týkající se poškozené Š. a B., kdy je označil mimo jiné za „práskače PČR“ a později přidal i jejich fotografie, a takto předmětné vozidlo běžně užíval na veřejném prostranství, jezdil v místě bydliště poškozených a parkoval po celých Českých Budějovicích. Takovéto vyjádření rozhodně není žádnou nadsázkou či recesí, jak se snaží prezentovat obviněný, ale regulérním útokem na policejní orgány a zejména na poškozené Š. a B. Jde o projev takového charakteru, který hrubě uráží a poškozuje vážnost osob zobrazených na osobním automobilu před velkým počtem lidí, jelikož celá věc vyústila v intenzivní pozornost veřejnosti a značnou medializaci, a to jak prostřednictvím tisku, televizního vysílání i internetu. Obviněný se tak vůči poškozeným a policejním orgánům dopustil hrubého útoku na jejich čest a vážnost, který odporuje základním pravidlům občanského soužití a pravidlům občanské morálky.

Při posuzování otázky, zda byl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spočívající v tom, že pachatel spáchal takový čin opětovně, nelze přihlížet k okolnosti, že od spáchání předchozího trestného činu výtržnictví uplynula značně dlouhá doba (např. 15 let). Je tedy irelevantní délka doby, která uplynula od spáchání dřívějšího činu, který pachatel nyní opakoval, popřípadě délka doby, jež uplynula od předchozího odsouzení za něj. Tuto okolnost lze zohlednit toliko při stanovení druhu a výměry trestu (srov. R 58/2011 a TR NS 75/2011-T 1379). Nevyžaduje se ani, aby pachatel byl za takový čin již dříve pravomocně odsouzen či potrestán, není důležitá ani povaha dřívějšího odsouzení (např. je nevýznamné, že ohledně něj již platí fikce neodsouzení) a ani okolnost, zda jde jen o pokus či přípravu tohoto trestného činu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3324 3325).

U obviněného byl znak opětovnosti naplněn tím, že byl uznán vinným trestným činem výtržnictví již v minulosti, a to rozhodnutím Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 10. 1986 sp. zn. 1 T 282/86, kdy mu byl jako mladistvému uložen podmíněný trest odnětí svobody v délce 3 měsíců na zkušební dobu a rozhodnutím Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 1991 sp. zn. 4 T 143/91, kdy mu byl uložen peněžitý trest ve výši 7 000 Kč.

Za pravdu je nutno dát obviněnému v tom, že soudy nižších stupňů pochybily, když ve skutkové větě výroku rozsudku žádným způsobem nespecifikovaly dřívější rozhodnutí, ke kterým se vztahoval znak opětovnosti. To nijak blíže neuvedly ani v samotném odůvodnění jednotlivých rozhodnutí ve věci. Jedná se ale toliko o formální pochybení, kdy z opisu rejstříků trestů fyzických osob (č. l. 4092) lze jednoduchým způsobem zjistit, jaká konkrétní rozhodnutí měly soudy nižších stupňů na mysli. Pokud by Nejvyšší soud pouze na základě tohoto pochybení zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, jednalo by se o přepjatý formalismus a porušení zásady hospodárnosti řízení, kdy zhojení této vady by nemělo jakýkoli vliv na konečné posouzení věci, tedy uznání obviněného vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a uložení mu odpovídajícího trestu.

Obviněný také uvádí, že došlo k nepřiměřenému překročení zásady subsidiarity trestní represe, kdy ochrany práv a chráněných zájmů je třeba dosahovat především mimotrestními prostředky, jak se stalo i v tomto případě, kdy D. s Š. jej v civilněprávním řízení žalují ve sporu na ochranu osobnosti. Nejvyšší soud se ovšem ani s touto námitkou nemohl ztotožnit.

Uvedená zásada je zakotvena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené, lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost ve smyslu citovaného ustanovení nepředstavuje nějakou složku skutkové podstaty trestného činu, ale vyjadřuje interpretační hledisko, podle něhož se postupuje při výkonu zákonných znaků trestného činu. Zjednodušeně vyjádřeno jde o to, aby jako trestné činy nebyly kvalifikovány skutky, u nichž to není nutné. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a to tehdy, pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018 sp. zn. 7 Tdo 132/2018).

Z logiky věci pak vyplývá, že je nutné vždy zvažovat konkrétní okolnosti případu a osobu pachatele a vedle toho nelze odmyslet ani typovou společenskou škodlivost určitého trestného činu vyjádřenou sazbou trestu odnětí svobody. Pro úvahy o tom, zda je na konkrétní případ možné aplikovat zásadu vymezenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku je důležité, zda jde o čin, který vyžaduje ochranu trestního práva a trestněprávní kvalifikace protiprávního jednání vykazujícího znaky trestného činu, anebo zda jde o jednání, jež má soukromoprávní základ. Je proto třeba rozlišit, kdy již je možné dovodit, že trestní právo nemůže nahrazovat ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu, a kdy je opodstatněné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).

Posuzovaná věc obviněného však nevykazuje nic, co by připouštělo možnost dospět k přesvědčivému závěru, že postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Způsob provedení činu, okolnosti, za nichž byl spáchán, škodlivý následek spočívající jednak ve vyvolání důvodné obavy o život a zdraví poškozených, a jednak ve vykonání útoku, který mohl značně ohrozit čest a vážnost poškozených, vypovídá o jednání, které se nijak nevymyká z rámce běžně se vyskytujících případů daných trestných činů. Nejvyšší soud tudíž neměl důvod k tomu, aby do právního posouzení skutku jakkoli zasahoval, a to ani s ohledem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Tuto námitku tak shledal Nejvyšší soud rovněž zjevně neopodstatněnou.

Zcela neopodstatněná je pak také námitka obviněného, že se stíhaného jednání dopouštěl v krajní nouzi. Podle § 28 odst. 2 tr. zákoníku nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak nebo jestliže způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet. Pokud se obviněný domníval, že se jej D. se Š. snaží okrást tím, že poškozená nebyla oprávněna vydat policii věci z trezoru společnosti L., neboť již nebyla v rozhodné době její jednatelkou (což bylo mimochodem provedeným dokazováním vyvráceno), a křivě jej společně s poškozenou B. obvinit z trestné činnosti, pak měl vše nahlásit příslušným orgánům policie, které by následně zjistily, zda ke křivému obvinění došlo nebo zda zajištění věcí ve společnosti L. proběhlo po právu. Obviněný tak nemůže reálně namítat, že nebezpečí, které údajně pociťoval, by nešlo za daných okolností odvrátit jiným způsobem.

Obviněný taktéž namítal existenci tzv. opomenutých důkazů. K tomu je možno připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).

Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnosti provedeného dokazování ale nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

V posuzované věci, kdy byla obviněným namítána vada v podobě první z uvedených alternativ (neprovedení důkazních prostředků, které navrhoval), je z rozhodnutí soudů nižších stupňů zjevné, proč považovaly provedené dokazování za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Co se týče tvrzení existence tzv. opomenutých důkazů, nutno konstatovat, že naopak z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že se důkazními návrhy obviněného zabýval a jeho návrhy zamítl. Z jakých důvodů se tak stalo, uvedl soud prvního stupně na straně 64 odůvodnění jeho rozsudku. Poté se zcela vyčerpávajícím způsobem odvolací soud na straně 15 až 19 odůvodnění jeho rozsudku vypořádal s totožnými námitkami, kde konkrétně vyjmenoval, které důkazní návrhy nemají relevantní souvislost s předmětem řízení, které nemohou žádným způsobem ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost a které jsou důkazy nadbytečnými, kdy nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro neakceptování důkazního návrhu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s odůvodněními rozhodnutí obou soudů v otázce zamítnutí důkazních návrhů obviněného na doplnění dokazování, kdy plně odkazuje především na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Podle názoru Nejvyššího soudu by provedení těchto důkazních prostředků nemělo na posouzení případu nejmenší relevanci, jelikož skutkový stav byl pomocí již provedeného dokazování přesvědčivě objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudů jednotlivých instancí. Závěrem proto konstatuje, že důkazní řízení nebylo postiženo takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů, jak se snaží prosadit obviněný.

Dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. b), d), g) tr. ř. neodpovídá ani námitka obviněného spočívající v nesouhlasu s výší uloženého trestu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že – jak vyplývá z dosavadní judikatury (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) – námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Takové vady ovšem obviněný nevytkl. Proto ani námitku poukazující jen na nesouhlas s uložením trestu není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat v řízení o dovolání. Přitom v posuzované trestní věci soudy nižších stupňů věnovaly náležitou pozornost otázce přiměřenosti trestu (viz str. 31 až 33 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích). Soud druhého stupně uložil obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v délce třiceti osmi měsíců, tedy v zákonné trestní sazbě, jež činí dva až osm let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou podle podmínek uvedených v § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Vedle toho mu byl odvolacím soudem uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 400 Kč, tedy celkem 40 000 Kč, což se žádným způsobem nevymyká ze zákonného rozpětí uvedeného v § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Stejně tak uložení trestu propadnutí věci vyhovuje veškerým zákonným podmínkám podle § 70 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku. Nejvyšší soud tak závěrem konstatuje, že takto v celku uložený trest plně odpovídá jak okolnostem případu, tak osobním poměrům a zejména možnostem nápravy obviněného a nejedná se žádným způsobem o trest extrémně nepřiměřeně přísný.

Vzhledem ke všem shora uvedeným zjištěním a závěrům, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání obviněného jsou buď zjevně neopodstatněné anebo vůbec nenaplňují některý ze zvolených důvodů dovolání, bylo dovolání obviněného T. B. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 3. 2020

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru