Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 17/2019Usnesení NS ze dne 29.01.2019Loupež

HeslaLoupež
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.17.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 17/2019-36

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2019 o dovolání obviněného V. B., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 2 To 54/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 3/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2018, sp. zn. 46 T 3/2018, byl obviněný V. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, dále přečinem znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se těchto trestných činů dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„1. dne 30. 7. 2017 v době od 22.00 hod. do 22.20 hod. v Praze 10, XY ulice, společně s dosud neztotožněným spolupachatelem a v úmyslu zmocnit se věcí poškozeného zezadu přistoupili k poškozenému S. P., nar. XY, a neztotožněný spolupachatel chtěl po poškozeném cigarety a než stačil poškozený odpovědět, obžalovaný se ho zeptal, zda „nechce do huby“, poškozený se jej zeptal proč, a poté jej obžalovaný udeřil pěstí do pravého oka, poškozený se reflexivně ve stoje schoulil, obžalovaný jej opakovaně fyzicky napadl údery pěstí nebo kopy do těla, a když poškozený znovu zvedl hlavu, obžalovaný ho pěstí udeřil do pravého oka, při tomto jednání se obžalovaný poškozeného ptal, zda má u sebe nějaké peníze, a pokud mu je nedá, bude v útoku na něj pokračovat, poté ale dalšího jednání zanechal a spolu s neztotožněným spolupachatelem z místa utekl, neboť jeho jednání vzbudilo pozornost obyvatel nejbližších domů, svým jednáním poškozenému způsobil pohmoždění měkkých tkání obličeje s tržnými ranami v pravém obočí a pod pravým okem, zlomeniny kostí očnice na spodině a na vnitřní straně doprovázené vniknutím vzduchu do očnice vpravo a vychýlením kostního úlomku, krvácení do obličejových dutin vpravo, zanoření pravého očního bulbu, nevratné poškození zornice jejím rozšířením a k trhlinám jejího svěrače délky 1,5 – 2 mm, což vedlo ke ztrátě reakce pravé zornice na světlo, kdy poranění pravé zornice a jejího svěrače má ze soudně lékařského hlediska charakter těžké újmy na zdraví pro podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,

2. dne 30. 7. 2017 v době od 22.20 hod. do 22.30 hod. v Praze 10, XY ulice, v úmyslu zmocnit se věcí poškozeného V. P., nar. XY, tohoto fyzicky napadl tak, že jej udeřil rukou do obličeje a požadoval po něm peníze, v důsledku tohoto silného úderu upadl poškozený na zem a po chvíli ztratil vědomí, poté obžalovaný z místa odešel, svým jednáním poškozenému způsobil tržně zhmožděnou ránu v pravé spánkově temenní krajině délky 3 cm a otřes mozku, v důsledku těchto zranění byl poškozený hospitalizován ve FN Královské Vinohrady do 1. 8. 2017, rozbitím dioptrických brýlí poškozeného mu způsobil škodu ve výši 9.412 Kč,

3. dne 30. 7. 2017 v době po 23.00 hod. v Praze 10, ulice XY, poblíž domu č. XY zezadu chytil poškozenou T. D., nar. XY, přes oblečení za ňadra a táhl ji do nedalekého křoví, čemuž se poškozená intenzivně fyzicky i slovně bránila, rukama ho odstrkovala a říkala mu, ať ji nechá, když se jí podařilo se obžalovanému vysmeknout, tak ji znovu chytil zezadu jednou rukou za ňadra a druhou rukou v rozkroku a znovu ji táhl do nedalekého křoví v úmyslu vykonat na ní pohlavní styk, k čemuž ale nedošlo, neboť se poškozené zastal svědek F. K., nar. XY, a obžalovaný dalšího jednání vůči poškozené zanechal,

4. dne 30. 7. 2017 v době po 23.00 hod. v Praze 10, ulice XY, poblíž domu č. XY, poté, co mu poškozený F. K., nar. XY, zabránil v dokonání jednání popsaného pod bodem 3. a přivolal policii, poškozeného fyzicky napadl tak, že jej zezadu srazil na zem, nalehl na něj v úmyslu pokračovat ve fyzickém útoku, poškozený ho však oběma rukama chytil za krk a držel ho od sebe, při tom ho obžalovaný silně kousnul do hřbetu pravé dlaně, v důsledku toho poškozený uvolnil své sevření a obžalovaný z místa utekl a poté byl zadržen policií“.

Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému a nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění na dobu 5 let. Vedle toho mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit škodu poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Praha, pobočce pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj, IČ 41197518, Na Perštýně 6, Praha 1, ve výši 20 133 Kč s úrokem z prodlení jdoucím ode dne právní moci rozsudku ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroku z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Povinnost nahradit škodu mu byla uložena i ve vztahu k poškozenému V. P., nar. XY, bytem XY, a to ve výši 9 412 Kč. Poškozený F. K., nar. XY, bytem XY, byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2018, sp. zn. 46 T 3/2018, podal obviněný odvolání. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že jej usnesením ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 2 To 54/2018, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho dovolání směřuje pouze proti jednáním uvedeným pod bodem 1. a 2. Obviněný uvedl, že jednání uvedené pod bodem 2. bylo nesprávně právně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ze skutkových zjištění nevyplývá jednoznačný závěr o tom, že by po poškozeném požadoval peníze, tedy že by užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. V této souvislosti odkázal na výpověď poškozeného, který v řízení před soudem konstatoval: „Myslím, že po mě ten muž chtěl peníze, ale jako není vyloučeno, že to neodpovídá realitě, protože si na to pamatuju mlhavě, ale myslím, že chtěl peníze.“ Zároveň odkázal na výpověď poškozeného z přípravného řízení, když na dotaz vyšetřujícího orgánu o tom, zda si byl jist, že po něm někdo chtěl peníze, uvedl: „… než jste se mě zeptala, tak jsem si jistý byl, tak si to pamatuji, ale mohl jsem si to taky jenom představovat“. Současně shledal nesprávné právní posouzení v nesprávné realizaci důkazního řízení ve vztahu ke skutkům 1. a 2., což má za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces. Oběma soudům vytkl, že jejich skutková zjištění nemají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, potažmo jsou s provedenými důkazy v extrémním nesouladu a zároveň, že důkaz nebyl získán procesně přípustným způsobem, a tudíž měl být vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Na základě dále uvedených námitek konstatoval, že ve vztahu k otázce jeho ztotožnění s osobou pachatele obou skutků, nemají skutková zjištění jednoznačnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování.

Stran skutku uvedenému pod bodem 1. namítal, že výpověď poškozeného nebyla jednoznačná a sám poškozený si nebyl jist, zda byl obviněný tou osobou, která jej napadla. Závěry nalézacího soudu jsou v rozporu s výpovědí poškozeného, neboť ten neuvedl, že napadající muž měl na sobě kšiltovku, pouze uvedl, že ji měl obviněný. Ani skutečnost, že poškozený vypověděl, že mu je obviněný „malinko povědoměj“ podle jeho názoru nesvědčí o jeho vině. Stejně tak další zjištěné skutečnosti stran jeho výšky a jazyku („rusko-český mix“), jímž hovořil, nevedou v žádném případě k jeho ztotožnění, neboť z výpovědi poškozeného plyne, že oba muži, kteří k němu přistoupili, měli stejnou výšku a mluvili rusko-českým mixem. Nalézací soud tak pro účely svého rozhodnutí selektivně upravil dle své libovůle skutečnosti plynoucí z výpovědi poškozeného, deformoval zásady volného hodnocení důkazů, v důsledku čehož porušil právo obviněného na spravedlivý proces. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97. V neposlední řadě uvedl, že nepřímé důkazy v této věci vedly k důvodnému podezření vůči obviněnému, ale nevylučovaly reálnou možnost, že pachatelem mohla být i jiná osoba, a proto nemohly být dostatečným podkladem pro uznání jeho viny.

Stran skutku uvedenému pod bodem 2. obviněný taktéž rozporoval skutková zjištění učiněná na základě výpovědi poškozeného, který podle něj vypověděl nejednoznačně, když uvedl, že muž měl tmavé oblečení a krátké vlasy, ale víc si nepamatoval. Nejednoznačnost jeho výpovědi byla umocněna v rámci veřejného zasedání u odvolacího soudu, v rámci nějž poškozený vypověděl, že v rozsudku nalézacího soudu pod bodem 2. byla nadhodnocena jeho jistota s tím, že člověk, který ho napadl, měl tmavé oblečení, byť to byla spíš domněnka.

Obviněný dále namítal, že provedení rekognice neodpovídalo současným právním a vědeckým standardům provádění tohoto úkonu, a tudíž je nutné tento úkon, resp. výsledky z něj plynoucí odmítnout pro jejich nezákonnost. Nesprávný postup při provádění rekognice spatřoval v tom, že jako poznávaná osoba byl zařazen mezi osoby, které se od něj výrazně odlišovaly, a to nejen věkem (nejmladší z přizvaných osob byl od poznávané starší o 10 let), nýbrž i vzhledem, konkrétně obličejem a jeho úpravou (vousy). Současně nebyl poznávající před rekognicí upozorněn ze strany vyšetřujícího orgánu na to, že se pachatel nemusí nacházet mezi předváděnými osobami.

Závěrem uvedl, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela zjevné, že odvolací soud nereagoval vůbec, natož dostatečně přesvědčivě, na všechny jeho námitky podané v rámci jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti uvedl, že se domnívá, že soudy obou stupňů nedostály požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na řádné odůvodnění svých rozhodnutí. Z toho důvodu požadoval, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 2 To 54/2018, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2018, sp. zn. 46 T 3/2018 a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení, jakož i dovolání obviněného a následně se zabýval uplatněnými námitkami. Nejprve uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad právních, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Z dovolacích námitek je zřejmé, že argumentace obviněného spočívá na odmítnutí skutkového základu soudních rozhodnutí, když na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že vůbec nebyl pachatelem předmětné trestné činnosti. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2. výroku o vině obviněného sice formálně zpochybňuje právní kvalifikaci skutku, tato námitka je však podle názoru státního zástupce založena na odmítnutí v skutkové větě uvedeného zjištění, podle kterého poškozeného P. „udeřil rukou do obličeje a požadoval po něm peníze“. Jelikož všechny námitky obviněného směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Státní zástupce totiž konstatoval, že v předmětné věci nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního rozporu soudy učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy, který by mohl odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění, a který obviněný formálně namítal. Ve vztahu k námitkám, jimiž obviněný zpochybňoval zákonnost provedené rekognice, státní zástupce uvedl, že jde o pouhé opakování námitek, se kterými se již dostatečně vypořádal nalézací (s. 12 odůvodnění rozsudku) a také odvolací soud (s. 3 odůvodnění napadeného usnesení). Podle něj odvolací soud přiléhavě uvedl, že cílem rekognice není zmást poznávající osobu předvedením osob, které by byly výrazně podobné osobě, která má být poznána. Ani v tomto směru tedy nedošlo k vadě důkazního řízení, která by představovala porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Státní zástupce proto uzavřel, že dovolání obviněného obsahuje výlučně námitky skutkového a procesního charakteru, které formálně deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu neodpovídají. Vzhledem k absenci jakýchkoli kvalifikovaných námitek se nezabýval otázkou, zda skutky pospané pod body 1. a 2. výroku o vině obviněného neměly být kvalifikovány jako jeden pokračující trestný čin loupeže. S ohledem na vše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil svůj souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli jím navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Obviněný prostřednictvím obhájkyně uvedl k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že v dovolání uplatnil námitky, že skutek 2. nenaplňuje znaky trestného činu loupeže dle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, stejně tak uplatnil námitky týkající se extremního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného V. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 2 To 54/2018 je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.

Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný V. B. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž uplatněné dovolací námitky vztahující se k jeho vině směřují do oblasti skutkové a procesní.

Svými argumenty a úvahami o jiném možném skutkovém ději se snaží zpochybnit skutkové a na to navazující právní závěry obou soudů. Z těchto skutkových a procesních námitek pak dovozuje nesprávné hmotněprávní posouzení. Tyto námitky, podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejichž podstatou jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, však stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.

I v případě jednání uvedeného pod bodem 2. ve skutkové větě výroku o vině obviněného, kdy obviněný namítá nesprávně hmotněprávní posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, musí Nejvyšší soud konstatovat, že nejde o právně relevantní námitky. Obviněný totiž ve skutečnosti nenamítá nesprávné hmotněprávní posouzení, když tvrdí, že nebylo dostatečně objasněno, zda pachatel (jímž on nebyl) po poškozeném V. P. požadoval peníze, tedy naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu, tj. užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. I tyto jeho námitky totiž směřovaly výlučně do oblasti učiněných skutkových zjištění.

Nejvyšší soud znovu připomíná, že mu nepřísluší hodnotit důkazy, jakož i zasahovat do skutkového stavu zjištěného soudy prvního a druhé stupně s výjimkou tzv. extrémního nesouladu. Za případ extrémního nesouladu však nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Každý orgán činný v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Vnitřním přesvědčením se pak myslí uvědomělá, rozumná a odůvodněná jistota, ke které soud dospěl na základě svých odůvodněných úvah při hodnocení provedených důkazů, a nikoliv pouze určitá domněnka, instinkt, vnuknutí či intuice. Není přípustné, aby dovolací soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů, když to je problematika právě výše zmíněného vnitřního přesvědčení každého soudce, který ve věci rozhoduje, a který si po provedeném dokazování dokáže nejlépe důkaz zhodnotit a zařadit jej do řetězce dalších důkazů.

K tomu však Nejvyšší soud uvádí, že v daném případě toho není ani třeba. Je možno konstatovat, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění na základě provedeného dokazování. Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněného vinným ze spáchání výše uvedených trestných činů. To potvrdil také Vrchní soud v Praze, který rozhodoval o odvolání obviněného, jehož obsahem byly námitky směřující mj. do oblasti skutkové, jež jsou víceméně totožné s těmi v nyní projednávaném dovolání.

Skutková zjištění soudu prvního stupně v případě jednání uvedeném pod bodem 1. skutkové věty výroku o vině obviněného vycházela především z výpovědi samotného poškozeného S. P. (ten si sice nebyl jistý, zda byl napadajícím mužem obviněný, nicméně zároveň uvedl, že napadající muž měl na sobě kšiltovku, mluvil rusko-česky a měl stejnou výšku jako obviněný), z kamerového záznamu (na němž jsou zachyceni tři muži, z nichž pouze jeden má tričko tmavé barvy a kšiltovku jako pokrývku hlavy) a odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví trasologie, týkající se trasologických stop a zkoumání obuvi obviněného, jakož i z protokolu o vydání věci, podle kterého obviněný vydal všechny své oděvní svršky, v nichž byl v inkriminovanou dobu oblečen. Po vyhodnocení těchto uvedených a dalších provedených důkazů soud prvního stupně dospěl ke správným závěrům, když současně uvedl, že v případě obviněného existuje několik nepřímých důkazů, jež tvoří ucelený, spojitý a navzájem na sebe navazující řetězec důkazů a zároveň o vině obviněného nejsou žádné pochybnosti, které by zcela zásadním způsobem narušovaly koherenci argumentu o logicky propojeném řetězci nepřímých důkazů.

I ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 2. skutkové věty výroku o vině obviněného Nejvyšší soud uvádí, že dovolací námitky obviněného nemohou obstát. Skutková zjištění jsou učiněna na základě výpovědi poškozeného V. P., který také neměl stoprocentní jistotu, že napadajícím mužem byl v jeho případě obviněný, nicméně vypověděl, že si myslí, že muž měl tmavé oblečení a krátké vlasy a že po něm požadoval peníze, přičemž na to mu poškozený sdělil, že peníze u sebe nemá. Soud prvního stupně přisuzoval jeho nejistotu skutečnosti, že jej viděl velmi krátce a ihned po první ráně upadl do bezvědomí. Avšak opět i ve spojení s dalšími důkazy bylo prokázáno, že napadajícím mužem byl právě obviněný. Na naplnění objektivní stránky trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku lze usuzovat také ze způsobu, jakým jednal v případě skutku uvedeném pod bodem 1., kterého se dopustil jen několik málo minut předtím, když poškozený S. P. bez pochybností uvedl, že se obviněný při útoku dožadoval peněz.

Ani námitkám stran provedené rekognice in natura nemůže Nejvyšší soud přisvědčit a její provedení neshledal nezákonným. Při provádění rekognice bylo postupováno v souladu se zákonem, přičemž po zhlédnutí fotografie z provedené rekognice na č. l. 370 musí Nejvyšší soud konstatovat, že také podmínka, aby se další osoby výrazně neodlišovaly od osoby poznávané (§ 104b odst. 3 tr. ř.), byla splněna. Všechny osoby si byly typově velmi podobné, a to ať už se jedná o jejich vzhled, tak i co se týče jejich věku, když na první pohled není patrný rozdíl mezi jednotlivými osobami. Výskyt vousů u některých z osob nebyl natolik výrazným prvkem, že by bylo možno dospět k závěru, že se jednalo o osoby, jež se od osoby poznávané výrazně lišily. Odvolací soud správně uvedl, že cílem rekognice není poznávající osobu zmást předvedením zcela identických osob. Navíc poškozený při rekognici uvedl, že mu obviněný (muž s č. 4) připomíná napadajícího muže také celkovou stavbou obličeje. Zároveň je třeba zmínit, že poškozený identifikoval obviněného i na základě jeho výslechu předcházejícímu samotné rekognici, když opět i ve spojení s dalšími důkazy není pochyb o tom, že to byl právě obviněný, který se dopustil předmětného trestného činu. Jelikož se těmto námitkám věnoval již soud prvního stupně a také soud odvolací, na jejich odůvodnění lze v tomto směru plně odkázat.

Lze tedy uzavřít, že Městský soud v Praze měl k dispozici dostatek důkazů, z nichž učiněná skutková zjištění ve svém souhrnu nevyvolávají žádným způsobem pochybnosti o vině obviněného. Nejvyšší soud tedy neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího. Vrchní soud v Praze proto dospěl ke správnému závěru, když po přezkoumání věci ve smyslu § 254 tr. ř. odvolání usnesením zamítl.

S ohledem na vše shora uvedené nezbývá než konstatovat, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze netrpí žádnými vadami a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.

Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněného V. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 1. 2019

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru