Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 168/2020Usnesení NS ze dne 25.02.2020

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Důvod dovolání, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
Úvěrová smlouva
Úvěrový podvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.168.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 211 odst. 1,4 tr. zákoníku

§ 2395 předpisu č. 89/2012 Sb.

§ 2040 předpisu č. 89/2012 Sb.

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 168/2020-224

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2020 dovolání obviněného L. M., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Rapotice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 7 To 414/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 78/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 21 T 78/2019, byl obviněný L. M. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

dne 13. 9. 2017 v XY, ul. XY, v provozovně společnosti AutoESA a.s. prostřednictvím pracovníka této společnosti uzavřel se společností ESSOX s.r.o. úvěrovou smlouvu č. XY, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 216 700 Kč na nákup motorového vozidla tov. zn. Fiat Dobló Panorama diesel, číslo karoserie XY, přičemž při uzavření smlouvy uvedl, že je zaměstnán ve společnosti GolfRené s.r.o. s čistým měsíčním příjmem ve výši 22 105 Kč, ačkoli jeho pracovní poměr v této společnosti skončil k 31. 8. 2017 na základě dohody o rozvázání pracovního poměru, kterou dne 18. 8. 2017 podepsal, tedy byl bez zaměstnání a stálého příjmu a byl si tak vědom skutečnosti, že nebude schopen pravidelně hradit měsíční splátky ve výši 4 794 Kč, k jejichž úhradě se přesto zavázal, úvěr vyčerpal, vozidlo převzal, avšak žádnou z dohodnutých splátek neuhradil, čímž způsobil společnosti ESSOX s.r.o., IČ: 267 64 652, se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera č. 52, škodu nejméně ve výši 216 700 Kč.

2. Za shora uvedený přečin a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu Praha-západ ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 14 T 2/2018, jenž mu byl doručen dne 20. 3. 2018 a který nabyl právní moci dne 20. 3. 2018, a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 2. 2018, sp. zn. 4 T 19/2018, který mu byl doručen dne 14. 5. 2018 a který nabyl právní moci dne 14. 5. 2018, a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 1 T 40/2018, který mu byl doručen dne 14. 5. 2018 a který nabyl právní moci dne 14. 5. 2018, a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 3 T 78/2018, který mu byl doručen dne 6. 11. 2018 a který nabyl právní moci dne 6. 11. 2018, uložil Obvodní soud pro Prahu 9 obviněnému podle § 209 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku [správně podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku, což vyplývá i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodě 22.] za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil Obvodní soud pro Prahu 9 obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu v trvání 54 měsíců.

3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost ESSOX s.r.o., IČ: 26764652, se sídlem F. A. Gerstnera č. ev. 52, České Budějovice, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku Obvodní soud pro Prahu 9 současně zrušil výrok o trestu z:

- trestního příkazu Obvodního soudu Praha-západ ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 14 T 2/2018, který byl obviněnému doručen dne 20. 3. 2018 a který nabyl právní moci dne 20. 3. 2018,

- z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 2. 2018, sp. zn. 4 T 19/2018, který byl obviněnému doručen dne 14. 5. 2018 a který nabyl právní moci dne 14. 5. 2018,

- trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 1 T 40/2018, který byl obviněnému doručen dne 14. 5. 2018 a který nabyl právní moci dne 14. 5. 2018,

- trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 3 T 78/2018, který byl obviněnému doručen dne 6. 11. 2018 a který nabyl právní moci dne 6. 11. 2018,

jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

5. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 21 T 78/2019, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 7 To 414/2019, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

6. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 7 To 414/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do výroků o vině a trestu z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jelikož byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

7. Obviněný nejprve shrnul skutek, který je mu kladen za vinu a poté namítá, že uzavřenou smlouvu se společností ESSOX s. r. o. nelze považovat za úvěrovou smlouvu ve smyslu § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Poukazuje na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. Tpjn 301/2003, kdy se úvěrovou smlouvou rozumí smlouva o úvěru podle § 497 a násl. obchodního zákoníku, resp. § 2395 a násl. občanského zákoníku. Pod tento pojem podle dovolatele nelze podřadit takové typy smluv, které spočívají nikoliv v poskytnutí peněžních prostředků, nýbrž v poskytování zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb. Úvěrovou smlouvu nelze extenzivně vykládat tak, že jejím předmětem je poskytnutí zbožového či obchodního úvěru, tj. úvěru, který je poskytnut a splácen ve zboží. Takový výklad by byl v rozporu s úlohou trestní represe, a nesmí být vykládán restriktivně.

8. Dále dovolatel uvádí, že mezi ním a poškozenou společností byla uzavřena dohoda o zajišťovacím převodu vlastnického práva na základě, které převedl vlastnické právo k vozidlu na věřitele, a po zaplacení veškerých dlužnických částek by se vlastnické právo převedlo zpět na jeho osobu, když do uhrazení dlužných částek by mohl vozidlo užívat. Vyjadřuje proto přesvědčení, že se tedy vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem nemohl dopustit úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku.

9. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 7 To 414/2019 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 21 T 78/2019, ve výrocích o vině a trestu, a rozsudkem rozhodl, že se zprošťuje obžaloby.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 10. 1. 2020, sp. zn. 1 NZO 1360/2019, nejprve shrnul uplatněné dovolací důvody a argumenty dovolatele.

11. Ve vztahu k dovolací argumentaci dovolatele státní zástupce uvádí, že ta je uplatněna právně relevantně, nicméně neodůvodněně. Ve vztahu k námitce zajištění vlastnického práva ve prospěch uvěrové společnosti uvádí, že se jedná o standardní způsob zajištění pohledávky při uzavírání smluv o úvěru. Sjednání zajišťovacího převodu vlastnického práva mezi smluvními stranami nebrání tomu, aby smluvní ujednání, jehož primárním účelem je poskytnutí finančních prostředků ze strany věřitele buď za konkrétním účelem nebo bezúčelově, bylo posouzeno jako úvěrová smlouva podle § 211 tr. zákoníku.

12. Expressis verbis poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1136/2018, v němž byla řešena velmi podrobně obdobná situace, kdy soudy posouzení uzavřené smlouvy jako smlouvy úvěrové současného zakotvení institutu převodu za vlastnického práva neshledaly jako překážku. Podle tohoto rozhodnutí lze pod uvěrovou smlouvu podřadit i takovou smlouvu, kterou si strany při sjednávání úvěru současně sjednají i zajišťovací převod vlastnického práva k věci, jejíž koupě je úvěrem financována. Nejedná se tedy o případ tzv. odložené platby ani o smlouvu o leasingu, se kterou vykazuje smlouva o úvěru vysoký stupeň faktické podobnosti a jejíž alternativu v praxi představuje.

13. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvedl, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

16. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

17. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný v dané věci zvolil druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu spočívající v tom, že bylo zamítnuto jeho odvolání, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Lze konstatovat, že obviněný uplatnil námitky právně relevantním způsobem, když zpochybňuje naplnění jednoho ze základních znaků zvolené skutkové podstaty, konkrétně existenci uvěrové smlouvy mezi ním a poškozenou společností, a současně odkazuje na existenci zajišťovacího převodu vlastnického práva k vozidlu, z čehož dovozuje, že neuzavřel smlouvu o úvěru. Přestože námitky obviněného jsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, tak je třeba je mít za zjevně neopodstatněné.

21. Ve vztahu k argumentaci obviněného ohledně naplnění všech znaků skutkové podstaty úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku, je třeba zdůraznit následující skutečnosti. Přečinu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který při sjednávání uvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. K trestnosti jednání pachatele podle tohoto ustanovení se nevyžaduje, aby pachatel skutečně vylákal peněžní prostředky na základě poskytnutého úvěru. Jinak vyjádřeno k naplnění této skutkové podstaty postačí jen uvedení nepravdivých údajů či zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů při sjednávaní úvěrové smlouvy. Trestný podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku bude proto i pachatel, který např. uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, který pak ale řádně splácí. (srov. P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 2101-2110, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 6 Tdo 254/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 889/2016). Pokud pachatel vyláká úvěrovým podvodem takové plnění, může jít podle jeho výše o způsobení škody, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby podle kvalifikovaných skutkových podstat. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to, byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru. Za hrubě zkreslené údaje se považují takové údaje, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí peněžních prostředků. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro její uzavření nebo pro poskytnutí peněžních prostředků na základě uzavřené úvěrové smlouvy, tedy takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla uzavřena nebo by nebyly peněžní prostředky vůbec poskytnuty, anebo by sice úvěrová smlouva byla uzavřena či peněžní prostředky při čerpání by byly poskytnuty, ale za podstatně méně výhodných podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (např. u dlužníka by v případě čerpání úvěru byly peněžní prostředky poskytnuty v menším rozsahu). Z hlediska subjektivní stránky jde v základní skutkové podstatě o úmyslný trestný čin, přičemž je podstatné, že pachatel úmyslně při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 646/2010).

22. Z účelu § 211 tr. zákoníku vyplývá, že toto ustanovení § 211 může zahrnout pouze úvěry poskytnuté ve formě peněžních prostředků. Na poskytování peněžních (finančních) prostředků na základě příslušné smlouvy o úvěru ze strany banky nebo jiného věřitele, když poskytovatelem úvěru může být i jiný subjekt než banka, pak navazuje čerpání úvěru ze strany dlužníka, čímž se míní jak jednorázové vybrání poskytnutých peněžních prostředků v hotovosti nebo převodem na účet dlužníka, tak i postupné vybírání těchto peněžních prostředků zpravidla z úvěrového účtu za tím účelem vytvořeného bankou nebo jiným věřitelem. S tím je v některých případech spojeno uvádění konkrétních informací ze strany dlužníka bance nebo jinému věřiteli, a právě pravdivost těchto údajů je § 211 odst. 1 vyžadována a chráněna.

23. Jak již bylo naznačeno, podstata dovolací argumentace obviněného spočívá v tom, že uzavřená smlouva není úvěrovou smlouvu ve smyslu občanského zákoníku. Úvěrovou smlouvou se rozumí smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Předmětnou smlouvou se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Předmětem smlouvy o úvěru mohou být jen peněžní prostředky.

24. Smlouva o úvěru je tedy smlouvou konsenzuální, tj. projevující shodnou vůli smluvních stran. Jejím předmětem, jak již bylo naznačeno, mohou být pouze peněžní prostředky, na rozdíl od smlouvy o zápůjčce podle § 2390 občanského zákoníku v rámci níž je možné, aby zápůjčitel přenechal vydlužiteli zastupitelnou věc, tj. jakoukoliv druhově určenou věc. Smlouva o úvěru musí vždy obsahovat závazek zaplatit za poskytnuté peněžní prostředky úroky, což se u smlouvy o zápůjčce nevyžaduje, neboť při zápůjčce se úroky platí, jen když byly dohodnuty. Pokud by tomu tak nebylo, nemůže se jednat o smlouvu o úvěru (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009). Stanoví-li smlouva, že úvěr lze použít pouze k určitému účelu, může věřitel omezit poskytnutí peněžních prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto účelem. Výše úvěru bývá zpravidla ve smlouvě sjednána ve formě určitého limitu, který vyjadřuje maximální výši, do které může dlužník úvěr čerpat. Požadavku, aby závazek věřitele byl kvalifikován jako závazek poskytnout peněžní prostředky „do určité částky“, vyhovuje i smluvní ujednání, podle něhož se věřitel zavázal úvěr poskytnout přímo jako určitou částku, nikoli jako limit. Jestliže obchodní společnost poskytne klientovi úvěr z vlastních zdrojů za účelem konkrétní koupě určité věci uvedené ve smlouvě o úvěru tím způsobem, že na klienta nepřevede peníze, ale zaplatí za něho jím vybrané zboží přímo prodejci, přičemž k samotnému zboží zakoupenému klientem od prodejce této společnosti nevznikají podle smlouvy žádná práva, jde o úvěrovou smlouvu ve smyslu ustanovení § 211 tr. zákoníku (srov. stanovisko č. 6/2004-I. a č. 5/2006 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci se v předmětné věci jedná.

25. Pod pojem úvěrová smlouva ve smyslu § 211 tr. zákoníku nelze podřadit tzv. odložené platby podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Takové smlouvy spočívají nikoli v poskytnutí peněžních prostředků, nýbrž v poskytování zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb (např. smlouvu o koupi najaté věci či tzv. leasingu). Podle zmíněného zákona o spotřebitelském úvěru se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Zákon se nevztahuje na úvěr bez úroku a jakékoli úplaty jiné než úhrady účelně vynaložených nákladů přímo spojených se zajištěním spotřebitelského úvěru [§ 5 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb.], neboť v takovém případě není třeba zvláštní ochrany spotřebitele k čemuž je tento speciální zákon určen.

26. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že dne 13. 9. 2017 došlo mezi společností ESSOX, s. r. o., jako věřitelem na straně jedné a obviněným jako klientem na straně druhé (č. l. 12 - 17) k uzavření úvěrové smlouvy č. 90186201, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 216 700 Kč za účelem uzavření smlouvy o koupi zboží, a to motorového vozidla FIAT Dobló Panorama (152) Dlesel – 1. 6. MultiJet Plus. Dovolatel se zavázal hradit poskytnutý úvěr na základě měsíčních splátek ve výši 4 794 Kč. Současně z bodu 1. Popis smlouvy o úvěru na koupi zboží, důsledky z prodlení a ostatní základní podmínky úvěru je patrné, že součástí úvěrové smlouvy jsou i Podmínky č. 201116CAR ze dne 1. 11. 2016 a Sazebník, které tvoří nedílnou součást smlouvy o úvěru. Podle této smlouvy byl úvěr poskytnut úročně, tedy obviněný musel uhradit za poskytnutý úvěr úroky (16,96 %).

27. Odkaz obviněného na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. Tpjn 301/2003, není v dané věci odpovídající, neboť v projednávaném případě se nepochybně jedná o smlouvu o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku, na níž je aplikovatelné ustanovení § 211 tr. zákoníku upravující trestný čin úvěrového podvodu. Tento závěr je patrný z rozh. č. 5/2006 Sb. rozh. tr., v němž bylo konstatováno, že jestliže obchodní společnost poskytne klientovi úvěr z vlastních zdrojů za účelem koupě určité věci specifikované ve smlouvě o úvěru tím způsobem, že na klienta nepřevede peníze přímo, ale zaplatí za něho jím vybrané zboží přímo prodávajícímu, jedná se o smlouvu o úvěru ve smyslu § 211 tr. zákoníku.

28. Nejvyšší soud se ani nemohl ztotožnit s námitkou obviněného, podle níž nespáchal přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, neboť zajistil převod vlastnického práva k předmětnému vozidlu na poškozenou společnost. V kontextu použité argumentace dovolatele Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti. Pod úvěrovou smlouvu lze podřadit i takovou smlouvu, kterou si strany současně se sjednáním úvěru sjednají i zajišťovací převod vlastnického práva k věci, jejíž koupě je úvěrem financována, na úvěrujícího (věřitele), přičemž úvěrovaný (dlužník) se stává pouhým správcem věci, která mu byla předána, a to až do doby splacení celého úvěru s tím, že poté věc přejde nebo bude převedena zpět do jeho vlastnictví.

29. Obecně je třeba mít za to, že zajišťovací převod vlastnického práva je zajištěním povahy věcněprávní. Zajišťovacím převodem práva podle § 2040 a násl. občanského zákoníku se rozumí, že dlužník nebo třetí osoba zajistí dluh tím, že věřiteli dočasně převede své právo. Předmětem zajišťovacího převodu mohlo tedy být (na rozdíl od zástavního práva a od zajišťovacího postoupení pohledávky) jen právo dlužníka, nikoliv osoby třetí, a to právo v době převodu existující. Zákon blíže nevymezuje, jaké právo může být převedeno. Samozřejmou podmínkou je, že musí jít o právo převoditelné. Zpravidla jde o postoupení pohledávky, kterou má dlužník proti třetí osobě, ale může jít i o právo věcné, včetně vlastnického. Z akcesorické povahy zajištění vyplývá, že zde musí existovat platný závazek hlavní, z něhož je dlužník povinen plnit, a věřitel má právo požadovat na něm plnění. Vedle tohoto jejich právního vztahu vzniká zajišťovacím převodem práva mezi nimi další závazkový vztah. Na povaze převáděného práva závisí, zda vedle smlouvy je k převodu práva zapotřebí ještě další jednání (např. předání movité věci).

30. Z úvěrové smlouvy č. 90186201 ze dne 13. 9. 2017 uzavřené mezi společností ESSOX, s. r. o., jako věřitelem na straně jedné a obviněným jako klientem na straně druhé vyplývá, že tato byla uzavřena ve výši 216 700 Kč s měsíční splátkou 4 794 Kč na koupi motorového vozidla specifikovaného ve smlouvě. Pod bodem 2. smlouvy o úvěru bylo současně dohodnuto zajištění převodu vlastnického práva ke zboží. Tentýž den, tj. 13. 9. 2017 byla uzavřena kupní smlouva č. K1245840 podle § 2079 a násl. občanského zákoníku mezi obviněným na straně jedné jako kupujícím a společností AutoESA a.s. na straně druhé jako prodávajícím, jejímž předmětem bylo motorové vozidlo Fiat Dobló, na jehož úhradu byl schválen úvěr v úvěrové smlouvě č. 90186201 ze dne 13. 9. 2017 (č. l. 18 – 21). Podle bodu 2.21 úvěrové smlouvy bylo zajištění sjednáno na dobu od uzavření úvěrové smlouvy do uhrazení veškerých pohledávek z ní vyplývajících nebo do doby prodeje podle podmínek sjednaných v úvěrové smlouvě. K obsahu zajištění bylo v bodě 2. 13 úvěrové smlouvy uvedeno, že dostane-li se klient s úhradou měsíční splátky úvěru do prodlení delšího než 20 dní, je úvěrující společnost oprávněna předmět úvěrování odebrat. Klient byl podle této smlouvy povinen do 30 dnů od uzavření smlouvy zajistit přihlášení automobilu do evidence motorových vozidel, kde bude uveden jako vlastník on, a poté do 10 dnů od přihlášení doručit velký technický průkaz úvěrující společnosti (viz bod 2. 10 a 2. 11 úvěrové smlouvy). Je tedy nepochybné, že součástí smlouvy o úvěru bylo ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětnému automobilu, i když ten zůstal (podle smlouvy) v užívání dlužníka.

31. Obecně lze připustit, že v dané věci byla dána jistá značná podobnost s leasingovou smlouvou, na jejímž základě vlastník věci (typicky automobilu) pronajme věc za měsíční splátky nájemného s tím, že po jejich splacení v určité výši vzniká leasingovému nájemci právo na odkoupení věci za symbolickou cenu. Zde je možno odkázat na citované rozhodnutí č. 5/2006 Sb. rozh. tr., ve kterém bylo konstatováno, že případy, kdy klient nezískává určité zboží do vlastnictví, ale toto má pouze v nájmu až do té doby, než zaplatí sjednanou částku (případy odložených plateb a leasingových smluv), jsou vyloučeny z dosahu pojmu „úvěrová smlouva“, neboť se jedná o situaci, kdy nedochází k poskytnutí peněžních prostředků, nýbrž v poskytování zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb (blíže viz rozhodnutí č. 6/2004 Sb. roz. tr.) Naopak pod pojem „úvěrová smlouva“ podle tohoto rozhodnutí spadají případy, kdy se klient stává ihned vlastníkem zakoupeného zboží, aniž by k tomuto zboží měla jakákoli vlastnická práva společnost poskytující úvěr. Naznačenému závěru odpovídá i rozhodnutí č. 16/2011 Sb. rozh. tr., ve kterém se uvádí, že pokud se vlastníkem vozidla stal věřitel, pak smlouvu by nebylo možné považovat za smlouvu úvěrovou ve smyslu ustanovení § 211 tr. zákoníku.

32. Nejvyšší soud proto musel zvažovat obsah zde posuzované smlouvy v jejím celku, když tato zahrnuje ujednání o úvěru a současně ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva na úvěrující společnost s tím, že po splacení určité celkové částky bude vozidlo převedeno na klienta a zda tedy lze hovořit o smlouvě o úvěru. Při posuzování předmětné smlouvy bylo třeba vzít v úvahu i tzv. zpětný leasing, při němž úvěrovaný předmětnou věc vlastní (případně ji právě kupuje od jiného subjektu) již před uzavřením smlouvy s leasingovou společností, které věc přenechá do vlastnictví (prodá) a současně si ji od ní pronajme, přičemž věc může dále užívat a získá tak současně finanční prostředky.

33. Lze mít za to, že odlišnost smlouvy o úvěru od případů leasingových smluv spočívá v právní podstatě smluvních vztahů. Zatímco u leasingu jde o pronájem věci na splátky, v případě úvěru spojeného se zajišťovacím převodem vlastnického práva jde o úvěrový vztah se zajištěním, tj. klient neplatí nájemné, nýbrž splácí úvěr. S tím jsou spojeny i další atributy úvěrového vztahu, jako jsou úroky, sjednání tzv. úvěrového rámce apod. Navíc zpravidla se také úvěrující společnost přímo podílí na získání věci klientem tím, že poskytne úvěr, i když myslitelné jsou i případy, že nejde o úvěr na získání věci, která je poskytována jako jistota. V posuzovaném případě dlužník (úvěrovaný) uzavřel kupní smlouvu s předchozím vlastníkem věci, přičemž úvěr byl poskytnut právě na úhradu této kupní ceny. Již z tohoto je zřejmé, že v dané věci se nejednalo o případ tzv. zpětného leasingu, ale ani normální případ leasingu.

34. Navíc zásadní odlišností od leasingu je existence dvou závazkových právních vztahů. Z již zmíněné akcesorické povahy zajištění vyplývá, že musí existovat platný závazek hlavní, z něhož je dlužník povinen plnit, a věřitel má právo požadovat na něm plnění. Vedle tohoto jejich právního vztahu vzniká zajišťovacím převodem práva mezi nimi další závazkový vztah. Navíc jiná podstata obou právních vztahů je zřejmá i z toho, že u zajišťovacího převodu vlastnického práva přichází v úvahu předání věci věřiteli, (což je vlastně z hlediska podstaty tohoto institutu situace typická), což v případě leasingu by bylo proti smyslu daného právního vztahu.

35. Rozdíl je rovněž v síle práv úvěrujícího (věřitele) k předmětné věci. Zatímco v případě leasingu je jejím „plným“, neomezeným vlastníkem, zajišťovacím převodem se stává vlastníkem pouze účelově, podmíněně a dočasně. Nejedná se o převod vlastnického práva trvalý, což musí být zřejmé i z obsahu smlouvy. V daném případě to lze dobře ilustrovat na zmíněné smluvní úpravě přepisu motorového vozidla v příslušné evidenci a vyznačení vlastníka v technickém průkazu. Zatímco u leasingových smluv je obvyklé, že v registru vozidel a v tzv. velkém technickém průkazu je zapsán jako vlastník leasingová společnost, v posuzovaném případě zůstává evidovaným vlastníkem dlužník, tj. zajišťovací převod vlastnického práva na to nemá přímý vliv. V daném případě byl dlužník povinen zajistit přihlášení automobilu do evidence motorových vozidel, kde bude uveden jako vlastník on, a poté do 10 dnů od přihlášení doručit velký technický průkaz úvěrující společnosti. Při uzavření smlouvy ovšem udělil plnou moc k případnému převodu vozidla na úvěrující společnost.

36. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že pro závěr o druhu smlouvy nelze vycházet jen z toho, jak strany uzavřenou dohodu nazvaly, ale toto ujednání je nutné vždy posuzovat podle jeho skutečného obsahu, neboť jen podle konkrétních podmínek ve smlouvě uvedených lze stanovit, o který smluvní vztah se v daném případě jedná (srov. rozhodnutí č. 16/2011 Sb. rozh. tr.). Jak už bylo zmíněno, právě tato otázka má z hlediska posuzované trestní věci rozhodující a podstatný význam, neboť pro správnost právního závěru o tom, zda jde o trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku, je nezbytné bez pochybností stanovit, zda předmětná smlouva splňuje podmínky § 2395 a násl. občanského zákoníku. V odlišných případech určitým způsobem modifikovaných a v případě jiných smluv by bylo možné uvažovat o obecném trestném činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku za splnění všech dalších znaků jeho skutkové podstaty. O takový případ se však nejedná. S ohledem na shora uvedené závěry je možno konstatovat, že uzavřenou smlouvu č. 90186201 ze dne 13. 9. 2017 mezi obviněným jako úvěrovaným na straně jedné a společností ESSOX s. r. o. jako úvěrujícím na straně druhé lze považovat za úvěrovou smlouvu uzavřenou podle § 2395 a násl. občanského zákoníku, tj. úvěrovou smlouvu ve smyslu § 211 tr. zákoníku. Námitka obviněného, kterou se domáhal opačného závěru, je zjevně neopodstatněná.

37. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno sice právně relevantním způsobem podřaditelným pod zvolený dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je třeba uvést, že protože nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

38. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 2. 2020

JUDr. Marta Ondrušová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru