Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 165/2019Usnesení NS ze dne 25.02.2019

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Mimořádné opravné prostředky
Právo na spravedlivé soudní řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.165.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 143 odst. 1,2 tr. zákoníku

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

§ 265b odst. 1 písm. g,h) tr. ř.

§ 259 odst. 3 písm. a,b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 165/2019-270

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2019 o dovolání obviněného P. M., nar. XY ve XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Břeclav, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 5 To 289/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 47/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 3 T 47/2018, byl obviněný P. M. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

v XY, okres Zlín, dne 10. 11. 2017 v 19.49 hodin řídil na XY u křižovatky s ulicí XY osobní automobil zn. Daewoo Lanos SPZ XY, a při jízdě ve směru k ulici XY výrazně překročil nejvyšší rychlost povolenou pro jízdu v obci, když jel rychlostí nejméně 75 km/hod., čímž porušil ustanovení § 18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb., a v důsledku toho přední částí svého vozidla narazil do chodce J. P., narozeného XY, přecházejícího vozovku z jeho levé strany a vedoucího psa na vodítku, v důsledku čehož poškozený J. P. utrpěl zejména krevní výrony pod tvrdou plenou mozkovou, zlomeniny pravé lopatky a zlomeniny pravostranných žeber, přičemž v souvislosti s těmito zraněními došlo u poškozeného k rozvoji akutního zánětu plicní tkáně, na jehož následky dne 11. 1. 2018 v Krajské nemocnici Tomáše Bati ve Zlíně, a. s., zemřel.

Za uvedený přečin uložil Okresní soud ve Zlíně obviněnému podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 42 měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil obviněnému dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let.

Proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 3 T 47/2018, podal okresní státní zástupce odvolání v neprospěch obviněného směřující do výroku o uložených trestech. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 5 To 289/2018 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o uloženém trestu a podle § 259 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil obviněnému dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 let.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 5 To 289/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Obviněný výslovně konstatuje, že dovolání směřuje proti všem výrokům tohoto rozsudku.

Následně uvádí, že soud druhého stupně odůvodňuje zpřísnění trestu odlišným posouzením míry spoluzavinění poškozeného, když na rozdíl od soudu prvního stupně dospívá k závěru, že spoluzavinění poškozeného činilo maximálně 10 %. Současně je mu ze strany soudu druhého stupně vyčítáno, že neprojevil žádnou míru sebereflexe, když uvedl ve vyjádření k odvolání státního zástupce, že poškozený mohl také lépe vyhodnotit dopravní situaci a při přecházení vozovky dbát zvýšené opatrnosti. Takové vyjádření ovšem představuje jeho uplatnění práva na obhajobu a nesvědčí o tom, že by neměl dostatek sebereflexe. Úvahy soudu druhého stupně považuje za nepřípustné a v rozporu s právem na obhajobu zakotveným zejména v čl. 40 odst. 3 Listiny. Současně zdůrazňuje, že od počátku zahájení trestního stíhání spatřoval převážnou míru zavinění na své straně a vyjadřoval nad svým jednáním lítost. Způsob výkladu práva na obhajobu ze strany soudu druhého stupně je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016. Rovněž snížení míry spoluzavinění poškozeného je v rozporu s hmotným právem a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. V takovém postupu soudu druhého stupně lze spatřovat porušení ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., podle kterého se může soud druhého stupně odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně, jen tehdy, jestliže provede některé důkazy provedené před soudem prvního stupně opětovně či provede důkazy nové, před soudem prvního stupně neprovedené. Již v tomto postupu soudu prvního stupně je nutno spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.

Současně poukazuje na skutečnosti, které soud druhého stupně při hodnocení míry spoluzavinění poškozeného pominul (např. poškozený měl při přecházení vozovky dostatečný rozhled a mohl reagovat na přijíždějící vozidlo, poškozený přecházel vozovku mimo přechod pro chodce, poškozený měl alkohol v krvi, což ovlivnilo jeho reakce). Dále poukazuje na délku odvolacího řízení, které bylo velmi krátké a jeho odůvodnění je nedostatečné z pohledu předchozí argumentace soudu prvního stupně.

Obviněný se dále věnuje hodnocení své osoby z hlediska uloženého trestu, když připouští, že výrazně pochybil, pokud se po spáchání nyní projednávané trestné činnosti, opětovně dopustil přestupku v dopravě spočívajícího v překročení rychlosti. Namítá, že ovšem soud druhého stupně nijak nezkoumal okolnosti spáchání tohoto přestupku. Rovněž skutečnost, že soud druhého stupně nijak nereagoval na jeho námitku, že jako řidič zásilkové služby je vystaven časovému presu při doručování zásilek, představuje porušení jeho práva na spravedlivý proces. Soud také nedostatečně zohlednil jeho osobu při ukládání trestu, když k předchozím odsouzením nelze přihlížet a přestupky v dopravě páchal v období 12 let, přičemž na spáchání jednoho přestupku vychází 1,25 roku. Nebylo také vzato v úvahu, že je řidič z povolání a najezdí 100.000 kilometrů ročně, takže i z tohoto pohledu je třeba hodnotit jím spáchané přestupky.

V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil podle § 265k tr. ř. a vrátil věc podle § 265l tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby sám ve věci rozhodl rozsudkem podle § 265m tr. ř.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. 1 NZO 95/2019, nejprve zrekapitulovala průběh řízení před soudy nižších stupňů a jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění. Zdůrazňuje, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nepřichází v dané věci v úvahu, když obviněnému byl uložen trest v rámci stanovené trestní sazby. Navíc ve věci nedošlo ani k nesprávnému hodnocení hledisek rozhodných pro ukládání trestu. Poukazuje na skutečnost, že obviněný výrazně překročil povolenou rychlost v obci, přičemž poškozený šel zleva, takže obviněný měl dobrý rozhled na vozovku a poškozeného musel vidět. Nelze také pominout, že obviněný jel za tmy a deště, takže jeho způsob jízdy lze označit za bezohledný a riskantní. Závěr soudu druhého stupně, že spoluzavinění poškozeného bylo minimální, je správný, když toto se na vzniku nehodového děje podílelo pouze okrajově. Soud druhého stupně také správně poukázal na spáchaný přestupek v dopravě po předmětné dopravní nehodě a na skutečnost, že případný tlak zaměstnavatele na rychlejší jízdu je zcela bezvýznamný.

Státní zástupkyně zdůrazňuje, že obviněný v podstatě uplatňuje v rámci dovolání jen námitky proti hodnocení důkazů, přičemž takto uplatněné námitky nejsou způsobilé naplnit zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněného nesměřují proti právnímu posouzení skutku, nýbrž proti způsobu hodnocení důkazů soudem druhého stupně a jako takové nevyhovují žádnému dovolacímu důvodu.

V závěru podaného vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Obviněný uplatnil v dané věci dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., aniž by ovšem blíže specifikoval, v jakých konkrétních skutečnostech spatřuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v jakých naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když toliko výslovně uvádí, že podané dovolání směřuje do všech výroků rozsudku soudu druhého stupně. Z použité argumentace lze dovodit, že obviněný směřuje dovolání do výroku o uloženém trestu, když rozsudkem soudu druhého byl zrušen jen tento výrok a obviněnému byl nově uložen trest na podkladě odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch. Za takové situace může obviněný napadnout dovoláním toliko výrok, který byl oprávněně přezkoumat soud druhého stupně na podkladě podaného odvolání (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1241/2014, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 4 Tdo 180/2017).

Předně je třeba uvést, že obviněný namítá porušení práva na spravedlivý proces, když dovozuje porušení čl. 40 odst. 3 Listiny a porušení § 259 odst. 3 tr. ř., neboť soud druhého stupně na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že míra spoluzavinění u poškozeného byla nižší, než jakou dovodil soud prvního stupně, aniž by v tomto směru provedl nějaké dokazování. Obecně je třeba konstatovat, že z pohledu práva na spravedlivý proces může námitka porušení práva na spravedlivý proces naplňovat dovolací důvod, pokud by Nejvyšší soud shledal, že trestní řízení jako celek neodpovídalo zásadám spravedlivého procesu. V takovém případě by byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz přim. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). Zároveň ovšem platí, že ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud musí pečlivě posuzovat opodstatněnost argumentace předestřené dovolatelem v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, včetně přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1689/2016).

Ze shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k námitkám obviněného, přičemž dospěl k závěru, že ve věci nedošlo k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces. Sluší se ještě poznamenat, že z povahy věci je zřejmé, že námitku porušení práva na spravedlivý proces obviněný vztahuje nepochybně k naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný především namítá porušení čl. 40 odst. 3 Listiny. Podle tohoto článku má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Uvedený článek nemohl být v dané věci porušen, když obviněný byl ve věci zastoupen obhájcem, navíc z pohledu porušení tohoto článku Listiny obviněný žádnou právně relevantní argumentaci neuvádí. V tomto směru je třeba zdůraznit, že není úkolem Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet či dotvářet, neboť právně fundovanou argumentaci v rámci dovolacího řízení zajišťuje právě povinné zastoupení obviněného v tomto řízení obhájcem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017).

Pokud obviněný namítá, že mu soud druhého stupně vyčítá, že neprojevil dostatek sebereflexe, když odkázal na míru spoluzavinění poškozeného, čímž porušil jeho právo na obhajobu, jedná se o námitku do způsobu hodnocení důkazů. Přesto je třeba uvést, že této námitce nelze přisvědčit. V tomto směru je třeba uvést, že obviněný jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení před soudem druhého stupně poukázal na spoluzavinění poškozeného. Z pohledu argumentace obviněného je třeba uvést, že soud druhého stupně mu neodpírá právo hájit se, jak uzná za vhodné, ovšem je právem soudu tuto jeho obhajobu hodnotit z pohledu dalších zjištěných skutečností. Zde soud druhého stupně z pohledu námitek obviněného a možnosti jeho nápravy správně poukazuje na následné jednání obviněného, který po spáchání dopravní nehody se smrtelným následkem, jejíž spáchání doznává, opětovně výrazně překročil rychlost v obci (78 km/hod) a byl za takové jednání postižen správním úřadem. Taková skutečnost nepochybně svědčí o tom, že obviněný si z celé situace nevzal fakticky žádné skutečné ponaučení, neboť přestože rozhodující příčinou dopravní nehody byla nepřiměřená rychlost, když pokud by obviněný nejel nepřiměřenou rychlostí, tak by k dopravní nehodě nedošlo a přestože při dopravní nehodě došlo k usmrcení člověka, tak své chování v dopravě nezměnil. Toto jeho jednání svědčí o tom, že z celé situace si obviněný nevzal žádné faktické ponaučení. V dané souvislosti je třeba podotknout, že k chování pachatele po činu je nutno přihlédnout při stanovení druhu a výměry trestu (viz § 39 odst. 1 tr. zákoníku).

Rovněž odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15 není případný, neboť tento se primárně vztahuje na situaci, kdy soud druhého stupně přes odkaz účastníka na předchozí pravomocné řízení ohledně shodné právní otázky toto rozhodnutí ignoroval a s tímto se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal a dále otázky nutnosti posouzení námitky na porušení práva na spravedlivý proces a průtahu v řízení. V dané věci považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že se námitkou porušení práva na spravedlivý proces zabývá, takže v tomto směru vychází ze shora citovaného nálezu, ale i jiných rozhodnutí Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu.

Pokud obviněný poukazuje na ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. a z jeho znění dovozuje porušení práva na spravedlivý proces, tak je třeba uvést, že podle tohoto ustanovení je soud druhého stupně vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, od kterých se může odchýlit tehdy, jestliže provede znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené v hlavním líčení [viz § 259 odst. 1 písm. a) tr. ř.] nebo provede důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení [§ 259 odst. 3 písm. b) tr. ř]. Z pohledu dovolací argumentace obviněného je třeba uvést, že soud druhého stupně se neodchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, které byly vyjádřeny v popisu skutku, kterým byl obviněný uznán vinným, takže odkaz na ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. je nepřípadný. Soud druhého stupně rozhodoval na podkladě podaného odvolání státního zástupce o trestu, když v takovém případě může odlišně hodnotit okolnosti rozhodující pro stanovení druhu a výměry trestu, kdy ovšem musí své úvahy v tomto směru zdůvodnit. Jinak řečeno, může jinak hodnotit určitou okolnost z pohledu úvah o nutnosti uložení určitého druhu trestu a jeho výměry, ovšem musí řádně odůvodnit, z jakých důvodů tyto okolnosti hodnotí jinak a co bylo ze strany soudu prvního stupně při hodnocení těchto skutečností pominuto či nedostatečně vyhodnoceno, tak aby z jeho strany nedošlo k projevům libovůle či svévole. Za takové situace nejde o případ, kdy by se soud druhého stupně odchyloval od skutkových zjištění a musel by postupovat podle § 259 odst. 3 písm. a) nebo b) tr. ř. Obecně k otázce míry spoluzavinění poškozeného lze uvést, že spoluzavinění poškozeného zpravidla nachází výraz ve výroku o trestu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 687/2016), s výjimkou případu, když by spoluzavinění poškozeného bylo rozhodující příčinou způsobeného následku z pohledu naplnění příslušné skutkové podstaty, když v takovém případě může tato skutečnost najít svůj výraz ve zvolené právní kvalifikaci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015). O takovou situaci se v dané věci nejednalo a ani to ze strany obviněného není v podaném dovolání namítáno. Proto lze uzavřít, že v dané věci nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.

Bez ohledu na naznačený závěr je třeba uvést, že i Nejvyšší soud se ztotožnil s tím, že spoluzavinění poškozeného může dosahovat maximálně 10 %. Soud prvního stupně totiž v dostatečné míře nezhodnotil závěry znaleckého posudku z oboru silniční dopravy, ze kterých vyplývá, že v okamžiku vstupu poškozeného do vozovky do levého pruhu bylo vozidlo v dostatečné vzdálenosti na to, aby chodec mohl bezpečně dokončit přecházení komunikace za předpokladu, že se bude pohybovat rychlostí v místě stanovenou, resp. přiměřenou. Jinak vyjádřeno, pokud by obviněný dodržel povolenou jízdu v obci, tak by ke střetu vozidla a poškozeného vůbec nedošlo, z čehož je nepochybné, že rozhodující příčinou nehody byla právě nepřiměřená rychlost vozidla obviněného. Pokud soud prvního stupně uvádí, že poškozený mohl rovněž střetu zabránit, pokud by se opakovaně přesvědčil o přibližujícím vozidle pohledem doprava, tak je třeba uvést, že zcela pominul povětrnostní podmínky spočívající v tom, že pršelo a byla tma a poškozený byl osobou staršího věku, u které lze důvodně předpokládat, že má určitým způsobem pomalejší reakce a že poškozený nemohl ani důvodně předpokládat, že za takových povětrnostních podmínek bude ve městě obviněný řídit motorové vozidlo nejméně o 50 % nad povolenou rychlost. Požadavek takových úvah po poškozeném je zcela neodpovídající a neodpovídá zásadě tzv. omezené důvěry v dopravě, jež znamená, že účastník v dopravě může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak. Úvaha soudu prvního stupně o vlivu alkoholu na jednání poškozeného pak nemá oporu v provedených důkazech, když z těchto nevyplývá, že by se snad poškozený po silnice potácel, padal či byl výrazně zpomalený v důsledku požití alkoholu.

V souvislosti s dalšími výtkami obviněného vztahujícími se k uloženému trestu soudem druhého stupně je vhodné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb., obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015).

Přesto je třeba uvést, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak již bylo naznačeno, z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem uplatněných námitek tvrzení, že obviněnému byl buď uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Toto obviněný v rámci dovolání nenamítá. Proto lze uzavřít, že uplatněné námitky nemohou naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani žádný jiný.

Bez ohledu na naznačený závěr je třeba zdůraznit, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, což je trest mírně pod 1/4 zákonné trestní sazby stanovené § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Výměra trestu odpovídá všem okolnostem případu, zejména skutečnosti, že obviněný se k trestné činnosti doznal a nad svým jednáním vyslovil lítost [§ 41 písm. n) tr. zákoníku]. Soud druhého stupně ovšem nepochybil, pokud trest odnětí svobody uložil obviněnému jako trest nepodmíněný, když nelze skutečně pominout zcela bezohledný způsob jízdy obviněným, když obviněný překročil povolenou rychlost jízdy v obci nejméně o 50 %, ale rovněž skutečnost, že obviněný přes vědomí toho, jaké následky může překročení nejvyšší povolené jízdy v obci, po dopravní nehodě opětovně výrazně překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy v obci. Pokud obviněný poukazuje na skutečnost, že k jeho předchozím odsouzením nelze přihlížet, tak je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně ani k této skutečnosti při úvaze o trestu nepřihlížel jako k okolnosti přitěžující, pouze ji obecně hodnotil jako okolnost svědčící o sklonech obviněného k páchání trestné činnosti v dopravě, takže tato námitka je bezpředmětná. Navíc je třeba zdůraznit, že obviněnému nelze přiznat polehčující okolnost spočívající ve vedení řádného života před spácháním trestné činnosti [§ 41 písm. o) tr. zákoníku], když vedením řádného života se rozumí nejen skutečnost, že obviněný nebyl soudně trestán či že k předchozím odsouzením nelze přihlížet, ale i skutečnost, že dodržoval i ostatní právní předpisy, zejména v oblasti správního trestání, což obviněný prokazatelně nečinil. Z pohledu námitek obviněného je třeba konstatovat, že skutečnost, že snad jsou řidiči v zaměstnaneckém poměru přetěžováni, nemůže mít charakter nějaké polehčující okolnosti, když obviněný si musel být vědom, jaké jsou jeho povinnosti v dopravě, včetně toho, jaké následky z hlediska správního práva a trestního práva porušení povinnosti v dopravě může mít. Rovněž uložený trest zákazu činnosti je zákonný a odpovídá zejména následkům spáchané trestné činnosti. Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje dále na rozhodnutí soudu druhého stupně, se kterým se ztotožnil (viz str. 3-4 rozsudku soudu druhého stupně).

Pokud obviněný poukazuje na délku probíhajícího odvolacího řízení, tak je třeba uvést, že ani tato námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. V tomto směru lze obecně připustit, že byť délka řízení před soudem druhého stupně nebyla nijak výrazná, což bylo nepochybně ovlivněno tím, že v odvolacím řízení nebylo prováděno v podstatě žádné dokazování, kromě konstatování listinných důkazů a stručného výslechu obviněného, tak obviněný nenamítá, že by se snad nemohl k věci vyjádřit, tedy že by snad byl nějak krácen na svém právu na obhajobu. Tato ani z protokolu o veřejném zasedání o podaném odvolání nevyplývá.

Je tedy nepochybné, že obviněný se argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované (a současně ani pod jiné ustanovením § 265b tr. ř. upravené dovolací důvody). Z pohledu argumentace obviněného právem na spravedlivý proces je třeba uvést, že pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že v řízení, v němž bylo vydáno dovoláním napadené rozhodnutí, nedošlo k namítanému porušení práva obviněného na spravedlivý proces, a obviněný neuvedl žádnou hmotněprávní námitku odpovídající povaze jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba mít za to, že obviněný své dovolání opřel o skutečnosti, jež nenaplňují nejen důvod dovolání deklarovaný, nýbrž ani žádný jiný důvod dovolání upravený § 265b tr. ř., a dovolací soud podané dovolání odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 152/2017). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 2. 2019

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Vypracovala

JUDr. Marta Ondrušová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru