Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1616/2014Usnesení NS ze dne 21.01.2015

HeslaPojistný podvod
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1616.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.

§ 265l odst. 1 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1616/2014-I-57

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. února 2015 o dovoláních, která podali obviněný R. H. a obviněný T. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. 8 To 389/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 88/2013, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. sezrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze

dne 3. 12. 2013 sp. zn. 8 To 389/2013, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2013 sp. zn. 10 T 88/2013 v části týkající se obviněných R. H. a T. M.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. sezrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc

v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 9. 2013 sp. zn. 10 T 88/2013 v jeho bodě 8) uznal obviněného R. H. vinným zločinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, ukončeného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že spolu s M. P. a M. T. v přesně nezjištěné době nejpozději však do 4. 12. 2011, na dosud nezjištěném místě, s úmyslem obohatit se pomocí pojistného podvodu, se předem dohodli, že odcizí osobní motorové vozidlo tovární značky BMW X6, barvy bílé, v hodnotě 1.031.800,- Kč, majitele R. H., pojištěné proti krádeži, a pak požádají o plnění pojistné události, po jejím plnění si peníze rozdělí, přičemž tento plán, který následně provedli, vymyslel a řídil M. P., M. T. pak dne 5. 12. 2011 v 05:37 hodin v P. – S. na ulici Č. před domem tento automobil pomocí klíče, který dostal zprostředkovaně od M. P., odcizil, aby poté R. H. dne 6. 12. 2011 telefonicky požádal Českou pojišťovnu, a. s., o plnění pojistné události ve věci odcizeného vozidla, žádost byla téhož dne zaevidována, Česká pojišťovna však nevyplatila pojistné plnění z důvodu podezření ze spáchání pojistného podvodu, přičemž předmětné vozidlo dne 6. 12. 2011 v dopoledních hodinách bylo nalezeno ve značně poškozeném stavu asi 2,5 km od obce M., u lesního porostu ve směru na obec Ř., okr. Ž. n. S.

Dále obviněného T. M. v bodě 9) uznal vinným zločinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že spolu s M. P. a M. T. v přesně nezjištěné době nejpozději však v odpoledních hodinách dne 24. 4. 2012, na dosud nezjištěném místě, v plánu obohatit se, se předem domluvili, že odcizí proti krádeži pojištěné osobní motorové vozidlo značky Mercedes Benz E 350 CDi, bílé barvy, v hodnotě 861.300,- Kč, majitele společnosti Nehodová služba, s.r.o., se sídlem v Praze 9, na ulici Froncova 4, IČ: 28432541, jejímž ředitelem je T. M., a pak požádají o plnění pojistné události a finanční prostředky si rozdělí mezi sebe, přičemž tento plán, který následně provedli, vymyslel a řídil M. P., M. T. v přesně nezjištěné době od 18.00 hodin dne 24. 4. 2012 do 08.10 hodin dne 25. 4. 2012, na parkovišti za hotelem G., na ulici P. v M., okr. B.-v., toto vozidlo pomocí klíčů, které předtím převzal přímo od M. P., odcizil, pak ho odvezl do blíže nepopsané garáže nad hlavním vlakovým nádražím v J., zde ho M. T. rozebral a jednotlivé díly M. P. odvezl na zatím nezjištěné místo, následně T. M. prostřednictvím zaměstnankyně Nehodové služby požádal u Allianz pojišťovny, a.s. o plnění pojistné události ve věci odcizeného vozidla a pojišťovna Allianz dne 21. 8. 2012 vyplatila pojistné ve výši 704.615,- Kč.

Za to byly obviněným R. H. a T. M. podle § 210 odst. 5 tr. zákoníku shodně uloženy tresty odnětí svobody v trvání tří let, jejichž výkony byly v souladu s § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odloženy na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byly obviněným uloženy povinnosti, aby ve zkušební době uhradili podle svých sil škodu, kterou trestnými činy způsobili. Dále jim byly podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uloženy peněžité tresty ve výši 200 denních sazeb, když výše jedné denní sazby byla stanovena na 500,- Kč, tedy celkem 100.000,- Kč. Pro případ, že by peněžité tresty nebyly ve stanovené lhůtě vykonány, byly jim uloženy v souladu s § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní tresty odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému R. H. a spoluobviněným M. P. a M. T. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené České pojišťovně a.s., Spálená 75/16, Praha IČ: 45272956, škodu ve výši 5.552,- Kč. Podle téhož ustanovení trestního řádu byla obviněnému T. M. a spoluobviněným M. P. a M. T. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené Allianz pojišťovna, a.s. Ke Štvanici 656/3, Praha, IČ: 47115971, škodu ve výši 704.615,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená NEHODOVÁ SLUŽBA s.r.o., Froncova 4/268, Praha, IČ: 28432541, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Městský soud v Brně dále v tomto rozsudku rozhodl o vině obviněných J. R., P. M., M. P., M. T., Z. M., J. K., J. K., K. P., S. P., J. S., P. P. a P. V.

Proti tomuto rozsudku podali obvinění J. R., T. M., J. K., K. P., Z. M., R. H. a S. P. odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. 8 To 389/2013 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Uvedené usnesení odvolacího soudu napadl obviněný R. H. prostřednictvím svého obhájce dovoláním s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného proti rozsudku, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Jeho naplnění spatřuje v tom, že skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s jeho odůvodněním nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku, které ani nebyly obviněnému prokázány. Skutek se nestal, tudíž obviněného nebylo za co trestat.

Namítá extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy (viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 3136/09). Zásadní skutková zjištění podle něj zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování.

Z toho důvodu opakuje i své odvolací námitky, ačkoliv si je vědom, že tak zpravidla v dovolacím řízení činit nelze. Domnívá se, že odvolací soud jeho řádný opravný prostředek přezkoumal jen formálně. Oba soudy nepostupovaly podle zásady volného hodnocení důkazů, neboť významně opomenuly důkazy svědčící ve prospěch dovolatele, resp. které znevěrohodňovaly důkazy, na kterých své rozhodnutí postavil soud. Přitom neexistuje jediný důkaz o spáchání skutku dovolatelem, zvláště, že byly použity originální klíčky od jeho vozu. Spoluobviněný T. pouze uvedl, že použil klíčky k vozu, což je pouze jeho tvrzení, s tím, že je „dotvrzeno“ za pomoci výpisu o použití vozidla, že vozidlo bylo za použití těchto klíčků odvezeno dalším obviněným T. několik hodin poté, co jej obviněný H. odstavil v P. Proti sobě stálo velmi rozporné tvrzení obviněného T. o době odvozu vozidla z P. a o době, kdy údajně obdržel od dalšího spoluobviněného klíčky od vozu obviněného H. Je-li výpověď T. brána za pravdivou ve všech jeho vyjádřeních, tak by dovolatel vůbec nemohl odjet autem do P. Rovněž jsou dány rozpory v použití originálního klíče a tvrzení obviněného T., že svým jednáním měl někomu uškodit, kdy uškodit mohl pouze dovolateli. Jedinou pravdivou okolností pak je, že dovolatel nahlásil pojistnou událost poté, co mu bylo vozidlo z místa, kde jej v bydlišti rodičů odstavil, odcizeno.

S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel dále namítl, že mu nebylo řádně doručeno předvolání k veřejnému zasedání o odvolání, neboť mu bylo doručováno v krátké době před jednáním fikcí s tím, že v této době byl obviněný na rekreačním pobytu v zahraničí, o čemž odvolací soud informoval obhájce dovolatele před zahájením veřejného zasedání. Uvedeným postupem mu odvolací soud znemožnil reagovat na odsuzující rozsudek soudu prvního stupně v odvolacím řízení, i přesto, že se nijak nevyjádřil k tomu, aby veřejné zasedání proběhlo bez jeho přítomnosti.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. 8 To 389/2013 a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Obviněný T. M. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť má za to, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, ačkoliv byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů (schůzka dovolatele se spoluobviněným P. a uplatnění práva na pojistné plnění za odcizené vozidlo) nenaplňuje znaky předmětného zločinu, ani žádného jiného trestného činu. Skutková zjištění soudů ve vztahu k dovolateli nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy. Soudy opírají svá rozhodnutí o chybné hodnocení nedostatečně provedených důkazů, resp. o důkazy, z nichž nelze v jakémkoliv případě učinit závěr o vině dovolatele. Obě rozhodnutí dovolatel považuje za nezákonná, nespravedlivá a v odůvodnění zcela nepřezkoumatelná. Dovolatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2002 sp. zn. III. ÚS 532/01, ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 a sp. zn. II. ÚS 226/06, I. ÚS 864/11 a IV. ÚS 335/05, z nichž citoval. Skutek, pro nějž byl odsouzen, nebyl objasněn v celém rozsahu a ani nebyly naplněny požadavky ve smyslu zmíněných rozhodnutí Ústavního soudu vyplývající z práva na spravedlivý proces.

Soud prvního stupně při volném hodnocení důkazů zjevně překročil zákonný požadavek přesvědčivosti závěru o vině dovolatele, když k němu dospěl fakticky výhradně na základě subjektivního přesvědčení nemajícího oporu v jakémkoliv důkazu o vině dovolatele. Rozhodnutí nerespektují základní principy trestního práva, když volnost při hodnocení důkazů nahradily svévolí. Z odůvodnění rozsudku plyne, že nalézací soud fakticky shledal vinu na podkladě dvou důkazů, a to protokolu o sledování osob prováděného dne 24. 4. 2012 a vyhotoveného dne 17. 9. 2012 a výpovědi svědka P. M. navrženou dovolatelem. Tyto důkazy toliko prokazují, že se uvedeného dne dovolatel sešel s obviněným P. v motorestu E. a že jejich schůzka trvala cca 1 hodinu, což dovolatel nikdy nerozporoval, neboť poukazoval na pracovní spolupráci se spoluobviněným P. ve společnosti NEHODOVÁ SLUŽBA s.r.o. Naopak oba tyto důkazy prokazují nevinu dovolatele, neboť policista M. v postavení svědka vypověděl, že při jejich sledování zřetelně viděl na místo schůzky a její průběh, přesto nezaznamenal, že by došlo k předání jakéhokoli předmětu, ani klíče od uvedeného vozidla. Sledování nepřineslo ani jakýkoli jiný důkaz o uzavření údajné tvrzené dohody o spáchání trestného činu. Nalézací soud však překvapivě uzavřel, že s ohledem na trestnou minulost obviněného P. a jeho zaměstnání tomu nelze uvěřit, což nijak nerozvedl ani neodůvodnil. Nevysvětlil, v čem spatřuje obeznámenost dovolatele s trestní minulostí P. a co by mu bránilo ve výkonu funkce vedoucího pobočky NEHODOVÁ SLUŽBA s.r.o. V odvolacím řízení dovolatel předložil soudu důkazy o spolupráci s obviněným P. Společnost NEHODOVÁ SLUŽBA s.r.o., ani obviněný nevěděli o jeho trestní minulosti, v důsledku které by bylo namístě opodstatněně očekávat, že s ním k takové spolupráci nemůže dojít. Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o jeho motivu, kdy usiloval o to, aby nemusel platit leasingové splátky a že si měl rozdělit výnos z pojistného plnění s obviněným T. a P. Nikdo z obviněných netvrdil, že by obviněný M. měl obdržet jakýkoliv podíl z trestného činu, nebyl proveden jediný důkaz prokazující, že by dovolatel z předmětného trestného činu cokoliv poskytl či přijal. Není tedy zřejmé, z čeho nalézací soud dovodil, že dovolatel za odcizené vozidlo bere hotovost od spoluobžalovaných. Soud prvního stupně zjevně nepochopil, že dovolatel nikdy leasingové splátky za uvedené vozidlo neplatil, ale činila tak společnost NEHODOVÁ SLUŽBA s.r.o. Dovolatel se tedy odcizením vozidla nezbavil žádné své platební povinnosti, protože takovou ani neměl. Je zde zcela zjevná absence motivu obviněného. Nalézací soud se vyhnul argumentaci obhajoby, že řádný prodej vozidla by po vypořádání zbývajících leasingových splátek znamenal výnos o cca 150.000,- Kč vyšší než vypořádání z pojistného plnění. Zcela nepodložený je pak závěr soudu o použití originálního klíče k odcizení vozidla, což je pouze jen domněnka, neboť samotný obviněný T. neřekl, že by disponoval originálem klíče a předmětný klíč nebyl ani zajištěn, natož jakkoliv zkoumán. Z jeho výpovědi je také patrné, že při některých odpovědích si obviněný T. nebyl jistý, neuměl či nechtěl odpovědět, některé jeho odpovědi jsou pak v rozporu s jeho dřívější výpovědí. Navíc se jedná o pochybnou osobnost páchající opakovaně trestnou činnost. Soud nadto nevzal v potaz, že doznání obviněného T. (včetně usvědčující výpovědi pouze vůči obviněnému P.) mohlo být vedeno snahou o dosažení pro něj příznivějšího výsledku trestního řízení, o čemž vypovídá i výše a druh jemu uloženého trestu. Soud nevysvětlil, proč uvěřil obviněnému T. a nikoli obviněnému P., že mu žádný klíč nepředal, přičemž obviněný T. dovolatele ve své výpovědi vůbec nezmínil. Výpověď obviněného T. neusvědčuje dovolatele z podílu na pojistném podvodu, jak je mu kladeno za vinu, a je v přímém rozporu s výpovědí obviněného P. Soud tak dovozuje skutečnosti, které z ní nevyplývají. Další závěry soudu pak nemají oporu v jakémkoli důkazu, neboť žádný takový nebyl proveden. Odvolací soud se pak námitkami uvedenými v řádném opravném prostředku vůbec nezabýval, neprovedl a ani nezhodnotil obhajobou předložené důkazy.

Dovolatel trvá na tom, že k odcizení vozidla nemohlo dojít za použití originálního

klíče, neboť oba originální klíče obsahující nosiče časových záznamů o provozu vozidla měl v rozhodné době ve svém držení, a po krádeži oba odevzdal pojišťovně, která by musela zjistit, že v době krádeže byl takový klíč použit. Jedinou v úvahu přicházející variantou proto je, že obviněný T. vozidlo odcizil za použití jiného uzpůsobeného klíče, který si předem opatřil, případně jej zprovoznil jiným způsobem užívaným zloději automobilů. Předmětný Mercedes Benz nesloužil jen dovolateli jako řediteli spol. NEHODOVÁ SLUŽBA s.r.o., ale tato jej poskytla partnerské spol. Global Automotive, s.r.o. k pronájmu zejména jako tzv. náhradní vozidlo svým klientům, což dovolatel doložil fakturami spol. Global Automotive, s.r.o. k vyvrácení závěru soudu prvního stupně, že nemohl existovat jiný způsob, jak by si mohl kdokoliv jiný pořídit kopii klíče k předmětnému vozidlu, jelikož do kontaktu s automobilem a jeho originálním klíčem přišla řada osob.

Flagrantního a neomluvitelného pochybení se dopustila i Policie ČR při sledování odcizeného vozidla, kdy jej ponechala (zřejmě spolupracujícím pachatelem) ukrýt do garáže, což následně vyfotografovala a pak o odcizenou věc přestala jevit jakýkoliv zájem, nezajistila ji a bez jakékoli pozornosti ji nechala již usvědčeným pachatelem krádeže zničit. Svým zjevně zaviněným laxním přístupem tak způsobila, že nebyly zajištěny podstatné důkazy o nevině dovolatele, neboť při zajištění předmětného motorového vozidla mohlo být bez jakýchkoli pochybností postaveno najisto, jakým způsobem bylo toto vozidlo odemknuto, zda za použití klíče či jinak. Dovolatel taktéž poukazuje na skutečnost, že se převážná část řízení zabývala trestnou činností jiných obviněných, a posouzení jeho věci podlehlo určitému hromadnému vyřízení s nedostatečným zaměřením na jeho případ, což zapříčinilo porušení práva obviněného na řádné projednání jeho věci.

Dovolatel tudíž navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. 8 To 389/2013 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2013 sp. zn. 10 T 88/2013 zrušil a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon rozhodnutí napadeného dovoláním ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř., neboť případné exekuční vymáhání povinnosti k náhradě škody poškozené Allianz pojišťovny, a.s. by dovolateli způsobilo závažnou a nedůvodnou újmu.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněných ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. uvedl, že obviněný M. s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice formálně namítá, že skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje znaky stíhaného ani žádného jiného trestného činu, tento skutkový stav však interpretuje zcela svévolně a jeho podstatné části ignoruje. Dovolatel ve skutečnosti neuvádí jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění rozvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku. Dovolatel podle státního zástupce pouze brojí proti hodnocení důkazů a proti úplnosti provedeného dokazování a na základě této polemiky prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které jeho schůzka s obviněným P. neměla žádnou souvislost s trestnou činností (měla se týkat budoucího působení P. ve společnosti NEHODOVÁ SLUŽBA s.r.o.), a podle které uplatnil nárok na pojistné plnění za odcizení vozidla, ke kterému skutečně došlo. Jeho dovolací námitky fakticky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Z těchto námitek nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy. Obviněný M. se pouze domáhá toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, přičemž některé „nehodící se“ skutečnosti (těsnou časovou souvislost odcizení vozidla se schůzkou dovolatele se spoluobviněným P.) ignoruje. Pro úplnost státní zástupce konstatoval, že skutková zjištění vylíčená v tzv. skutkové větě v kontextu s okolnostmi uvedenými na straně 39 rozhodnutí nalézacího soudu odpovídají všem zákonným znakům trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku.

Jelikož obviněný M. neuplatnil žádnou námitku relevantně uplatněnou s ohledem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze považovat

za relevantně uplatněný ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l)

tr. ř., v jehož rámci bylo odkázáno na existenci vady uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předcházejícím řízení.

Ve vztahu k dovolání obviněného H. státní zástupce poukázal na to, že tento dovolatel taktéž formálně namítá nesoulad skutkových zjištění a znaků stíhaného trestného činu, resp. jeho pokusu, fakticky však na základě vlastního hodnocení odmítá většinu skutkových zjištění v tzv. skutkové větě uvedených a tvrdí dokonce, že se stíhaný skutek vůbec nestal. I tento dovolatel se při tom domáhá pouze jiného hodnocení provedených důkazů a neuvádí konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy. Dovolací námitky obviněného H. uplatněné s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy podle názoru státního zástupce směřují výlučně proti skutkovému základu soudních rozhodnutí a uvedenému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Nelze tedy ani u tohoto dovolatele považovat za relevantně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K obviněnému H. státní zástupce pouze konstatoval, že skutková zjištění uvedená v tzv. skutkové větě v kontextu se zjištěními uvedenými na straně 38 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vykazují všechny znaky pokusu zločinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 210 odst. 1 písm. c), odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku.

Obviněný H. dále podle státního zástupce formálně relevantně uplatnil dovolací námitky podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který je naplněn v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného jsou trestním řádem upraveny podstatně méně striktně nežli podmínky pro konání hlavního líčení bez přítomnosti obviněného. Této problematiky se v případě veřejného zasedání

o odvolání výslovně týká pouze ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., které však podle státního zástupce na danou trestní věc evidentně nedoléhá. Uvedený dovolací důvod může být v obecné rovině naplněn i v případě, kdy se obviněný o veřejném zasedání vůbec nedozvěděl v důsledku porušení ustanovení trestního řádu o přípravě veřejného zasedání nebo o doručování; v takovém případě lze konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného považovat za porušení jeho práva na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Dovolatel však neuvádí, která konkrétní ustanovení § 233, resp. § 62 a násl. trestního řádu měla být v jeho případě porušena. Z jeho velmi stručné argumentace pouze vyplývá, že se o veřejném zasedání nedozvěděl proto, že v době probíhajícího odvolacího řízení vycestoval na zahraniční rekreaci, o čemž zřejmě nepovažoval za vhodné soud informovat a dokonce i jeho obhájce se o této skutečnosti dozvěděl a sdělil ji soudu těsně před jednáním soudu. Státní zástupce má s ohledem na takovéto chování dovolatele za to, že neměl vážný zájem se veřejného zasedání účastnit a nebylo povinností soudu veřejné zasedání odročit za účelem umožnění jeho účasti. Z dovolání ostatně nevyplývá, že by o takové odročení požádal. Námitky v podobě uplatněné dovolatelem státní zástupce považuje za nedůvodné.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného

T. M. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř., a dovolání obviněného R. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil navrhované rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i pro případ jakéhokoli jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro jejich odmítnutí. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněných R. H. a T. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. 8 To 389/2013 jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obvinění podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolateli uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je naplněn za předpokladu, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Oba dovolatelé jej uplatnili v jeho druhé variantě, tedy že byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Jakkoliv skutkové námitky ve smyslu výše uvedeného nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

A právě z posledně uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal obě podaná dovolání důvodnými.

Oba soudy nižších stupňů dovodily vinu dovolatele R. H. výlučně z okolnosti, že vozidlo bylo odcizeno za pomoci originálního klíče, který musel pocházet právě od obviněného H. Ten totiž měl jako vlastník tohoto vozidla k dispozici 2 originální klíče, které měl stále u sebe, a musel proto alespoň jeden z nich sám poskytnout k odcizení svého vozu. Nalézací soud na straně 39 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že tomu odpovídá i zpráva výpisu klíče, ze které je zřejmé, že druhý z originálních autoklíčů obžalovaného H. byl aktualizován (načten) dne 5. 12. 2011! Jde tedy o dobu, kdy vozidlo bylo obžalovaným H., dle jeho výpovědi, již 12 hodin odstaveno.

Z trestního spisu však jednoznačně nevyplývá, že vozidlo bylo odcizeno prostřednictvím originálního klíče. Soud při zjišťování skutkového stavu striktně vycházel z výpovědi obviněného M. T. (jehož věrohodností se příliš nezabýval), který podle jeho názoru usvědčuje obviněného P. Obviněný T. v hlavním líčení nevypovídal, proto byly v souladu s ustanovením § 207 odst. 2 tr. ř. přečteny protokoly o jeho výslechu jako obviněného z přípravného řízení ze dne 11. 12. 2012 a 7. 3. 2013 (č. l. 201-204 a 205-209). Obviněný T. v nich uvedl, že klíč od vozidla a malý techničák (osvědčení o technickém průkazu) mu předal obviněný P., který mu neřekl, odkud má klíče a obviněný T. se ho na tuto skutečnost neptal, a ani si nepamatuje, kdo byl v osvědčení o technickém průkazu uveden jako vlastník vozidla. Rovněž řekl, že nezná obviněného R. H., což uvedl i obviněný P., který spáchání trestného činu rezolutně popřel. Dovolatel vypověděl, že od vozidla mu byly prodejcem předány dva originální klíče. Neví, jak je možné, že auto bylo odcizeno originálním klíčem, když žádný z klíčů neztratil.

Z rozhodnutí tak vyplývá, že nalézací soud se dostatečně nevypořádal s nejasnostmi vyplývajícími z opakovaných načtení originálních klíčů s odlišnými časovými údaji o posledním použití klíče k vozidlu, na což sám obviněný H. upozornil ve svém odvolání. Odvolací soud pak při řešení předmětné námitky v podstatě poukázal na správnost a dostatečnost závěrů soudu prvního stupně.

V daném případě se jednalo o den 7. 2. 2012, kdy u dealera Bychl s.r.o. bylo v 14.49 hod. zjištěno, že klíč byl (0) aktualizován dne 31. 10. 2011 v 21.59 hod., stav tachometru 126.031 km, a klíč (1) byl aktualizován dne 5. 12. 2011 v 05:37, stav tachometru 128.523 km (č. l. 1626 a 1627). Dne 10. 2. 2012 proběhlo další načtení klíčů, podle něhož byl klíč (1) aktualizován dne 4. 12. 2011 v 17.11 hod., stav tachometru 128.362 km (viz č. l. 1622). Podle další dokumentace založené v trestním spise týkající se ověřování klíčů pro pojišťovnu však vyplývá, že téhož dne byl pokus načtení evidován v systému BMW u dealera Auto Base s.r.o., avšak pro nefunkčnost čtecího zařízení se jakýkoli záznam z klíčů neuložil, systém si pouze pamatoval pokus o načtení bez hodnot (viz č. l. 1612). Dne 13. 2. 2012 mělo dojít k poslednímu načtení klíčů, z něhož plyne, že klíč (0) byl aktualizován dne 31. 10. 2011 v 21.59 hod, stav tachometru 126.031 km, a klíč (1) byl aktualizován dne 4. 12. 2011 17.11 hod., při stavu tachometru 128.362 km (č. l. 1616 a 1617).

Soud prvního stupně se také nezabýval možností, zda lze vyhotovit falzifikát k originálnímu klíči. Nebylo ověřeno, zda byl po předání vozidla obviněnému H. vystaven další klíč než 2 originály předané při převzetí vozidla a nebylo zjištěno, zda lze elektronické údaje o aktualizaci klíče, tj. jeho posledního užití v něm uložených pozměňovat či upravovat. Nebyl zajištěn originální klíč (1) ke zkoumání, zda s ním bylo manipulováno, a ani nebyli kupříkladu vyslechnuti technici od jednotlivých dealerů vozidel BMW za účelem zjištění podmínek načítání údajů z originálních klíčů určených pro pojišťovnu pro vyřízení pojistné události. Soud prvního stupně neobjasnil, z jakého důvodu byly provedeny tři kontroly načtení klíčů, popřípadě se nezaobíral možnou snahou obviněného H. o ovlivnění výsledku načítání klíčů apod. Závěr nalézacího soudu o užití originálního klíče je proto pouhou spekulací nemající podklad v provedeném dokazování.

Soud prvního stupně vzal bez dalšího za prokázané datum aktualizace klíče dne 5. 12. 2011, kdy bylo podle něj vozidlo obviněného H. již 12 hodin odstaveno. Takový skutkový závěr však nemá podklad v provedeném dokazování, resp. nebylo možno k němu dospět vzhledem k neodstraněným shora naznačeným nejasnostem.

Rovněž v posuzované trestní věci absentuje jakékoliv dokazování ohledně předchozí dohody obviněného H. s obviněnými P. a T. o odcizení vozidla a následného podání žádosti o plnění z pojistné události na základě pojištění předmětného vozidla proti krádeži, a že si po vyplacení plnění Českou pojišťovnou a.s. peníze rozdělí, jak je uvedeno ve skutkové větě výroku o vině. Nalézací soud dále neprovedl jediný důkaz k prokázání zavinění dovolatele, tedy jeho úmyslu obohatit se pomocí pojistného podvodu, a žádné úvahy k zavinění neobsahuje ani odůvodnění rozsudku, kde je bez dalšího konstatováno, že jednání obžalovaného bylo v úmyslu přímém dle § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Soud prvního stupně taktéž opomněl do svých úvah zahrnout významnou okolnost uvedenou obviněným T., že jej obviněný P. oslovil v souvislosti s odcizením daného vozidla s tím, že někdo chce někomu zaškodit (viz č. l. 205).

Odvolací soud se pak nezabýval obhajobou obviněného H., že odcizení a devastace vozidla pro něj byla ztrátou a nikoli přínosem, když by bylo pro něj výhodnější automobil prodat, neboť výnos prodeje by byl vyšší než případné pojistné plnění, které by stejně neobdržel (bylo vinkulováno ve prospěch úvěrujícího subjektu) s tím, že z prodeje by v rámci možné smluvní ceny bylo možné doplatit poskytnutý úvěr a případně získat další prostředky.

Za dané důkazní situace je evidentní, že penzum provedených důkazů neposkytovalo podklad pro shledání viny dovolatele. Stručné skutkové závěry uvedené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jsou kusé, nedostačující a vnitřně rozporné, a nalézací soud, potažmo soud odvolací nepřezkoumal všechny podstatné okolnosti případu, tudíž je zřejmé, že v žádném ohledu nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Založil-li soud prvního stupně vinu dovolatele výlučně na neprokázaném skutkovém závěru, že vozidlo bylo odcizeno za pomocí originálního klíče poskytnutého k odcizení automobilu obviněným H., který byl aktualizován (načten) dne 5. 12. 2011, kdy již bylo vozidlo odcizeno, jedná se o extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a ve svém výsledku i vůči konečnému hmotně právnímu závěru o vině obviněného H.

Druhý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uplatněný obviněným H. je dán za předpokladu, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Dovolatel pod něj podřadil námitku, že mu bylo upřeno účastnit se veřejného zasedání, neboť mu nebylo řádně doručeno předvolání k veřejnému zasedání, a ačkoliv jeho obhájce před jeho zahájením soudu oznámil, že je obviněný na dovolené v zahraničí, bylo konáno veřejné zasedání o odvolání obviněného nesprávně v jeho nepřítomnosti.

Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplynulo, že obviněný nebyl v době odvolacího řízení (konání veřejného zasedání odvolacího soudu) ve vazbě ani ve výkonu trestu. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním § 263 odst. 4 tr. ř.

Z dikce ustanovení § 263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení § 233 tr. ř.

Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.

Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu nutná není (což bylo splněno v nyní posuzovaném případu), se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.

Obviněný H. byl obeslán vyrozuměním o konání veřejného zasedání (vzor č. 7a, č. l. 3378), které odvolací soud nařídil na den 3. 12. 2013 v 8.30 hod. a které mu bylo řádně doručeno vhozením do schránky dne 18. 11. 2013. Jeho obhájce byl vyrozuměn vzorem č. 16 a bylo mu rovněž řádně doručeno do datové schránky dne 14. 11. 2013. Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 3. 12. 2013 plyne, že obhájce obviněného H. odvolacímu soudu sdělil, že dne 2. 12. 2013 se zkontaktoval s obviněným, který uvedl, že se nenachází na území ČR a předvolání k veřejnému zasedání neobdržel. Po zahájení veřejného zasedání rozhodl odvolací soud usnesením, že se veřejné zasedání bude konat v nepřítomnosti obviněného R. H.

Důvodem pro odročení veřejného zasedání může být mimo jiné řádná omluva, tedy řádně odůvodněná (a podložená) omluva (žádost), kterou však obviněný neučinil, ačkoliv věděl, že bude rozhodováno o jeho řádném opravném prostředku, který podal jeho obhájce, a může k jeho projednání dojít i během jeho rekreačního pobytu v zahraničí, o němž nedal včas soudu druhého stupně vědět, a ani jej nepožádal o odročení veřejného zasedání. Informace jeho obhájce před zahájením veřejného zasedání, že je v zahraničí, bez dalšího nelze pokládat v žádném ohledu za řádnou a odůvodněnou omluvu či žádost o jeho odročení.

Z těchto důvodů a se zřetelem k výše vymezeným podmínkám konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nelze odvolacímu soudu vytýkat, pokud veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného konal. K tomu je namístě dodat, že není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh případným řádně nedoloženým nebo nedůvodným požadavkům obviněného. Naopak je na obviněném, aby, chce-li využít svých práv, svoji činnost a chování přizpůsobil průběhu trestního řízení a postupu soudu. Zároveň je nutno zmínit, že u obviněného H. i jeho obhájce byla dodržena alespoň pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání ve smyslu § 233 odst. 2 tr. ř.

Pokud jde o obviněného T. M., tak i u jeho osoby lze shledat obdobná pochybení při objasňování skutkového stavu a nedostatečném prokázání jeho viny, jako u obviněného R. H.

Soud prvního stupně uznal vinu obviněného M. z bezprostřednosti jeho schůzky se spoluobviněným P. v kavárně E. a odcizením předmětného vozidla a jeho následném rozřezáním obviněným T., tedy návazností konání všech obviněných. Předání klíče ze strany obviněného M. obviněnému P. považoval soud prvního stupně za logické a časově navazující. Tento závěr je však v přímém rozporu s výpovědí svědka policisty P. M., který sledoval setkání obou obviněných v kavárně E. na dálku na základě povolení státního zástupce k sledování osob a věcí podle § 158d odst. 2 tr. ř. ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. V 6-5/2012-1 ZN 740/2012 (č. l. 1673-4). Svědek M. uvedl, že spolu s dalším policistou při sledování dne 24. 4. 2012 obviněné M. a P. viděli po celou dobu jejich schůzky, avšak nevšimli si s ohledem na vzdálenost, že by si u stolku předali nějakou věc (protokol o hlavním líčení ze dne 17. 9. 2013, č. l. 3143). Tato pasáž jeho výpovědi se v odůvodnění odsuzujícího rozsudku vůbec neobjevila a nebyla zahrnuta ani do úvah soudu, kterými se řídil při hodnocení provedených důkazů, přestože si vzájemně odporuje s jeho hlavním (a jediným) skutkovým zjištěním podle něj prokazujícím vinu dovolatele, tedy že na této schůzce došlo k předání originálu klíče. Ani jeden ze soudů neprovedl důkazy k načtení obou originálních klíčů, s nimiž obviněný M. disponoval, nebylo postaveno na jisto, zda lze k vozidlu vyhotovit falzifikát k originálnímu klíči, zda disponovaly klíči k vozidlu i jiné osoby, které k němu měly přístup s ohledem na jeho využívání jako tzv. náhradního vozidla, nebyl zajištěn a zkoumán originální či neoriginální klíč, jímž mělo být vozidlo při odcizení odemčeno (popřípadě nebyla zkoumána možnost jiného způsobu otevření vozidla) apod.

Stejně jako u obviněného R. H., oba soudy nižších stupňů neprovedly žádné dokazování o předchozí domluvě a plánu obviněného M. se spoluobviněnými P. a T., že si mezi sebou rozdělí pojistné plnění za odcizené vozidlo spol. NEHODOVÁ SLUŽBA, s.r.o., ani k zavinění dovolatele, tedy úmyslu obohatit se pomocí pojistného podvodu. Odůvodnění odsuzujícího rozsudku je současně prosto úvah soudu o zavinění dovolatele, když je v něm toliko konstatováno, že jednání obžalovaného bylo v úmyslu přímém dle § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.

Soudy nižších stupňů se řádně nevypořádaly ani s obhajobou obviněného o tom, že z vyplacení pojistného plnění za odcizené vozidlo nemohl mít žádný prospěch, neboť bylo pořízeno společností NEHODOVÁ SLUŽBA, s.r.o., která zároveň hradila leasingové splátky, a peníze z pojistky byly vyplaceny leasingové společnosti, tudíž by se odcizením vozidla nezbavil žádné své platební povinnosti, neboť v tomto případě ani žádnou neměl. Soud prvního stupně na jedné straně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku na straně 39 a 40 konstatoval, že poukaz obviněného M. na úhradu pojišťovny ve prospěch leasingové společnosti je pravdivý. Vzápětí však dodal, že obviněný M. rázem není nucen za vozidlo hradit leasingové splátky za odcizené vozidlo, bere hotovost od spoluobviněných, v čemž soud prvního stupně spatřuje výhodnost této akce pro obviněného M. Zisk obviněného z odcizení vozidla, ať již z pojistného plnění, popřípadě jeho podíl z prodeje částí vozidla po jeho rozřezání od spoluobviněných T. či P., je ale pouze nepodloženým úsudkem soudu prvního stupně.

Tvrzení soudu prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku, že vozidlo, jak uvádí obžalovaný T., bylo odcizeno za použití originálního klíče, je v příkrém rozporu se skutečným obsahem výpovědi obviněného T. vyplývajícím z protokolů o jeho výpovědi z přípravného řízení přečtených v hlavním líčení ve smyslu § 207 tr. ř., neboť tuto skutečnost během své výpovědi neuvedl.

Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení opomněl provést důkazy navrhované obviněným M., a to fakturami společnosti Global Automotive, s.r.o., z nichž mělo vyplývat, že předmětné vozidlo Mercedes Benz E 350 bylo pronajímáno jako náhradní vozidlo a dohodou o zajištění likvidace pojistné události, kterou za společnost NEHODOVÁ SPOLEČNOST, s.r.o. měl uzavřít spoluobviněný M. P., což mělo prokazovat jejich dřívější spolupráci, která mimo jiné vedla i ke schůzce v kavárně E.

Lze proto uzavřít, že z odůvodnění odsuzujícího rozsudku není patrno, jak se soud prvního stupně vypořádal s obhajobou obviněných R. H. a T. M., nevysvětlil, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř., jeho skutkové závěry jsou vnitřně rozporné, nemají podklad v provedeném dokazování, které bylo realizováno zcela nedostatečným způsobem, nebyly zjištěny, popřípadě dále prokazovány podstatné okolnosti mající vliv na uznání viny obviněných H. a M., které vyšly v řízení najevo. Tudíž pro právní závěry o naplnění znaků zločinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, ukončeného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a zločinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku jejich osobami nebyly dostatečně průkazné podklady. Soud prvního stupně tak postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jelikož při hodnocení důkazů v žádném ohledu neuvážil pečlivě všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tyto nesprávnosti odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně neodstranil k odvolacím námitkám obou obviněných ani odvolací soud. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, potažmo usnesení soudu druhého stupně napadeného dovoláními v žádném ohledu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, a zároveň došlo k opomenutí shora popsaných důkazů navrhovaných obhajobou obou obviněných. Jedná se tedy o případ, kdy je zde přítomen zjevný extrémní nesoulad mezi konečnými skutkovými a právními závěry, jak jej má na mysli Ústavní soud ve své již dříve citované judikatuře.

Oba soudy tak zatížily svá rozhodnutí natolik závažnými vadami důkazního řízení, že Nejvyšší soud je povinen je zrušit a vrátit věc až do fáze řízení před soudem prvního stupně, kdy tento bude muset doplnit dokazování ve výše naznačených směrech a zároveň se důkladně vypořádat s obhajobou obviněných H. a M. tak, aby v novém rozhodnutí buď byla jejich vina prokázána bez důvodných pochybností, anebo v opačném případě bude nutno oba obviněné pro předmětné skutky zprostit obžaloby.

Na základě výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podaná dovolání obviněných důvodnými a zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. 8 To 389/2013, i předchozí rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2013 sp. zn. 10 T 88/2013 v části týkající se obviněných R. H. a T. M., jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud pak přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.), přičemž je ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek obsažených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný ( § 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. února 2015

Předseda senátu

JUDr. František Hrabec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru