Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1585/2019Usnesení NS ze dne 22.01.2020

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Důvod dovolání, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
Mimořádné opravné prostředky
Rekognice
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1585.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g,l) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

§ 104b tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1585/2019-373

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2020 o dovolání obviněného F. O. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Ostrov nad Ohří, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2019, sp. zn. 44 To 325/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 53/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 50 T 53/2019, byl obviněný F. O. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

po předchozí vzájemné domluvě, s cílem získat spotřební zboží bez úhrady jeho kupní ceny, nejprve obžalovaná S. S. dne 27. 6. 2017, na adrese XY, v bytě své známé T. G., která jí, umožnila přístup k internetu a ke své e-mailové schránce, prostřednictvím sítě internet, u společnosti Internet Mall, a. s., IČO: 262 04 967, se sídlem U garáží 1611/1, Praha 7, na jméno F. O., objednala tři mobilní telefony zn. Apple IPhone 7 plus, 128 GB v ceně 26 990 Kč za kus, s připojištěním proti náhodnému poškození na dva roky v ceně 6 748 kč za kus, dále dvě dětská odrážedla zn. Falk v podobě žlutého bagru v ceně 1 499 Kč za kus, dvě balení dětských plen zn. Pampers Active Baby 5 Junior v ceně 849 Kč za kus a tablet zn. Asus Zen Pad v ceně 2 990 Kč, tedy zboží v celkové hodnotě 88 656 Kč a pojištění v celkové ceně 20 244 Kč, přičemž jako způsob úhrady celkové kupní ceny 108 900 Kč zvolila platbu úvěrem, a po přesměrování na internetové stránky poškozené společnosti BNP Paribas Personal Finance, která úvěr poskytovala, vyplnila osobními údaji obžalovaného F. O. smlouvu o úvěru č. 206235411869638, ve které uvedla nepravdivé údaje ohledně výše jeho příjmu a zaměstnavatele, společnosti Amazon Logistic Prague s. r. o., kde však obžalovaný nikdy nepracoval, a na základě těchto údajů byl úvěr schválen, načež dne 29. 6. 2017 v prodejně společnosti Internet Mall, a. s. v Praze 9, F. V. Veselého 2760/7, následně obžalovaný F. O. po předložení svého občanského průkazu a dalšího náhradního dokladu svým podpisem potvrdil uzavření výše uvedené uvěrové smlouvy, ve které se, mimo jiné, zavázal v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 6 044 Kč po dobu 24 měsíců poskytnutý úvěr řádně hradit, ačkoliv si byl vědom toho, že tomuto závazku nedostojí, na místě si veškeré objednané zboží převzal a o toto se následně s obžalovanou S. S. rozdělili s tím, že úvěrové splátky ani z části nehradili, čímž způsobili poškozené obchodní společnosti BNP Paribas Personal Finance, sídlem 1, boulevard Haussmann, 75009, Paříž, Francie, reg. č. 542 097 902 celkovou škodu ve výši 108 900 Kč.

Za tento přečin a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. d), odst. 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za který byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 5. 2017, sp. zn. 6 T 48/2017, který byl obviněnému doručen dne 7. 8. 2017 a který nabyl právní moci dne 16. 8. 2017, uložil Obvodní soud pro Prahu 9 obviněnému podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest propadnutí věci, a to jednoho kusu mobilního telefonu zn. Huawei Nexus černo-stříbrné barvy o rozměrech 7,5 cm x 15,5 cm. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 5. 2017, sp. zn. 6 T 48/2017, který nabyl právní moci dne 16. 8. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Spoluobviněné S. S. byl uložen podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 62 odst. 1 tr. zákoníku a § 63 odst. 1 tr. zákoníku trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Podle § 63 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost během výkonu trestu obecně prospěšných prací podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobila.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti BNP Paribas Personal Finance, sídlem 1, boulevard Haussmann, 75009, Paříž, Francie, reg. č. 542 097 902, částku 108 900 Kč.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 50 T 53/2019, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 8. 2019, sp. zn. 44 To 325/2019 tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2019, sp. zn. 44 To 325/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Obviněný následně uvádí, že si je vědom skutečnosti, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže namítat nesprávné hodnocení provedených důkazů, nýbrž pouze nesprávné hmotněprávní posouzení. Přes tento závěr ovšem dovolatel konstatuje, že podle jeho názoru je možno do skutkových zjištění soudů nižších stupňů zasáhnout ve výjimečných případech, když by nesprávné důkazní řízení mělo na následek porušení práva na spravedlivý proces, zejména v případě, kdy jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

Poté obviněný namítá, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., neboť provedené důkazy hodnotily jednostranně, v jeho neprospěch a zcela nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Má za to, že jeho vina nebyla nade vši rozumnou pochybnost prokázána. Současně se domnívá, že v dané věci byla porušena zásada zákonnosti řízení zakotvená v § 2 odst. 1 tr. ř., podle které jako důkaz lze použít pouze takový úkon, který byl proveden v souladu s trestním řádem. Podle obviněného tato zásada nebyla dodržena, když svědek M. u hlavního líčení popsal, jak probíhala rekognice podle fotografií ze strany orgánů činných v trestním řízení. V tomto směru ovšem nebyl dodržen zákonný postup pro provádění rekognice, když fotky byly svědkovi zaslány e-mailem, přičemž nebylo dodrženo ustanovení, že před zahájením takového úkonu musí svědek popsat osobu, tak jak si ji vybavuje, když teprve poté mu mohou být předloženy fotografie či je přistoupeno k rekognici in natura. Takto v dané věci nebylo postupováno, a jestliže svědek M. viděl v rámci přípravného řízení fotografie, tak nelze jeho vyjádření k jeho osobě u hlavního líčení brát na zřetel, zejména při úvahách o jeho vině žalovaným skutkem.

Dovolatel rovněž namítá, že jeho vina není postavena na jisto, když řetěz důkazů, které ho mají usvědčovat, má trhliny. Následně rozvádí rozpory mezi výpovědí spoluobviněné S., která ho má usvědčovat a výpovědí svědka M. Dále vyslovuje přesvědčení, že ani výpověď svědka M. ho rovněž neusvědčuje nade vši pochybnost. Další nedostatky řízení před soudy nižších stupňů dovozuje z toho, že soudy neprovedly jím navrhovaný písmoznalecký posudek, kterým by bylo možno postavit najisto, zda podepsal předmětné úvěrové smlouvy. Spoluobviněná si mohla nepozorovaně vzít jeho doklady a následně nepozorovaně vrátit. Soud prvního stupně také bez jeho souhlasu přečetl výpověď spoluobviněné S. z přípravného řízení, které se nemohl zúčastnit, neboť byl ve výkonu trestu a neměl ještě ustanoveného obhájce. Současně namítá, že soud druhého stupně se v rámci odvolacího řízení a zdůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se všemi jeho námitkami a na tyto nereagoval.

V závěru podaného dovolání obviněný uvádí, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu a vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2019, sp. zn. 44 To 325/2019, stejně jako rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 50 T 53/2019, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 1 NZO 1228/2019, nejprve zrekapituloval průběh řízení před soudy nižších stupňů a uplatněné dovolací důvody včetně toho, v jakých skutečnostech spatřuje obviněný jejich naplnění.

Podle státního zástupce nelze uplatněnou argumentaci pod zvolený dovolací důvod podřadit, když následně rozvádí předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zároveň dospívá k závěru, že v dané věci není ani dán extrémní rozpor, který by výjimečně odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Zdůrazňuje, že skutková zjištění soudů nižších stupňů mají oporu v provedených důkazech, především ve výpovědi spoluobviněné S. a svědka M., ale i listinných důkazech. Obviněným tvrzené nesrovnalosti se netýkají okolností, které by měly vliv na naplnění skutkové podstaty předmětného přečinu, když se zároveň jedná o nesrovnalosti vysvětlitelné a pochopitelné. Současně státní zástupce odkázal na odůvodnění na str. 9-13 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4-7 usnesení soudu druhého stupně, se kterým se zcela ztotožňuje. Ve věci podle jeho názoru není ani dána existence tzv. opomenutých důkazů, když soud prvního stupně řádně odůvodnil neprovedení všech požadovaných důkazů. Ohledně námitky nezákonnosti rekognice, státní zástupce uvádí, že tento úkon ve smyslu § 104b tr. ř. nebyl vůbec realizován, přičemž soudní rozhodnutí závěr o vině obviněného na tvrzené rekognice nezakládají. Skutečnost, že svědek M. viděl nějaké fotografie, ještě neznamená, že došlo k rekognici, když svědek navíc uvedl, že si okolnosti zaslání fotek vůbec nepamatuje a že si ani není jist, zda na fotkách byl obviněný. K námitce obviněného, že soud prvního stupně přečetl bez jeho souhlasu výpověď spoluobviněné S. z přípravného řízení, státní zástupce uvádí, že soud postupem podle § 207 tr. ř. neporušil žádné ustanovení trestního řádu, navíc spoluobviněná ho usvědčila i v rámci své výpovědi u hlavního líčení. Podle státního zástupce pak není porušením práva na spravedlivý proces, pokud soudy nevybudují vlastní závěry na podrobné oponentuře jednotlivých vznesených námitek, pokud proti nim postaví vlastní ucelený argumentační systém, který je logický a podpora jejich závěru je sama o sobě dostatečná (N 26/52 SbNU 247).

V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o podaném dovolání v neveřejném zasedání, když zároveň podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c ) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Pokud jde o tento dovolací důvod, lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. fakticky spatřuje v existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, v nezákonně provedených důkazech, v porušení zásady in dubio pro reo a neprovedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví.

Vzhledem k obsahu konkrétní dovolací argumentace je možno konstatovat, že namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Všechny uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný.

Z pohledu jednotlivých námitek obviněného ovšem považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit přesto určité skutečnosti. Obviněný především namítá existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, když následně na podkladě tohoto tvrzení dovozuje možnost zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů v rámci dovolacího řízení. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Současně je ovšem nezbytné uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

Při respektování shora naznačených východisek lze uzavřít, že v dané věci není dána tvrzená existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, když samotný obviněný ho dovozuje jen ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Především je třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba konstatovat, že k věci podrobně vyslechnul všechny zúčastněné osoby, přičemž následně obhajobu obviněného hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů, zejména výpovědí spoluobviněné S. a dalších slyšených svědků, včetně listinných důkazů. Všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Následně své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 9-13, body 24. – 36. rozsudku soudu prvního stupně). Pokud obviněný namítá nezákonně provedenou rekognici, tak je třeba uvést, že tato námitka směřuje do způsobu provádění důkazního řízení a jako taková nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto lze ovšem připustit, že za určitých okolností by mohlo nesprávně realizované důkazní řízení zakládat porušení práva na spravedlivý proces a jako takové naplňovat zvolený dovolací důvod (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). O takovou situaci se ovšem v dané věci nejednalo.

Z pohledu argumentace obviněného je třeba především uvést, že soud prvního stupně závěr o jeho vině žalovaným skutkem, nezaložil na tvrzení, že by snad byl obviněný usvědčován výsledky provedené rekognice. Obecně je třeba uvést, že způsob provádění rekognice je upraven v § 104b tr. ř. Jedná se o specifickou formu výslechu svědka, popř. podezřelého či osoby obviněného (§ 104b odst. 6 tr. ř.). Jedná se tedy o důkazní prostředek, který lze použít jako důkaz, když protokol o rekognici provedený v přípravném řízení lze číst v hlavním líčení jako protokol o výslechu svědka, pokud byly splněny všechny další zákonné podmínky týkající se výslechu svědka (blíže viz § 211 odst. 1 až 4 tr. ř.).

V dané věci je nezbytné předně uvést, že rekognice jako speciální forma výslechu svědka ve věci nebyla prováděna. Obviněný svůj závěr, že ve věci byla prováděna rekognice staví na tvrzení, že svědek M. vypověděl, že mu v rámci přípravného řízení byly zaslány policejním orgánem nějaké fotografie 3 mužů a 3 žen s tím, že snad někoho označil, čímž si ovšem nebyl ani zcela jistý, přičemž si ani nepamatoval, zda na fotkách byl i obviněný. Zde je nezbytné ještě poznamenat, že ze spisového materiálu se ani nepodává, že by byla ve věci prováděna rekognice podle § 104b tr. ř. Z výpovědi svědka M. je zřejmé, že ze strany policejního orgánu bylo prováděno operativně taktické šetření podle trestního řádu (§ 158 odst. 1) za účelem vytipování případných pachatelů předmětné trestné činnosti, takže se nejedná o důkazní prostředek ve smyslu trestního řádu a nelze ho v dalším řízení použít jako důkaz. Navíc svědek si ani nepamatoval, zda na zaslaných fotkách byl obviněný a zda někoho poznal. Současně je třeba uvést, že pokud svědek M. u hlavního líčení uvedl, že obviněný byl přítomen odběru zboží v prodejně (na 90 %), stejně tak jako spoluobviněná S., nejednalo se z jeho strany o rekognici podle § 104b tr. ř., nýbrž o postup soudce v rámci dokazování před soudem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 395/2017), takže k jeho vyjádření lze v rámci hodnocení důkazů přihlížet. Obdobné povahy je i námitka obviněného ohledně přečtení výpovědi spoluobviněné S. z přípravného řízení u hlavního líčení bez jeho souhlasu. Především je třeba opětovně konstatovat, že tato námitka je procesní povahy a není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Přesto lze stručně, pouze pro objasnění celé věci, uvést, že výpověď spoluobviněné S. z přípravného řízení byla přečtena podle § 207 odst. 2 tr. ř. Zde je třeba zdůraznit, že předpokladem přečtení této výpovědi bylo, že hlavní líčení se konalo v nepřítomnosti obviněné nebo obviněná odepřela vypovídat anebo se objevily podstatné rozpory mezi její dřívější výpovědí a její výpovědi při hlavním líčení, pokud byl předchozí výslech proveden po sdělení obvinění způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona. Z dikce ustanovení § 207 odst. 2 tr. ř. vyplývá, že k přečtení výpovědi spoluobviněné S. se nevyžadoval souhlas obviněného. Současně je nezbytné zdůraznit, že důvodem přečtení výpovědi spoluobviněné S. byla skutečnost, že mezi její výpovědí u hlavního líčení a z přípravného řízení se objevily určité rozpory týkající se zejména její úlohy při páchání trestné činnosti, když ovšem i ve své výpovědi u hlavního líčení spoluobviněná usvědčovala obviněného z jejího spáchání, stejně tak jak v přípravném řízení. Jinak vyjádřeno, důvodem přečtení výpovědi spoluobviněné S. z přípravného řízení podle § 207 odst. 2 tr. ř. nebyla skutečnost, že by se její výpověď u hlavního líčení podstatně odchylovala od výpovědi z přípravného řízení ohledně úlohy obviněného při páchání předmětné trestné činnosti, nýbrž se jednalo o odchylky týkající se její úlohy v dané věci. Za takové situace je skutečnost, že obviněný ani jeho obhájce neměli možnost účastnit se výslechu spoluobviněné z přípravného řízení bezpředmětná, když ovšem lze připustit, že pokud by spoluobviněná S. neusvědčovala obviněného i v rámci své výpovědi u hlavního líčení a odsuzující výrok by ve vztahu k obviněnému byl založen toliko na její výpovědi z přípravného řízení, znamenalo by to porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 175/06-1, nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3585/18-1). Navíc je výrok o vině obviněného založen nikoliv jen na výpovědi spoluobviněného S., ale i na dalších důkazech, zejména výpovědi svědka M. a listinných důkazech (např. obviněný prodal 2 mobilní telefony, které byly předmětem trestné činnosti ještě téhož dne, kdy je převzal). Pokud obviněný dále poukazuje na výpověď svědka M. ohledně počtů osob, které se měly na převzetí zboží podílet z pohledu výpovědi spoluobviněné S., tak je třeba uvést, že rozpor mezi výpovědí tohoto svědka a výpovědí S. není pro posouzení podílu obviněného na spáchané trestné činnosti podstatný, když spoluobviněná ohledně účasti obviněného na spáchání trestné činnosti po celou dobu probíhajícího trestního řízení v podstatných bodech vypovídá neměnně, přičemž nelze vyloučit, že spoluobviněná ohledně přítomnosti další osoby při převzetí zboží záměrně zamlčuje, např. z toho důvodu, aby ji chránila.

Soud druhého stupně se pak se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný uplatnil stejné námitky jako v podaném dovolání, když se ovšem nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně zdůvodnil z pohledu námitek obviněného (viz str. 4-6, body 12. – 23. usnesení soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř, takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů tedy nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.

Obviněný dále namítá, že soudy nižších stupňů neprovedly jím navrhovaný znalecký posudek z oboru písmoznalectví. V souvislosti s touto námitkou Nejvyšší soud považuje za vhodné předestřít některá obecná východiska tykající se tzv. opomenutých důkazů, byť se obviněný výslovně existence tzv. opomenutých důkazů nedovolává. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).

Obecně lze tedy tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn, II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013).

Ve vztahu k neprovedení požadovaného doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví je třeba uvést, že soud prvního stupně na tento návrh reagoval, tedy neignoroval ho (viz str. 9, bod 23. rozsudku soudu prvního stupně), když dospěl k závěru, že se jedná o nadbytečný důkaz. Soud druhého stupně se pak s rozsahem dokazování soudem prvního stupně ztotožnil, když dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.). Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na úvahy soudu prvního stupně, se kterými se zcela ztotožnil a uzavírá, že z pohledu shora naznačených závěrů, se nejedná v dané věci o tzv. opomenutý důkaz.

Obecně je třeba s požadavky obviněného na další doplnění dokazování za nezbytné zdůraznit, že dokazování nemůže být procesem bezbřehým, v němž by bylo nutné provést všechny navrhované důkazy, které mají s projednávanou věcí jakoukoli souvislost, meze dokazování jsou zákonem nastaveny v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. tak, že orgány činné v trestním řízení, tedy i soud, mají povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nebytný pro jejich rozhodování, o což se v tomto případě jedná. Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály. Postupem soudů nižších stupňů tak nedošlo a ani nemohlo dojít k porušení práva obviněného na obhajobu. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009), čemuž soudy nižších stupňů v dané věci dostály. Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo.

Obviněný totiž fakticky porušení zásady in dubio pro reo dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se kterými vyjadřuje nesouhlas a polemizuje a dožaduje se, aby bylo vycházeno z jeho verze skutkového děje. Jedná se tedy opětovně o vyjádření nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Opětovně je třeba zdůraznit, že jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

Protože v dané věci nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve zvolené alternativě, když tento by byl naplněn pouze tehdy, pokud by v řízení před soudy nižších stupňů byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 1. 2020

JUDr. Marta Ondrušová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru