Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1571/2019Usnesení NS ze dne 13.01.2020

HeslaUblížení na zdraví úmyslné
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1571.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1571/2019-549

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 1. 2020 o dovolání obviněného R. R., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2019 č. j. 50 To 187/2019-486 v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 81/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. R. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 2. 2019 č. j. 4 T 81/2017-428 byl obviněný R. R. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že v XY dne 17. 5. 2016 kolem 22.45 hod. na XY ve Věznici XY na oddílu XY vstoupil do cely č. XY, kde na posteli po levé straně od vstupních dveří ležícího J. N., narozeného XY, v době, kdy se snažil zvednout do sedu, bezdůvodně jedenkrát udeřil jednou ranou pěstí střední intenzity do obličeje v oblasti pravého oka, čímž mu způsobil těžké zranění spočívající ve zlomenině spodiny pravé očnice s posunem o 3mm, krevní podlitině v oblasti pravé očnice včetně prokrvácení a průniku vzduchu očních víček, malé povrchní ráně horního víčka pravého oka, pohmoždění pravého oka s podspojivkovým krevním výronem, povrchovém poškození rohovky pravého oka, trhlině duhovky pravého oka a lehkém otřesu mozku, které si vyžádalo lékařské ošetření ve FN XY a vězeňské nemocnici XY, byl mu doporučen operační výkon, který odmítl, poté byl omezen v obvyklém způsobu života bolestmi hlavy a oka, zhoršeným viděním po dobu dvou týdnů a přetrvávajícím dvojitým viděním při krajním pohledu vpravo nejméně do 9. 6. 2017, které je trvalým následkem.

Za to byl podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Jednotlivými výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byly uloženy jednak povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, částku 18.210 Kč a poškozenému J. N., nar. XY, trvale bytem XY, částku 13.560 Kč, a dále zaplatit poškozenému J. N. na náhradě nemajetkové újmy částku 80.000 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy byl poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. 7. 2019 č. j. 50 To 187/2019-486 tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. R. následně dovoláním s odkazem na důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění soudům obou stupňů předně vytkl, že nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem svědka D. B., ačkoli jednání tohoto vězně mělo být podle výpovědi poškozeného „spouštěčem“ nyní posuzovaného skutku. Bez opory v realitě přitom předjímaly, že by se navržený svědek k vlastnímu závadovému jednání v podobě šikany jiného spoluvězně, jehož se měl poškozený zastat, zajisté nepřiznal. Dovolatel vznesl výhrady i vůči hodnocení svědeckých výpovědí poškozeného a svědka I. R., které sám označil za nevěrohodné. Domnívá se, že posledně jmenovaný spoluvězeň se mu lživým svědectvím pouze mstil za to, že v minulosti odmítl splnit jeho požadavky. O pravdivosti tvrzení samotného poškozeného pak podle dovolatele přetrvávají pochybnosti s ohledem na světelné podmínky na místě činu, na celkový chaos panující na oddělení, kdy se na cele poškozeného v rozhodné době pohybovalo více vězňů, kteří zde neměli co pohledávat, a zejména pak na pohrůžku spoluvězně B., že si to s poškozeným vyřídí. Dovolatel trvá na tom, že on sám poškozeného neudeřil a jeho napadení ani nebyl přítomen. Závěr soudů o jeho vině neměl dostatečnou oporu v provedených důkazech a v důsledku toho byla věc vadně posouzena i po stránce hmotněprávní. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a „věc byla vrácena zpět k dalšímu řízení“.

K podanému dovolání se v rámci řízení podle § 265h tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která úvodem podotkla, že obviněný v něm v podstatě pouze zopakoval argumentaci známou již z předchozích fází trestního řízení. Z hlediska dovolacího přezkumu je pak podstatné, že svými námitkami v rozporu s hmotněprávní povahou deklarovaného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil proti způsobu, jakým soudy realizovaly proces dokazování. Uplatnil tedy výhrady procesního (skutkového) charakteru, které neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Jeho konstantní obhajoba byla navíc jednoznačně vyvrácena provedenými důkazy, zejména věrohodnými výpověďmi poškozeného J. N. a svědka I. R., které nezůstaly osamoceny, ale byly podporovány výpověďmi svědků P. P. a T. M. Znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, byla potvrzena i verze poškozeného, že popsané zranění utrpěl v důsledku jediného úderu pěstí do obličeje. Námitky obviněného tak podle státní zástupkyně nelze mít za důvodné ani z věcného hlediska. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně, a aby tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný R. R. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Vyjadřující se státní zástupkyni je třeba přisvědčit potud, že v posuzovaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel primárně o výtky vůči rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů soudy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil na zpochybnění jejich skutkových závěrů, domáhal se zásadního přehodnocení (revize) skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu namítal vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že předmětný důvod dovolání uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94, přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 aj.). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.

Žádnou z výše uvedených závažných procesních vad však řízení v posuzované trestní věci zatíženo není.

K námitce dovolatele, že přes návrh obhajoby nebyl jako svědek před soudem vyslechnut také spoluvězeň D. B., je předně zapotřebí zdůraznit, že trestní řád nestanoví žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy zásadně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní důkazní stav rozšiřovat či doplňovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ten v dané trestní věci naplněn byl.

Trestní řízení samozřejmě ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout, nebo - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - alespoň vyložit důvody tohoto odmítavého postoje v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, tak v podstatě vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny důkazy, jež navrhly procesní strany (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí i v tomto směru jeho rozhodnutí respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

Z předloženého procesního spisu vyplývá, že obviněný navrhl výslech výše uvedeného svědka až v odvolacím řízení. Krajský soud v Plzni o tomto důkazním návrhu rozhodl přímo ve veřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019, a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat. Důvody, pro něž mu nevyhověl, pak podrobně a především ústavně konformním způsobem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09) vysvětlil na str. 2 písemného vyhotovení svého meritorního rozhodnutí. To tedy znamená, že navržený důkaz neopomněl a potud dovolatele v právu na obhajobu nikterak nezkrátil.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zároveň nelze dovodit, že by k reklamovaným skutkovým zjištěním dospěly po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedeného dokazování, nebo je dokonce založily na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Nutno zdůraznit, že již okresní soud se analýze obsahu jednotlivých důkazů, včetně posouzení věrohodnosti usvědčujících výpovědí poškozeného J. N. a svědka I. R., věnoval s maximální pečlivostí. Způsobu, jímž se vypořádal s obhajobou dovolatele spočívající na tezi, že se stíhaného skutku nedopustil on ale někdo jiný a že ho svědek R. ze msty označil za pachatele útoku na poškozeného vědomě nepravdivě, přitom nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu patřičně vypořádal také odvolací soud. Jestliže vůči okresním soudem zjištěnému skutkovému stavu věci neměl žádných výhrad, i on své stanovisko v daném ohledu odůvodnil v napadeném usnesení plně v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.).

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.

Kromě toho je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci obviněného R. R. k závěru, že jeho námitky ve skutečnosti nerespektují věcné zaměření dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí dovolání, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 1. 2020

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru