Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1567/2019Usnesení NS ze dne 29.01.2020

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Podvod
Úmysl nepřímý
Zpronevěra
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1567.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 206 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoníku

§ 209 odst. 1,3 tr. zákoníku

§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1567/2019-452

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání obviněného J. Š., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 10 To 58/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 2 T 109/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 2 T 109/2018, byl obviněný J. Š. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku [jednání pod bodem 1) a 2)] a zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku [jednání pod bodem 3)], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

1) v přesně nezjištěné době dne 16. září 2013, v XY, okr. Trutnov, v úmyslu podvodně získat finanční prostředky pro svou potřebu a tyto nevrátit, vylákal od podnikatele P. B., IČO: XY, se sídlem XY, finanční částku ve výši 186.000 Kč, a to na základě uzavřené smlouvy o půjčce ze dne 16.9.2013, kterou se zavázal uhradit nejpozději do 15.9.2014, finanční částka ve výši 186.000 Kč byla J. Š. převedena na jím uvedený bankovní účet vedený u České spořitelny a.s., č. XY dne 16.9.2013, přičemž předmětnou smlouvu o půjčce uzavřel i přesto, že si byl vědom své velmi špatné finanční situace, z důvodu několika set tisícových dluhů, a to z exekucí spisové značky 167EX3754/07, exekuční soud OS Hradec Králové, datum vydání usnesení 8.10.2007, peněžitá povinnost 50.479 Kč, 167EX13193/15, exekuční soud Okresní soud Hradec Králové, datum vydání usnesení 5.8.2009, peněžitá povinnost 1.500 Kč, 040EX2756/10, exekuční soud Okresní soud Hradec Králové, datum vydání usnesení 31.12.2010, peněžitá povinnost 11.864 Kč, dále z půjček, neoprávněně převzatých finančních prostředků a zpronevěřeného zboží v období od 15.12.2011 do 9.5.2012 od J. T., nar. XY ve výši 135.000 Kč, J. Š., nar. XY ve výši 85.000 Kč a L. M. ve výši 495.330 Kč; z čehož je zřejmé, že J. Š. měl již v době poskytnutí půjčky od poškozeného P. B. značné závazky, které nehradil a nemohl tak hradit ani tento závazek nový, přičemž do současné doby P. B. nesplatil z poskytnuté půjčky ani korunu, svým jednáním způsobil poškozenému podnikateli P. B., IČO: XY, se sídlem XY, celkovou škodu ve výši 186.000 Kč,

2) v přesně nezjištěné době dne 15. října 2013, v XY, okr. Trutnov, v úmyslu podvodně získat finanční prostředky pro svou potřebu a tyto nevrátit, vylákal od podnikatele P. B., IČO: XY, se sídlem XY, finanční částku ve výši 527.909 Kč, a to na základě uzavřené smlouvy o půjčce ze dne 15.10.2013, kterou se zavázal uhradit nejpozději do 15.9.2014, finanční částka ve výši 327.909 Kč byla J. Š. vyplacena hotově dne 15.10.2013, což J. Š. stvrdil svým podpisem na výdajový pokladní doklad číslo 13HV00555 ze dne 15.10.2013, a finanční částka ve výši 200.000 Kč byla J. Š. převedena na jím uvedený bankovní účet vedený u České spořitelny a.s., č. XY dne 16.10.2013, přičemž předmětnou smlouvu o půjčce uzavřel i přesto, že si byl vědom své velmi špatné finanční situace, z důvodu několika set tisícových dluhů, a to z exekucí spisové značky 167EX3754/07, exekuční soud OS Hradec Králové, datum vydání usnesení 8.10.2007, peněžitá povinnost 50.479 Kč, 167EX13193/15, exekuční soud Okresní soud Hradec Králové, datum vydání usnesení 5.8.2009, peněžitá povinnost 1.500 Kč, 040EX2756/10, exekuční soud Okresní soud Hradec Králové, datum vydání usnesení 31.12.2010, peněžitá povinnost 11.864 Kč, dále z půjček, neoprávněně převzatých finančních prostředků a zpronevěřeného zboží v období od 15.12.2011 do 9.5.2012 od J. T., nar. XY ve výši 135.000 Kč, J. Š., nar. XY ve výši 85.000 Kč a L. M. ve výši 495.330 Kč; z čehož je zřejmé, že J. Š. měl již v době poskytnutí půjčky od poškozeného P. B. značné závazky, které nehradil a nemohl tak hradit ani tento závazek nový, přičemž do současné doby P. B. nesplatil z poskytnuté půjčky ani korunu, svým jednáním způsobil poškozenému podnikateli P. B., IČO: XY, se sídlem XY, celkovou škodu ve výši 527.909 Kč,

3) v době od 17. září 2013 do 24. listopadu 2016, na přesně neustanoveném místě v Chorvatsku, z pozice ředitele společnosti Š. Z., se sídlem Vatroslava Jagiča 7, 230 00 Zadar, Chorvatsko, IČO: 110031931, DIČ: 80003962001 na základě ústní dohody odebíral od podnikatele P. B., IČO: XY, DIČ: XY, se sídlem XY, zboží za účelem jeho následného komisního prodeje v Chorvatsku, zboží odebíral částečně na faktury, kdy dle uvedeného ujednání na faktuře v bodě 2 - až do úplného zaplacení zůstává zboží majetkem podnikatele P. B., IČO: XY, se sídlem XY, avšak odebrané zboží uhradil částečně nebo nehradil vůbec a dané zboží nebo finanční prostředky získané z jeho prodeje, které byly v majetku podnikatele P. B., IČO: XY, DIČ: XY, se sídlem XY, si ponechal a to konkrétně:

dne 17.9.2013 dle dokladu číslo 13SV10312 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 44.441 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 30.9.2013 dle dokladu číslo 13SV10994 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 475.600 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 16.10.2013 dle dokladu číslo 13SV11036 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 25.080 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 23.11.2013 dle dokladu číslo 13SV12025 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 10.645 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 23.11.2013 dle dokladu číslo 13SV12026 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 11.462 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 26.11.2013 dle dokladu číslo 13SV12104 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 19.423 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 26.11.2013 dle dokladu číslo 13SV12105 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 92.526 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 27.11.2013 dle dokladu číslo 13SV12152 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 41.420 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 27.11.2013 dle dokladu číslo 13SV00336 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 2.007 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 27.11.2013 dle dokladu číslo 13SV12169 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 40 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 27.11.2013 dle dokladu číslo 13SV12183 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 25.530 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 28.11.2013 dle dokladu číslo 13SV12213 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 318 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 19.12.2013 odebral na fakturu číslo FV13011836 zboží v celkové výši 156.529 Kč, které v době splatnosti dne 2.1.2014 ani částečně neuhradil,

dne 26.2.2014 dle dokladu číslo 14SV01626 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 16.340 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 4.4.2014 odebral na fakturu číslo FV14003213 zboží v celkové výši 31.837 Kč, které v době splatnosti dne 18.4.2014 ani částečně neuhradil,

dne 4.4.2014 dle dokladu číslo 14SV03610 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 48.000 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 27.6.2014 dle dokladu číslo 14SV08495 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 117.159 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 1.7.2014 dle dokladu číslo 14SV08710 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 323.887 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 23.7.2014 dle dokladu číslo 14SV10057 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 2.508 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 23.7.2014 dle dokladu číslo 14SV10106 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 6.510 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 16.8.2014 dle dokladu číslo 14SV11467 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 189.963 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 26.8.2014 dle dokladu číslo 14SV11949 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 135 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 1.9.2014 dle dokladu číslo 14SV12234 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 12.051 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 17.9.2014 dle dokladu číslo 14SV12963 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 13.023 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 21.10.2014 dle dokladu číslo 14SV14190 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 170.515 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 24.10.2014 dle dokladu číslo 14SV14339 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 76.238 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 12.11.2014 dle dokladu číslo 14SV14908 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 34.321 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 31.12.2014 odebral na fakturu číslo FV14014961 zboží v celkové výši 774.454 Kč, které v době splatnosti dne 31.1.2015 ani částečně neuhradil,

dne 16.1.2015 dle dokladu číslo 15SV00349 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 5.597 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 16.1.2015 dle dokladu číslo 15SV00350 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 52.315 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 3.2.2015 dle dokladu číslo 15SV00905 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 172.071 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 15.4.2015 dle dokladu číslo 15SV04046 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 358.207 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 15.4.2015 dle dokladu číslo 15SV040959 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 30.047 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 16.4.2015 dle dokladu číslo 15SV04126 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 26.221 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 19.5.2015 odebral na fakturu číslo FV15005508 zboží v celkové výši 448.533 Kč, které v době splatnosti dne 2.6.2015 ani částečně neuhradil,

dne 29.5.2015 dle dokladu číslo 15SV06715 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 6.238 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 24.6.2015 dle dokladu číslo 15SV08337 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 369 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 24.7.2015 dle dokladu číslo 15SV10115 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 1.639 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 6.8.2015 odebral na fakturu číslo FV15009750 zboží v celkové výši 398.685 Kč, s dobou splatnosti 20.8.2015, které pouze částečně uhradil ve výši 267.790 Kč a zbývající částku 130.895 Kč neuhradil,

dne 7.8.2015 dle dokladu číslo 15SV11045 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 16.861 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 7.8.2015 dle dokladu číslo 15SV11050 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 20.484 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 24.2.2016 dle dokladu číslo 16SV02118 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 12.237 Kč, které ani částečně neuhradil,

dne 10.3.2016 dle dokladu číslo 16SV02938 odebral ke komisnímu prodeji zboží v celkové výši 36.782 Kč, které ani částečně neuhradil,

svým jednáním způsobil celkovou škodu poškozenému podnikateli P. B., IČO: XY, se sídlem XY, ve výši 4.040.458 Kč; a dne 24.11.2016 rozhodl Obchodní soud v Zadaru v Chorvatsku o vymazání předmětu registrace Š. Z. pro obchod v konkurzu se sídlem Zadaru, Vatroslava Jagiča 7, IČO 110031931, DIČ 80003962001, čímž bylo podnikání J. Š., nar. XY, pod hlavičkou společnosti Š. Z. v Chorvatsku ukončeno.

Okresní soud v Trutnově za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku podle § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 5 T 132/2015. Za zločin zpronevěry uložil tento soud obviněnému podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. B., IČ: XY, se sídlem XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 2 T 109/2018, podali obviněný a poškozený P. B. odvolání. Obviněný odvolání směřoval do výroku o vině a trestu. Poškozený podal odvolání do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 10 To 58/2019, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 10 To 58/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do výroku o vině a trestu z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se soudy nižší instance nevypořádaly řádně s jeho obhajobou.

Následně obviněný výslovně uvádí, že pokud jde o důvody dovolání, tak odkazuje na svou výpověď učiněnou před soudem prvního stupně, jakož i na závěrečný návrh obhájce. Posléze velmi podrobně poukazuje na svoji obhajobu, zdůrazňuje, že nikdy nepopíral svůj dluh vůči poškozenému, který byl zajištěn směnkami. Popírá ovšem úmysl poškozeného podvést a spáchání trestného činu zpronevěry, což podle jeho názoru potvrdil i poškozený během své výpovědi u hlavního líčení. Poukazuje na vyjádření poškozeného o vložení svých prostředků do jeho podnikání v Chorvatsku (obviněného), když tyto prostředky bral jako vklad nebo kapitál do rozvoje jeho společnosti, přičemž poškozený si byl vědom, jak probíhá jeho podnikání (obviněného). Zdůrazňuje, že poškozeného nelze považovat za naivního člověka, jak naznačuje soud druhého stupně, naopak tento je zkušeným podnikatelem. K podanému dovolání obviněný přikládá prohlášení poškozeného a bývalé zaměstnankyně B. V. Namítá, že poškozený věděl, že z prodeje jeho zboží se hradily náklady spojené s propagací firmy, náklady spojené s účastí na výstavách apod. Obviněný tvrdí, že nešlo o podvodné jednání za zády poškozeného, nýbrž o činnost, kdy oba předpokládali, tedy on a poškozený, že začátky spojené s podnikáním budou finančně nákladnější a obtížnější, když oba ovšem očekávali, že časem dojde ke splacení veškerých pohledávek poškozeného. Ve vztahu k podanému trestnímu oznámení poškozeným uvádí, že bylo podáno z důvodu, že se stal nekontaktní, když poškozený takto jednal i na doporučení svého daňového poradce.

Stran skutku pod bodem 3) namítá, že na řadě dodacích listů byla uvedena adresa, na které nikdy nebydlel. Na uvedené adrese pobýval jeho otec J. Š., který byl rovněž společníkem ve firmě Š. Z. Obviněný rovněž objasňuje, z jakých důvodů neinformoval poškozeného o své majetkové situaci a nařízených exekucích, když podnikání v Chorvatsku bral jako možnost vypořádat svoje dluhy. Samotná skutečnost neinformování poškozeného o své finanční situaci nepředznamenává podvodný úmysl.

Následně namítá neprokázání zpronevěry zboží poskytnutého poškozeným. Uvádí, že např. opakovaně poukazoval na nestandardní konkurzní řízení v Chorvatsku proti jeho společnosti Š. Z. a že toto se jeví jako předem plánované. Důvodem konkurzu byla skutečnost, že jeho společnost vyhrála výběrové řízení na dodání 30 kusů elektrických tříkolek na svoz komunálního odpadu pro městskou firmu Čistoča Zadar, které jeho firma dodala, ovšem nedostala za ně zaplaceno, takže neměl na zaplacení DPH. Proto došlo k zahájení konkurzu. Správce konkurzní podstaty poté nechal odvést kola a další nemalý majetek společnosti ze skladu a jiných míst včetně účetnictví, přičemž konkurz byl ukončen prakticky za jeden den s tím, že údajně nebyl zajištěn žádný majetek společnosti. Nestandardní konkurzní řízení je v současné době šetřeno policií Chorvatska, přičemž o výsledku nebyl stále zpraven. Neztotožňuje se se závěrem soudu prvního stupně o zamítnutí jeho návrhu doplnění dokazování o zprávy o průběhu konkurzu.

Dovolatel zdůrazňuje, že o tom, že jeho jednání nebylo vedeno nekalými úmysly, svědčí i skutečnost, že za pohledávky společnosti ručil jako fyzická osoba a prostřednictvím směnek dalších osob, které mu byly blízké. Jeho přítelkyně paní Š. dokonce směnečnou pohledávku již uhradila. Tvrdí, že kdyby měl v úmyslu poškozeného podvést nebo zpronevěřit jeho finanční prostředky a nic poškozenému nezaplatit, neručil by za dluh a ani osoby mu blízké.

V neposlední řadě obviněný zmiňuje skutečnost, že byl vydán orgány v Chorvatsku do České republiky pouze za účelem výkonu trestu uloženého mu Okresním soudem v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 5 T 132/2015. Dává proto na zvážení, zda bylo jeho trestní stíhání v projednávané věci přípustné s ohledem na zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Připouští, že se vzdal práva na uplatnění zásady speciality ve smyslu § 198 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona, nicméně učinil tak s vědomím, že se žádné jiné trestné činnosti v České republice nedopustil. Podle názoru obviněného byl zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 1 NZO 1061/2019, nejprve shrnul průběh trestního řízení, uplatněný dovolací důvod a argumenty dovolatele.

Státní zástupce zastává názor, že námitky obviněného ohledně zpochybnění subjektivní stránky stíhaných trestných činů je sice možno pod vytýkaný dovolací důvod podřadit, přisvědčit jim však nelze. Stran námitek trestného činu podvodu uvádí, že pokud je úmysl pachatele vrátit peníze závislý na budoucí nejisté události, ke které může, ale nemusí dojít, pak pachatel jedná s vědomím, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že k takovému porušení dojde, je s tím srozuměn. Z pohledu tohoto závěru zdůrazňuje, že obviněný věděl o svých tristních finančních poměrech, dluzích a neschopnosti splácet, nicméně tyto skutečnosti poškozenému zamlčel. V okamžiku přebírání půjček neměl žádné jiné příjmy a spoléhal výlučně na nejistou budoucí událost (eventuální rozjezd podnikání a generování zisku, z něhož by pohledávky hradil). Dle názoru státního zástupce obviněný naplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu, když ovšem tak učinil spíše v alternativě „zamlčení podstatných skutečností“ a nikoli soudem tvrzeným „uvedením v omyl“. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost vystavených směnek, když tyto pokrývaly pouze část závazků a vyjma platby svědkyně Š.navíc nebylo nic dalšího poškozenému uhrazeno.

Pokud jde o zločin zpronevěry, státní zástupce připomíná, že obligatorním znakem objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu je, že dojde ke svěření cizí věci pachateli (faktická moc nad věcí a možnosti dispozice). Za svěřenou cizí věc se považuje i věc, která se dostane do moci pachatele na základě kupní smlouvy, pokud je sjednána výhrada vlastnického práva jako zajišťovací institut, na jehož základě předaná věc zůstává ve vlastnictví prodávajícího do zaplacení kupní ceny kupujícím. Současně odkazuje na konstantní judikaturu, podle které za svěřenou věc je třeba považovat i výtěžek (peníze), který byl za svěřenou věc získán (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 4 Tz 73/2001). Následně shrnul podstatu komisního prodeje zboží obviněným, který přebíral zboží od poškozeného, které zůstalo až do okamžiku zaplacení kupujícím majetkem poškozeného. Dovolatel, který zboží převzal a následně prodal, byl povinen utržené peníze vyjma dohodnuté odměny vrátit zpět poškozenému a nikoli je ve svůj prospěch použít na jiný účel, když byl povinen i vrátit neprodané zboží. Státní zástupce pak doplnil, že takový závěr je možno učinit jen v případě zboží, za které obviněný skutečně dostal zaplaceno. Pokud by byla pravdivá námitka obviněného o neuhrazení části zboží, konkrétně 30 ks elektrických tříkolek, tvoří taková skutečnost jen nepoměrně menší část celkového jednání vymezeného v bodě 3) rozsudku a eventuální ponížení škody by nemělo žádný vliv na právní kvalifikaci stíhaného jednání a postavení obviněného.

Mimo vytýkaný dovolacího důvod stojí podle státního zástupce námitky obviněného o nedostatečném rozsahu provedeného dokazování a jeho vydání do České republiky pouze za účelem výkonu dříve uloženého trestu. Soud prvního stupně se vyjádřil k důvodům neprovedení všech požadovaných důkazů, když jejich neprovedení zdůvodnil jejich nadbytečností. Konstatuje, že i z pohledu judikatury Ústavního soudu nadbytečnost důkazu vadu opomenutých důkazů nezakládá (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01). K výhradě vztahující se k vydání obviněného do České republiky uvádí, že ji je nutno považovat za lichou, neboť obviněný byl řádně poučen a uplatnění zásady speciality se výslovně vzdal. Jeho stíhání a odsouzení v České republice tedy nic nebránilo.

V závěru vyjádření státní zástupce navrhl alternativní petit rozhodnutí Nejvyššího soudu. Buď dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné v případě, že námitka o nezaplacení části zboží v bodě 3) rozsudku neodpovídá skutečnosti, anebo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítnout s tím, že jeho projednání by nemohlo ovlivnit postavení dovolatele a řešená otázka není po právní stránce zásadního významu, jestliže se námitka dovolatele o nezaplacení zboží pod bodem 3) rozsudku zakládá na pravdě. Současně uvedl, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, když za právně relevantním způsobem uplatněnou argumentaci lze považovat námitky stran zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve vztahu k trestným činům, kterými byl obviněný uznán vinným.

Ve vztahu ke zbývající argumentaci týkající se naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uvést, že obviněný jen nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, zejména vyjadřuje nesouhlas s rozsahem dokazování, s hodnocením výpovědi poškozeného a s postupem orgánů činných ve vztahu ke vzdání se práva na uplatnění zásady speciality. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, který obviněný ani nenamítá, v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů byl obviněný uznán vinným. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 7-8, bod 8. – 9. rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, když ovšem neodkázal pouze na jeho rozhodnutí, nýbrž rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 5-6, bod 12. – 17. usnesení soudu druhého stupně), byť lze připustit, že poněkud stručněji.

Bez ohledu na tento závěr přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné se některými námitkami obviněného, které nenaplňují zvolený dovolací důvod, zabývat podrobněji. Obviněný se především dovolává tzv. opomenutých důkazů, když namítá, že soudy si měly opatřit podrobnější zprávu o průběhu konkurzu firmy Š. Z., v Chorvatsku, včetně účetnictví této firmy a zprávy o výsledku šetření policie v Chorvatsku. Zde považuje Nejvyšší soud za vhodné předestřít některá obecná východiska týkající se problematiky tzv. opomenutých důkazů. Tzv. opomenuté důkazy lze obecně charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, že navrhovaný důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).

V dané souvislosti je vhodné uvést, že za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o tzv. opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013). O takovou situaci se v dané věci jedná. Soud prvního stupně totiž neprovedení shora navržených důkazů řádně zdůvodnil, když tyto návrhy na doplnění dokazování zamítl z důvodu nadbytečnosti (viz str. 8-9, bod 10. rozsudku soudu prvního stupně), neboť z Chorvatska byly v rámci přípravného řízení vyžádány listiny ohledně průběhu konkurzu, kdy z těchto listin vyplynulo, jakým způsobem konkurzní řízení proběhlo včetně jeho výsledku.

Obecně z pohledu argumentace obviněného je nezbytné zdůraznit, že dokazování nemůže být procesem bezbřehým, v němž by bylo nutné provést všechny navrhované důkazy, které mají s projednávanou věcí jakoukoli souvislost, meze dokazování jsou zákonem nastaveny v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. tak, že orgány činné v trestním řízení, tedy i soud, mají povinnost zjistit takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodování, o což se v tomto případě jedná. Předmětné povinnosti soudy v dané věci nepochybně dostály.

Nejvyšší soud rovněž nemůže přisvědčit námitce obviněného o nepřípustnosti jeho trestního stíhání v České republice po vzdání se zásady speciality s tvrzením, že se vzdal zásady speciality za situace, kdy nevěděl o trestním stíhání v České republice. Především je třeba zdůraznit, že tato námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Obecně je třeba uvést, že z dikce zákonného ustanovení § 85 odst. 1 písm. c), odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci, ve znění pozdějších předpisů, platí, že vydaná osoba nemůže být zbavena osobní svobody, nemůže na ni být podána obžaloba nebo návrh na potrestání, vedeno proti ní trestní stíhání před soudem, ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před vydáním, než pro který byla vydána, ledaže v řízení o svém vydání v cizím státu se vzdala práva na uplatnění zásady speciality všeobecně nebo ve vztahu ke konkrétnímu skutku. Jestliže se vydaná osoba nevzdala práva na uplatnění zásady speciality podle odst. 1 písm. c) a připouští-li to mezinárodní smlouva nebo právo cizího státu, předseda senátu a v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce ji vyslechne za přítomnosti obhájce a poučí ji o možnosti vzdát se práva na uplatnění zásady speciality všeobecně nebo ve vztahu ke konkrétnímu skutku, jakož i o důsledcích tohoto prohlášení. Toto prohlášení nelze vzít zpět.

Z předloženého spisového materiálu je patrné, že obviněný se vzdal práva zásady speciality všeobecně. Zde je nutno podotknout, že obviněný byl řádně poučen o svých právech v řízení při jeho vydání z Chorvatska na základě evropského zatýkacího rozkazu k výkonu trestu do České republiky, jenž mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 5 T 132/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 12 To 73/2016 (č. l. 124-133). Tato skutečnost je patrná z usnesení Krajského soudu v Zadaru ze dne 15. 9. 2018, sp. zn. 2 Kir-Eun-5/18 (č. l. 293-294). Současně je třeba zdůraznit, že při soudním jednání o vydání měl obviněný obhájce, který se tohoto jednání zúčastnil a který jako osoba práva vzdělaná a vysoce erudovaná měl svého klienta s jeho právy a povinnostmi seznámit a vysvětlit mu případné následky jeho rozhodnutí. Lze tedy uzavřít, že jestliže byl obviněný vydán z ciziny do České republiky pro účely výkonu trestu a při vydání se vzdal práva na uplatnění zásady speciality, tak bylo jeho trestní stíhání v nyní projednávané věci přípustné (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 11 Tz 62/2009).

Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě doplnit, že námitka přípustnosti trestního stíhání ve vztahu k uplatnění zásady speciality ve smyslu zákona o mezinárodní justiční spolupráci by obecně byla podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., která spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, nikoliv tedy pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Stran námitek vztahujících se k prokázání zavinění zločinů mu kladených za vinu, tj. zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, ve formě eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti.

Nejvyšší soud předně podotýká, že samotné posouzení formy zavinění podle § 15 tr. zákoníku nebo § 16 tr. zákoníku, je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu a jako takové je podřaditelné pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný zpochybňuje existenci zavinění ve formě úmyslu, které se vztahuje k základům trestní odpovědnosti fyzické osoby, byť část námitek je procesní povahy, když obviněný záměrně ignoruje skutková zjištění soudů nižších stupňů ohledně jeho faktické finanční situace v době uzavírání předmětných smluv o půjčce ze dne 16. 9. 2013 a 15. 10. 2013.

Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit následující. Obecně je třeba uvést, že zavinění se chápe jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dán v době činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15) a nedbalost (§ 16), přičemž závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Jinak vyjádřeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. U trestného činu podvodu, jakož i trestného činu zpronevěry, se v případě základní skutkové podstaty vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nevyžaduje se tedy existence přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V předmětné věci soudy nižších stupňů uzavřely, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém (viz str. 9, bod 11. rozsudku soudu prvního stupně).

U nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jenž byl u obviněného shledán, platí, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah (viz shora) ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015, či ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1272/2010). Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně (trestním zákoníku – srov. § 110 tr. zákoníku) může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). Jinak vyjádřeno, při eventuálním úmyslu tedy pachatel svým jednáním zásadně míří na jiný účel, jehož nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení nebo ohrožení určitého právního statku, zákonem chráněného.

Ze shora naznačených hledisek bylo přistoupeno k argumentaci obviněného. O zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne značná škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Značnou škodou se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 500 000 Kč. Zároveň platí, že podvodné jednání může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (např. pachatel při uzavírání leasingové smlouvy neuvedl, že z jeho příjmů jsou již na základě exekuce prováděny podstatné srážky a že v důsledku toho nebude schopen splácet splátky stanovené leasingovou smlouvou – srov. R 47/2002; dále viz R 36/2006). Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že si je druhá strana mohla zjistit, resp. že pokud by jí byly uvedené podstatné skutečnosti známé, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala.

Jinak vyjádřeno v případě trestného činu podvodu se úmysl pachatele jiného podvést váže k okamžiku uzavírání předmětných smluv o půjčce, když pachatel v té době jedná s úmyslem půjčené peníze buď vůbec nevrátit, nebo nevrátit je ve smluvené době, nebo musí alespoň jednat s vědomím, že peníze ve stanovené lhůtě nebude moci vrátit. Jestliže by až následně po uzavření smlouvy o půjčce vznikly na straně pachatele překážky, které by mu bránily splnit závazek ze smlouvy o půjčce a které by nemohl předpokládat v době uzavírání smlouvy, ale ani je předvídat, pak by jeho jednání nebylo možno posoudit jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku (srov. R 54/1967, R 15/1969, R 56/1994, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 3 Tdo 941/2011). O takový případ se v dané věci nejednalo, jak bude rozvedeno dále.

Z pohledu zvolené argumentace lze přisvědčit námitce obviněného, že pouhé nesplácení půjčky vlivem počínajícího podnikání by samo o sobě nemohlo vést k závěru, že měl v úmyslu poškozeného v době uzavírání předmětných smluv o půjčce podvést. Přesto nelze argumentaci obviněného přisvědčit v tom směru, že by byla důvodná. Obviněný totiž zcela pomíjí skutková zjištění soudů nižších stupňů, která jsou vyjádřena v popisu skutku a ze kterých vyplývá eventuální úmysl obviněného poškozeného podvést. Soudy nižších stupňů nedovozují závěr o úmyslu obviněného poškozeného podvést jen z té skutečnosti, že půjčku neuhradil, nýbrž z dalších skutečností, které vyplynuly z provedeného dokazování, přičemž následně na podkladě komplexního hodnocení provedených důkazů dospívají k závěru, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Skutečně nelze pominout některé objektivně zjištěné skutečnosti, zejména to, že obviněný úmyslně při sjednávání smlouvy o půjčce záměrně zatajil poškozenému svoji reálnou finanční situaci, že je proti němu vedeno více exekučních řízení v celkové výši 1 640 666,20 Kč (č. l. 220), které nejsou uhrazeny. Je tedy nepochybné, že obviněný v době uzavírání předmětných smluv o půjčce poškozenému zatajil podstatné skutečnosti důležité pro uzavření předmětných smluv o půjčce, které by s nejvyšší pravděpodobností vedly k tomu, že by ze strany poškozeného k poskytnutí půjčky nedošlo, popř. za jiných podmínek, anebo by sice došlo, ale již s vědomím poškozeného o finanční situaci obviněného, když za takového stavu by se pak obviněný nedopustil trestného činu podvodu, neboť by poškozený o možnostech nesplacení půjčky věděl a neučinil žádné preventivní kroky, aby k tomuto nedošlo. Nicméně taková situace nenastala, neboť obviněný poškozenému záměrně zamlčel svoji finanční situaci s ohledem na nařízené exekuce dosahující výše 1 640 666,20 Kč, když je nepochybné, že neměl jiné zdroje příjmu, ze kterých by mohl půjčky reálně hradit, když již nebyl schopen hradit nařízené exekuce a jediný zdroj příjmu představovaly nejisté budoucí zdroje z podnikání, které by měly být natolik výnosné, že by umožňovaly obviněnému hradit jeho životní potřeby, půjčky obviněného vůči poškozenému a nařízené exekuce.

Lze tedy uzavřít, že eventuální úmysl obviněného není dovozován z prostého nezaplacení půjček, ale z důvodů shora nastíněných a vyjádřených v popisu, když obviněný poškozenému záměrně nesdělil informace týkající se jeho finanční situace v době sjednávání smluv o půjčce a tím dosáhl toho, že s ním byly smlouvy přes jeho velmi tíživou finanční situaci uzavřeny. Je tomu tak proto, že za zamlčení podstatných údajů je totiž třeba považovat nepochybně údaje o celkové finanční situaci obviněného v době sjednávání smluv o půjčce (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1037/2015), když uvedený údaj se totiž vztahuje ke schopnosti uhradit poskytnutou půjčku do budoucna, takže se jedná o podstatný údaj pro uzavření smlouvy o půjčce. Obviněný si pak vzhledem ke své tíživé finanční situaci v době uzavírání předmětných půjček musel být vědom přinejmenším toho, že peníze nebude moci ve stanovené době vrátit a byl s tím srozuměn. Lze proto uzavřít, že uplatněné námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora rozvedené skutečnosti pak Nejvyšší soud musí přisvědčit názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že k naplnění skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku došlo „zamlčením podstatných skutečností“ a nikoliv soudem tvrzeným „uvedením v omyl“. Nicméně na právní kvalifikaci jednání obviněného, jakož i výrok o vině a trestu, nemá tato skutečnost žádný vliv, a proto tato jistá nepřesnost nevyžaduje zrušení předmětného rozhodnutí v rámci dovolání.

Za nerelevantní námitku nekorespondující se zvoleným dovolacím důvodem je pak třeba považovat argumentaci obviněného stran zajištění předmětných půjček prostřednictvím směnek jeho osobou a jemu blízkých osob. Jedná se opětovně o námitku do způsobu hodnocení důkazů. Zde je na místě zdůraznit, že směnka představuje v praxi běžný instrument, která se používá k zajištění dluhů, a právě jejich uzavření mělo nepochybně v poškozeném snížit obavu z toho, že dluh nebude uhrazen. Z pohledu argumentace obviněného je nezbytné uvést, že směnky nepokrývaly celý jeho závazek vůči poškozenému, když obviněný si navíc v době uzavírání předmětných směnek musel být vědom skutečnosti, že vzhledem ke své faktické finanční situaci (vedená exekuční řízení) budou jím uzavřené směnky prakticky nedobytné, což se také stalo. Ohledně dalších osob, které za dluh obviněného ručily prostřednictvím směnek, je třeba uvést, že o dobytnosti dluhu prostřednictvím směnek svědčí skutečnost, že v době trestního řízení před soudy nižších stupňů nebylo jejich prostřednictvím nic uhrazeno s výjimkou směnky svědkyně Š., která uhradila 200 000 Kč poškozenému na základě podepsané směnky, avšak v rámci výpovědi před soudem prvního stupně uvedla, že kdyby věděla o nesplácení exekucí obviněným, směnku by nepodepsala. K tomuto je pak vhodné dále podotknout, že i z výpovědi této svědkyně vyplývá, že chod domácnosti musela financovat ze svých zdrojů, neboť podnikání bylo prodělečné od počátku, což nakonec pokresluje zcela neutěšenou finanční situaci obviněného v době uzavírání předmětných smluv o půjčce.

Ve vztahu k druhému trestnému činu, kladenému mu za vinu, a to zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku obecně platí, že tohoto se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu (nejméně částky 500 000 Kč). Cizí věcí se rozumí věc, která nenáleží pachateli, tedy není v jeho vlastnictví, když za svěřenou pachateli se považuje, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení tedy představuje takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2006-2016). Za svěřenou cizí věc se v obecné rovině považuje i věc, která se dostane do moci pachatele na základě závazkového právního vztahu, např. kupní smlouvy, pokud je sjednána výhrada vlastnického práva jako zajišťovací institut, na jehož základě předaná věc zůstává ve vlastnictví prodávajícího do zaplacení kupní ceny kupujícím, totéž platí u smlouvy o zápůjčce, smlouvy o půjčce atd., jako v projednávaném případě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001 sp. zn. 4 Tz 73/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 43/2001). Za svěřenou věc je třeba považovat i výtěžek (peníze), který byl za svěřenou věc získán. Takový výtěžek je totiž ekvivalentem prodané svěřené věci, a dokud nebyl předán osobě, která věc pachateli svěřila, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a požívá také stejné právní ochrany. Věci svěřené jsou jak hotové cizí peníze, tak i cizí peněžní prostředky na účtu, na které se též vztahují ustanovení o věcech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2004, sp. zn. 5 Tdo 443/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1365/2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 4 Tz 73/2001).

V dané věci měl obviněný podle skutkových zjištění zpronevěřit zboží odebrané od poškozeného za účelem jeho následného komisního prodeje v Chorvatsku, když podle ujednání mezi obviněným a poškozeným předmětné zboží až do úplného zaplacení zůstávalo majetkem poškozeného, přičemž obviněný odebrané a následně prodané zboží uhradil buď jen částečně, nebo jej neuhradil vůbec, přičemž si takto ponechal zboží a finanční prostředky náležející poškozenému v celkové výši 4 040 458 Kč. I v případě tohoto zločinu podle soudů nižších stupňů obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tento závěr podle Nejvyššího soudu odpovídá provedenému dokazování. Především je třeba zdůraznit, že obviněný nezpochybňuje, že zboží převzal a poškozenému neuhradil, když se hájí tím, že peníze za utržené zboží následně investoval zpět do podnikání se souhlasem poškozeného. Z pohledu obhajoby obviněného je třeba uvést, že se jedná o tvrzení obviněného, které poškozený nepotvrdil, když z jeho výpovědi je zřejmé, že obviněného o úhradu dodaného zboží upomínal. O tom, že poškozený nesouhlasil s tím, aby mu zboží nebylo ze strany obviněného po jeho prodeji uhrazeno, nakonec svědčí i skutečnost, že po celou dobu jejich smluvního vztahu nedošlo ke změně jejich vztahu v tom smyslu, že by bylo změněno ujednání o tom, že zboží je do úhrady majetkem poškozeného, což by bylo zcela logické, pokud by poškozený chtěl investovat ze svých prostředků do podnikání poškozeného, popř. by celou situaci řešili např. smlouvou o investicích nebo např. další smlouvou o půjčce či odložení splatnosti zboží apod. Navíc nelze pominout ani následné jednání obviněného, který předtím, než přestal být kontaktní, prodal svoje zastoupení firmy a poškozeného o tom neinformoval. Zde je na místě zdůraznit, že podstatou komisního prodeje je, že majitel (komitent) nabízí své zboží k prodeji prostřednictvím obchodníka (prodejce, komisionáře), avšak zboží zůstává až do zaplacení zákazníkem majetkem prvotního majitele. Obchodník je pak v podstatě jen jakýmsi zprostředkovatelem obchodní transakce. V projednávaném případě obviněný měl působit jen jako zprostředkovatel mezi poškozeným a koncovým zákazníkem, přičemž částky získané prodejem po odečtení sjednané odměny měl odevzdat poškozenému, a nikoliv použít ve svůj prospěch, a rovněž neprodané zboží vrátit poškozenému jako vlastníkovi, což neučinil. Jinak vyjádřeno obviněný, přestože věděl, že utržené finanční prostředky za prodané zboží po odečtení sjednané odměny či neprodané zboží musí předat poškozenému, tyto poškozenému úmyslně nepředal, naopak si je ponechával. Tato skutečnost svědčí o tom, že obviněný měl v úmyslu přinejmenším na delší dobu, popř. trvale, vyloučit poškozeného z dispozice s těmito finančními prostředky, popř. zbožím a tyto si svévolně ponechal. V dané souvislosti je vhodné ještě připomenout, že trestného činu zpronevěry se může dopustit i pachatel, který si přisvojil cizí svěřenou věc tím, že v rozporu s účelem, k němuž mu byla svěřena, ji odmítá vydat vlastníkovi, resp. svěřiteli a svévolně si ji ponechá. Proto lze námitku obviněného považovat za zjevně neopodstatněnou. Poškozenému tak způsobil vědomě a úmyslně značnou škodu ve výši 4 040 458 Kč.

Ve vztahu k námitce obviněného týkající se skutečnosti, že na některých dodacích listech byla uvedena adresa, na které se zdržoval jeho otec, nikoliv on, je třeba uvést, že takto vznesená námitka je zcela irelevantní. Pro prokázání viny, jakož i naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, není rozhodná adresa uvedená na předmětných dodacích listech, nýbrž faktické převzetí zboží. Z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný si zboží na základě těchto dodacích listů převzal a měl možnost s ním dále disponovat, což také učinil a což také nezpochybňuje.

Pokud obviněný namítá, že mu chorvatská společnost nezaplatila za elektrické tříkolky, musí Nejvyšší soud konstatovat, že z předloženého trestního spisu Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 2 T 109/2018, není tato skutečnost zřejmá. Obiter dictum je nutné konstatovat, že i v případě prokázání pravdivosti tvrzené námitky, by tato skutečnost neměla vliv na právní posouzení skutku a prokázání viny obviněného a ani by nedošlo k zásadnímu ovlivnění jeho postavení či zmírnění trestu odnětí svobody, neboť naznačená skutečnost by snížila pouze výši škody, a to jen nepatrně (mělo se jednat o 30 ks), a jednání obviněného by i přesto bylo kvalifikováno jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.

Vzhledem ke shora uvedenému lze mít za to, že obviněný uplatnil dovolací námitky, které zčásti nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod a zčásti je lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, když v této části jsou zřejmě neopodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 1. 2020

JUDr. Marta Ondrušová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru