Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 156/2020Usnesení NS ze dne 18.02.2020

HeslaTýrání osoby žijící ve společném obydlí
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.156.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1556/20


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 156/2020-1542

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2020 o dovolání obviněného P. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2019 č. j. 12 To 194/2018-1485 v trestní věci vedené Okresním soudem v Mělníku pod sp. zn. 19 T 5/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 2. 2018 č. j. 19 T 5/2017-1301 byl obviněný P. S. (dále také jen obviněný nebo dovolatel) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku [za jednání uvedené pod bodem I./1)] a pokusem přečinu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 21 odst. 1 tr. zákoníku [za jednání uvedené pod bodem I./2)], jichž se dopustil tím, že

I.

1) od srpna roku 2012 do 21. 3. 2016, po dobu, kdy byl ve vztahu s poškozenou E. M., narozenou XY, se kterou v té době žil ve společném obydlí v bytě v XY, ul. XY a v rodinném domě v XY, soudní okres XY, poškozené opakovaně před dětmi vulgárně nadával, přičemž jí označoval krávou, sviní, línou vší a podobně, dále ji několikrát fyzicky napadl, přičemž ji při hádkách povalil na zem a kopnul do ní, jedenkrát ji tímto způsobem napadl i v době, kdy byla v pátém měsíci těhotenství, v několika dalších případech ji fackoval, kdy údery vedl do oblasti obličeje a dolních končetin, přičemž v jednom případě měla poškozená u sebe syna AAAAA (pseudonym), kterého tak také udeřil do obličeje, a jednou ji také ujel, když poškozená v těhotenství při společné jízdě vozidlem vystoupila a začala zvracet, přičemž musela poškozená jít směrem na zastávku, než se pro ni obžalovaný vrátil, k soužití ve společné domácnosti dále poškozené dával řadu příkazů a zákazů, musela věšet prádlo jen na určené místo a nesměla je věšet na pozemku obviněného, nesměla zajistit bezpečnostními pojistkami nábytek, aby nedošlo ke zranění dětí, nebo přemisťovat v domácnosti věci, kterými by mohly být děti ohroženy, nesměla používat ploténky na vařiči, které nebyly napájeny ze solárního panelu, tyto jí vypínal před dovařením jídla, nesměla topit v koupelně v době, kdy byl syn BBBBB (pseudonym) novorozený a v koupelně bylo chladno, nesměla prát prádlo mimo dobu, kdy bylo možné užívat energii ze solárních panelů, někdy jí také schovával v domě její věci a zamykal některé části domu, aby do nich neměla přístup, když došlo ke zranění syna AAAAA, tak odmítl poškozené pomoci odvézt ho na vyšetření k lékaři, přestože poškozená neměla prostředky k tomu, aby to mohla udělat sama, dále kvůli problémům ve společném soužití, kdy se s obviněným nedokázali dohodnout, bral poškozené syna a neřekl jí, kdy jí ho vrátí, dále když při předávání dítěte byly problémy a požádala proto o předběžné opatření soudu, ve kterém byla stanovena úprava styku otce se synem, tak jí vyhrožoval, že si najde náhradní matku, dále vyměnil v její nepřítomnosti zámky u bytu v XY a řekl jí, že jestli chce někde bydlet, tak s ním a se synem v XY, do bytu v XY ji pak již nepustil, nedal jí její věci a poškozená byla nucena najít si náhradní bydlení, dne 14. 2. 2016 na poškozenou vylil hrnek kávy, když jej rozzlobilo, že kávu trochu vylila, po dobu jejich soužití se četnost fyzického napadání měnila, kdy v některých obdobích to bylo i víckrát do měsíce a v obdobích, kdy společně netrávili tolik času i několik měsíců k napadení nedošlo, po fyzickém napadení měla poškozená na těle modřiny, se kterými nikdy nevyhledala lékařské ošetření, prožitá psychická traumata pak vedla k rozvoji posttraumatické stresové poruchy,

2) dne 17. 4. 2016 v 00:38 hod. prostřednictvím služby uschovna.cz uložil z IP adresy XY zásilku s kódem XY obsahující jediný soubor s názvem XY, se 167 stranami vyfotografovaných dokumentů z trestního spisu KRPS-350090/TČ-2015-010671-OK vedeného Oddělením služby kriminální policie a vyšetřování v Mělníku s osobními údaji poškozených: E. M., narozená XY, nezletilý AAAAA narozený XY a nezletilý BBBBB, nar. XY a svědků: M. Z., narozená XY, L. R., narozená XY, J. S., narozená XY, J. S., narozená XY, E. S., narozená XY, L. V.., narozená XY, M. B., narozen XY, M. T., narozen XY, obsahující jejich výpovědi, opatření o přibrání znalců ke zkoumání duševního stavu E. M. a údaje o telekomunikačním provozu telefonu E. M., lékařské zprávy E. M., zprávu Informačního a poradenského centra ROSA ve věci paní E. M. (centrum pro týrané a osamělé ženy) a zprávy z Odborů sociální péče o děti, kdy tuto zásilku adresoval příjemci V. R., narozená XY, na e-mail XY a jako e-mail odesílatele uvedl XY, avšak příjemce V. R. e-mail s odkazem na zásilku smazala,

tedy úmyslně neoprávněně zpřístupnil informace v trestním spise obsažené V. R., umožnil jí tak získat osobní údaje poškozených, aby způsobil vážnou nemajetkovou újmu na právech a oprávněných zájmech, zejména pověsti, E. M., narozené XY, jelikož neoprávněně zpřístupnil citlivé osobní údaje o intimních záležitostech z jejího osobního života, které byly patrné zejména z výpovědí a také z lékařských zpráv, čímž chtěl E. M. zdiskreditovat a ztížit její společenské postavení, když jeho snahou bylo vzbudit v jeho okolí dojem, že E. M. je nevěrohodná, nekompetentní a psychicky labilní člověk až blázen a člověk, se kterým se nedá žit, navíc použil e-mail E. M. a předstíral tím její chování a úmysl, avšak ke způsobení uvedené nemajetkové újmy nedošlo, neboť V. R. uvedený e-mail s přístupovými údaji k zásilce smazala.

Za to byl obviněný podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvaceti šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena i povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené E. M., narozené XY, bytem XY, částku ve výši 100 000 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy pak byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Současně byl obviněný týmž rozsudkem podle § 226 písm. a), písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mělníku ze dne 30. 6. 2017, sp. zn. Zt 81/2016, pro skutek, že

II.

1) v XY č. p. XY, dne 12. 10. 2015 v době nejméně od 17:00 hod. do 19:00 hod., po předchozí hádce s E. M., nar. XY, ke které došlo okolo 16:05 hodin, při které ji fyzicky napadl na dvoře u domu a ona po té odjela z bydliště pryč na jízdním kole, opustil své dva syny AAAAA, nar. XY a BBBBB, nar. XY, které ponechal v rodinném domě v XY č. p. XY samotné a odjel do Prahy, o čemž informoval jejich matku E. M. až tehdy, když mu dne 12. 10. 2015 v 18:13 hodin telefonovala z XY, kam na kole odjela, a když se pak E. M. bezodkladně vrátila domů, nalezla syna BBBBB, nar. XY, samotného v domě v postýlce pozvraceného a staršího syna AAAAA, nar. XY, zde nenalezla, po oznámení této skutečnosti na linku 158 zjistila, že syn byl nalezen v obci X, bez dostatečného oblečení a s odřenými koleny, ve vzdálenosti 580m od bydliště, když stál na silnici,

2) rozeslal, případně dal k nahlédnutí, soubor s názvem XY, trestního spisu sp. zn. KRPS-350090/TČ-2015-010671-OK vedeného Oddělením služby kriminální policie a vyšetřování v Mělníku nebo jeho části, především usnesení o zahájení trestního stíhání č. j. KRPS-350090-52/TČ-2015-010671-OK s osobními údaji poškozených: E. M., nar. XY, nezletilý AAAAA nar. XY a nezletilý BBBBB, nar. XY, nejméně D. Š., A. Š., J. H., E. M., M. Š.,

tedy úmyslně neoprávněně zpřístupnil informace v trestním spise obsažené dalším osobám, umožnil jim tak získat osobní údaje poškozených a způsobil vážnou nemajetkovou újmu na jejich právech a oprávněných zájmech, zejména pověsti, minimálně E. M., nar. XY, jelikož neoprávněně zpřístupnil citlivé osobní údaje o intimních záležitostech z jejího osobního života, které byly patrné zejména z výpovědí a také lékařských zpráv, čímž chtěl E. M. zdiskreditovat a ztížit jí její společenské postavení, když jeho snahou bylo vzbudit v jeho okolí dojem, že E. M. je nevěrohodná, nekompetentní a psychicky labilní člověk až blázen a člověk, se kterým se nedá žít.

neboť skutek označený v bodě II./1) rozsudku není trestným činem a pokud jde o skutek označený v bodě II./2) rozsudku, tak nebylo prokázáno, že se stíhaný skutek stal.

O odvoláních obviněného a státního zástupce proti shora citovanému rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 9. 2019 č. j. 12 To 194/2018-1485 tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný následně dovoláním, v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V odůvodnění dovolání konkrétně namítl, že soud nalézací i soud odvolací zatížily svá rozhodnutí nesprávným právním hodnocením skutku. Pokud by se skutek stal tak, jak tvrdí soudy, obviněný má za to, že takovýto skutek nemůže být považován za trestný čin, a je otázkou, zda by se jednalo alespoň o přestupek (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2523/10). V trestním řízení také došlo k porušení ustanovení zaručujících řádné objasnění věci, a to konkrétně ve věci znaleckého zkoumání. Byl vypracován znalecký posudek na hodnocení jak osoby obviněného, tak osoby poškozené, kterýžto byl vypracován bez znalosti zdravotní dokumentace a tehdejší diagnózy poškozené z hospitalizace na psychiatrii. Ve veřejném zasedání u odvolacího soudu vyšlo navíc najevo, že znalci ignorovali zadání soudu a neseznámili se se spisem a zejména s nahrávkami, které byly ve spise založeny. Obviněný navrhoval provedení revizního znaleckého posudku nebo alespoň osobní účast znalce při veřejném zasedání, soud ovšem tyto návrhy zamítl s tím, že „potřebuje věc skončit a nemá čas provádět konfrontaci znalců“. Soud tedy jednoznačně upřednostnil ekonomiku řízení před spravedlivým procesem. Soudy také pochybily při hodnocení důkazů, kdy zcela uvěřily pouze tvrzení poškozené a to bez jakýchkoliv dalších důkazů. Nic nedokazuje, že se skutek stal tak, jak ona tvrdí. Naopak z provedených důkazů vyplývá její špatné jednání vůči obviněnému a jeho matce. Poškozenou je navíc nutno považovat za nevěrohodnou, jelikož jí byla diagnostikována emočně nestabilní porucha osobnosti hraničního typu. Uvedené je pak patrno na tvrzení o opakovaném fyzickém násilím, které mu poškozená klade za vinu, které mělo údajně trvat 4 roky a nejsou o něm žádná svědectví, dokonce ani žádná lékařská zpráva. Pokud se tedy mělo jednat o závažné útoky delší dobu, tak je s podivem, proč se poškozená po celé 4 roky nedostavila k lékařskému vyšetření, případně celou věc neoznámila na policii, proč nenamítala nic proti početí dalšího dítěte a proč setrvávala v domě obviněného, když měla k dispozici byt své matky. Soud se také nezabýval podstatnou otázkou, zda s ní žil ve společné domácnosti či nikoliv. Sama poškozená neustále měnila svá tvrzení. Stejně tak přecházel důkazy jako je opakované úmyslné poškozování věcí obviněného poškozenou, její výhrůžky a ponižování. Soud také pominul závěry znalce, že příčinu stavu poškozené (posttraumatická stresová porucha, porucha přizpůsobení) nemůže určit, kdy obviněný uvádí, že tyto znaky u ní byly popsány již v roce 1999 při hospitalizaci v Psychiatrickém centru Praha. Stejnou vadou trpí i závěry nalézacího soudu v druhé části skutku. Obviněný vždy tvrdil, že V. R. nic nezasílal, v tuto noční hodinu spí a že uvedená IP adresa neodpovídá jeho počítači. Přitom bylo zjištěno, a to i přiznáním poškozené, že si opakovaně zjednávala přístup do jeho počítače a četla jeho poštu, odesílala e-maily, stahovala různé soubory, atd. Soud ani nehodnotil skutečnost, že V. R. byla zpráva odeslána z emailu E. M. Přenosné mobilní zařízení, mobilní modem se SIM kartou obviněným registrovanou byl sice údajně v tu dobu v provozu, ale i to si mohla poškozená bez problémů opatřit.

S ohledem na výše rekapitulované důvody obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání zrušil jak usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2019 sp. zn. 12 To 194/2018, tak i rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 2. 2018 sp. zn. 19 T 5/2017, a aby přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s tím, aby nařídil revizní posudek z oboru psychiatrie na poškozenou se zaměřením, od kdy se začaly projevovat známky posttraumatické stresové poruchy a aby provedl další dokazování k prokázání skutečnosti, že předmětné e-maily posílal právě obviněný. Obviněný nesouhlasí s projednáním podaného dovolání v neveřejném zasedání a požaduje nařízení veřejného zasedání s účastí jeho a jeho obhájce.

Opis dovolání obviněného byl v rámci řízení podle § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán předsedou senátu soudu prvního stupně k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 3. 2. 2020 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že námitky v dovolání v podstatě jen kopírují obhajobu uplatňovanou v předchozích stadiích trestního řízení, se kterou se jak nalézací, tak odvolací soud bezezbytku a správně vypořádaly. Naprostou většinu námitek ovšem nelze podřadit pod vytýkané ani jiné dovolací důvody. Jedná se téměř výlučně jen o námitky, v jejichž rámci se obviněný vyjadřuje k rozsahu provedeného dokazování a závěrům, ke kterým soudy ve vazbě na hodnocení důkazů dospěly. Tvrdí v podstatě jen to, že skutků uvedených v rozsudku soudu prvního stupně se nedopustil. Takto formulované procesní a skutkové námitky, jimiž se domáhá toho, aby Nejvyšší soud přehodnotil provedené důkazy a zformoval jiná, v jeho prospěch vyznívající skutková zjištění, však pod vytýkané ani žádné jiné dovolací důvody podřadit nelze. Okresní soud v Mělníku realizoval pečlivě a z hlediska úplnosti také komplexní dokazování odpovídající požadavkům § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Provedl ho tedy v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci, a jednotlivé důkazy řádně – nejen izolovaně, ale i ve vzájemných souvislostech – vyhodnotil. Své úvahy a zjištěné závěry také přehledně rozvedl, stejně jako vymezil ty důkazy, které obviněného usvědčují a na jejichž základě má jeho obhajobu za vyvrácenou. Skutkovým závěrům nalézacího soudu tudíž nelze ničeho vytknout, neboť z provedených důkazů při jejich logickém hodnocení vyplývají. Své povinnosti se přitom nezpronevěřil ani Krajský soud v Praze, který podané odvolání řádně přezkoumal, samotné dokazování i doplnil, a s uplatněnými odvolacími námitkami se výstižně a logicky vypořádal. Výhrady pak nelze mít ani k rozsahu realizovaného dokazování, neboť pokud soudy některým návrhům obviněného na jeho doplnění nevyhověly, stalo se tak z důvodů nadbytečnosti provádění dalších důkazů. To se týká mj. i opakovaně připomínaných znaleckých posudků. Pokud totiž nevznikly žádné pochyby o správnosti a úplnosti jejich závěrů, nebylo proč zpracovávat revizní posudek. Státní zástupce považuje za potřebné zmínit, že podstatné není to, zda obviněný a poškozená žili ve společné domácnosti, ale zda žili ve společném obydlí. Právě žití ve společném obydlí vyjadřuje specifický znak tohoto trestného činu, neboť v jeho důsledku je u pachatele a poškozené osoby dána zvláštní forma vzájemné závislosti, jsou mezi nimi vytvořeny osobité vazby vyplývající mj. ze společného bydliště, a týraná osoba má pak zpravidla ztíženou možnost toto společné obydlí opustit. Podle skutkových zjištění obecných soudů přitom obviněný a poškozená ve společném obydlí fakticky žili. Z hlediska naplnění uvedeného znaku je pak v tomto ohledu bez praktického významu, že např. v návaznosti na pracovní povinnosti obviněného v něm společně netrávili každý den. Podle státního zástupce lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitku obviněného, že intenzita jemu za vinu kladeného jednání je natolik nízká, že nenaplňuje znaky týrání ve smyslu předpokládaném trestním zákoníkem. Jde však o námitku neopodstatněnou. Podle skutkových zjištění v posuzované věci obviněný poškozenou po dobu několika let ponižoval, urážel, nadával, schovával jí věci, dělal jí naschvály, dával jí řadu nesmyslných příkazů a zákazů atd., a v průběhu soužití ji několikrát fyzicky napadl. Důsledkem jeho jednání byl vznik posttraumatické stresové poruchy u poškozené, která odezněla až poté, kdy vztah s ním skončil. Zjištěné jednání podle státního zástupce naplňuje definici znaku týrání ve smyslu trestního zákoníku.

V závěru svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť převážnou část námitek obviněného pod vytýkané ani jiné dovolací důvody podřadit nelze a zbývající námitku je namístě posoudit jako zjevně neopodstatněnou. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný P. S. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Ten tedy spočívá ve třech různých okolnostech, a to že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z obsahu samotného dovolání je zřejmé, že obviněný spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho poslední variantě, tedy že jím podaný řádný opravný prostředek byl zamítnut, ačkoli řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně podle písm. g).

Pokud obviněný v podaném dovolání deklaroval rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ten spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými obviněný případně vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury mohou odpovídat rovněž námitky existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními jde v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu předně zjistil, že obviněný v dovolání uvedl totožné námitky, které v rámci své obhajoby uplatňoval po celou dobu trestního řízení, jež proti němu bylo vedeno, deklaroval je rovněž v odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně. Obhajobu obviněného především prověřoval nalézací soud, který provedl dokazování v potřebném rozsahu, a důkazy rovněž způsobem konvenujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil (viz str. 56 až 64 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Hodnocení důkazů je plně v souladu s požadavky, které na tuto činnost klade jednak právní předpis a jednak uznávaná pravidla logického myšlení. Obhajoba obviněného byla prověřena i procesním postupem odvolacího soudu a jeho rozhodnutím, v němž soud druhého stupně vyložil, proč obhajobu obviněného nepovažuje za důkazně potvrzenou, naopak ji má za vyvrácenou (viz str. 14 až 17 odůvodnění jeho rozhodnutí). Odvolací soud rovněž dostatečným způsobem vyložil, proč odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. Hodnocení důkazů je výsostným a nezadatelným právem především nalézacího soudu a jak Nejvyšší soud v projednávané věci zjistil, toto proběhlo způsobem nevzbuzujícím pochybnosti. Usoudil-li obviněný, že výklad ustanovení trestního řádu mu zaručuje právo na to, aby soudy hodnotily důkazy v souladu s jeho představami, vychází z vadné premisy. V této souvislosti musí Nejvyšší soud připomenout, že „právo na spravedlivý proces a z něho plynoucí výsledky není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).

Důvody dovolaní podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž obviněný shledává převážně ve výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním, v rámci kterých zpochybňuje rozsah dokazování a především pak způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Prezentované námitky je nutno považovat za námitky skutkového charakteru, jimiž se obviněný domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro nějž byl odsouzen a současně zaměňuje dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek za další řádný opravný prostředek ve stylu odvolání. Pomíjí však, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek plně odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. ř. Nedostatek validní právní argumentace k užitému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze zhojit pouhým odkazem na zákonem nestanovenou a nepředvídanou povinnost Nejvyššího soudu dospět za použití krajně extenzivního výkladu k závěru o právní konformitě podaného dovolání s uplatněným dovolacím důvodem. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení tak obviněný vyvozuje pouze z nabízené vlastní verze skutkového děje, spočívající na subjektivním hodnocení jednotlivých důkazů, a tímto postupem dospívá k závěru, že měl být obžaloby zproštěn. Jak již ale bylo zmíněno výše, uvedenou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Není smyslem rozhodování Nejvyššího soudu v řízení o dovolání opakovat, případně nadále rozvíjet skutkové závěry předchozích soudů a vršit tak další argumenty do polemiky obviněného s nimi, zejména v případě, kdy soudy obou stupňů plně dostály své povinnosti ve spravedlivě vedeném procesu provést dokazování v zákonem požadovaném rozsahu a jeho nezpochybnitelné výsledky promítnout do správné právní kvalifikace činu. Okolnost, že obviněný výsledky tohoto postupu obou soudů stále neakceptuje a nadále prosazuje svou verzi skutkového děje, nemůže být v tomto stadiu řízení relevantní.

Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, ale pouze pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný takový extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními učiněnými okresním soudem, která se zároveň stala podkladem napadeného usnesení krajského soudu na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy jasně uvedly, které skutečnosti měly za prokázané a co je k těmto závěrům vedlo, z jakých důvodů měly výpověď poškozené E. M. za věrohodnou, jaké další důkazy tuto výpověď podporovaly (např. svědectví L., O. a F. M., J. S., M. Š., V. R., L. H., e-mailová komunikace a zvukové nahrávky poškozené, znalecké posudky zpracované k osobě poškozené, údaje o telekomunikačním provozu k předmětnému času a IP adrese, výpisy z informačního systému telefonu), a naopak, proč neuvěřily tvrzení obviněného, které stálo zcela osamoceně. Nalézací ani odvolací soud se tak v konečném důsledku v procesu hodnocení důkazů nedopustily žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., kdy se v projednávané věci nejedná o svévolné odůvodnění rozhodnutí, kde by absentoval logický způsob hodnocení jednotlivých důkazů. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí v plném rozsahu odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o skutkovém stavu věci nemá ani on žádné důvodné pochybnosti. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, resp. soud odvolací, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy zjištěným skutkovým stavem věci a předkládá jeho vlastní verzi.

Nejvyšší soud v této souvislosti uvádí, že hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a současně nedovodil, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani řízení, kterému předcházelo, nejsou zatíženy vytýkanými vadami.

Byť ji obviněný explicitně nevyjádřil, s jistou dávkou tolerance lze v jeho dovolání shledat také námitku ohledně existence tzv. opomenutých důkazů. K tomu je možno nejprve připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu „opomenut“) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).

V této souvislosti je třeba také zdůraznit, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnosti provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

V dané věci, kdy byla obviněným namítána vada v podobě první z uvedených alternativ (neprovedení důkazu revizním znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie zpracovaný k osobě poškozené), je z rozhodnutí soudů nižších stupňů zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Co se týče tvrzení existence tzv. opomenutých důkazů, nutno konstatovat, že z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně se naopak podává, že soud se důkazními návrhy obviněného zabýval a jeho návrhy zamítl, neboť shledal jejich nadbytečnost, což je uznávaným argumentem pro zamítnutí důkazního prostředku (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01). Odvolací soud konstatoval, že o správnosti a úplnosti znaleckého posudku, z něhož vycházel soud prvního stupně, s jehož závěry se seznámil a ve veřejném zasedání doplnil dokazování o výslech znalců, kteří tento posudek vypracovávali, není důvod pochybovat. Nejvyšší soud proto konstatuje, že důkazní řízení netrpělo takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.

Jedinou námitkou bez dalšího podřaditelnou pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a kterou obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku je, že intenzita jemu za vinu kladeného jednání je natolik nízká, že nenaplňuje znaky týrání ve smyslu předpokládaném trestním zákoníkem.

Podle stávající praxe soudů je znak týrání vykládán v tom smyslu, že se jím rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s pachatelem ve společném obydlí, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. rozhodnutí č. 20/1984-I., č. 20/2006 Sb. rozh. tr., stanovisko publikované pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Je-li na jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazíráno v těchto souvislostech a zejména pak jako na jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1197/2008; ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. 8 Tdo 957/2010; ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 7 Tdo 564/2013, aj.). Právě v celistvém, na dílčí skutky nedělitelném souhrnu zdánlivě samostatných jednání pachatele trvajícím nikoli po nepatrně krátkou dobu, tkví jádro věci. K tomu je třeba doplnit, že týrání vlastně představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozeným jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními obviněného (pachatele) udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení. Co se týče znaku po delší dobu jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním, musí se při páchání takového činu po delší dobu jednat o dobu trvání řádově v měsících. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, a naopak (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1745.). Určující je tedy nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, publikované pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.).

K otázce povahy tohoto trestného činu se též vyjádřil velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 27. 12. 2014 sp. zn. 15 Tdo 887/2014, uveřejněném pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr., v tom smyslu, že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku není trestným činem pokračujícím, nýbrž trvajícím, pro který je typické jeho souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků. Trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jež následně udržuje. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle. Zákonodárce při vymezení trvajícího trestného činu spatřuje škodlivost činu právě v tom, že pachatel udržuje protiprávní stav a postihováno je toto udržování protiprávního stavu. Míra škodlivosti takového trestného činu pro společnost (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku) se postupem doby buď nemění, anebo se zvětšuje tím více, čím déle čin trvá. Trestný čin trvající se posuzuje jako čin jediný (viz rozhodnutí pod č. 7/1952 a č. 63/1954 Sb. rozh. tr.) Trvající podoba trestného činu není formou provedení trestného činu, která by tu někdy byla a jindy nebyla, nýbrž plyne ze zákona (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 168). Závěr o povaze trestného činu podle § 199 tr. zákoníku jako trestného činu trvajícího je podle závěrů obsažených v označeném rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu třeba dovozovat i gramatickým výkladem zákonného znaku jeho objektivní stránky (týrá), tj. z užití nedokonavého vidu slovesa jednání pachatele vymezujícího. Povahu označeného trestného činu jako činu trvajícího lze vyvodit i z toho, že trestní zákoník při vymezení kvalifikačního znaku upraveného v ustanovení § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku nově užívá dikce páchá-li takový čin po delší dobu, která podstatně lépe vystihuje povahu sankcionovaného jednání pachatele, než úprava obsažená v trestním zákoně [§ 215a odst. 2 písm. b) tr. zák. vymezením znaku pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu, který mohl navozovat pokračování v trestném činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák., jak o tom svědčí i shora citovaná kolísající judikatura].

Pokud má tedy týrání představovat vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozenou osobou jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů vnitřní nepohody a obav, musí takový stav trvat po celou dobu. V konkrétním případě to znamená, že nejméně v době od srpna 2012 do 21. 3. 2016 může být projednávané jednání obviněného označeno za trestné, a to vzdor jeho tvrzení, že se soud nezabýval otázkou, zda žili ve společné domácnosti či nikoliv. Jak správně uvádí státní zástupce, podstatné je to, zda žili ve společném obydlí a nikoli ve společné domácnosti. Právě díky společnému obydlí je mezi obviněným a poškozenou zvláštní forma vzájemné závislosti, jsou mezi nimi vytvořeny osobité vztahy vyplývající např. ze společného bydliště. Z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že obviněný a poškozená ve společném obydlí fakticky žili. Na tomto nic nemůže změnit skutečnost, že v něm spolu netrávili každý den a každou noc a nebyli spolu v nepřetržitém kontaktu, což reálně ani není možné.

Nejvyšší soud má za to, že ze soudy nižších stupňů zjištěného a vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že se předmětné jednání obviněného vůči poškozené vyznačovalo nejrůznějšími vulgárními nadávkami, hrubými urážkami, výhrůžkami, dáváním řady nesmyslných příkazů a zákazů, dělání naschválů, zavírání místností ve společném obydlí, schovávání věcí, atd. Rovněž bylo prokázáno, že obviněný vůči poškozené uplatňoval fyzické násilí v podobě facek, které směřoval do obličeje nebo do dolních končetin poškozené, či kopnutí. V obecné rovině právě tyto ojedinělé fyzické útoky v průběhu trvalého psychického násilí mají svůj význam v tom smyslu, že zvyšují intenzitu působení na psychiku dotčené osoby, a tím přispívají k tomu, že tato osoba žije v podstatě v nepřetržitém psychickém stresu a vnímá jednání pachatele jako těžké příkoří (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 7 Tdo 342/2011). Výše popsané jednání poté bylo bezesporu příčinou posttraumatické stresové poruchy obviněné, která začala odeznívat až po ukončení vztahu s obviněným. Takovýto jednoznačný závěr vyjádřili i znalci, kteří k osobě poškozené vytvářeli odborné posudky. Obviněný tak vůči poškozené nebral žádné ohledy, choval se k ní, jakoby nebyla právoplatným a rovnocenným rodičem či partnerem, ale nějakou méněcennou osobou, která musí vždy vyhovět jeho příkazům a vše vykonávat tím způsobem, který určí on. Obviněný se tak projevoval přímo despoticky ke své družce a matce jeho dětí. A takto se k poškozené choval, i když byl velice dobře obeznámen s jejími osobnostními rysy, včetně její zvýšené senzitivity. Je tak bez nejmenších pochybností, že takovéto dlouhodobé soustavné jednání obviněného vykazovalo vyšší stupeň hrubosti a výrazné bezcitnosti a poškozená tyto psychické útrapy s občasným fyzickým atakem pociťovala jako těžké příkoří.

Obstát pak nemůže ani odkaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 2523/10. Obviněný totiž vybral jen velmi krátkou pasáž (v podstatě jen popis jednání jednoho ze stěžovatelů a závěr Ústavního soudu o nepatrném stupni společenské nebezpečnosti), aniž by se soustředil na významné odlišnosti obou trestních věcí. (Ve zmiňované věci docházelo pouze k občasným konfliktům, které vždy po nějaké době byly urovnány, a bylo obnoveno společné soužití manželů. Manželství trvalo 31 let a oba manželé měli zájem na jeho dalším trvání, protože pro ně přinášelo zejména ekonomické i sociální výhody, kdy ani trestní stíhání nevedlo k rozpadu manželství. Stěžovatelka sama uvedla, že potrestání jejího manžela by fakticky znamenalo i trest pro ni, protože by vedlo ke ztrátě jeho zaměstnání a tím i k citelnému ohrožení životní úrovně rodiny). Ústavní soud ve svém rozhodnutí shledal oprávněnými mj. i námitky stěžovatelky týkající se vadného poučení, poukázal na její výpověď během trestního řízení, kde poškozená sama přiznávala, že jednání obviněného úmyslně zveličovala, a zejména poukázal na konkrétní a jedinečné okolnosti, v jejichž důsledku byl stupeň společenské nebezpečnosti nepatrný. Tyto zmiňované okolnosti však jsou diametrálně odlišné od nyní projednávaného případu obviněného, kdy dokonce následkem jeho jednání nastala u poškozené posttraumatická stresová porucha.

Vzhledem ke všem shora uvedeným zjištěním a závěrům Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání buď vůbec nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o námitky skutkové či procesní a v případě, že se o námitku hmotněprávní jednalo, tak tato byla shledána zjevně neopodstatněnou. V důsledku tohoto zjištění pak nemohlo dojít ani k naplnění dalšího dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. S ohledem na to bylo dovolání obviněného P. S. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. K tomu je nutné podotknout, že k rozhodnutí v neveřejném zasedání v tomto případě Nejvyšší soud nepotřeboval souhlasné stanovisko stran řízení, tedy ani souhlas dovolatele.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 2. 2020

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru