Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 149/2020Usnesení NS ze dne 25.02.2020Podvod

HeslaPodvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.149.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1169/20


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 149/2020-414

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2020 o dovolání obviněného V. V., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 4 To 21/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 61/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 3 T 61/2017, byl obviněný V. V. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný se tohoto trestného činu dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„1. dne 27.11.2015 v XY, okres Hodonín, na adrese XY, vědom si své nepříznivé finanční situace a skutečnosti, že nebude schopen dluh splatit, a přestože věděl, že již nemá žádné oprávnění za společnost B. –T., IČ XY, jednat, uzavřel jejím jménem se spol. P., IČ XY, zastoupenou jednatelem J. P., nar. XY, pod záminkou nutnosti dovozu ve Francii opravovaných raznic na betonové tvarovky ústní dohodu o zápůjčce finančních prostředků, kdy téhož dne od P. převzal v hotovosti částku 150.000,- Kč a 20.000 EUR, přičemž zároveň podepsal jménem spol. B.-T. uznání závazku a dohody o úhradě pohledávek k předmětným částkám, a rovněž směnku na částku 20.000 EUR, kterou podepsal rovněž osobně jakožto rukojmí za výstavce, avšak tyto prostředky nepoužil k uváděnému účelu, ponechal si je pro vlastní potřebu a vzniklý závazek dosud neuhradil ani v souladu s dohodou o úhradě pohledávky nedodal stavební materiál, čímž poškozené spol. P., IČ XY, se sídlem XY, škodu ve výši 690.500,- Kč,

2. dne 9.12.2015 v XY na adrese XY v sídle spol. B.-T., IČ XY, vědom si své nepříznivé finanční situace a skutečnosti, že nebude schopen dluh splatit, uzavřel s poškozeným J. T., nar. XY, pod záminkou vyplacení v Rakousku opravovaných forem ústní a později písemně doplněnou dohodu o zápůjčce finančních prostředků, kdy téhož dne převzal od poškozeného v hotovosti částku 240.000,- Kč, které měl vrátit do dne 29.2.2016, kdy tyto prostředky si ponechal pro vlastní potřebu a vzniklý závazek dosud neuhradil, čímž poškozenému J. T. způsobil škodu ve výši 240.000,- Kč,

čímž způsobil škodu ve výši celkem 930.500,- Kč.“

Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla rovněž uložena povinnost uhradit jako náhradu škody poškozené společnosti P., IČ XY, se sídlem XY, částku 690 500 Kč a poškozenému J. T., nar. XY, trvale bytem XY, částku 240 000 Kč. Oba poškození byli se zbytky svých nároků na náhradu škody odkázáni podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný si proti tomuto rozsudku podal odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 4 To 21/2019, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

Citované usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 4 To 21/2019 (dále také jen „napadené usnesení“), obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce dovoláním z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. V rámci prvně uvedeného dovolacího důvodu namítal, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti jako obviněného ve veřejném zasedání, neboť nebyl řádně vyrozuměn o jeho konání a zároveň mu v účasti na něm bránily závažné zdravotní důvody. Odvolací soud přesto rozhodl v jeho nepřítomnosti, aniž by dotazem na lékaře zjistil, jaké skutečnosti jsou důvodem, pro který je jeho účast před soudem vyloučena. Odvolací soud tak činil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Na podporu svého tvrzení citoval relevantní ustanovení trestního řádu i judikaturu týkající se doručování a zajišťování účasti při veřejném zasedání. Následně podrobněji rozvedl své námitky, když uvedl, že ačkoliv měl být o konání veřejného zasedání vyrozuměn písemností doručovanou mu do vlastních rukou, tak tato písemnost nebyla uložena u žádného orgánu ve smyslu § 64 odst. 3 tr. ř. a ani mu nebyla vhozena do poštovní schránky dne 16. 7. 2019, jak sdělila poštovní doručovatelka. O termínu konání veřejného zasedání se dozvěděl z portálu infosoud.cz. I pokud by však poštovní doručovatelka písemnost do poštovní schránky vhodila, nejednalo by se o řádné a správné doručení. Namítal, že i v případě, že by byl zákonný postup doručování písemnosti do vlastních rukou dodržen, nebyla by dodržena lhůta pro přípravu na veřejné zasedání. Navíc odvolacímu soudu dne 19. 7. 2019 sdělil, že u něj trvá nepříznivý zdravotní stav doložený zdravotní zprávou od ošetřujícího lékaře, pročež žádal o odročení konání veřejného zasedání. Podle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu, pokud obviněný požádá o odročení konání veřejného zasedání z důvodu zdravotní nezpůsobilosti, kterou doloží lékařskou zprávou, nelze bez dalšího rozhodnout v nepřítomnosti obviněného. Obviněný proto shledal postup odvolacího soudu za nesprávný, zcela neopodstatněný a svévolný, pokud konal v jeho nepřítomnosti a konstatoval, že nebude přijímat omluvy podložené lékařskou zprávou M. z důvodu údajného obstrukčního jednání. Obviněný vyjádřil svůj názor, že pokud měl odvolací soud pochybnosti o správnosti lékařského názoru M., mohl ustanovit znalce z oboru lékařství, který by provedl vyšetření (zejména za situace, kdy sám obviněný odvolacímu soudu i soudu prvního stupně opakovaně sděloval, že je připraven poskytnout při takovém vyšetření nezbytnou součinnost).

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že nebyla správně posouzena otázka naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty souzeného trestného činu. Oba soudy nižších stupňů totiž dovodily jeho vědomost o tom, že předmětné půjčky nebude schopen řádně splatit, pouze z existence jeho dluhu vůči společnosti STS Slovácko, spol. s r. o., přestože v době vzniku dluhu vůči jmenované společnosti disponoval násobně vyšší pohledávkou (ve výši přesahující 70 mil. Kč) za touto společností, kterou vůči ní započetl. Uvedl, že si je vědom toho, že není úkolem Nejvyššího soudu zasahovat do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, nicméně závěry soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu nemají oporu ve spise, a tím je založen extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a obsahem spisového materiálu. Došlo proto k závažnému porušení jeho práva na spravedlivý proces, přičemž Nejvyšší soud je podle judikatury Ústavního soudu povinen se takovouto námitkou zabývat. Zásah do práva na spravedlivý proces je o to větší s ohledem na to, že odvolací soud zcela ignoroval uvedenou argumentaci obviněného, když se v napadeném usnesení s touto argumentací nijak nevypořádal. Obviněný uzavřel, že ve věci absentuje naplnění subjektivní stránky trestného činu jakožto obligatorní znak, neboť nejednal v úmyslu nevrátit finanční prostředky zapůjčené od společnosti P. a pana J. T.

Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný rovněž požádal předsedu senátu soudu prvního stupně, aby tento podal návrh Nejvyššímu soudu k odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř., neboť s ohledem na jeho věk a zdravotní stav představuje výkon trestu odnětí svobody vysoké riziko, kdy i jen částečné vykonání tohoto trestu by ho mohlo nevratně negativně poznamenat.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupce“) využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Nejprve shrnul dosavadní průběh řízení i obsah dovolání obviněného a následně se vyjádřil k jednotlivým námitkám, které podle jeho názoru sice lze pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. podřadit, neshledal je však opodstatněnými.

K námitce uplatněné v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce prvně uvedl, že pokud byl obviněný o konání veřejného zasedání ve smyslu § 233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměn, dal mu tím soud najevo, že nepovažoval jeho přítomnost při veřejném zasedání za nutnou a uvažoval i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Jestliže se obviněný v tomto případě k veřejnému zasedání nedostaví a svou neúčast řádně neomluví, pak nelze mít za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).

Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je nutno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. posuzovat nikoli pouze z formálního hlediska, ale také z hlediska materiálního, tzn. hodnotit, do jaké míry a v jaké kvalitě namítaný postup odvolacího soudu reálně zasáhl do práva obviněného na obhajobu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 194/2015). Ve věci obviněného je přitom evidentní, že samotné vhození doručované písemnosti do poštovní schránky obviněného nemohlo postavení obviněného jakýmkoli způsobem zhoršit, obzvláště pokud obviněný informací o termínu konání odročeného veřejného zasedání prokazatelně fakticky disponoval. Za těchto podmínek je tudíž podle státního zástupce evidentní, že shora popsaný, formálně ne zcela správný postup poštovní doručovatelky nemůže být z materiálního hlediska považován za důvod pro závěr o tom, že následným konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného byl naplněn uplatněný dovolací důvod. Namítal-li dále obviněný, že nebyla v jeho případě zachována ani pětidenní lhůta k přípravě na jednání, státní zástupce připomněl, že ve smyslu platné judikatury pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání stanovená v § 233 odst. 2 tr. ř. pro doručování předvolání, resp. vyrozumění o tomto zasedání některým osobám se nevztahuje na jejich přípravu k odročenému veřejnému zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2001, sp. zn. 11 Tz 179/2001). V nyní posuzovaném případě se přitom jednalo právě o vyrozumění o konání odročeného veřejného zasedání, proto ani tato námitka obviněného není opodstatněná. Za zcela správný a konkrétními zjištěními plně odůvodněný lze podle názoru státního zástupce označit i závěr odvolacího soudu o tom, že obviněnému v účasti na veřejném zasedání nebránil nepříznivý zdravotní stav, třebaže to obviněný tvrdil. Takovou námitku obviněný uplatňoval již ve stadiu řízení před soudem prvního stupně, když za účelem posouzení její důvodnosti byl soudem prvního stupně přibrán znalec. Ten sice nemohl z důvodu nespolupráce obviněného vyhotovit znalecký posudek, nicméně i přesto z vyjádření tohoto znalce vyplynulo, že zdravotní stav obviněného nebyl natolik vážný, aby mu neumožňoval účastnit se na úkonech trestního řízení. Navíc, jak ve svém rozhodnutí připomněl odvolací soud, přítomnost obviněného u hlavního líčení musela být na nezbytně nutnou dobu zajištěna prostřednictvím předvedení obviněného. Odvolací soud rovněž zkonstatoval, že ačkoliv se obviněný opakovaně omlouval z účasti na hlavním líčení s poukazem na lékařské zprávy, přibližně ve stejné době se účastnil jiných úkonů trestního řízení. Odvolací soud proto podle státního zástupce zcela správně uzavřel, že zdravotní stav obviněnému neznemožňoval účast u hlavního líčení a že jeho opakované žádosti o odročení hlavního líčení z údajných zdravotních důvodů na jeho straně svědčí o obstrukční snaze protahovat trestní řízení a oddalovat vydání meritorního rozhodnutí. Odvolací soud věnoval pozornost i rozboru skutečností, na základě kterých dovodil, že taktéž žádost obviněného o odročení veřejného zasedání byla ryze obstrukční povahy, pročež uzavřel, že veřejné zasedání lze konat i v nepřítomnosti obviněného. V této souvislosti státní zástupce citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08. Ze všech uvedených důvodů proto uzavřel, že námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné.

Ve vztahu k namítané absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku státní zástupce uvedl, že závěr o úmyslu obviněného již v době uzavírání obou zápůjček peněžní prostředky ve sjednaném termínu nevrátit, vycházel nejen z faktu, že obviněnému byla rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 19 T 83/2015, stanovena povinnost k náhradě škody ve výši přesahující částku 20 000 000 Kč ve prospěch obchodní společnosti STS Slovácko, spol. s r. o., ale byl opírán i o širší okruh skutkových zjištění, mj. i o fakt, že zapůjčené peněžní prostředky nebyly obviněným vráceny ani po několika letech (tj. ani ke dni rozhodování odvolacího soudu – 23. 7. 2019). Argument obviněného, že v důsledku vzájemného zápočtu pohledávek obviněného a jmenované obchodní společnosti této nic nedlužil a naopak ještě disponoval pohledávkou za touto obchodní společností v řádu desítek milionů Kč, tudíž nemůže na správnosti závěrů soudů obou stupňů nic změnit. Pokud by totiž tato pohledávka byla pohledávkou dobytnou a pokud by obviněný skutečně měl v úmyslu peněžní prostředky poškozeným ve stanoveném termínu vrátit, nemohla by nastat situace, že tak obviněný neučinil nejen v termínu splatnosti, ale ani následně za celou dobu trvání trestního řízení. Navíc nelze podle státního zástupce odhlížet ani od okolností, za nichž k sjednání zápůjček došlo. Závěr o podvodném úmyslu dovodily tudíž soudy zcela správně, a proto jako věcně správné je třeba hodnotit i jejich trestněprávní posouzení skutku jako (pokračujícího) zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.

S ohledem na vše uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání i jiné než navrhované rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 4 To 21/2019 je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, když byla v řízení porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Přítomnost osob při veřejném zasedání obecně upravuje ustanovení § 234 odst. 1, 2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Ohledně řízení u odvolacího soudu se uplatní speciální ustanovení § 263 tr. ř. Podle jeho třetího odstavce musí mít obviněný při veřejném zasedání konaném o odvolání obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení (srov. § 202 odst. 4 tr. ř.). Je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze podle § 263 odst. 4 tr. ř. veřejné zasedání konat v jeho nepřítomnosti tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.

Ustanovený obhájce Mgr. Vladimír Valášek byl veřejnému zasedání konanému dne 23. 7. 2019 přítomen. Jelikož obviněný nebyl v době konání veřejného zasedání ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, nebylo nutno přihlížet k ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. Zbývá tedy posoudit, zda odvolací soud správně aplikoval obecná ustanovení o přítomnosti u veřejného zasedání. Podle ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob.

Obviněný se k veřejnému zasedání předvolává zpravidla tehdy, jestliže jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání je nutná, zejména v případech, když soud považuje za nezbytné vyslechnout obviněného, vyzvat ho k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho podání, které je předmětem veřejného zasedání, resp. o vyjádření k takovému podání jiné procesní strany (srov. R 38/2003-I. a TR NS 33/2007-T 972.). V ostatních případech, když osobní účast obviněného při veřejném zasedání soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která dala svým návrhem podnět k veřejnému zasedání, resp. jako osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání (viz R 38/2003-I. pro veřejné zasedání konané o odvolání a ÚS 45/2004-u.). Pokud byl obviněný podle § 233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměn o veřejném zasedání, je třeba mu i přesto umožnit účast na veřejném zasedání, jestliže svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání a zároveň požádá o odročení veřejného zasedání se sdělením, že trvá na své účasti u něj a nesouhlasí s jednáním v jeho nepřítomnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08).

V nyní posuzovaném případě byl obviněný o konání veřejného zasedání k projednání odvolání pouze vyrozuměn, čímž dal soud najevo, že jeho přítomnost na tomto zasedání není nutná a lze rozhodnout a jednat i v jeho nepřítomnosti. Veřejné zasedání bylo nařízeno na den 9. 7. 2019, přičemž dne 4. 7. 2019 byla odvolacímu soudu doručena omluva a žádost obviněného o odročení veřejného zasedání. Jeho omluvu a žádost odvolací soud akceptoval. Nařízené veřejné zasedání odročil na den 23. 7. 2019 s tím, že obviněnému poskytl čas na to, aby si zajistil dopravu jiným způsobem než prostředky hromadné dopravy, neboť z obviněným přiložené lékařské zprávy se podávalo, že nebyl schopen jízdy v hromadných dopravních prostředcích. Sdělil mu také, že mu bude umožněno po celou dobu konání veřejného zasedání sedět. Obviněný byl rovněž upozorněn na to, že případná opakovaná žádost o odročení ze stejných důvodů, které uváděl v omluvě ze dne 2. 7. 2019, může být odvolacím soudem posouzena jako obstrukční snaha o protahování trestního řízení a oddalování vydání meritorního rozhodnutí. Tato písemnost byla obviněnému vhozena do poštovní schránky dne 16. 7. 2019. Obviněný následně odvolacímu soudu dne 19. 7. 2019 mj. sdělil, že jeho zdravotní potíže přetrvávají a brání mu v účasti na odročeném veřejném zasedání a dále že nebyl k odročenému veřejnému zasedání ani řádně předvolán, neboť se o jeho konání dozvěděl z portálu infosoud.cz, a to méně než pět pracovních dnů před jeho konáním.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu konstatuje, že námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze pod tento dovolací důvod podřadit, neshledal je však opodstatněnými.

Pokud obviněný namítal, že mu nebyla písemnost odvolacího soudu o odročení veřejného zasedání řádně doručena, nelze s tím souhlasit. Tato písemnost byla doručována prostřednictvím doručenky Typ III. V takovém případě, je-li adresát nezastižen a je možné vhodit písemnost do poštovní schránky, vhodí se písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky; písemnost se považuje za doručenou vhozením do schránky, datum vhození vyznačí doručující orgán na doručence a na písemnosti (§ 50 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Pouze tehdy, když by nebylo možné písemnost do schránky vhodit, doručující orgán písemnost vrátí odesílajícímu soudu a v místě doručení o této skutečnosti zanechá písemné oznámení. Z příslušné doručenky v nyní posuzované věci je zjevné, že adresát, tj. obviněný V. V. nebyl zastižen, písemnost mu byla proto vhozena do schránky. Takový postup poštovní doručovatelky tedy nelze označit za nesprávný a ani odporující dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 6 Tdo 647/2017, se totiž podává, že vyrozumění o konání veřejného zasedání nemohlo být vhozeno do schránky, písemnost proto byla vrácena soudu a adresátovi bylo zanecháno písemné oznámení v místě doručení. K určitému pochybení následně došlo v počítání lhůt. K vytknutým vadám v citovaném usnesení tedy ani nemohlo v nyní posuzované věci dojít, a proto nelze dané případy spolu srovnávat. Je však možné díky citovanému usnesení Nejvyššího soudu poukázat na odpovídající a správný postup poštovní doručovatelky v případě obviněného V. V. Jak bylo totiž uvedeno, ve věci, kterou řešil Nejvyšší soud v citovaném usnesení, nemohlo být vyrozumění o konání veřejného zasedání vhozeno do poštovní schránky, a proto bylo v místě doručení zanecháno písemné oznámení. Z tohoto postupu je zjevné, že pokud by bylo možno písemnost do schránky vhodit, jako tomu bylo v nyní posuzovaném případě, bylo by tak učiněno.

Z příslušné doručenky se podává, že písemnost byla obviněnému vhozena do poštovní schránky a tedy i doručena dne 16. 7. 2019. Z této skutečnosti je třeba vycházet, neboť nebylo prokázáno, že by písemnost do schránky vhozena nebyla. Navíc obviněný ani nepopíral, že by o termínu odročeného veřejného zasedání nevěděl, nejpozději se o něm dozvěděl dne 19. 7. 2019, podle jeho slov z portálu infosoud.cz. S termínem konání odročeného veřejného zasedání byl tedy obeznámen.

V návaznosti na uvedené nelze přisvědčit ani námitce obviněného stran nedodržení pětidenní lhůty k přípravě ve smyslu § 233 odst. 2 tr. ř. Pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání stanovená v § 233 odst. 2 tr. ř. pro doručování předvolání, resp. vyrozumění o tomto zasedání některým osobám se nevztahuje na jejich přípravu k odročenému veřejnému zasedání. V případech, kdy dojde k zásadní změně projednávaných otázek, však bude namístě s ohledem na zásadu vyplývající z čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle které má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby, poskytnout obviněnému, popř. i jeho obhájci potřebnou lhůtu na jejich přípravu k odročenému veřejnému zasedání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2001, sp. zn. 11 Tz 179/2001). K tomu je třeba konstatovat, že v daném případě k žádné takové zásadní změně nedošlo. Navíc pětidenní lhůta by byla, s ohledem na den doručení písemnosti, tj. 16. 7. 2019, i tak zachována.

Ani poslední námitka obviněného uplatněná v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nemůže obstát. Jak vyplývá již z výše uvedeného, i v případě pouhého vyrozumění o konání veřejného zasedání musí být obviněnému umožněno se jej zúčastnit a pokud se řádně omluví, požádá o odročení veřejného zasedání s tím, že trvá na své účasti na něm, je třeba mu vyhovět a nařízené veřejné zasedání odročit. V nyní posuzované věci tomu přitom tak bylo, když obviněný odvolací soud tímto způsobem požádal o odročení veřejného zasedání a přiložil ke své omluvě i lékařskou zprávu. Odvolací soud obviněnému po vyhodnocení této lékařské zprávy vyhověl a poskytl mu čas zajistit si jiný způsob dopravy na veřejné zasedání než jízdou hromadnými dopravními prostředky. Za tím účelem odročil veřejné zasedání na den 23. 7. 2019. Jeho následnou žádost o odročení tohoto veřejného zasedání však již posoudil jako obstrukční snahu o prodlužování trestního řízení, a tak jeho opětovné žádosti již nevyhověl a jednal v jeho nepřítomnosti.

Nejvyšší soud uvádí, že předpokladem pro to, aby bylo v případě žádosti o odročení ze zdravotních důvodů veřejné zasedání odročeno, je řádná omluva. Nepostačuje tedy jakékoliv sdělení, ale vyžaduje se, aby příčina neúčasti byla řádně omluvena, tzn., že žádost o odročení musí být podložena konkrétními důvody, které mohou spočívat v nepříznivém zdravotním stavu, o němž obviněný přiloží doklad či sdělení ošetřujícího lékaře, a z nichž vyplývá, že obviněný není schopen se účastnit soudního řízení. Řádná omluva předpokládá předložení takových podkladů, ze kterých je patrné, že zdravotní stav obviněného mu neumožňuje se k veřejnému zasedání dostavit a být mu přítomen. Není vyloučeno, aby se odvolací soud, pokud by měl pochybnosti o zdravotním stavu stěžovatele, se svými požadavky obrátil přímo na ošetřující lékařku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08). Takto vymezená hlediska zaručují, aby bylo uvedené právo obviněného na osobní účast u jednání soudu, garantované Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod či Listinou základních práv a svobod, zachováno a zároveň brání případům jeho zneužití, protože toto právo si zaslouží ochranu pouze tenkrát, není-li využíváno k obstrukčnímu chování zjevně směřujícímu ke zmaření jednání soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 26/2016).

Nejvyšší soud s ohledem na to uvádí, že odvolací soud nepochybil, pokud jednal v nepřítomnosti obviněného. Není pravdou, jak se domníval ve svém dovolání obviněný, že by měl odvolací soud pochybnosti o správnosti lékařské zprávy M. a že by odmítl přijímat omluvy podložené lékařskými zprávami vyhotovené jmenovaným ošetřujícím lékařem obviněného. Naopak, odvolací soud z přiložené lékařské zprávy M. vycházel, když původně nařízené veřejné zasedání odročil, aby si obviněný zajistil dopravu jiným způsobem, neboť jmenovaný lékař konstatoval neschopnost obviněného jízdy v hromadných dopravních prostředcích. Odmítl pouze vyhovět opakované žádosti o odročení ze stejných důvodů, které uváděl v omluvě ze dne 2. 7. 2019. Zdravotní stav obviněnému totiž nebránil se veřejného zasedání zúčastnit, nýbrž mu mohlo činit potíže se k němu dostavit, což odvolací soud zohlednil a dal mu prostor pro obstarání si dopravy jiným způsobem. Obviněný však této možnosti nevyužil a opakovaně se odvolával toliko na svůj nepříznivý zdravotní stav, kterým však nebyla odůvodněna jeho neschopnost se veřejného zasedání zúčastnit.

Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že již v řízení před soudem prvního stupně bylo obviněným žádáno o odročení hlavního líčení ze zdravotních důvodů. Tyto jeho žádosti však byly vyhodnoceny jako obstrukční snaha protahovat trestní řízení. Ze zjištění soudu prvního stupně totiž vyplynulo, že ačkoliv se obviněný opakovaně omlouval z účasti na hlavním líčení a tyto omluvy dokládal lékařskou zprávou, ve stejné době se účastnil např. rekognice či byl proveden jeho výslech jako svědka. Jeho zdravotní stav mu proto očividně neznemožňoval se účastnit hlavního líčení, a to bez ohledu na lékařské zprávy. Po následném předvedení k hlavnímu líčení obviněný souhlasil s tím, aby toto bylo provedeno v jeho nepřítomnosti, byť tak učinil z údajných akutních zdravotních potíží. Ze strany orgánů činných v trestním řízení byla projevena rovněž snaha o znalecké zkoumání obviněného za účelem posouzení jeho schopnosti se účastnit řízení u soudu. I vzhledem k neposkytnuté součinnosti lékaře M. nebylo znalci umožněno znalecký posudek vyhotovit. Znalec však mj. konstatoval, že s ohledem na skutečnost, že obviněný absolvoval řadu vyšetření, neshledal zřejmý důvod, proč by se nemohl zúčastnit jednání u soudu.

S ohledem na vše uvedené Nejvyšší soud shledává závěr odvolacího soudu o tom, že žádost obviněného o odročení veřejného zasedání je činěna toliko z obstrukčních důvodů, za odůvodněný a opodstatněný. V průběhu celého řízení je očividná snaha obviněného trestní řízení protahovat a oddalovat vydání meritorního rozhodnutí, jak uvedl již odvolací soud. Obviněný, ačkoliv nebyla jeho přítomnost u veřejného zasedání nutná, neustále trval na své přítomnosti na něm za účelem řádné obhajoby. Přestože je toto nepochybně jeho právem, je třeba uvést, že jeho v pořadí druhou omluvu z účasti na veřejném zasedání již nebylo možné přijmout jako omluvu řádnou proto, že žádal o opětovné odročení ze stejného důvodu, ačkoliv mu bylo ze strany odvolacího soudu umožněno obstarat si dopravu jinak než prostředky hromadné dopravy. Jeho zdravotní stav mu přitom samotnou účast na veřejném zasedání neznemožňoval. Navíc se veřejného zasedání účastnil jeho obhájce, který tam byl přítomen právě z důvodu, aby vykonával úkony obhajoby.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nejsou opodstatněné.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.

Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zásah do skutkových zjištění je zároveň v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

Nejvyšší soud uvádí, že dovolací námitku obviněného podřazenou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou tolerance pod uplatněný dovolací důvod podřadit, ačkoliv svou argumentaci obviněný postavil spíše právě na námitkách zpochybňujících učiněná skutková zjištění, jelikož namítal, že soudy nezohlednily jeho pohledávku vůči společnosti STS Slovácko, spol. s r. o.

K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky podvodu se v případě tzv. úvěrového podvodu vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky peněz jednal v úmyslu vypůjčené peníze vůbec nevrátit nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí zapůjčitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1967, sp. zn. 3 Tz 5/67).

Nejvyšší soud nemůže přisvědčit námitce obviněného stran absence podvodného úmyslu z toho důvodu, že měl mít za společností STS Slovácko, spol. s r. o., pohledávku ve výši 70 mil. Kč. Závěr, že obviněný již při sjednávání zápůjček jednal minimálně s vědomím, že zapůjčené finanční prostředky nebude moci vrátit ve smluvené lhůtě, učiněný soudy v nyní posuzované věci totiž považuje Nejvyšší soud za správný. Soudy nevycházely pouze z jeho finanční situace, nýbrž také z dalších skutečností. A přestože lze připustit, že se odvolací soud mohl podrobněji vypořádat s odvolací námitkou obviněného, v níž se dovolával vzájemného započtení pohledávek, je třeba konstatovat, že ani případná existence jeho pohledávky za společností STS Slovácko, spol. s r. o., by neměla na závěr o jeho vině vliv. Z přiloženého spisového materiálu se totiž mj. podává, že společnost STS Slovácko, spol. s r. o., odmítla akceptovat započtení pohledávek. Ačkoliv si je Nejvyšší soud samozřejmě vědom toho, že k započtení není třeba souhlasu protistrany, obviněný musel na základě prohlášení jmenované společnosti vědět, že jmenovaná společnost by mu dobrovolně nevyplatila zbývající částku v tom rozsahu, v jakém by se pohledávky nekryly. Nehledě na to, že ze spisového materiálu není vůbec zřejmé, zda se jednalo o skutečně existující pohledávku, která by byla navíc způsobilá k započtení. Jak tedy uvedly již soudy nižších stupňů, obviněný v době vzniku závazků (dvou zápůjček) nemohl důvodně očekávat, že bude mít k dispozici zdroje k jejich splnění, a to nejen již při sjednávání první zápůjčky se společností P., zastoupenou jednatelem J. P., ale zejména pak také při sjednávání zápůjčky druhé s poškozeným J. T. Ačkoliv si totiž byl vědom toho, že nebude schopen dostát svému závazku vůči společnosti P., zapůjčil si další finanční prostředky, a to od poškozeného J. T. Navíc o podvodném úmyslu obviněného svědčí i další zjištěné okolnosti. Předně jde o skutečnost, že obviněný při uzavírání smlouvy o zápůjčce se společností P. jednal jménem společnosti B.-T., aniž by byl oprávněn za tuto společnost jednat a dále, že zapůjčené finanční prostředky ani nepoužil k deklarovaným účelům.

Vzhledem k uvedenému Nejvyššímu soudu nezbývá než uzavřít, že subjektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku byla naplněna. Krajský soud v Brně proto nepochybil, pokud po provedeném přezkumu odvolání zamítl. Napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 4 To 21/2019, ani jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 3 T 61/2017, netrpí žádnými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.

Nejvyšší soud proto s ohledem na vše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného V. V. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

K podnětu obviněného učiněnému v dovolání, aby předseda senátu Okresního soudu v Hodoníně podal Nejvyššímu soudu návrh na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že žádný takový návrh mu podán nebyl. Taktéž sám s ohledem na to, jak rozhodl, neshledal důvod postupovat podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 2. 2020

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru