Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1409/2020Usnesení NS ze dne 12.01.2021

HeslaPodvod
Zpronevěra
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1409.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1409/2020-391

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 1. 2021 o dovolání obviněného L. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okr. XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2020 č. j. 8 To 238/2020-314, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 88/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. P. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 6. 2020 č. j. 21 T 88/2019-279 byl obviněný L. P., po předchozím zrušení výroků o vině a trestu, jakož i dalších výroků, které v nich měly podklad, z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2017 č. j. 12 T 158/2016-405, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 4 To 103/2017, uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku za jednání popsané v bodě 1) výroku o vině a dále zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku za jednání popsané v bodě 2) výroku o vině.

Těchto činů se dopustil tím, že:

1) si dne 14. 5. 2014 v obci XY přisvojil částku 90.000 Kč z prodeje osobního motorového vozidla zn. BMW X5 3.0D registrační značky XY, jehož vlastníkem byl M. A., nar. XY, a to poté, co obžalovaný pro poškozeného zprostředkoval prodej tohoto vozidla za částku 190.000 Kč, z čehož předal poškozenému pouze 100.000 Kč, s tím, že zbylou částku 90.000 Kč předá poškozenému po přepisu vozidla v evidenci registru vozidel, k čemuž nedošlo, když si obžalovaný tuto částku nechal pro svoji potřebu, čímž poškozenému M. A., nar. XY, způsobil škodu ve výši 90.000 Kč,

2a) v období od 14. 5. 2014 do prosince roku 2015 v XY, v místě zaměstnání poškozeného M. A., i na dalších místech, postupně od poškozeného vylákal finanční částky v různé výši, které obžalovaný požadoval, aby mohl poškozenému uhradit zbytek kupní ceny za vozidlo zn. BMW, obžalovaný uváděl různé nepravdivé skutečnosti, na co budou peníze užity, jako na nákup a prodej různých produktů, kdy ze zisku z jejich prodeje měl dluh poškozenému splatit, dále jako důvod obžalovaný uváděl např. vklad na založení účtu a získání půjčky, ze které měl uvedený dluh splatit, vyplacení exekucí, aby získal půjčku, ze které uvedený dluh splatí, oprava poškozeného vozidla a další, kdy takto vylákal od poškozeného celkem částku 722.000 Kč, kterou mu poškozený předal osobně nebo zaslal na účet č. XY, ve skutečnosti obžalovaný peníze prohrál na automatech a z části užil pro jiné než uvedené účely a nebylo v jeho ekonomických možnostech zapůjčené peníze poškozenému vrátit, čímž poškozenému M. A., nar. XY, způsobil škodu ve výši 722.000 Kč,

2b) (jelikož se jedná o trestné jednání za něž byl obviněný původně odsouzen výše citovaným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2017 č. j. 12 T 158/2016-405, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 4 To 103/2017, a do tohoto výroku rozsudku bylo uvedeno jako součást pokračujícího trestného činu podvodu a v rámci ukládání společného trestu, lze jej popsat pouze stručně následovně), ačkoli věděl, že nevystupuje za společnost PEANT CZ, s. r. o. a že žádný cukr nemá k dispozici a tento uvedeným poškozeným nedodá a peníze jim nevrátí, postupně v období od 22. 9. 2015 do 16. 2. 2016 celkem v osmnácti případech v rozsudku jmenovaným subjektům – poškozeným vždy slíbil dodání konkrétního množství cukru, na základě neoprávněně vystavené zálohové faktury nebo i bez ní vylákal od poškozených různé finanční částky s tím, že cukr dodá do konkrétního termínu a po jeho dodání bude doplacen zbytek ceny, ale předmětnou dodávku cukru nikdy neuskutečnil a vylákané finanční prostředky v podobě vyplacených záloh užil pro svou potřebu, přičemž takto poškozeným specifikovaným v rozsudku způsobil celkovou škodu ve výši 288 000 Kč.

Za přečin popsaný v bodě 1) a sbíhají se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2015 č. j. 91 T 21/2015-28, jenž nabyl právní moci dne 6. 3. 2015, mu byl podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl k jeho výkonu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2015 č. j. 91 T 21/2015-28, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem k této změně pozbyla podkladu.

Za zločin popsaný v bodě 2) a sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 9. 2017 č. j. 1 T 71/2017-72, jenž nabyl právní moci dne 19. 9. 2017, mu byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, za užití § 45 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku, uložen společný, souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl k jeho výkonu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 9. 2017 č. j. 1 T 71/2017-72, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem k této změně pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak byly učiněny výroky, jimiž byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozeným subjektům způsobenou škodu.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 9. 2020 sp. zn. 8 To 238/2020 zamítl podle § 256 tr. ř.

Proti tomuto rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný L. P. dovolání s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. Namítl, že především napadá výrok usnesení odvolacího soudu, jímž bylo jeho odvolání zamítnuto a dále i proto, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutků popsaných ve výrocích 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně. Nesprávné jsou pak i výroky o obou uložených souhrnných trestech. Všemi těmito vadami však trpí již rozsudek okresního soudu, ale odvolací soud je ve svém rozhodnutí nenapravil. V další části dovolání obviněný zdůrazňuje okolnosti, za nichž se seznámil s poškozeným A. v psychiatrické léčebně. Poukazuje i na svou obhajobu pokud jde o skutek ad 1), kdy poškozenému předal celou částku utrženou za prodaný automobil. On mu pak část peněz předal zpět jako finanční výpomoc. Poškozený navíc nebyl schopen blíže specifikovat jak jednotlivé částky, které měl obviněnému předat, tak období, kdy k tomu mělo dojít. Není tudíž možné pohlížet na tvrzení poškozeného, že mu část kupní ceny ve výši 90 000 Kč nepředal, na jako jediné správné, věrohodné a prokázané. Navíc mu poškozený nesvěřil tuto zmíněnou finanční částku, ale motorové vozidlo, aby jej prodal. Je proto názoru, že takové jednání nenaplňuje znaky trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku. Pokud jde o skutek ad 2), tak obviněný poukazuje na obsah původních dohod a ujednání mezi ním a poškozeným ohledně toho, kdy, zda vůbec, jak a kolik peněz měl poškozenému vracet. To se podle něj prokázat nepodařilo. Rovněž se nepodařilo prokázat, že se od samého počátku jednalo o půjčku, tedy o finanční prostředky, které by měl obviněný vracet, nebo o přátelskou výpomoc. Z žádného důkazu tak nelze učinit závěr o podvodném úmyslu obviněného, tedy o jeho vědomí, že v době kdy finanční prostředky obdržel, uvádí poškozeného v omyl ohledně jejich vrácení. Obviněný také nesouhlasí s názorem soudů, že zde z jeho strany byl dán úmysl, a to ať přímý nebo nepřímý, poškozeného podvést. O trestný čin podvodu se tak nejedná.

V další části pak dovolatel poukazuje na porušení zákazu reformationis in peius ze strany soudů obou stupňů, které má spočívat v tom, že v pořadí prvním rozsudkem soudu prvního stupně mu byly uloženy za výše uvedená jednání dva souhrnné nepodmíněné tresty odnětí svobody v délce dvanácti a dvaceti čtyř měsíců, a po zrušení tohoto rozsudku odvolacím soudem výhradně z podnětu odvolání obviněného, mu následně byly uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců a tří roků. Došlo tak ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného a to v důsledku pouze jím podaného opravného prostředku, což odporuje ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. Soud prvního stupně navíc svůj postup nikterak nezdůvodnil kromě toho, že oproti v pořadí prvnímu rozhodnutí, tentokrát obviněnému ukládal kromě dvou souhrnných trestů i trest společný za jednání uvedené v bodě ad 2) rozsudku. Obviněný zároveň nesdílí názor soudu druhého stupně o tom, že k porušení zásady zákazu reformationis in peius by došlo pouze v případě, pokud by obviněnému byl uložen trest celkově přesahující výměru čtyřiceti dvou měsíců. V této souvislosti opakovaně poukazuje na ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř., které je bezvýjimečné a tudíž v takovém případě nikdy nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného. Jde o základní zásadu spravedlivého procesu a je nerozhodné, z jakého důvodu bylo napadené rozhodnutí zrušeno. V daném případě zjevně došlo ke zhoršení postavení obviněného. Zároveň pak dovolatel upozorňuje na další okolnosti případu týkající se dohody o náhradě škody mezi obviněným a poškozeným a z toho vyvozuje, že mu paradoxně byl uložen trest přísnější, k čemuž nebyl dán žádný důvod. Došlo u něj k tzv. kumulaci následných trestů a v důsledku toho je jejich celková délka nepřiměřená k závažnosti spáchaného jednání i osobě pachatele. Pro posouzení možnosti nápravy obviněného by nemělo být rozhodující vyhlášení rozhodnutí, ale samotný výkon uloženého trestu nebo jeho části. Podle mínění dovolatele tak nebylo na místě ukládat nepodmíněné tresty odnětí svobody jako tresty zjevně nejpřísnější.

V závěru podaného dovolání byl proto učiněn návrh, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i ostatní obsahově navazující rozhodnutí a poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu k podanému dovolání písemně nevyjádřil (§ 265h odst. 2 tr. ř.).

Obviněný L. P. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut opravný prostředek obviněného proti rozsudku uvedenému pod písm. a).

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem prvního uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že pokud obviněný podal dovolání mj. z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to do výroků o vině ad 1) i ad 2a), tak v dovolání ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž soudy učiněná skutková zjištění. Jeho námitky je ve skutečnosti nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především správnosti dokazování a zejména hodnocení provedených důkazů. V podaném dovolání tak obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by soudy učiněná skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ani zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, ale svým dovoláním se pouze domáhá, aby na základě jeho hodnocení důkazů a v důsledku toho i odlišného skutkového stavu, než byl zjištěn předchozími soudy, byl tento ve svém výsledku i jiným způsobem právně posouzen. To se týká i jeho námitek týkajících se údajně nesprávného posouzení subjektivní stránky spáchaných trestných činů, jelikož jsou podpořeny výhradně námitkami skutkového charakteru. Takové námitky však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je dovolání možno podat pouze tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, případně když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo pokud skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nutno zdůraznit, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními učiněnými Okresním soudem v Břeclavi v jeho rozhodnutí, z nichž následně vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný extrémní rozpor nejedná. Soudy pouze na základě provedených důkazů dospěly k jiným závěrům, než jak se je snaží vykládat ve svůj prospěch dovolatel. Nejvyšší soud současně nelze chápat jako jakousi superrevizní instanci, jejímž úkolem je detailně zkoumat celý procesní spis a opětovně zkoumat a hodnotit důkazy již zhodnocené v předchozím řízení soudy nižších stupňů, a to aniž by je mohl sám bezprostředně provádět. Nejvyšší soud dospěl k tomuto závěru při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.).

Pokud obviněný pod výše uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnul i námitky vůči uloženým souhrnným trestům, resp. společnému trestu, a to výhradně z pozice, že rozhodnutím nižších soudů došlo k porušení zákazu reformationis in peius, tak nelze než konstatovat, že takovou námitku by bylo v širším slova smyslu možno podřadit pod uvedený důvod dovolání pouze tehdy, jestliže by porušení této zásady bylo opravdu shledáno, a tedy že v předchozím řízení došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Jedná se totiž o zásadu vyplývající v konkrétním případě z procesního ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř., na něž sám dovolatel několikrát poukázal, které tak nemá hmotněprávní povahu.

Nejvyšší soud se ale právě s ohledem na obviněným reklamované porušení jeho práva na spravedlivý proces vyslovenou výhradou zabýval. Na tomto místě je však třeba konstatovat, že s celou problematikou správného a zároveň i v důsledku povinného uplatnění zásady zákazu reformationis in peius možného uložení jednotlivých trestů obviněnému se v posuzovaném případě vypořádal již odvolací soud (Krajský soud v Brně), který v bodech 20 až 23 odůvodnění svého usnesení reagoval na obdobné námitky, jež obviněný nyní vtělil i do svého dovolání. Nejvyšší soud proto neopakoval celou genezi obviněným spáchaných skutků, resp. trestných činů, jakož i jednotlivých rozhodnutí soudů, jimiž byl za ně následně odsouzen, neboť v tomto mohl odkázat na příslušné pasáže předchozích rozhodnutí obou soudů a zejména pak na odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Musel však reagovat na poněkud pomýlenou argumentaci dovolatele, podle jehož představ z ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. vyplývá, že za žádných okolností nelze obviněnému uložit trest ve vyšší výměře, jestliže předchozí rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen výhradně na podkladě odvolání obviněného.

Ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. skutečně ukládá, že pokud napadený rozsudek byl zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. A k tomu také v posuzovaném případě nedošlo. Pod pojem „v jeho neprospěch“ totiž nelze podřazovat výhradně výsledný druh a výměru trestu, nýbrž i souvislosti další, jako v tomto případě výrok o vině, tedy za jakou celkovou trestnou činnost byl obviněnému v konečném výsledku trest ukládán. Jestliže obviněný především napadá skutečnost, že mu za trestné činy popsané v bodě ad 2), byl uložen společný a souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na tři roky, kdežto v pořadí prvním rozsudkem soudu prvního stupně to byl pouze souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na dva roky, tak ignoruje za kolik a za jaké trestné činy mu byly uvedenými rozhodnutími tyto tresty ukládány. V prvém případě to bylo za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, zahrnující pouze skutek, jenž byl v pořadí v druhém rozsudku soudu prvního stupně označen pod bodem 2a), a dále za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž byl již dříve odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově z 26. 9. 2017 pod sp. zn. 1 T 71/2017. V odvolacím řízení, byť vyvolaném pouze na základě odvolání obviněného, bylo shledáno, že v daném ohledu bylo rozhodnuto nesprávně a proto byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a posléze nahrazen novým rozhodnutím. V něm pak ve výroku o vině pod bodem 2a) byl obviněný opětovně uznán vinným skutkem, jehož se dopustil vůči A., a dále pod bod 2b) bylo zahrnuto podvodné pokračující jednání obviněného, týkající se přislíbených, zálohově zaplacených a nikdy neuskutečněných dodávek cukru, jehož se dopustil vůči celkem osmnácti poškozeným. Za toto posledně zmíněné jednání, kvalifikované samostatně jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, však byl obviněný již dříve odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. 12 T 158/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 4 To 103/2017, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců. Jelikož nižší soudy dospěly k závěru, že v případě obou těchto jednání obviněného /označených následně ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ad 2a) a 2b)/ se jedná o pokračování v trestném činu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, byl mu za něj po předchozím zrušení výroku o vině a trestu z již citovaného rozsudku Městského soudu v Brně, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, ukládán společný trest podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku. Jelikož se ale zároveň s uvedeným pokračujícím trestným činem podvodu sbíhal i přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž byl obviněný již odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. 1 T 71/2017, byl obviněnému trest ukládán též jako souhrnný podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, za současného zrušení výroku o trestu z již citovaného dřívějšího rozsudku Okresního soudu v Břeclavi. Naopak odsouzení obviněného rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 1 T 71/2017 za přečin podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku zůstalo nedotčeno, jelikož se v daném případě nejednalo o souběh trestných činů, ale o recidivu.

Nezbývá tedy než souhlasit s odvolacím soudem, že pokud v konečném výsledku byl obviněnému za veškeré trestné činy uvedené v bodě 2) rozsudku soudu prvního stupně uložen společný souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v délce tří roků, nejedná se v porovnání s předchozím odsouzením obviněného uvedeným soudem k souhrnnému nepodmíněnému trestu v délce dvou roků v žádném případě o zhoršení postavení obviněného. Je tomu tak proto, že v prvém případě kromě již zmíněného dvouletého nepodmíněného trestu odnětí svobody byl pravomocně odsouzen i k osmnácti měsíčnímu nepodmíněnému trestu odnětí svobody rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. 12 T 158/2016, který byl v pořadí druhým rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi zrušen a tudíž v důsledku tohoto rozhodnutí jej obviněný nevykoná. Jestliže se tak již částečně stalo, soud prvního stupně správně do nyní uloženého tříletého trestu odnětí svobody takto vykonanou část trestu započítal (viz usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 10. 2020 č. j. 21 T 88/2019-337). Tudíž pokud odvolací soud zároveň v odůvodnění svého usnesení mj. argumentoval celkovou délkou nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců (24 + 18), jež by musela být u obviněného výsledným rozhodnutím soudů překročena, aby v dané věci nastalo porušení zásady zákazu reformationis in peius, byla tato jeho argumentace zcela na místě a dovolacímu soudu nezbylo, než ji podpořit a současně vyslovit, že v tomto ohledu rozhodně k porušení práva obviněného na spravedlivý proces nedošlo.

Druhý z uplatněných důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody nebo § 59 tr. zákoníku o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody).

Jestliže se tedy dovolatel snaží pod tento dovolací důvod zahrnout stručně řečeno, že postupně uloženými nepodmíněnými tresty odnětí svobody byl ve svém celku nepřiměřeně postižen, tak nejen že taková argumentace pod tento důvod dovolání nespadá, ale zároveň s ní ani nelze souhlasit.

Zde je v prvé řadě nezbytné zdůraznit, že prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) nelze namítat tzv. jiná pochybení, spočívající např. v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu. Byť obecně otázka přiměřenosti trestu nespadá pod žádný dovolací důvod, Nejvyšší soud může v daném ohledu do věci výjimečně zasáhnout, ale jen tehdy, jestliže je obviněnému napadeným rozhodnutím uložen trest extrémně přísný, zjevně nepřiměřený a tudíž nespravedlivý. I on je totiž povinen se při svém rozhodování řídit zásadou přiměřenosti trestních sankcí, která je předpokladem zachování jejich humánnosti a tím i obecných principů spravedlnosti. Uvedená zásada má ústavní rozměr a její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zvlášť zkoumat, zda ústavním pořádkem předvídaný zásah do osobní svobody pachatele je zásahem proporcionálním, či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 nebo ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. 7 Tdo 1158/2019, případně též nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17).

Takovým pochybením ovšem napadené soudní rozhodnutí netrpí. U obviněného o uložení extrémně přísného trestu vpravdě hovořit nelze a jeho námitce tak nebylo možno přisvědčit ani v ústavně právní rovině. Je třeba zdůraznit, že mu v nyní projednávané věci byly ukládány dva samostatné souhrnné tresty výhradně za úmyslné trestné činy a ve druhém případě i společný trest za trestnou činnost pokračující po delší dobu a namířenou vůči celé řadě poškozených osob se způsobením značné škody. Uložené tresty se přitom pohybují buď na samé spodní hranici příslušné trestní sazby, či mírně nad ní. Nepodmíněnost uložených trestů odnětí svobody pak nesporně vyplynula z určitého nekritického až pohrdavého přístupu obviněného k dodržování trestněprávních norem. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí tak v jeho případě rozhodně atakovány nebyly.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jehož aplikace se obviněný též domáhal, tak ten je naplněn, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Obviněný jej uplatnil v jeho druhé variantě, tedy, že v předcházejícím řízení byly dány důvody dovolání uvedené v písm. g), h) tr. ř. Jelikož však bylo shledáno, že námitky obviněného namířené proti rozhodnutí soudu prvního stupně pod tyto dovolací důvody podřadit a to ani z hlediska ústavně právního rozměru nelze, nemohlo dojít ani k naplnění důvodu dovolání podle písmene l) tohoto ustanovení trestního řádu.

Na základě všech výše uvedených zjištění a závěrů a z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného L. P. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 1. 2021

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru