Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1396/2011Usnesení NS ze dne 14.12.2011

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.1396.2011.1
Důvod dovolání

NEUVEDEN

Dotčené předpisy

§ 274 odst. 1,2 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1396/2011-14

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2011 o dovolání obviněného T. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 3 To 188/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 142/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 2 T 142/2010, byl obviněný T. B. uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 8. 10. 2010 od přesně nezjištěné doby po přesně nezjištěných pozemních komunikacích, nejméně po účelové komunikaci v katastru obce M. V., okres H., po předchozím vědomém požití alkoholu a pod jeho vlivem s hladinou více jak 2,00 g/kg alkoholu v krvi řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda-135 LS Forman, majitelky B. B., přičemž v době kolem 01:50 hodin při jízdě po účelové komunikaci mezi rekreační oblastí L. a obcí M. V. nezvládl vlivem požitého alkoholu řízení vozidla a v levotočivé zatáčce vyjel s vozidlem vpravo mimo vozovku mezi husté keře, kde s vozidlem uvízl.

Za uvedené jednání byl obviněný podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 6 měsíců, podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu 30 měsíců.

Proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 2 T 142/2010, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 3 To 188/2011, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Následně podal obviněný T. B. prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 3 To 188/2011, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný v dovolání namítl, že v řízení před soudem prvního stupně nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že skutečně řídil předmětné vozidlo. Svědek G. před soudem prvního stupně uvedl, že obviněného viděl v době před nehodou na místě spolujezdce, skutečnost, že dolní končetiny neměl před sedadlem spolujezdce, neprokazuje, že řídil, ale naopak to podporuje tvrzení, že seděl na místě spolujezdce a po nehodě se pokoušel i přes svá zranění dostat z havarovaného vozidla. Obviněný rovněž uvedl, že má vážné pochybnosti o pravdivosti výpovědí pracovníků záchranné služby, kteří vypověděli, že při zajišťování jejich přístupu do vozidla nezjistili, že by vozidlo řídila jiná osoba než obviněný, a to proto, že pro vysokou trávu a křoví nemohl z vozidla nikdo vystoupit a na místě nebyly ani žádné stopy vypovídající o tom, že by z vozu někdo vystoupil. Dle obviněného byla noc, místo nebylo řádně osvíceno a pracovníci záchranné služby nemohli mít čas zkoumat okolí automobilu.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a obviněného předmětné obžaloby zprostil.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 25. 10. 2011 Nejvyššímu soudu České republiky sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný T. B. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného ohledně údajně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, kdy dle jeho názoru nebylo v průběhu řízení jednoznačně prokázáno, že řídil předmětné vozidlo, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud České republiky pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl,že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí správně uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, když při zjišťování skutkového stavu vycházel zejména z výpovědí policistů a pracovníků záchranné zdravotní služby – S. M., L. M., P. J., J. H., V. G., kteří se dostavili na místo nehody. Jmenovaní svědci se ve svých výpovědích shodují, že obviněný na místě nehody neuváděl žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo, že by dané vozidlo neřídil. Navíc bylo prokázáno, že cestu k vozidlu si museli pracovníci zdravotní záchranné služby prostříhat přes hustý porost a okolí vozidla nevykazovalo žádné známky toho, že by se před příjezdem zmíněných svědků z vozidla někdo dostal. Skutečnost, že vozidlo řídil obviněný, je zřejmá i z polohy, ve které byl nalezen. Nejvyšší soud České republiky se ztotožnil s názorem odvolacího soudu i ohledně posouzení výpovědi svědka J. G. (souseda obviněného), který vypověděl, že viděl obviněného v době před nehodou na místě spolujezdce. Tuto okolnost je však třeba z hlediska projednávané věci považovat za bezpředmětnou, neboť z ní není možno bez dalšího usuzovat, zda obviněný v době dopravní nehody řídil havarované vozidlo či nikoli.

Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky není tedy pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Na základě výše uvedených skutečností je možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného T. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. prosince 2011

Předseda senátu

JUDr. Jiří Pácal

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru