Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1389/2017Usnesení NS ze dne 09.11.2017Podvod

HeslaPodvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1389.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1,5 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1389/2017-34

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2017 o dovolání obviněného J. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 5 To 90/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 16/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 4 T 16/2014, byl obviněný J. M. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.

Za uvedené jednání byl obviněný J. M. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 a § 45 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému a společnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro účely trestu zařazen do věznice s dozorem.

Současně tímto výrokem o trestu byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. května 2014, sp. zn. 1 T 92/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2014, sp. zn. 11 To 278/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost spolu se S. A. T., nahradit poškozené společnosti Kühne&Nagel, spol. s r. o., Pekařská 7/621, 155 00 Praha 5 škodu ve výši 5.352.200 Kč.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost Kühne&Nagel, spol. s r. o., Pekařská 7/621, 155 00 Praha 5, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 4 T 16/2014, podal obviněný J. M. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 5 To 90/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný J. M. byl uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

„jako pracovník pověřený společností Kühne&Nagel, spol. s r.o., Pekařská 7/621, 155 00 Praha 5 zajišťováním přeprav osob, techniky a materiálu do zahraničních misí pro Armádu České republiky, v průběhu let 2003 a 2004 k oklamání společnosti Kühne&Nagel předstíral vůči České republice, zastoupené Ministerstvem obrany ČR provádění přeprav, přestože takové služby nikdy nebyly společností Kühne&Nagel poskytnuty, přičemž, aby vylepšil hospodářský výsledek společnosti za příslušný kalendářní rok, vyhotovil fiktivní smlouvy o přepravě věci mezi Českou republikou zastoupenou Ministerstvem obrany ČR a společností Kühne&Nagel a k nim fiktivní faktury nejméně v těchto případech: č.040/2003 na částku 890.000,- Kč s fakturou č. 10130192 ze dne 31.7.2003, 041/2003 na částku 890.000,- Kč s fakturou č. 10130193 ze dne 37.7.2003, 042/2003 na částku 480.000,- Kč s fakturou č. 10130195 ze dne 31.7.2003, 046/2003 na částku 680.000,- Kč s fakturou č.10130197 ze dne 6.8.2003, 049/2003 ze dne 23.7.2003 na částku 1.350.000,- Kč s fakturou č. 10130198 ze dne 6.8.2003, 060/2003 na částku 1.800.000,- Kč ze dne 3.9.2003 s fakturou č. 10130199 ze dne 6.8.2003, 063/2003 na částku 1.120.000,- Kč ze dne 16.9.2003 s fakturou č.432334 ze dne 30.10.2003, 065/2003 na částku 240.000,- Kč s fakturou č.431445 ze dne 1.10.2003, 068/2003 na částku 335.000,- Kč ze dne 10.10.2003 s fakturou č.10130234 ze dne 31.10.2003, 70/2003 na částku 1.500.000,- Kč ze dne 17.10.2003 s fakturou č.10130226 ze dne 10.9.2003, 071/2003 na částku 365.000,- Kč s fakturou č. 10130235 ze dne 31.10.2003, 072/2003 na částku 520.000,- Kč s fakturou č. 10130239 ze dne 30.11.2003, 073/2003 na částku 280.000,- Kč s fakturou č.10130240 ze dne 30.11.2003, 075/2003 na částku 800.000,- Kč s fakturou č.10130241 ze dne 30.11.2003, 085/2003 na částku 599.500,- Kč s fakturou č.10130244 ze dne 31.12.2003, 086/2003 na částku 499.500,- Kč s fakturou č. 10130245 ze dne 31.12.2003, 087/2003 na částku 480.000,- Kč s fakturou č.10130246, 088/2003 na částku 320.000,- Kč s fakturou č.10130247 ze dne 31.12.2003, 090/2003 na částku 280.000,- Kč s fakturou č.10120248 ze dne 31.12.2003, tj. faktury celkem na částku 13.589.000,- Kč, přičemž zástupci společnosti Kühne&Nagel, kteří byli tímto jednáním uvedeni v omyl, požadovali uhrazení těchto prostředků na Ministerstvu obrany ČR, kde bylo zjištěno, že služby na základě těchto padělaných smluv Ministerstvu obrany ČR nikdy nebyly poskytnuty, čímž mohla vzniknout celková škoda České republice, zastoupené Ministerstvem obrany ČR, ve výši 13.589.000,- Kč, obžalovaný jednal od počátku jednak v úmyslu zakrýt neoprávněnou fakturaci společnosti TSN s.r.o., se sídlem Hřbitovní 566, Kolín v celkové výši 1.254.500,- Kč, sestávající z faktur č. 6/03 ze dne 1.1.2003 na částku 230.000.- Kč, č. 19/03 ze dne 19.1.2003 na částku 230.000,- Kč, č. 4/04 ze dne 12.1.2004 na částku 794.500,- Kč, a jednak v úmyslu zakrýt ztrátu v celkové výši 4.194.550,- Kč, kterou způsobil společnosti Kühne&Nagel tím, že vědomě sjednal se společností TSN s.r.o., zastoupenou P. M., ceny za uskutečněné přepravní služby vyšší, než byly ceny sjednané a zaplacené za tytéž služby mezi Ministerstvem obrany ČR a společností Kühne&Nagel, ačkoliv věděl, že je podle pracovní smlouvy jeho povinností vykonávat přidělenou práci svědomitě a řádně, odpovídající zájmu společnosti, řídit se přitom pokyny vedoucích pracovníků a veškerými předpisy ve vztahu k jím vykonávané práci, a tím způsobil společnosti Kühne&Nagel škodu nejméně ve výši 5.449.050,- Kč.“

Za tento zločin a dále za pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 1 T 92/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 11 To 278/2014, byl obviněný J. M. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, odst. 3 písm. c) a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let.

Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 1 T 92/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 11 To 278/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost Kühne&Nagel, spol. s r. o., Pekařská 7/621, 155 00 Praha 5, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 5 To 90/2015, podal obviněný J. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávnost právního hodnocení spatřuje především v extrémním rozporu skutkových zjištění s provedeným dokazováním a v dalších okolnostech. Je toho názoru, že se soudy vůbec nevypořádaly s jeho obhajobou, když se nezabývaly skutečnostmi a okolnostmi jednoznačně svědčícími v jeho prospěch. Z provedeného dokazování absolutně nevyplynulo, že by obviněný spáchal skutek, který je mu kladen za vinu. Odvolací soud v tomto směru pouze kriticky převzal všechny zásadní závěry soudu prvního stupně, aniž by se náležitým způsobem vypořádal s odvolacími námitkami. Obviněný měl údajně v rámci svého zaměstnaneckého poměru ke společnosti Kühne&Nagel, spol. s r. o., vykonávat funkci samostatného referenta, který kompletně zpracovával celé armádní zakázky. Zdůrazňuje, že taková skutečnost z provedeného dokazování rozhodně nevyplývá. Svědci, kteří potvrzovali jeho údajnou pozici u zaměstnavatele jako samostatného referenta, uváděli, že měl při výkonu svých pracovních povinností postupovat naprosto samostatně, nikdo ho nekontroloval, nikdo ho neřídil, ale všichni tito svědci přitom velmi podrobně věděli, co bylo pracovní náplní obviněného, současně podrobně znali a věděli, co konkrétně v rámci svých pracovních úkonů prováděl. Toto jasně vyplynulo z provedeného dokazování, neboť prakticky všichni svědci – zaměstnanci poškozené společnosti se k pracovní pozici a náplni práce obviněného podrobně vyjadřovali. Ve světle toho je závěr, že měl být zcela samostatným referentem, absurdní, neboť si lze jen stěží představit, že na jednu stranu měl plnit veškeré své pracovní úkony zcela samostatně, bez toho aniž by ho kdokoliv kontroloval a řídil, případně mu zadával pokyny k pracovním úkolům a jeho práci kontroloval, ale přitom na druhou stranu by nadřízení a spousta dalších spolupracovníků přesně věděli, jaké jsou jeho pracovní úkony a čím se zabývá. Z toho lze činit závěr opačný, než k jakému dospěly soudy, tedy že obviněný rozhodně nebyl zcela samostatným referentem. Tento závěr je podporován i některými svědeckými výpověďmi. Například svědek H. jednoznačně uvedl, že obviněný byl pouze technický zástupce, který neměl jakékoliv podpisové právo. Paní Ch. ze společnosti Kühne&Nagel, spol. s r. o., uvedla, že obviněný byl řadový referent, který byl řízen F. Tato svědkyně dále přímo uváděla, že veškerou fakturaci, kterou připravoval obviněný, potvrzovali F. a Š. Zcela shodné skutečnosti uváděli i další zaměstnanci, konkrétně paní Z. a Č. Svědek F. měl tak po celou dobu k dispozici veškeré potřebné znalosti, vědomosti a písemnosti k tomu, aby mohl bez problému odhalit údajnou nezákonnou činnost, přesto si za dobu několika let absolutně ničeho nevšiml. Zcela bezpředmětný je závěr o tom, že všichni vyslechnutí svědci z řad pracovníků společnosti rozhodně popřeli, že by měli jakoukoli povědomost o tom, že jsou vystavovány fiktivní smlouvy o přepravách, které se vůbec neuskutečnily, a k nim vyhotovovány fiktivní faktury. Dále uvádí, že výpovědi svědků F. a Š. nemohou obstát jako hlavní důkaz vůči obviněnému, neboť tito svědci jsou na věci silně zainteresováni a nejsou to objektivní pozorovatelé, neboť jsou stále statutárním orgánem a minimálně kvůli náhradě škody mají eminentní zájem o odsouzení obviněného.

Obviněný i nadále setrvává na své obhajobě v tom smyslu, že on rozhodně žádné fiktivní smlouvy ani faktury nevyhotovoval ani s nimi nijak nedisponoval. V této souvislosti je významné i to, že svědek S. - pracovník kurýrní společnosti vyloučil, že by osobou, která jej zadržela ve společnosti a odebrala mu listiny adresované Ministerstvu obrany, byl obviněný, neboť pan S. tuto osobu popsal zcela jinak. Co se týče smluv, které měly být uzavřeny mezi společností Kühne&Nagel, spol. s r. o. a Ministerstvem obrany ČR, je pravdou, že koncepty těchto smluv byly nalezeny v pracovním počítači obviněného. To však samo o sobě neznamená, že příslušné smlouvy skutečně vyhotovil. Svědek N. k tomu uvedl, že policii ke znaleckému zkoumání ani nebyl předán obsah pracovního počítače obviněného, ale bylo pouze pořízeno archivní CD ze zálohy serveru společnosti. Zde ovšem vyvstává otázka, jestli obsah zálohy ze serveru společnosti skutečně odpovídá obsahu počítače obviněného. Mimo to bylo zcela jednoznačně prokázáno, že jak do kanceláře obviněného, tak i k jeho pracovnímu počítači mělo přístup více lidí, nikoliv pouze obviněný. Pokud by se příslušná data skutečně nacházela v pracovním počítači, pak je tam mohl nahrát kdokoliv, kdo měl přístup do příslušné kanceláře. Svědek N. dále potvrdil, že počítač obviněného byl zabezpečen pouze zcela banálním způsobem, který umožňuje prolomení počítačově průměrně gramotnou osobou během několik minut. Výslechem svědkyně D. bylo prokázáno, že heslo počítače obviněného bylo známo i jí a že klíče k předmětné kanceláři měli i vedoucí pracovníci organizace. Na základě těchto skutečností pak nelze činit závěr o tom, že dokumenty vytvářel obviněný. Mohl je vytvořit kdokoliv a poté mohly být následně nahrány do jeho pracovního počítače. Dále nesouhlasí s tím, že by se jakkoliv podílel či zakrýval údajně neoprávněnou fakturaci společnosti TSN, s. r. o., za údajně neprovedené či nadhodnocené přepravy. Ve věci byli jako svědci slyšeni řidiči nákladních automobilů, kteří sporné přepravy fakticky prováděli, přičemž tito svědci zcela jednoznačně uvedli, že místní přepravy byly doopravdy uskutečňovány. Provádění místních přeprav ve své svědecké výpovědi potvrdil i svědek Š. Rozporuje i závěry soudů o tom, že on jako jediný měl důvod fiktivní faktury vykazovat, aby zakryl neoprávněnou fakturaci společnosti TSN, s. r. o.

Obviněný dále napadá nepoužitelnost znaleckého posudku z oboru ekonomika, resp. jeho doplnění. Zásadní problém spatřuje ve formulaci otázek pro zadání znaleckého posudku tak, jak je zadával policejní orgán. Ten totiž při zadání otázek znalci požadoval, aby se znalec vyjádřil ke skutkovým okolnostem a sám svými závěry doplňoval dokazování. Dále policejní orgán žádal, aby se znalec vyjadřoval k právním, nikoliv odborným otázkám, když požadoval, aby v posudku objasnil mechanismus vzniku škody. Znalec následně na všechny takto formulované otázky v rámci zpracování posudku odpověděl. Obviněný namítá, že pokud znalec v posudku odpovídá na chybně položené otázky, přičemž znalci vůbec nepřísluší, aby se takovými otázkami zabýval, pak je nemožné, aby takový posudek jako celek obstál. Obviněný dále rozporuje závěry znaleckého posudku ohledně fakturace před dokončením přepravy. Svědkyně N. k tomuto uvedla, že naprosto běžně byly vystavovány faktury už při zahájení přepravy, nikoliv až po jejím dokončení. Znalec dále vychází z toho, že sporné přepravy vůbec nebyly provedeny, na základě toho dospívá k závěru, že fakturace z provádění takových přeprav byla neoprávněná. Přitom otázky, zda přepravy byly či nebyly provedeny, znalec vůbec nebyl oprávněn jakkoliv hodnotit.

S ohledem na výše uvedené má obviněný za to, že soudy porušily § 2 odst. 6 tr. ř. Povinností soudů bylo uvážit i jiné verze skutkového děje. Domnívá se, že soudy měly aplikovat princip in dubio pro reo, neboť v daném případě není obviněný usvědčován žádným přímým důkazem a nepřímé důkazy nevytvářejí ucelený řetězec, alternativní výklad toho, co se mohlo stát, je minimálně pokud jde o motivaci v jednání poškozené společnosti logičtější. Jediné přímé důkazy, na kterých se zakládá vina obviněného i výše způsobené škody, vycházejí pouze z tvrzení F. a z účetnictví společnosti Kühne&Nagel, spol. s r. o., které vedl opět F. a mohlo být dle jeho pokynů účelově dodatečně rekonstruováno. Soud se po celou dobu hlavního líčení a stejně tak při formulaci rozsudku choval jako pomocník veřejné obžaloby usilující o odsouzení pachatele, což je nepřípustné. V řízení nebylo jednoznačně zjištěno a prokázáno, že skutek, který je předmětem obžaloby, se objektivně stal a že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela.

Závěrem dodává, že v uloženém trestu se musí projevit dlouhý časový odstup od spáchané trestné činnosti a extrémní délka trestního řízení, kterou obviněný nezavinil. Jsou zde proto dány podmínky k užití ustanovení § 58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Nutno také konstatovat, že pokud by trestní stíhání trvalo o pouhé tři měsíce déle, podlehla by trestná činnost amnestii prezidenta republiky, přičemž i po této amnestii řízení trvalo dalšího tři a půl roku. Vinu na celkové době řízení obviněný ovšem nenese.

Z uvedených důvodů proto obviněný J. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 5 To 90/2015 a rovněž i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 4 T 16/2014 a dále aby přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 24. 1. 2017 Nejvyššímu soudu sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. M. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně svědeckých výpovědí zaměstnanců poškozené společnosti Kühne&Nagel, spol. s r. o., kteří potvrzovali pozici obviněného jako samostatného referenta, např. svědka H., svědkyně Ch., Z. a Č., dále svědeckých výpovědí svědků F. a Š., kteří jsou dle obviněného na věci silně zainteresováni, neboť jsou statutárním orgánem poškozené společnosti a minimálně kvůli náhradě škody mají eminentní zájem o jeho odsouzení) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (konkrétně, že obviněný žádné fiktivní smlouvy ani faktury nevyhotovoval, ani s nimi nijak nedisponoval, dále, že místní přepravy byly doopravdy uskutečňovány apod.) je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se snaží svými námitkami zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů obou stupňů, přičemž nabízí jiný, vlastní způsob hodnocení provedených důkazů, a na základě toho se pak domáhá jiných skutkových a právních závěrů, než jaké učinily soudy. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Obviněný dále ve svém dovolání namítl, že policejní orgán při zadání otázek znalci požadoval, aby se vyjádřil ke skutkovým okolnostem, aby sám svými závěry doplňoval dokazování a také, aby se vyjadřoval k právním, nikoliv odborným otázkám ohledně objasnění mechanismu vzniku škody. Znalec následně na všechny takto formulované otázky v rámci zpracování posudku odpověděl. Obviněný uvádí, že pokud znalec v posudku odpovídá na chybně položené otázky, přičemž znalci vůbec nepřísluší, aby se takovými otázkami zabýval, pak je nemožné, aby takový posudek jako celek obstál. K této námitce Nejvyšší soud konstatuje, že obecně je skutečně nepřípustné, aby se znalci vyjadřovali k právním otázkám. Nicméně sama skutečnost, že znalec ve svém posudku některé právní otázky řeší, nevylučuje použitelnost takového posudku a nevylučuje ani to, aby soud na podkladě svého vlastního hodnocení učinil totožné právní závěry, ke kterým dospěl znalec. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že je především důležité, aby znalecký posudek obsahoval odborné poznatky a zjištění, z nichž znalec tento právní závěr učinil a které umožňují, aby si soud tentýž nebo jiný takový závěr dovodil sám (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 2 Tzn 19/1997).

Jiné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu předvídaného ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnuje též otázky trestání, avšak pouze v tom rozsahu, je-li namítáno nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu ke zvláštním podmínkám při ukládání trestu (např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu). Vznesená námitka ohledně pochybení soudů při ukládání trestu, konkrétně že pro dlouhý časový odstup od spáchané trestné činnosti a extrémní délku trestního řízení jsou dle obviněného dány podmínky k užití ustanovení § 58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, není dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze na ni uplatnit ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědi svědků V. F. a P. Š., které jsou konzistentní, přesvědčivé a zcela v souladu s dalšími provedenými důkazy. Oba svědci vypovídali ve shodě s dalšími pracovníky společnosti Kühne&Nagel, spol. s r. o., o tom, jaké byly pracovní povinnosti obviněného M., a shodně uvedli, že obviněný veškeré přepravy pro Ministerstvo obrany zajišťoval zcela sám, bez jakékoli intervence dalších osob. Zjištění o neoprávněné fakturaci společnosti TSN, s. r. o., vyplývá ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví dodavatelsko-odběratelské vztahy a účetní evidence znalce Z. Č. Z dalších listinných důkazů, především z faktur samotných vyplynulo, že všechny předmětné faktury byly opatřeny podpisem obviněného či alespoň jeho parafou a byly vyhotoveny shodným způsobem, přičemž ze shromážděných listinných důkazů i z výpovědí svědků je zřejmé, že jiní pracovníci společnosti Kühne&Nagel, spol. s r. o., postupovali při fakturaci zcela odlišně. Z uvedených důkazů nemohly soudy učinit jiný závěr, než že se obviněný dopustil vůči zástupcům společnosti Kühne&Nagel, spol. s r. o., podvodného jednání spočívajícího ve vyhotovování fiktivních smluv o přepravě a k nim fiktivních faktur, majících údajně zakládat nárok vůči České republice zastoupené Ministerstvem obrany ČR ve výši 13.589.000 Kč, jehož účelem bylo zakrytí neoprávněné fakturace společnosti TSN, s. r. o. a ztráty z obchodu společnosti Kühne&Nagel, spol. s r. o., se společností TSN, s. r. o., kterou způsobil.

Polemika obviněného s důkazy, s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů a že nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 11. 2017

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru