Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1380/2020Usnesení NS ze dne 20.01.2021Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání

HeslaMaření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1380.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 821/21


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1380/2020-136

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2021 o dovolání obviněného T. H., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 14 To 154/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 T 122/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 6 T 122/2019, byl obviněný T. H. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

„dne 10. 8. 2019 kolem 11.00 hodin v XY řídil po místní komunikaci ulice XY ve směru od mostu nad železniční tratí k XY náměstí osobní motorové vozidlo tovární značky BMW, RZ XY, ačkoliv mu byl příkazem Městského úřadu Soběslav ze dne 30. 7. 2019, č. j. MS/16233/2019, který nabyl právní moci dne 9. 8. 2019, uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 1 roku, při jízdě uvedl vozidlo do smyku, ve kterém narazilo do obrubníku a sloupku dopravní značky, na vozidle, které je majetkem M. H., nar. XY, způsobil škodu ve výši 15.000 Kč, poškozením obrubníku, povrchu vozovky a sloupku dopravní značky způsobil Městu XY škodu ve výši 15.698 Kč.“

Za uvedené jednání byl obviněný T. H. odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 30 měsíců.

Proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 6 T 122/2019, podal obviněný T. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 14 To 154/2020, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný T. H. odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců.

Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 14 To 154/2020, podal následně obviněný T. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání obviněný namítl, že správní příkaz Městského úřadu Soběslav převzal dne 1. 8. 2019, nikoliv dne 31. 7. 2019, jak tvrdí soud. Dne 31. 7. 2019 jej převzít nemohl, jelikož mu toho dne končil pracovní poměr u zaměstnavatele A. A. v XY, dále podpis na potvrzení o převzetí zásilky není jeho. Z potvrzení rovněž nevyplývá, komu byla zásilka vůbec předána. Dovolatel tvrdí, že zásilku převzal až dne 1. 8. 2019, přičemž tak rozhodnutí správního orgánu nabylo právní moci až dne 12. 8. 2019. Dovolatel navrhl soudu provedení důkazu v podobě znaleckého posudku z oboru grafologie, specializace písmoznalectví, což soudy odmítly. Výsledky provedeného dokazování před soudy obou stupňů dle dovolatele jednoznačně prokazují, že se nestal skutek, pro který byl stíhán, takže vznikla obligatorní podmínka dle § 226 písm. a) tr. ř. pro jeho zproštění obžaloby.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 20. 8. 2020 č. j. 14 To 154/2020-110 zrušil a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. případně zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že si dovolatel zjevně zcela neujasnil, že se v případě dovolání jedná o mimořádný opravný prostředek určený k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dále uvedl, že pod uvedený dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž dovolatel namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména hodnocení listiny v podobě potvrzení o převzetí zásilky, příp. vyjádření doručujícího orgánu, tj. České pošty s. p.) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, ve kterém dni byl dovolateli fakticky doručen příkaz Městského úřadu Soběslav ze dne 30. 7. 2019 č. j. MS/16233/2019), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (z předmětného potvrzení není dle dovolatele zjevné, kdo konkrétně zásilku převzal, dále, že podpis na potvrzení není jeho) a vlastní verzi skutkového stavu věci (uvedl, že v předmětný den nemohl příkaz převzít, jelikož byl v zaměstnání). V dané věci byla dovolatelem rovněž namítána vada v rozsahu dokazování ze strany soudu prvního i druhého stupně spočívající v tom, že soudy neprovedly důkaz znaleckým posudkem k určení pravosti jeho podpisu na potvrzení o převzetí, čímž tak dle dovolatele nebylo objasněno, zda zásilku převzal. K této výhradě lze pouze stručně poznamenat, že z žádného ustanovení trestního řádu či judikatury nevyplývá povinnost soudu bez dalších úvah přistoupit ke znaleckému zkoumání, pokud je toto některou ze stran navrhnuto a objasňovaná skutečnost má odbornou povahu. I v těchto případech je totiž na úvaze soudu, zda je takovýto posudek pro objasnění věci potřebný či nikoliv. Oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí zcela dostatečně ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, na základě kterých důkazů považovaly vinu obviněného za prokázanou (viz bod 13 a 14 rozsudku nalézacího soudu, resp. bod 10 a 11 odvolacího soudu) a s těmito úvahami a závěry obou soudů se nelze než ztotožnit.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

K obsahu podaného dovolání lze předně poznamenat, že obviněný obdobné námitky vznesl již ve svém odvolání. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud dále Nejvyšší soud konfrontoval tyto jeho námitky se skutkovými a právními závěry napadených rozhodnutí, pak mohl konstatovat, že uvedené námitky obviněného nebylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně listiny v podobě potvrzení o převzetí zásilky, příp. vyjádření doručujícího orgánu, tj. České pošty s. p.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (neprovedení důkazu znaleckým posudkem k určení pravosti jeho podpisu na potvrzení o převzetí), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání obviněný nenamítal nic v tom smyslu, že by uvedený skutkový stav nevykazoval znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. l písm. a) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný založil dovolání v celém rozsahu na námitkách vyloženě jen skutkové povahy. Tyto námitky se odvíjely od jeho tvrzení, že se uvedeného jednání nedopustil, resp. že příkaz Městského úřadu Soběslav ze dne 30. 7. 2019, č. j. MS/16233/2019, převzal až dne 1. 8. 2019. Dovolatel totiž jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější a od skutkových zjištění soudů odlišnou) verzi skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Až sekundárně - z uvedených skutkových výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Přitom jak soud nalézací, tak i soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí jasně objasnily, z jakých důkazů vycházely a jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly dovolatele vinným právě výše uvedeným trestným činem. Tyto námitky ovšem nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., neboť s ním obsahově nijak nekorespondují. Nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by byla z hlediska uplatněného dovolacího důvodu způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zcela zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. K přezkumu jejich skutkových zjištění může ze strany Nejvyššího soudu dojít ve zcela výjimečných situacích, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný pro zajištění práva obviněného na spravedlivý proces. V posuzovaném případě neshledal Nejvyšší soud žádné důvody pro vyslovení závěru o existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v bodech 7. – 11. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a to ve svědecké výpovědi svědků Z. P. a D. H. a dále v listinných důkazech. Soud prvního stupně pečlivě zhodnotil jednotlivé důkazy a zabýval se obhajobou obviněného, odvolací soud se přesvědčivě vypořádal s jeho odvolacími námitkami, které byly obdobné námitkám dovolacím. Postup soudů nevykazuje prvky libovůle, rozhodnutí soudů obou stupňů jsou řádně odůvodněna a v podrobnostech lze na jejich odůvodnění odkázat.

Ta skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině obviněného přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. l písm. a) tr. zákoníku, nepředstavují porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení. Zcela totožné výhrady byly obviněným uplatněny již v odvolacím řízení a odvolací soud se s těmito námitkami náležitě vypořádal. Extrémní nesoulad nelze zakládat na pouhém nesouhlasu obviněného se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy a s jeho nespokojeností se skutkovými závěry soudů. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že oba soudy se ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný mařil výkon rozhodnutí orgánu veřejné moci tím, že vykonával činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána. Svým jednáním tak po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. l písm. a) tr. zákoníku.

Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.). Tzv. opomenuté důkazy tedy lze charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn, II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013). V posuzované věci obviněný sice opomenuté důkazy přímo nenamítl, nicméně Nejvyšší soud konstatuje, že ve vztahu k neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, že oba soudy, jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, reagovaly na důkazní návrhy obhajoby. Soud prvního stupně v rozsudku uvedl, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné provést uvedený důkaz obhajoby (viz str. 2 rozsudku soudu prvního stupně), když neprovedení tohoto důkazu odůvodnil jeho nadbytečností. Současně je třeba připomenout, že soud prvního stupně své rozhodnutí dostatečně odůvodnil a vysvětlil, o jaké důkazy svá zjištění opřel, a pečlivě všechny důkazy, které v souladu s trestním řádem provedl, hodnotil. Je třeba zdůraznit, že smyslem dokazování není provést každý důkaz, který strany navrhnou, ale zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Této povinnosti soudy nižších stupňů dostály.

Nejvyšší soud vzhledem ke všemu shora uvedenému proto rozhodl o dovolání obviněného T. H. tak, že ho podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 1. 2021

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru