Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1366/2020Usnesení NS ze dne 20.01.2021Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti

HeslaTěžké ublížení na zdraví z nedbalosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1366.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 147 odst. 1,2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1366/2020-301

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2021 o dovolání obviněného J. F., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 5 To 179/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 34/2020, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 5 To 179/2020 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 3 T 34/2020.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 3 T 34/2020, byl obviněný J. F. uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

„dne 16. dubna 2018 v 13:30 hodin řídil osobní motorové vozidlo Škoda Superb RZ XY v Brně po ulici XY ve směru jízdy od ulice XY směrem k ulici XY, kde v místech u domu č. XY porušil § 18 odstavec 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako ‚silniční zákon‘), když nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla, dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možné předvídat, a § 5 odstavec 1 písmeno d) silničního zákona, podle něhož je řidič povinen dbát zvýšené opatrnosti zejména vůči dětem, osobám s omezenou schopností pohybu, a v rozporu s ustanovením § 4 písmeno b) a § 18 odstavec 4 silničního zákona při rychlosti 68 km/hod nezareagoval včas na přecházejícího nezletilého chodce AAAAA, nar. XY, který přecházel ulici XY mimo přechod pro chodce z pravé strany z pohledu řidiče, chodce srazil a chodec zůstal zaklíněn pod vozidlem v místech u pravého zadního kola, přičemž následkem toho utrpěl otřes mozku, četné oděrky a zhmoždění pravé poloviny obličeje, plošnou povrchovou oděrku kolem pupku a vpravo od pupku, oděrky na levém boku, zlomeninu střední části pravé klíční kosti s minimálním posunem úlomků a zlomeninu horního bérce levé pažní kosti s hrubým posunem úlomků, což bylo znalkyní MUDr. Svatavou Duchaňovou hodnoceno jako vážná porucha zdraví, pro které byl poškozený hospitalizován od 16. 4. 2018 do 20. 4. 2018, operován, ruka zafixována Dessaultovým obvazem a citelně omezen v obvyklém způsobu života bolestivostí pohmožděných míst, bolestmi hlavy, závratěmi přibližně po dobu dvou týdnů, dále výrazným omezením hybnosti v pravém rameně a omezení jakýchkoliv činností levou horní končetinou po dobu pěti týdnů a po dobu dalších dvou týdnů nemožností zatěžovat postiženou končetinu ani lehkou fyzickou zátěží.“

Za uvedené jednání byl obviněný J. F. odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 (dvou) a půl roku.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ 47672234, se sídlem Jeremenkova 11/161, 703 00 Ostrava, škodu ve výši 28.169 Kč.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 3 T 34/2020 podal obviněný J. F. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 5 To 179/2020 tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 5 To 179/2020, podal následně obviněný J. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dále pro nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí, resp. extrémní nesoulad v závěrech odvolacího soudu s provedeným dokazováním. Obviněný v dovolání odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, která dle něj jednoznačně potvrzuje, že dojde-li k trestněprávnímu následku také významným spoluzaviněním poškozeného, není možné u obviněného dovodit porušení důležité povinnosti, která je předpokladem aplikace kvalifikované skutkové podstaty dle odst. 2 příslušného § 147 tr. zákoníku. Tak tomu také bylo v projednávané věci, když všechny provedené důkazy potvrdily, že poškozený do vozovky vstoupil mimo přechod pro chodce, náhle, bez rozhlédnutí a na přehledném úseku, kde by při rozhlédnutí musel vozidlo při elementární kontrole zpozorovat. Přibraný znalec Ing. Meduna ve svém posudku potvrdil, že poškozený svým jednáním způsobil obviněnému neočekávanou překážku. Dokonce svědek K. a svědkyně Š. potvrdili, že měl poškozený na uších sluchátka, a proto také nereagoval na volání kamarádů. I pokud by tedy soud dospěl k závěru o porušení povinnosti obviněného přizpůsobit rychlost svého vozidla konkrétním podmínkám a z toho vyplývající nedbalostní ublížení na zdraví poškozenému, nemůže se jednat o právní kvalifikaci skutku dle odst. 2 ust. § 147 tr. zákoníku, neboť obviněný nemohl porušit důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení. Tímto zásadním hlediskem se však odvolací soud absolutně nijak nezabýval.

Obviněný dále uvedl, že se odvolací soud námitkami, odkazujícími na řadu rozhodnutí dovolacího soudu v několika rozhodných aspektech případu, vypořádal v jediném odstavci č. 3 odůvodnění napadeného usnesení, přičemž argumentace v tomto odstavci je tak nejen zcela nedostatečná, ale v ostatním také navzájem rozporná, nelogická a popírající základní zásady trestního řízení. Napadené usnesení je tak nepřezkoumatelné, což je v rozporu s právem na spravedlivý proces. Závěry odvolacího soudu jsou také v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jak je blíže popsáno dále.

Obviněný již ve svém odvolání namítl, že znalec Ing. Meduna ve svém zkoumání vycházel ze zjevně nesprávných vstupních informací, resp. že během dokazování v hlavním líčení byl zjištěn odlišný pohyb poškozeného, než z jakého znalec vycházel. Na dotaz obhájce totiž znalec výslovně uvedl: „Předpokládám rovnoměrný pohyb a nemohu předpokládat jakýkoliv jiný pohyb, to by mi muselo být přesně definováno a budu se touto variantou zabývat.“ Přitom však soud prvního stupně sám ve svém rozsudku dovodil, že poškozený v okamžiku střetu běžel, což vyplývá ze stanoviska znalkyně MUDr. Duchaňové a svědectví M. K. Toto však také opakovaně potvrdila i svědkyně D. Š., která uváděla, že poškozený skočil do silnice, aby ji přeběhl. Podle zmíněného M. K., jehož verzi převzal soud prvního stupně, nebyl pohyb poškozeného v žádném případě rovnoměrný, jak předpokládal znalec Ing. Meduna. Naopak, poškozený nejprve vkročil do vozovky, aniž by se jakkoliv rozhlédl, se sluchátky v uších a nereagující na volání kamarádů, až na poslední chvíli v úleku spatřeného vozidla se při přecházení vozovky rozběhl, v důsledku čehož se střetl s vozidlem provádějícím brzdný a úhybný manévr. Ing. Meduna proto ve svém posudku vycházel ze zjevně nepravdivé situace a tato z dokazování vyplývající varianta pohybu chodce a na to navazující reakce řidiče, včetně důsledků v podobě stanovení příslušných rychlostí, mu nebyla předložena. Uvedl výslovně sám, že by se touto variantou zabýval, pokud by příslušné informace měl. Ačkoliv tedy odvolací soud vůbec žádnou úvahu o zhodnocení správnosti postupu znalce ve světle odvolacích námitek neprovedl, odkázal v souvislosti se správností jeho závěrů na konstatování svědka K., který rychlost vozidla odhadl na 70 km/hod. Toto je naprosto absurdní, neboť o zřetelně vyšší rychlosti vozidla jiní svědkové nevypověděli, ale především takto nelze vadný postup znalce vycházející ze zkoumání odlišného pohybu poškozeného oproti realitě aprobovat. Obzvlášť nesprávná je tato argumentace odvolacího soudu, když hned o pár řádků dále zmiňuje, že poškozený nemohl tuto rychlost vozidla odhadnout, neboť se k němu blížilo v podstatě po přímce. Svědek K. měl přitom na vozidlo naprosto stejný výhled na rovném a přehledném úseku vozovky jako ostatní svědkové. Z provedeného dokazování navíc jednoznačně vyplynulo, že poškozený do vozovky vstoupil bez toho, že by přijíždějící vozidlo vůbec registroval. Úvaha odvolacího soudu, že tedy nemohl vyšší rychlost vozidla odhadnout, je tak bez jakékoliv relevance a jen svědčí o tom, že se odvolací soud věcí vůbec nezabýval. Podle odvolacího soudu je nepochybně porušením důležité povinnosti, když obviněný překročil povolenou rychlost o 40 % v situaci, kdy po obou stranách vozovky kráčí skupiny nezletilých chlapců v blízkosti základní devítileté školy, což má být hazardním způsobem jízdy. Obviněný namítá, že místo dopravní nehody nebylo v blízkosti základní školy – škola není v daném místě nijak ani na dohled. Pohyb náctiletých osob po chodníku kolem vozovky pak nemůže představovat okolnost, která by měla založit předpoklad, že se bez jakéhokoliv smyslu sebezáchovy vrhnou do vozovky před projíždějící auto. Odvolací soud dále svým výpočtem 40 % překročení povolené rychlosti zjevně ještě nadceňuje vadný výpočet rychlosti znalcem, který vypočetl rychlost 68 km/hod. Výše uvedený závěr odvolacího soudu o porušení důležité povinnosti je však nesprávný.

Odvolací soud dále ve svém odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že se nalézací soud pečlivě vypořádal s případným spoluzaviněním poškozeného, na jehož zdůvodnění odkázal. Soud prvního stupně se hlediskem spoluzavinění poškozeného však vůbec nezabýval. I přibraný znalec, Ing. Meduna totiž jako závěr ve svém posudku vyslovil, že poškozený svým vstupem do vozovky způsobil obviněnému neočekávatelnou překážku. To má důležitý význam, jak dokládá judikatura dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 243/2016): „Mohou však nastat situace, kdy i chodec vytvoří řidiči svým náhlým neočekávaným a nepředvídatelným vstoupením do vozovky překážku, jež může být pro řidiče i objektivně nezvládnutelná. V takovém případě řidič neodpovídá za vzniklý protiprávní následek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. 6 Tdo 143/2011).“ Toto hledisko jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, a to ani přes odvolací námitky, nezahrnul do žádné své úvahy. Přitom se jedná přesně o okolnost, která o spoluzavinění poškozeného svědčí, případně může způsobit i úplné vyloučení trestní odpovědnosti obviněného. Podobně lze z hlediska účasti na nehodě nahlížet na skutečnost, že poškozený nepřecházel po přechodu pro chodce. K tomu lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1260/2019: „Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že chodec je více chráněn právě na přechodu pro chodce oproti přecházení mimo přechod pro chodce. … Při přecházení přes vozovku mimo přechod pro chodce si tedy chodec musí neustále bedlivě kontrolovat, že ji může bezpečně přejít, což u přecházení přes přechod pro chodce není zákonnou povinností (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1319/2014).“ Ve světle tohoto závěru je naprosto zřejmé, že poškozený nebyl oprávněn do vozovky před přijíždějící vozidlo vstoupit. S ohledem na uvedené je nepochybné, že poškozený měl výrazný, nebo dokonce klíčový podíl na vzniku dopravní nehody. Tím byly soudy povinny se zabývat, což se však nestalo. Tento podíl pak odůvodňuje minimálně nemožnost vzniku porušení důležité povinnosti na straně obviněného.

Odvolací soud dále zmínil, že citelné omezení v obvyklém způsobu života poškozeného přesáhlo dle závěrů znalkyně MUDr. Duchaňové 6 týdnů, pročež byl výrok o vině soudu prvního stupně potvrzen jako správný. Znalecký posudek MUDr. Duchaňové však uvádí, že výrazné omezení v jakýchkoliv činnostech levou horní končetinou (které představovalo nejdéle trvající omezení) mělo trvat 5 týdnů. Znalkyně vycházela při svém hodnocení, jak sama uvedla při výslechu, ze své zkušenosti, když neměla k dispozici klíčovou lékařskou zprávu z 11. 6. 2018. Měla pouze následnou souhrnnou lékařskou zprávu, ve které se uvádí, že od 11. 6. 2018 byla možná plná mobilizace končetiny. Ovšem kdy konkrétně nastal stav, který byl pouze následně v souhrnné zprávě osvědčen, není nijak jasné. Není tedy nijak jasné, kdy se faktický stav ještě před touto kontrolou u poškozeného zlepšil (11. 6. 2018 mohl být pouze reflektován stav, který již nějakou dobu trval). Znalkyně přitom vycházela pouze ze zdravotnické dokumentace, ve které však klíčová zpráva chyběla. Za tohoto stavu nelze mít vznik těžké újmy na zdraví na straně poškozeného za náležitě prokázaný a odvolací soud se opět kvalitou dokazování a nahlížením na znalecký posudek podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Skutečně hraniční okolnosti doby omezení poškozeného v obvyklém způsobu života přitom mají zásadní význam pro právní kvalifikaci skutku. V této souvislosti není bez významu, že poškozený byl hospitalizován pouze od 16. 4. 2018 do 20. 4. 2018 a poté již propuštěn do domácího léčení. Poškozený ani jeho otec při výslechu nebyli schopni vysvětlit, v čem konkrétně byl poškozený po dobu domácího léčení omezen ve svém obvyklém způsobu života a jak dlouho to vlastně trvalo. Celé jejich výslechy byly v podstatě nicneříkající, čemuž odpovídá i jejich snaha se svým výslechům vyhnout (nedostavili se bez omluvy na první nařízené hlavní líčení). Dle úředního záznamu z 29. 5. 2018 (KRPB-87916-20/TČ-2018-060206) dokonce otec poškozeného uvedl, že syn byl omezen v obvyklém způsobu života přibližně do doby 2 týdnů. Dle úředního záznamu z 17. 4. 2018, č. j. KRPB-87916/PŘ-2018-060206 také otec poškozeného původně odmítl dát souhlas s vydáním lékařské zprávy svého syna. Všechny tyto okolnosti svědčí jednoznačně o tom, že vznik těžké újmy na zdraví poškozeného nelze bez důvodných pochybností dovodit.

Stejně nepřezkoumatelně jako v ostatních otázkách rozebraných výše se odvolací soud postavil i k odvolací námitce nepřiměřeně přísného trestu. Odvolací soud uvedl pouze, že s ohledem na osobu pachatele a částečně i okolnost případu není možný podmíněný odklad výkonu trestu. Obviněný přitom ve svém odvolání uvedl konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení sp. zn. 4 Tdo 243/2016, usnesení sp. zn. 3 Tdo 1260/2019, usnesení sp. zn. 8 Tdo 173/2017, usnesení sp. zn. 6 Tdo 143/2011), která ukládají za podstatně závažnější trestněprávní následky při porušení obdobných povinností, která byla obviněnému kladena za vinu, pouze podmíněné tresty odnětí svobody, kratší tresty zákazu činnosti, či pouze peněžitý trest.

Z uvedených důvodů obviněný J. F. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 5 To 179/2020, a současně rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 3 T 34/2020, zrušil a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný ve svém dovolání nejprve rekapituluje judikaturu týkající se spoluzavinění poškozeného a zdůrazňuje význam případného spoluzavinění poškozeného pro trestní odpovědnost pachatele. K těmto výhradám státní zástupce uvádí, že námitky obviněného týkající se spoluzavinění poškozeného nejsou důvodné. Co do klíčového předpokladu, dle něhož měl poškozený užít přechod pro chodce, se jedná o argument zjevně nepřiléhavý. Jak je totiž konstatováno v rozsudku městského soudu, vyznačený přechod pro chodce je ve vzdálenosti větší než 50 m od místa nehody. Poškozený tedy nebyl povinen jej využít. Stran nasazených sluchátek pak správně městský soud poukázal na to, že příčinou nehody není to, že by snad poškozený neslyšel vozidlo přijíždět. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by rozhodným momentem byla v řešeném případě otázka slyšitelnosti vozu řízeného obviněným. Co se týče toho, že se měl poškozený před vstupem do vozovky lépe rozhlédnout, pak tady určitou neopatrnost poškozeného spatřovat lze. Nicméně ne každé pochybení či ledabylost může založit relevantní spoluzavinění ve smyslu trestního práva. K tomu je nutné, aby konkrétní pochybení poškozeného bylo dostatečně významné a představovalo tak jednu z podmínek vzniku škodlivého následku. V řešeném případě však nedostatečné rozhlédnutí se takovou reálnou podmínkou není. Nehodě by totiž nezabránilo. Poškozený, i kdyby se rozhlédl, nemohl předpokládat, že obviněný výrazně překračuje nejvyšší povolenou rychlost, nemohl ani rychlost obviněného adekvátně odhadnout, neměl tedy ani možnost posoudit jízdu obviněného jako rizikovou a bránící bezpečnému přechodu. Státní zástupce konstatuje, že právě ono překročení nejvyšší povolené rychlosti vyloučilo, aby k bezpečnému přejití vozovky došlo, nikoliv neopatrnost poškozeného. Pokud by obviněný maximální povolenou rychlost dodržel, poškozený by vozovku přešel bez nehody, a to bez ohledu na rozhlédnutí se. Z toho je patrné, že význam rozhlédnutí se je v řešeném případě z hlediska podmínek, resp. příčinného vztahu a spoluzavinění zanedbatelný. Obviněný ovládal klíčový zdroj nebezpečí v podobě automobilu, ovládal jej však v rozporu se svou zákonnou povinností dodržet maximální povolenou rychlost, porušil i další povinnosti zmíněné v rozsudku městského soudu, a tak je správný závěr městského soudu o primárním významu pochybení obviněného pro vznik nehody. Současně nelze dát obviněnému za pravdu v tom, že poškozený vytvořil vstupem do vozovky neočekávatelnou překážku. Jak zjistily soudy, jde o zastavěnou oblast v obci, v inkriminovaných místech se pohybují lidé, což je zřetelné, a vyznačený přechod pro chodce není v bezprostřední blízkosti místa. Za těchto okolností nelze obviněnému co do tvrzené nepředvídatelnosti výskytu poškozeného přitakat.

K námitce obviněného ohledně nepřezkoumatelnosti usnesení krajského soudu, který se dle něj náležitě nevypořádal s uplatněnými odvolacími námitkami, státní zástupce uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze nikdy posuzovat zcela izolovaně, nýbrž je vždy nutno hodnotit je v kontextu rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří určitý ucelený komplex a propojený argumentační systém. Nahlíženo tímto způsobem pak dotčená rozhodnutí obstojí a lze je považovat za přezkoumatelná a v konečném důsledku za správná. Je z nich patrné, z jakých důkazů soudy vycházely, jak je hodnotily, co z nich vzaly za prokázané i jak se vypořádaly s klíčovými výhradami obviněného.

Obviněný dále kritizuje znalecký posudek Ing. Meduny. Zdůrazňuje, že znalec pracoval s tím, že pohyb poškozeného chodce byl rovnoměrný, avšak ve skutečnosti se o rovnoměrný pohyb nejednalo. Dále kritizuje znalcem zjištěnou rychlost vozidla 68 km/h a dodává, že s ohledem na odlišný pohyb chodce, než který předpokládal znalec, nemůže závěr o této rychlosti obstát. Závěr týkající se rychlosti je dle obviněného nedostatečný i z dalších důvodů. Konkrétně jde o hmotnost vozidla a typ pneumatik, případně jejich stav. Vzhledem k tomu je obviněný přesvědčen, že k překročení maximální povolené rychlosti z jeho strany vůbec nemuselo dojít. Těmto námitkám měl dle státního zástupce věnovat odvolací soud větší pozornost, resp. vyjádření odvolacího soudu, že dotyčného znalce zná, a tak není třeba nad jeho závěry pochybovat, je nepřípadné. K tvrzení, že znalec nesprávně vycházel z rovnoměrnosti pohybu poškozeného, nutno konstatovat, že jeho pohyb v zásadě rovnoměrný opravdu byl. Pouze v závěrečné fázi nehodového děje se poškozený pokusil zrychlením pohybu vyhnout srážce s vozidlem obviněného. Okolnost, že se poškozený nejprve pohyboval plynule chůzí, přitom bezpečně vyplývá z výpovědi svědka K. Z té vyplývá i snaha poškozeného v poslední fázi nehodového děje zabránit střetu zrychlením, resp. přechodem do běhu. Podle názoru státního zástupce tedy znalec nijak nepochybil, pokud vzal plynulou chůzi za východisko svých úvah posouzení nehodového děje. I dle svědka K. totiž obviněný do vozovky vstoupil, neběžel, zrychlil až těsně před střetem. Znalecký posudek s výpovědí svědka v základu koresponduje, poškozený se až na samotný konec nehodového děje pohyboval plynule chůzí. Lze tedy shrnout, že v postupu znalce nelze shledat žádné pochybení.

Obviněný také namítl nedostatek znaku těžké újmy na zdraví poškozeného. Je přesvědčen, že k jeho zjištění není v projednávané věci dostatečný podklad. Tyto výtky nejsou dle názoru státního zástupce důvodné. Těžká újma na zdraví se jednoznačně podává ze znaleckého posudku, resp. výslechu znalkyně MUDr. Duchaňové, srov. str. 3 rozsudku městského soudu. O závěrech citované znalkyně není důvod pochybovat, znalkyně disponovala dostatečným množstvím podkladů, na základě kterých mohla svůj závěr učinit. Není důvod, proč jejímu odbornému stanovisku nevěřit, protože se opírá o objektivní lékařské zprávy, kteréžto zprávy je znalkyně s ohledem na svou odbornou erudici povolána interpretovat. Žádné rozpory, či nedostatky tedy nelze co do závěrů znalkyně shledat.

Konečně obviněný namítl i nepřiměřeně přísný trest. K tomu státní zástupce uvádí, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což však není v řešeném případě splněno. Je tedy zřejmé, že předmětnou výtku týkající se trestu uplatnil obviněný mimo rámec zákonných dovolacích důvodů.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítl nepřezkoumatelnost usnesení krajského soudu s tím, že v něm postrádá reakci na uplatněné odvolací námitky. Tuto vadu pak v textu dovolání podrobně vysvětluje a namítá extrémní vnitřní rozpory napadeného usnesení. K tomu Nejvyšší soud ve stručnosti uvádí, že napadené usnesení krajského soudu sice není příkladem toho, jak by měla práce odvolacího soudu v ideálním případě vypadat, avšak absence reakce na některé odvolací námitky sama o sobě nepřezkoumatelnost nezakládá. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že je akceptovatelné, pokud odvolací soud odkáže na správné závěry soudu nalézacího, aniž by jeho argumentaci opakoval, vysvětloval jinými slovy či podrobněji rozvíjel. Zásahem do práva na spravedlivý proces není ani to, pokud soudy nereagují zvlášť na každou, jednotlivou výhradu, pokud lze alespoň v konečném důsledku usoudit na věcnou správnost rozhodnutí jako takových. To se i v řešeném případě v podstatě stalo. Jak i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvádí ve svém vyjádření, rozhodnutí odvolacího soudu nelze nikdy posuzovat zcela izolovaně. Vždy je nutno hodnotit je v kontextu rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří určitý ucelený komplex a propojený argumentační systém. Touto námitkou se tudíž Nejvyšší soud dále nezabýval.

Ve vztahu k námitce obviněného ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu je vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Obviněný dále nemá za náležitě prokázaný vznik těžké újmy na zdraví na straně poškozeného. Uvedl, že poškozený byl hospitalizován pouze od 16. 4. 2018 do 20. 4. 2018 a poté byl již propuštěn do domácího léčení. Poškozený ani jeho otec při výslechu nebyli schopni vysvětlit, v čem konkrétně byl poškozený po dobu domácího léčení omezen ve svém obvyklém způsobu života a jak dlouho to vlastně trvalo. Má proto za to, že vznik těžké újmy na zdraví poškozeného nelze bez důvodných pochybností dovodit

Těžkou újmou na zdraví se podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění spočívající v postižení či újmě vymezené pod písmeny a) až i) § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Pro pojem těžká újma na zdraví platí v podstatě tatáž kritéria, jako pro výklad pojmu ublížení na zdraví, přičemž rozdíl mezi těmito pojmy spočívá především v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což zákon v § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku vyjadřuje slovy delší dobu trvající porucha zdraví [srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné pod č. II/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Za delší dobu trvající poruchu zdraví soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného, musí být spojena s takovými potížemi, které sice trvají delší dobu, avšak i svou povahou překážejí obviněnému v jeho povolání a v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat tak, jak bylo jeho zvyklostí a jak bylo nutné pro zajištění jeho životních poměrů.

Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Svatavy Duchaňové vyplývá, že u poškozeného nastala delší dobu trvající porucha zdraví, z důvodů poranění obou horních končetin, zejména levé pažní kosti. Z medicínského hlediska citelné omezení v obvyklém způsobu života u poškozeného trvalo 6 až 7 týdnů. Jeho omezení v obvyklém způsobu života, kromě hospitalizace, spočívalo v bolestivosti pohmožděných míst, bolestech hlavy a závratích po dobu dvou týdnů, dalších čtyři až pět týdnů měl výraznou omezenou hybnost v pravém rameni, a v jakékoli činnosti levé horní končetiny po dobu pěti týdnů, další nejméně dva týdny mohl sice částečně pohybovat levou ruku v rameni do horizontály, ale nemohl ji ještě zatěžovat ani lehkou fyzickou činností. Po dobu čtyř až pěti týdnů potřeboval dopomoc druhé osoby, další dva až tři týdny byla ještě omezena obvyklá činnost vykonávaná levou rukou při sebeobsluze, oblékání a jídle. Po šesti až sedmi týdnech teprve začal zapojovat levou horní končetinu do obvyklých činností, běžná zátěž byla povolena asi osm týdnů od nehody a lze předpokládat ještě další čtyři týdny bolestí při větší zátěži.

Na základě výše uvedeného má Nejvyšší soud za prokázané citelné omezení v obvyklém způsobu života poškozeného po dobu nejméně šesti týdnů tak, jak má na mysli ustanovení § 122 odstavec 2 písmeno i) tr. zákoníku. Znak těžké újmy proto lze považovat za jednoznačně naplněný a námitku obviněného tudíž za zjevně neopodstatněnou.

Obviněný ve svém dovolání dále namítl, že znalec z oboru doprava Ing. Meduna ve svém znaleckém zkoumání vycházel ze zjevně nesprávných vstupních informací, resp. že během dokazování v hlavním líčení byl zjištěn odlišný pohyb poškozeného, než z jakého znalec vycházel. Uvedené skutečnosti mají dle obviněného zásadní význam pro výpočet rychlosti jak v okamžiku střetu vozidla s chodcem, tak i rychlosti vozidla před zahájením brždění, kterou znalec určil na hodnotu 68 km/hod. Závěr týkající se rychlosti je dle obviněného nedostatečný i z dalších důvodů (konkrétně jde o hmotnost vozidla a typ pneumatik, případně jejich stav).

Nejvyšší soud uvádí, že z výpovědi svědka M. K. sice vyplývá, že poškozený vešel pomalou chůzí do vozovky, kde na něj zleva najíždělo auto, které se jej snažilo objet zleva prudkým manévrem, poškozený se v tom okamžiku rychle rozběhl, aby dokončil přecházení, což se mu nepodařilo a byl sražen. Nicméně rozhodný závěr, který se týká rychlosti 68 km/h, nečinil znalec s ohledem na obviněným zpochybněný rovnoměrný pohyb poškozeného, ale vycházel především z brzdných stop na vozovce (viz str. 2 protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 6. 2020). Pokud obviněný kritizuje závěr o rychlosti 68 km/h s tím, že nebyl brán zřetel na typ a stav pneumatik jeho vozu, resp. nebyla dostatečně zohledněna přesná hmotnost vozidla a možná tolerance v přesnosti výpočtu, pak Nejvyšší soud konstatuje, že znalec vycházel především z brzdných stop, jakož i z konečné polohy vozidla a chodce po střetu, v úvahu byl brán i mechanismus průběhu střetu. Pneumatiky ani přesná hmotnost vozidla by jeho závěry nemohly výrazněji ovlivnit a současně rychlost 68 km/h stanovil znalec jako nejnižší možnou, tedy ve prospěch eventuálních odchylek. Lze tedy shrnout, že v postupu znalce, který vedl ke zjištění rychlosti obviněného nelze shledat žádné pochybení. Jeho zjištění vychází ze stop opatřených po nehodě, přičemž hodnota 68 km/h je nejnižší možnou, tedy odpovídá principu in dubio pro reo. Je třeba však přisvědčit námitce dovolatele, že znalec Ing. Meduna se nezabýval tím, jaký vliv na vznik a průběh dopravní nehody má skutečnost, že poškozený vozovku přecházel a při spatření vozidla začal běžet, jak vyplývá z provedených důkazů. Znalec nechť učiní mimo jiné závěr, zda by k dopravní nehodě došlo v situaci, že by poškozený běžet nezačal.

Další námitkou relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný upozorňuje na to, že se odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně vůbec nezabývaly hlediskem spoluzavinění poškozeného, které má ve věci zásadní význam. Namítl, že dojde-li k trestněprávnímu následku také významným spoluzaviněním poškozeného, není u něj možné dovodit porušení důležité povinnosti, která je předpokladem aplikace kvalifikované skutkové podstaty dle odst. 2 příslušného § 147 tr. zákoníku.

Podle § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu musí řidič rychlost jízdy přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.

Podle § 18 odstavec 4 zákona o silničním provozu smí jet řidič v obci rychlostí nejvýše 50 km/h.

Podle § 4 písmeno b) zákona o silničním provozu při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle § 75 odst. 5, 8 a 9 a zastavování vozidel podle § 79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích.

Podle § 4 písmeno b) zákona o silničním provozu je řidič kromě povinností uvedených v § 4 dále povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Podle písmene d) zmíněného zákona je řidič povinen dbát zvýšené opatrnosti zejména vůči dětem.

V projednávaném případě bylo zjištěno, že obviněný F. řídil osobní motorové vozidlo Škoda Superb a při rychlosti 68 km/hod nezareagoval včas na přecházejícího chodce AAAAA, který přecházel ulici mimo přechod pro chodce z pravé strany z pohledu řidiče a chodce srazil. Z provedeného dokazování dále vyplývá, že obviněný při plném věnování řízení mohl spatřit skupinku celkem šesti chlapců jdoucích proti němu po obou chodnících kolem silnice, na což mohl reagovat minimálně tím, že by svou rychlost upravil v intencích svých zákonných povinností jako řidiče, jedoucí po městě. Z výše popsané dopravní situace plyne, že obviněný nezachoval povinnou míru opatrnosti vyplývající zejména ze zákona o silničním provozu, přičemž porušil ustanovení § 18 odst. 1, § 4 písmeno b) a § 18 odstavec 4 zmíněného zákona. Pokud následně došlo ke střetu s náhle vozovku přecházejícím poškozeným, nelze než konstatovat, že obviněný na tomto střetu nese svůj nesporný díl viny.

Podle Nejvyššího soudu zde však nelze odhlédnout od skutečnosti, že se poškozený AAAAA pohyboval přes vozovku mimo vyznačený přechod pro chodce. Jelikož šlo o přehledné místo s rovnou komunikací a panovala dobrá viditelnost, mohl poškozený vozidlo Škoda před vstupem do vozovky i v průběhu nehodového děje pozorovat. Jeho rozhled do míst, odkud vozidlo Škoda přijíždělo, nebyl nijak omezen. Této skutečnosti tedy mohl poškozený přizpůsobit svoje jednání a před vstupem do vozovky se mohl dostatečně přesvědčit o tom, zda může jízdní pruhy bezpečně přejít. Z provedeného dokazování, zejména z výpovědi svědka K. vyplývá, že poškozený nejprve vkročil normální chůzí do vozovky, aniž by se jakkoliv rozhlédl, se sluchátky v uších a nereagující na volání kamarádů, a až na poslední chvíli v úleku spatřeného vozidla se při přecházení vozovky rozběhl, v úmyslu před ním přeběhnout silnici, v důsledku čehož se střetl s vozidlem provádějícím brzdný a úhybný manévr. Že poškozený v okamžiku střetu běžel, vyplývá i ze stanoviska znalkyně MUDr. Duchaňové, která ve zkratce uvedla, že neměl poraněnou žádnou končetinu, protože nebyla zatížená – nedotýkala se vozovky. Po vstupu poškozeného do vozovky tedy došlo k nešťastné kumulaci reakcí obou zúčastněných aktérů nehodového děje, z nichž řidič se rozhodl vyhnout chodci prudkým manévrem vlevo, a chodec se rozběhl, aby dokončil přecházení komunikace, a byl při tomto pohybu sražen.

Nejvyšší soud na základě výše uvedeného konstatuje, že soudy obou nižších stupňů pochybily, když vůbec nevzaly v úvahu možnou spoluvinu poškozeného z hlediska jeho náhlého a neočekávatelného pohybu směrem do vozovky bez rozhlédnutí, a následně pak z pohledu spoluzavinění poškozeného zvážit aplikaci kvalifikované skutkové podstaty jednání obviněného dle § 147 odst. 2 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 243/2016 a ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015). Z výše uvedeného je totiž zjevné, že poškozený v dané situaci v místě, kde není přechod pro chodce, neočekávaně vstoupil do vozovky, a tudíž do jízdní dráhy přijíždějícího vozidla řízeného obviněným, čímž zároveň porušil své povinnosti chodce vyplývající ze zákona o silničním provozu, konkrétně § 54 odst. 2, který stanoví, že mimo přechod pro chodce je dovoleno přecházet vozovku jen kolmo k její ose. Před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy. Ze znaleckého posudku Ing. Meduny navíc vyplývá, že poškozený svým jednáním způsobil obviněnému neočekávanou překážku. Pokud by poškozený nevstoupil do nebezpečného koridoru pohybu vozidla, k dopravní nehodě by nedošlo.

Napadené rozhodnutí nemohlo obstát, jelikož soudy obou nižších stupňů pochybily, když nevzaly v úvahu možnou spoluvinu poškozeného a neuložily znalci Ing. Medunovi doplnit ve směru shora uvedeném znalecký posudek. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného J. F. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 5 To 179/2020, jakož i předchozí rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 3 T 34/2020, v celém rozsahu. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

To znamená, že tento soud se bude muset v novém hlavním líčení důsledně zabývat otázkou míry spoluzavinění nejen obviněného, ale i poškozeného na dané dopravní nehodě, doplnit znalecký posudek z oboru dopravy znalce Ing. Meduny a zvážit právní kvalifikaci jednání obviněného bez užití druhého odstavce § 147 tr. zákoníku, a to při respektování ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. Na výrok o vině pak bude muset navázat i odpovídající nový výrok o trestu, jímž bude obviněného nutné postihnout. Podle § 265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného.

Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).Poučení:

V Brně dne 20. 1. 2021

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru