Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1346/2019Usnesení NS ze dne 21.11.2019

HeslaDovolání
Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Mimořádné opravné prostředky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1346.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1346/2019-272

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2019 o dovolání obviněného M. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 6 To 230/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 100/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 4. 2018, sp. zn. 1 T 100/2017, byl obviněný M. M. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

společně s již odsouzeným H. Z., nar. XY, v přesně nezjištěné době od 30. 6. 2016 do 8. 7. 2016 v Praze 8, XY po vzájemné dohodě bez užití násilí vnikli do prostor garáží, kde za pomoci dálkového ovládání klíčů, které obv. Z. počátkem roku 2016 odcizil v bytě poškozeného J. T., obv. Z. odemkl vozidlo zn. BMW, rz: XY, odkud obv. M. z přihrádky pod volantem ke škodě poškozeného J. T. odcizil zde uložené pánské náramkové hodinky zn. Breitling AB 0420 v hodnotě 117 254 Kč.

Za shora uvedený přečin a za přečin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a za přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 11. 2017, sp. zn. 4 T 135/2017, s právní mocí dne 29. 11. 2017, uložil Obvodní soud pro Prahu 8 obviněnému podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Dále obviněnému uložil podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, když denní sazba činila 300 Kč, tedy celkem ve výši 30.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pak pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, tento soud stanovil obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku Obvodní soud pro Prahu 8 současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 11. 2017, sp. zn. 4 T 135/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně s již odsouzeným H. Z., nar. XY, poškozenému J. T., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 117 254 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. T., nar. XY, bytem XY, odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 4. 2018, sp. zn. 1 T 100/2017, podal obviněný a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 odvolání. Obviněný odvolání směřoval do všech výroků napadeného rozsudku. Státní zástupkyně podala odvolání ve prospěch obviněného do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 6 To 230/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložil za tento přečin a dále za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 5 T 31/2016 a za přečin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a za přečin poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 11. 2017, sp. zn. 4 T 135/2017, podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Současně Městský soud v Praze uložil obviněnému podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, když denní sazba činí 300 Kč, tedy celkem ve výši 30.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pak pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, tento soud stanovil obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku Městský soud v Praze zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 5 T 31/2016, a z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 11. 2017, sp. zn. 4 T 135/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výrocích o vině a náhradě škody). Podle § 256 tr. ř. soud odvolání obviněného zamítl.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 6 To 230/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků rozsudku z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a z důvodu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Obviněný nejprve obecně vymezil uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když zdůraznil, že jistou výjimku z pravidla, že v rámci dovolání nelze napadat skutková zjištění, představuje případ extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. O takový případ se v dané věci jedná, když soud prvního stupně si nezjistil skutkový stav, toliko si na základě libovůle vytvořil skutkovou verzi, jež nemá podklad v provedeném dokazování, nýbrž je projevem libovůle soudů nižších stupňů. Takový skutkový stav věci nemůže být podkladem pro jakékoliv korektní právní posouzení. Proto dovozuje, že v dané věci je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Následně obviněný uvádí, že skutkový děj zjištěný soudem prvního stupně nekoresponduje s jeho výpovědí, ale ani výpovědí svědka Z., když odkazuje na rozpory v jejich výpovědích. Zdůrazňuje, že z žádného důkazu nevyplývá, že by se na krádeži podílel společně se spoluobviněným Z. Vyjadřuje i nesouhlas se závěry soudů, že svědek Z. neměl důvod ho křivě obvinit. I za předpokladu, že by skutečně takový důvod nebyl zjištěn, neznamená to, že by takový důvod neexistoval. Za pravděpodobný považuje motiv spoluobviněného vypadat lépe před poškozeným i s ohledem na náhradu škody. Spoluobviněného Z. považuje za nedůvěryhodného svědka, když tento nepravdivě vypovídá o tom, jak získal klíče od vozidla poškozeného, když poškozený mu klíče nepředal. Poukazuje i na skutečnost, že poškozený původně z krádeže hodinek podezíral svoji tehdejší přítelkyni.

Podle obviněného si soud vybral z výpovědi svědka Z. jen to, co se mu hodilo a nevzal v úvahu důkazy, jeho vinu výrazně zpochybňující, což představuje porušení zásady presumpce neviny a porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 LZPS. Poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/14, podle něhož je Nejvyšší soud povinen v rámci podaného dovolání posoudit, zda v předchozích fázích řízení nebyla porušena základní práva dovolatele, včetně práva na spravedlivý proces. Namítá, že soud druhého stupně se nedokázal srozumitelně vypořádat s námitkami obhajoby a jeho rozhodnutí je zcela formální.

Současně ovšem obviněný připouští, že soud druhého stupně při ukládání souhrnného trestu vynesl pro něho příznivější rozhodnutí, když uložil souhrnný trest i k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 5 T 31/2016, ačkoliv objektivně podmínky pro uložení souhrnného trestu k tomuto rozhodnutí splněny nebyly. Soud druhého stupně totiž nevzal v úvahu doručení trestního příkazu v citované trestní věci a posléze rozsudku ještě před spácháním nyní projednávaného trestného činu krádeže. Pokládá zároveň otázku, zda za situace, kdy došlo k příznivějšímu rozhodnutí pro něho, jako obviněného měl být jeho opravný prostředek zamítnut.

V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 6 To 230/2018, a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Eventuálně navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil i rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 4. 2018, sp. zn. 1 T 100/2017, a přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 1 NZO 1234/2018 sdělil, že nevyužívá svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tř. ř. a k podanému dovolání se nevyjadřuje. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného, který naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v extrémním nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedeným dokazováním a současně v nezákonném uložení souhrnného trestu, byť v jeho prospěch.

Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, přestože převážná část zvolené dovolací argumentace má procesní charakter. Za právně relevantním způsobem uplatněnou argumentaci lze považovat námitku týkající se souhrnného trestu. Takto uplatněnou námitku lze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu, se týká aplikace hmotného práva (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005 sp. zn. 11 Tdo 1477/2004).

Ve vztahu ke zbývající argumentaci obviněného je třeba uvést, že tato pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný podřaditelná není. Obviněný především zpochybňuje postup soudu prvního stupně, který považoval za věrohodnou výpověď svědka Z. Namítanou vadu pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění, když obviněný vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů a současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Protože ovšem obviněný primárně namítá existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy a z tohoto pohledu porušení čl. 31 odst. 1 Listiny a zásady in dubio pro reo, považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Současně je ale třeba uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem fakticky dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů, se kterým vyslovuje nesouhlas. Z pohledu uplatněné argumentace obviněného je především na místě uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. Uvedený soud podrobně vyslechnul všechny osoby, kterých se zjištěný skutkový stav týkal a následně jejich výpovědi hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů (např. fotodokumentace, odborného vyjádření č. 142/2017 z oboru ekonomiky – ceny a odhady movitých věcí k ceně odcizených hodinek, zpráv Policie ČR, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, odboru mezinárodních vztahů, protokolu o domovní prohlídce ze dne 5. 10. 2016, trestní minulosti obviněného a svědka Z.), když se zabýval i otázkou věrohodnosti slyšeného svědka Z. Lze tedy uzavřít, že všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 4-5 rozsudku soudu prvního stupně). Obdobně postupoval soud druhého stupně, který se zabýval i rozporem mezi výpovědí poškozeného a slyšeného svědka Z. ohledně způsobu, jakým se klíče od vozidla poškozeného dostaly do dispozice tohoto svědka (viz str. 4 rozsudku soudu druhého stupně). Nad rámec jeho úvah je také třeba uvést, že svědek Z. byl pravomocně odsouzen za to, že klíče od auta poškozenému odcizil v jeho bytě, takže z tohoto pohledu je třeba uvést, že jeho tvrzení, že klíče dostal od poškozeného je v dané věci bezpředmětné a samo o sobě nemůže vést k závěru o jeho nevěrohodnosti, neboť nelze ani vyloučit, že si již na tuto skutečnost přesně pro odstup času nepamatuje. Zde je na místě také poznamenat, že soudy nižších stupňů závěr o vině obviněného nestaví pouze na výpovědi svědka Z., jak naznačuje obviněný, ale i na ostatních provedených důkazech, které hodnotí, na rozdíl od obviněného, v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Nejvyšší soud v dané věci považuje za vhodné zároveň uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná. Lze tedy uzavřít, že soudy nižší instance svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily a Nejvyšší soud v podrobnostech pro stručnost na rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně odkazuje.

Bez ohledu na shora uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivé argumentaci obviněného. Dovolatel především poukazuje na nezkoumání věrohodnosti výpovědi svědka Z. soudy nižších stupňů. Lze konstatovat, že soud prvního stupně řádně rozvedl, na základě jakých skutečností uvěřil výpovědi svědka Z. Nejvyšší soud se s úvahami soudu prvního stupně zcela ztotožňuje a pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku tohoto soudu, potažmo rozhodnutí soudu druhého stupně. Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud také za to, že soud druhého stupně srozumitelným způsobem odůvodnil, z jakých důvodů námitkám obviněného uplatněným v rámci podaného odvolání nemohl přisvědčit. Proto lze uzavřít, že v dané věci neexistuje tvrzený rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, takže z pohledu tohoto tvrzení nebyl zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn právně relevantním způsobem.

Ve vztahu k vznesené námitce týkající se uloženého souhrnného trestu je třeba především zdůraznit, že uplatněná argumentace je v podstatě velmi stručná. Nejvyšší soud přesto považuje za vhodné a potřebné rozvést určitá obecná východiska týkající se ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku.

Z dikce ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku, vyplývá, že soud uloží pachateli souhrnný trest podle zásad z § 43 odst. 1 tr. zákoníku, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu pak soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším. Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku rozumí první odsuzující rozsudek o tomto jiném trestném činu téhož pachatele bez ohledu na to, zda takový rozsudek byl případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele za uvedený trestný čin. Jestliže obviněný spáchal další trestný čin po právní moci prvního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, třebaže tento rozsudek byl v pozdějším řízení zrušen a v téže věci byl vyhlášen nový rozsudek, kterému tedy předcházelo spáchání dalšího trestného činu, nejde o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je tu vyloučeno (srov. R 41/1968, podobně též R 34/1965 a R 52/1971). Zároveň platí, že zůstanou-li po vyčerpání dostupných důkazů pochybnosti o tom, zda byl další trestný čin spáchán před vyhlášením dřívějšího rozsudku, je třeba postupovat ve prospěch pachatele a uložit souhrnný trest (srov. R 54/2000).

Na tomto místě je nutné dále připomenout, že povahu odsuzujícího rozsudku má i trestní příkaz (§ 314e odst. 7 tr. ř.). Byl-li dřívější trest uložen trestním příkazem a nový trest se ukládá rozsudkem, musí se za podmínek § 43 odst. 2 uložit rovněž souhrnný trest. Uložení souhrnného trestu přichází v úvahu i za situace, že soud odsuzuje obviněného za trestný čin, který spáchal dříve, než mu byl trestní příkaz doručen, a to i když byl trestní příkaz poté zrušen podáním odporu (§ 314g tr. ř.), pokud řízení skončilo pravomocným odsouzením. Není rozhodující, kdy byl trestní příkaz vydán, protože pouze doručení trestního příkazu obviněnému, a nikoli již jeho vydání, má účinky spojené s vyhlášením odsuzujícího rozsudku (§ 314e odst. 7 TrŘ) – srov. přiměřeně R 57/1977 a R 29/2000.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 5 T 31/2016 bylo zjištěno, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 5 T 31/2016 byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedený přečin ohrožení pod vlivem návykové látky spáchal dne 21. 10. 2015. Citovaným rozsudkem byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl obviněnému podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 16 měsíců. Zároveň byl obviněnému uložen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců. Předmětný rozsudek nabyl právní moci dne 28. 11. 2017, přičemž zkušební doba měla uplynout dne 28. 3. 2019. Z pohledu předpokladů pro ukládání souhrnného trestu je ovšem třeba zdůraznit, že z předloženého spisu bylo dále zjištěno, že v citované věci byl vydán trestní příkaz dne 4. 2. 2016 č. j. 5 T 31/2016-54, který byl obviněnému prokazatelně doručen dne 10. 2. 2016, přičemž následně podal obviněný proti tomuto trestnímu příkazu odpor a to dne 11. 2. 2016, jenž byl soudu doručen dne 17. 2. 2016. Pro úplnost se ještě sluší poznamenat, že v dané věci byl následně dne 16. 3. 2016 č. j. 5 T 31/2016-66 vyhlášen první odsuzující rozsudek, který byl poté usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 7 To 227/2016 z podnětu podaného odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 4 T 135/2017 bylo poté zjištěno, že v této věci byl dne 10. 11. 2017 vydán trestní příkaz, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami, kterého se dopustil dne 21. 1. 2016 a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se obviněný dopustil dne 3. 11. 2016. Citovaný trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 20. 11. 2017 a nabyl právní moci dne 29. 11. 2017. V nyní projednávané trestní věci podle skutkových zjištění přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku spáchal obviněný v přesně nezjištěné době od 30. 6. 2016 až 8. 7. 2016, takže z hlediska ukončení trestné činnosti je rozhodující den 8. 7. 2016. V dané souvislosti je třeba uvést, že z hlediska předpokladů pro uložení souhrnného trestu je rozhodující okamžik ukončení trestné činnosti, nikoliv okamžik zahájení spáchané trestné činnosti, pokud se jedná o pokračující skutek či trvající skutek nebo hromadný.

Vzhledem k výše nastíněným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soud druhého stupně nepostupoval správně, pokud ukládal obviněnému souhrnný trest jednak k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 11. 2017, sp. zn. 4 T 135/2017, jednak k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 5 T 31/2016. Je tomu tak proto, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 5 T 31/2016, ve které byl obviněný stíhán pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, byl vydán dne 4. 2. 2016 trestní příkaz, který byl obviněnému doručen dne 10. 2. 2016. Okamžik doručení tohoto citovaného trestního příkazu má pak povahu prvního odsuzujícího rozsudku, a to bez ohledu na skutečnost, že proti němu byl podán odpor, jak již bylo naznačeno shora. Za takové situace nebyly v dané věci splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu v nyní projednávané věci k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 5 T 31/2016, když v této věci byl první odsuzující rozsudek vyhlášen z pohledu účinku doručení trestního příkazu před spácháním nyní projednávané trestní věci. V nyní projednávané věci pak byly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 11. 2017, sp. zn. 4 T 135/2017, byť nikoliv k oběma trestným činům, kterými byl tímto trestním příkazem obviněný uznán vinným. Je totiž třeba mít za to, že ani v případě trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 4 T 135/2017 nebyla důsledně respektována pravidla pro ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Je tomu tak proto, že skutek uvedený v bodě 1. tohoto citovaného trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 11. 2017, sp. zn. 4 T 135/2017, byl spáchán dne 21. 1. 2016 (§ 283 odst. 1 tr. zákoníku), přičemž ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 5 T 31/2016, byl trestní příkaz ze dne 4. 2. 2016, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, doručen obviněnému prokazatelně dne 10. 2. 2016, což představuje z hlediska podmínek pro ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku první odsuzující rozsudek. Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci vedené pod sp. zn. 4 T 135/2017 měl vyčkat právní moci rozsudku ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 5 T 31/2016 a následně uložit za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a za sbíhající přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 5 T 31/2016, podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest. Za přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se obviněný dopustil dne 3. 11. 2016, měl pak Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci vedené pod sp. zn. 4 T 135/2017, uložit samostatný trest. Zde je vhodné ještě poznamenat, že v případě ukládání souhrnného trestu nemohl Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci vedené pod sp. zn. 4 T 135/2017 rozhodovat trestním příkazem [viz § 314e odst. 6 písm. c) tr. ř.], když ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 T 31/2016 byl uložen trest pravomocně rozsudkem. Soud prvního stupně, který rozhodoval v nyní projednávané věci měl pak uložit podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest za nyní projednávanou trestnou činnost a za sbíhající se přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, tedy nikoliv i za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Z uvedeného je tedy nepochybné, že jednak soud prvního stupně, ale zejména pak soud druhého stupně nesprávně uložil souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, když tento soud uložil souhrnný trest k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 5 T 31/2016 a k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 11. 2017, sp. zn. 4 T 135/2017, když současně zrušil výroky o trestech z těchto citovaných rozhodnutí. V dané věci je ovšem třeba poznamenat, že naznačené pochybení týkající se trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 11. 2017, sp. zn. 4 T 135/2017 bylo možno v době rozhodování soudů nižších stupňů napravit toliko prostřednictvím mimořádných opravných prostředků. Jinak řečeno, tyto soudy nižších stupňů již nemohly dosáhnout samy o sobě zákonného rozhodnutí ohledně trestu ukládaného v nyní projednávané věci.

Nejvyšší soud se následně musel zabývat důsledky tohoto pochybení pro faktické postavení obviněného, tedy tím, zda náprava uvedených pochybení neznamená zhoršení postavení obviněného proti stavu vytvořenému napadeným rozhodnutím. Po zhodnocení všech shora zjištěných skutečností bylo shledáno, že náprava naznačených pochybení by měla za následek změnu postavení obviněného v jeho neprospěch. Je tomu tak proto, že pokud by došlo k nápravě naznačených pochybení při ukládání trestu, tak by místo jednoho odsouzení byl obviněný odsouzen dvakrát, když v případě obou odsouzení by za nejpřísněji trestný čin byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody od 1 roku do 5 let nebo peněžitým trestem, takže trest by mu bylo nutno ukládat v této trestní sazbě. Současně nelze pominout ani skutečnost, že v případě nápravy shora naznačeného pochybení by se dosud vykonaná zkušební doba podmíněného odsouzení započítala pouze k tomu odsouzení, kterého se týká zkušební doba, zatímco v nyní projednávané věci se zkušební doba ze všech odsouzení, ke kterým byl uložen souhrnný trest, započítala do podmíněného trestu uloženého v nyní projednávané věci. Při posuzování celé věci také nelze přehlédnout, že v případě trestu z rozsudku soudu druhého stupně byl zopakován výrok o uloženém trestu odnětí svobody a peněžitém trestu z rozsudku soudu prvního stupně beze změn, když nad rámec výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně byl obviněnému pouze uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel ve stejné výměře, v jaké byl obviněnému uložen tento trest pravomocně v době rozhodování soudu druhého stupně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 5 T 31/2016. Jinak řečeno, soud druhého stupně z pohledu rozsudku soudu prvního stupně uložil za celou trestnou činnost, ohledně které rozhodoval uložením souhrnného trestu nad dosud uložené tresty odnětí svobody a peněžitý trest obviněnému pouze trest zákazu činnosti, a to ve stejné výměře, v jaké mu již tento trest byl v době jeho rozhodování pravomocně uložen. Zároveň nelze přehlédnout, že pokud by nedošlo rozsudkem soudu druhého stupně k zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 5 T 31/2016, tak by obviněný měl uložen trest odnětí svobody ve stejné výměře včetně zkušební doby a stejný peněžitý trest včetně náhradního trestu a současně mu byl shora citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 uložen podmíněný trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti ve stejné výměře jaký vykonává nyní. Za takové naznačené situace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že náprava shora naznačeného pochybení by fakticky znamenala změnu v neprospěch obviněného, což nakonec připouští i samotný obviněný, který v rámci podaného dovolání výslovně uvádí, že výrok o uložení souhrnného trestu rozsudkem soudu prvního stupně je pro něho výrokem příznivějším.

Z pohledu tohoto naznačeného závěru je třeba uvést, že obviněný je osobou oprávněnou podat dovolání [§ 265d odst. 1 písm. d) tr. ř.], když dovolání musí podat prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 2 tr. ř.]. Obviněný má podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. právo podat dovolání jen ve svůj prospěch a pouze proti takovému výroku rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýká (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314 s. Komentář. 7. vydání Praha: C. H. Beck, 2013, 3210 s.). Jinak vyjádřeno, obviněný se může dovoláním domáhat změny napadeného rozhodnutí jen ve svůj prospěch, nelze tedy z podnětu jeho dovolání dosáhnout změny, která by v jakémkoliv směru zhoršila jeho postavení. Protože náprava naznačeného pochybení při ukládání souhrnného trestu by znamenala změnu v neprospěch obviněného, bylo by nutno, pokud by obviněný neuplatnil i jiné dovolací námitky, toto odmítnout jako dovolání podané osobou neoprávněnou podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 8 Tdo 928/2011). Protože ovšem obviněný uplatnil i jiné dovolací námitky, byť tyto byly podány z jiných důvodů než důvodů uvedených v § 265b tr. ř., jsou v dané věci splněny podmínky pro odmítnutí jeho dovolání z důvodu uvedeného v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Nejvyšší soud rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Nejvyšší soud ještě považuje za vhodné ohledně námitky obviněného stran postupu soudu druhého stupně ve vztahu k jeho podanému odvolání, který jeho odvolání zamítl podle § 256 tr. ř., uvést, že soud druhého stupně měl napadený rozsudek zrušit ve výroku o trestu nejen z podnětu odvolání státní zástupkyně, která podala odvolání ve prospěch obviněného, ale i z podnětu odvolání obviněného, neboť pokud obviněný napadl výrok o vině, byl soud druhého stupně povinen z podnětu jeho podaného odvolání přezkoumat i výrok o trestu (§ 254 odst. 3 tr. ř.), když uložením souhrnného trestu došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve prospěch obviněného. Naznačené pochybení ovšem nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů, což nakonec ani obviněný v rámci podaného dovolání netvrdí. Jedná se pouze o jisté procesní pochybení, které nelze v rámci dovolání napravit.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. 11. 2019

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Vypracovala

JUDr. Marta Ondrušová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru