Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 133/2020Usnesení NS ze dne 18.02.2020

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Úmysl přímý
Zásada volného hodnocení důkazů
Zneužití pravomoci úřední osoby
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.133.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

§ 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 2 odst. 2 tr. ř.

§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1570/20


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 133/2020-1108

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2020 o dovolání obviněného J. B., nar. XY ve XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 6 To 325/2018, v trestní věci vedené Okresním soudem v Chomutově pod sp. zn. 25 T 133/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 25 T 133/2016, byl obviněný J. B. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným třemi přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

1) jako příslušník Vězeňské služby ČR při výkonu služby v přesně nezjištěné době dne 12. 4. 2013 během dozorčí služby na ubytovně č. XY ve Věznici XY poté, co přistihl při vzájemné fyzické potyčce odsouzené mladistvé AAAAA (pseudonym), nar. XY a BBBBB (pseudonym), nar. XY si následně zavolal AAAAA do kanceláře dozorců, kde ho v rozporu s § 6 odst. 1, odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb. a § 2 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb. v úmyslu potrestat ho za jeho jednání a zasáhnout do jeho fyzické integrity a tím neoprávněně zasáhnout do jeho práva na ochranu zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti podle § 11 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku a dále zasáhnout do jeho práva nebýt podroben ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod pod č. 2/1993 Sb., fyzicky napadl nejprve údery otevřenou dlaní přes tvář, poté i kopy do oblasti žeber,

2) jako příslušník Vězeňské služby ČR při výkonu služby v přesně nezjištěné době od 5:45 do 18:15 hodin dne 26. 5. 2014 na ubytovně č. XY ve Věznici XY poté, co se odsouzený CCCCC (pseudonym), nar. XY spolu s dalšími odsouzenými nevhodně choval v místnosti určené ke kouření, tak ho v kanceláři dozorů v rozporu s § 6 odst. 1, odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb. a § 2 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., v úmyslu ho potrestat za jeho jednání a tím neoprávněně zasáhnout do jeho práva na ochranu zdraví, cti a důstojnosti podle § 3 odst. 2 písm. a) a § 81 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník a dále zasáhnout do jeho práva nebýt podroben ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod pod č. 2/1993 Sb., fyzicky napadl fackami a údery pěstí do oblasti hlavy a těla, v důsledku čehož se CCCCC pomočil,

3) jako příslušník Vězeňské služby ČR při výkonu služby v ranních hodinách dne 6. 9. 2014 během dozorčí služby na ubytovně č. XY ve Věznici XY zavolal do kanceláře vychovatele odsouzeného mladistvého DDDDD (pseudonym), nar. XY, kterého přistihl, jak si z toalety dozorců bere čistící prostředek, následně ho obvinil, že krade, a poté ho v rozporu s § 6 odst. 1, odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb. a § 2 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., v úmyslu ho potrestat za jeho jednání a tím neoprávněně zasáhnout do jeho práva na ochranu zdraví, cti a důstojnosti podle § 3 odst. 2 písm. a) a § 81 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník a dále zasáhnout do jeho práva nebýt podroben ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod pod č. 2/1993 Sb. fyzicky napadal opakovanými údery otevřenou dlaní a dále pěstmi do žeber, čímž mu způsobil modřinu na pravém boku.

2. Za shora uvedené přečiny uložil Okresní soud v Chomutově obviněnému podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 a půl roku.

3. Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 25 T 133/2016, podal obviněný odvolání, které směřovalo do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 6 To 325/2018, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 6 To 325/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudů nižšího stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

5. Obviněný nejprve vymezuje zvolený dovolací důvod obecně a poté konstatuje, že skutkové závěry učiněné soudem prvního a druhého stupně byly učiněny v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Následně vymezuje pojetí právního státu, kterým podle čl. 1 odst. 1 Ústavy Česká republika je, a jenž je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Současně poukazuje na skutečnost, že právní stát zajišťuje ochranu práv a svobod soudní mocí, zejména právem na spravedlivý proces. Zdůrazňuje, že z myšlenky právního státu logicky vyrůstá celé pojetí trestního řízení, když v trestním řízení musí být maximálně šetřeny práva a svobody jednotlivce, neboť bagatelizací účelu způsobu vedení trestního řízení může dojít k neodůvodněným a nepřiměřeným zásahům do osobní svobody jednotlivce. Dále se dovolatel věnuje obecně procesu trestního stíhání, které lze považovat za omezení svobod jedince, kdy zájem na zjištění viny a na uložení trestu skrze individuální a generální prevenci slouží k ochraně zájmů celé společnosti. Soudy jsou povinny minimalizovat zásah do základních práv a svobod také výběrem použitých prostředků a výkladem jejich aplikačních podmínek, tak aby byl zjištěn skutkový stav věci řádným postupem podle trestního řádu. Jedná se zejména o § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., který upravuje postup při získávání a hodnocení důkazů, jenž musí probíhat nejen podle pravidel stanovených trestním řádem, ale i podle zásad spravedlivého procesu. Důkaz podle názoru obviněného musí spolehlivě odrážet realitu tak, aby obviněný měl možnost ho verifikovat. V případě svědecké výpovědi verifikace obsahuje dva komponenty, a to jednak prověření pravdivosti skutkových tvrzení, jednak možnost prověřit věrohodnost svědka. Trestní řízení musí být kontradiktorní a existovat rovnost zbraní. Podle něho postup soudů, které upřednostnily výpovědi klíčových svědků z přípravného řízení, významně ovlivnil jeho právo na obhajobu.

6. Dále obviněný zmiňuje princip tzv. opomenutých důkazů. K prokázání viny i neviny soud musí vyslovit rozumné zdůvodnění, proč ke konkrétnímu důkazu nepřihlížel nebo z jakého důvodu není důkaz způsobilý prokázat to, co jím strana sleduje prokázat. Za takové rozumné vysvětlení nelze ovšem podle něho považovat obecný odkaz na specifické podmínky vězeňského prostředí. Soud musí jednoznačně prokázat, že se jednání objektivně stalo, že jako celek představuje hrozbu pro společnost a že odsouzená osoba je skutečně osobou, jež trestný čin spáchala nebo se na něm podílela. Obviněný poukazuje na prokázání viny mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost. Zdůrazňuje skutečnost, že soudy nižší instance si sice rozporů ve výpovědích svědků byly vědomy, tedy byly si vědomy toho, že výpovědi svědků u hlavního líčení vykazují rozpory proti výpovědím z přípravného řízení, ovšem vycházely z jejich výpovědi z přípravného řízení, přičemž konstatuje, že byl usvědčen pouze na základě těchto výpovědí z přípravného řízení.

7. Stran postupu soudů namítá, že nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a presumpci neviny, když ani vysoký stupeň podezření sám o sobě a ani specifická problematika trestání a nápravy mladistvých, nemůže vytvořit zákonný podklad pro jeho odsouzení. Namítá, že hodnocení důkazů v dané věci představuje exces, porušení fair procesu a právní logiky. Podle mínění dovolatele při důkazní nouzi došlo k svévoli soudní moci. Z provedených důkazů nelze určit, že by k napadení odsouzených vůbec došlo a že by byl pachatelem právě on. Jeho vinu neprokazuje ani kamerový záznam, ani zadokumentované zranění jednoho z odsouzených. Soudy dovodily jeho vinu pouze z toho, že byl jednu minutu s poškozeným mimo kamerový záznam, přičemž tento následně tvrdil, že ho napadl a způsobil mu modřinu, čemuž soudy tomuto zcela uvěřily, a to nejen ve vztahu k tomuto poškozenému, ale i dalším poškozeným.

8. Ve vztahu k hodnocení důkazů soudem prvního stupně uvádí, že tento hodnotil důkazy pouze v jeho neprospěch. Poté velmi podrobně rozebírá každý důkaz zvlášť, a jaké skutečnosti z jednotlivých důkazů podle jeho názoru vyplývají, když poukazuje na rozpory mezi jednotlivými důkazy. Současně odkazuje na důkazy, které svědčily v jeho prospěch a které soudy zcela pominuly a uznaly ho vinným.

9. K hodnocení výpovědi svědka CCCCC uvádí, že od tvrzeného incidentu s pomočením a následným kázeňským trestem uplynula nějaká doba a svědek by si sotva pamatoval data jeho služeb a skutečnost, že přestože sloužil v ranní směně „dostal bitku“, což měl brát jako běžnou věc. Soud pak špatně vyhodnotil nezaznamenání kázeňského trestu u tohoto svědka, když dospěl k závěru, že tomu tak bylo proto, že ho napadl (obviněný). Zdůrazňuje, že u dalších poškozených AAAAA a DDDDD záznam o kázeňském přestupku proveden byl, což by z pohledu logiky soudu mělo být vyhodnoceno tak, že tyto svědky nenapadl. Přesto soud prvního stupně shledal, že tito byli také napadnuti. Dále rozporuje postup soudu, který vzal za rozhodující výpověď AAAAA z přípravného řízení, byť v hlavním líčení napadení popřel a až po jeho přečtení výpovědi z přípravného řízení tuto označil za pravdivou.

10. Dovolatel dále namítá, že soud druhého stupně nepřisvědčil jeho námitce ohledně nedostatku řádného odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně, které nesplňovalo náležitosti ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř., přičemž s jeho argumentací se vypořádal tak, že ji označil za bezpředmětnou. Obviněný rovněž rozporuje postup soudu druhého stupně ohledně hodnocení výpovědi svědka AAAAA z přípravného řízení, hodnocení rozporů ve výpovědích svědka CCCCC a svědka DDDDD. Poukazuje na skutečnost, že soudy vyvodily jeho vinu na tvrzeních a nepřímých důkazech, které sice mohou vést k podezření, že se trestné činnosti dopustil, ale neumožňují závěr o jeho vině. Soud druhého stupně tak rezignoval na svou přezkumnou činnost podle § 254 odst. 1 tr. ř.

11. Nesprávné právní posouzení skutků spatřuje obviněný rovněž ve skutečnosti, že se soudy nižší instance nevypořádaly s tím, zda jsou dány všechny znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z pohledu objektivní stránky skutkové podstaty spáchaného přečinu je potřebné, aby osoba vykonávala svou pravomoc způsobem odporující jinému právnímu předpisu a činila tak v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Pojem jiné závažné újmy nebyl v rozhodnutích soudu prvního a druhého stupně nijak konkretizován k žádnému ze tří skutků, stejně tak v rozhodnutí soudu druhého stupně. Současně připomíná, že přečin zneužití pravomoci úřední osoby vyžaduje speciální úmysl z hlediska subjektivní stránky, tedy úmysl způsobit v daném případě jinému jinou závažnou újmu, přičemž soudy nikterak tento úmysl konkrétně nespecifikují ve výroku ani v odůvodnění svých rozhodnutí, a proto nejsou naplněny znaky skutkové podstaty jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní.

12. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 6 To 325/2018 zrušil, a aby též zrušil jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 25 T 133/2016, a podle § 265k odst. 2 zrušil další rozhodnutí na výše uvedená zrušená rozhodnutí soudů obou stupňů obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Chomutově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 1 NZO 1363/2019, nejprve shrnul uplatněné dovolací důvody a argumenty dovolatele. Ve vztahu k uplatněné argumentaci konstatuje, že dovolatel opakuje svou obhajobu, kterou uplatnil před soudem prvního a druhého stupně. Podotýká, že s námitkou porušení zásady in dubio pro reo a neprokázání skutku se vypořádaly již soudy nižší instance. Stran námitky extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním konstatuje, že tuto nikterak obviněný blíže nerozvádí a nevysvětluje. S ohledem na kusost tvrzení obviněného se tak nemůže k této námitce blíže vyjádřit. Ve vztahu k námitce tzv. opomenutých důkazů státní zástupce uvádí, že není vůbec patrno, z čeho takový závěr obviněný dovozuje, když poukazuje i na skutečnost, že před skončením hlavního líčení nebyly jakékoliv návrhy na doplnění dokazování činěny. Státní zástupce k námitce porušení zásady in dubio pro reo dále odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, přičemž zdůrazňuje, že uvedené pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a není způsobilé naplnit žádný dovolací důvod. Tvrzenému dovolacímu důvodu odpovídá podle státního zástupce námitka stran nutnosti speciálního úmyslu způsobit jinému závažnou újmu, když dovolatel namítá, že nebyla prokázána jeho pohnutka. Zde státní zástupce poukazuje na popis skutku rozsudku soudu prvního stupně, jakož i jeho odůvodnění, jenž se pohnutkou zabývají. Pohnutkou mělo být i zajištění si klidového průběhu služeb obviněným. Je tedy zřejmé, že pohnutka byla dostatečně popsána. Uplatněné námitky obviněného tedy jednak neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a zčásti jsou zjevně neopodstatněné.

14. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvedl, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

17. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. Ten naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v nesprávném právním posouzení skutku. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, přestože převážná část zvolené dovolací argumentace má procesní charakter. Za právně relevantním způsobem uplatněnou argumentaci lze považovat námitku týkající se naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (způsobení jiné závažné újmy a speciální úmysl).

21. Primárně ovšem obviněný brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, se kterými vyslovuje nesouhlas, konktrétně zejména se způsobem hodnocení výpovědí poškozených z hlavního líčení v kontextu jejich výpovědí z přípravného řízení. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť ve své podstatě směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.

22. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit k určitým argumentům obviněného, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod. Obviněný především namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Obecně ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), když existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).

23. Lze konstatovat, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Zde je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž následně tyto hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný. Rovněž odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá § 125 tr. ř. Obdobně postupoval soud druhého stupně. Zde se sluší poznamenat, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

24. Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného skutečně nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba zdůraznit, že tento provedl ve věci rozsáhlé dokazování, když prováděl nejen důkazy navržené obžalobou, ale i důkazy navržené obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Uvedený soud ani nepominul určité rozpory ve výpovědích poškozených, které učinili v rámci hlavního líčení proti jejich výpovědím z přípravného řízení, tato hodnotil a logicky zdůvodnil svůj hodnoticí postup. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 4-16 rozsudku soudu prvního stupně).

25. Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., když zároveň rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 3-6, bod 6. – 11. usnesení soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, jako v podaném odvolání, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.

26. Pokud obviněný namítá, že soudy hodnotily důkazy pouze v jeho neprospěch, je třeba uvést, že se jedná o námitku do způsobu hodnocení důkazů, která nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Přesto lze stručně odkázat na skutečnost, že soud prvního stupně, jak již bylo naznačeno, nepominul určité rozpory ve výpovědích poškozených, tyto hodnotil, přičemž logicky objasnil, z jakého důvodu přisvědčil výpovědím poškozených AAAAA, CCCCC a DDDDD, jakož i svědka BBBBB, z přípravného řízení oproti výpovědím provedeným před soudem při hlavním líčení. Přestože to obviněný výslovně nenamítá, je třeba zdůraznit, že těchto výpovědí z přípravného řízení se účastnil obhájce obviněného, který měl možnost těmto svědkům klást otázky, takže pravidla spravedlivého procesu jako celku byla dodržena. Současně je vhodné poznamenat, že obviněný byl usvědčen nejen na základě těchto výpovědí, ale rovněž na základě dalších svědeckých výpovědí, na které soud prvního stupně odkazuje (např. V.) a dalších důkazů (viz např. šetření Generální inspekce bezpečnostních sborů, kamerový záznam, lékařské zprávy aj.). Obdobné povahy je námitka obviněného, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by se skutečně dopustil jednání popsaného ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Jedná se o námitku procesní povahy, když obviněný vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, což nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod.

27. Nejvyšší soud uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, vyjádřené závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce jednak přímých, jednak navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo jen z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Soudy se nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo, neboť verze, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv jen jedním důkazem, ale celou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v § 125 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily.

28. Obviněný dále namítá bez další konkrétní argumentace tzv. opomenuté důkazy. Zde je na místě zdůraznit, že za takové situace obecné námitky obviněného nemohou být předmětem podrobného přezkumu a Nejvyšší soud se s nimi vypořádá jen v obecné rovině (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015).

29. Obecně lze tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013).

30. Ve vztahu k této námitce je třeba uvést, že obviněný netvrdí, že by snad soudy nějaký požadovaný důkaz neprovedly, když je třeba zdůraznit, že provedení nějakých dalších důkazů nenavrhoval ani po skončení dokazování v hlavním líčení. Z pohledu obsahu dovolacích námitek je zřejmé, že obviněný námitku tzv. opomenutých důkazů vztahuje fakticky ke způsobu hodnocení důkazů, což nelze považovat za případ existence tzv. opomenutých důkazů, mohlo by se jednat případně toliko o námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, ke které se již ovšem Nejvyšší soud vyjádřil (viz body 22. – 27.).

31. Obviněný rovněž namítá porušení zásady in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. V tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř.

32. Jak již bylo naznačeno, obviněný uplatnil námitku právně relevantním způsobem ve vztahu k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, konkrétně stran znaku, že jednal v úmyslu způsobit jinému závažnou újmu. Stran této námitky je potřebné uvést, že jedná-li pachatel v úmyslu způsobit jinému jinou závažnou újmu, je pod touto újmou třeba rozumět újmu imateriální, jako je škoda na právech, na zdraví, morální škoda, poškození v zaměstnání, v rodinném životě apod. Škoda může být způsobena jakékoli fyzické nebo právnické osobě bez ohledu na její vztah k veřejnému činiteli. Znak v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu charakterizuje pohnutku pachatele, takže k dokonání činu není třeba, aby škoda nebo újma skutečně vznikla, když se jedná o úmysl přesahující objektivní stránku (někdy též druhý úmysl či dolus coloratus). Ve vztahu k úmyslu způsobit jinému jinou závažnou újmu je třeba uvést, že se nevyžaduje úmysl přímý, postačí i úmysl nepřímý (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 939/2017).

33. Při posuzování důvodnosti této námitky je nezbytné vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ze kterých je zřejmé, že obviněný v postavení dozorce a jako příslušník Vězeňské služby ČR při výkonu služby měl v rozporu se zákonem zasáhnout do fyzické integrity odsouzeného AAAAA [jednání pod bodem 1)], odsouzeného CCCCC [jednání pod bodem 2)] a odsouzeného DDDDD [jednání pod bodem 3)].

34. Nadto je třeba ještě uvést, že pojmem vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, jde o porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané. Pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu s takovou právní normou anebo úmyslně konkrétní právní normu obchází.

35. Jestliže obviněný uvádí, že není zřejmé, že by svým jednáním způsobil jinému jinou závažnou újmu a že toto soudy nijak neodůvodnily, jedná se o námitku lichou. Přímo ve skutkové větě je explicitně pohnutka rozvedena, když je uvedeno, že dovolatel jako příslušník vězeňské služby „v úmyslu potrestat ho za jeho jednání a zasáhnout do jeho fyzické integrity a tím neoprávněně zasáhnout do jeho práva na ochranu zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti podle § 11 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku a dále zasáhnout do jeho práva nebýt podroben ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod pod č. 2/1993 Sb. Zde je také na místě odkázat na str. 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde je pohnutka dále rozvedena, když je uvedeno, že obviněný jednal v úmyslu způsobit odsouzeným (poškozeným) zejména škodu na zdraví, ale také cti a důstojnosti a právu nebýt podroben ponižujícímu zacházení, přičemž pohnutkou tohoto jednání byla snaha zajistit si klidný průběh služeb. Zde je na místě zdůraznit, že obviněný jako příslušník Vězeňské služby, byl povinen jednat s osobami ve výkonu trestu odnětí svobody vážně a rozhodně, respektovat jejich práva, zabraňovat krutému nebo důstojnost ponižujícímu zacházení s těmito osobami i mezi nimi navzájem a působit k naplňování účelu výkonu trestu odnětí svobody. Současně byl ze zákona povinen při provádění služebních zákroků a služebních úkonů dbát cti a důstojnosti osob, s nimiž jedná, i své a nepřipustit, aby těmto osobám vznikla bezdůvodná újma a aby případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo služebním úkonem. Obviněný však naopak do důstojnosti poškozených svým jednáním výrazně zasáhl, když s nimi ponižujícím způsobem zacházel a překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem. Fyzickými útoky shora uvedené poškozené napadl, čím se je snažil potrestat za jejich předchozí nevhodné jednání v rozporu se zákonem (viz § 28 zákona č. 169/1999 Sb). Tímto postupem kromě § 6 odst. 1, odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb., o vězeňské službě a justiční stráži ČR a § 2 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu, porušil rovněž § 11 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (účinného do dne 31. 12. 2013), podle něhož platí, že fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Dovolatel vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu jednal rovněž v rozporu s čl. 7 odst. 2 Listiny, jakož i mezinárodními předpisy chránící práva a svobody osob obecně, i osob odsouzených. Nejvyšší soud v kontextu porušení cti a důstojnosti odsouzených osob ve výkonu trestu odnětí svobody a jednání příslušníků vězeňské služby může odkázat na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8. Práva odsouzeného jsou rovněž na mezinárodní úrovni chráněny Úmluvou proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, konkrétně čl. 1 této Úmluvy. Přičemž pouhá facka je již porušením čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (srov. přiměřeně Bouyid proti Belgii ve věci č. 23380/09, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 11. 2013).

36. Dovolatel jako příslušník Vězeňské služby ČR současně svým jednáním porušil Evropská pravidla – Doporučení Rec (2006) 2, Výboru ministrů členským státům Rady Evropy k Evropským vězeňským pravidlům, kdy vězeňský personál podle čl. 64.1 nesmí vůči vězňům používat sílu s výjimkou sebeobrany nebo v případě pokusů o útěk nebo při projevech aktivního či pasivního fyzického odporu vůči zákonnému pořádku a vždy pouze po vyčerpání všech jiných prostředků a čl. 1 těchto Evropských vězeňských pravidel, podle něhož se se všemi osobami zbavenými svobody musí zacházet tak, aby byla respektována jejich lidská práva.

37. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud ještě poznamenává, že ochrana vězňů má být ze strany vězeňské správy zabezpečena i na základě interních předpisů každé věznice (povinnosti dozorce – příloha č. 5, 7, 8 na č. l. 161–173). Tato skutečnost mimo jiné vyplývá ze závazných zpráv CPT (European Committee for the Prevention of Torture and Inhuman or Degrading Treatment or Punishment) Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15, a rovněž například z šetření Ombudsmana (srov. Sborník stanovisek veřejného ochránce práv 19 – Vězeňství). Z hlediska subjektivní stránky obviněný jednal v úmyslu přímém, když si byl vědom, že jeho jednání vůči poškozeným je v rozporu se zákonem a chtěl tak jednat. O jeho přímém úmyslu nakonec svědčí i skutečnost, že násilí vůči poškozeným se dopouštěl tak, aby ho nemohli vidět další vězni, když se ho dopouštěl v kanceláři dozorců. Proto námitkám obviněného nelze přisvědčit.

38. Obecně k námitce porušení práva na spravedlivý proces, jehož se obviněný rovněž dovolává, je třeba uvést, že toto není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a učiněnými skutkovými zjištěními, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování (usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).

39. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno v převážné míře z jiných důvodů, než jsou uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které jsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.

40. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 2. 2020

JUDr. Marta Ondrušová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru