Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1277/2020Usnesení NS ze dne 15.12.2020Zpronevěra

HeslaZpronevěra
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1277.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 206 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1277/2020-389

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 12. 2020 o dovolání obviněného A. V., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 7 To 76/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 184/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 11 T 184/2019, byl obviněný A. V. uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

„dne 22. 11. 2017 jako jednatel obchodní společnosti P. B., IČ: XY, se sídlem XY, prodal společnosti RENOCAR, a.s., IČ: 00487121, se sídlem Podolí-Podolí 445, 664 03 v její provozovně na adrese Řípská 5c, 627 00 Brno osobní motorové vozidlo zn. BMW X6 M M7X, r.z. XY, barva modrá-metal, vin XY, jehož vlastníkem byla společnost P. B., IČ: XY,

přičemž kupní cenu ve výši 2 100 000 Kč si nechal vyplatit na svůj bankovní účet č. XY a následně tyto peněžní prostředky použil pro svou potřebu, čímž způsobil poškozené P. B., IČ: XY škodu ve výši 2 100 000 Kč.“

Za uvedené jednání byl obviněný A. V. odsouzen podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.

Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu všech funkcí statutárních zástupců obchodních společností a družstev zapsaných v Obchodním rejstříku na dobu 3 let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti RENOCAR, a. s., IČ: 00487121, se sídlem Podolí 445, 664 03 Podolí, částku ve výši 2 100 000 Kč.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost P. B., IČ: XY, se sídlem XY, v úpadku, zastoupená insolvenční správkyní JUDr. Dagmar Kolákovou, advokátkou se sídlem Slovanská 3240/7a, 787 01 Šumperk, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 11 T 184/2019, podal obviněný A. V. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 7 To 76/2020, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody vůči poškozené společnosti RENOCAR, a. s., IČ 00487121. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost RENOCAR, a. s., IČ: 00487121, se sídlem Podolí 445, 664 03 Podolí, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 7 To 76/2020, podal následně obviněný A. V. prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání namítl, že skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů nenaplňuje znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným, přičemž právní závěry soudu jsou v nesouladu s opatřenými skutkovými zjištěními. Dále uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Učiněná skutková zjištění soudů o tom, že obviněný kupní cenu za prodej motorového vozidla nechal vyplatit na svůj bankovní účet a následně použil tyto peníze pro svoji potřebu, nemají podle dovolatele oporu v provedených důkazech. Z důkazů neplyne zjištění, jak bylo s penězi naloženo.

Dále dovolatel vytkl nesprávné právní posouzení subjektivní stránky trestného činu a uvedl, že trestný čin zpronevěry je trestným činem úmyslným. V této souvislosti označil skutková zjištění o způsobu použití peněžních prostředků pro potřeby obviněného za důkazně nepodložená, přičemž tvrdil, že peněžní prostředky použil k úhradě závazků společnosti. Pokud soudy dospěly k jiným závěrům, pak jsou tyto v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

Obviněný rovněž vytkl, že soud prvního stupně odmítl jako nadbytečné jeho návrhy na provedení výslechů svědků Z. a V., ačkoli se jednalo o důkazy vztahující se ke skutečnostem, které jinými důkazy prokázány nebyly. Tito svědci mohli uvést podstatné skutečnosti k hrazení závazků společnosti z finančních prostředků vybraných v hotovosti obviněným. Těmito důkazy mohla být potvrzena nebo vyvrácena obhajoba. Vyjádřil názor, že nelze konstatovat jejich nadbytečnost a jejich odmítnutím bez dostatečného odůvodnění bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces, což je podle judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vždy přípustným dovolacím důvodem.

V závěru dovolání obviněný vytkl uložení nepřiměřeně přísného trestu v rozporu se zásadami pro ukládání trestů. Odmítl, že by k trestné činnosti mělo dojít s rozmyslem a po předchozím uvážení, že by čin měl spáchat ze ziskuchtivosti nebo že by zneužil funkce jednatele. Nebyla prokázána vzniklá škoda, nebylo přihlédnuto k dosavadnímu řádnému životu a k dalším okolnostem týkajícím se osoby dovolatele. Uložený trest zákazu činnosti je nepřiměřený a má pro dovolatele a jeho rodinu likvidační povahu.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 11 T 184/2019 a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a uvedl, že dovolatel sice formálně vytýká, že skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů nenaplňuje znaky trestného činu zpronevěry, zejména pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, jeho námitky však nevycházejí ze skutkových zjištění učiněných soudy. Podle zjištění uvedených v tzv. skutkové větě dovolatel finanční prostředky získané prodejem motorového vozidla z majetku společnosti P. B., jejímž byl jednatelem, nechal zaslat na svůj osobní bankovní účet a následně je použil pro svoji potřebu. Způsob použití finančních prostředků ve prospěch obviněného nebo ve prospěch s ním personálně spojené společnosti P. – P. I. P., je pak rozveden v bodě 8. a v bodě 16. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. Takto vymezené jednání obviněného vykazuje všechny znaky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.

Dovolatel nevznáší jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků trestného činu zpronevěry. Těžiště dovolatelových námitek spočívá v odmítnutí skutkového zjištění, podle kterého finanční prostředky získané prodejem motorového vozidla použil pro svoji potřebu. Skutková zjištění učiněná soudy přitom nejsou v žádném, natož v dovolatelem formálně namítaném extrémním rozporu s provedenými důkazy.

Důkazní řízení netrpí ani vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech. O takovou vadu jde v případě, kdy soudy některé stranami řízení navrhované důkazy bez adekvátního odůvodnění neprovedly nebo důkazy sice provedly, v rámci hodnocení důkazů k nim však nezaujaly žádné stanovisko. Takováto situace v předmětné věci nenastala, když nalézací soud v bodě 16. a odvolací soud v bodě 4. odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, proč považovaly provádění dokazování výslechy svědků Z. a V. za nadbytečné.

Uzavírá proto, že námitky dovolatele týkající se výroku o vině směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají a nejsou ani způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu ve vztahu ke skutkovým zjištěním z důvodu porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces.

Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky směřující proti výroku o trestu. Námitky směřující toliko proti přílišné přísnosti trestu, jaké vznáší dovolatel, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, nelze uplatňovat v rámci žádného dovolacího důvodu.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný A. V. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Dovolání obviněného je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je z obsahu dovolání zřejmé, že namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Obviněný ve skutečnosti námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, zpochybňuje správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění, brojí proti způsobu vyhodnocení důkazů ze strany soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení. Obviněný sice v úvodu svého dovolání argumentuje obecně hmotněprávními námitkami, že nebyla naplněna objektivní a subjektivní stránka souzeného zločinu, zakládá je však na tvrzeních výlučně skutkové povahy, tj. že soudy nesprávně vyhodnotily jednotlivé důkazy. Tím vším se však primárně domáhá změny skutkových zjištění, a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že nebyla naplněna skutková podstata mu přisouzeného trestného činu, a to ani po objektivní ani po subjektivní stránce. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by byla z hlediska uplatněného dovolacího důvodu způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Dovolatel tak správně dovozuje, že Nejvyšší soud není povolán k přezkumu provedených důkazů a k následnému dovození vlastních skutkových zjištění. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k nápravě některých výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zcela zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. K přezkumu jejich skutkových zjištění může ze strany Nejvyššího soudu dojít ve zcela výjimečných situacích, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný pro zajištění práva obviněného na spravedlivý proces, jak konečně uvádí sám dovolatel. Pokud tedy dovolatel dovozuje existenci extrémního rozporu z toho, že konání jeho trestné činnosti soudy neprokazují, ale pouze ji dovozují, resp. že v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. k tomu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další), tak i v této souvislosti ovšem Ústavní soud zdůrazňuje, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (např. sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03). Upozorňuje-li Ústavní soud, že je povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.

V posuzovaném případě neshledal Nejvyšší soud žádné důvody pro vyslovení závěru o existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v bodech 4-12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, především v částečném doznání obviněného, ve svědecké výpovědi J. P., kterou soudy vyhodnotily jako věrohodnou, v bodu 4 ve svědecké výpovědi D. K. a dále v listinných důkazech v bodu 8. Soud prvního stupně pečlivě zhodnotil jednotlivé důkazy a zabýval se obhajobou obviněného, odvolací soud se přesvědčivě vypořádal s jeho odvolacími námitkami, které byly obdobné námitkám dovolacím. Postup soudů nevykazuje prvky libovůle, rozhodnutí soudů obou stupňů jsou řádně odůvodněna a v podrobnostech lze na jejich odůvodnění odkázat. Není smyslem a obsahem řízení o dovolání, aby Nejvyšší soud znovu sám přehodnocoval provedené důkazy a činil vlastní skutková zjištění.

Ta skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině obviněného zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, nepředstavují porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení. Zcela totožné výhrady byly obviněným uplatněny již v odvolacím řízení a odvolací soud se s těmito námitkami náležitě vypořádal. Extrémní nesoulad nelze zakládat na pouhém nesouhlasu obviněného se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy a s jeho nespokojeností se skutkovými závěry soudů. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že oba soudy se ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. Svým jednáním tak po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.). Tzv. opomenuté důkazy tedy lze charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013). Ve vztahu k neprovedení výslechu svědků Z. a paní V. je třeba uvést, že oba soudy, jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, reagovaly na důkazní návrhy obhajoby. Soud prvního stupně v rozsudku uvedl, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné provést další navrhovaný důkaz obhajoby (viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně), když neprovedení tohoto důkazu odůvodnil jeho nadbytečností. Současně je možno konstatovat, že soud prvního stupně své rozhodnutí dostatečně odůvodnil a vysvětlil, o jaké důkazy svá zjištění opřel, a pečlivě všechny důkazy, které v souladu s trestním řádem provedl, hodnotil. Je třeba zdůraznit, že smyslem dokazování není provést každý důkaz, který strany navrhnou, ale zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Této povinnosti soudy nižších stupňů dostály.

Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému z dalších zákonných dovolacích důvodů neodpovídá ani námitka obviněného A. V. proti výroku o jemu uloženém trestu, v níž poukazuje na jeho údajnou nepřiměřenost a extrémní přísnost. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože jak trest odnětí svobody, tak trest zákazu činnosti mu byly uloženy jako přípustné druhy trestu každý ve výměře spadající do rámce příslušné zákonné trestní sazby. V takovém případě je vyloučeno namítat v dovolání nepřiměřenost trestu (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale jen k nápravě těch nejzávažnějších pochybení, jimiž jsou právě uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu. Vyplývá to také ze vzájemného vztahu obou hmotněprávních dovolacích důvodů, kdy ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezuje obecný hmotněprávní dovolací důvod a ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vymezuje zvláštní hmotněprávní dovolací důvod stanovený jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Má-li být dovoláním napaden samotný výrok o uložení trestu pro porušení hmotného práva, může se tak stát zásadně jen prostřednictvím zvláštního hmotněprávního dovolacího důvodu. Výklad, který by připouštěl nepřiměřenost trestu jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., by byl nelogický, neboť by činil ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bezpředmětným, nefunkčním a nadbytečným. Při naznačeném výkladu by uložení nepřípustného druhu trestu i uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu bylo vždy „jiným nesprávným hmotněprávním posouzením“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by nedávalo žádný smysl.

Nejvyšší soud vzhledem ke všemu shora uvedenému proto rozhodl o dovolání obviněného tak, že ho podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 12. 2020

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru