Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1264/2020Usnesení NS ze dne 20.01.2021

HeslaDůkaz
Hodnocení důkazů
Kuplířství
Prostituce
Skutek
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1264.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1264/2020-3775

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2021 o dovolání obviněné I. D., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 44 To 40/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 21/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:

1.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 3 T 21/2016, byli obviněná I. D. a spoluobvinění D. T., K. H., M. J., L. N., P. B., a K. Š. uznáni vinnými zločinem kuplířství podle § 189 odst. 1, alinea 1, 2, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku [jednání pod bodem 1)], a spoluobviněná H. H. byla uznána vinnou zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku [jednání pod bodem 2)], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:

1. D. T., I. D., K. H., L. N., M. J., K. Š. a P. B. společně

jako členové organizované skupiny provozovali po předchozí dohodě noční podnik charakteru tzv. privátu s názvem XY, kde sjednávali dívky k provozování sexuálních služeb za úplatu, z nichž dále kořistili, konkrétně D. T. v době nejméně od 29. 4. 2013 do 30. 3. 2015, I. D. v době nejméně od 29. 4. 2013 do 30. 3. 2015, K. H. v době nejméně od 19. 5. 2013 do 30. 3. 2015, L. N. v době nejméně od 29. 4. 2013 do 17. 7. 2013, kdy jej z těchto prostor K. H. vyhodila, M. J. v době nejméně od 29. 4. 2013 do 27. 10. 2013, kdy ji z těchto prostor K. H. s D. T. vyhodili, a K. Š. s P. B. v době nejméně od 25. 7. 2013 do 26. 3. 2014, v XY, v 2. nadzemním podlaží budovy č.p. XY, každý svým dílem úmyslně organizovali prostituci a kořistili z prostituce provozované dívkami v uvedeném privátu tak, že I. D. umožnila rekonstrukci těchto prostor na privát rozdělený na 12 samostatných pokojů, svým vybavením, zařízením a dekorací jednoznačně uzpůsobených k poskytování sexuálních služeb za úplatu, a za pronájem těchto prostor inkasovala od června 2013 do září 2013 nejprve částku 84.000,- Kč měsíčně, následně částku 126.000,- Kč měsíčně, a nájemné za květen 2013 inkasoval její přítel, D. T., který dále činnost ostatních členů skupiny organizoval konkrétně tím, že z pozice správce objektu osobně dohlížel na chod podniku, v rámci porad rozhodoval o pracovních úkolech ostatních, upravoval výši nájemného, které měla za povinnost platit K. H., dohlížel na nerušený chod podniku, v případě zjištění pohybu Policie ČR v okolí přikazoval ostatním, aby objekt uzamkli a Policii ČR dovnitř nepouštěli, K. H., M. J. a K. Š. sjednávaly dívky k provozování prostituce, kterou se rozumí poskytování pohlavního styku za úplatu, kdy K. H. dívky obeznámila se způsobem fungování privátu, s pracovní dobou, která dívkám začínala ve 21:00 hod. a končila v časných ranních hodinách (od 3:00 hod. do 6:00 hod.), se systémem plateb za pronájem jednotlivých pokojů v cenovém rozmezí od 600,- Kč do 1.000,- Kč za pokoj a noc, které se lišily podle počtu nocí, s poplatky za výměnu a praní použitého ložního prádla po každém klientovi obslouženém na pokoji, a se systémem pokut za pozdní příchody dívek, kdy výše pokuty byla 100,- Kč za každou započatou hodinu, a tyto platby spolu s M. J., která ji v době dovolené zastoupila, rovněž K. H. vybírala, a část zisku formou nájemného odevzdávala D. T., potažmo I. D., a dále přijímala od dívek rezervace pokojů na určitou dobu a organizovala chod privátu tak, aby byly pokoje obsazeny, L. N. jako recepční a ostraha privátu vybíral od klientů vstupní poplatek ve výši 100,- Kč, vydával čisté ložní prádlo a vyplácel M. J. dle kusů vypraného prádla, případně za dobu, kdy měla službu na recepci místo něho, a dále vytvořil návrh propagačních letáků tohoto privátu, M. J. během výše uvedené doby obstarávala mimo jiné úklid tohoto privátu, praní ložního prádla, měla služby na recepci a v době dovolené K. H. rovněž vybírala od dívek finanční hotovost za pronájem pokojů, K. Š. a P. B. po vzájemné dohodě s dívkami a se souhlasem D. T. a K. H. obstarávali dívkám klienty v ulicích hl. m. Prahy, a to formou přímého kontaktu a distribuce propagačních materiálů podniku, kdy rozdávali letáčky s označením „XY“ (XY) s uvedenou otevírací dobou, kdy z této činnosti jim plynul zisk 100,- Kč, později 200,- Kč za klienta a dále jim náležely platby za výměnu prádla, kdy tento poplatek platily dívky K. H., případně tomu, kdo ji zastupoval, přičemž všechny popsané činnosti, tj. přestavba bytu na privát, nábor dívek, výběr plateb, organizace provozu privátu, evidence počtu klientů jednak formou poplatků na recepci a jednak výběrem plateb od dívek za výměnu setu prádla po každém klientovi a zajišťování klientů byly vedeny shodnou motivací, směřovanou ke generování finačního zisku z prostituce provozované zde působícími dívkami, přičemž pokud by dívkám, z nichž většina byla nezaměstnána a bez dávek státní sociální podpory, nezajišťovali K. Š. s P. B. klienty, kdyby se L. N., K. H. a M. J. nestarali o ostrahu privátu, výměnu ložního prádla, úklid, a kdyby K. H., M. J. a K. Š. telefonicky a osobně neorganizovaly chod privátu, dívky by se zde nemohly efektivně věnovat prostituci, a tudíž i platit K. H. nájem z pokojů, kde sexuální služby na úplatu poskytovaly, a K. H. by nemohla platit nájem I. D. a D. T., a takto tedy kořistili ze sexuálních služeb poskytovaných zde blíže nezjištěným počtem dívek, minimálně M. B., nar. XY, L. F., nar. XY, a L. F., a takto jednali v úmyslu dívky sjednávat k pronájmu pokojů za účelem sexuálních služeb za úplatu, které zde dívky poskytovaly, a z těchto služeb finančně profitovat, přičemž touto činností vydělali za uvedené období částku ve výši nejméně 3.330.000,- Kč

2. H. H.

v období od 19. 5. 2013 do 30. 3. 2015 v úmyslu zastřít původ finančních prostředků umožnila

své dceři, K. H., nar. XY, aby využívala její soukromý účet vedený v Komerční bance a.s., č. XY, k němuž měla výhradní dispoziční oprávnění, a vkládala na něj finanční prostředky, jež byly výnosem ze zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1, linea 1, linea 2, odstavec 2, písm. a), písm. b) tr. zákoníku, jehož se měla dopustit s dalšími osobami K. H., přičemž v době od 19. 5. 2013 do 18. 11. 2014 byla na tento účet připsána celková částka 1.023.000,- Kč, a dále si z totožných důvodů dne 25. 9. 2013 založila další účet, a to účet u GE Moneybank, a.s., č. XY, k němuž měla rovněž výhradní dispoziční oprávnění, na který bylo v období od 25. 9. 2013 do 31. 1. 2015 formou hotovostních vkladů vloženo K. H. s jejím vědomím, popř. H. H., celkem 320.000,- Kč, kdy tyto příjmy nelze vysvětlit příjmy z její jiné závislé či podnikatelské činnosti, ale s odkazem na to, že K. H. vykázala ve stejném období na svém vlastním účtu vedeném u Komerční banky, a.s., č. XY, k němuž měla výhradní dispoziční oprávnění, v období od 19. 5. 2013 do 18. 11. 2014 celkový příjem ve výši 2.086,- Kč, lze tyto prostředky vysvětlit právě jako prostředky od K. H., jakožto zisk z provozu podniku tzv. privátového charakteru XY, kde byly poskytovány sexuální služby za úplatu zde sjednanými dívkami, a takto jednala, přestože věděla o původu těchto finančních prostředků, a v úmyslu zastřít jejich původ spočívající v trestné činnosti.

2. Za uvedený zločin kuplířství Obvodní soud pro Prahu 1 uložil obviněným D. T. a K. H. podle § 189 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jim výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku každému z nich uložil peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb, přičemž výměra denní sazby činila 4.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, Obvodní soud pro Prahu 1 každému z nich stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Zároveň soud prvého stupně těmto obviněným podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, a to:

u obviněného D. T.:

- 1x mobilní telefon ZN. IPHONE 6 128 GB, výrobní číslo XY;

- 1x SIM karta VODAFONE, výrobní číslo XY;

- 1x SIM karta VODAFONE, výrobní číslo XY;

- hotovost ve výši 687 Kč – depozitum;

- 406x fotografie dívek s kontaktními údaji a poznámkami;

- 51x fotografií dívek s kontaktními údaji;

u obviněné K. H.:

- 1x razítko zn. SHINY S1821, s číslicí 17 černé barvy, bez výrobního čísla, černo modro šedé barvy;

- 1x klíč zn. SILCA, kovový, cylindrická vložka, zelený rozlišovací plast, typ FB 15RX;

- 1x klíč zn. GERREBI, kovový, cylindrická vložka, bez rozlišovacího plastu, typ F30RL;

- 1x klíč zn. KEYLINEIT kovový, cylindrická vložka, bílý rozlišovací plast, typ FB2 220;

- 1x klíč zn. SILCA, kovový, cylindrická vložka, hnědý rozlišovací plast, typ FB 15RX;

- 1x kovový kroužek na klíče;

- 1x notebook zn. HP 110 MINI, výr. číslo XY;

- hotovost ve výši 4,75 EUR – částka nebyla vložena na depozitní účet, neboť se jedná pouze o euro centy, kdy na depozitní se vkládají částky v nominální hodnotě od 1 EUR (ve skladu Policie ČR);

- hotovost ve výši 10 EUR – depozitum;

- hotovost ve výši 25.906 Kč – depozitum;

- hotovost ve výši 89.750 Kč – depozitum;

- 1x mobilní telefon zn. XIAOMI, výrobní číslo XY;

- 1x mobilní telefon zn. XIAOMI, výrobní číslo XY;

- 1x mobilní telefon zn. HTC SENCE, výrobní číslo XY, včetně zadního krytu + 1x baterie č. XY + 1 x SIM karta č. XY;

- 6x leták XY;

- 24x kondom;

- letáky a vizitky s označením XY;

- 1x sešitek červené barvy s nápisem Letáky;

- 1x sešit červené barvy s nápisem XY;

- 3x plastové průhledné pouzdro (1 s modrým zipem a nápisem Výplaty, 1 s červeným zipem a nápisem Prádlo, a 1 se zeleným zipem a nápisem Nájmy), bez obsahu;

- 1x růžový sešitek s nápisem Kasička;

Obviněné I. D. a spoluobviněným M. J., L. N., P. B. a K. Š. pak uložil Obvodní soud pro Prahu 1 podle § 189 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jim výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků. Rovněž těmto obviněným uložil podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to:

u obviněné I. D.:

- 1x mobilní telefon zn. APPLE IPHONE 5S, výrobní číslo XY + 1 x SIM karta Vodafone bez číselného označení;

- hotovost ve výši 1.900.000 Kč – depozitum;

- finanční prostředky zajištěné na účtu č. XY ve výši 1.345.536,48 Kč;

- finanční prostředky zajištěné na účtu č. XY ve výši 274,44 Kč;

u spoluobviněné M. J.:

- 1x modro-oranžový diář na rok 2012 – deník tržeb na rok 2012;

u spoluobviněného K. Š.:

- 1x mobilní telefon zn. SAMSUNG S5830, výrobní číslo XY, včetně baterie + 1x SIM karta Vodafone.

u spoluobviněného P. B.:

- 1x mobilní telefon zn. NOKIA C2-01, výrobní číslo XY, včetně baterie, 1x SIM karta Vodafone č. XY;

- 1x mobilní telefon zn. SONY XPERIA, nezjištěného výrobního čísla a 1x SIM karta T-Mobile bez čísla;

3. Spoluobviněné H. H. Obvodní soud pro Prahu 1 uložil podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Rovněž jí uložil podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to:

- 1x mobilní telefon zn. G SMART, výrobní číslo XY, XY, Typ Roma R2 DUO SIM + 1x baterie zn. G-Smart + 1x SIM karta Vodafone č. XY, účastnické číslo XY + 1x paměťová karta 2 GB zn. Kingston;

- finanční prostředky zajištěné na účtu č. XY ve výši 2.511,03 Kč;

- finanční prostředky zajištěné na účtu č. XY ve výši 512.135,27 Kč.

4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 3 T 21/2016, podali obviněná a všichni spoluobvinění odvolání směřující do výroků o vině a trestu. O podaných odvoláních obviněné I. D. a spoluobviněné H. H. rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 44 To 40/2018 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ve vztahu k obviněným I. D. a H. H. zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm. a), písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou I. D. uznal vinnou ze spáchání zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že

v období nejpozději od 1. 1. a následně 1. 5. 2014 do 30. 3. 2015 jako majitelka částí prostor nočního podniku charakteru tzv. privatu pod názvem XY v XY, kdy v tomto objektu měla trvalý pobyt a pobývala zde společně s odsouzeným D. T., nar. XY – správcem nemovitostí, poskytla pronájem těchto prostor – tzv. privatu rozděleného na několik samostatných pokojů, svým zázemím, jednoznačně uzpůsobených poskytování sexuálních služeb, za úplatu na základě nájemních smluv odsouzené K. H., nar. XY a za pronájem těchto prostor inkasovala po shora uvedenou dobu nájemné nejprve 84 000 Kč měsíčně a následně 126 000 Kč měsíčně hotovostně i na bankovní účet prostřednictvím svého tehdejšího přítele odsouzeného D. T., nar. XY, který osobně dohlížel na činnost podniku, rozhodoval o činnosti a úkolech ostatních nyní již pravomocně odsouzených osob na chodu podniku se podílejících a upravoval výši nájemného, které mu odváděla odsouzená K. H. pro obžalovanou I. D., kdy veškerá činnost všech již pravomocně odsouzených osob (D. T., K. H., M. J., L. N., P. B. a K. Š.) směřovala ke generování finančního zisku z provozování prostituce, v podniku působícími ženami (prostitutkami), kdy obžalovaná tak ve vzájemné propojenosti a návaznosti činností těchto osob profitovala ze sexuálních služeb poskytovaných blíže nezjištěným počtem žen a to minimálně M. B., nar. XY, L. F., nar. XY, L. F., nar. XY.

Za uvedený trestný čin uložil Městský soud v Praze obviněné I. D. podle § 189 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, přičemž podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku obviněné výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku uložil soud obviněné trest propadnutí věci, a to: finančních prostředků zajištěných na spořicím účtu č. XY vedeném u Československé obchodní banky, a. s., se sídlem Radlická 333/150, Praha ve výši 1 345 536,48 Kč, a současně podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to: 1 ks mobilního telefonu zn. APPLE IPHONE 5S, výr. č. XY včetně SIM karty VODAFONE bez označení.

Dalším výrokem Městský soud v Praze spoluobviněnou H. H. podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, sp. zn. 2 Zt 86/2015 ze dne 28. 1. 2016 pro skutek, že

v období od 19. 5. 2013 do 30. 3. 2015 v úmyslu zastřít původ finančních prostředků umožnila své dceři, K. H., nar. XY, aby využívala její soukromý účet vedený v Komerční bance a.s., č. XY, k němuž měla výhradní dispoziční oprávnění, a vkládala na něj finanční prostředky, jež byly výnosem ze zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1, linea 1, linea 2, odstavec 2, písm. a), písm. b) tr. zákoníku, jehož se měla dopustit s dalšími osobami K. H., přičemž v době od 19. 5. 2013 do 18. 11. 2014 byla na tento účet připsána celková částka 1.023.000,- Kč, a dále si z totožných důvodů dne 25. 9. 2013 založila další účet, a to účet u GE Moneybank, a.s., č. XY, k němuž měla rovněž výhradní dispoziční oprávnění, na který bylo v období od 25. 9. 2013 do 31. 1. 2015 formou hotovostních vkladů vloženo K. H. s jejím vědomím, popř. H. H., celkem 320.000,- Kč, kdy tyto příjmy nelze vysvětlit příjmy z její jiné závislé či podnikatelské činnosti, ale s odkazem na to, že K. H. vykázala ve stejném období na svém vlastním účtu vedeném u Komerční banky, a.s., č. XY, k němuž měla výhradní dispoziční oprávnění, v období od 19. 5. 2013 do 18. 11. 2014 celkový příjem ve výši 2.086,- Kč, lze tyto prostředky vysvětlit právě jako prostředky od K. H., jakožto zisk z provozu podniku tzv. privátového charakteru XY, kde byly poskytovány sexuální služby za úplatu zde sjednanými dívkami, a takto jednala, přestože věděla o původu těchto finančních prostředků, a v úmyslu zastřít jejich původ spočívající v trestné činnosti,

kterým měla spáchat zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byla spoluobviněná H. H. stíhána.

5. V dané věci je vhodné uvést, že odvolací soud v předmětné věci rozhodoval již podruhé, když jeho první rozsudek ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 44 To 40/2018 byl ve vztahu k obviněné I. D. a spoluobviněné H. H. zrušen v celém rozsahu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 4 Tdo 427/2019 na základě podaných dovolání těchto obviněných. Dovolací soud uložil odvolacímu soudu, aby se v novém řízení předmětnou věcí znovu zabýval v intencích zrušujícího rozhodnutí, především pak otázkou účasti obviněné I. D. na spáchaném zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea 1, 2 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

2.

Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 44 To 40/2018, podala obviněná I. D. (dále jen obviněná) prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Konkrétně namítá, že ačkoliv tomu neodpovídá provedené dokazování, dospěly orgány činné v trestním řízení k přesvědčení, že měla uvedený trestný čin spáchat jako členka organizované skupiny. Současně rozvádí skutková zjištění soudu druhého stupně, ze kterých je dovozováno naplnění dané skutkové podstaty a se kterými vyslovuje nesouhlas. Současně uvádí, že provedené dokazování potvrdilo skutečnost, že ani ke dni zahájení trestního stíhání její osoby nebyly splněny podmínky podle § 160 odst. 1 tr. ř. k zahájení trestního stíhání, když zjištěné a odůvodněné skutečnosti nenasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin, pro který bylo zahájeno trestní stíhání.

7. Dovolatelka ve vztahu k té části skutku, která má spočívat v tom, že poskytla pronájem předmětných prostor a inkasovala peníze za pronájem uvádí, že toliko využila svého zákonného práva nakládat s předmětem svého vlastnictví a požívat jeho plody a užitky, když uzavřela nájemní smlouvu s K. H., na základě které od jmenované inkasovala nájemné. S odkazem na § 2201 ve spojení s § 2205 písm. c) zákona č. 89/2012., občanského zákoníku odkazuje na povinnost majitele zdržet se všeho, co by rušilo užívání předmětu nájmu, přičemž nájemce si může interiér bytových prostor zařídit podle sebe. Závěry soudů týkající se vybavení bytů a uzpůsobení pokojů k poskytování sexuálních služeb za úplatu považuje za subjektivní a účelové a tyto závěry nemají oporu v provedeném dokazování. Zdůrazňuje, že z provedeného dokazování vyplývá, že bytové prostory byly vybaveny postelemi, křesly a stolky, případně sprchou, což nelze zcela jednoznačně považovat za prostory přizpůsobené k poskytování sexuálních služeb. Poukazuje na § 2272 občanského zákoníku a namítá, že pronajímatel nemůže kontrolovat návštěvy nájemce, jejich oděv, jakožto ani to, co v prostorech bytu nájemce dělá. Takový postup by byl v rozporu nejen s právem nájemce na nerušené užívání pronajatých prostor, ale i s čl. 7 odst. 1 Listiny. Současně odkázala na právní názor vysloveny v usnesení Obvodního soudu pro prahu 1 ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 43 Nt 4743/2013, přičemž následně uvádí, že jí nemůže být kladeno za vinu, že bytové prostory pronajala za účelem, pro který je předmět nájmu určen. Zároveň poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1045/2014, z jehož odůvodnění cituje a dovozuje, že toto je použitelné i na nyní posuzovanou věc a že nemůže být odpovědná za provozování podnikatelské činnosti jiného subjektu. Opětovně zdůrazňuje, že neměla tušení, že by se v pronajatých prostorách měla provozovat prostituce. Zároveň odkazuje na odůvodnění svého odvolání ze dne 30. 10. 2017. Dospívá k závěru, že ve věci je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.

8. Následně polemizuje nad tím, jak je možné, že nikdo ze spoluobviněných (nyní již odsouzených), kromě D. T., ji nezná, když se trestného činu měla dopustit v rámci organizované skupiny. Hodnotí výpovědi jednotlivých spoluobviněných a svědků, a jaké skutečnosti z jejich výpovědí vyplývají a následně se vyjadřuje k otázce svého trvalého a faktického pobytu, čímž zdůrazňuje skutečnost, že se v pronajatých prostorách nevyskytovala. Akcentuje, že k odpovědnosti za trestný čin, za který byla odsouzena je v souvislosti s § 13 odst. 2 tr. zákoníku třeba úmyslného zavinění, a to i ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě, k čemuž podle jejího názoru v dané věci (úmyslného zavinění) nedošlo.

9. V souvislosti s inkasovaným nájemným vyjadřuje nesouhlas se závěry soudu druhého stupně, když podle názoru dovolatelky jsou daňová přiznání transparentní. Rovněž nesouhlasí s tvrzením, že nájemné inkasovala prostřednictvím odsouzeného D. T., neboť nájemné bylo odsouzenou K. H. zasíláno přímo ve prospěch jejího účtu. Následně rozebírá jednotlivé platby a výši nájemného. Současně zdůrazňuje, že výše nájemného a způsob hrazení není nepřiměřený době, místu a příslušné zákonné úpravě, přičemž odkazuje na místo, kde se předmětné prostory nacházely. Podle jejího názoru soud druhého stupně nesplnil pokyny dovolacího soudu a neprovedl v tomto směru žádné dokazování, čímž jednal v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu. V dané souvislosti zmiňuje zásadu „in dubio pro reo“.

10. Dovolatelka vyjadřuje nesouhlas s konstrukcí výroku o vině, když z časového údaje není zřejmé období, ve kterém měla trestnou činnost páchat. Závěr odvolacího soudu o notoricky známém charakteru ulice XY považuje za absurdní, neboť tento není podložen žádnými důkazy. Dále nesouhlasí se závěry soudu druhého stupně o jejím příbuzenském vztahu s provozovateli klubu XY, když tento soud nespecifikuje, tedy neuvádí, o jaké příbuzné se mělo jednat, kdo byl provozovatelem tohoto podniku a proč se tento soud o této skutečnosti vůbec zmiňuje. Současně má za to, že odvolací soud pochybil, pokud tvrdí, že výpověď dovolatelky nelze považovat za výpověď obžalovaného a její výpověď označil za „vyjádření“. Namítá, že se v rámci své výpovědi jako obžalovaná vyjádřila ke skutečnostem, které jí byly kladeny za vinu a že pak využila svého práva nevypovídat, což je její zákonné právo jako obžalované.

11. V závěru podaného dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podle § 265k tr. ř. ruší napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 44 To 40/2018, jakožto i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 3 T 21/2016, a aby podle § 265l tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně, aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil obviněnou obžaloby.

12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 18. 12. 2020, sp. zn. 1 NZO 877/2020, nejprve uvádí, jaký uplatnila obviněná dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. K uplatněné dovolací argumentaci obviněné státní zástupce konstatuje, že pod vytýkaný dovolací důvod nelze podřadit námitky, jejichž prostřednictvím dovolatelka rozporuje závěr soudů, podle něhož věděla o tom, že v pronajatých prostorech je provozována prostituce, přičemž za tímto účelem je pronajala. Touto argumentací obviněná totiž pouze odlišně hodnotí provedené důkazy a zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů. Shodně se vyjadřuje i k námitkám proti trestu propadnutí věci, neboť dovolatelka svůj nesouhlas staví na tvrzení, že se žádné trestné činnosti nedopustila.

13. Podle jeho názoru rozhodnutí soudu druhého stupně není zatíženo vadou extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť soud respektoval závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 427/2019 a odstranil původně vytýkané nedostatky, když do popisu jednání nezahrnul důkazně nepodložené zjištění, podle kterého obviněná umožnila úpravu bytových prostor na pokoje určené k provozování prostituce. Odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, kdy v bodě 23. a násl. soud vysvětlil svůj závěr o nevěrohodnosti obhajoby obviněné. K výhradám týkajícím se časového období páchání skutku zdůrazňuje, že počátek je správně stanoven podle uzavřených nájemních smluv (1. 1. 2014 a 1. 5. 2014). Soudu pouze vytýká nepřesnost prvního data ve skutkové větě, když soud opomenul uvést rok uzavření nájemní smlouvy. Následně však dodává, že uvedené vyplývá z provedených důkazů a odůvodnění rozsudku.

14. Podle státního zástupce obviněná uplatňuje s jistou dávkou tolerance právně relevantně tu část námitek, ve které s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že zbylé pachatele neznala a nemohl tak být naplněn znak spáchání činu členem organizované skupiny. Tato námitka je však podle státního zástupce neopodstatněná, neboť v posuzované věci se do provozování prostituce zapojily více než tři osoby (dovolatelka poskytující prostory, spoluobviněný D. T. jako hlavní osoba nelegální podnikání a správce objektu a další pachatelé, jež sjednávali ženy za účelem prostituce, sháněli klienty a zajišťovali běžný chod podniku), jejichž činnost byla pečlivě promyšlená a naplánovaná. Jednotlivé dílčí úkoly zapojených osob na sebe věcně navazovaly. Větší počet zapojených osob, jejich koordinovanost, promyšlený způsob vedení a úlohy dílčích osob v řetězci vícero pachatelů ztěžovaly rozkrytí celé skupiny. Připomíná, že není nezbytné, aby byly všechny zúčastněné osoby ztotožněny, aby se všechny osoby podílely na hlavní trestné činnosti nebo ji znaly, neboť postačuje i dílčí jednání konkrétní osoby, které však zajišťuje dosažení cíle celé organizované skupiny. Současně není podmínkou, aby se všechny zúčastněné osoby vzájemně znaly, v posuzovaném případě postačuje, že obviněná se prokazatelně znala se spoluobviněným D. T. a spoluobviněnou K. H.

15. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

16. Podáním ze dne 15. 1. 2021 zaslala obviněná Nejvyššímu soudu repliku k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, ve které vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem nejvyššího státního zástupce, že není naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť pod tímto dovolacím důvodem lze napadat „extrémní rozpor“ mezi provedeným dokazováním a výrokovou částí rozsudku. Své dovolání podala mimo jiné též z důvodu, že soud druhého stupně nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu. S poukazem na judikaturu opětovně namítá existenci extrémního rozporu v dané věci a zmiňuje konkrétní rozporné skutečnosti. Má za to, že vyjádření nejvyššího státního zástupce absolutně nereflektuje skutečnosti uvedené v podaném dovolání.

3.

Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

4.

Důvodnost dovolání

18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

19. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

20. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

22. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněná své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze připustit, že pod uplatněný dovolací důvod je možno podřadit námitku stran naplnění znaku, že obviněná jednala jako členka organizované skupiny, i když s velkou dávkou tolerance, neboť velká část uplatněné argumentace je založena na zpochybňování skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Ohledně zbývajících namítaných vad lze uvést, že tyto pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Zbývající uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněná vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (pokoje nebyly uzpůsobeny k poskytování sexuálních služeb; nevěděla o provozování prostituce v předmětných prostorech; nezná ostatní spoluobviněné a svědky, takže nemohla být členem organizované skupiny, v pronajatých prostorech se nevyskytovala; nájemné neinkasovala prostřednictvím odsouzeného T., ale přímo od odsouzené K. H.; žádné trestné činnosti se nedopustila; odmítá notorickou známost charakteru ulice XY i příbuzenský vztah s provozovatelem klubu XY) a teprve na základě skutkových námitek následně vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Současně poukazuje na zásadu in dubio pro reo. Touto argumentací obviněná zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, když její námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů a jsou tedy mimo rámec zvoleného dovolacího důvodu, ale i jiného dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují totiž námitky proti tomu, jak soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí s výjimkou případu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ani namítané porušení zásady in dubio pro reo není způsobilé založit přezkumnou pravomoc dovolacího soudu, když toto nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, neboť se jedná o pravidlo procesního charakteru, týkající se skutkových otázek.

23. Ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněné na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Zde je ovšem na místě z pohledu shora naznačeného závěru za nutné uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň je třeba upozornit na to, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

24. Z pohledu konkrétní zvolené dovolací argumentace je třeba uvést, že obviněná fakticky existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů, se kterým vyslovuje nesouhlas. Zde je na místě především zdůraznit, že soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud druhého stupně, který jistým způsobem korigoval skutková zjištění soudu prvního stupně, a to i na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 4 Tdo 427/2019, když i v rámci odvolacího řízení doplnil dokazování. Lze konstatovat, že soud druhého stupně obhajobu obviněné hodnotil v kontextu ostatních provedených důkazů, zejména z pohledu výpovědi spoluobviněného D. T., výpovědi spoluobviněných K. H. a K. Š., jakožto i protokolů o domovních prohlídkách a dalších listinných důkazů. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů. V dané souvislosti je třeba poznamenat, že soud druhého stupně závěr o vině obviněné nestaví pouze na soužití dovolatelky se spoluobviněným D. T. (jak se tato ve svém dovolání snaží jistým způsobem naznačit), ale i na ostatních provedených důkazech, které hodnotí, na rozdíl od obviněné, velmi pečlivě v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Soud druhého stupně i reagoval na námitky obviněné, které uplatnila v rámci podaného odvolání a které jsou totožné s námitkami, které uvedla v rámci podaného dovolání (viz body 23. – 33. rozsudku soudu druhého stupně). V souvislosti s námitkami, které obviněná uplatnila v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněná v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné.

25. Bez ohledu na shora uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněné, přestože tyto nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod. Dovolatelka předně namítá, že ke dni zahájení trestního stíhání, nebyly splněny podmínky pro zahájení jejího trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř., neboť zjištěné skutečnosti nenasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin, pro který bylo zahájeno trestní stíhání její osoby a nebyl ani dostatečně odůvodněn závěr o tom, že jej spáchala ona. Jak již bylo naznačeno, tato námitka není způsobilá naplnit zvolený dovolací důvod, neboť institut zahájení trestního stíhání § 160 odst. 1 tr. ř. upravuje procesní předpoklady pro zahájení trestního stíhání. Podle tohoto ustanovení „nasvědčují-li prověřováním podle § 158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle § 159a odst. 2 a 3, § 159 odst. 1, 3 a 4 nebo § 159c odst. 1. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku (§ 120 odst. 2). V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání.“. V posuzovaném případě je třeba akcentovat, že usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné D. (na č. l. 528-535) je v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř., když je také třeba zdůraznit, že obviněná i využila možnosti podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ve které uplatnila obdobou argumentaci, přičemž tato stížnost byla zamítnuta usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 2 ZT 86/2015 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., když v rámci odůvodnění předmětného usnesení bylo odkázáno na skutečnosti a důkazy, které odůvodňují zahájení trestního stíhání. Nad rámce tohoto závěru je třeba zdůraznit, že obviněná z pohledu uplatněné argumentace jen fakticky namítá, že ve věci nebyly vzhledem k její obhajobě splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání, když dovozuje, že její obhajoba nebyla provedeným dokazováním vyvrácena. Ze strany obviněné se tedy opětovně jen jedná o vyjádření nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, ke kterým dospěly na základě dokazování provedeného nejen v přípravném řízení, ale zejména v rámci řízení před soudy. Nadto je třeba zdůraznit, že pro zahájení trestního stíhání postačí vyšší míra pravděpodobnosti, že se stal určitý trestný čin a že jej spáchala určitá osoba či osoby, který musí být dostatečně odůvodněn v té době zjištěnými skutečnostmi, když ovšem není nutné, aby byla trestná činnost prokázána v míře, která se požaduje u obžaloby (viz § 176 tr. ř.), popř. v dohodě o vině a trestu (viz § 175a odst. 1 věta první, tr. ř.), když sdělení obvinění automaticky neznamená, že bude podána obžaloba, neboť dokazování po zahájení trestního stíhání může vést i k jinému výsledku než je podání obžaloby (např. zastavení trestního stíhání, postoupení věci jako přestupku). Bez ohledu na tento prezentovaný závěr lze pro stručnost odkázat na usnesení o zahájení trestního stíhání, ve kterém je odkazováno na skutečnosti, které odůvodňují závěr o spáchání konkrétního trestného činu a o aktivní účasti obviněné na páchání této trestné činnosti.

26. V souvislosti s argumentací dovolatelky týkající se toho, že jen toliko realizovala své vlastnické právo k bytovému prostoru na adrese XY, je třeba uvést následující. Obecně lze souhlasit s obviněnou, že je právem vlastníka nemovitosti uzavřít nájemní smlouvu, jejímž předmětem je nemovitost ve vlastnictví pronajímatele, přičemž na základě této smlouvy je pronajímatel oprávněn od nájemce inkasovat nájem ve sjednané výši. Shodně lze připustit povinnost pronajímatele přenechat věc nájemci k nerušenému užívání věci (§ 2205 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Na tomto místě se však sluší připomenout článek 11 Listiny základních práv a svobod, konkrétně odst. 3 tohoto článku, tedy „Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy“. Smyslem této úpravy je vyjádření toho, že vlastník má určitou odpovědnost a musí se chovat určitým způsobem. Za situace, kdy soudy dospěly na základě provedeného dokazování ke skutkovému závěru, že dovolatelka prokazatelně věděla o tom, že v prostorách, které pronajala spoluobviněné K. H. je provozována prostituce (viz dále) a za tímto účelem je i pronajímala, tedy že v těchto prostorách bude páchána trestná činnost, když provozování prostituce je postiženo podle § 189 tr. zákoníku (předmětné ustanoveni odráží mimo jiné závazky České republiky vyplývající z přistoupení k Mezinárodní úmluvě o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce jiného z 2. 12. 1949), přičemž i přes vědomost o fungování této nelegální činnosti nájemní vztah se spoluobviněnou K. H. neukončila a pronájem tohoto prostoru hrál stěžejní roli při páchání posuzovaného trestného činu, neboť bez pronájmu těchto prostor by spoluobvinění (dnes již odsouzení) D. T., K. H., M. J., L. N., P. B. a K. Š. jen stěží mohli provozovat noční podnik s názvem XY, nelze tuto námitku obviněné akceptovat. Předmětná argumentace by měla vliv na posuzování jednání obviněné toliko za situace, kdy by bylo prokázáno, že dovolatelka neměla žádnou povědomost o provozování prostituce v těchto bytových prostorách a netěžila by z tohoto. Dovolatelka tedy fakticky zneužila svého vlastnictví v rozporu se zákonem a dostala se do konfliktu s příslušnými ustanoveními trestního zákoníku, a nakonec i mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Jinak vyjádřeno, dovolatelka zneužila svého vlastnictví k tomu, aby mohla být páchána trestná činnost jí a jinými osobami, když záměrně poskytla pronájem svých prostor jiné osobě s vědomím, že v nich bude provozována nelegální činnost (prostituce). Dovolatelka se tedy nemůže domáhat toho, že jen realizovala své vlastnické právo, pokud pronajímala bytové prostory s vědomím, že v nich bude páchána trestná činnost, přestože je jejím právem své nemovitosti pronajímat. V takovém případě podle míry zapojení do skutku, kterým je naplňována skutková podstata trestného činu, může taková osoba být postižena jako pachatel či spolupachatel či účastník na trestném činu.

27. Dovolatelka dále zpochybňuje, že věděla o tom, že v předmětných prostorách, které pronajala, bude a byla provozována prostituce. I tato námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, neboť směřuje toliko do způsobu hodnocení důkazů, potažmo do skutkových zjištění, ke kterým soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování dospěly. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné na tuto námitku stručně reagovat. Obecně je třeba v souvislosti s obhajobou obviněné zdůraznit, že není pochyb o tom, že v bytech, které dovolatelka pronajímala, prostituce byla provozována, když zde je třeba pro stručnost odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů, ale i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 4 Tdo 427/2019. Současně na základě provedeného dokazování lze uzavřít, že dovolatelka si byla vědoma toho, jaká činnost se bude a je v pronajatých prostorech provozována. V tomto směru není pochyb o tom, že prostory, které vlastnila obviněná na adrese XY, byly přestavěny na privát rozdělený na 12 samostatných pokojů a zrekonstruovány (vybavením, zařízením a dekorací) jednoznačně tak, aby zde byly poskytovány sexuální služby za úplatu, přestože lze skutečně připustit (viz č. l. 178, č. l. 1271), že k přestavbě došlo prokazatelně před tím, než dovolatelka prostory na základě smlouvy ze dne 3. 6. 2013 nabyla do svého vlastnictví (ostatně na tomto byla v minulosti postavena obhajoba obviněné). Zde je třeba uvést, že je zcela obvyklé a pravidelné, že kupující si nemovitost, kterou kupuje, před koupí prohlédne, aby se rozhodl, zda nemovitost zakoupí (smlouva ze dne 3. 6. 2013). Navíc ani samotná obviněná netvrdí, že by předmětné nemovitosti před koupí neviděla. Nakonec o tom, že dovolatelka věděla, jakým způsobem je interiér jí vlastněných nemovitostí zařízen, svědčí i skutečnost, že sama dovolatelka nezpochybňuje svou vědomost o konkrétním designu zařízení bytu, ale pouze odmítá, že by se jednalo o vybavení typické pro prostory tzv. privátů určených primárně pro poskytování sexuálních služeb za úplatu. Současně nelze pominout, že obviněná a její tehdejší přítel a zároveň spoluobviněný D. T. měli v předmětném domě v ulici XY, trvalý pobyt. Nejvyšší soud si je stejně jako soudy nižších stupňů vědom skutečností, že obviněná a její tehdejší přítel se hájili tím, že se jednalo jen o formální adresu, když fakticky bydleli v téže ulici XY. Toto tvrzení není důvod zpochybňovat, o čemž svědčí i skutečnost, že v rámci přípravného řízení byla povolena soudcem domovní prohlídka v bytě na této adrese, který užívali právě obviněná a její přítel D. T. (viz č. l. č. l. 213). Samotná tato skutečnost nemůže ovšem být prezentována tak, že obviněná nevěděla, k čemu jsou konkrétně prostory, které pronajala spoluobviněné K. H., využívány. V tomto směru je třeba poukázat na samotnou výpověď obviněné, která při rozhodování o vazbě výslovně uvedla, že byty získala od své sestry. Již tento příbuzenský vztah odůvodňuje závěr, že o tom, jak byty vypadají a jak jsou vybaveny, měla vědomost, tedy že tyto jsou uzpůsobeny k provozování sexuálních služeb za úplatu. O tom, že byty byly přestavěny již v době, než se obviněná stala jejich majitelkou, nakonec svědčí i zpráva založená na čl. 1248, ze které je nepochybné, že byty byly rozděleny na 12 samostatných pokojů již přinejmenším začátkem roku 2013. Navíc je třeba upozornit na skutečnost, že samotná dovolatelka v rámci svého výslechu v přípravném řízení připustila, že si na adrese XY, přebírala poštu (viz č. l. 717), takže nepochybně do uvedeného domu pravidelně docházela, takže jí bylo známo, jak to v domě vypadá uvnitř i venku, když nelze pominout ani upoutávky na venkovní stěně domu, které evidentně naznačovaly charakter uvedených prostor. Ve vztahu k návštěvám privátu na uvedené adrese ze strany dovolatelky je na místě zmínit výpověď spoluobviněné K. Š. z přípravného řízení, jež byla v hlavním líčení čtena v souladu s § 207 odst. 2 tr. ř., ve které k osobě dovolatelky uvedla následující: „D., tak s tou jsme si neříkaly ani ahoj“ (viz protokol o její výpovědi na č. l. 704). K. Š. touto výpovědí nepochybně potvrdila výskyt dovolatelky na adrese privátu, jakožto i znalost její osoby (na rozdíl od obviněné, jež tvrdí, že kromě D. T. ji nikdo neznal). Zároveň je také nutno vzít v úvahu i výpověď spoluobviněného D. T., který sice v přípravném řízení vypověděl, že spolu s obviněnou bydlel na adrese XY (viz protokol z výslechu obviněného na č. l. 759), ovšem naproti tomu v hlavním líčení vypověděl, že bydlel na adrese XY (viz protokol z hlavního líčení na č. l. 2568). Byť lze připustit, že u hlavního líčení výslovně neobjasnil, zda na uvedené adrese bydlel spolu s dovolatelkou, tak již z tohoto pohledu je třeba mít přinejmenším pochybnosti o tom, že by po celou dobu bydlela dovolatelka na adrese XY, když jak již bylo naznačeno, není pochyb o tom, že sama připustila, že dům XY, navštěvovala. Z protokolu o domovní prohlídce nemovitosti XY, kde měla dovolatelka podle svého vlastního tvrzení faktický pobyt, se podává, že v bytě, který podle vlastního tvrzení obývala se spoluobviněným D. T. bylo nalezeno celkem 451 ks fotografií spoře oděných dívek s jejich kontakty (viz č. l. 353, 374). Oproti tomu z protokolu o domovní prohlídce na adrese XY, kde měla obviněná trvalé bydliště, bylo při domovní prohlídce bytů, které vlastnila obviněná, nalezeno velké množství propagačních letáčků týkajících se klubu XY (viz č. l. 292-297, 304, 310, 311, 312, 313). Jinak řečeno, na obou adresách, jak trvalého, tak i faktického pobytu dovolatelky, byly prokazatelně nalezeny materiály související s nelegální činností XY klubu, což nepochybně celou situaci i jistým způsobem dokresluje z pohledu obhajoby obviněné, že jí nebylo známo, že v ní pronajatých prostorách se provozuje prostituce. Navíc interiér domu, jak již bylo naznačeno, svým vzezřením působil jako tzv. privát nejenom na orgány činné v trestním řízení, ale především na jeho návštěvníky, jak vyplývá z provedených důkazů (viz např. výpověď svědka A.) a před domem stáli tzv. naháněči klientů do předmětných prostor. Z protokolu o domovní prohlídce je patrno, že vlastní interiér nemovitosti XY, byl takový, že zdi a závěsy měly červenou barvu a uvnitř domu svítilo tlumené světlo, což nepochybně evokuje tzv. veřejný dům. Zároveň nelze pominout také velmi blízký vztah dovolatelky k jednomu z hlavních organizátorů prostituce a to k D. T., který provozování prostituce v uvedené nemovitosti řídil a organizoval. V předmětném období také uvedený dům prokazatelně navštěvovala Policie ČR, se kterou jednal právě spoluobviněný D. T., takže jen stěží lze uvěřit tomu, že by se o opakovaných návštěvách Policie ČR a o důvodech těchto návštěv před dovolatelkou nezmínil. Lze rovněž také poukázat na skutečnost, že podle vlastního tvrzení měla dovolatelka fakticky bydlet na stejné ulici ve vzdálenosti 122 metrů od předmětné nemovitosti, když i vzhledem k době páchání trestné činnosti, nepochybně musela kolem této nemovitosti procházet a musela si být vědoma toho, že v domě je provozována prostituce (viz např. naháněči před domem). Lze tedy uzavřít, že ať už obviněná bydlela na adrese XY nebo č. XY je evidentní, že místo jejího faktického pobytu s ohledem na uvedené skutečnosti nehraje v posuzované věci až tak zásadní roli, když vzhledem k tomu, co uvedla ona sama (v místě provozu privátu si minimálně přebírala poštu) či jiné osoby (Š. a T.), jakožto i k propagačním materiálům a fotografiím dívek nalezených při domovních prohlídkách obou nemovitostí, včetně místa jejího tvrzeného faktického pobytu, nelze pochybovat o povědomí obviněné ohledně charakteru podniku XY.

28. V dané souvislosti je nezbytné také poukázat na určité příbuzenské vztahy dovolatelky k provozovatelům podniků specializujících se na obdobnou činnost v dané lokalitě, o kterých se již zmiňuje soud druhého stupně (viz bod 28. rozsudku), čímž uvedený soud chtěl toliko dokreslit to, že dovolatelka musela již v okamžiku koupě předmětné nemovitosti vědět, jak vypadá interiér podniků charakteru tzv. privátů. Existence příbuzenských vztahů vyplývá ze spisového materiálu, a to konkrétně příbuzenský vztah mezi obviněnou a J. D., kdy tyto dvě jsou sestry, přičemž J. D. je manželkou D. D.– majitele XY a XY (viz č. l. 1296-1297). Odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1045/2014 je nepřiléhavý na projednávaný případ, neboť v tomto citovaném rozhodnutí není tvrzeno, že pronajímatel se nemůže dopustit trestného činu kuplířství podle § 189 tr. zákoníku, nýbrž je zde ve vztahu k zrušující části řešena otázka zavinění pronajímatele, které se musí prokazovat. Takto soudy v dané věci ovšem postupovaly. Obdobně lze za nepřípadný považovat i odkaz na usnesení ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 43 Nt 4743/2013, když v dané věci jde o posouzení toho, zda obviněná věděla, k jakému účelu budou pronajaté prostory využity, tedy zda jí bylo známo, že zde bude páchaná trestná činnost.

29. Obviněná dále zpochybňuje dobu vymezení páchání skutku. Rovněž tato námitka nenaplňuje zvolený dovolací důvod, když směřuje do skutkových zjištění soudu druhého stupně, který na rozdíl od soudu prvního stupně dobu páchání trestné činnosti zúžil. Byť to výslovně soud druhého stupně neuvádí je nepochybné, že dobu vymezil od okamžiku uzavření smlouvy o nájmu od 1. 1. 2014 a od 1. 5. 2014, kdy byla uzavřena smlouva na další byt. Lze připustit, že soudu druhého stupně chybí v popisu skutku rok uzavření smlouvy o nájmu, ovšem tato skutečnost bez důvodných pochybností vyplývá z provedených důkazů, na které je poukazováno v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Jedná se o jisté formální pochybení, které nevyžaduje změnu napadeného rozhodnutí.

30. Jak již bylo naznačeno, dovolatelka právně relevantně namítá naplnění znaku spáchání trestného činu kuplířství jako členka organizované skupiny, tedy skutkové podstaty podle § 189 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Je tomu tak proto, že posouzení, zda obviněná jednala v rámci organizované skupiny, lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, když obviněná namítá nesprávné právní posouzení skutku, přestože část uplatněné argumentace směřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Obecně je třeba uvést, že organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob, ve kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. přiměřeně R 53/1976-II. a R 45/1986). Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní praxe dále vyžaduje, aby šlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (srov. R 45/1986), (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I, § 1 až § 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 485 s.). Tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny. Postačí totiž, pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu (srov. TR NS 69/2010-T 1325. -1).

31. Kuplířstvím podle § 189 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se rozumí kořistění z prostituce provozované jiným, přičemž ke spáchání tohoto trestného činu musí dojít v rámci organizované skupiny. Kořistěním z prostituce provozované jiným se rozumějí jakékoli způsoby získávání majetkového prospěchu z prostituce provozované jiným za podmínky, že lze dovodit, že pachatel využívá vědomě svého vztahu k osobě provozující prostituci (může jít o jejího tzv. pasáka, ochránce, řidiče, který ji za úplatu vozí za zákazníky, či o osobu, která jí poskytuje ubytování za účelem prostituce nebo jí takové ubytování zprostředkovává, ale může jít i o tzv. vydržovanou osobu apod.). Za okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby se považuje, pokud pachatel spáchal trestný čin kuplířství jako člen organizované skupiny. Tímto zpřísněním postihu je vyjádřena větší závažnost takového činu, pokud jej pachatel spáchá v rámci svého zapojení do organizované skupiny (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II, § 140 až § 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1604 s, 1872-1873 s.). Současně nelze ve vztahu k obviněné opomenout to, co akcentoval již soud prvního stupně, tedy, že zákonný znak trestného činu kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku spočívá v tom, že se u pachatele kořistícího z prostituce provozované jiným, nevyžaduje, aby tento výslovně požadoval nebo vynucoval hmotný prospěch z prostituce jiného, postačí opakované přijímání úplaty za to, že umožňuje provozování prostituce (srov. R 11/1978), a rovněž se nevyžaduje, aby pachatel dosáhl určité hranice majetkového prospěchu (zisku) viz (TR NS 62/2010-T 1254).

32. Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, dospěl k závěru, že obviněná společně s ostatními spoluobviněnými (D. T., K. H., M. J., L. N., P. B. a K. Š.) jednala jako členka organizované skupiny. Na základě provedeného dokazování totiž lze uzavřít, že po předchozí vzájemné dohodě, jež proběhla ústně i konkludentně, každý z obviněných se svým jednáním na základě rozdělených dílčích úkolů podílel na společném provozu podniku tzv. privátu s názvem XY zabývající se prostitucí, přičemž na samém vrcholu organizované skupiny stál obviněný D. T. a K. H., kteří měli největší prospěch z poskytování sexuálních služeb. Dovolací soud pro specifikaci rolí jednotlivých spoluobviněných odkazuje na bod 62. svého předchozího rozhodnutí ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 4 Tdo 427/2019. Z pohledu naplnění znaku organizované skupiny je nutné zdůraznit, že z provedeného dokazování není pochyb o tom, že dovolatelka znala přinejmenším spoluobviněnou K. H., které předmětné prostory pronajala za účelem provozování prostituce, když současně není pochyb o tom, že také znala spoluobviněného D. T., který osobně dohlížel na organizování prostituce v těchto prostorách. Tedy již z tohoto pohledu se jednalo o skupinu tří trestně odpovědných osob, když obviněná musela být srozuměna s tím, že na provozu uvedeného podniku, aby řádně fungoval, se musí podílet další osoby. V posuzovaném případě je nutno v souvislosti s rolí obviněné na organizované skupině zdůraznit, že dovolatelka v tomto sdružení hrála jednu z klíčových rolí, neboť jakožto majitelka částí prostor nočního podniku pod názvem XY, poskytla pronájem těchto prostor (rozdělených na několik samostatných pokojů, svým zázemím, jednoznačně uzpůsobených poskytování sexuálních služeb) za účelem provozu nelegální činnosti spočívající v poskytování sexuálních služeb spoluobviněné K. H., přičemž od této inkasovala nájemné, kdy toto jednoznačně pocházelo z financí získaných provozováním prostituce jinými ženami (např. M. B., L. F., L. F.). S ohledem na uvedené úkoly každého z nich, jakožto i na uvedenou stěžejní roli dovolatelky je nepochybné, že spoluobvinění spolupracovali na základě vzájemné propojenosti, návaznosti svých činností, vzájemně se zastupovali a finančně profitovali ze sexuálních služeb poskytovaných domluvenými ženami. Celé sdružení těchto osob působilo společně velmi koordinovaně. V daných souvislostech není rozhodné, zda se jednotliví účastníci celého děje navzájem všichni znali či nikoliv. Na tomto místě je také nutno rozporovat tvrzení i dovolatelky, že ji kromě spoluobviněného D. T. (jež byl jejím partnerem) a spoluobviněné K. H. nikdo z členů organizované skupiny neznal. Spoluobviněná K. Š. v přípravném řízení k osobě dovolatelky uvedla: „I. D., tak s tou jsme si neříkaly ani ahoj“ (viz protokol o výslechu obviněné ze dne 30. 3. 2015 na č. l. 704), z čehož lze dovodit, že i tato spoluobviněná obviněnou znala, byť jak již bylo naznačeno, i ze samotné výpovědi dovolatelky není pochyb o tom, že se osobně znala se spoluobviněným D. T. a K. H., takže znak že se jednalo o sdružení tří nejméně trestně odpovědných osob byl naplněn, když se jednalo o tři osoby, které měly při páchání trestného činu kuplířství rozhodující roli. Za takové situace bylo jednání obviněné správně kvalifikováno jako zločin kuplířství spáchaný dovolatelkou jakožto členkou organizované skupiny.

33. Obviněná dále vyslovuje přesvědčení, že k odpovědnosti za trestný čin, pro který byla odsouzena, se podle § 13 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž je toho názoru, že v dané věci nedošlo k naplnění subjektivní stránky daného trestného činu. V souvislosti s argumentací dovolatelky týkající se zavinění je třeba zdůraznit, že spáchání trestného činu kuplířství v rámci organizované skupiny naplňuje kvalifikovanou skutkovou podstatu, přičemž podle § 17 písm. a) tr. zákoníku postačuje pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty posuzovaného trestného činu zavinění z nedbalosti, takže z tohoto pohledu jsou námitky obviněné liché. Bez ohledu na tento závěr je třeba konstatovat, že v předmětné věci byla bez jakýchkoliv důvodných pochybností prokázána vědomost dovolatelky o provozování prostituce v prostorách, které pronajala spoluobviněné K. H., kdy i přes toto své povědomí nájemní smlouvu uzavřela, tedy souhlasila s použitím svého vlastnictví za účelem provozování prostituce, přičemž si byla vědoma, že na provozování prostituce se podílí nejméně ona a spoluobvinění K. H. a D. T., takže jednala přinejmenším v úmyslu nepřímém i ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

34. Pokud obviněná vyjadřuje nesouhlas se závěry soudů, že daňová přiznání jsou netransparentní, odkazuje Nejvyšší soud na bod 25. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, ve kterém soud poukázal na to, že daňové přiznání nemusí být jednoznačným a bezchybným obrazem přijímaných plateb. Zde je na místě uvést, že pokud se obviněná snažila jistým způsobem zakrýt svůj podíl na páchání trestné činnosti, tak za této situace zcela logicky musela podávat daňové přiznání ohledně stanoveného nájemného, neboť tím chtěla nepochybně vyvolat dojem o legálnosti svého jednání, když navíc pokud by tak neučinila, mohla by se dopustit přestupku popř. trestného činu (viz § 240 tr. zákoníku). Ve vztahu k další argumentaci týkající se inkasovaného nájmu je třeba uvést, že se opětovně jedná o námitky skutkového charakteru směřující do hodnocení důkazů, které nejsou způsobilé naplnit zvolený dovolací důvod.

35. Obviněná rovněž dovozuje, že soud druhého stupně přinejmenším porušil zásadu in dubio pro reo, když současně namítá, že uvedený soud nedodržel pokyny odvolacího soudu stran výše nájemného, tedy zda odpovídala výše nájemnému v místě a čase obvyklému. Předně je třeba zdůraznit, že námitka stran nepoužití zásady in dubio pro reo nenaplňuje zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněné“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámce shora uvedeného je třeba zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněné z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Tak tomu bylo v posuzované věci. Z pohledu námitky stran zjišťování výše nájemného je třeba zdůraznit, že doplnění dokazování o tomto směru nebylo soudům nižších stupňů výslovně uloženo [viz bod 107. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 4 Tdo 427/2019], nýbrž bylo dáno na zvážení, takže nelze mít za to, že by ze strany soudu druhého stupně došlo k nerespektování pokynů Nejvyššího soudu. Nadto je třeba konstatovat, že soud druhého stupně řádně zdůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že obviněná se trestné činnosti dopustila, když současně odůvodnil, z jakých důvodů nepovažoval za nutné zjišťovat výši nájmu v uvedené lokalitě (viz bod. 26 rozsudku soudu druhého stupně), takže se z tohoto pohledu nejednalo o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další].

36. Obviněná rovněž poukazuje na vadný postup soudu druhého stupně v souvislosti s hodnocením její výpovědi, když podle jejího názoru „soud pochybil, pokud tvrdí, že její výpověď nelze považovat za výpověď obžalovaného“. I tato námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když se jedná jen o nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí soudu druhého stupně, takže fakticky se jedná o procesní otázku. Přesto považuje dovolací soud za vhodné se k tvrzení obviněné stručně vyjádřit. Obviněná v podstatě namítá, že soud druhého stupně její výpověď v rámci odvolacího řízení nepovažoval za výpověď obviněné, ačkoliv se o výpověď obviněné jednalo. Především je třeba uvést, že soud druhého stupně toliko konstatoval, že se pokusil vyslechnout obviněnou v rámci veřejného zasedání, což se mu nepodařilo, neboť tato po svém krátkém vyjádření odmítla k věci vypovídat a odmítla odpovídat na jakékoliv dotazy (viz body 16. a 21. rozsudku soudu druhého stupně). Jedná se pouze o jisté konstatování soudu druhého stupně, které ovšem nelze interpretovat tak, že by její výpověď u veřejného zasedání nepovažoval za výpověď obviněné a že by jí snad její postoj kladl nějak k tíží. Zde je třeba uvést, že obviněná v rámci veřejného zasedání jen velmi stručně uvedla, že se trestné činnosti dopustila, což je v souladu s její výpovědí v předchozích fázích trestního řízení, takže z tohoto pohledu v rámci své výpovědi u veřejného zasedání setrvala na své obhajobě.

37. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněné bylo podáno částečně z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť s jistou dávkou tolerance, ovšem toto bylo zjevně neopodstatněné.

38. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněné je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 1. 2021

JUDr. Marta Ondrušová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru