Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1252/2012Usnesení NS ze dne 06.02.2013

HeslaNeoprávněné nakládání s osobními údaji úmyslné
Zneužívání pravomoci veřejného činitele
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.1252.2012.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 2115/13 ze dne 16.10.2013 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Sládeček


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1252/2012-45

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. února 2013 o dovolání obviněného Mgr. P. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. 5 To 417/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 53/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. P. B. odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný Mgr. P. B. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 12. 2010 sp. zn. 8 T 53/2009 uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb.; dále jen tr. zák.) a neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 52/2009 Sb., jichž se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině uvedeného rozsudku. Za to byl odsouzen podle § 178 odst. 3, § 35 odst. 1 a § 53 odst. 1, 2 tr. zák. k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 100.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti u všech ozbrojených složek a u bezpečnostních sborů na dobu tří roků.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze rozhodnutím ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. 5 To 417/2011 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, opírajícím se o dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř.

Obviněný odůvodnil svůj mimořádný opravný prostředek tím, že byl zkrácen na právu obhajoby, protože nebyl zproštěn mlčenlivosti a nemohl vypovídat a využít práva vyjádřit se. Pokud by byl zbaven mlčenlivosti, mohl by ve věci vypovídat a prokázat svoji nevinu. Byl kázeňsky postižen v rámci služebního poměru a neměl být tudíž souzen a odsouzen. Vyslovuje podiv nad tím, že řízení před soudem prvního stupně bylo vedeno v režimu důvěrné, zatímco řízení před odvolacím soudem nikoli. Soud pominul výpověď svědka B., který vypovídal v jeho prospěch. On sám nemohl využít odposlechy ve svůj prospěch a nemohl se z důvodu mlčenlivosti ani vyjádřit k důvodu, proč se na místě nacházel. Jako důkazy byly použity záznamy z kamerového systému hotelu, jenž byl nainstalován bez povolení.

V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Vyslovil souhlas, aby takto bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.

K dovolání obviněného se písemně vyjádřil v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že k deklarovaným důvodům dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolatel neuvedl žádnou argumentaci a nelze tudíž ověřit důvodnost mimořádného opravného prostředku. Meritorní rozhodnutí není zatíženo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení a uložený trest rovněž nevybočuje z limitů zákonnosti a trestním zákonem vymezené trestní sazby. V uvedeném ohledu pokládá dovolání za zjevně neopodstatněné.

Pokud snad pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný hodlá podřadit námitky týkající se faktu, že nebyl někdejším zaměstnavatelem zproštěn mlčenlivosti a tím byl omezen na obhajovacích právech, tak na tuto námitku již odpověděly oba ve věci činné soudy. Obviněnému nic nebránilo vypovídat k podstatě podané obžaloby v tom rozsahu, jak je věc prezentována v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s tím, že mohl odmítnout výpověď k těm konkrétním skutkovým okolnostem, na něž se reálně vztahovala jeho povinnost mlčenlivosti. Této možnosti ale nevyužil a nemůže se proto nyní úspěšně dovolávat údajného omezení na obhajovacím právu.

Obviněný se v podaném dovolání soustředil nikoli na oblast aplikace hmotně právních norem trestního či jiného práva, nýbrž na sféru zjišťování skutkového stavu. Přitom zcela přehlíží důkazy a skutečnosti usvědčující povahy, snaží se je bagatelizovat a předstírat, že se ničeho nezákonného nedopustil, jednal v souladu se služebními povinnostmi, což ale provedené dokazování vyvrátilo. S takovou obhajobou obviněného se již vypořádal soud druhého stupně, jenž na tyto námitky náležitě reagoval a neshledal je důvodnými. Pokud takto řádně proběhlo přezkumné řízení ve druhém stupni, nemá dovolací soud důvod do věci zasahovat, nemluvě o tom, že není povinen podruhé přezkoumávat důvodnost týchž námitek, které obviněný již jednou marně vznášel.

Námitka předešlého kázeňského postihu za inkriminované jednání, kterou je třeba pokládat za uplatněnou v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je rovněž lichá. Obviněný nemohl být v kázeňském řízení postižen za takové jednání, jež je popsáno ve výroku meritorního rozhodnutí a naplňuje znaky dvou úmyslných trestných činů, takže kázeňský postih v daném případě nepředstavuje překážku věci rozhodnuté. Ve skutečnosti byl kázeňsky postižen za jiné porušení svých služebních povinností.

Státní zástupce v závěru svého vyjádření konstatuje, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, když převážná část uplatněné argumentace neodpovídá žádnému z důvodů vymezených v ustanovení § 265b tr. ř. Zároveň vyslovil souhlas, aby bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. 5 To 417/2011 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které ve své podstatě splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel měl na mysli nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, a tento svůj názor dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, případně soudům nižších stupňů vytýkal jiná pochybení procesního charakteru, pak se ve skutečnosti nejedná o vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž o porušení procesních ustanovení.

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“

Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Jestliže tedy dovolatel předmětný dovolací důvod spatřoval zejména v tom, že obviněný nebyl zbaven mlčenlivosti a nemohl tak reagovat na vznesené obvinění a uplatnit své právo na obhajobu, nelze než uvést, že takovéto námitky svým obsahem tento dovolací důvod nenaplňují. Zároveň je nutné upozornit, že takto formulovanou výhradu obviněný uplatňoval po celou dobu předchozího řízení a oba soudy na ni ve svých rozhodnutích patřičně reagovaly, zejména pak soud odvolací ( viz str. 7 jeho rozhodnutí). Nejvyšší soud je stejného názoru, že pokud se obviněný rozhodl v průběhu trestního stíhání ve věci nevypovídat, jde o jeho nezadatelné právo, ale nemůže pak argumentovat tím, že bylo nepřípustně dotčeno jeho právo na obhajobu. Jestliže obviněný nebyl svým nadřízeným zbaven práva mlčenlivosti, stalo se tak výhradně ve vztahu k činnosti, která souvisela s plněním služebních úkolů, což ale nebyl případ, pro který bylo vůči němu trestní stíhání vedeno. Ke skutku z něhož byl obviněn se bezpochyby vyjadřovat mohl, ale z vlastního rozhodnutí tak neučinil. Takovouto okolnost pak rozhodně nelze pokládat za porušení práva na obhajobu obviněného, jež by mohla vést ke zrušení napadených soudních rozhodnutí.

Taktéž ostatní námitky obviněného zpochybňující opatřené a provedené důkazy, nelze označit za souladné s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za pozoruhodnou lze označit zejména výhradu dovolatele, že jako důkazy byly použity záznamy z kamerového systému v hotelu, který byl nainstalován bez povolení. Tato okolnost obviněnému ale zjevně nevadila, když si tyto záznamy prostřednictvím jiných osob vyžádal a využil je pro své, nikoli služební účely. Zde je třeba uvést, že i kdyby tomu tak bylo, tak kamerový systém nebyl v hotelu nainstalován policií, či jiným orgánem činným v trestním řízení, nýbrž vedením hotelu, a proto jsou pořízené záznamy použitelným důkazem ve smyslu ustanovení § 89 odst. 2, 3 tr. ř. Dále nebylo možné ani souhlasit s tvrzením obviněného, že soud pominul výpověď svědka B. Z protokolu o hlavním líčení (č. l. 734 spisu) totiž jasně vyplývá, že jmenovaný byl jako svědek v řízení před obvodním soudem vyslechnut a jeho výpověď je pak i v odůvodnění rozsudku tohoto soudu citována a byla bezpochyby i hodnocena v souvislosti s ostatními provedenými důkazy. Tedy kromě toho, že se nejedná o námitku, která by ve své podstatě byla souladná s uplatněným dovolacím důvodem, bylo třeba zároveň i konstatovat, že v přezkoumávaném případě, pokud jde o výpověď svědka B., se nejednalo o tzv. opomenutý důkaz.

Je tak možné prohlásit, že pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolatel v uvedeném směru v podaném dovolání žádnou relevantní námitku, která by byla schopna výše zmíněný dovolací důvod naplnit, neuvedl, a v širších souvislostech týkajících se zásad spravedlivého procesu se její opodstatněnost nepotvrdila.

Další z dovolacích důvodů uplatněný dovolatelem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací námitka však musí být vyargumentována konkrétními skutečnostmi, brojícími proti uloženému trestu ve smyslu tohoto dovolacího důvodu. Nelze se spokojit s pouhým uvedením příslušného ustanovení zákona, obsahujícího tento dovolací důvod. Zde nelze než konstatovat, že v uvedeném směru dovolatel nevznesl jakékoli konkrétní námitky, které by alespoň vzdáleně naznačovaly, jakým způsobem soudy porušily odpovídající ustanovení trestního zákona, jímž by mohl být takový dovolací důvod naplněn. Dovolací soud se tudíž nemohl takto obecně a zcela nekonkrétně vznesenou námitkou zabývat.

Za jedinou relevantní námitku ve smyslu rovněž dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné, lze označit výhradu, že obviněný byl v rámci služebního poměru kázeňsky postižen, což bránilo jeho následnému trestnímu stíhání a odsouzení.

Obecně je třeba uvést, že takovýto dovolací důvod pamatuje na situace, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné, čili tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno.

Dovolací soud ale shledal, že takováto námitka je v projednávaném případě zjevně neopodstatněná. Je tomu proto, že součástí trestního spisu jsou i kopie příslušných kázeňských rozhodnutí náměstka ředitele úřadu, jakož i ředitele úřadu, jehož byl obviněný příslušníkem, z nichž lze zjistit, že jednání obviněného, v němž byl spatřován kázeňský přestupek, za nějž byl následně i kázeňsky potrestán, je odlišné od jednání, kvůli němuž bylo proti jeho osobě zahájeno trestní stíhání a za nějž byl posléze odsouzen. Totožnost skutku zde není dána totožností jednání obviněného ani totožností způsobeného následku. Není zde proto jakákoli překážka ve smyslu § 11 odst. 1 tr. ř., která by bránila trestnímu stíhání obviněného za skutek, pro který byl posléze soudy uznán vinným podle trestního zákona a byl mu za něj uložen trest.

Z obsahu spisu je celkově patrno, že nalézací i odvolací soud se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k žádným podstatným výtkám na jejich adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na podrobná odůvodnění jejich rozhodnutí. Lze tak uzavřít, že v tomto případě se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, neboť se nejednalo o případ hodnocení důkazů, které z nich v žádné možné verzi volného hodnocení jejich obsahu nevyplývá a kdy je nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).

Nadto je zřejmé, že převážná část uplatněných námitek obviněného zahrnutá v dovolání byla obsahem jeho obhajoby po celou dobu předchozího trestního řízení a soudy obou stupňů se jimi též zabývaly. To Nejvyšší soud vede k opakovanému zdůraznění, že vzhledem k postavení Nejvyššího soudu, jako soudu dovolacího a taxativně vymezeným dovolacím důvodům zakotveným v trestním řádu, není účelem institutu dovolání pouhé opakované namítání totožných skutečností, jako tomu bylo v odvolání a to jenom proto, že dovolatel není spokojen s výsledkem odvolacího řízení, pokud se s uplatněnými námitkami odvolací soud, jako v tomto případě, dostatečně vypořádal.

Na základě shora konstatovaného Nejvyšší soud shledal argumentaci obsaženou v dovolání obviněného Mgr. P. B. podřazenou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněnou, v dalším uplatněném dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak jako uplatněnou způsobem míjícím se s tímto dovolacím důvodem, když se svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec tohoto deklarovaného dovolacího důvodu, a navíc opakoval v převážné části námitky již dříve uplatněné v předchozím řízení, s nimiž se soudy řádně vypořádaly. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak nebyl dovolatelem argumentačně vyspecifikován vůbec.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného, jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. února 2013

Předseda senátu

JUDr. František Hrabec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru