Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1249/2020Usnesení NS ze dne 20.01.2021

HeslaPodvod
Pokus trestného činu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1249.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. c) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1249/2020-929

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2021 o dovolání obviněného M. Ch., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2020 sp. zn. 8 To 147/2020, v trestní věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 109/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ch. odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 12. 2. 2020 sp. zn. 2 T 109/2019 uznal obviněného M. Ch. vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 14. 8. 2017 v XY, uzavřel se společností Poliklinika Čumpelíkova, s.r.o., IČ: 60471042, ústní dohodu o provedení práce spočívající v dodávce a montáži funkčního kamerového zabezpečovacího systému, jehož instalaci a zprovoznění objednateli přislíbil, ačkoli neměl v úmyslu tomuto závazku dostát, stejného dne převzal oproti výdajovému pokladnímu dokladu č. 274 zálohu ve výši 90 000 Kč, dále dne 4. 9. 2017 vystavil poškozené společnosti fakturu č. XY znějící na částku 144 076 Kč představující zbývající cenu díla s tím, že zakázka je dokončena, ačkoli tomu tak ve skutečnosti nebylo, uvedená faktura obžalovanému již nebyla proplacena, neboť k objednanému kamerovému zabezpečovacímu systému, jehož celková hodnota včetně montáže byla znalcem stanovena na částku 32 941 Kč, objednateli nepředal žádnou technickou dokumentaci ani přístupová hesla a bylo zjištěno, že nainstalovaný kamerový zabezpečovací systém je tzv. "slepý", nefunkční, bez elektroniky, kamery jsou jen atrapy a uvedeným jednáním – nainstalováním nefunkčního kamerového systému do objektu Polikliniky, které obžalovaný vydával za provozuschopné, způsobil poškozené společnosti Poliklinika Čumpelíkova, spol. s r.o., škodu ve výši 57 059 Kč.

Za to mu byl podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Obviněnému byla rovněž podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené společnosti Poliklinika Čumpelíkova, spol. s r. o., IČ 60471042, se sídlem Čumpelíkova 1764/2, Kobylisy, 182 00 Praha 8, škodu v celkové výši 57.059 Kč.

Odvolání obviněného směřující proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 7. 2020 sp. zn. 8 To 147/2020 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce následně dovolání, jenž opřel o dovolací důvody obsažené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), d), g) a l) tr. ř.

První z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že nalézací soud nevyhověl jeho návrhu na přiznání nároku na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, přestože byly pro jeho přiznání splněny zákonné podmínky § 33 odst. 2 tr. ř. Návrh totiž zdůvodnil nedostatkem financí a složitostí projednávaného případu. Přiznání práva na bezplatnou obhajobu podle něj není podmíněno existencí důvodů nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 tr. ř. a je samostatnou součástí obhajovacích oprávnění obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2010 sp. zn. 11 Tdo 1041/2009). Úprava důvodů nutné obhajoby zakotvená v ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř. sice zmiňuje toliko důvody pro nárok na nutnou obhajobu při existenci tělesné či duševní vady obviněného, kvůli nimž má soud pochybnost o jeho způsobilosti náležitě se hájit, avšak jedná se o jejich demonstrativní výčet. Soud prvního stupně při rozhodování o žádosti obviněného nesprávně dovodil, že je-li obviněný v obchodním rejstříku zapsán jako jednatel několika společností, že od nich má taktéž příjem. Obviněný sice nereagoval na výzvu soudu k doložení formuláře o jeho majetkových a výdělkových poměrech, avšak soud měl při svém rozhodování k dispozici i tak dostatek podkladů pro závěr o důvodnosti nároku na bezplatnou obhajobu či za sníženou odměnu vyplývající již z podané žádosti, stejně jako z údajů uvedených v policejním protokolu o výslechu obviněného ze dne 9. 7. 2019, tedy že obviněný má podle přiloženého potvrzení o zaměstnání měsíční příjem 15.000 Kč, z čehož hradí náklady bydlení ve výši 8.000,- Kč měsíčně a vyživuje své dvě nezletilé děti ve věku 14 a 17 let. Oba soudy měly při posuzování způsobilosti obviněného náležitě se hájit přihlédnout k tomu, že obviněný namísto zaslání vyplněného formuláře ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku sdělil soudu, že nechápe, proč je k tomu vyzýván, když soud provedl hlavní líčení v jeho nepřítomnosti a neumožnil mu se tak řádně hájit. Ačkoli obviněný si je vědom, že není povinností soudu zkoumat jeho osobní a majetkové poměry, měl si je při pochybnostech o tvrzení obviněného ověřit, například z centrální evidence obyvatel, stejně jako z vlastní iniciativy zjišťoval, zda je obviněný jednatelem obchodní společnosti.

Dále obviněný namítl s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) ve spojení s písmenem l) tr. ř. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. Nesouhlasí se skutkovým závěrem soudu o tom, že poškozené společnosti Poliklinika Čumpelíkova, s. r. o. vystavil fakturu č. 862018069 za práce spočívající v dodávce a montáži kamerového zabezpečovacího systému s tím, že zakázka je dokončena, což je v přímém rozporu s výpověďmi svědků i s tvrzeními obviněného. Stejně tak s poukazem na konkrétní citace výpovědí svědků O. K., D. P., D. P., P. V., M. M. a Č. K. má za to, že vystavení faktury iniciovala poškozená společnost a že se ve věci jedná o občanskoprávní spor mezi dodavatelem - poškozenou společností a zhotovitelem společností D. & T. F., jejímž je jednatelem, o výši ceny za dílo, který bylo možno při oboustranné součinnosti smluvních stran řešit mimosoudní cestou. Dílo sestávající z dodávky a montáže kamerového zabezpečovacího systému nebylo dokončeno a ani být nemohlo, neboť dodavatel poskytl mnoha dodavatelům klíče od budovy polikliniky a jejích jednotlivých místností, což mohlo vést k vykradení kanceláře obviněného v suterénu budovy, kde byly uskladněny některé komponenty pro dokončení kamerového systému. Výměnou zámku mu byl znemožněn přístup k místu provádění díla, takže jej ani nemohl dokončit a zabránit tomu, aby ze strany třetích osob došlo k poškození rozpracovaného díla či k odstranění jednotlivých komponentů. Dokončení díla bránil i stav elektrických rozvodů v budově polikliniky, jejichž část neměla ani platnou revizi. Soudy nepřihlédly ani ke skutečnosti, že mezi objednavatelem a zhotovitelem existovala řada smluvních vztahů týkajících se správy budovy, vymáhání pohledávek, elektroinstalačních a úklidových prací, opravy výměníkové stanice apod., a obviněný jako jednatel uplatnil vůči poškozené více majetkových nároků, takže nelze vyloučit, že řešení údajných nároků týkajících se kamerových systémů mohlo být motivováno snahou poškozené zabránit či alespoň ztížit vymáhání pohledávek za služby poskytnuté D. & T. F., které jí nebyly zaplaceny. Soudy nesprávně zjistily cenu kamerového systému, jehož hodnotu stanovily na základě odborného vyjádření, ačkoli pro složitost posuzované otázky měl být přibrán znalec. Odborné vyjádření bylo nadto zpracováno znalcem, který nebyl z oboru ekonomika a nebyl oprávněn se k jeho hodnotě vyjadřovat, na což sám znalec opakovaně upozorňoval.

Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tak k jeho naplnění došlo tím, že odvolací soud konal veřejné zasedání o odvolání obviněného bez jeho přítomnosti, ačkoli se z něj včas omluvil a předložil lékařské zprávy prokazující zdravotní důvody, které mu jednoznačně znemožnily se jej zúčastnit. Měl-li odvolací soud pochybnosti, zda mu důvody jeho omluvy objektivně brání se zúčastnit veřejného zasedání, měl provést další šetření. To však neučinil a bez dalšího omluvu neakceptoval. Omluva byla včasná, neboť byla doručena v pracovní době soudu více než čtyři hodiny před zahájením veřejného zasedání, tj. bez zbytečného odkladu od vzniku zdravotní indispozice. Nemohl ji tak zaslat podstatně dříve. Předložená lékařská potvrzení byla aktuální a netýkala se pracovní neschopnosti obviněného, když například z potvrzení o pracovní neschopnosti nelze bez dalšího vyvozovat, že práce schopná osoba se nemůže osobně účastnit jednání soudu. Důvodné očekávání obviněného o tom, že mu odvolací soud umožní před soudem uplatnit svou obhajobu osobně či prostřednictvím obhájce, který mu nebyl na jeho žádost ustanoven, plyne z toho, že soud již jednou v důsledku omluvy obviněného ze zdravotních důvodů veřejné zasedání odročil, ačkoli jej o jeho konání pouze vyrozuměl. Tedy nepředvolal jej, čímž mu dal najevo, že jeho osobní účast na veřejném zasedání je nutná. Uvedl-li odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení, že omluva byla předsedovi senátu doručena až po skončení veřejného zasedání, nemůže tato okolnost být přičítána k tíži obviněného. Odvolací soud dále zatížil své rozhodnutí vadou, neboť odůvodnění není jen určitou nadstavbou výroku, nýbrž součástí rozhodnutí tvořící s výrokem a dalšími náležitostmi jeden celek (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 2678/2013). Soud proto může i s odkazem na ustanovení § 2 odst. 12 tr. ř. odůvodnit své rozhodnutí jen skutečnostmi jemu známými v době rozhodnutí. Je proto nepřípustné, aby soud (byť třeba nepodstatným způsobem) doplňoval písemné vyhotovení rozhodnutí o okolnosti, o níž se dozvěděl až v době mezi přijetím rozhodnutí a vypracováním jeho písemného vyhotovení. Obviněný dal soudu jasně najevo, že se jednání chce osobně zúčastnit a nesouhlasí s tím, aby bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Včas a řádně se omluvil takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně bránily se soudního jednání zúčastnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2006 sp. zn. 5 Tdo 442/2003 a ze dne 13. 2. 2019 sp. zn. 5 Tdo 14/2019). Konáním veřejného zasedání bez jeho přítomnosti jej odvolací soud zbavil možnosti uplatnit před soudem svou obhajobu.

V závěru proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2020 sp. zn. 8 To 147/2020 zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu v souladu s § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon dovoláním napadeného rozhodnutí.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného (§ 265h odst. 2 tr. ř.) ve vztahu k jeho námitkám subsumovaným pod dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedl, že závěr o existenci důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. se musí opírat o konkrétní zjištění takových tělesných nebo duševních vad obviněného, které s ohledem na jejich charakter a rozsah mu neumožňují náležitě se hájit, resp. důvodně vzbuzují pochybnosti o tom, zda obviněný je způsobilý se hájit sám (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011 sp. zn. 8 Tdo 713/2011). Pochybnosti o způsobilosti obviněného náležitě se hájit s ohledem na demonstrativní výčet vad v ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř. nemusí vyvstat jen při zjištění duševního či tělesného postižení obviněného. Je ale zřejmé, že i jiné možné vady musí být srovnatelné intenzity, tedy takové, jež by stejně jako vady zdravotního původu vedly k pochybnostem o způsobilosti se obviněného hájit, a i ony musí být založeny na konkrétních zjištěních. Podle rozhodovací praxe může jít o případy, kdy obviněný neumí číst a psát. Naopak například ani skutečnost, že obviněný užívá omamné a psychotropní látky nebo je na nich závislý, sama o sobě neznamená, že není schopen náležitě se hájit. V posuzovaném případě nebyly zaznamenány žádné důvody v podobě nějakých vad na straně obviněného v tomto směru. Ostatně ani dovolatel takové důvody ve svém mimořádném opravném prostředku nepředkládá. Pochybnost soudu o způsobilosti obviněného náležitě se hájit rozhodně nemohla být založena na nevhodném způsobu, jakým reagoval v rámci svého odvolání na požadavek soudu, jenž byl opodstatněn z toho důvodu, že obviněný řádně nedoložil svůj požadavek na bezplatnou obhajobu.

Zároveň státní zástupce považuje dosah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. za širší. Vztahuje se i na případy, kdy obviněný sice obhájcem zastoupen je, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení není v rozporu se zákonem tomuto umožněno, aby svá zákonná oprávnění mohl vůbec vykonávat. Ani to však není případ obviněného, který obhájce v řízení před nalézacím a odvolacím soudem neměl, a to především proto, že si jej nezvolil. Uvedený důvod se může vztahovat i na situace mimo podmínky nutné obhajoby, pokud by došlo k podstatnému porušení pravidel týkajících se nároku obviněného na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu podle § 33 odst. 2, 4 tr. ř., a v důsledku toho obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Obviněným uplatněné výhrady tak na označený dovolací důvod sice dopadají (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019 sp. zn. 8 Tdo 1100/2019), ale podle závěrů citovaného rozhodnutí lze současně odmítnout jím uplatněné námitky. Obviněný si po celou dobu konání řízení před soudem prvního a druhého stupně obhájce nezvolil. Nelze tedy tvrdit, že by obviněný neměl obhájce, ač ho měl mít podle zákona. Právo obviněného na obhajobu, tedy to, aby si obhájce sám zvolil, když se nejednalo o případ nutné obhajoby, nebylo ze strany soudů jakkoliv omezeno, protože obviněný si může zvolit obhájce bez ohledu na to, zda soud rozhodne o jeho nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu. Takové rozhodnutí se totiž může týkat jak obhájce, který již vykonává obhajobu obviněného, tak obhájce, kterého si obviněný zvolí teprve později (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009 sp. zn. 7 Tdo 191/2009). Právo na obhajobu osoby, u níž nejsou dány podmínky nutné obhajoby, vychází z její vůle, zda se chce dát obhájcem zastoupit, a stát do tohoto práva vstupuje pouze v případě, kdy jde o osobu, která objektivně nemá vlastní finanční prostředky, aby si náklady na obhajobu mohla uhradit zcela nebo zčásti sama. Z této zásady je třeba vycházet i v této trestní věci, v níž soud prvního stupně zkoumal majetkové poměry obviněného z hledisek vymezených v § 33 odst. 2 tr. ř. a na základě podkladů, které obviněný doložil. Po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že obviněný neosvědčil důvodnost svého nároku na obhajobu bezplatnou. Státní zástupce dále rekapituloval procesní postup nalézacího soudu související s rozhodnutím o návrhu obviněného na ustanovení bezplatného obhájce či za sníženou odměnu a ztotožnil se s jeho závěrem, že obviněný splnění podmínek pro přiznání tohoto svého nároku neosvědčil. S uplatněným dovolacím důvodem se pak zcela míjí námitka obviněného, že ve věci existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a skutečným obsahem provedených důkazů. Ke skutkovým výhradám lze tudíž jen ve stručnosti uvést, že žádný takový rozpor ve věci rozhodně není dán.

Dovolací námitky podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. se podle státního zástupce nijak nezabývaly označením či upřesněním těch ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, která měla být postupem odvolacího soudu porušena. Obviněný toliko, co se týče ustanovení právních předpisů, uvedl, že soudu výslovně sdělil svoji vůli se jednání osobně zúčastnit, čímž vyjádřil úmysl uplatnit ve veřejném zasedání své právo na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Jestliže obviněný poukázal na analogické použití § 2 odst. 12 tr. ř., který je ustanovením vyjadřujícím zásadu bezprostřednosti, stalo se tak ve vztahu k jeho názoru o přípustném obsahu odůvodnění rozhodnutí (tedy argumentace z hlediska dovolání nedůvodné), nikoli k otázce porušení nějakého ustanovení trestního řádu o přítomnosti na veřejném zasedání. Ústavně garantované právo obviněného na projednání věci ve vlastní přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny neznamená, že obviněnému musí být v jeho žádostech vždy vyhověno, tak aby se mohl zúčastnit všech úkonů trestního řízení. Nelze pominout jeho přístup k trestnímu stíhání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2016 sp. zn. 7 Tdo 527/2016), neboť právo obviněného na osobní účast při soudním jednání zaslouží ochranu pouze tenkrát, není-li zneužíváno obstrukčním jednáním zjevně směřujícím ke zmaření jednání soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. 8 Tdo 26/2016). Městský soud v Praze přistoupil ke konání veřejného zasedání i přes nepřítomnost obviněného za situace, kdy o konání veřejného zasedání obviněného toliko vyrozumíval, přičemž vyrozumění bylo obviněnému doručeno s dostatečným předstihem. Žádné konkrétní ustanovení trestního řádu přitom nebránilo odvolacímu soudu veřejné zasedání provést v nepřítomnosti obviněného. Již tím, že soud druhého stupně obviněného o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl, dal zřetelně najevo, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou nepovažuje, naopak počítá s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002 sp. zn. 6 Tdo 499/2002). Soud druhého stupně při nařizování veřejného zasedání neobeslal žádné svědky a sám si nevyžádal žádné listinné důkazy. Důvody pro doplnění dokazování v dané fázi řízení neshledal ani v průběhu veřejného zasedání a nepovažoval zjevně za nezbytné ani vyslechnout obviněného, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání. Za takové situace nepochybně postačilo obviněného o konání veřejného zasedání pouze vyrozumět. O tom, že by odvolací soud v otázce nutnosti přítomnosti obviněného u veřejného zasedání svůj postoj přehodnotil, nemůže podle jeho názoru svědčit ani to, že jednou vyhověl žádosti obviněného a jeho omluvě ze zdravotních důvodů a veřejné zasedání odročil. Zde je nutno připomenout, že se obviněný omluvil z důvodu vážné zdravotní indispozice, přičemž přislíbil dodat lékařské zprávy. Odvolací soud spíše z opatrnosti, možná s přihlédnutím k panující epidemiologické situaci a z důvodu dodatečného poskytnutí možnosti obviněnému se hájit prostřednictvím obhájce (obviněný současně sdělil, že si hledá právního zástupce) obviněnému vyhověl a nařídil nově veřejné zasedání. Za to se obviněný odvděčil tím, že žádné lékařské zprávy, které měly osvědčovat jeho zdravotní indispozici, k datu rozhodnutí o odvolání nedodal. Z toho vyplývá to, že se veřejné zasedání mělo konat již 18. 6. 2020, protože obviněný řádně nedoložil svou omluvu z veřejného zasedání, nikoli že by odvolací soud usoudil, že účast obviněného je nezbytná. Omluvu obviněného podle státního zástupce nelze považovat za včasnou, ani akceptovatelnou. Byl-li obviněný akutně ošetřen již v pondělí, nic mu nebránilo, aby svou (vzhledem k formě doručení datovou zprávou) omluvu zaslal již tento den a nikoli až v 9 hodin v den konání dlouho nařízeného veřejného zasedání. Lékařský zákrok z úterý totiž jeho zdravotní stav nijak neměnil, nebyl ani ke dni 13. 7. 2020 nepředvídatelný. Se skutečností, že se jeho omluva od doručení do datové schránky soudu v řádech několika málo hodin před termínem konání veřejného zasedání nedostala do rukou předsedovi odvolacího senátu včas, musel počítat, pokud svou omluvu zasílal. Je zřejmé, že senátu odvolacího soudu není trestní spis předkládán těsně před konáním zasedání. Jen obviněnému však již je možno přičítat to, že omluvu neodeslal dříve, nezkontaktoval soud telefonicky či osobně (když k lékaři se dostavit schopen byl). Polemizovat je možno i s tím, nakolik byla návštěva obviněného u lékaře spojena s neočekávanou událostí. Zdravotní postižení, jímž byla obviněným deklarována nemožnost účasti u veřejného zasedání, není zpravidla spojeno s náhlou změnou zdravotního stavu, naopak nutnost uvedeného lékařského (stomatologického) zákroku je výsledkem určitého vývoje. Za této situace lze souhlasit s odvolacím soudem, že omluva neúčasti u veřejného zasedání nebyla včasná. Ráno v den konání veřejného zasedání obviněný byl schopen se dostavit k zákroku, přičemž tento spočíval již pouze ve výměně drénu. V případě uváděné diagnózy je obecně léčba antibiotiky doporučována, nikoli však nezbytně vždy. Jestliže obviněný uvádí, že byla tato léčba nařízena, ještě to neznamená, že ji skutečně absolvoval a že by mu skutečně bránila např. ve výkonu pracovní činnosti či účasti u jednání soudu. Jak si správně povšiml odvolací soud, není možno nepřihlédnout ke zjevnému obstrukčnímu přístupu obviněného k trestnímu řízení ve všech jeho fázích.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný sice v odstavci II. svého mimořádného opravného prostředku označil, ale nijak jeho uplatnění dále nezdůvodnil. Obviněný uplatnil v podaném dovolání i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (aniž by upřesnil, v jaké jeho variantě), a to ve spojitosti s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

Státní zástupce tak v samotném závěru svého písemného vyjádření navrhl dovolání obviněného v neveřejném zasedání [viz § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř.] odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Obviněný na vyjádření státního zástupce reagoval replikou, v níž znovu opakuje námitky uplatněné ve svém dovolání. Doplnil, že složitost případu svědčící pro přiznání bezplatné obhajoby prokazuje i to, že jeho znalosti informačních technologií jsou jen uživatelské, a nebyl proto schopen se sám hájit v případě stíhání pro trestný čin z oblasti počítačové kriminality. Částka ve výši 15.000 Kč představuje jeho měsíční příjem, nikoli zůstatek volných peněžních prostředků po uhrazení jeho životních potřeb a jeho dětí. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2011 sp. zn. 11 Tz 49/2011 a nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1411/2014, podle nichž je jediným významným hlediskem pro přiznání práva na bezplatnou obhajobu či za sníženou odměnu zjištění úplné nebo částečné neschopnosti obviněného hradit náklady obhajoby, zkoumá se tedy výhradně to, zda má obviněný v době rozhodování soudu dostatek finančních prostředků, aby byl schopen hradit předpokládané náklady obhajoby v celé jejich výši. Z uvedené judikatury podle něho rovněž vyplývá, že založí-li obecné soudy svůj závěr o tom, že neposkytnou obviněnému bezplatnou pomoc obhájce, na hypotetických příjmech, které by obviněný někdy v blíže neurčené budoucnosti mohl získat, poruší tím právo obviněného na bezplatnou pomoc obhájce podle článku 40 odst. 3 Listiny, a v důsledku toho též omezí jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny. Znovu zopakoval, že soudy měly z veřejně dostupných zdrojů zjistit, že nemá od obchodních společností, u nichž je zapsán v obchodním rejstříku jako jednatel, žádný příjem už jenom z toho důvodu, že tyto společnosti vesměs nevyvíjejí žádnou činnost či jsou případně v likvidaci. Své námitky o tzv. extrémním nesouladu a výtky vztahující se ke znaleckému zkoumání hodnoty kamerového systému podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. jen z důvodu písařské chyby, a chtěl je uplatnit pod dovolacím důvodem podle písmene g) téhož ustanovení. Znovu poukázal na občanskoprávní charakter sporu mezi poškozenou společností a společností D. & T. F., jejímž je jednatelem, s odkazem na jednotlivá ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Rovněž uvedl, že jeho omluva z veřejného zasedání konaného dne 14. 7. 2020 byla včasná a učiněna vhodným způsobem, protože pokud by se omluvil telefonicky, a nikoli zasláním zprávy do datové schránky soudu, jak předestřel státní zástupce ve svém vyjádření, nemohl by k ní přiložit lékařské zprávy potvrzující jeho zdravotní komplikace vylučující jeho účast na veřejném zasedání. Učinil maximum, aby se jeho omluva dostala soudu co nejdříve. Tvrzení státního zástupce, že zdravotní postižení, pro které se omluvil, není zpravidla spojeno s náhlou změnou zdravotního stavu, nýbrž že nutnost dotyčného zákroku je výsledkem určitého vývoje, považuje za nepodložené a nepravdivé. V závěru vyjádřil, že na svém dovolání i návrhu na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu trvá.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2020 sp. zn. 8 To 147/2020 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

První z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je naplněn za předpokladu, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.

Z ustanovení § 33 odst. 2 tr. ř. plyne, že osvědčí-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Vyplývá-li ze shromážděných důkazů, že obviněný nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby, může, je-li to třeba k ochraně práv obviněného, rozhodnout předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu i bez návrhu obviněného.

Z předloženého trestního spisu se podává, že nalézací soud nejprve nařídil hlavní líčení na 24. 1. 2020, k němuž obviněný předvolání převzal dne 6. 1. 2020, a ráno v den jeho konání se z něj omluvil ze zdravotních důvodů (ledvinná kolika), ačkoli předchozí den 23. 1. 2020 na soudu osobně studoval trestní spis (viz záznam o nahlížení do spisu, č. l. 715). Nalézací soud jeho omluvě bez dalšího vyhověl a odročil hlavní líčení na 12. 2. 2020, o čemž se obviněný dozvěděl dne 27. 1. 2020 doručením předvolání do jeho datové schránky (doručenka na č. l. 727). Obviněný následně dva dny před jeho konáním dne 10. 2. 2020 doručil nalézacímu soudu návrh na přiznání nároku na obhajobu bezplatnou podle § 33 odst. 2 tr. ř. z důvodu složitosti věci, jeho chybějícího právního vzdělání a nedostatku finančních prostředků na úhradu služeb advokáta. Dne 11. 2. 2020 svůj návrh doplnil potvrzením o zaměstnání – pracovní pozice operativní administrativní pracovník s platem 15.000 Kč (zaměstnavatelem je společnost R. L. C., jejímž jediným jednatelem je obviněný), výpisem z evidence rejstříku trestů a první a poslední stranu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. 25 Nc 4880/2013, 42 P a Nc 324/2013, jímž mu byly svěřeny jeho děti AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym) do jeho péče a jejich matce byla stanovena povinnost hradit výživné na obě děti k rukám obviněného. Nalézací soud mu přípisem ze dne 12. 2. 2020 sdělil, že není možné jeho žádosti vyhovět, protože v dané věci nejsou dány důvody nutné obhajoby, což mu však nebrání, aby si zvolil obhájce na plnou moc, s tím že o jeho žádosti následně rozhodne. Tento přípis mu byl doručen téhož dne do datové schránky (č. l. 776). Na to obviněný žádným způsobem nereagoval a obhájce si nezvolil. Dne 12. 2. 2020 proběhlo hlavní líčení v jeho nepřítomnosti v souladu s ustanovením § 202 odst. 2 tr. ř. a soud náležitě v odůvodnění odsuzujícího rozsudku vysvětlil, proč byly splněny zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Současně zde zdůraznil, že ke sdělení obvinění jmenovanému došlo již dne 9. 7. 2019 a od té doby měl možnost zvolit si svého obhájce, byť v jeho případě nejsou dány důvody nutné (povinné) obhajoby. Obviněný v protokolu o svém výslechu dne 9. 7. 2019 stvrdil svým podpisem prohlášení, že si obhájce nevolí, a neučinil tak ani v době následující. Soud dále zdůraznil obsah poučení, které obviněný v souvislosti s nařízeným hlavním líčením obdržel o možnosti a podmínkách konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Nalézací soud mu dne 23. 3. 2020 doručil do datové schránky výzvu ohledně potvrzení osobních, majetkových a výdělkových poměrů a vyzval jej, aby do stanovené lhůty jednoho týdne od doručení vyplněné potvrzení zaslal zpět soudu. Obviněný na tuto výzvu soudu opět nereagoval a vyplněné potvrzení nezaslal. Dne 23. 3. 2020 ale obviněný proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání, v němž mj. uvedl, že nerozumí výzvě soudu k vyplnění tohoto potvrzení, když hlavní líčení bylo provedeno bez jeho přítomnosti a nebylo mu tak umožněno se řádně obhajovat za přítomnosti obhájce.

Nalézací soud svým usnesením ze dne 13. 5. 2020 sp. zn. 2 T 109/2019 pak podle § 33 odst. 2 tr. ř. obviněnému nepřiznal nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že bezplatná obhajoba přichází v úvahu jen v případech, kdy obviněný nemůže z vážných důvodů nikoli přechodné povahy obhajobu zaplatit, například u osob trvale zdravotně postižených, nedosahujících úrovně životního minima, které se ocitly v dlouhodobé finanční nouzi, a u mladistvých, kteří nemohou vykonávat žádné zaměstnání. Sama okolnost rodičovství a zabezpečování potřeb dětí obviněného, popřípadě jeho momentální finanční situace (například z důvodů zadlužení) není automatickým důvodem pro přiznání bezplatné obhajoby. Obviněný je v produktivním věku, práceschopný, zaměstnaný a je jednatelem několika obchodních společností, tudíž lze předpokládat, že mu za výkon funkce statutárního orgánu náleží přiměřená odměna. Soudu nebylo s ohledem na nevyhovění výzvy k vyplnění předmětného potvrzení o poměrech obviněného známo, jakých konkrétních příjmů dosahuje, tedy obviněný sám nijak neosvědčil splnění podmínek pro přiznání obhajoby bezplatné nebo za sníženou odměnu. Obviněný podal dne 13. 5. 2020 proti tomuto usnesení stížnost, jíž Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 9. 2020 sp. zn. 7 To 288/2020 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Ztotožnil se s argumenty prvostupňového rozhodnutí a dodal, že péče o dvě nezletilé děti není natolik časově náročná jako u dětí předškolního či mladšího školního věku, takže obviněný může maximalizovat své úsilí o dosahování adekvátního výdělku tím, že si vyhledá lépe placené zaměstnání nebo si zajistí k němu další brigádu. Shrnul, že mu není zřejmé, proč obviněný setrvává v zaměstnání, v němž dosahuje mzdy jen o něco málo vyšší než je minimální mzda. Doplnil, že obviněný ve vztahu ke své osobní situaci netvrdil ani existenci dluhů, které by jej mohly při hrazení nákladů obhajoby nějak omezovat.

Z obsahu spisu i odůvodnění jednotlivých rozhodnutí nižších soudů lze shrnout, že obviněný nijak nereagoval na sdělení soudu ze dne 12. 2. 2020, že si může zvolit obhájce ještě před rozhodnutím soudu o jeho návrhu na přiznání bezplatné obhajoby, ani na výzvu nalézacího soudu k vyplnění potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech zaslaného mu dne 23. 3. 2020. Tyto informace soudu nesdělil ani dodatečně, a to ani do dne vydání usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020 sp. zn. 7 To 288/2020, jímž byla jeho stížnost proti usnesení nalézacího soudu ze dne 13. 5. 2020 sp. zn. 2 T 109/2019 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Nesplnil tedy povinnost osvědčit nedostatek prostředků ve smyslu § 33 odst. 2 tr. ř., když tato skutečnost nevyplývala ani z důkazů již shromážděných ve spise. Je třeba odmítnout i argument obviněného, že nutnost obhajoby jeho osoby pro nezpůsobilost se samostatně hájit ve smyslu § 36 odst. 2 tr. ř. vyplývala již ze způsobu, jakým v odvolání reagoval na požadavek, aby vyplnil potvrzení o svých poměrech – kdy soudu sdělil, že pro to nevidí důvod. V žádném případě totiž nelze dovodit nezpůsobilost obviněného se náležitě hájit z pouhé skutečnosti, že sám z vlastního rozhodnutí nevyhoví výzvě soudu doložit potřebné dokumenty či potvrzení. Naopak obviněným zvolený způsob, jakým tento svůj návrh uplatnil a na dodání požadovaných dokladů nereagoval, svědčí spíš o jeho snaze již probíhající řízení před soudem obstruovat a svým způsobem k tomu využít i své právo na obhajobu, respektive dílčí oprávnění žádat o přiznání nároku na obhajobu bezplatnou.

Z výše uvedeného plyne, že oba soudy nižších stupňů v komplexu posoudily důvodnost nároku obviněného na přiznání nároku bezplatné obhajoby (nebo za sníženou odměnu) a dospěly k důvodnému závěru, že obviněný podmínky stanovené zákonem jako dobrodiní státu na zachování práva obviněného na obhajobu hájit se prostřednictvím obhájce i v případě nedostatku prostředků neumožňujících mu si hradit náklady obhajoby sám, nesplňuje. Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že nejsou-li u obviněného dány podmínky nutné obhajoby (§ 36, § 36a tr. ř.), je zcela na jeho uvážení, zda se rozhodne uplatňovat své právo na obhajobu i za pomoci obhájce. Orgány činné v trestním řízení mohou zasahovat do výkonu tohoto práva jen v případě, když jde o obviněného, který nemá dostatek prostředků k tomu, aby si mohl sám uhradit zcela nebo zčásti náklady na obhajobu. Obviněný, který o bezplatnou obhajobu požádá, však musí sám osvědčit nedostatek prostředků, jestliže to nevyplývá z důkazů již shromážděných ve spise. V případě, kdy obviněný sám neosvědčil nedostatek prostředků a z existujících důkazů to dostatečně nevyplývalo, pak pokud soudy, byť se zpožděním, avšak procesně akceptovatelným způsobem, důvodně zamítly jeho návrh na bezplatnou obhajobu, tak v důsledku toho nemohlo být ani porušeno jeho právo na obhajobu. Proto i když v době, než soud pravomocně rozhodl o takovém návrhu, obviněný v řízení nebyl zastoupen obhájcem, nenastala situace způsobilá naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019 sp. zn. 8 Tdo 1100/2019, publ. pod č. 27/2020 Sb. rozh. tr.).

Další z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tedy jinými slovy v případech, kdy bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. V takovém případě totiž dochází ke zkrácení obviněného na jeho právu, aby věc byla projednávána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Obviněný jeho naplnění spatřuje mj. v tom, že ač přes včas zaslanou omluvu z nařízeného veřejného zasedání na den 14. 7. 2020, jej odvolací soud konal bez jeho přítomnosti, ačkoli jeho osobní účast na něm byla nutná i s ohledem na to, že odvolací soud dříve nařízené veřejné zasedání na den 18. 6. 2020 z důvodu jeho předchozí omluvy nekonal a odročil jej právě na 14. 7. 2020.

Nejprve je nutno konstatovat, že účast obviněného na veřejném zasedání konaném dne 14. 7. 2020 nebyla nutná. Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. V nepřítomnosti obviněného nelze konat veřejné zasedání ve smyslu § 263 odst. 4 tr. ř. jen v případě, že je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, a výslovně neprohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává, což nebyl případ obviněného. Obviněný byl jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, o veřejných zasedáních nařízených postupně na dny 18. 6. 2020 a 14. 7. 2020 v obou případech toliko vyrozuměn (v prvním případě dne 1. 6. 2020 a ve druhém případě dne 15. 6. 2020, podle doručenek na č. l. 825 a 843 spisu). Nebyl tudíž předvolán, neboť předseda senátu nepovažoval ve smyslu § 233 odst. 1 tr. ř. jeho osobní účast za nutnou. Jak sám odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil, o veřejném zasedání jej včas vyrozuměl a na možnost konání bez jeho přítomnosti jej předem upozornil. Současně konstatoval, že s ohledem na zaměření projednávaného odvolání podaného pouze obviněným, nemůže být takovým postupem postavení obviněného zhoršeno. Dne 15. 6. 2020 doručil obviněný soudu omluvu do datové schránky z důvodu vážné zdravotní indispozice, která mu brání v osobní účasti s tím, že zdravotní neschopnost doloží tentýž den po lékařském ošetření, což však neučinil. Zároveň sdělil soudu, že si hledá právního zástupce z důvodu jeho obhajoby. Odvolací soud mu vyhověl a dne 15. 6. 2020 mu zaslal vyrozumění o odročení veřejného zasedání na 14. 7. 2020 od 13:00 hodin. K němu se obviněný ale rovněž nedostavil, a odvolací soud proto rozhodl, že veřejné zasedání bude konáno v jeho nepřítomnosti. Téhož dne v 8:56 hod. a posléze znovu v 8:59 hod. zaslal obviněný omluvu, k níž přiložil i dvě lékařské zprávy, z níž plyne, že se dne 13. 7. 2020 podrobil z důvodu abscesu v horní čelisti vlevo zákroku v podobě jeho rozříznutí a vyčištění a vložení drenu, který mu byl dne 14. 7. 2020 vyměněn a byla mu nasazena antibiotika.

Poněkud nepatřičná je argumentace dovolatele, že měl-li odvolací soud pochybnosti o tom, zda mu důvody jeho omluvy objektivně brání se zúčastnit veřejného zasedání, měl provést další šetření, to celé ale v situaci, kdy předseda odvolacího senátu o takové omluvě obviněného v době rozhodování nevěděl. Navzdory tomu je třeba poznamenat, že soud není povinen ani oprávněn při nedostatečném zdůvodnění omluvy z nařízeného veřejného zasedání provádět vlastní šetření ohledně zdravotního stavu obviněného, vyžadovat po obviněném či ošetřujícím lékaři další vyjádření, případně jiné lékařské zprávy. Nadto obviněný svou omluvu zaslal čtyři hodiny před samotným konáním veřejného zasedání, takže předseda senátu neměl ani dostatek času případně vyzvat obviněného k doplnění jeho omluvy, což mu zároveň trestní řád ani neukládá. Naopak obviněný je sám povinen náležitě doložit a prokázat, že trpí natolik závažnou zdravotní indispozicí, která vylučuje, aby se nařízeného veřejného zasedání zúčastnil. Je pouze na něm, aby úplně a včas soudu doložil, proč se z objektivních důvodů nemůže jednání soudu zúčastnit, přestože má skutečný zájem tak učinit a žádá, aby mu to soudem bylo umožněno. Z omluvy obviněného plyne, že nebyl upoután na lůžko, a není zřejmé, jakým způsobem mu může den předem ošetřený absces v ústní dutině bránit dostavit se k soudu a zúčastnit se jeho jednání. Obviněnému muselo být navíc zřejmé, že pokud zašle omluvu čtyři hodiny před konáním veřejného zasedání do datové schránky soudu, je více než pravděpodobné, že s ohledem na úřední soudní postup zpracování jeho zprávy z podatelny se k rukám předsedy senátu nemusí dostat a nebude se tak moct s ní seznámit a případně na ni reagovat. Obviněnému nic nebránilo soud v daném směru informovat již v den ošetření 13. 7. 2020, a to případně i telefonicky, aby se informace o jeho zdravotní indispozici dostala co nejrychleji k rukám předsedy senátu, a teprve poté mohl svou omluvu doplnit zasláním lékařských zpráv do datové schránky soudu. Jeho omluvu proto nelze považovat za včasnou, podanou bez zbytečného odkladu od vzniku zdravotní indispozice, jak naopak tvrdí obviněný v dovolání. Pokud odvolací soud vyhověl dřívější omluvě obviněného ze zdravotních důvodů, pokud jde o veřejné zasedání nařízené na 15. 6. 2020, učinil tak zjevně proto, aby zachoval obviněnému možnost zúčastnit se veřejného zasedání o jeho odvolání, byť ani v tomto případě nelze jeho omluvu označit za řádnou a bezchybnou. Obviněný ji totiž nepodložil žádnou lékařskou zprávou a soudu nesdělil, z jakých konkrétních zdravotních důvodů žádá o odročení veřejného zasedání. Jelikož ale zároveň uvedl, že si hledá právního zástupce pro obhajobu, odvolací soud mu k tomu zjevně hodlal dát příležitost. Obviněný ale ani následně žádnou plnou moc k zastupování obhájcem do spisu nedoložil, a obhájce si zvolil až pro účely podání dovolání, jelikož tento mimořádný opravný prostředek jiným způsobem podat nelze (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Odvolací soud nezatížil své rozhodnutí ani namítanou vadou spočívající v tom, že s ohledem na zásadu bezprostřednosti zakotvenou v ustanovení § 2 odst. 12 tr. ř. nemůže odůvodnit své rozhodnutí skutečnostmi, o nichž se dozvěděl až v době mezi přijetím rozhodnutí a vypracováním jeho písemného vyhotovení. Pokud odvolací soud reagoval v odůvodnění napadeného usnesení na omluvu obviněného zaslanou soudu v 8:56 a posléze znovu v 8:59 hodin dne 14. 7. 2020 s tím, že předsedovi senátu byla doručena až po skončení veřejného zasedání, učinil tak jen pro úplnost. Je pravdou, že odvolací soud v okamžiku rozhodnutí o odvolání obviněného neměl k dispozici jeho omluvu z neúčasti u veřejného zasedání, ale protože byly splněny další zákonné podmínky pro jeho konání, mohl o podaném odvolání rozhodnout v nepřítomnosti obviněného. Odvolací soud se však současně cítil povinován ve svém rozhodnutí zdůvodnit, proč takto postupoval, a zároveň prohlásit, že i kdyby tuto omluvu k dispozici včas měl, nebylo by možno ji považovat za včasnou a řádnou. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že předmětnou omluvu nelze považovat za včasnou nikoli proto, že se s ní předseda senátu seznámil až po skončení veřejného zasedání, ale jelikož ji obviněný nezaslal bez zbytečného odkladu od vzniku své zdravotní indispozice. Nelze než dovodit, že zvolil záměrně dobu a takový způsob jejího doručení (do datového schránky soudu), aby předseda senátu neměl dostatečný časový prostor k nějaké reakci a bez dalšího musel veřejné zasedání opětovně odročit. Úvaha o tom, že tak obviněný učinil s úmyslem mařit jednání soudu, vychází z jeho celkového přístupu k řízení v této věci, jenž je charakterizován řadou procesních kroků obratně používaných za účelem oddalování konečného rozhodnutí. Již odvolací soud v bodě 7 odůvodnění napadeného usnesení upozornil na skutečnost, že obviněný i v řízení před soudem prvního stupně a v řízení přípravném zneužíval své obhajovací právo obstrukčním způsobem. Jestliže se obviněný sám rozhodl, že z nepodložených či pozdě oznamovaných důvodů nižším soudům se nebude nařízených soudních jednání účastnit, nemůže se nyní v dovolacím řízení účinně domáhat toho, že tím bylo porušeno jeho právo účasti na soudním jednání, konkrétně veřejném zasedání u odvolacího soudu v intencích dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Oba soudy nižších stupňů, tedy i odvolací soud, mu totiž poskytly dostatečný prostor pro uplatnění jeho práva zúčastnit se hlavního líčení i veřejného zasedání o jeho odvolání. Pokud pak rozhodly v jeho nepřítomnosti, učinily tak za splnění všech zákonných podmínek pro takový postup.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak jej sice obviněný v mimořádném opravném prostředku formálně uplatnil odkazem na jeho zákonné ustanovení, avšak obsahově jej nijak blíže nezdůvodnil. Jeho námitky o existenci tzv. extrémního nesouladu a výtky vztahující se ke stanovení hodnoty kamerového systému a osobě znalce obviněný v textu dovolání výslovně podřadil pod dovolací důvod podle písmene c) téhož zákonného ustanovení, jenž se týká výslovně jen situací, že obviněný neměl obhájce, ačkoli ho podle zákona mít měl. V následné písemné reakci na vyjádření státního zástupce k podanému dovolání sice dovolatel tento nedostatek označil za písařskou chybu, ale i pokud by uplatnil tyto výtky s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i tak by se míjely s jeho obsahovým vymezením. Obviněným uvedené námitky totiž nepředstavují nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, což jsou vady, pro jejichž odstranění je tento důvod dovolání určen. V jeho rámci tak musí být uváděny takové výhrady, které směřují k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Zejména se pak nelze s odkazem na něj domáhat opětovného přezkoumání zjištěného skutkového stavu věci, přehodnocování již dříve provedených a soudy nižších stupňů vyhodnocených důkazů, či se vyjadřovat k prosté procesní použitelnosti či věrohodnosti jednotlivých důkazů. V posuzovaném případě soudy nižších stupňů své výsledné skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě zhodnocení provedených důkazů ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž je rozhodně nelze označit za taková, jež by při žádném možném způsobu důkazního hodnocení nepřicházela v úvahu, a tudíž byla s provedenými důkazy v extrémním rozporu. Tento rozpor totiž dovolatel spatřuje výhradně v tom, že soudy jeho obhajobě neuvěřily a jejich meritorní rozhodnutí nesplňuje jeho vlastní představy.

Pouze na doplnění a demonstraci toho, že soudy ve svých rozhodnutích postupovaly i ve prospěch obviněného lze poukázat na jejich skutkový závěr, že obviněný svým podvodným jednáním způsobil poškozené škodu ve výši 57 059 Kč. Ve skutečnosti se ale jednalo o škodu ve výši vyplacené zálohy a tedy 90 000 Kč. Je tomu tak proto, že trestný čin podvodu byl dokonán v okamžiku, kdy obviněný na základě vyvolaného omylu poškozené od ní vyinkasoval jako zálohu na dodávku a montáž funkčního kamerového zabezpečovacího systému částku 90 000 Kč, ačkoli ve skutečnosti tomuto závazku nehodlal dostát. To, že následně obstaral určité komponenty tohoto zabezpečovacího systému, který ale z hlediska objednaného a slíbeného účelu nebyl nikdy funkční, mohlo mít pouze ten důsledek, že pokud to poškozená akceptovala, mohla je převzít jako určitou kompenzaci – náhradu obviněným způsobené škody. Pouze v takovém případě pak zbývající výše škody mohla představovat onu částku 57 059 Kč, nikoli ale jako výše škody způsobené trestným činem obviněného, nýbrž škody, kterou poškozená mohla po obviněném nárokovat z titulu nároku na její náhradu, což se také následně v trestním řízení stalo.

Dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je pak naplněn, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Obviněný jej uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písm. c) tr. ř.

Jelikož však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, ani předchozí řízení nejsou poznamenány nejenom vadou spadající pod tento důvod dovolání /písm. c) tr. ř./, ale ani vadami, které byly vytknuty v rámci dovolacích důvodů podle písm. d), g) tr. ř., nemohlo dojít ani k naplnění důvodu dovolání podle písmene l) tohoto ustanovení trestního řádu. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud podané dovolání obviněného v konečném výsledku odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu bylo třeba souhlasu stran.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 1. 2021

JUDr. František Hrabec předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru