Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1239/2020Usnesení NS ze dne 25.11.2020Výtržnictví

HeslaVýtržnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1239.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 358 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1239/2020-139

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovolání obviněného J. T., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 44 To 261/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 18/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 7 T 18/2020, byl obviněný J. T. uznán vinným ze spáchání jednak přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

„dne 14. 1. 2020 okolo 18:20 hodin v Praze 1, na XY, přistoupil k osobnímu motorovému vozidlu tovární značky Volkswagen Passat, rz XY, černé barvy, a nohou kopl do pravých zadních dveří vozidla, čímž došlo k promáčknutí karoserie vozidla, následně přistoupil zezadu k poškozenému V. S., nar. XY, kterému na hlavu vylil červené víno a udeřil jej pěstí do levé části tváře, a poté, co poškozený začal volat linku 158, se snažil z místa činu utéci a následně, když jej poškozený chytil, tohoto podezřelý opětovně udeřil dvěma ranami do levé části obličeje, aniž by poškozenému způsobil poranění, a tímto jednáním byla poškozenému V. S., nar. XY, trvale bytem XY, způsobena škoda na osobním motorovém vozidle Volkswagen Passat, rz XY, ve výši 18.198 Kč.“

Za uvedené jednání byl obviněný J. T. odsouzen podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců a to za současně stanovené přiměřené povinnosti obviněného během odkladu trestu se vystříhat nadměrného požívání alkoholu.

Dále byl obviněnému uložen podle § 68 odst. 2, 3, 5 a § 69 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 40 denních sazeb ve výši 1.000 Kč, tedy celkem 40.000 Kč a současně byl stanoven náhradní trest odnětí svobody pro případ nevykonání trestu ve stanovené době v trvání 1 měsíc.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. S., nar. XY, v ČR bytem XY, odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 7 T 18/2020, podal obviněný J. T. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 44 To 261/2020, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen, a to pouze ve výroku o úhrnném podmíněném trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, který byl dle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců, za současně stanovené přiměřené povinnosti obviněného během odkladu trestu se vystříhat nadměrného požívání alkoholu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 44 To 261/2020, podal následně obviněný J. T. prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání obviněný namítl, že soudy obou stupňů při rozhodování o návrhu dovolatele na odklon v podobě podmíněného zastavení trestního stíhání postupovaly v rozporu se zákonem. Poukázal na rozpory mezi ústním a písemným odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu a pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že nezrušil rozhodnutí odvolacího soudu a sám nerozhodl o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1, 2 písm. b) tr. ř., když „nesprávně posoudil skutek tak, že se aplikace odklonu vylučuje“. Rozhodnutí odvolacího soudu proto podle názoru dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dále dovolatel citoval jednotlivé argumenty, které odvolací soud uvedl na podporu svého závěru, že odklon v podobě podmíněného zastavení trestního stíhání nepřichází v úvahu, přičemž s touto argumentací vedl obsáhlou polemiku. V této souvislosti vytkl, že soudy nevyslechly poškozeného ani žádného svědka a že skutkový děj odvolací soud prakticky dovodil ze skutkové věty, se kterou navíc manipuloval a argumentoval skutečnostmi, které skutková věta neobsahuje. Dále uvedl, že nahradil způsobenou škodu. Pokud odvolací soud v ústním odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v době rozhodování soudu prvního stupně nebyla škoda uhrazena, šlo o odůvodnění nesprávné. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na porušení hmotného práva, neboť nerespektoval ujednání obviněného a poškozeného o náhradě škody.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 7 T 18/2020, a aby věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že s odkazem na uvedený dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] lze především namítat, že skutek v podobě vymezené v soudních rozhodnutích není žádným trestným činem nebo že vykazuje znaky jiného trestného činu, než kterým byl obviněný uznán vinným. Dále uvedl, že z výše uvedené rekapitulace dovolacích námitek obviněného J. T. vyplývá, že dovolatel nevznáší jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků přečinů výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel vytýká jedině skutečnost, že soudy neshledaly podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř. Je skutečností, že ani soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí blíže nezabývaly existencí formálních znaků přečinů, kterými byl dovolatel uznán vinným (zejména znaků přečinu výtržnictví ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaných pod R 40/1977 nebo R 44/1990), s ohledem na použitou dovolací argumentaci je však tato skutečnost bez významu. Námitka obviněného, že v jeho trestní věci bylo namístě aplikovat institut podmíněného zastavení trestního stíhání ve smyslu § 307 tr. ř., není námitkou hmotněprávní. Jde o námitku procesního charakteru a nelze ji právně relevantně uplatnit pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 1276/2015).

Pro úplnost dodal, že podmíněné zastavení trestního stíhání je postupem fakultativním a že obviněný ani při splnění formálních podmínek § 307 tr. ř. nemá na jeho aplikaci právní nárok.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný J. T. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v podaném dovolání však nenamítal nic v tom smyslu, že by uvedený skutkový stav nevykazoval znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku nebo přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný v rámci svého dovolání uplatnil toliko námitku, že soudy obou stupňů nepostupovaly podle § 307 a násl. tr. ř. a jeho trestní stíhání podmíněně nezastavily, ačkoli k tomu podle něj byly splněny veškeré zákonné podmínky. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že podmíněné zastavení trestního stíhání je pouze alternativou k standardnímu řešení trestní věci a není na něj tedy nárok, což vyplývá i z formulace zákonného ustanovení § 307 odst. 1 tr. ř., podle kterého v řízení o přečinu může se souhlasem obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání.

Nejvyšší soud tedy konstatuje, že podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř. je fakultativním způsobem vyřízení trestní věci. Je výlučně v kompetenci soudu prvního stupně, zda v konkrétním případě shledá, zda byly naplněny všechny zákonné předpoklady pro tento alternativní způsob vyřízení trestní věci. Soud nemusí rozhodnout o podmíněném zastavení trestního stíhání ani tehdy, pokud jsou splněny podmínky stanovené v § 307 odst. 1 tr. ř. Pokud soud nevyužije možnosti tohoto alternativního způsobu meritorního rozhodnutí, není možno tento závěr soudu jakkoliv zpochybňovat, neboť nevyužil-li soud možnosti, kterou mu zákon dává, neznamená to, že by tímto postupem porušil zákon.

Z uvedeného plyne, že posouzení, zda byly splněny předpoklady pro podmíněné zastavení trestního stíhání (příp. schválení narovnání podle § 309 tr. ř.), je v řízení před soudem prvního či druhého stupně výlučně v kompetenci rozhodujícího soudu a pokud ten takový fakultativní postup nevyužije, není dovolací soud oprávněn v tomto směru jeho negativní závěry jakkoli přehodnocovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 3 Tdo 53/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 6 Tdo 734/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1276/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1264/2016). Lze tedy uzavřít, že námitka obviněného, že soudy nepostupovaly podle § 307 a násl. tr. ř. a trestní stíhání podmíněně nezastavily, je námitkou striktně procesního charakteru a nelze ji právně relevantně podřadit nejen pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Nad rámec výše uvedeného lze uvést, že stran podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 a násl. tr. ř. lze v dovolacím řízení brojit pouze proti pozitivnímu rozhodnutí soudu o podmíněném zastavení trestního stíhání, a to pro případ, že bylo učiněno, aniž byly splněny zákonné podmínky pro jeho vydání, a to prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Ani tento dovolací důvod však není naplněn námitkou ohledně nevyužití tzv. odklonů soudem prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11 Tdo 426/2004).

Pro úplnost zbývá dodat, že soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí blíže nezabývaly existencí formálních znaků přečinů, kterými byl obviněný uznán vinným. Obviněný však nevznesl žádné kvalifikované námitky týkající se existence či neexistence formálních znaků uvedených přečinů, neboť námitka obviněného, že v jeho trestní věci bylo namístě aplikovat institut podmíněného zastavení trestního stíhání ve smyslu § 307 tr. ř., není námitkou hmotněprávní (jedná se o námitku procesního charakteru).

Nejvyšší soud vzhledem ke všemu shora uvedenému proto rozhodl o dovolání obviněného tak, že ho podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 11. 2020

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru