Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1234/2020Usnesení NS ze dne 09.12.2020

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Mimořádné opravné prostředky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1234.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 146 odst. 1,4 tr. zákoníku

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1234/2020-739

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovolání obviněného Z. P., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 7 To 57/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 80 T 11/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 80 T 11/2019, byl obviněný Z. P. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku [jednání pod bodem 1)] a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem 2)], kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:

1) dne 16. 8. 2018 v době kolem 10:00 hod. v obci XY, okres Louny, XY, před prodejnou COOP, napadl údery rukou do obličeje poškozeného J. H., narozeného XY, který byl v té době mírně opilý, kdy hladina alkoholu v jeho krvi činila dne 16. 8. 2018 v 11:47 hodin 0,82 g/kg, a který v důsledku tohoto napadení upadl nazad a udeřil se zadní částí hlavy o zem, čímž mu způsobil zlomeninu týlní kosti pokračující na kosti temenní až spánkové oboustranně, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, pohmoždění mozku, oděrku kůže týlní krajiny s krevním výronem do podkoží, zlomeninu nosních kůstek, krevní výrony v podkoží víček pravého oka s otokem víček, otok mozku a otok plic, v důsledku čehož se musel dne 16. 8. 2018 poškozený podrobit neurochirurgické operaci – odsátí krevního výronu z nitrolebí a následné hospitalizaci, přičemž dne 2. 9. 2018 kolem 5:00 hodin v důsledku otoku a pohmoždění mozku zemřel, kdy smrt nastala v přímé příčinné souvislosti s poraněním hlavy, které poškozený utrpěl dne 16. 8. 2018,

2) dne 16. 8. 2018 v době kolem 10:00 hodin řídil z nezjištěného místa motocykl zn. Yamaha R1 modré barvy, evidovaný na provozovatelku K. O., narozenou XY, před prodejnu COOP a odsud, přesto, že mu byl na základě rozsudku Okresního soudu v Lounech pod č.j. 2 T 22/2014-122 ze dne 12. 5. 2014, který nabyl právní moci dne 30. 5. 2014, mimo jiné uložen zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 20 měsíců, tj. do 24. 11. 2019.

2. Za uvedený zločin těžkého ublížení na zdraví a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, a za sbíhající se přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 1 T 35/2019, který ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 To 376/2019, nabyl právní moci dne 30. 10. 2019, uložil Krajský soud v Ústí nad Labem obviněnému podle § 146 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 9 (devíti) roků. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 (dvou) roků.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k obviněnému zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 1 T 35/2019, který ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 To 376/2019, nabyl právní moci dne 30. 10. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

4. Obviněnému byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozeným L. H., nar. XY, bytem XY, částku 585 000 Kč, O. H., nar. XY, bytem XY, částku 540 000 Kč, M. H., nar. XY, bytem XY, částku 315 000 Kč, a na náhradě majetkové škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 2020/4, IČO: 41197518, částku 361 473 Kč.

5. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození L. H., nar. XY, O. H., nar. XY a M. H., nar. XY, a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 2020/4, IČO: 41197518, odkázáni se zbytky svých nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 80 T 11/2019, podal obviněný Z. P. odvolání do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 7 To 57/2020 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku [jednání pod bodem 1)] a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem 2)], kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil jednáním shodným s jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku prvostupňového soudu.

7. Za uvedený zločin ublížení na zdraví a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, a za sbíhající se přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 1 T 35/2019, který ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 To 376/2019, nabyl právní moci dne 30. 10. 2019, uložil Vrchní soud v Praze obviněnému podle § 146 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 9 (devíti) roků. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků.

8. Vrchní soud v Praze podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k obviněnému zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 1 T 35/2019, který ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 To 376/2019, nabyl právní moci dne 30. 10. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

9. Obviněnému byla současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozeným L. H., nar. XY, bytem XY, částku 400 000 Kč, O. H., nar. XY, bytem XY, částku 400 000 Kč, M. H., nar. XY, bytem XY, částku 250 000 Kč, a na náhradě majetkové škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 2020/4, IČO: 41197518, částku 361 473 Kč.

10. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození L. H., nar. XY, O. H., nar. XY a M. H., nar. XY, a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 2020/4, IČO: 41197518, odkázáni se zbytky svých nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

11. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 7 To 57/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Současně výslovně uvedl, že napadá pouze jednání popsané v bodě 1) napadeného rozsudku, které je právně kvalifikováno jako zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku.

12. Dovolatel předně poukazuje na to, že Vrchní soud v Praze, stejně jako soud prvního stupně, nezohlednil řadu skutečností. Namítá, že z provedených důkazů vyplývá, že mu poškozený v minulosti vyhrožoval napadením a fyzickou likvidací, včetně likvidace syna. Zdůrazňuje násilnou pověst poškozeného. Přestože on sám byl tím, kdo chtěl spor řešit smírně, byl v posuzovaném případě nucen poškozeného dvakrát udeřit, jednou po předchozím útoku poškozeného, podruhé rovněž, když ani první zásah poškozeného od dalšího aktivního postupu neodradil. Soudy na toto nereflektovaly, a proto jeho jednání chybně právně kvalifikovaly. Podle obviněného se totiž jednalo o případ nutné obrany ve smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku, neboť odvracel přímo hrozící útok, eventuálně o tom byl subjektivně přesvědčen. Verze o nutné obraně pak odpovídá principu presumpce neviny a principu in dubio pro reo. Pro případ, že by se dovolací soud s jeho argumentací neztotožnil, má za to, že by jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, v důsledku silného rozrušení, strachu, úleku a předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (dlouhotrvající vyhrožování ublížením na zdraví obviněnému a jeho rodině). Zavrženíhodné jednání poškozeného spatřuje v dlouhodobém vyhrožování ze strany poškozeného ublížením na zdraví jeho a jeho rodině. Není jasné, z čeho soudy dovodily, že omluvitelná pohnutka u něho není přítomná.

13. Následně dovolatel namítá existenci extrémních vnitřních rozporů mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kdy odkazuje na elektronickou komunikaci poškozeného a výpovědi svědků a podaná vysvětlení z přípravného řízení, závěry soudů o subjektivní stránce. Současně zpochybňuje věrohodnost svědkyně H., a následně hodnotí její výpověď, když akcentuje, že svědkyně nežije řádným společenským životem, byla osobou blízkou poškozenému a vypovídala o věcech, které neviděla. Dále uvádí, že soudy se nezabývaly tím, zda mohl předmětnou láhev od medoviny vzhledem k technickým vlastnostem motorky do zavazadlového prostoru umístit. Současně má za to, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, když neprovedly obhajobou navrhované důkazy, které měly objasnit, jak probíhal konflikt mezi ním a poškozeným. Namítá, že pokud tyto osoby nebyly ochotny vypovídat v přípravném řízení, tak by poučení těchto osob u soudu o všech následcích mělo věci pomoci.

14. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 7 To 57/2020, a aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem znovu věc projednat a rozhodnout.

15. Přípisem ze dne 2. 11. 2020 (č. l. 728), sdělil obviněný Nejvyššímu soudu, že projednání svého dovolání by rád uskutečnil ve veřejném zasedání.

16. Opis dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 20. 10. 2020 (č. l. 725). Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 30. 10. 2020, sp. zn. 1 NZO 974/2020 nejprve uvádí, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění.

17. K uplatněné dovolací námitce nesprávného právního posouzení skutku – námitce nutné obrany či možného ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, tak jak jsou formulovány má za to, že nenaplňují deklarovaný dovolací důvod, neboť obviněný se domáhá jiného hodnocení důkazů, respektive jiných pro něj příznivějších skutkových zjištění. Odkazuje na závěry soudů, že to byl právě obviněný, kdo napadl poškozeného, a dokonce se na to připravil, přičemž nejednal pod vlivem předchozího závažného počínání poškozeného ani jiné omluvitelné pohnutky (srov. body 31. a 38. rozsudku vrchního soudu). Je toho názoru, že nebyly zjištěny žádné objektivní skutečnosti, na základě kterých by se obviněný, byť jen subjektivně mohl důvodně domnívat, že v době činu existují podmínky nutné obrany.

18. Podle státního zástupce v posuzovaném případě nenastala ani situace extrémních vnitřních rozporů mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, jež výjimečně umožňuje zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Skutková zjištění mají podle jeho názoru jednoznačnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, a proto neobstojí ani související výhrada, podle které došlo k porušení procesní zásady in dubio pro reo či k porušení principu presumpce neviny, kdy v podrobnostech odkazuje na dotčená soudní rozhodnutí (viz str. 4-9 rozsudku vrchního soudu). V souvislosti s naznačenou vadou opomenutých důkazů poukazuje na odůvodnění soudů nižších stupňů, které vysvětlily, proč považují důkazní návrhy obhajoby za nadbytečné, potažmo proč nemohou přispět k dalšímu objasnění věci. Zamítnutí takových důkazních návrhů proto nezakládá vadu opomenutých důkazů (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01).

19. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, neboť obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupce rovněž vyslovil souhlas s tím, aby bylo podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.

III.

Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

22. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud proto musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

25. Vzhledem k obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se jí (viz body 51. – 63. rozsudku soudu prvního stupně, bod 19. – 27., 31. – 34., 38. rozsudku soudu druhého stupně). V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.

26. Bez ohledu na shora naznačený závěr je třeba uvést, že obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje z nesprávné právní kvalifikace, když vyjadřuje přesvědčení, že jednal za podmínek nutné obrany podle ustanovení § 29 odst. 1 tr. zákoníku, případně že mělo jeho jednání být soudy kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku. Dovolává se rovněž porušení principu in dubio pro reo, presumpce neviny, a současně existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a právními závěry z těchto zjištění vyvozenými a naznačuje námitku opomenutých důkazů.

27. Nejvyšší soud považuje za vhodné především konstatovat, že byť obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Namítané vady nelze podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, neboť namítá vadná skutková zjištění (poškozený ho napadl, dovolatel chtěl spor mezi poškozeným a obviněným řešit smírně, poškozený měl pověst rváče a násilníka, obviněný zasáhl poškozeného pouze v reakci na útok ze strany poškozeného), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv proti nesprávnému právnímu posouzení skutku. Zde je na místě zdůraznit, že byť by se na první pohled mohlo jevit, že obviněný uplatnil použitou argumentaci právně relevantně, když navenek namítá aplikaci ustanovení o nutné obraně podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku, eventuálně kvalifikaci jeho jednání jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku, tak z pohledu zvolených konkrétních dovolacích námitek pouze vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, ke kterým dospěly na základě provedených důkazů a prosazuje své vlastní závěry a hodnocení důkazů a na jejich podkladě se pak dovolává nesprávné právní kvalifikace svého jednání. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, když dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí s výjimkou případu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.

28. Ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Současně je ale třeba uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň je třeba zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

29. Obviněný konkrétně existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů, se kterým vyslovuje nesouhlas (elektronická komunikace, výpovědi svědků, hodnocení výpovědi svědkyně H.). Z pohledu uplatněné argumentace obviněného je především třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. Uvedený soud ve věci prováděl nejen důkazy navržené obžalobou a obhajobou, ale i důkazy, jež žádná ze stran nenavrhovala – výslech svědkyně C., takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Následně obhajobu obviněného hodnotil v kontextu ostatních provedených důkazů, zejména z pohledu výpovědí svědků, včetně elektronické komunikace mezi obviněným a poškozeným (viz bod 57. rozsudku soudu prvního stupně), znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie a následné výpovědi znalkyně PhDr. Štěpánky Tůmové, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a následné výpovědi znalkyně MUDr. Andrey Vlčkové (č. l. 627-629), jakožto i dalších provedených důkazů. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz body 52. – 70. rozsudku soudu prvního stupně). V dané souvislosti je třeba poznamenat, že soud prvního stupně se zabýval obsahem elektronické komunikace mezi obviněným a poškozeným, tedy tuto neignoroval, přičemž následně po komplexním hodnocení všech provedených důkazů logicky objasnil, na základě jakých důkazů a skutečností nepřisvědčil tvrzení dovolatele, že v něm výhrůžky poškozeného vyvolaly strach o vlastní život nebo o život syna a že tedy jednal v nutné obraně. V tomto směru poukázal prvostupňový soud na obsah jejich vzájemné komunikace, ze které je nepochybné, že oba si posílali obdobně tzv. bojové zprávy, takže se jednalo o jistý vzájemný způsob komunikace. Jinak řečeno, soud prvního stupně si byl vědom vzájemných problematických vztahů mezi obviněným a poškozeným a tyto hodnotil z pohledu tvrzení a obhajoby obviněného. Současně považuje dovolací soud za vhodné zmínit, že byť soud prvního stupně staví zdánlivě závěr o vině obviněného především na výpovědi svědkyně H. (viz bod 55. rozsudku), z odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu je zjevné, že vina obviněného nebyla vyvozena pouze z výpovědi této svědkyně, ale prakticky všemi provedenými důkazy, hodnocenými jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že i pokud by snad soud postavil závěr o vině obviněného pouze na jediném důkazu (výpovědi svědkyně H.), takovýto postup by nebyl v rozporu s českým trestním právem, neboť v něm neexistuje pravidlo minimálního počtu důkazů nezbytných pro uznání viny obviněného. V českém trestním právu neplatí zásada „unus testis nullus testis“ (jeden svědek žádný svědek). Z rozhodnutí soudu prvního stupně je však evidentní, že soud vzal výslovně v úvahu i další provedené důkazy, byť tyto v posuzované věci měly spíše podporující roli. Proto lze mít za to, že vina obviněného byla prokázána bez důvodných pochybností v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., a to s ohledem na všechny provedené důkazy.

30. Soud druhého stupně se pak s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil, když toliko vytkl soudu prvního stupně jisté pochybení, neboť tento soud ve výroku o vině pod bodem 1) uvedl, že obviněný se dopustil zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku, a nesouhlasil s adhezním výrokem tohoto soudu, avšak se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně se jinak plně ztotožnil. Zde se sluší poznamenat, že soud druhého stupně se ovšem nespokojil pouze s odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně, ale své úvahy řádně rozvedl z pohledu námitek obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání a které jsou totožné s námitkami, které uvedl v rámci podaného dovolání (viz body 10. – 38. rozsudku soudu druhého stupně).

31. Bez ohledu na shora uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné se přesto k určitým argumentům obviněného, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod, blíže vyjádřit.

32. Jak již bylo uvedeno, obviněný zdánlivě právně relevantním způsobem uplatnil námitku spočívající v tvrzení, že jednal v nutné obraně ve smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku. Fakticky tuto námitku však neuplatnil právně relevantně, neboť ve skutečnosti je jeho námitka skutkového charakteru, když uvádí, že poškozený mu vyhrožoval, že dovolatel chtěl věc řešit smírně, poškozený na něho dvakrát zaútočil, a proto obviněný poškozeného zasáhl – došlo k tomu tedy až po předchozím útoku poškozeného na dovolatele. V souvislosti s těmito námitkami, byť se jedná o námitky skutkového charakteru či námitky směřující do hodnocení důkazů, považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit následující.

33. Podle § 29 odst. 1 trestního zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle § 29 odst. 2 trestního zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. V situaci, kdy proti sobě navzájem útočí dvě osoby, je rozhodující počáteční iniciativa, tedy kdo začal (případně také pohnutka či motiv jednání každé ze stran, čí jednání směřovalo ke stupňování konfliktu atp.). Útok má bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Na druhé straně však není třeba čekat, až útočník udeří první. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, ale musí vycházet pouze od útočníka. Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem. Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic nemění (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399 až 404).

34. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že se otázkou posouzení aplikace ustanovení týkající se nutné obrany (§ 29 odst. 1 tr. zákoníku) zabývaly. Soud prvního stupně měl verzi obviněného o nutné obraně za vyvrácenou řadou důkazů. Jednak svědeckou výpovědí svědkyně O., která soudu ohledně incidentu sdělila informace zprostředkované přímo dovolatelem, byť soud její výpověď hodnotil velmi opatrně, když není pochyb o tom, že příčinou konfliktu byl její vztah k obviněnému a poškozenému a zejména její určitá manipulace s nimi. Obviněný této svědkyni bezprostředně po činu popsal samotný průběh setkání, kdy podle jeho slov se s poškozeným sešli, řekli si asi dvě slova, dvě věty, a hned potom obviněný udeřil poškozeného do brady, neboť toho měl plné zuby, a to opakovaně a za situace, kdy poškozený po první ráně upadl, takže obviněný ho musel tzv. probudit a dal mu opět další ránu. Výpověď této svědkyně tak vylučuje verzi obviněného ohledně nutné obrany, neboť dovolatel svědkyni o žádném útoku poškozeného na jeho osobu neříkal, naopak, přiznal se jí, že sám od sebe na poškozeného dvakrát zaútočil, nikoliv v sebeobraně. Soud prvního stupně při posuzování obhajoby obviněného také vzal v úvahu, že předchozí slovní výhrůžky mezi poškozeným a obviněným byly vzájemné a skutečnost, že se poškozený na případný konflikt nijak nevybavil – na schůzku přišel obutý jen v pantoflích, láhev nebyla jeho (nebyl tedy ozbrojen), když vzal v úvahu i další výpovědi svědků ohledně povahy poškozeného a jeho tendencí se prát a za jaké situace (viz např. výpovědi svědků F., Š., M.). Uvedený soud, přestože verzi obviněného měl za vyvrácenou, současně výslovně uvedl, že i pokud by poškozený cokoliv inicioval, nemohl by touto optikou obviněný jednat v nutné obraně, neboť by šlo o zcela nepřiměřené násilí v rámci jím vyvolaného setkání. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně se možností aplikace ustanovení § 29 odst. 1 tr. zákoníku řádně zabýval, přičemž však dospěl k závěru, že podmínky nutné obrany nebyly splněny (srov. bod 54., 57. – 59. rozsudku). Soud druhého stupně, jak již bylo naznačeno, úvahy ohledně verze prezentované obviněným rozvinul z pohledu odvolacích námitek obviněného (viz bod 31. – 34. rozsudku soudu druhého stupně) a dovolací soud pro stručnost na jeho odůvodnění odkazuje, když se se závěry soudů nižších stupňů ztotožnil. Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za nezbytné zmínit alespoň přímou svědeckou výpověď svědkyně H., jež viděla poškozeného zvedajícího se ze země a neschopného jakékoliv sebeobrany natož pak útoku, na kterého dle jejích slov šel obviněný, který poškozenému uštědřil ránu (což neviděla, ale slyšela), a svědeckou výpověď O. která soudům zprostředkovala verzi děje, tak jak jí ji sdělil sám obviněný, a současně výpověď svědka Š., který viděl fotografii ležícího poškozeného, nad kterým klečel muž s napřaženou pěstí. Tyto důkazy jednoznačně vylučují, že by se v posuzovaném případě jednalo o situaci nutné obrany, neboť obviněný prokazatelně neodvracel žádné mu hrozící nebezpečí, když poškozený na jeho osobu neútočil. Bez ohledu na uvedené Nejvyšší soud dodává, že i pokud by bylo vycházeno z verze obviněného, která je ovšem v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, v posuzovaném případě by nebyla splněna ani druhá zákonná podmínka pro možné uplatnění ustanovení o nutné obraně, uvedená v § 29 odst. 2 tr. zákoníku. Z důsledku, který jednání obviněného mělo, je nepochybné, že i pokud by soud uvažoval o počáteční iniciativě konfliktu ze strany poškozeného (což však bylo soudy jednoznačně vyloučeno), zjevně by se ze strany dovolatele jednalo o obranu zcela zjevně nepřiměřenou, když obviněný poškozeného usmrtil a sám žádné zranění neutrpěl.

35. V souvislosti s námitkou dovolatele týkající se eventuální kvalifikace jeho jednání jako trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky ve smyslu § 146a tr. zákoníku je možno rovněž uvést, že obviněný tuto námitku uplatnil pouze zdánlivě právně relevantně. Ve skutečnosti je totiž jeho námitka opětovně skutkového charakteru, když uvádí, že poškozený mu dlouhodobě vyhrožoval ublížením na zdraví jemu i jeho rodině, poškozený vůči jeho osobě učinil výpad a pokusil se ho udeřit, přičemž obviněný na toto reagoval v kontextu obavy z naplnění předchozích výhrůžek. I v souvislosti s touto námitkou odkazuje dovolací soud na náležité odůvodnění soudů nižších stupňů, které se obviněným nabízenou možností kvalifikace zabývaly (viz bod 57. – 59. rozsudku soudu prvního stupně, bod 38. rozsudku soudu druhého stupně).

36. Přesto je třeba ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146 tr. zákoníku konstatovat, že tato právní kvalifikace se užije na případy, kdy pachatel jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, přičemž se jedná o privilegovanou skutkovou podstatu k trestným činům těžkého ublížení na zdraví podle § 145 a ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku. Z hlediska privilegovaného posuzování musí silné rozrušení pachatele pocházet ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i zpravidla navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha u pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Ublížení na zdraví je důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, jestliže pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti (srov. Šámal, p. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1552 až 1554 s).

37. Z provedeného dokazování vyplynulo, že uvedená obviněným nabízená právní kvalifikace není na posuzovanou situaci přiléhavá, neboť dovolatel žádný strach a obavy o svůj život, či o život svého syna neměl. Na schůzku s poškozeným šel s tím, že si to s ním chtěl vyřídit. V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie (č. l. 255 a násl.), jakožto i na výpověď znalkyně PhDr. Štěpánky Tůmové, konkrétně na pasáž týkající se vztahu obviněného se svým synem, když podle znalkyně se jednalo ze strany obviněného o záminku, jak si to konečně s poškozeným vyřídil. Současně je třeba mít za to, že je vyloučeno, že se obviněný skutečně obával, že poškozený od výhrůžek uváděných v elektronické komunikaci přejde k jednání, neboť i sám dovolatel výhrůžky ublížením na zdraví s fatálními následky při komunikaci s poškozeným používal (např. že někoho upálí), tedy jejich výhrůžky byly vzájemné. Pro obviněného se tak jednalo, dalo by se říct, o běžný styl komunikace, a proto musel být schopen vyhodnotit „vážnost“ těchto výhrůžek. Na tomto místě lze opětovně zmínit výpověď svědkyně O., týkající se informací zprostředkovaných přímo od dovolatele. Z popisu průběhu setkání, tak jak jej obviněný popsal této svědkyni, je evidentní, že se s poškozeným sešli a ihned potom obviněný udeřil poškozeného do brady, který v důsledku rány upadl. Obviněný poškozeného probudil, a následně mu dal ještě jednu ránu, přičemž poškozený „usnul“. Ve vztahu k incidentu svědkyni uvedl, že toho měl plné zuby. Je proto nepochybné, že dovolatel bral předchozí výhrůžky poškozeného pouze jako záminku k tomu, aby na něj mohl zaútočit a vše si s ním tzv. vyřídit. Navíc nelze skutečně pominout i jistou chladnokrevnost jednání obviněného, tento po činu nejevil žádné známky rozrušení, jeho jednání bylo naopak jistým způsobem cílevědomé, když na místo přivezl láhev od medoviny, tuto záměrně po činu umístil vedle těla poškozeného, který byl v bezvědomí, aby to vypadalo tak, že poškozený je opilý, když svědkyni O. bezprostředně po činu sdělil, že je to vyřízené. S ohledem na uvedené má proto dovolací soud za to, že na posuzované jednání obviněného nelze nahlížet ve smyslu § 146a tr. zákoníku.

38. Pokud obviněný v bodě IV. svého dovolání zmiňuje presumpci neviny a princip in dubio pro reo, pak, přestože obviněný tyto námitky výslovně neuplatňuje, lze jen v krátkosti zmínit následující. Námitka porušení principu presumpce neviny by nemohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v § 2 odst. 2 tr. ř. má procesní charakter a týká se jen způsobu hodnocení důkazů. Jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz obdobné závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).

39. Ani námitka porušení zásady in dubio pro reo by nenaplnila zvolený dovolací důvod. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámce shora uvedeného je třeba zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Tak tomu bylo v posuzované věci.

40. K námitce obviněného týkající se posouzení věrohodnosti svědkyně H. je třeba zdůraznit, že tato deklarovaný dovolací důvod, ale ani žádný jiný, nemůže naplňovat, neboť posouzení otázky věrohodnosti svědků spadá do otázky hodnocení důkazů, které realizuje soud. Přesto je třeba zdůraznit, že soudy prvního i druhého stupně se věrohodností svědkyně H. zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že se jedná o věrohodnou svědkyni, krajský soud hodnotil svědkyni dokonce jako vysoce věrohodnou (srov. bod 55. rozsudku prvostupňového soudu, bod 26. – 27. rozsudku soudu druhého stupně). Zde je třeba zdůraznit, že byť její výpověď byla značně emocionální, tak se jednalo o jasnou, zřetelnou, plastickou výpověď, plně korespondující s tím, co tato svědkyně uvedla v přípravném řízení. Její verze skutkového děje pak nestojí osamoceně, ale odpovídá dalším provedeným důkazům (viz např. závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zjištěné množství alkoholu v krvi poškozeného, výpověď svědka Š.). Pokud obviněný zpochybňuje věrohodnost výpovědi svědkyně H. z toho pohledu, že tato nežije řádným společenským životem, tak je třeba uvést, že se jedná toliko o obecnou námitku, kterou nijak obviněný blíže nerozvádí. Stejné povahy jsou námitky, že jiní svědci, které ovšem obviněný nijak neidentifikuje, tuto svědkyni označili za nevěrohodnou. Obecně lze skutečně připustit, že výpověď svědkyně byla jistým způsobem emotivnější, což ovšem nemůže vést k závěru o její nevěrohodnosti, toto souvisí s její osobností, když navíc nepochybně předmětná událost představovala pro svědkyni velmi stresující záležitost, neboť v podstatě z banální příčiny došlo k usmrcení člověka, kterého svědkyně osobně znala. Rozhodující a důležité je, že její výpověď je od počátku zahájení trestního stíhání neměnná a že je podporována dalšími provedenými důkazy. Rovněž skutečnost, že svědkyně poškozeného a jeho rodinu znala a měla k nim kladný vztah, nemůže vést k závěru, že tato svědkyně je nevěrohodná, když v tomto směru také nelze pominout, že v podstatě všichni slyšení svědci se jistým způsobem znali a měli k aktérům konfliktu nějaký vztah, nebyli to pro ně zcela cizí lidé.

41. Pokud dovolatel zmiňuje dále v souvislosti s výpovědí svědkyně H. láhev medoviny, je třeba zdůraznit, že se jedná o námitku týkající se hodnocení důkazů, kdy tuto argumentaci nelze shledat za právně relevantní. V tomto směru dovolací soud odkazuje v podrobnostech na bod 31. – 33. odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

42. Ve vztahu k naznačené námitce opomenutých důkazů obviněný namítá, že soudy odmítly provést jím navrhované důkazy výslechy svědků. V souvislosti s tímto považuje Nejvyšší soud předně za nezbytné zdůraznit, že opomenuté důkazy jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se proto považuje i procesní situace, spočívající v tom, že bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Zde se sluší především poznamenat, že v řízení před soudy nižších stupňů bylo soudy náležitě odůvodněno, z jakého důvodu byly důkazní návrhy obhajoby na provedení výslechů svědků L. S., V. Č., M. H. a G. U., A. M. S. zamítnuty (viz bod 51. rozsudku soudu prvního stupně, bod 19. – 25. rozsudku soudu druhého stupně). Je tak nepochybné, že oba soudy se návrhy obviněného zabývaly, rozhodly o nich, přičemž následně ve stručnosti zdůvodnily, proč k jejich provedení nepřistoupily. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se v projednávané věci nejedná o opomenuté důkazy. Závěrem dovolací soud dodává, že z obsahu jednotlivých vytěžení navrhovaných svědků, které právě slouží k posouzení toho, zda je nutno nějakou osobu u hlavního líčení vyslechnout jako svědka, tedy zda je schopna k věci uvést nějaké relevantní skutečnosti (viz § 158 odst. 6 tr. ř.), se podává, že jejich výslech by byl nadbytečný, neboť by ve věci nepřinesl žádné nové poznatky, když tyto osoby dle svých vyjádření konflikt neviděly. K námitce obviněného, že právě skutečnost, že by tyto osoby byly vyslechnuty u soudu, by mohla věci napomoci je třeba uvést, že obviněný předestírá v podstatě tezi, že sice z úředních záznamů o podaných vysvětleních těchto svědků podle § 158 odst. 6 tr. ř. vyplývá, že tito potenciální svědci v rámci podání vysvětlení nic relevantního neuvedli, ale že není vyloučeno, že by něco relevantního mohli uvést u hlavního líčení, aniž by ovšem v tomto směru uvedl nějakou skutečnost, která by tomuto mohla objektivně nasvědčovat (např. výpověď jiného svědka, listinný důkaz apod). Zde se sluší poznamenat, že pokud by Nejvyšší soud této tezi přisvědčil, tak by to znamenalo, že v podstatě by ustanovení § 158 odst. 6, věta druhá, ztratilo smysl s argumentací, že tyto osoby vždy mohou jako svědci uvést něco právně relevantního, aniž by tomu nasvědčovaly nějaké další objektivně zjištěné skutečnosti, takže by to vedlo k neúměrným požadavkům na rozsah dokazování, neodpovídající ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.

43. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

44. Přestože dovolatel žádal o projednání dovolání ve veřejném zasedání, rozhodl Nejvyšší soud za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).Poučení:

V Brně dne 9. 12. 2020

JUDr. Marta Ondrušová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru