Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1231/2014Usnesení NS ze dne 07.10.2014

HeslaLoupež
Spolupachatelství
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1231.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1231/2014-26

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. října 2014 o dovolání obviněných: 1) M. M., 2) J. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. 7 To 122/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 86/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. M. odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. 2 T 86/2013 uznal oba výše jmenované obviněné vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že dne 18. 9. 2013 v době od 17:00 hodin do 18:00 hodin v P., Č. M., ve sklepě panelového domu M., vyzval obžalovaný M. M. poškozeného J. T., aby mu vydal tablet, když poškozený odmítl tablet vydat, v úmyslu zmocnit se tabletu pohrozil obžalovaný M. M. poškozenému, že ho vysvlékne do naha a zbije ho, poté vstal, stoupnul si nad poškozeného a chytil ho za bundu, a současně s tím obžalovaný J. M. držel v ruce nůž a rukou po něm přejížděl, když to viděla a slyšela přítelkyně poškozeného N. B., rozbrečela se, poškozený z obavy o svůj život a zdraví a také z obavy o život a zdraví přítelkyně odeslal N. B. pro tablet, poté poškozený s obžalovanými M. a J. M. vyšel ven na chodník před dům M., kam N. B. po chvíli přinesla tablet a předala jej poškozenému, který tablet zn. Consul v hodnotě 1.955,- Kč, nezjištěného výrobního čísla, z obavy o svůj život a zdraví a z obavy o život a zdraví přítelkyně vydal obžalovanému M. M., čímž oba obžalovaní způsobili poškozenému J. T. odcizením tabletu škodu ve výši 1.955,- Kč, aniž by došlo k jeho zranění, přičemž následně oba obžalovaní tablet společně prodali.

Za to byli oba odsouzeni podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a to obviněný M. M. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, obviněný J. M. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Oba byli k výkonu těchto trestů zařazeni podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Dále bylo též rozhodnuto o nároku poškozeného J. T. na náhradu škody.

Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. 7 To 122/2014 tak, že obě tato odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Citované usnesení Městského soudu v Praze oba obvinění napadli dovoláním. Obviněný M. M. svoje dovolání opřel o dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný J. M. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jelikož odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný M. M. uplatněný dovolací důvod spatřuje v nesprávné právní kvalifikaci svého jednání, když toto mělo být soudy posouzeno jako trestný čin vydírání podle § 175 tr. zákoníku, a nikoli loupeže podle § 173 tr. zákoníku. V této souvislosti totiž byla nesprávně posouzena skutečnost, že svolil k tomu, aby N. B. odešla (sama) k sobě domů pro tablet a tento pak již byl předáván na veřejně přístupném místě před domem a to nejméně po 10 minutách. Schází zde tudíž úmysl k použití bezprostředního násilí za účelem zmocnění se cizí věci. Tím zde není splněn základní znak skutkové podstaty trestného činu loupeže. Byť v podaném dovolání chybí konečný návrh dovolatele, jak by měl Nejvyšší soud rozhodnout, lze dovodit, že obviněný se domáhá překvalifikování svého jednání a jeho posouzení pouze jako trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.

Obviněný J. M. za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označil skutečnost, že skutek, jímž byl uznán vinným a je popsán v rozsudku soudu prvního stupně, nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Aby se mohlo jednat o loupež, musel by spáchat trestný čin společným úmyslným jednáním, tedy užít společně proti poškozenému násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. V další části dovolání pak opakuje svoji verzi, tedy že poškozeného fyzicky nenapadl, vše probíhalo klidně a tudíž k jednání, jak je popsáno v rozsudku, nedošlo. Kapesní nůž neměl u sebe v úmyslu, aby se zmocnili tabletu. Rozhodně se pak nejednalo o nůž cca 20 cm dlouhý. Nůž založený ve spise v nikom nemohl vzbudit obavu, že proti němu bude použit. Dále dovolatel popisuje, jak podle jeho názoru k celé události došlo. Uzavírá, že vůči J. T. nedošlo k užití násilí ani pohrůžky násilím a on sám tablet vydal dobrovolně, jako zástavu za půjčených 500,- Kč. Obviněný se tak nemohl trestného činu loupeže dopustit sám ani se spoluobviněným M. M. Městský soud v Praze neodstranil vytýkanou vadu rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli tak mohl a měl učinit, a místo toho jeho důvodné odvolání zamítl. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu včetně obsahově navazujících rozhodnutí a poté aby buď věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby podle § 226 tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství písemně sdělil, že se vzhledem k povaze uplatněných námitek nebude k jednotlivým dovoláním obviněných věcně vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas k vydání rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 256r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. 7 To 122/2014 jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání (u obviněného M. M. s výše zmíněnou výhradou) podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., byla podána oběma obviněnými prostřednictvím jejich obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř. a ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud je též povinen posoudit, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Zabýval se proto nejprve dovolateli uplatněnými dovolacími důvody z hlediska jejich souladu s kritérii, jak jsou v jednotlivých zákonných ustanoveních trestního řádu vymezena.

Jelikož oba obvinění uplatnili ve svých dovoláních důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zabýval se Nejvyšší soud nejprve tímto dovolacím důvodem. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Nejvyšším soudem již bylo mnohokrát v minulosti vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ).

V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti této právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).

Obviněný M. M. v dovolání namítl, že jeho jednání mělo být soudy kvalifikováno jako trestný či vydírání, a nikoli loupeže, a tento svůj názor opírá o úvahu, že při předávání tabletu před domem zde již nebyl přítomen úmysl k použití bezprostředního násilí za účelem zmocnění se cizí věci. Takovouto námitku lze označit jako odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

V projednávaném případě soudy konstatovaly, že obvinění, tedy i obviněný M. M., společným jednáním proti jinému (poškozenému J. T.) užili pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci (tabletu patřícího poškozenému).

Podle komentáře trestního zákoníku pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Zpravidla bývá vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání, např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí, apod. Zmocněním se cizí věci se pak rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Není přitom rozhodné, zda si pachatel chtěl věc přivlastnit, nebo ji jen přechodně užívat, popř. s ní jinak naložit, např. ji odevzdat jiné osobě (srov. rozhodnutí č. 1/1980, č. 51/1976 – III, č. 41/1967 Sb. rozh. tr.). Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil věci cizí. Trestný čin loupeže je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn. Tedy, i když pachatel po použití násilí (pohrůžky bezprostředního násilí) dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže nezaniká, protože čin byl již dokonán (srov. rozhodnutí č. 37/1970 Sb. rozh. tr.).

Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že výše zmíněná námitka dovolatele, týkající se nesprávné právní kvalifikace jeho činu, je zcela neopodstatněná. Ze skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně je zjevné, že obviněný M. M. požadoval po poškozeném vydání tabletu, přičemž jej chytil za bundu a současně mu vyhrožoval mj. zbitím, pokud tablet nevydá. Toto jeho jednání bylo umocněno též jednáním spoluobviněného J. M., o němž bude pojednáno níže. Není vůbec rozhodné, že poškozený J. T. v té chvíli u sebe předmětný tablet neměl. Zásadní je, že se k jeho vydání oběma obviněným rozhodl právě pod pohrůžkou bezprostředního násilí, tedy z obavy, aby obvinění jemu, případně přítomné N. B., neublížili. Proto není podstatné, že pod vlivem nastalé situace poškozený přítomnou N. B. vyzval, aby mu tablet přinesla z bytu, kde se v té chvíli nacházel a obviněným jej předal až poté na chodníku před domem. V ten okamžik byl totiž trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ze strany obviněného M. M. již dokonán. Požadavek, aby jeho čin byl soudy posouzen pouze jako trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, tak je zcela bezpředmětný.

Pokud jde o dovolání obviněného J. M., v němž namítá, že soudy zjištěným jednáním nenaplnil zákonem požadované znaky trestného činu loupeže, a odkazuje přitom na popis skutku v rozsudku nalézacího soudu, tak v této části je dovolání souladné s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je však třeba zároveň konstatovat, že ani u tohoto dovolatele nejsou vznesené námitky opodstatněné.

Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

Zde je třeba zmínit, že pro závěr o spolupachatelství na loupeži není rozhodující, zda každý ze zúčastněných užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. O společné jednání jde i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství přitom není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelem loupeže je i osoba, která svou přítomností při činu po předchozí dohodě zesiluje účinnost prováděného násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí.

Čili pokud podle popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně obviněný J. M. poškozenému přímo nevyhrožoval použitím násilí v případě, že jemu a jeho bratrovi nevydá požadovaný tablet, tak to zároveň neznamená, že není za spáchaný trestný čin loupeže trestně odpovědný. Z tohoto popisu skutku je totiž zároveň zřejmé, že tento obviněný byl po celou dobu přítomen násilným vyhrůžkám a požadavku na vydání tabletu, které na adresu poškozeného J. T. vznášel jeho bratr spoluobviněný M. M., a vůči těmto násilným vyhrůžkám a požadavku na vydání tabletu se nikterak negativně nevymezoval verbálně ani svým chováním. Naopak, celkově dával najevo, že s požadavkem na vydání tabletu a vyhrůžkami násilím ze strany bratra M. nejen souhlasí, ale bratrovo jednání sám umocnil tím, že vytáhl nůž a rukou po něm přejížděl, aby proneseným vyhrůžkám o použití násilí dodal intenzitu a vážnost. Nelze proto pochybovat o důvodnosti a reálnosti obav, které tímto byly u poškozeného vyvolány, pokud by obviněným nevyhověl a neučinil opatření k vydání jimi požadovaného tabletu.

Ohledně ostatních námitek dovolatele týkajících se té části skutku, ke které došlo až po ukončení jednání obviněných ve sklepě a pokračovalo vydáním tabletu ze strany poškozeného jejich osobám před domem na ulici, tak lze plně odkázat na tu část odůvodnění tohoto rozhodnutí dovolacího soudu, která byla uvedena výše v souvislosti s dovoláním obviněného M. M.

Pokud jde o zbývající námitky obviněného J. M. obsažené v podaném dovolání, tak ty rozhodně nelze označit za souladné s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož dovolatel jejich prostřednictvím zpochybňuje soudy provedené hodnocení důkazů a jimi učiněná skutková zjištění, a nabízí vlastní verzi celého případu, což ale v dovolacím řízení není přípustné.

Celkový závěr Nejvyššího soudu je tak plně souladný s výsledným rozhodnutím soudů nižších stupňů, že v daném případě je obviněný J. M. svou částí jednání spoluodpovědný za spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

V důsledku tohoto závěru, kdy nebyla v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí odvolacího soudu, shledána přítomnost dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak nemohla být konstatována ani opodstatněnost dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který v dovolání uplatnil obviněný J. M. Zamítnutí jeho odvolání soudem druhého stupně se totiž ukázalo jako zcela důvodné (§ 256 tr. ř.).

Ze všech výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud s právním posouzením zjištěného skutku ztotožnil a dospěl k závěru, že výhrady obou obviněných nemají opodstatnění, neboť usnesení odvolacího soudu, ani jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího, vytýkanými vadami netrpí. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněných M. M. a J. M. jako zjevně neopodstatněná podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., což učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. října 2014

Předseda senátu

JUDr. František Hrabec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru