Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1225/2017Usnesení NS ze dne 10.10.2017- podvod podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, - spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku

HeslaPodvod
Spolupachatelství
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1225.2017.1
Důvod dovolání
§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Dotčené předpisy
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1225/2017-49

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 10. 2017 dovolání obviněných 1) D. K., a 2) M. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 To 92/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, pod sp. zn. 69 T 5/2016, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 69 T 5/2016, byli obvinění D. K. a M. P. (vedle spoluobviněných J. D. a A. S.) uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustili tím, že

po předchozí společné dohodě obviněných J. D., D. K. a M. P. na vylákání částky nejméně 4.713.000 Kč od poškozeného R. K., k čemuž byli motivováni přesně nezjištěnými okolnostmi, obviněný J. D. s přispěním A. S. dne 4. 5. 2012 v H., okr. K., v notářské kanceláři P. S. na adrese nám. Dr. E. B., vylákal od R. K., tuto částku pod legendou, že zajistí R. K. a jeho stavební společnosti TELKAS s. r. o., IČ: 26968550, účast na výstavbě hotelového komplexu „N.“ ve S. u B. plánované na rok 2012, ačkoliv všichni obvinění věděli, že takovýto projekt nikdy neexistoval. Obviněný J. D. tuto smyšlenku poškozenému předtím předestřel, obvinění D. K. a M. P. k ní zhotovili přesvědčivé fiktivní podklady, když vyhledali konkrétní pozemek, na němž měl tento hotelový komplex vyrůst, stavební firmy, které ho měly postavit, vyhotovili jeho vizualizaci a předběžný rozpočet a zajistili také osobní údaje J. P. jako hlavního investora a všichni následně poškozeného R. K. přesvědčovali o výhodnosti takovéto investice. U notáře poté obviněný J. D. avaloval zajišťovací směnku, obviněný A. S. se na jeho žádost v notářské kanceláři vydával za hlavního investora J. P., jehož jménem podepsal smlouvu o půjčce a zajišťovací směnku a poškozený R. K. poté předal J. D. částku nejméně 4.713.000 Kč. Následujícího dne pak A. S. nechal na pobočce České pošty, s. p., v R. po předložení padělaného občanského průkazu na jméno J. P., který opatřil J. D., falešný podpis J. P. na smlouvě o půjčce ověřit, aby obviněný J. D. mohl smlouvu s takto ověřeným podpisem R. K. předat. Poté se obviněný J. D. začal poškozenému vyhýbat, vymlouval se pod nepravdivými záminkami z jednání a mj. se v telefonické komunikaci s ním sám vydával za J. P., to vše se záměrem získat čas a maximálně tak oddálit prozrazení fiktivnosti celého projektu „N.“, na čemž se podíleli i obvinění D. K. a M. P., když poškozenému sdělovali neexistující příčiny komplikující realizaci projektu a poškozenému také tvrdili, že obviněný J. D. byl vzat do vazby. Podvodný úmysl obviněných pak byl odhalen poškozeným R. K. poté, kdy vyzval skutečného J. P. k vrácení předané částky s upozorněním, že pokud tak neučiní, předá záležitost k soudnímu vymáhání a současně oznámí jako podvod orgánům činným v trestním řízení, po čemž tento sám zareagoval podáním trestního oznámení na neznámého pachatele.

Za to byli obvinění D. K. a M. P. odsouzeni podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku každý k trestu odnětí svobody v trvání tří let a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl každému z nich výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 69 T 5/2016, podali odvolání státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně, a to v neprospěch obviněných, a obvinění D. K. a M. P. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 To 92/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil, a to ohledně obviněného J. D. v celém rozsahu, u obviněných D. K. a M. P. ve výrocích o trestech. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu pak obviněné D. K. a M. P. odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněným trestům odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců u každého z nich, přičemž podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je pro výkon uložených trestů zařadil do věznice s ostrahou. Dovolání obviněných D. K. a M. P. byla podle § 256 tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 To 92/2016, podali obvinění D. K. a M. P. prostřednictvím svého obhájce obsáhlé dovolání, v němž uplatnili dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. řádu. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu namítli, že ve věci bylo porušeno jejich právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť s ohledem na výši způsobené škody byli ohroženi trestem odnětí svobody v sazbě dva až osm let a k projednání věci byl proto věcně příslušný okresní soud. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak obvinění uvedli, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci a z tohoto nedostatečně zjištěného skutkového stavu vyvodil nesprávné právní závěry. Podle jejich názoru při stanovení výše škody postupoval nalézací soud podle zásady in dubio pro reo, v ostatním ale rozsudky soudů obou stupňů trpí nezhojitelnými vadami. Podotkli, že v popisu skutku není specifikována dohoda s uvedením role každého z dovolatelů, není uvedeno, k čemu směřoval úmysl každého z nich. Při stanovení výše škody soud paradoxně vycházel pouze z výpovědi jednoho ze spoluobviněných, přičemž absence spolehlivého určení výše částky předané spoluobviněným činí podle jejich mínění rozhodnutí soudů nepřezkoumatelnými. Mezi jednáním kteréhokoli z dovolatelů a vzniklou škodou není podle nich příčinná souvislost. Vzhledem k existenci směnky podepsané obviněným D. dovozují, že možná škoda nemohla nespočívat v nevrácení částky. Poněkud nesrozumitelnými formulacemi (hovoří např. o půjčce peněz, které nikdy nebyly předány poškozenému K.) dovolatelé naznačují, že cílem jednání iniciovaného obviněným D. bylo zatáhnout do problému je oba. Zpochybňují, že jsou autory emailové korespondence, která je podle soudů obou stupňů důkazem o jejich vině. Rozebírají a ze svého hlediska hodnotí výpověď poškozeného K. a dovozují, že pokud není jednoznačně prokázáno, že předložili dokumentaci před rozhodnutím svědka K. o přijetí nabídky od obviněného D., nemohlo být takové jednání v příčinné souvislosti s poskytnutím půjčky K. D. V obecné rovině pak upozorňují a rozebírají základní zásady pro dokazování v trestním řízení a uvádějí, že při jejich nerespektování nelze mít za to, že trestní řízení proti nim bylo vedeno spravedlivě. Dovolacímu soudu poskytli také rozbor znaků trestného činu podvodu, přičemž připouštějí, že o podvod jde i v případě, pokud by podvedený učinil z jiného důvodu stejnou dispozici, aniž by se mýlil. Mají za to, že nevrácení peněz dlužníkem ve sjednané lhůtě, ačkoli tak dlužník mohl učinit, ještě nenaplňuje znaky trestného činu podvodu. Dovozují, že rozhodnutími soudů obou stupňů jim nebyl prokázán žádný ze znaků zločinu podvodu. Na podporu tohoto tvrzení citují několik judikatorních rozhodnutí - R 47/2002, R 5/2002, TR NS 35/2007, TR NS 30/2006, R 15/1969. V další části dovolání citují ustanovení § 23 trestního zákoníku a podávají obecný výklad zákonných znaků spolupachatelství. Jsou toho názoru, že z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu není patrno, který z nich měl naplnit které konkrétní znaky skutkové podstaty trestného činu. Tato nepřezkoumatelnost podle jejich přesvědčení vyplývá již z toho, že v odůvodnění je uvedeno, že oba jednali společně, což u některých konkrétních činností (odesílání emailových zpráv) není technicky možné. V této souvislosti znovu provedli subjektivní náhled na způsob hodnocení výpovědi svědka K. Rovněž vytýkají, že soudy obou stupňů se nezabývaly pozadím vztahů mezi obviněným D. a poškozeným K. V této souvislosti pak obsáhle rozebírají s podstatou věci nesouvisející problematiku finančních vztahů mezi firmou Ekom-stavinvest, s. r. o., poškozeného D. a TELKAS, s. r. o., poškozeného K. a údajné fiktivní penalizace firmy Ekom-stavinvest firmou TELKAS. Uzavírají, že nalézací soud se nevypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí a že skutková zjištění nebyla učiněna správně.

Z uvedených důvodů obvinění závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhli, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Vrchnímu sodu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého zákonného práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Pokud obvinění v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu namítají, že ve věci byla dána věcná příslušnost okresního, nikoli krajského soudu, tj. že ve věci nesprávně rozhodoval soud vyššího stupně, pak v takovémto případě zákon uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu výslovně vylučuje. K námitkám uplatněným s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak podotkl, že na různých místech dovolání obsažené obecné výhrady proti kvalitě skutkových zjištění ve věci učiněných formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Totéž platí o spekulacích dovolatelů o tom, že byli poškozeným D. cíleně zataženi do „problému“ (tj. protiprávního jednání). Výlučně správnosti skutkových zjištění se podle jeho mínění týkají i námitky, podle kterých nebyla spolehlivě určena výše škody. Rovněž skutkový charakter mají rovněž námitky, jimiž dovolatelé zpochybňují svoje „autorství“ emailové korespondence, námitky, v rámci kterých obvinění ze svého pohledu hodnotí výpověď poškozeného K., jakož i námitky týkající se nedostatečného objasnění vztahů mezi obviněným D. a poškozeným K., resp. jejich firmami. Za námitky formálně relevantní, avšak vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním neopodstatněné, označil pak státní zástupce výtky vztahující se k nedostatečné specifikaci dohody pachatelů v tzv. skutkové větě i námitky zpochybňující absenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a vznikem škody. Za zcela bezpředmětnou považuje také argumentaci podatelů, pokud zpochybňují škodu s ohledem na existenci směnky avalované D. Podle státního zástupce vyplývá úmysl obviněných peníze ve sjednané lhůtě, ale ani později nevrátit, bez dalšího ze skutečnosti, že spoluobviněný S. vystupoval pod totožností J. P. a J. P. rovněž figuruje jako dlužník ve smlouvě o půjčce. J. P. při tom je osoba sice reálně existující, ale na věci naprosto nezúčastněná. Nedůvodná je podle něj též obecně formulovaná námitka obviněných, podle které jim nebyl prokázán žádný ze zákonných znaků zločinu podvodu, stejně tak jako námitky týkající se neexistence zákonných znaků spolupachatelství.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil rovněž souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnými jako osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obvinění v dovolání deklarovali důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. řádu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

Citovaný dovolací důvod je projevem ústavně zakotveného principu práva na zákonného soudce, neboť ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a jen zákon stanoví příslušnost soudu i soudce. Uvedené zákonné ustanovení obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (výjimku tvoří již zmíněné případy, kdy místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně).

Obvinění v rámci tohoto dovolacího důvodu mají za to, že ve věci byla dána věcná příslušnost okresního, nikoli krajského soudu, neboť s ohledem na výši způsobené škody byli ohroženi trestem odnětí svobody v sazbě dva až osm let. Jak však plyne přímo z citovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, v případě, kdy místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně, zákon uplatnění tohoto dovolacího důvodu výslovně vylučuje. Navíc je třeba zdůraznit, že ve věci správně rozhodoval krajský soud jako soud prvního stupně, neboť předmětná obžaloba byla podána pro pomoc ke zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, tj. pro účastenství na trestném činu, kde je stanoveno rozpětí trestní sazby trestu odnětí svobody od pěti do deseti let, k jehož projednání v prvním stupni je s ohledem na § 17 odst. 1 tr. řádu věcně příslušný krajský soud. Dovolatelé tak zcela mylně pokládají konečný výsledek řízení v podobě užití mírnější právní kvalifikace činu za určující pro stanovení věcné příslušnosti soudu.

Jako další v dovolání deklarovaný dovolací důvod bylo užito ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Předně Nejvyšší soud podotýká, že námitky obviněných, kterými rozhodujícím soudům vytýkají nedostatečná skutková zjištění, nesprávné hodnocení v řízení provedených důkazů a nesprávné právní závěry, jsou námitkami skutkového charakteru (námitkami procesními), které se týkají úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Těmito námitkami se obvinění domáhají pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který jsou stíháni. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzením.

V posuzované věci se soudy obou stupňů ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí a učinily správný závěr o tom, že obhajoba obviněných je ryze účelová, učiněná pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti, nadto nemající oporu v provedených důkazech, jimiž naopak byla plně vyvrácena.

Pro úplnost je třeba dodat, že rozhodující soudy prvního a druhého stupně důvodně a prokazatelně opřely své skutkové závěry o doznání obviněného J. D., který v průběhu řízení podrobně popsal, jakým způsobem spolu s ostatními spoluobviněnými vylákali na poškozeném R. K. danou finanční částku pod smyšlenou záminkou zajištění jeho účasti na výstavbě hotelového komplexu „N.“ ve S. u B. Doznání obviněného J. D. přitom naprosto koresponduje s doznáním A. S., výpovědí poškozeného R. K., výpovědí svědka A. S., e-mailovou korespondencí, odposlechy telefonních hovorů a dalšími důkazy.

Z učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že poškozený R. K. jednal o projektu s obviněnými J. D., D. K. a M. P., kdy v podstatě všichni tři ho seznámili s projektem „N.“ a ukázali mu přitom i nějakou částečnou projektovou dokumentaci. Od obviněných D. K. a M. P. dostával informace a byl ubezpečován o tom, že na projektu běží přípravné práce a že se má začít stavět, ačkoli obvinění věděli, že takový projekt nikdy neexistoval a existovat nebude. V době, kdy se měla vlastní akce rozběhnout a začít řešit konkrétní věci v průběhu léta 2012, obvinění D. K. a M. P. informovali poškozeného o tom, že obviněného J. D. a následně i P. sebrala policie. Bylo prokázáno, že obvinění D. K. a M. P. se aktivně účastnili prezentace projektu a realizačního záměru předmětné zakázky poškozenému R. K., kdy mu v kanceláři, kterou tehdy měli k dispozici ve firmě TELKAS, s. r. o., v N., prezentovali dokumentaci k tomuto projektu v tištěné formě – jednalo se o výkresy, vizualizace, seznam firem, které budou projekt realizovat a všechno kolem tohoto projektu. Stejně tak je průkazné, že společností LIBRET CZ byla e-mailovou komunikací zaslána na adresu uživatele J. D. jména stavebních firem na předmětnou akci, dále letecká mapa místa ve S. u B. a smlouva o půjčce doplnění o osobní údaje P. P. byl vydáván za hlavního investora a poškozený byl ze strany obviněných přesvědčován o výhodnosti takové investice. Spoluobviněný J. D. u notáře avaloval zajišťovací směnku, přičemž obviněný A. S. se v notářské kanceláři vydával za hlavního investora J. P., jehož jménem podepsal smlouvu o půjčce a zajišťovací směnku a poškozený poté předal J. D. částku nejméně 4.713.000 Kč. O mechanismu podvodného jednání obou obviněných tak nebyly s ohledem na opatřené důkazy žádné pochybnosti.

Námitkami skutkovými jsou výtky obviněných, podle nichž nebyla spolehlivě a jednoznačně zjištěna výše škody. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na jehož rozhodnutí je možno v tomto směru beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru o výši způsobené škody v částce 4.800.000 Kč, přičemž je nutno zdůraznit, že rozdíl mezi částkou 4.713.000 Kč uvedenou ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a částkou 4.800.000 Kč, ke které dospěl odvolací soud, je rozdíl z hlediska právní kvalifikace skutku zcela irelevantní.

Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je formálně možno podřadit pouze námitky, kterými obvinění vytýkají nenaplnění zákonných znaků skutkové podstaty souzeného trestného činu či znaků spolupachatelství, absenci příčinné souvislosti mezi jejich jednáním a vznikem škody, a rovněž výtku, že dohoda pachatelů v tzv. skutkové větě byla nedostatečně specifikována. Nejvyšší soud však shledal, že námitky jsou neopodstatněné.

Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spáchání konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Může se stát lstí, ale také může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2053 s.).

Jak již vyplývá z výše uvedené argumentace, podstatou jednání obviněných bylo to, že vytvořili přesvědčivé fiktivní podklady ke smyšlenému projektu výstavby hotelového komplexu „N.“ ve S. u B. a tyto osobně prezentovali poškozenému K. Jmenovaný poškozený pak v mylné představě o své účasti (popř. společnosti TELKAS, s. r. o.) na výstavbě daného hotelového komplexu provedl majetkovou dispozici, v jejímž důsledku se jeho majetek zmenšil nejméně o 4.713.000 Kč. Bylo prokázáno, že obvinění předkládali poškozenému informace o daném projektu již od ledna až února 2012 a že tato dokumentace podpořila jeho rozhodnutí učinit majetkovou dispozici, ke které došlo dne 4. 5. 2012. Nelze tak přisvědčit tvrzení obviněných, že poškozený mohl učinit rozhodnutí o účasti na příslušném projektu ještě před tím, než mu byly z jejich strany předloženy fiktivní materiály.

Dle názoru Nejvyššího soudu je nepochybné, že jednání obviněných bylo v příčinné souvislosti s tím, že poškozený v omylu, na jehož vyvolání se obvinění podíleli, provedl zmíněnou majetkovou dispozici. Skutečnost, že obvinění jednali od počátku v úmyslu peníze ve sjednané lhůtě ani později nevrátit, přitom vyplývá již ze skutečnosti, že spoluobviněný A. S. se v notářské kanceláři podvodně vydával za hlavního investora J. P., jehož jménem podepsal smlouvu o půjčce a zajišťovací směnku.

Pokud obvinění v dovolání zpochybňují vznik škody s poukazem na existenci směnky avalované D., nelze jim přisvědčit, neboť směnka opatřená padělaným podpisem J. P. byla produktem zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 3 tr. zákoníku, kterým byl obviněný J. D. uznán vinným. Navíc ani v případě, kdyby pachatel, který podvodně vylákal půjčku, vystavil formálně bezvadnou zajišťovací směnku, ale nedisponoval by finančními prostředky k zaplacení směnečné sumy, by nebyla vyloučena jeho trestní odpovědnost za spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení § 209 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud tak shledal právní závěry soudů obou stupňů konstatující, že obvinění svým protiprávním zaviněným jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud neshledal důvodnými ani námitky zpochybňující, že oba obvinění jednali jako spolupachatelé na zločinu podle § 23 tr. zákoníku.

Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství je případem trestní součinnosti (tzv. účastenství v širším smyslu) a je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícímu. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. K naplnění pojmu spolupachatelství není tedy třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní.

Dokazováním bylo mimo pochybnost zjištěno, že oba obvinění se podíleli na přípravě podkladových materiálů a aktivně se účastnili prezentace papírového projektu a realizačního záměru předmětné zakázky poškozenému R. K., tedy že se oba podíleli na jednání, v důsledku kterého došlo k naplnění zákonného znaku trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, a to „uvedení v omyl“. Toto jednání vykazuje všechny zákonné znaky spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jak správně uzavřely nalézací i odvolací soud ve svých rozhodnutích.

Opodstatněnost postrádá námitka nedostatečné specifikace dohody pachatelů v tzv. skutkové větě. Jak bylo již zmíněno shora, existence výslovné předcházející dohody mezi pachateli není podmínkou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, navíc ze skutkových zjištění i z tzv. skutkové věty výroku rozsudku jasně vyplývá, že dohoda obviněných směřovala k vylákání částky nejméně 4.713.000 Kč od poškozeného R. K., tedy že úmysl obviněných směřoval ke způsobení škody poškozenému K. podvodným vylákáním zmíněné částky, což plně postačuje k naplnění znaků trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přičemž role jednotlivých obviněných při páchání dané trestné činnosti jasně vyplývají z následného popisu jejich jednání. Nutno dodat, že v posuzovaném případě je možno jen stěží uvěřit tomu, že předchozí dohoda mezi obviněnými neexistovala a konkrétní jednání bylo dílem okamžité inspirace či náhodných souher okolností.

Na základě shora specifikovaných skutečností je nutno zopakovat závěr, že obvinění D. K. a M. P. svým jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jejich vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněných D. K. a M. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Předseda senátusoudu prvního stupně se negativně vyjádřil k návrhu obou obviněných, aby jim byl povolen odklad nástupu výkonu trestu či přerušen výkon trestu. Senát Nejvyššího soudu rovněž neshledal pro navrhovaný postup důvody, proto mu nevyhověl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 10. 10. 2017

JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru