Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1219/2017Usnesení NS ze dne 12.10.2017Podvod

HeslaPodvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1219.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1,3 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1219/2017-21

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2017 o dovolání obviněné E. E., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 10 To 90/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 56/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 17 T 56/2016, byla obviněná E. E. uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „v období od 03.06.2014 do 11.12.2014, v úmyslu obohatit se, postupně vylákala od poškozené společnosti O. K. V. Leasing, s. r. o., IČ: 63487063, se sídlem Strojírenská 396/4, Žďár nad Sázavou, zaslání finančních prostředků na bankovní účty, k většině z nichž měla dispoziční právo ona sama nebo její příbuzní, a tyto použila pro svou potřebu, a sice tak, že

1. v přesně nezjištěné době, na přesně nezjištěném místě vytvořila fiktivní smlouvu o úvěru č. 935083 datovanou dne 03.06.2014 na částku ve výši 20.000,- Kč, jakoby uzavřenou mezi společností O. K. V. Leasing, s. r. o., zastoupenou zprostředkovatelkou I. D. a zákazníkem H. H., kdy na základě této smlouvy vyplatila poškozená společnost částku 18.000,- Kč na bankovní účet a částku 2.000,- Kč jako provizi za zprostředkování úvěru na bankovní účet, přičemž obžalovaná následně uhradila na splátkách pouze částku 6.995,- Kč, čímž poškozené společnosti O. K. V. Leasing způsobila škodu ve výši 13.005,- Kč,

2. v přesně nezjištěné době, na přesně nezjištěném místě vytvořila fiktivní smlouvu o úvěru č. 935084 datovanou dne 14.06.2014 na částku ve výši 20.000,- Kč, jakoby uzavřenou mezi společností O. K. V. Leasing, s. r. o., zastoupenou zprostředkovatelkou I. D. a zákazníkem P. K., kdy na základě této smlouvy vyplatila poškozená společnost částku 18.000,- Kč na bankovní účet a částku 2.000,- Kč jako provizi za zprostředkování úvěru na bankovní účet, přičemž obžalovaná následně uhradila na splátkách pouze částku 6.895,- Kč, čímž poškozené společnosti O. K. V. Leasing způsobila škodu ve výši 13.105,- Kč,

3. v přesně nezjištěné době, na přesně nezjištěném místě vytvořila fiktivní smlouvu o úvěru č. 935086 datovanou dne 21.06.2014 na částku ve výši 20.000,- Kč, jakoby uzavřenou mezi společností O. K. V. Leasing, s. r. o., zastoupenou zprostředkovatelkou I. D. a zákazníkem V. S., kdy na základě této smlouvy vyplatila poškozená společnost částku 18.000,- Kč na bankovní účet a částku 2.000,- Kč jako provizi za zprostředkování úvěru na bankovní účet, přičemž obžalovaná následně uhradila na splátkách pouze částku 6.895,- Kč, čímž poškozené společnosti O. K. V. Leasing způsobila škodu ve výši 13.105,- Kč,

4. v přesně nezjištěné době, na přesně nezjištěném místě vytvořila fiktivní smlouvu o úvěru č. 935087 datovanou dne 02.07.2014 na částku ve výši 20.000,- Kč, jakoby uzavřenou mezi společností OKV leasing, s. r. o., zastoupenou zprostředkovatelkou I. D. a zákazníkem J. B., kdy na základě této smlouvy vyplatila poškozená společnost částku 18.000,- Kč na bankovní účet a částku 2.000,- Kč jako provizi za zprostředkování úvěru na bankovní účet, přičemž obžalovaná následně uhradila na splátkách pouze částku 3.940,- Kč, čímž poškozené společnosti O. K. V. Leasing způsobila škodu ve výši 16.060,- Kč,

5. v přesně nezjištěné době, na přesně nezjištěném místě vytvořila fiktivní smlouvu o úvěru č. 935088 datovanou dne 22.07.2014 na částku ve výši 20.000,- Kč, jakoby uzavřenou mezi společností O. K. V. Leasing, s. r. o., zastoupenou zprostředkovatelkou I. D. a zákazníkem V. S., kdy na základě této smlouvy vyplatila poškozená společnost částku 18.000,- Kč na bankovní účet a částku 2.000,- Kč jako provizi za zprostředkování úvěru na bankovní účet, přičemž obžalovaná následně uhradila na splátkách pouze částku 5.910,- Kč, čímž poškozené společnosti O. K. V. Leasing způsobila škodu ve výši 14.090,- Kč,

6. v přesně nezjištěné době, na přesně nezjištěném místě vytvořila fiktivní smlouvu o úvěru č. 935091 datovanou dne 22.08.2014 na částku ve výši 20.000,- Kč, jakoby uzavřenou mezi společností O. K. V. Leasing, s. r. o., zastoupenou zprostředkovatelkou I. D. a zákazníkem Z. V., kdy na základě této smlouvy vyplatila poškozená společnost částku 18.000,- Kč na bankovní účet a částku 2.000,- Kč jako provizi za zprostředkování úvěru na bankovní účet, přičemž obžalovaná následně uhradila na splátkách pouze částku 4.925,- Kč, čímž poškozené společnosti O. K. V. Leasing způsobila škodu ve výši 15.075,- Kč,

7. v přesně nezjištěné době, na přesně nezjištěném místě vytvořila fiktivní smlouvu o úvěru č. 935093 datovanou dne 19.09.2014 na částku ve výši 20.000,- Kč, jakoby uzavřenou mezi společností O. K. V. Leasing, s. r. o., zastoupenou zprostředkovatelkou I. D. a zákazníkem I. K., kdy na základě této smlouvy vyplatila poškozená společnost částku 18.000,- Kč na bankovní účet a částku 2.000,- Kč jako provizi za zprostředkování úvěru na bankovní účet, přičemž obžalovaná následně uhradila na splátkách pouze částku 3.940,- Kč, čímž poškozené společnosti O. K. V. Leasing způsobila škodu ve výši 16.060,- Kč,

8. v přesně nezjištěné době, na přesně nezjištěném místě vytvořila fiktivní smlouvu o úvěru č. 935094 datovanou dne 01.10.2014 na částku ve výši 20.000,- Kč, jakoby uzavřenou mezi společností O. K. V. Leasing, s. r. o., zastoupenou zprostředkovatelkou I. D. a zákazníkem I. B., kdy na základě této smlouvy vyplatila poškozená společnost částku 18.000,- Kč na bankovní účet a částku 2.000,- Kč jako provizi za zprostředkování úvěru na bankovní účet, přičemž obžalovaná následně uhradila na splátkách pouze částku 3.940,- Kč, čímž poškozené společnosti O. K. V. Leasing způsobila škodu ve výši 16.060,- Kč,

9. v přesně nezjištěné době, na přesně nezjištěném místě vytvořila fiktivní smlouvu o úvěru č. 935097 datovanou dne 30.10.2014 na částku ve výši 20.000,- Kč, jakoby uzavřenou mezi společností O. K. V. Leasing, s. r. o., zastoupenou zprostředkovatelkou I. D. a zákazníkem M. K., kdy na základě této smlouvy vyplatila poškozená společnost částku 18.000,- Kč na bankovní účet a částku 2.000,- Kč jako provizi za zprostředkování úvěru na bankovní účet, přičemž obžalovaná následně uhradila na splátkách pouze částku 3.940,- Kč, čímž poškozené společnosti O. K. V. Leasing způsobila škodu ve výši 16.060,- Kč,

10. v přesně nezjištěné době, na přesně nezjištěném místě vytvořila fiktivní smlouvu o úvěru č. 935104 datovanou dne 11.12.2014 na částku ve výši 20.000,- Kč, jakoby uzavřenou mezi společností O. K. V. Leasing, s. r. o., zastoupenou zprostředkovatelkou I. D. a zákazníkem M. K., kdy na základě této smlouvy vyplatila poškozená společnost částku 18.000,- Kč na bankovní účet a částku 2.000,- Kč jako provizi za zprostředkování úvěru na bankovní účet, přičemž obžalovaná následně uhradila na splátkách pouze částku 1.970,- Kč, čímž poškozené společnosti O. K. V. Leasing způsobila škodu ve výši 18.030,- Kč,

čímž způsobila celkovou škodu ve výši 134.590,- Kč.“

Za uvedená jednání byla obviněná E. E. odsouzena podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené společnosti O. K. V. Leasing, s. r. o., IČ: 63487063, se sídlem Strojírenská 396, Žďár nad Sázavou částku ve výši 134.590 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost O. K. V. Leasing, s. r. o., IČ: 63487063, se sídlem Strojírenská 396, Žďár nad Sázavou odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 17 T 56/2016, podala obviněná E. E. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud Praze usnesením ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 10 To 90/2017, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 10 To 90/2017, podala následně obviněná E. E. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci svého dovolání obviněná uvedla, že soud prvního stupně pochybil, když uvěřil obsahu výpovědi svědkyně I. D., rovněž pochybil, pokud odmítl její návrh na doplnění dokazování ohledně její údajné snahy vstoupit do obchodního vztahu s firmou O. K. V. Leasing. Dále vyjádřila nesouhlas se závěrem soudů, že právě ona předmětné půjčky zprvu splácela, a namítla, že tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Rovněž uvedla, že grafologickým znaleckým posudkem bylo prokázáno, že faktury za provizi za uzavřené smlouvy vyplňovala I. D., která tak musela znát obsah jednotlivých smluv, a to, že tyto faktury smlouvám odpovídaly, potvrzuje i skutečnost, že poškozená společnost provizi vyplácela. Soud druhého stupně pak rozebral, proč se mu výpověď svědkyně I. D. jeví jako nevěrohodná, avšak odvolání obviněné přesto zamítl. Žalované skutky tedy vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového a právního stavu věci.

Závěrem svého dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a přikázal Okresnímu soudu Praha-západ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 29. 8. 2017 sdělila, že se k dovolání obviněné nebude vyjadřovat.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněná E. E. sice podala dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněné, v jejichž rámci namítala nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněné, výpovědi svědkyně I. D., znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace expertíza písma) a vytýkala nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (neprovedení důkazu bankovními výpisy, neprovedení dotazu na poškozenou společnost, kdo hradil předmětné splátky), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněná neuplatnila žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněná se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla stíhána. Polemika se skutkovými zjištěními soudů je tak v podstatě jen pokračováním obhajoby, jak ji obviněná uplatňovala v původním řízení v návaznosti na tvrzení, že se nedopustila žádného jednání kladeného jí za vinu. Obviněná přenesla uvedenou obhajobu do podaného dovolání, aniž by respektovala to, že je limitována zákonnými dovolacími důvody a že skutkovými námitkami stojícími mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu nemůže dosáhnout změny napadeného rozhodnutí. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněnou považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha-západ, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor, a to ani pokud jde o zjištění, že obviněná zfalšovala úvěrové smlouvy uzavřené se společností O. K. V. Leasing, s. r. o. Uvedené zjištění má odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, mezi nimiž měly stěžejní význam svědecké výpovědi jednotlivých údajných zákazníků, kteří uvedli, že si půjčku od uvedené společnosti nikdy nebrali, avšak setkali se s obviněnou, která jim zprostředkovávala půjčky u společnosti Profi Credit. Na tyto výpovědi navazovaly další důkazy, kterými byly především znalecký posudek z oboru kriminalistika, specializace expertíza písma, výpovědi svědkyň J. J. a D. H. a dále listinné důkazy (zprávy bank, zpráva notářky JUDr. Aleny Procházkové atd.), z nichž soud správně dovodil, že obviněná ve všech případech záměrně uvedla poškozenou společnost O. K.V. Leasing v omyl tím, že vytvořila úvěrové smlouvy obsahující nepravdivé údaje. K postupu soudů při zjišťování skutkového stavu lze uvést, že soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily, přičemž přijatelně zdůvodnily i to, proč neprovedly další důkazy podle návrhů obviněné jako nadbytečné. To, že obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje provedené dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněné E. E. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 10. 2017

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru