Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1211/2017Usnesení NS ze dne 10.10.2017Zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku

HeslaPodvod
Zločin
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1211.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1211/2017-30

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 10. 2017 dovolání obviněného J. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 9 To 508/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 4/2016, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 T 4/2016, byl obviněný J. K. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že

poté, co se v blíže nezjištěné době v květnu 2012 v hotelu T., B., Slovenská republika, seznámil s poškozeným J. U., v úmyslu se na úkor poškozeného obohatit, svým následným jednáním a chováním v poškozeném úmyslně vyvolal pocit, že je solidním, movitým a schopným podnikatelem a že jejich vzniklé přátelství je oboustranně bráno zodpovědně a vážně, což vedlo k tomu, že mu J. U. začal zcela důvěřovat, a obviněný K. poté:

1) v blíže nezjištěné době dne 1. 6. 2012, na blíže nezjištěném místě v P. a. S., v Rakousku, vylákal od poškozeného J. U., finanční částku ve výši 1.000.000 Kč pod záminkou, že se jedná o půjčku na společný obchod obviněného a jeho obchodního partnera Z. N., s tím, že uvedená půjčka bude splacena do 31. 8. 2012 a J. U. obdrží navíc měsíční provizi ve výši 5%, když o této půjčce sepsali smlouvu o půjčce, uzavřenou mezi J. U. a obviněným, opatřenou jejich vlastnoručními podpisy, ze dne 1. 6. 2012, na částku 1.010.000 Kč a byla vystavena i směnka na tuto částku, podepsaná obviněným, ve prospěch J. U., ze dne 1. 6. 2012, se splatností 31. 8. 2012, když na základě těchto písemností zaslal J. U. částku 1.000.000 Kč převodem ze svého bankovního účtu na obviněným uvedený bankovní účet, patřící Z. N., který k uvedenému svolil za úplatu a zaslané peníze vybral a předal obviněnému, přičemž obviněný následně v blíže nezjištěné době od 1. 6. 2012 do 18. 6. 2012 předal J. U. finanční částku ve výši 50.000 Kč jako provizi za uvedenou půjčku, čímž u J. U. vzbudil pocit důvěry a solidnosti, a v návaznosti na to ho zažádal o další půjčky, avšak zbylou finanční hotovost ve výši 950.000 Kč mu obviněný do dnešního dne nevrátil, a úmyslně mu při žádosti o půjčku zatajil podstatné skutečnosti, že jsou proti němu vedena i nařízena exekuční řízení, a zatajil mu úmyslně i svou nezpůsobilost vrátit půjčenou finanční hotovost,

2) v blíže nezjištěné době dne 18. 6. 2012 v prostoru A. Č., P., vylákal od poškozeného J. U. finanční částku ve výši 865.000 Kč pod záminkou, že se jedná o půjčku pro jeho obchodní záměry a podnikání s tím, že uvedená půjčka bude splacena do 3. 7. 2012, když o této půjčce spolu sepsali smlouvu o půjčce uzavřenou mezi J. U. a obviněným s jejich vlastnoručními podpisy, ze dne 18. 6. 2012 na částku 865.000 Kč a byla vystavena i směnka na tuto částku podepsaná obviněným ve prospěch J. U., ze dne 18. 6. 2012, na částku 865.000 Kč se splatností 3. 7. 2012, a na základě těchto písemností předal téhož dne J. U. obviněnému uvedenou částku v hotovosti, přičemž obviněný mu uvedenou finanční hotovost ve výši 865.000 Kč do dnešního dne nevrátil, a úmyslně mu při žádosti o půjčku zatajil podstatné skutečnosti, že jsou proti němu vedena i nařízena exekuční řízení, a zatajil mu úmyslně i svou nezpůsobilost vrátit půjčenou finanční hotovost,

3) v blíže nezjištěné době dne 7. 8. 2012 v prostoru restaurantu V., J. ul., v P., vylákal od poškozeného J. U. finanční částku ve výši nejméně 455.000 Kč pod záminkou, že se jedná o půjčku pro jeho obchodní záměry a podnikání s tím, že uvedená půjčka bude splacena do 30. 9. 2012, když celková půjčka měla činit 505.000 Kč, neboť v ní byly započítány úroky z předchozí půjčky v částce 50.000 Kč, jež obviněný dle svých slov na schůzku přinesl a jež si v rámci nové půjčky měl ponechat, na základě této půjčky téhož dne byla vystavena směnka na částku 505.000 Kč podepsaná obviněným ve prospěch J. U. se splatností 30. 9. 2012, a na základě této písemnosti předal téhož dne J. U. obviněnému částku nejméně 455.000 Kč v hotovosti, přičemž obviněný mu uvedenou finanční hotovost ve výši 455.000 Kč do dnešního dne nevrátil, a úmyslně mu při žádosti o půjčku zatajil podstatné skutečnosti, že jsou proti němu vedena i nařízena exekuční řízení, a zatajil mu úmyslně i svou nezpůsobilost vrátit půjčenou finanční hotovost,

4) v blíže nezjištěné době dne 22. 8. 2012 na blíže nezjištěném místě vylákal od poškozeného J. U. finanční částku ve výši 151.464 Kč pod záminkou, že se jedná o půjčku pro jeho obchodní záměry a podnikání nebo o půjčku pro jejich společnou známou E. K., na její podnikání, s tím, že uvedená půjčka bude splacena do 30. 9. 2012, když o této půjčce vystavil a opatřil vlastnoručním podpisem bianco směnku, a na základě této písemnosti zaslal J. U. částku ve výši 151.464 Kč převodem ze svého bankovního účtu na obviněným uvedený bankovní účet patřící E. K., která k uvedenému svolila z důvodu tehdejšího partnerského vztahu s obviněným, finanční částku z účtu dle pokynů obviněného vybrala a odevzdala mu ji, přičemž obviněný uvedenou finanční částku ve výši 151.464 Kč do dnešního dne poškozenému nevrátil, a úmyslně mu při žádosti o půjčku zatajil podstatné skutečnosti, že jsou proti němu vedena i nařízena exekuční řízení, a zatajil mu úmyslně i svou nezpůsobilost vrátit půjčenou finanční hotovost,

5) v blíže nezjištěné době dne 27. 8. 2012 na blíže nezjištěném místě vylákal od poškozeného J. U. finanční částku ve výši 1.999.075,60 Kč pod záminkou, že se jedná o půjčku pro jeho obchodní záměry a podnikání nebo o půjčku pro jejich společnou známou E. K., na její podnikání, s tím, že uvedená půjčka bude splacena do 30. 9. 2012, když již k předchozí obviněným takto podvodně vylákané půjčce byla vystavena a opatřena vlastnoručním podpisem obviněného bianco směnka, jíž měla být zajištěna i tato půjčka, a na základě této písemnosti zaslal J. U. dvěma převody finanční hotovost ve výši 1.016.000 Kč a 983.075,60 Kč převodem ze svého bankovního účtu na obviněným uvedený bankovní účet, patřící E. K., která k uvedenému svolila z důvodu tehdejšího partnerského vztahu s obviněným, finanční částku z účtu dle pokynů obviněného vybrala a odevzdala mu ji, přičemž obviněný uvedenou finanční částku ve výši 1.999.075,60 Kč do dnešního dne poškozenému nevrátil, a úmyslně mu při žádosti o půjčku zatajil podstatné skutečnosti, že jsou proti němu vedena i nařízena exekuční řízení, a zatajil mu úmyslně i svou nezpůsobilost vrátit půjčenou finanční hotovost,

a vylákáním hotovosti, podrobně popsaným pod body 1)-5), tak obviněný způsobil poškozenému J. U., celkovou škodu ve výši nejméně 4.420.539,60 Kč, když již v době vystavení směnek věděl, že je nemá z čeho zaplatit, protože uvedenými finančními prostředky nedisponoval a ani disponovat nemohl, což úmyslně zatajil, a tímto svým jednáním obviněný úmyslně uvedl poškozeného v omyl o skutečnostech důležitých pro uzavření výše uvedených smluv o půjčce, zejména pokud jde o posouzení, zda obviněný vůbec bude schopen požadované půjčky splácet, neboť v případě, že by byla poškozenému U. známa skutečná finanční situace obviněného, k uzavření smluv a vystavení uvedených směnek by nikdy nepřistoupil.

Za to a dále za sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 21 T 35/2014, byl obviněný podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 21 T 35/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému J. U. škodu ve výši 4.360.539,60 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený J. U. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 T 4/2016, podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 9 To 508/2016, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 9 To 508/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k závěru, který je pouhou jednou z možností, jak mohla inkriminovaná situace vypadat, a to zejména z důvodu, že se přiklonil k verzi svědkyně K. Podle jeho mínění soudy založily svou argumentaci na jediném usvědčujícím důkazu - výpovědi svědkyně K., kterou nelze považovat za věrohodnou či věrohodnější, než je jeho výpověď. Namítl, že pochybení obou soudů mohlo dosáhnout takové intenzity, že bylo způsobilé porušit jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na účinné opravné prostředky. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, týkající se zásady ultima ratio a uzavírá, že soudy obou stupňů konstatovaly, že poškozený si při sjednávání a poskytování půjček počínal bez běžné míry opatrnosti, nicméně tuto skutečnost ve svých rozhodnutích nijak nezohlednily. Podrobněji pak rozebírá jednotlivé výpovědi svědků a důkazní situaci a dovozuje, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu. Podle názoru obviněného předání peněz svědkyní K. jeho osobě nemá oporu v provedeném dokazování. K tomuto předání jsou k dispozici pouze dvě rozdílné výpovědi, na základě kterých není dle něj možné dojít k jednoznačnému závěru, že svědkyně K. mu skutečně peníze předala. Dále soudům vytýká, že navrhoval výslech dalšího svědka, avšak tento návrh soudy nižších stupňů bez náležité argumentace zamítly. Obviněný je přesvědčen, že v řízení nebyla prokázána subjektivní ani objektivní stránka trestného činu podvodu.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že obviněný v dovolání v podstatě opakuje svoji obhajobu, kterou uplatnil již v rámci řízení před soudem prvního stupně i v odvolání, se kterou se soudy obou stupňů ve všech směrech podrobně vypořádaly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí. Stejně tak se dle jejího mínění nalézací soud vypořádal i s návrhem na doplnění dokazování výslechem svědka Ch., když v odůvodnění svého rozsudku blíže rozvedl, proč nepokládal výpověď navrženého svědka za podstatnou. Státní zástupkyně má za to, že zjištěný skutkový stav je správný a úplný, přičemž správně a logickým způsobem byly hodnoceny i všechny provedené důkazy. Argumentaci obviněného, v rámci které zjištěný skutkový stav zpochybnil, nelze dle jejího názoru shledat relevantní, a to i pokud obviněný sice v konečném důsledku napadl hmotněprávní posouzení, konkrétně subjektivní a objektivní stránku daného trestného činu, ale vycházel přitom z odlišných skutkových úvah, než jaké vyslovily soudy obou stupňů. Pokud obviněný namítá, že si peníze půjčoval v dobré víře za účelem konkrétního podnikání, bylo toto jeho tvrzení provedenými důkazy vyvráceno. Podle mínění státní zástupkyně příslušné soudy dospěly ke správnému závěru o naplnění jak objektivní, tak i subjektivní stránky souzeného trestného činu. K námitce, že ve věci měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku uvedla, že užití této zásady nebylo v posuzovaném případě na místě, neboť jednání obviněného je typickým a nikterak nevybočujícím případem podvodu, kdy navíc došlo k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty, aniž by zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřila rovněž souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu a rozhodující soudy nižších stupňů se s nimi náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Navíc obviněný založil dovolání na námitkách čistě skutkových, které výlučně směřují proti rozsahu provedeného dokazování a proti způsobu hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Námitky tohoto druhu však zcela vybočují z mezí uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Byť obviněný v dovolání namítl, že jeho jednáním nedošlo k naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty souzeného trestného činu, tak tuto obecnou hmotněprávní námitku opírá pouze o odlišné skutkové úvahy, než jaké vyslovily rozhodující soudy nižších stupňů. Tvrdí, že se vytýkaného jednání nedopustil a na podporu tohoto tvrzení opakovaně rozebírá provedené důkazy, ze svého subjektivního pohledu je hodnotí, poukazuje na údajnou nevěrohodnost svědkyně K. a rovněž na neprovedení jím navrhovaného důkazu výslechem svědka R. Ch.

Těmito námitkami však obviněný pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů prvního a druhého stupně, jakož i s učiněnými skutkovými zjištěními a domáhá se toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení vyvozuje z vlastní, důkazy nepotvrzené verze skutkového děje. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzením. Jak již bylo uvedeno výše, takovými námitkami je dovolací soud povinen se zabývat pouze tehdy, pokud dojde k závěru o existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením.

V posuzovaném případě se ale soudy obou stupňů ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí a učinily závěr o tom, že obhajoba obviněného je ryze účelová, učiněná pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti, nemající v provedených důkazech oporu, naopak jimi byla plně vyvrácena. Nejedná se tak o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že na základě zjištěného skutkového stavu věci se zcela ztotožnil se závěrem nalézacího i odvolacího soudu, že v průběhu řízení bylo bez pochybností prokázáno protiprávní jednání obviněného, jež mu bylo kladeno za vinu. Skutečnost, že obviněnému byly poškozeným J. U. poskytnuty finanční částky specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, byla prokázána jak výpovědí samotného obviněného, tak i výpověďmi svědka N., svědkyně K. a poškozeného J. U. Tyto výpovědi jsou v souladu i s ostatními provedenými důkazy. Příslušné soudy jasně a srozumitelně zdůvodnily, proč obhajobu obviněného, který soudu jako důvod předmětných půjček uváděl plánované podnikání paní K., hodnotil jako zcela nevěrohodnou. Nelze přisvědčit závěru, že by poškozený U., pokud by mu byla známa skutečná finanční situace obviněného včetně řady proti němu vedených exekučních řízení, měl zájem investovat své finanční prostředky do podnikání takto finančně neúspěšného subjektu. Obhajoba obviněného, že si peníze půjčoval v dobré víře za účelem konkrétního podnikání, tak byla jednoznačně vyvrácena, jak správně uzavřely soudy prvního i druhého stupně, na jejichž rozhodnutí lze v tomto směru beze zbytku odkázat. V průběhu řízení bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný vylákal veškerou hotovost od poškozeného pod falešnými záminkami a že mu zatajil podstatné skutečnosti, kterých si byl vědom, tj. zejména svou velmi špatnou finanční situaci a exekuční řízení, která proti němu byla vedena. Pokud by obviněný tyto informace poškozenému sdělil, poškozený by mu nikdy peníze neposkytl. Nepodstatný pro tento závěr není ani zjištění, že obviněný poškozenému dosud peníze nevrátil. Je proto třeba přisvědčit správnému závěru soudů obou stupňů, že obviněný svým protiprávním zaviněným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

Za relevantní výhradu nelze pak považovat ani výtku obviněného, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz výslechem svědka R. Ch. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).

Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované věci o případ tzv. opomenutého důkazu nejde. Nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a srozumitelně zdůvodnily, z jakého důvodu odmítly doplňovat dokazování výslechem svědka R. Ch. Skutkový stav byl správně zjištěn důkazy již provedenými a navrhovaný důkaz nebyl opominut, ale bylo rozhodnuto, že dalšího dokazování není již třeba s tím, že skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušný obviněným navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s tímto jejich názorem plně ztotožnil.

Konečně obviněnému nelze přisvědčit ani v tom jeho názoru, že ve věci měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe podle ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku („ultima ratio“). Zmíněná zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestněprávní řešení představuje krajní prostředek („ultima ratio“) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu „ultima ratio“ plyne, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního či správního práva, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 86/2015).

Je však nutno podotknout, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Byť tedy trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).

V případě posuzované věci není na základě učiněných skutkových zjištění možno dospět k závěru, že by jednání obviněného vykazovalo nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria § 39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Obviněný se dopustil úmyslného protiprávního jednání, navíc v kvalifikované skutkové podstatě, které vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že aplikace prostředků trestněprávní represe byla zcela namístě. Je proto zřejmé, že jeho jednání nelze hodnotit jako méně škodlivé, u kterého by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Okolnosti spáchání trestného činu nevedou k závěru, že by šlo o čin na spodní hranici trestnosti obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit princip „ultima ratio“ a vystačit s jiným než trestněprávním řešením.

Podle názoru Nejvyššího soudu dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedl a současně také neodůvodnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, případně že by konstatoval, ale současně také odůvodnil „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 10. 10. 2017

JUDr. Danuše Novotná

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru