Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1208/2020Usnesení NS ze dne 15.12.2020

HeslaNeoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1208.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.

§ 265l odst. 1 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1208/2020-296

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 12. 2020 o dovoláních, která podali obvinění: 1) A. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres XY, a 2) M. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. 5. 2020 sp. zn. 14 To 299/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 11 T 17/2019, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. 5. 2020 sp. zn. 14 To 299/2019, jakož i rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 19. 7. 2019 sp. zn. 11 T 17/2019.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Písku přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Obvinění A. a M. K. byli rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 19. 7. 2019 sp. zn. 11 T 17/2019 uznáni vinnými přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že nejméně v době od 22:00 hodin dne 4. 7. 2017 do 23. 10. 2018 v XY ulici, v domě č. p. XY, v XY, okres Písek, bránili J. K., nar. XY, v užívání bytu nacházejícího se v II. nadzemním podlaží dotyčného domu, který byl J. K. oprávněn užívat dle platné nájemní smlouvy ze dne 10. 11. 2001, a to tak, že po vzájemné dohodě vyměnili zámek u dveří garáže a u vrat do dvora u domu, čímž znepřístupnili jediné dvě příchozí cesty k předmětnému bytu, ačkoli o existenci předmětné nájemní smlouvy věděli z titulu žaloby o vyklizení nemovitosti ze dne 7. 3. 2014 podané obviněnou A. K. k Okresnímu soudu v Písku proti žalovaným J. K., nar. XY a I. F., nar. XY, o vyklizení předmětného bytu sestávajícího se ze třech pokojů, kuchyně a příslušenství, kterou Okresní soud v Písku zamítl rozsudkem ze dne 3. 11. 2017 č. j. 7 C 46/2014-122, jež nabyl právní moci dne 28. 12. 2017. Za to byli shodně oba dva odsouzeni podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku k trestům odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jejichž výkon jim byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců.

Odvolání obou obviněných směřující proti tomuto rozsudku projednal Krajský soud v Českých Budějoviccích – pobočka v Táboře a usnesením ze dne 7. 5. 2020 sp. zn. 14 To 299/2019 je obě podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení podali oba obvinění prostřednictvím téhož obhájce dovolání stejného obsahu, která opřeli o dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

Dovolatelé v nich především namítají, že skutek není trestným činem. Dále, že napadené usnesení odvolacího soudu je vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné. Podle nich se oba soudy dostatečně nevypořádaly s jejich obhajobou a upřednostnily důkazy svědčící v jejich neprospěch. Nesprávně posoudily subjektivní stránku stíhaného činu, neboť obvinění nevěděli o existenci nájemní smlouvy poškozeného, a to ani dne 4. 7. 2017, kdy mu zamezili přístup do předmětné nemovitosti. Nikdy ji obviněným neukázal, což potvrdil i Policii ČR při podání trestního oznámení. Rovněž sám potvrdil, že jeho matka obviněná A. K. nevěděla, že by její manžel s ním uzavřel jakoukoli nájemní smlouvu a za jakých podmínek. Ve prospěch obviněných mělo být posouzeno, že obviněná spolu s dnes již zemřelým manželem J. K. jako žalobci v řízení o žalobě o vyklizení z bytu uvedli, že poškozený jako žalovaný užíval byt bez právního důvodu. Pokud by s ním J. K. uzavřel nájemní smlouvu, jistě by ji prvně vypověděl. V žalobě by vysvětlil, proč byl nájem ukončen, nebo by uvedl, z jakého důvodu je považována za neplatnou. Obviněný K. i poškozený shodně vypověděli, že poškozený nikdy žádné nájemné ani náklady za energie spojené s bydlením neplatil. Pokud by tak činil, obvinění by se zajímali, na základě čeho. Obviněný K. označil několikrát tuto smlouvu za podvrh. Obecné soudy nebraly v potaz výpověď svědkyně J. K., bývalé manželky poškozeného. Konkrétně, že si nevzpomíná, že by mezi nimi byla uzavřena nájemní smlouva. Danou smlouvu nepodepisovali, protože tchán je tam nechtěl, protože byt nebyl dodělaný a zkolaudován. Nevěděla, zda je podpis na nájemní smlouvě její, nevzpomínala si, že by ji s bývalým manželem u tchána podepisovala. S touto nájemní smlouvou se nikdy nesetkala. Nalézací soud si z její výpovědi pouze vybral informaci o tom, že se z bytu na základě požadavku K. i s dětmi odstěhovala, neboť jí říkali, že se tam nastěhuje poškozený. Odvolací soud po doplnění dokazování pominul, že v listině o vydědění poškozeného ve formě notářského zápisu v popisu důvodů vydědění je uvedeno, že zůstavitel J. K. se s poškozeným dohodli na tom, že cca od podzimu 2010 bude moci využívat byt v II. nadzemním podlaží domu č. p. XY v XY, a bude hradit spotřebovanou energii a nájemné, což nikdy neučinil. Tedy existovala mezi nimi ústní dohoda v roce 2010. O nájemní smlouvě v písemné podobě uzavřené v roce 2001 zde není žádná zmínka. Neplacení spotřebovaných energií vedlo k podání několika trestních oznámení J. K., v nichž je přímo uváděno, že poškozený předmětné nemovitosti užívá neoprávněně, neboť nemá žádnou platnou smlouvu na užívání bytu či jiných částí nemovitostí. Soud tyto listiny opomenul a hodnotil je svévolným způsobem bez racionální a logické návaznosti na ostatní provedené důkazy a zjištěný skutkový stav. V případě trestních oznámení soud uvedl, že jsou nedatované a jedna z nich není vlastnoručně podepsaná, takže nemůže zjistit a ověřit, kdy trestní oznámení, případně další listiny byly vyhotoveny. Stejně tak odvolací soud opomněl zohlednit výzvu obviněné K. ze dne 6. 5. 2015 k vyklizení veškerých prostor v domě č. p. XY s tím, že je poškozený užívá bez právního důvodu. Obviněná A. K. pak v listině ze dne 15. 4. 2017 (zaslané poškozenému z důvodu jeho protiprávního jednání a prodeje tohoto domu) vyzvala poškozeného k vyklizení jím obývaných prostor nejpozději do dubna téhož roku, které užívá bez právního důvodu, s tím, že ke dni 30. 4. 2017 se ruší všechny ústní souhlasy a písemné smlouvy související s užíváním domu. Obviněná tedy nevěděla o nájemní smlouvě, protože jinak by ji ve výzvě konkretizovala a neuváděla pouze obecně, že ruší souhlasy a písemné smlouvy. Mezi skutkovými zjištěními a výsledky provedeného dokazování proto obvinění spatřují extrémní nesoulad.

Navrhli proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. 5. 2020 sp. zn. 14 To 299/2019, jakož i rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 19. 7. 2019 sp. zn. 11 T 17/2019, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k mimořádným opravným prostředkům obviněných uvedla, že ačkoli zpochybnili hmotněprávní námitku spočívající v naplnění subjektivní stránky stíhaného přečinu, podložili ji výlučně skutkovými výhradami, které uplatňovali od samotného počátku předmětného trestního řízení. Dovolatelé nabízejí vlastní způsob vyhodnocení provedeného dokazování s tím, že právě jimi poukazované důkazy měly být vyhodnoceny v jejich prospěch, resp. ve prospěch těch skutkových zjištění, že jejich jednání vůči poškozenému J. K. nebylo vedeno ve smyslu § 15 tr. zákoníku úmyslem zasáhnout do výkonu jeho oprávnění užívat předmětný byt. Spolehlivé upřesnění otázky o tom, zda obvinění věděli o předmětné nájemní smlouvě, jednoznačně vyplývá z bodu 22 odůvodnění prvostupňového odsuzujícího rozsudku, kde je uvedeno, že poškozený J. K. v průběhu řízení o žalobě o vyklizení nemovitosti podané dne 7. 3. 2014 vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 46/2014 předložil výše označenou nájemní smlouvu a dále na to, že ve vztahu ke straně žalující byly doručovány veškeré výzvy a rozhodnutí soudu na doručovací adresu obviněné. Na tyto úkony strana žalující, resp. po smrti prvého žalobce, již jen obviněná A. K. nereagovala a neunesla tak důkazní břemeno k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů, přičemž o spor se začala aktivně zajímat až dne 20. 12. 2017, kdy ve věci podala neúspěšné odvolání. Soudy tak nemohly přisvědčit důvodnosti obhajoby obviněných, že se o výsledku předmětného civilního řízení dozvěděli až v souvislosti se zahájením svého trestního stíhání. Soudy při posouzení důvodnosti oprávnění poškozeného byt užívat správně vycházely z existence smlouvy o nájmu bytu ze dne 10. 11. 2001, která splňovala předepsané náležitosti ve smyslu § 686 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a stala se tak stěžejním důvodem pro zamítnutí občanskoprávní žaloby na vyklizení předmětného bytu. Vědomí obviněných o nájemní smlouvě jako platného právního titulu k užívání nemovitosti (byť si poškozený J. K. neplnil platební povinnosti s tím spojené a jeho chování v domě a zvláště pak vůči J. K. se stalo předmětem podaných trestních oznámení i důvodem k jeho vydědění) nemohl být jakkoliv přehodnocen obhajobou předloženými a v průběhu odvolacího řízení ještě doplněnými listinnými důkazními podklady. Ty toliko vypovídají o tom, že reálný právní stav věci dovolatelé odmítají akceptovat, jestliže na podkladě nepodloženého tvrzení opaku požadují vyklizení bytových prostor a ukončení ve svém pojetí jejich neoprávněného užívání, aniž by byl ze strany pronajímatele, tj. J. K. a po jeho smrti jeho právní nástupkyně A. K. uskutečněn odpovídající právní úkon, zakládající právní účinky skončení nájemního vztahu podle § 2285 a násl. ve spojení s § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ”). A to v opozici s tím paradoxním zjištěním, že J. K. v jiném směru úpravy svých majetkových poměrů zcela adekvátně postupoval, jestliže vůči poškozenému přikročil k vydědění podle § 1646 a násl. téhož předpisu.

Dále podle ní nelze přisvědčit námitce plynoucí z odkazu na výpověď svědkyně J. K., že trestněprávní ochraně ve smyslu § 208 tr. zákoníku nepodléhá nájemní vztah k nezkolaudovanému bytu. Objekty útoku podle správních předpisů a podle trestního práva jsou v daném případě rozdílné, kdy objektem stíhaného přečinu je zejména ochrana výkonu práv spojených s jejich užíváním nebo dispozicí. Ochrana těchto práv se vztahuje na prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má svou domácnost a své soukromí (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 1200), přičemž nerozhoduje, zda se jedná o byt zkolaudovaný či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 8 Tdo 783/2008 a ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. 6 Tdo 1355/2009).

Státní zástupkyně proto navrhla, aby dovolání obviněných A. K. a M. K. Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná a učinil tak v neveřejném zasedání [viz § 265r odst. 1 písm. a), b) a c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněných jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obvinění podali prostřednictvím svého společného obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolateli prvního uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítají nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozují výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že pokud obvinění podali dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak v dovoláních ve skutečnosti nenamítli nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž soudy učiněná skutková zjištění. Jejich námitky je nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především správnosti dokazování a zejména hodnocení provedených důkazů. V podaném dovolání tedy obvinění neuplatnili žádnou námitku v tom smyslu, že by soudy učiněná skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obvinění se svým dovoláním pouze domáhají, aby na základě jiného hodnocení důkazů a v důsledku toho i odlišného skutkového stavu, než byl zjištěn předchozími soudy, byl tento ve svém výsledku i jiným způsobem právně posouzen. Takové námitky však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je dovolání možno podat pouze tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, případně když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo pokud skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nutno zdůraznit, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními učiněnými Okresním soudem v Písku v jeho rozhodnutí, z nichž následně vycházel také Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný extrémní rozpor nejedná. Soudy pouze na základě provedených důkazů dospěly k jiným závěrům, než jak se je snaží vykládat ve svůj prospěch dovolatelé. Nejvyšší soud současně nelze chápat jako jakousi superrevizní instanci, jejímž úkolem je detailně zkoumat celý procesní spis a opětovně zkoumat a hodnotit důkazy již zhodnocené v předchozím řízení soudy nižších stupňů, a to aniž by je mohl sám bezprostředně provádět. Nejvyšší soud dospěl k tomuto závěru při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.).

Navzdory tomu, že Nejvyšší soud akceptoval, že na základě soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu lze přijmout závěr o naplnění formálních znaků přečinu podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku ze strany obviněných, nelze současně nevytknout, že dovolací soud v jejich rozhodnutích zcela postrádá posouzení společenské škodlivosti činu, jako nezbytné složky jakéhokoli a tedy i tohoto typu trestné činnosti. Zásada subsidiarity trestní represe je zakotvená v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních zásad trestního práva vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestněprávní řešení pak představuje krajní prostředek (ultima ratio) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestněprávních norem a plyne z něho, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání. Nejvyšší soud již dříve poukázal na to, že rodinný či jiný příbuzenský vztah mezi pachatelem trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku a osobou tímto činem poškozenou není sám o sobě okolností, kterou by bylo možné hodnotit ve prospěch pachatele a která by snad měla vést k oslabení veřejného zájmu na trestním postihu činů porušujících či ohrožujících hodnoty a vztahy chráněné trestním zákonem. Přesto anebo snad právě proto stanovení stupně společenské škodlivosti v takovýchto případech musí být výsledkem hodnocení všech skutečností představujících konkrétní kritéria obecně zakotvená v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a není možné zdůrazňovat jen některé rozhodné okolnosti na úkor ostatních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001 sp. zn. 5 Tz 300/2000).

Ačkoli odvolací soud dospěl k závěru, že to je obviněný M. K., kdo nemá odpovídající nahled nad svým protiprávním jednáním, když vinu svaluje na svého poškozeného bratra a způsobil rozvrat v rodinných vztazích, ve skutečnosti je zjevné, že to byl naopak právě poškozený J. K., kdo rodinné vztahy v rodině K. skutečně rozbil. Společným jednáním obviněných totiž zcela evidentně vygradoval letitý rodinný spor mezi obviněnou A. K., jejím manželem, obviněným M. K. na jedné straně a poškozeným na straně druhé. Obviněná je matkou poškozeného J. K., jedná se o osobu vyššího věku, když v době činu jí bylo 75 let. Z důkazů současně vyplývá, že poškozený po dobu mnoha let zneužíval laskavosti svých rodičů, když bydlel v jejich bytě, ale neplatil nájem ani za spotřebovanou energii. Ke svému otci J. K. se choval neuctivě, agresivně a nepřístojně, takže ten jej dokonce platně vydědil. Vůli svých rodičů, aby byt nadále neužíval, nerespektoval. Otec J. K. ke dni 5. 8. 2011 vyčíslil jeho dluh na nájemném a spotřebovaných energiích na částku ve výši 89.000 Kč. Po smrti otce ode dne 6. 6. 2014 byla jedinou vlastnicí předmětné nemovitosti jeho matka A. K. Poškozený všechny její opakované výzvy k odevzdání bytu ignoroval. Jím předložená nájemní smlouva k bytu se pak rozhodně nevztahovala na garáž, kterou tak užíval neoprávněně. Oba jeho rodiče se vůči němu snažili několik let učinit všechny přímé právní kroky, aby mu zamezili byt užívat, avšak neúspěšně a to i zřejmě s ohledem na svůj vyšší věk. Obvinění K. (matka a její druhý syn) posléze vyměnili zmíněné zámky zjevně ve stavu frustrace z mnohaletých neúspěšných pokusů J. K. vystěhovat z bytu. Poškozený se navíc ke své matce choval arogantně a urážlivě, přičemž si od její osoby nechal po dobu několika let hradit bydlení, nijak jí na vzniklé náklady nepřispíval a značným způsobem jí znepříjemňoval život. Ta přitom byla kvůli němu nucena ve svém vyšším důchodovém věku vynakládat další nemalé finanční prostředky a to i na právní zastoupení při snaze jej z bytu vystěhovat. V daném ohledu není rozhodné, že poškozený J. K. nebyl pro své neurvalé jednání vůči svým rodičům a zejména vůči jeho otci za jeho života na základě podaných trestních oznámení stíhán a odsouzen. Stěžejní naopak je, že poškozený J. K. na svých rodičích po dobu několika let ve své podstatě parazitoval, namísto toho, aby jim jako dospělý syn pomáhal a podporoval je během jejich stáří. Jeho jednání bylo minimálně v rozporu s obyčejnou slušností, dobrými mravy a zároveň jím neplnil povinnost ve smyslu § 883 OZ svým rodičům poskytovat pomoc, podporu a brát ohled na jejich důstojnost.

Posuzovaný případ obviněných se tak s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymyká obvykle se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace, jež cílí typicky na případy, kdy např. pronajímatel svévolně přeruší či úplně zastaví dodávku vody, plynu nebo el. energie do bytu, nebo jinak jeho nájemci brání v jeho řádném užívání. Nejvyšší soud proto zastává názor, že v daném případě je dán podklad pro závěr v podobě využití zásady subsidiarity trestní represe na základě nízké společenské škodlivosti obviněnými spáchaného činu. Společenskou škodlivost je třeba hodnotit i v případě, kdy byly formální znaky stíhaného činu naplněny, avšak jsou zde splněny podmínky pro zmírnění zjevné tvrdosti zákona, protože je jedním z hledisek při uplatňování zásady subsidiarity trestní represe, což ale oba nižší soudy při svém rozhodování opomněly vzít v úvahu a mírou společenské škodlivosti jednání obviněných se nezabývaly.

Druhý dovolací důvod uplatněný obviněnými podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je naplněn, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Obvinění jej uplatnili v jeho druhé variantě, tedy že byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písm. g) tr. ř. Jelikož bylo shledáno, že tento důvod dovolání byl s ohledem na výše uvedené uplatněn důvodně, lze za důvodně uplatněný označit i důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Na základě výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podaná dovolání obviněných zčásti důvodnými a proto zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. 5. 2020 sp. zn. 14 To 299/2019 i předchozí rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 19. 7. 2019 sp. zn. 11 T 17/2019, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud pak přikázal Okresnímu soudu v Písku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.).

V dalším řízení tak soud prvního stupně případně podle svého uvážení doplní již provedené důkazy o důkazy další, které mu budou nápomocny v rozhodnutí o tom, zda jednání obviněných A. a M. K. vykazuje takovou míru společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, aby bylo možno dospět ke spolehlivému závěru, že se jedná o trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, event. zda takové jednání může být příslušným orgánem posouzeno pouze jako přestupek.

Ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Zároveň musí mít na paměti, že bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít podle odstavce 2 téhož ustanovení ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 12. 2020

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru