Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1204/2017Usnesení NS ze dne 31.10.2017

HeslaUsmrcení z nedbalosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1204.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1204/2017-21

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2017 o dovolání podaném obviněným J. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017 č. j. 10 To 102/2017-511, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 215/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. 1. 2017 č. j. 2 T 215/2016-484 byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 17. 9. 2015 kolem 15.50 hodin řídil po silnici č. I/38 ve směru od Č. L. na M. B. nákladní vozidlo zn. DAF, s návěsem zn. SVAN, přičemž v úseku v katastru obce B. p. B., okres M. B., kde je rychlost omezena na 70 km/h, nedodržel maximální povolenou rychlost, dostatečně nesledoval situaci v provozu před sebou, kde s ohledem na situaci v dopravě kolona motorových vozidel zpomalovala, začal v rychlosti nejméně 77 km/h intenzivně brzdit a současně v důsledku technických závad jeho nákladní soupravy, především v důsledku nezpůsobilého stavu brzd tahače, které vykazovaly na obou nápravách výraznou nesouměrnost, čehož si musel být vědom, vjel do protisměru, kde tak zavinil nejprve střet s protijedoucím osobním vozidlem zn. Škoda Octavia, řidiče P. Š., čímž mu způsobil oděrky a zhmoždění obličeje a levého předloktí bez pracovní neschopnosti a jeho spolujezdkyni L. Š., zhmoždění hlavy, podvrtnutí pravého zápěstí a krční páteře bez pracovní neschopnosti, a následně střet s dalším protijedoucím osobním vozidlem zn. Ford Ranger, řidiče L. V., čímž mu způsobil zranění, kterým na místě podlehl, a jeho spolujezdci O. N., též zranění neslučitelná se životem“.

Za to byl obviněný podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s dohledem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti, a to zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti let a šesti měsíců. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost, aby zaplatil poškozené VZP Mladá Boleslav na náhradě škody částku 8.358,37 Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 3. 2017 č. j. 10 To 102/2017-511, jímž podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. S. následně dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že jeho jednáním nedošlo k naplnění objektivní ani subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Za technický stav vozidla byl podle jeho názoru primárně odpovědný jeho vlastník a provozovatel, tj. firma D., s. r. o., u které byl jako řidič zaměstnán. Jízdou předmětným tahačem si pouze plnil své pracovní úkoly. O tom, že brzdy tahače nejsou v řádném technickém stavu, nevěděl. K autonehodě, při níž byly usmrceny dvě osoby, přitom podle znaleckého posudku z oboru dopravy došlo právě v příčinné souvislosti s technickou nezpůsobilostí brzdného systému vozidla, který vykazoval výraznou nesouměrnost na obou nápravách. Jedině ta měla za následek, že při brzdění vyjel do protisměrného jízdního pruhu, kde se střetl s protijedoucími vozidly. Pak mu ovšem nedbalostní zavinění za vzniklý škodlivý následek přičítat nelze. Dovolatel trvá na tom, že žádnou důležitou povinnost ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku neporušil. Soudy tedy podle jeho názoru posoudily zjištěný skutek po stránce hmotněprávní zcela nesprávně a v důsledku toho mu v rozporu se zákonem uložily i trest.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017 č. j. 10 To 102/2017-511 v části týkající se viny a trestu zrušil a věc soudu přikázal k dalšímu projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten předně poukázal na to, že rozsudek soudu prvního stupně zjevně vychází z popisu skutku v obžalobě, který se opíral o posudek znalce z oboru dopravy Ing. Jiřího Gregory. Znalec však u hlavního líčení dne 26. 1. 2017 uvedl, že k dopravní nehodě by nedošlo v případě, že by bylo v pořádku brzdové obložení na přední nápravě. K odtržení zbytku obložení na pravém předním kole přitom mohlo dojít až prudkým zabrzděním. Stav zadní nápravy tahače měl přitom podle vyjádření znalce na vznik dopravní nehody pouze minimální vliv. K tomu státní zástupce připomněl, že signalizaci stavu obložení přední nápravy vyřadila záměrným zásahem do elektroinstalace nezjištěná osoba a že dovolateli byla prokazatelně signalizována jen závada brzd nápravy zadní. Má za to, že s výše uvedeným dílčím skutkovým zjištěním a výroky znalce se soud prvního stupně nijak nevypořádal. Výpověď znalce, podle níž byla příčinou vybočení tahače do protisměru nesouměrnost brzd přední nápravy a ta přitom vznikla možná až při intenzivním brzdění dovolatele bezprostředně před nehodou, zůstala ve smyslu judikatury Ústavního soudu zjevně opomenutým důkazem. Jestliže soud klíčovou část této výpovědi vůbec neučinil předmětem svých úvah, porušil podle mínění státního zástupce základní postuláty spravedlivého procesu a svůj postup a rozhodnutí zatížil vadou, kterou je nutno napravit cestou dovolání. Státní zástupce shrnul, že dovolatel řídil těžký tahač naložený kamením, přičemž si byl vědom závady brzd na zadní nápravě, nikoli však již na přední nápravě. Přesto jel nepovolenou rychlostí, nereagoval včas na konec kolony vozidel před ním a začal příliš pozdě brzdit. Nejpozději při tomto prudkém brzdění pak ztratil brzdovou destičku na pravé přední nápravě, což bylo rozhodující příčinou vjetí do protisměru a následné smrti poškozených. Z hlediska zavinění dovolatele je však otázkou, jaký význam pro způsobení následku měly skutečnosti, o nichž prokazatelně věděl nebo o nich jako řidič předmětného vozidla vědět mohl. Znalec by měl tedy znovu blíže vysvětlit své tvrzení o minimálním vlivu stavu zadní nápravy na vznik nehody. Měl by popsat směrovou stabilitu tahače a pravděpodobnost ztráty přední brzdové destičky v situaci, kdy by dovolatel intenzivně brzdil s plně brzdící zadní nápravou tahače, a dále určit, z jaké nejvyšší rychlosti byl tahač ještě schopen zachovat při brzdění svou směrovou stabilitu, pokud by na počátku brzdného manévru ztratil přední destičku. Tím by byl zjištěn vliv rychlosti tahače na způsobení následku. Na podkladě výsledků takto doplněného dokazování by pak bylo možno znovu zvážit zavinění dovolatele a právní posouzení skutku, případně i podle ustanovení § 143 odst. 2 tr. ř.

Z výše rekapitulovaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný J. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž odvolací soud fakticky vytvořil procesní stav, jakoby zamítl řádný opravný prostředek obviněného proti výrokům o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

S ohledem na výše uvedená výkladová východiska je zřejmé, že obviněný svými námitkami vůči právnímu posouzení stíhaného skutku jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uplatnil deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně. Nejvyšší soud však jeho argumentaci nepřiznal opodstatnění.

Nejprve je vhodné v obecné rovině připomenout, že přečinu podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí smrt proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Jde o formulaci natolik širokou, že postihuje porušení všech možných povinností, které mají vztah k ochraně života lidí. Dovolateli je nutno v obecné rovině přisvědčit potud, že za porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku nelze mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu. Musí jít o takovou povinnost, jejíž nedodržení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život a jejímž porušením může k takovému škodlivému následku snadno dojít. Pro závěr o trestní odpovědnosti pachatele za přečin podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku je zároveň nezbytné zjištění, že mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu je dána příčinná souvislost.

Příčinný vztah (nexus causalis) je vedle jednání a následku dalším obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li dán tento příčinný vztah, nelze pachateli tento následek přičítat k tíži. Kauzální nexus přitom musí být dán nejen mezi jednáním a následkem, ale i mezi jednáním a účinkem (např. způsobením smrti jiného podle § 143 tr. zákoníku). Stejně tak musí být dán i mezi jednáním a těžším následkem, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (zvlášť přitěžující okolností) nebo obecnou přitěžující okolností. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky (conditio sine qua non), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). V moderní české právní nauce je teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, korigována především za použití zásady umělé izolace jevů a zásady gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti. V tomto pojetí může být určitá osoba trestně odpovědná jen tehdy, jestliže svým zaviněným protiprávním jednáním, které zároveň naplňuje znaky trestného činu, skutečně způsobila následek předpokládaný v příslušné skutkové podstatě trestného činu. Příčinné vztahy je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností posuzovaného případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin vzniku škodlivého následku. To však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a příčiny vedlejší či podřadné je možno zcela vyloučit. Z hlediska výše zmíněné zásady gradace příčinné souvislosti, která je založena na předpokladu, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku vždy stejný význam, je nezbytné, aby jednání pachatele bylo pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se tedy nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnosti či okolnosti, jež spolupůsobí při vzniku následku, pokud toto jednání zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. (v podrobnostech srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 15 Tdo 944/2015). Jinými slovy, tam, kde zákon vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán porušením důležité povinnosti, vyjadřuje požadavek, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal.

S ohledem na specifika nyní posuzované trestní věci je dále zapotřebí uvést, že zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (silniční zákon), neobsahuje výčet všech důležitých povinností řidiče motorového vozidla, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci. Povinnosti řidiče uvedené v ustanoveních § 4 písm. a), b) c), § 5 odst. 1 písm. a), b) a § 11 odst. 1 a § 18 odst. 1 silničního zákona, v rozporu s nimiž si podle závěrů soudů počínal před nehodou dovolatel, však mezi pravidla silničního provozu, jejichž porušení obvykle mívá za následek dopravní nehodu s vážnými následky pro život nebo zdraví osob nebo způsobí škodu na majetku, nepochybně řadit lze.

Skutkový stav, z nějž soudy obou stupňů vycházely při hmotněprávním posouzení jeho jednání, lze stručně charakterizovat tak, že dovolatel jako řidič z povolání jezdil v silničním provozu s nákladní soupravou složenou z tahače a návěsu, přičemž si prokazatelně musel být vědom toho, že k pravidelné přepravě kamení z lomu na stavbu po veřejných komunikacích a za plného provozu na nich dlouhodobě užívá tahače, jehož zadní brzdový systém vykazuje vady a není tak funkční do té míry, jak je zapotřebí pro bezpečnou jízdu a ovládání takového dopravního kolosu. Dne 17. 9. 2015 v odpoledních hodinách se při jedné z takových jízd dostal do kolony za sebou jedoucích vozidel, a to v úseku, kde byla maximální povolená rychlost 70 km/h. Navzdory tomu se v momentě bezprostředně předcházejícím inkriminované dopravní nehodě pohyboval s rozměrnou a plně naloženou soupravou rychlostí téměř o 10 km/h vyšší, aniž by zároveň za vozidly jedoucími před ním udržoval dostatečný odstup, který by mu umožnil adekvátně a bezpečně reagovat na případné zpomalení nebo zastavení kolony. V důsledku porušení těchto zásadních povinností řidiče se dostal do situace, že musel prudce brzdit, aby se vyhnul střetu s před ním jedoucím vozidlem, a to když kolona před ním skutečně zpomalila. Tento panický řidičský manévr zjevně vedl k tomu, že došlo k utržení vnitřní destičky brzdového obložení (či spíše jeho zbytku) na pravém předním kole, logicky dlouhodobě přetěžovaného v důsledku nižší funkčnosti obložení brzd u zadních kol, o němž dovolatel - jak již bylo konstatováno výše - prokazatelně musel, resp. měl vědět. Kombinace hned několika jeho závažných řidičských pochybení spolu s naprosto nevyhovujícím technickým stavem brzd i pneumatik nákladního automobilu pak vedla k tomu, že se maximálně zatížená souprava stala neovladatelnou a tahač prudce vybočil do protisměrného jízdního pruhu, kde se osudově střetl s protijedoucími vozidly. V důsledku této srážky došlo vedle škod materiálních a zranění osob především ke zmaření dvou lidských životů.

Shora rekapitulovaná skutková zjištění i podle názoru Nejvyššího soudu právní posouzení jednání dovolatele jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku plně odůvodňují. Dovolatel především vůbec neměl při znalosti technického stavu tahače vyjet s naloženou soupravou na silnici. Už tím, že k jízdě užil technicky nezpůsobilé vozidlo, vědomě ohrozil ostatní účastníky silničního provozu. Když už tak v rozporu se zákonem učinil, měl tomuto hazardu alespoň přizpůsobit styl své jízdy, což zjevně také neučinil. Naopak si počínal s takovou mírou suverenity, že s rozměrnou a extrémně zatíženou soupravou překročil maximální povolenou rychlost pro daný úsek silnice, a to v hustém silničním provozu, aniž by zároveň s potřebnou mírou obezřetnosti sledoval dění před sebou. Pozdní reakcí na zpomalení kolony se pak dostal do složité dopravní situace, kterou dokázal řešit jen instinktivním prudkým sešlápnutím pedálu nespolehlivě fungujících a nedostatečně účinných brzd tahače. Tato kumulovaná řidičská selhání pak nepochybně lze hodnotit jako příčinu dostatečně významnou, bez níž by ke vzniku inkriminovaného nehodového děje a jeho fatálním následkům nedošlo. Nejvyšší soud proto dovolateli nepřisvědčil v názoru, že by napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně byla založena na jím vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku. Neztotožnil se pak ani s názorem státního zástupce, že bez doplnění důkazů v podobě dalšího výslechu znalce z oboru dopravy není možné ve věci spolehlivě rozhodnout, pokud jde o použitou právní kvalifikaci.

Jelikož dovolání obviněného J. S. bylo opřeno o námitky, jež z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo důvodné akceptovat, Nejvyšší soud toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu bylo třeba souhlasu stran řízení.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 10. 2017

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru