Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1192/2020Usnesení NS ze dne 25.11.2020

HeslaZaložení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1192.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1192/2020-3337

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovolání obviněného D. K., občana Slovenské republiky, nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres Sabinov, Slovenská republika, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. 11 To 21/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 13/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2019 č. j. 2 T 13/2018-2873 byl obviněný D. K. uznán vinným zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsané v bodě 1) výroku o vině a zvlášť závažným zločinem založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za jednání popsané v bodě 2) výroku o vině. Za to byl obviněný podle § 403 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Nalézací soud mu dále uložil podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci ve vztahu k věcem konkrétně specifikovaným ve výroku rozsudku.

Proti shora citovanému rozhodnutí podali odvolání obviněný i státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Ten tak učinil v neprospěch obviněného a zaměřil je do výroku o vině pod bodem 1) a do výroku o trestu. Obviněný pak brojil proti všem výrokům napadeného rozsudku. Vrchní soud v Praze o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 15. 6. 2020 sp. zn. 11 To 21/2020, jímž v bodě I. z podnětu odvolání obviněného podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř., za použití § 258 odst. 2 tr. ř., rozsudek městského soudu zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu. Podle § 222 odst. 2 tr. ř. pak věc trestního stíhání obviněného pro skutek popsaný v bodě 1) obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. VZV 45/2017, který měl spočívat v tom, že obviněný, aniž by byl oprávněn k nakládání s výbušninami ve smyslu § 23 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a státní báňské správě, od přesně nezjištěné doby do dne 14. 12. 2017 nejméně v bytové jednotce č. 12 umístěné v panelovém domě na adrese XY, z jím opatřených chemických látek - mimo jiné dusičnanu barnatého, chloristanu draselného, hořčíku, hliníku, manganu, síry, draslíku a chloru – vyrobil a následně přechovával 191 gramů pyrotechnických zvukozábleskových složí, které jsou zařazeny do kategorie třídy 1, přílohy A Evropské dohody o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných látek a jsou tedy výbušninou podle § 21 odst. 1 písm. a) zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a státní báňské správě, postoupil Obvodnímu báňskému úřadu pro Území hlavního města Prahy a kraje Středočeského s tím, že tento skutek není trestným činem, avšak mohl by být označeným orgánem posouzen jako přestupek. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněný se pro skutek pod bodem 2) výroku rozsudku nalézacího soudu, právně kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, odsuzuje podle § 403 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon se podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazuje do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil též trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci ve vztahu k věcem konkrétně specifikovaným ve výroku rozsudku. Odvolání státního zástupce samostatným výrokem pod bodem II. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, převzatých odvolacím soudem, se obviněný zvlášť závažného zločinu podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době nejméně ode dne 15. 8. 2017 do dne 14. 12. 2017 měl záměrně na obsahu svého facebookového profilu ID č. XY s názvem A. R., který byl dostupný všem uživatelům internetu, ačkoliv si byl vědom symboliky a významu, prapory a symboly teroristických organizací Kavkazský emirát a Islámský stát, a to konkrétně svoji upravenou profilovou fotografii s vloženým praporem džihádistů v pozadí, na níž stojí ve stanici metra, dále upravený obrázek zachycující ozbrojené jezdce na koních s černými prapory, kaligraficky znázorňujícími vyznání víry (arabsky šaháda), v jehož pravém horním rohu je vyobrazen distinktivní znak zobrazení víry (šahády) a symbol meče, kdy se jedná o symbol teroristické organizace Kavkazský emirát, propagující džihádismus obecně, dále umístil svoji upravenou fotografii z vlakové soupravy metra, na které má na hrudi umístěn identický symbol teroristické organizace Kavkazský emirát, dále umístil obrázek údajného pečetního prstenu Proroka Muhammada s arabským nápisem - v překladu „Bůh, Posel, Muhammad“ (tedy ve významu Muhammad je posel Boží), což je distinktivní symbol teroristické organizace Islámského státu, dále umístil fotografie, na kterých pózuje na veřejně přístupných místech se vztyčeným ukazováčkem, který je gestem příslušnosti k ideologii džihádismu a teroristické organizaci Islámský stát, a to i na vlakovém nádraží v XY pod mapou Slovenska a části České republiky, kdy tento projev přímo koresponduje s obrazovými hesly, vloženými obžalovaným do jeho facebookového profilu „Islam will dominate the world“, v překladu „Islám ovládne svět“, což je heslo nesekulárních muslimů usilujících o univerzální zavedení islámského řádu a „Tahle země bude naše. A nebude moci být pro všechny“ s fotografií britského radikálního muslimského duchovního pákistánského původu A. Ch., odsouzeného za aktivity podporující Islámský stát, s upravenou „islámskou vlajkou“ České republiky s vloženým půlměsícem a kaligraficky provedeným arabským slovem „Alláh“, dále byl zachycen ve dvou videích na blíže neztotožněných veřejně přístupných místech, v jednom případě na pojízdných schodech a v jednom případě ve vlakové soupravě metra, kde sedí na sedadle v oblečení nošeném džihádistickými bojovníky, má oblečenou bundu s maskovacím vzorem, na hlavě zelený šátek, v pravé ruce drží muslimské modlitební korálky (Tasbih), tiše pronáší blíže nezjištěná slova a přitom vztyčuje pravý ukazováček, přičemž v obou případech měl na ruce pečetní prsten Proroka Muhammada s arabským nápisem - v překladu „Bůh, Posel, Muhammad“, a dne 8. 9. 2017 při cestě metrem ve vojenském oblečení nošeném džihádistickými bojovníky, na nohou s vojenskými botami, se šátkem s maskovacím vzorem na hlavě, kdy na prsteníku levé ruky měl nasazen totožný pečetní prsten, kdy se jedná o distinktivní symbol teroristické organizace Islámského státu, čímž záměrně a veřejně kladně vyjadřoval příslušnost a sounáležitost k ideologii džihádismu a teroristické organizaci Kavkazského emirátu a Islámského státu, rozšiřoval jejich symboliku a myšlenky a schvaloval jejich protiprávní jednání, se kterým se vnitřně i navenek ztotožňoval, kdy Kavkazský emirát a Islámský stát se staví nenávistně vůči společenstvím, která považují za nepřátelská, tedy především proti sekulárním společenstvím a jinověrcům, přičemž Kavkazský emirát byl dominantně zaměřen proti ruským cílům a oponentům v severokavkazském prostoru, a to zejména proti silám čečenského prezidenta R. K., a Islámský stát byl a je zaměřen nenávistně proti křesťanům, židům, a příslušníkům dalších náboženství, proti muslimům nesdílejícím jeho náhled na výklad islámu, specificky pak proti šíitům, a obecně proti politickým směrům s mimo-islámskými kořeny, přičemž Kavkazský emirát je považován Radou bezpečnosti Organizace spojených národů ode dne 29. 7. 2011 za teroristickou organizaci spojenou s teroristickou organizací Al-Káida a s teroristickými akcemi ve formě bombových útoků namířených proti Ruské federaci a Islámský stát je uveden na sankčních listech 1267/1989/2253 Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, publikovaných v rezoluci č. 2253 (2015) jako teroristická organizace“.

Na rozsudek odvolacího soudu reagoval obviněný D. K. dovoláním s odkazem na důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů byla nezákonná a porušují základní principy spravedlivého procesu. Míní, že skutek označený pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu byl po právní stránce posouzen chybně. V řízení totiž nebyl zjištěn jeho úmysl ovlivňovat svým jednáním další osoby, jak vyžaduje skutková podstata trestného činu podle § 403 tr. zákoníku a jeho počínání tak mohlo být kvalifikováno maximálně jako mírněji trestný přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku. Z provedeného dokazování nijak nevyplynulo, že by se snažil získat teroristickým organizacím další přívržence či jinak posilovat jejich pozici. Ani vrchní soud nemohl tento nedostatek zhojit tvrzením, že jednání dovolatele vzhledem k povaze jeho facebookového profilu nelze charakterizovat jinak než jako vědomé a záměrné šíření ideologie teroristického hnutí. Jeho paušalizující závěry odporovaly tezím obsaženým v odborné literatuře, podle nichž v případě, že pachatel nosí nebo užívá kupříkladu nacistické symboly a hesla, jedná se o projev sympatie k hnutí a nikoli o jeho úmyslnou propagaci. K té části popisu skutku, v níž je mu kladeno za vinu, že je zachycen ve dvou videích na blíže neztotožněných veřejně přístupných místech, dovolatel podotkl, že soudy nijak nevysvětlily, v čem takové jednání mělo naplnit dokonce kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Zdůraznil, že v tomto ohledu nespáchal žádnou trestnou činnost tiskem, filmem, rozhlasem, televizí ani veřejně přístupnou počítačovou sítí. Šlo o videa pořízená pro soukromé účely, a pokud soudy měly za to, že se jednalo o spáchání činu „podobně účinným způsobem“, měly tento závěr patřičně zdůvodnit, což se nestalo. V další části dovolání obviněný vyjádřil přesvědčení, že skutková zjištění soudů neměla potřebný podklad v provedených důkazech a byla s nimi naopak v tzv. extrémním rozporu. Upozornil na to, že ve věci přibraní znalci neměli ke zpracování příslušných odborných vyjádření a posudků kompletní podklady. Nevěděli, zda pracovali s fotografiemi a videi z období, kdy dovolatel ještě nekonvertoval k islámu, anebo se jednalo o smazané fotografie a o obrazové materiály, které jsou součástí jeho facebookového profilu. Tuto skutečnost soudy po jeho výtce bagatelizovaly, ačkoli měla pro vypracování jeho důvěryhodného osobnostního profilu zásadní význam. K samotným posudkům a odborným vyjádřením pak nepřistoupily s potřebnou „obezřetností“ a nezohlednily, že problematika islámské víry je poměrně novou oblastí, se kterou nejsou v České republice zkušenosti. Nekriticky přijaly závěry znalců, přestože ti si v mnoha dílčích aspektech názorově odporovali a chování dovolatele jako konvertity dostatečně nerozuměli. Z protokolu o ohledání jeho Google účtu přitom zřetelně vyplynul posun v jeho vnímání tohoto náboženství, z nějž je patrno, že tematiku terorismu vyhledává v posledních letech stále méně a naopak vzrůstá jeho zájem o tzv. nezájmové položky. Ve vztahu k odborným závěrům znalců dovolatel rozporoval i vlastní specifičnost jím užívaných zobrazení jakožto symbolů teroristických organizací a vyslovil názor, že znalci neměli k posouzení jejich významu potřebnou odbornou erudici. Pokud soudy dospěly i na základě jejich posudků k závěru, že pojetí facebookového profilu dovolatele bylo silně salafistické, ocitl se tento jejich závěr v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Pokud jde o příspěvek, v němž pouze parafrázoval slova prezidenta České republiky „Tahle země bude naše. A nebude moci být pro všechny“, jednalo se o satiru, jejíž kriminalizace byla de facto porušení jeho ústavního práva na svobodu projevu. Celkově pak dovolatel vyhodnotil rozsudky obou soudů za zcela překvapivé, nepředvídatelné a tím i porušující právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2020 sp. zn. 11 To 21/2020 v části, v níž odvolací soud nevyhověl jeho řádnému opravnému prostředku směřujícímu i proti výroku o vině pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu a nově mu za zvlášť závažný zločin založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest, dále aby zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2019 sp. zn. 2 T 13/2018 ve zmíněném výroku o vině a v rozsahu tohoto zrušení ve věci sám rozhodl zprošťujícím výrokem.

K podanému dovolání se v rámci řízení podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem konstatoval, že valná část námitek obviněného deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově vůbec neodpovídá. Jako jedinou právně relevantní avšak současně neopodstatněnou výhradu označil názor obhajoby, že jednání obviněného nenaplnilo znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ale nanejvýš subsidiárního trestného činu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku. Státní zástupce k ní konstatoval, že podle pečlivě odůvodněných skutkových zjištění soudů obviněný cíleně prezentoval prostřednictvím veřejně přístupné počítačové sítě jednotlivá v rozsudku soudu prvního stupně popsaná vyobrazení, která v pozitivně laděném duchu odkazovala na činnost organizovaných teroristických uskupení na bázi militantního fundamentalistického pojetí islámu. Intenzita této prezentace přitom vysoce překračovala pouhé projevy sympatie k těmto skupinám, neboť obviněný se jejím prostřednictvím, za využití svého facebookového profilu, obracel k předem neomezenému okruhu adresátů a bez zřejmých pochybností směřovala k jejich ovlivnění. Nešlo tedy například jen o ojedinělé nošení symbolů těchto organizací či oděvu stylizovaného do „uniformy“ bojovníka Islámského státu, které by patrně skutečně mohlo být pokládáno za pouhý projev sympatií k teroristickým uskupením. Obviněný cíleně zasazoval jejich symboly a ideologii do běžného života v České republice a propojoval je s myšlenkami násilného šíření islámu. Státní zástupce se tedy neztotožnil s bagatelizací takového jednání ze strany obhajoby. Stejně tak nesouhlasí s jejím tvrzením, že v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně absentovalo vyjádření úmyslu obviněného ovlivňovat další osoby. Ten byl dostatečně formulován pasážemi, podle nichž obviněný záměrně a veřejně kladně vyjadřoval svou příslušnost a sounáležitost k ideologii džihádismu, rozšiřoval symboliku a myšlenky teroristických uskupení a schvaloval jejich protiprávní jednání, s nímž se vnitřně i navenek ztotožňoval. Odmítnout bylo nutno podle státního zástupce i argumentaci obhajoby, kdy městskému soudu vytýkala údajné nesprávné právní posouzení ve vztahu ke dvěma videím, která si pořídil pro soukromé účely. Tato videa totiž plně zapadala do celkového kontextu jednání dovolatele, který byl evidentně fascinován násilným jednáním v rozsudku specifikovaných teroristických organizací a přestože je veřejně neprezentoval, nemění to nic na jejich propagační povaze. Nejednalo se o samostatný skutek, ale o součást celkové propagandistické činnosti obviněného, jež ve svém souhrnu naplňovala skutkovou podstatu trestného činu za okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (§ 403 odst. 2 písm. a/ tr. zákoníku). Státní zástupce pokládal za nedůvodnou i tu část dovolání obviněného, v níž namítal existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů. Soudy obou stupňů podle jeho mínění hodnotily provedené důkazy, včetně znaleckých posudků, pečlivě a obezřetně a vyvodily z nich odpovídající skutková zjištění, která zároveň přesvědčivým způsobem odůvodnily. Jeho právo na spravedlivý proces nikterak neporušily. Pokud obviněný namítl porušení svého práva na svobodu projevu, učinil tak jen na základě selektivního pojetí vlastní, v celkovém kontextu extrémistické a militantně zaměřené činnosti. Své vyjádření tedy státní zástupce uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. předložené dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak projevil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný D. K. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti dle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému uložen trest.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je třeba zdůraznit, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Jsou-li výše uvedená výkladová východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, jimiž brojil právě proti procesu shromažďování důkazů a jejich následnému hodnocení soudy. Potud svůj mimořádný opravný prostředek uplatnil zřetelně na procesním základě (§ 2 odst. 6 tr. ř.), a to námitkami, které obecně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Právní relevanci by jim bylo možno přiznat pouze při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu, neboť ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí (k tomu viz přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.

Žádnou takovou flagrantní vadou, která by představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, však řízení před nižšími soudy v projednávané věci zatíženo nebylo.

Předně je nutno konstatovat, že soudy v řízení neopomněly žádný z návrhů obhajoby na rozšíření či doplnění důkazního stavu. Městský soud v Praze o nich rozhodl procesním usnesením v hlavním líčení konaném dne 23. 10. 2019 a důvody tohoto rozhodnutí podrobně a především ústavně konformním způsobem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09) vysvětlil na str. 95 a 96 odůvodnění svého rozsudku. Pokud obhájkyně obviněného navrhovala doplnění dokazování i v průběhu veřejného zasedání o odvolání, explicitně se vyjádřila tak, že tyto návrhy nesměřují přímo k soudu odvolacímu, ale požadované důkazy by měl po kasaci napadeného rozhodnutí provést soud nalézací. Jinými slovy, nepřednesla důkazní návrh, o němž by Vrchní soud byl povinen rozhodnout. Ten přesto alespoň stručně na str. 17 odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, proč i on považuje další doplnění dokazování za nadbytečné a v tomto směru pokládá procesní iniciativu obhajoby za neúčelnou. Na tomto místě je vhodné připomenout, že trestní řád nestanoví žádná pravidla pro míru důkazů potřebných k objasnění určité okolnosti, která je významná pro zjištění skutkového stavu. Je tedy na soudu, aby v každé fázi řízení zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování ještě doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví například další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci nemají nepodstatný význam. Shromážděné důkazy následně hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ten v dané trestní věci naplněn byl.

Stejně tak nelze mít za to, že by obhajobou zpochybňovaná skutková zjištění byla produktem selektivního, neobjektivního a nekritického hodnocení provedených důkazů, zejména pak ve věci vypracovaných znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, a z oboru školství a kultura, odvětví forenzní psychologie, nebo znaleckého posudku a odborných vyjádření k problematice militantního islámu. Dovolatel zde de facto pouze zopakoval setrvale prosazovanou myšlenku, že znalci či zpracovatelé odborných vyjádření k jeho osobnosti a k otázce muslimské víry a jejích symbolů buď nebyli dostatečně odborně vybavení, nebo neměli k dispozici náležité podklady pro zodpovědné zpracování zadaných úkolů, přičemž soudy mechanicky a bezmyšlenkovitě vzaly jejich nepodložené závěry za základ pro konstrukci skutkového stavu. Takové námitky nejenže nerespektují obsahové zaměření zvoleného dovolacího důvodu, ale současné postrádají oporu v realitě a jsou zcela nedůvodné. Způsobu, jakým se s nimi i s dalšími výhradami proti skutkovým zjištěním vypořádal již vrchní soud v bodech 36. až 51. odůvodnění svého rozsudku, Nejvyšší soud nemá z hlediska pravidel formální logiky co vytknout a bezvýhradně na příslušné pasáže napadeného rozhodnutí odkazuje.

Správně a úplně zjištěný skutkový stav pak našel odpovídající výraz i v použité právní kvalifikaci skutku jako zvlášť závažného zločinu založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dovolací senát nepřisvědčil námitce obhajoby, podle níž ve vztahu k přisouzené skutkové podstatě trestného činu absentovala v jednání obviněného zákonem předvídaná forma zavinění ve formě úmyslu veřejně propagovat hnutí, které hlásá národnostní a především náboženskou zášť. Obviněný jakožto alespoň průměrně intelektově vybavený dospělý jedinec musel v základních rysech znát povahu činnosti jím propagovaných organizací či vojenských bojůvek, které vešly do obecného povědomí veřejnosti jako šiřitelé nesmiřitelného odporu a intolerance vůči každému člověku, který vyznává jiné či vůbec žádné náboženství, případně jiný výklad islámu. Stejně tak bezpochyby věděl, že tyto organizace k prosazování svých náboženských idejí a politických cílů neváhají sáhnout k brutálnímu násilí a teroru směřovanému vůči civilním (nevojenským) cílům takřka po celém světě, a k této formě „ozbrojeného boje“ mimo jiné i prostřednictvím propagandisticky laděných příspěvků na veřejně přístupných počítačových sítích aktivně podněcují jednotlivce („osamělé bojovníky“) především z řad muslimských komunit žijících zejména v nearabských a sekulárních státech. Právě tuto platformu šíření džihádu napodoboval i obviněný, a to nesporně se záměrem zmíněné myšlenky a názory veřejně prezentovat a propagovat, přičemž skutečnost, že jeho veřejně přístupný facebookový profil sledoval relativně úzký okruh osob, nebyl z pohledu dovození jeho trestní odpovědnosti podstatný. Se závěry předchozích soudů o přímém úmyslu /§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku/ obviněného propagovat tímto způsobem hnutí popsané v ustanovení § 403 odst. 1 tr. zákoníku a činit tak mj. prostřednictvím jeho „facebookové stránky,“ kterou mohl navštívit, prohlédnout si její obsah, a přijmout tam prezentované myšlenky „za své“ prakticky kdokoli, tedy potenciálně neomezený počet uživatelů, což zároveň zakládá kvalifikační znak obsažený v ustanovení § 403 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tak nelze nesouhlasit.

Lze tedy uzavřít, že v předchozím řízení celkově zjištěné jednání obviněného za „pouhý“ projev sympatií k džihádu ve smyslu ustanovení § 404 tr. zákoníku rozhodně pokládat nelze, a proto zcela důvodně bylo soudy nižších stupňů označeno za projev propagace hnutí prokazatelně směřujícího k potlačení práv a svobod člověka a současně hlásajícího národnostní a náboženskou zášť, přičemž tento čin obviněný spáchal veřejně přístupnou počítačovou sítí. Užití právní kvalifikace zvlášť závažného zločinu založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tak bylo zcela na místě.

Jestliže se tedy dovolání obviněného D. K. dílem opíralo o námitky, které nebylo možno podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, a dílem o výhradu, která z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádala jakékoli věcné opodstatnění, Nejvyšší soud podané dovolání jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 11. 2020

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru