Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1174/2020Usnesení NS ze dne 12.11.2020

HeslaVydírání
Výtržnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1174.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1174/2020-1579

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 12. 11. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 16. 4. 2020 č. j. 55 To 53/2020-1469, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 4 T 163/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 1. 10. 2019 č. j. 4 T 163/2011-1382 v trestní věci obviněných P. P., M. H., D. D. a J. K. byl obviněný J. K. uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „v XY a v okrese Jablonec nad Nisou dne 20. 6. 2011 v době kolem 19.00 hodin do 21.05 hodin, nejprve obžalovaný P. v prodejně Lidl požadoval po poškozeném V., aby mu vrátil jeho oblečení, které měl na sobě, a poté fyzicky napadli na parkovišti prodejny spol. Lidl v XY ulici č. XY poškozeného T. V., nar. XY, tak, že P. P. poškozenému vulgárně nadával do zlodějů a zvýšeným hlasem ho neustále vulgárními výrazy napadal a poškozený se snažil mu vysvětlit, že oblečení, peníze a mobilní telefon mu P. P. půjčil, a snažil se mu věci vrátit, avšak P. P. poškozeného stále fyzicky napadal pěstmi a poté se k P. P. přidali D. D. a M. H. tak, že ho jednou ranou pěstí udeřil do obličeje, do pravé poloviny brady, až poškozený upadl na zem, kde obžalovaní P., D., H. do poškozeného kopali a poté ho zvedli ze země za ramena a dovedli k zaparkovanému osobnímu vozidlu zn. Renault Clio, stříbrné barvy, které řídil J. K., a poškozeného proti jeho vůli natlačili do vozidla a jeli na louku na XY, kde zastavili, všichni obžalovaní z vozidla vystoupili, poškozeného nutili vystoupit z vozidla rovněž, kdy donutili poškozeného vysvléknout se do naha, kdy mu vulgárně nadávali a následně všichni obžalovaní poškozeného převezli na XY k areálu bývalého kravína, kde z vozidla vystoupili P. P. a D. D., a M. H. a J. K. poškozeného dovezli do XY ulice v XY, kde ho s mikinou kolem pasu vysadili“. Stejně jako u všech spoluobviněných soud ohledně obviněného J. K. podle § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu, v jeho případě ve vztahu k trestnímu příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 4 T 55/2012, trestnímu příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 10. 2013 sp. zn. 5 T 171/2013 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 1. 2017 sp. zn. 5 T 52/2014, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. 55 To 89/2017.

Z podnětu následného odvolání J. K. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 16. 4. 2020 č. j. 55 To 53/2020-1469 podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil stran tohoto obviněného rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že se v případě obviněného podle § 44 tr. zákoníku upouští od uložení souhrnného trestu, neboť trest, který mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 10. 2013 č. j. 5 T 171/2013-22, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 7. 2016 č. j. 5 T 171/2013-63, je dostatečný. V ostatních výrocích zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn.

Na rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval obviněný J. K. dovoláním, v němž explicitně odkázal na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Namítl, že jeho jednání nenaplnilo veškeré znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jak nesprávně dovodily soudy obou stupňů. Zdůraznil, že se k celému incidentu dostal pouhou shodou okolností. Se spoluobviněnými se inkriminovaného dne potkal náhodou, přičemž P. P. a D. D. doposud neznal a viděl je vůbec poprvé. Spoluobvinění ho pouze požádali, aby je odvezl k prodejně Lidl, což učinil. Z telefonátu P. P. v průběhu jízdy pouze vyposlechl, že se tam má vyskytovat člověk, který mu odcizil nějaké věci. O tom, co se má dít dál, však dovolatel nic nevěděl. Následného napadání poškozeného se sám žádným způsobem aktivně neúčastnil. Z rozporných výpovědí vyslechnutých svědků nebylo možno s jistotou dovodit ani to, že poškozený V. byl násilím vtlačen do automobilu. V tomto směru zůstala jeho výpověď zcela osamocena bez jakýchkoliv podpůrných důkazů. Přitom právě poškozený měl důvod lhát, aby se zbavil obviněného P. Ostatně bylo zjištěno, že si například vymyslel variantu skutkového děje, podle níž na něho obvinění zaútočili se zbraní. Soud prvního stupně nevzal v potaz ani skutečnost, že T. V. je osobou závislou na drogách, často halucinující. Přesto jeho špatný psychický stav automaticky přisoudil právě projednávanému incidentu. Dovolatel trvá na tom, že si nepamatuje, zda poškozený nastoupil do jím řízeného automobilu dobrovolně či nikoliv. I z toho lze podle jeho mínění dovodit, že byl ostatními takříkajíc postaven před hotovou věc. Rozhodně nebylo prokázáno, že by s násilným omezením poškozeného ve svobodě rozhodování a pohybu souhlasil, nebo s ním byl srozuměn. Bylo mu řečeno, že má odjet k obviněnému P. domů. Právě to (a nic jiného) hodlal učinit. Nevěděl, že se někde cestou bude zastavovat. Vše proběhlo rychle, jednání ostatních spoluobviněných jemu samotnému bylo nepříjemné a přítomen mu byl bez znalosti podstaty věci a jen s nevolí. Po celé akci pak poškozeného odvezl domů. Pokud je mu kladeno za vinu, že ostatním nezabránil v páchání posuzovaného skutku, jde ze strany soudů o nezákonné rozšíření trestní odpovědnosti. Nezabránění trestnému činu totiž žádnou skutkovou podstatu v trestním zákoně nenaplňuje. Dovolatel uzavřel, že on sám nebyl aktérem útoku na poškozeného, nýbrž pouhým nedobrovolným svědkem. Demonstraci strachu vedl obviněný P. a jednalo se spíše o jeho individuální exces než o naplňování nějaké původní dohody všech zúčastněných. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí „zrušil a vrátil k dalšímu projednání“.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání v rámci řízení podle § 265h tr. ř. úvodem podotkla, že obviněný v něm v zásadě zopakoval argumentaci, kterou uplatňoval v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení a kterou vtělil i do řádného opravného prostředku (odvolání). Druhoinstanční soud se s ní přitom vypořádal důsledně a dospěl k logickým závěrům, vycházejícím z obsahu provedeného dokazování. Z hlediska dovolacího přezkumu státní zástupkyně vyzdvihla skutkovou (procesní) povahu námitek obviněného s tím, že takové výhrady žádnému ze zákonných důvodů podle § 265b tr. ř. neodpovídají. Přesto připomněla, že obviněný byl podle zjištění soudů celému incidentu přítomen od samého počátku, tedy ve všech jeho fázích. Věděl, že spoluobviněný P. P. hledá člověka, který ho okradl. Proto ho nejprve přivezl k prodejně Lidl, aby následně z bezprostřední blízkosti sledoval útok všech spoluobviněných na poškozeného. Umožnil jim, aby T. V. natlačili do jím řízeného auta, přestože poškozený viditelně projevoval vůči takovému zacházení odpor a nepodrobil se mu dobrovolně. Poté splnil pokyn spoluobviněných, aby jel do XY a v průběhu této jízdy docházelo k dalšímu napadání poškozeného. Vůči jednání ostatních spoluobviněných se dovolatel nejenže nijak neohradil, ale svou přítomností ještě umocňoval jejich početní převahu. I jeho jednání tedy bylo správně posouzeno jako trestné činy vydírání a výtržnictví. Své vyjádření proto státní zástupkyně uzavřela konstatováním, že výhrady J. K. nelze mít za důvodné, neboť napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí vadou, kterou by bylo nutno napravit v dovolacím řízení. Navrhla, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně, a aby tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný J. K. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž soud upustil od potrestání obviněného.

Dále bylo třeba zkoumat, zda výhrady obviněného lze podřadit pod některý z katalogu dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Pokud se předložené dovolání výslovně opíralo o § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tak Nejvyšší soud nakonec vyhodnotil daný odkaz jako formální pochybení obhájce, které dovolateli nelze přičítat k tíži. Při přísně formalistickém výkladu své přezkumné povinnosti by mu totiž jinak nezbývalo než dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že v něm obsažená argumentace se s deklarovaným dovolacím důvodem obsahově zcela míjí. Vada řízení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. totiž tkví v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, přičemž dovolatel žádné takové procesní pochybení soudů v dané trestní věci konkrétně nereklamoval. Jeho námitky však zřejmě směřovaly k podřazení pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. S určitou nikoli zanedbatelnou mírou benevolence tak Nejvyšší soud s přihlédnutím k tomuto důvodu dovolání vznesené výhrady obviněného podrobil svému posouzení.

Výše uvedený závěr se nicméně netýká té části argumentace obviněného, jejíž podstatou bylo zpochybnění kvality hodnocení důkazů soudy a tím i snahy domoci se významné revize ustálených skutkových zjištění v jeho prospěch. Takové výhrady totiž mají ryze procesní (§ 2 odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávní základ a žádnému ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. neodpovídají. Spíše výjimečnou právní relevanci by jim bylo možno přiznat pouze při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení se podle ustálené judikatury Ústavního soudu řadí případy opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy jejich svévolného hodnocení bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu viz přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.

Žádnou z výše uvedených závažných procesních vad, která by současně představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, však řízení před soudy v posuzované trestní věci zatíženo nebylo. Nejvyšší soud nemá za to, že by obhajobou zpochybňovaná skutková zjištění byla produktem selektivního, neobjektivního a nekritického hodnocení provedených důkazů. Rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně ve zkoumané trestní věci co do odůvodnění splnila kritéria obsažená v § 125 odst. 1 tr. ř. Jejich skutkovým úvahám i způsobu, jakým se vypořádaly s opakovaně předestřenou obhajobou obviněného, podle níž se do celé věci zapletl pouhou náhodou, o záměrech spoluobviněných po celou dobu nic nevěděl, jejich výtržnické jednání před prodejnou Lidl nezaznamenal a poté se stal pouze nechtěným svědkem jejich vyděračských praktik vůči poškozenému, přitom nebylo z hlediska principů formální logiky co podstatného vytknout.

Zjištěný skutkový stav podle názoru dovolacího senátu našel také odpovídající výraz v použité právní kvalifikaci jednání obviněného J. K., a to i jako zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř. V tomto směru bylo nutno jednoznačně odmítnout obhajobou předestřený krajně zjednodušující výklad otázky spolupachatelství, podle kterého u dovolatele nebylo možno dovodit aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, jestliže se on sám do fyzického napadání poškozeného přímo nezapojil a pouze mu přihlížel.

V rovině obecné je zde vhodné připomenout, že podle trestněprávní teorie (viz např. Šámal a kol.: Trestní zákoník I - Komentář, C. H. Beck, 2. vydání 2012, str. 328 a násl.) i ustálené soudní praxe (viz např. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.) vyžaduje spolupachatelství především společný úmysl spolupachatelů a není charakterizováno jen tím, že každý z nich svým jednáním uskuteční všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Jako spolupachatelství je namístě posuzovat i situace, kdy každý ze spolupachatelů uskuteční jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto znaků, nebo situace, kdy jednání každého ze spolupachatelů představuje alespoň článek řetězu, kdy jeho jednotlivé články (činnosti) směřují k přímému vykonání trestného činu a při současném působení jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Postačí tedy i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelem vydírání je tudíž i osoba, která svou přítomností na místě činu po předchozí dohodě s ostatními pachateli například zesiluje účinnost prováděného násilí nebo pohrůžky násilí, jak má namysli § 175 tr. zákoníku.

Od výše uvedených teoretických a judikatorních východisek se soudy nižších stupňů při právním posouzení jednání dovolatele nikterak neodchýlily. Případně akcentovaly skutečnost, že obviněný byl přítomen všem fázím „trestné výpravy“ obviněného P. P. a jeho společníků na poškozeného T. V. Věděl, z jakého důvodu spoluobviněné odváží právě před prodejnu Lidl, a z pozice řidiče musel minimálně zaregistrovat, že spoluobvinění natlačili poškozeného do automobilu přes jeho aktivní odpor. Navzdory tomu se vůči jejich počínání nijak neohradil a poškozeného se nezastal, byť mu v tom nic nebránilo. Rozhodně nebylo zjištěno, že by se sám podřizoval spoluobviněným a vykonával jejich povely ze strachu před vlastním fyzickým napadením nebo jinou újmou. Potud lze tedy jeho vnitřní volní vztah k počínání P. P., D. D. a M. H. charakterizovat jako jednoznačný souhlas s dočasným omezením poškozeného na svobodě v rozhodování. Zároveň není rozhodné, zda dovolatel v danou chvíli věděl či nevěděl o tom, že další zastávkou během následné jízdy vozidlem bude louka na XY, a nikoli až bydliště P. P., jak se hájil. Minimálně mu muselo být jasné, že poškozený je ve voze odvážen proti své vůli a o společnost ostatních obviněných nestojí, i to, že účelem tohoto „výletu“ nemá být přátelské posezení všech jeho účastníků u kávy, ale realizace záměru obviněného P. získat od poškozeného zpět své údajně odcizené věci, třeba i násilím, pokud se poškozený okamžitě nepodrobí jeho vůli. Jestliže k uskutečnění tohoto záměru spoluobviněným vědomě poskytl své „řidičské služby“, nelze soudům vytýkat, že jeho individuální zapojení se do celé akce posoudily jako trestnou součinnost ve smyslu § 23 tr. zákoníku, přestože on sám poškozeného přímo fyzicky nenapadl. Potud jejich rozhodnutí vadou spočívající v nesprávné aplikaci hmotného práva rozhodně netrpí.

Nejvyšší soud tak uzavírá, že obviněný J. K. v dovolání uplatnil dílem námitky, které nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a dílem o námitky postrádající jakékoli opodstatnění. Proto jeho dovolání v konečném výsledku odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu bylo třeba souhlasu stran.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 11. 2020

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru