Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1145/2017Usnesení NS ze dne 10.10.2017Přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

HeslaZneužití pravomoci úřední osoby
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1145.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 94/18 ze dne 19.06.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jiří Zemánek


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1145/2017-51

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 10. 2017 dovolání obviněného J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 5 To 459/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 41/2013, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 4 T 41/2013, byl obviněný J. M. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku účinného do 30. 11. 2011, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že

v období od 30. 9. 2009 do 13. 9. 2010 ve F. –M. jako oprávněná úřední osoba ve funkci vedoucího oddělení stavebního řádu, odboru územního rozvoje a stavebního řádu, Magistrátu města F. –M., vedl nezákonným způsobem územní a navazující stavební řízení ve prospěch stavebníka a k újmě vlastníků sousedních pozemků a staveb, když na základě oznámení stavebníka PRONTO Autosalon spol. s r.o. o záměru k vydání územního souhlasu ze dne 30. 9. 2009 vydal dne 7. 10. 2009 pod č. j.: MMFM-46913/2009 za stavební úřad vědomě nezákonný územní souhlas ke stavbě autosalonu PRONTO Camper k umístění této stavby, i když věděl, že oznámení o záměru nesplňovalo základní formální náležitosti zákona podle ust. § 96 odst. 3 stavebního zákona, když v oznámení o záměru a jeho situačním výkresu nebyly označeny souhlasy všech nutných osob uvedených v ust. § 85 odst. 2 písm. a), b) stavebního zákona, přičemž v tomto případě jde o spol. RWE Distribuční služby, s.r.o., Telefonica O2 Czech Republic, a.s., jejichž zařízení či stavby mohou být předmětnou stavbou dotčeny, dále vlastníky pozemku, na nichž má být předmětná stavba realizována, tj. V. P., P. P., P. P., a J. P. a především vlastníky pozemku a staveb nacházejících se v sousedství projednávané stavby autosalonu, jejichž práva mohou být dotčena – M. D. a A. K. a dále tento územní souhlas vydal na stavbu, na kterou nepostačuje vydání územního souhlasu, čímž porušil § 96 odst. 2 stavebního zákona, neboť stavba „SO 01 Autosalon“ se zastavěnou plochou 1.200 m2 a půdorysných rozměrech 20 x 60 m stavba „SO 07 Zpevněné plochy“ se zastavěnou plochou 1.007 m2 svými parametry do staveb, pro které by postačoval územní souhlas nespadají, a dále porušil ust. § 96 odst. 1 stavebního zákona, neboť stanoviska dotčených orgánů obsahovala podmínky, což vylučuje vydání pouhého územního souhlasu, neboť toto zákon výslovně zakazuje a podmínky dotčených orgánů zcela ignoroval a v územním souhlasu naopak nepravdivě uvedl, že záměr je se stanovisky dotčených orgánů v souladu, a dále vědomě nejednal s M. D. a A. K. jako s účastníky řízení, tyto nemohly vznášet námitky a nemohly využít ani jiná procesní oprávnění účastníků řízení, přitom v územním souhlasu nepravdivě uvedl, že tento je v souladu s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení, následně dne 3. 3. 2010 vědomě vydal pod č.j.: MMFM-15771/2010 stavební povolení na tuto stavbu rovněž nezákonné se všemi vadami jako u shora uvedeného územního souhlasu, kdy předložená závazná stanoviska v odůvodnění pouze odcitoval a jinak zcela ignoroval, opětovně v rozporu s § 109 odst. 1, písm. e) stavebního zákona nejednal s účastníky řízení, čímž je připravil o možnost využít jejich procesní práva a obrany, přitom v odůvodnění uvedl, že vlastníci sousedních staveb a pozemků jsou účastníky řízení, když navíc v rozporu s § 111 stavebního zákona neověřil nijak projektovou dokumentaci zcela lhostejný k tomu, zda projektová dokumentace územnímu souhlasu odpovídala a zda tak opatří stavebníkovi neoprávněný prospěch či zda stavba zasáhne do práv vlastníkům sousedních pozemků, s čímž byl pro tento případ srozuměn, když projektová dokumentace skutečně neodpovídala územnímu souhlasu dle ust. § 111 stavebního zákona, neboť polohové řešení objektu bylo jiné a kanalizace zasáhla do pozemku, který však nebyl uveden ve výčtu pozemků dotčených stavbou ani v územním souhlasu ani ve výroku stavebního povolení, k tomu všemu navíc podle § 112 odst. 2 stavebního zákona upustil od ústního jednání s ohledáním na místě s odůvodněním, že jsou mu poměry staveniště a podmínky k provádění stavby dobře známy, přičemž stavební povolení bylo Krajským úřadem v Ostravě rozhodnutím č. j.: MSK-126783/2010 dne 26. 8. 2010 zrušeno pro výše popsané nezákonnosti až na základě podání odvolání opomenutých účastníků M. D. a A. K.,

a takto jednal srozuměn s tím, že svým postupem opatří neoprávněný prospěch stavebníku společnosti PRONTO Autosalon spol. s r.o., který i bez řádného územního rozhodnutí a bez zákonného stavebního povolení realizoval stavbu způsobem, na který by v případě zákonného postupu neměl nárok a zároveň takto jednal srozuměn také s tím, že M. D. a A. K. připraví o možnost náležitě využívat svých zákonných práv účastníka řízení a účinně a včas hájit svá práva,

čímž způsobil, že stavba byla i bez řádného se zákonem souladného územního řízení a bez řádného se zákonem souladného pravomocného stavebního povolení prakticky kompletně realizována a to aniž by se účastnice řízení a vlastnice dotčených nemovitostí M. D. a A. K. mohly účinně bránit před zahájením stavby, kdy dne 13. 9. 2010 mu byl tento případ nadřízeným odebrán.

Za to byl odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců a podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce úředníka státní správy či samosprávy na dobu dvou let. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená M. D. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Současně byli citovaným rozsudkem obvinění J. M. a spolupachatelka A. O., podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěni obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, sp. zn. 3 ZT 94/2012, ze dne 19. 2. 2013 pro skutek spočívající v tom, že

I.

obvinění J. M. a A. O.

dne 30. 8. 2010 ve F. –M. J. M. jako oprávněná úřední osoba ve funkci vedoucího oddělení stavebního řádu, odboru územního rozvoje a stavebního řádu, Magistrátu města F. –M. ve spolupráci s referentkou oddělení stavebního řádu Magistrátu města F. –M. A. O., která zpracovávala podklady a nástin rozhodnutí, vydal vědomě dne 30. 8. 2010 za stavební úřad pod č.j.: MMFM-82434/2010 nezákonné územní rozhodnutí ke stavbě terénní úpravy na pozemcích, k.ú. F. na základě podané žádosti stavebníkem K. T. zastoupené Z. K. ze dne 23. 6. 2010 o vydání územního rozhodnutí o umístnění stavby „Terénní úpravy na pozemcích, v k.ú. F.“ spočívající v návozu zeminy o ploše 6.178 m2 o objemu 9800m3 a výšce návozu 1,2 – 2,8 m, položení drenáže DN200 a dočasné oplocení z drátěného pletiva o výšce 1,6 m,

neboť v územním rozhodnutí současně úmyslně zcela svévolně stanovili v rozporu s ust. § 104 odst. 3 stavebního zákona a v rozporu § 78 odst. 2 stavebního zákona, že jsou tyto terénní úpravy jednoduchou stavbou, která nevyžaduje ohlášení ani stavební povolení a pro jejich realizaci postačí samotné územní rozhodnutí a nebude už nutné ohlášení, které by jinak podle ust. § 104 odst. 2 písm. f) stavebního zákona nutné bylo, když v rozporu s § 78 odst. 2 stavebního zákona nesplnili svou povinnost a nijak neposuzovali povahu věci, ochranu veřejných zájmů a ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků řízení, lhostejní zcela k tomu, zda tyto podmínky jsou splněny a zda dojde k újmě vlastníkům sousedních pozemků, s čímž pro tento případ byli srozuměni, přičemž z rozsahu terénních úprav je bez větších obtíží rozeznatelné a zřejmé, že o jednoduchou stavbu nejde, toto rozhodnutí dále vydali, přestože v rozporu s § 78 odst. 2 stavebního zákona v tehdy platném znění stavebník o takové rozhodnutí nepožádal,

vědomě tak umožnili realizovat terénní úpravy i bez ohlášení a zasáhli tak do práv vlastníků dotčených sousedních pozemků a staveb, neboť pokud by byly stavební úpravy činěny na základě ohlášení v souladu s § 104 odst. 2 písm. f) stavebního zákona, musel by stavebník prokazatelně informovat vlastníky sousedních pozemků a staveb podle § 104 odst. 1 stavebního zákona, což by jim dalo prostor pro lepší uplatnění práv účastníků řízení, neboť by se o záměru stavby dozvěděli prokazatelně před její realizací, kdežto tito účastníci řízení se v územním řízení informují doručením pouze veřejnou vyhláškou,

čímž vědomě odepřeli účastníkům řízení – vlastníkům okolních pozemků, a to D. L., A. H., M. H., R. V., M. K., J. S., Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku a K. N. H. O. uplatnění jejich práv,

II.

obviněný J. M. sám

v období od 16. 9. 2009 do 5. 8. 2010 ve F. -. jako oprávněná úřední osoba ve funkci vedoucího oddělení stavebního řádu, odboru územního rozvoje a stavebního řádu, Magistrátu města F. –M. vedl nezákonným způsobem stavební řízení ve prospěch stavebníka a k újmě obce Soběšovice, když

na základě ohlášení stavebníka D. F. zastoupeného E. F. ze dne 16. 9. 2009 vydal dne 18. 9. 2009 vědomě nezákonně za stavební úřad souhlas s ohlášením stavby pod č.j. MMFM-42178/2009 ke stavbě rodinného domu s garážovým přístřeškem v H. S., přičemž se vůbec nejednalo o stavbu, u níž by stačilo ohlášení, neboť stavba rodinného domu je větší výměry zastavěnosti než stavebním zákonem stanoveného limitu 150 m2, když stavba byla vydávána za stavby dvě a byla účelově rozdělena na stavbu o výměře 127,45 m2 a na garážové stání o výměře 37,8 m2, přičemž jde o jedinou stavbu spojenou jednolitou střešní konstrukcí, čímž porušil ust. § 104 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, když stavbu nelze realizovat pouze na základě ohlášení bez předchozího územního rozhodnutí nebo územního souhlasu,

přičemž zároveň věděl, že ohlášení nenaplňovalo zákonem stanovené požadavky, když zde nebyly souhlasy účastníků řízení – vlastníků sousedních pozemků – obce Soběšovice, resp. doklad o tom, že byla prokazatelně informována o záměru stavby, což stavebník nedoložil, neboť doklad o informování obce Soběšovice nese datum podacího razítka až 14.1.2010,

dále tak porušil ust. § 23 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., když stavba podle předloženého projektu přesahuje na sousední pozemek ve vlastnictví obce Soběšovice v k.ú. H. S., aniž by byla udělena výjimka,

dále souhlas vydal, přestože ohlášení nesplňovalo podmínky dle ust. § 104 odst. 1 a ust. § 105 odst. 1 stavebního zákona, když stavba splaškové kanalizace, vodovodní přípojky a sjezd jsou umístěny na pozemku v k. ú. H. S., který je ve vlastnictví obce Soběšovice, přičemž stavebník však vůbec nedoložil právo provést stavbu na pozemku obce Soběšovice v rozporu s ust. § 105 odst. 1 stavebního zákona, v důsledku čehož došlo k nezákonnému umístění stavby na pozemku obce Soběšovice a tím bylo zasaženo do vlastnických práv obce, s čímž byl srozuměn,

a dále vědomě porušil ust. § 25 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, neboť k realizaci splaškové kanalizace, resp. k překopu místní komunikace na pozemku v k.ú. H. S., bylo třeba rozhodnutí silničního správního úřadu o povolení zvláštního užívání místní komunikace, které vydáno nebylo a

dále porušil zákon v rámci kolaudace, když stavebník dne 28. 7. 2010 oznámil záměr započít užívání stavby, přičemž v tomto případě může stavební úřad vydávat podle § 120 odst. 1 stavebního zákona pouze negativní rozhodnutí, a tedy do 30 dnů užívání stavby zakázat, pozitivní rozhodnutí v tomto případě zákon nepřipouští, a přesto vydal v rozporu s ust. § 120 odst. 1 stavebního zákona dne 5. 8. 2010 pod č. j. MMFM-101815/2010 (97635/2010) souhlas s užíváním stavby, čímž cíleně umožnil v rozporu se zákonem stavbu v tento den užívat, resp. možnost užívat stavbu od tohoto dne simuloval, když toto nezákonné rozhodnutí muselo být po výzvě Krajského úřadu v Ostravě dne 1. 10. 2010 zrušeno,

a takto jednal srozuměn s tím, že svým postupem opatří neoprávněný prospěch stavebníkovi D. F., když i bez řádného územního rozhodnutí či územního souhlasu a bez řádného a se zákonem souladného ohlášení či stavebního povolení a bez splnění zákonných podmínek realizoval stavbu způsobem, na který by v případě zákonného postupu neměl nárok a úmyslně mu umožnil v rozporu se zákonem stavbu užívat od 5. 8. 2010, ačkoliv stavba mohla být užívána nejdříve po uplynutí 30 dnů od ohlášení a zároveň jednal srozuměn také s tím, že obec Soběšovice připraví o možnost náležitě využívat svých zákonných práv účastníka řízení a účinně a včas hájit svá práva,

čímž způsobil, že stavba byla realizována bez řádného územního rozhodnutí či územního souhlasu a bez řádného a se zákonem souladného ohlášení či stavebního povolení a zasáhl tak do práv účastníka řízení obce Soběšovice a zároveň do vlastnických práv obce Soběšovice nezákonným umístění části stavby na její pozemek,

tím měli jako úřední osoby v úmyslu způsobit jinému jinou závažnou újmu a opatřit jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu,

čímž měli spáchat obviněný J. M. dva přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011. Podle § 229 odst. 3 tr. řádu byli poškození A. H., M. H. a M. K. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 4 T 41/2013, podali obviněný J. M. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 5 To 459/2014, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu k odvolání obviněného J. M. napadený rozsudek v odsuzující části zrušil v celém rozsahu a s přihlédnutím k ustanovení § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu nově rozhodl tak, že uznal obviněného J. M. vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku účinného do 30. 11. 2011 na tom skutkovém základě, že

v období od 30. 9. 2009 do 3. 3. 2010 ve F. –M. jako oprávněná úřední osoba ve funkci vedoucího oddělení stavebního řádu, odboru územního rozvoje a stavebního řádu Magistrátu města F. –M. vědomě vedl v rozporu se stavebním zákonem územní a navazující stavební řízení ve prospěch stavebníka a k újmě vlastníků sousedních pozemků a staveb, když na základě oznámení stavebníka PRONTO Autosalon spol. s r.o. o záměru k vydání územního souhlasu ze dne 30. 9. 2009 vydal dne 7. 10. 2009 pod č. j.: MMFM-46913/2009 za stavební úřad územní souhlas ke stavbě autosalonu PRONTO Camper k umístění této stavby, i když věděl, že oznámení o záměru nesplňovalo základní formální náležitosti podle ust. § 96 odst. 3 stavebního zákona, když v oznámení o záměru a jeho situačním výkresu nebyly označeny souhlasy všech nutných osob uvedených v ust. § 85 odst. 2 písm. a), b) stavebního zákona, a to spol. RWE Distribuční služby s.r.o. a Telefonica O2 Czech Republic, a.s., jejichž zařízení či stavby mohou být předmětnou stavbou přímo dotčeny, vlastníky pozemků, na nichž má být předmětná stavba realizována, tj. V. P., P. P., P. P., a J. P., a především vlastníky pozemků a staveb nacházejících se v sousedství projednávané stavby autosalonu, jejichž práva mohou být přímo dotčena, tj. M. D. a A. K., stanoviska dotčených orgánů obsahovala podmínky, což vylučuje vydání pouhého územního souhlasu, neboť toto stavební zákon výslovně zakazuje, a podmínky dotčených orgánů zcela ignoroval, čímž porušil ust. § 96 odst. 1 stavebního zákona, tento územní souhlas vydal na stavbu, na kterou nepostačuje vydání územního souhlasu, neboť stavba „SO 01 Autosalon“ se zastavěnou plochou 1.200 m2 a půdorysných rozměrech 20 x 60 m, stavba „SO 07 Zpevněné plochy“ se zastavěnou plochou 1.007 m2 svými parametry do staveb, pro které by postačoval územní souhlas nespadají, čímž porušil § 96 odst. 2 stavebního zákona, v územním souhlasu nepravdivě uvedl, že záměr je se stanovisky dotčených orgánů v souladu, vědomě nejednal s M. D. a A. K. jako s účastníky řízení, přitom v územním souhlasu nepravdivě uvedl, že tento je v souladu s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení, následně dne 3. 3. 2010 vědomě vydal pod č.j.: MMFM-15771/2010 stavební povolení na tuto stavbu se všemi vadami jako u shora uvedeného územního souhlasu, kdy předložená závazná stanoviska v odůvodnění pouze odcitoval a jinak zcela ignoroval, opětovně v rozporu s § 109 odst. 1, písm. e) stavebního zákona nejednal s účastníky řízení, přitom v odůvodnění uvedl, že vlastníci sousedních staveb a pozemků jsou účastníky řízení, v rozporu s § 111 stavebního zákona neověřil nijak projektovou dokumentaci zcela lhostejný k tomu, zda projektová dokumentace územnímu souhlasu odpovídala a zda tak opatří stavebníkovi neoprávněný prospěch či zda stavba zasáhne do práv vlastníkům sousedních pozemků, s čímž byl pro tento případ srozuměn, když projektová dokumentace skutečně neodpovídala územnímu souhlasu dle ust. § 111 stavebního zákona, neboť polohové řešení objektu bylo jiné a kanalizace zasáhla do pozemku, který však nebyl uveden ve výčtu pozemků dotčených stavbou ani v územním souhlasu ani ve výroku stavebního povolení, navíc podle § 112 odst. 2 stavebního zákona upustil od ústního jednání s ohledáním na místě s odůvodněním, že jsou mu poměry staveniště a podmínky k provádění stavby dobře známy, přičemž stavební povolení bylo následně Krajským úřadem v Ostravě rozhodnutím č.j.: MSK-126783/2010 dne 26. 8. 2010 zrušeno pro výše popsané nezákonnosti až na základě podání odvolání obžalovaným vědomě opomenutých účastnic stavebního řízení M. D. a A. K.,

a takto jednal srozuměn s tím, že svým nezákonným postupem opatří neoprávněný prospěch stavebníku společnosti PRONTO Autosalon spol. s r.o., který i bez řádného územního rozhodnutí a bez zákonného stavebního povolení realizoval stavbu způsobem, na který by v případě zákonného postupu neměl nárok a zároveň takto jednal srozuměn také s tím, že M. D. a A. K. připraví o možnost náležitě využívat svých zákonných práv účastníka řízení a účinně a včas hájit svá práva,

čímž způsobil, že stavba byla i bez řádného se zákonem souladného územního řízení a bez řádného se zákonem souladného pravomocného stavebního povolení prakticky kompletně realizována, a to aniž by zejména vlastnice přímo dotčených nemovitostí M. D. a A. K. jako účastnice řízení mohly uplatnit námitky a jiná procesní oprávnění k umístění stavby v územním a stavebním řízení před zahájením stavby.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců a podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce úředníka státní správy či samosprávy na dobu jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená M. D. odkázána se svým nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státního zástupce bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 5 To 459/2014, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že zjištěný skutek není trestným činem, protože nenaplňuje objektivní a subjektivní znaky žádné skutkové podstaty trestného činu. Podle něj pochybení správních úředníků spočívající v nesprávném správním uvážení nelze postihnout trestním právem. Domnívá se, že tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku neobsahuje skutkové okolnosti charakterizující subjektivní stránku, které by vyjadřovaly úmyslné zavinění a zároveň odlišily tento trestný čin od jeho nedbalostní alternativy podle § 330 odst. 1 tr. zákoníku. Kromě toho si obviněný též myslí, že není splněna podmínka, aby jeho úmysl zahrnoval i „úmysl způsobit někomu škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“. Tvrdí, že postupoval v souladu s právem a pouze využíval možnosti, které měl pro zjednodušení řízení k dispozici. Podle jeho mínění v napadeném rozsudku nebyly blíže specifikovány podmínky, které měly být zaneseny do územního souhlasu. Zdůraznil, že upuštění od ústního projednání s ohledáním na místě je běžným postupem, nejde o exces, tudíž nechápe, proč je mu to krajským soudem vyčítáno. Podle jeho mínění je pouhou spekulací, že byl srozuměn s tím, že stavebníkovi opatřuje neoprávněný prospěch, když se navíc posléze prokázalo, že stavba je v souladu s územním plánem a odpovídá zákonu a všem normám, což je údajně zřejmé z rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 17. 4. 2013. Obviněný je přesvědčen, že absentuje společenská škodlivost jeho jednání. Dodal, že za správnost projektové dokumentace odpovídá projektant a že soudy též nedostatečně zohlednily rozdíl mezi dotčenými a přímo dotčenými subjekty. Namítá rovněž nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, které je podle jeho názoru projevem libovůle a představuje zásah do jeho práva na spravedlivý proces. V dalším pak odkázal na závěrečnou řeč, odvolání a další ve věci učiněná podání.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že ze závěrů provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný v pozici úřední osoby jednoznačně naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (účinného do 30. 11. 2011), neboť svou pravomoc jako úřední osoba vykonával způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, konkrétně zákonu č. 183/2006 Sb., stavebnímu zákonu, ve znění účinném do 13. 9. 2010, v úmyslu opatřit jinému jiný neoprávněný prospěch a způsobit jinému závažnou újmu. Cíl obviněného vydat územní souhlas za každou cenu bez ohledu na znění stavebního zákona je dle něj nepochybný. Zároveň je podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zřejmé, že se u obviněného nejedná o trest za pouhou realizaci správního uvážení a že obviněný není trestán ani proto, že by pouze využíval zjednodušujících prostředků a postupů, které mu dává právní řád. Podotkl, že na str. 19 napadeného rozsudku jsou specifikovány podmínky, které měly být zaneseny do územního souhlasu, což je podle něj plně dostačující. K výhradě, že se posléze prokázalo, že stavba odpovídá zákonu a všem normám, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že to není z hlediska trestní odpovědnosti obviněného podstatné. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se neztotožnil ani s tím názorem obviněného, že soudy nedostatečně zohlednily rozdíl mezi „dotčenými“ a „přímo dotčenými“ subjekty. Z napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud za poškozené považuje subjekty bezprostředně dotčené jednáním obviněného, nikoliv subjekty dotčené jen vzdáleně. Má za to, že soudy reagovaly na všechny podstatné výhrady. Přezkoumávaná rozhodnutí jsou podle něj dostatečně logicky odůvodněna a argumentačně podložena, tudíž je nutno považovat je za věcně správná.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Podstatou dovolání obviněného je jeho tvrzení, že předmětným jednáním nedošlo k naplnění subjektivních a objektivních znaků žádné skutkové podstaty trestného činu. Samotné pochybení správního úředníka spočívající v nesprávném správním uvážení nelze dle jeho mínění postihnout trestním právem. Dané námitky lze sice považovat z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za právně relevantní, avšak Nejvyšší soud shledal, že se jedná o námitky neopodstatněné.

Přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.

V případě projednávané věci bylo dle učiněných skutkových zjištění bez pochybností prokázáno, že obviněný jako vedoucí oddělení stavebního úřadu, odboru územního rozvoje a stavebního řádu Magistrátu města F. –M., vedl územní a stavební řízení ohledně výstavby autosalonu PRONTO Camper. Vystupoval tedy v pozici úřední osoby ve smyslu § 127 odst. písm. d) tr. zákoníku. Dokazováním vyšlo najevo, že předmětné řízení vědomě vedl ve prospěch společnosti PRONTO Autosalon, spol. s r.o., když jí svým rozhodnutím odporujícím zákonu umožnil, aby i bez řádného územního rozhodnutí a bez řádného stavebního povolení realizovala stavbu nového autosalonu.

Dne 30. 9. 2009 podala společnost PRONTO Autosalon spol. s r.o. příslušnému stavebnímu úřadu oznámení o záměru v území k vydání územního souhlasu týkající se novostavby autosalonu PRONTO Camper. Toto oznámení nesplňovalo základní formální náležitosti § 96 odst. 3 stavebního zákona, jak je podrobně specifikováno v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, na které je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, i přesto však obviněný jako vedoucí odboru územního rozvoje a stavebního řádu v rozporu s ustanovením § 96 odst. 2 stavebního zákona dne 7. 10. 2009 pod č. j. MMFM-46913/2009 vydal územní souhlas se záměrem. Jeho vydáním porušil dále ustanovení § 96 odst. 1 stavebního zákona, neboť stanoviska dotčených orgánů obsahovala podmínky, což vylučuje vydání pouhého územního souhlasu, podmínky dotčených orgánů zcela ignoroval a v územním souhlasu nepravdivě uvedl, že záměr je se stanovisky dotčených orgánů v souladu. Dále vědomě nejednal s M. D. a A. K. jako s účastníky řízení, tyto proto nemohly vznášet námitky a nemohly využít ani jiná procesní oprávnění účastníků řízení. Dne 3. 3. 2010 pak obviněný rovněž nezákonně vydal pod č. j. MMFM-15771/2010 stavební povolení na příslušnou stavbu, a to se všemi vadami jako u shora uvedeného územního souhlasu. Stavební povolení bylo následně na základě odvolání opomenutých účastníků M. D. a A. K. zrušeno rozhodnutím Krajského úřadu v Ostravě č. j. MSK-126783/2010 ze dne 26. 8. 2010.

Je zřejmé, že bez přičinění obviněného by společnost PRONTO Autosalon, spol. s r. o., nikdy nemohla uskutečnit stavbu tím způsobem a v tak krátké době, jak ji uskutečnila. V tom je třeba spatřovat neoprávněný prospěch uvedené společnosti, neboť při probíhajícím stavebním řízení by musela být respektována ochrana zájmů všech účastníků, kteří by mohli být stavbou přímo dotčeni, ti by mohli podat námitky, proto by nepochybně přinejmenším stavební práce započaly a samotná stavba by byla dokončena výrazně později, než tomu bylo ve skutečnosti. Obviněný tedy vykonával svou pravomoc úřední osoby způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, konkrétně zákonu č. 183/2006 Sb., stavebnímu zákonu, ve znění účinném do 13. 9. 2010, a to s cílem umožnit společnosti PRONTO Autosalon, spol. s r. o., aby mohla začít stavět bez toho aniž by ostatní účastníci řízení potenciálně přímo dotčení stavbou mohli uplatnit svá práva ve stavebním řízení. Nutno dodat, že stavba autosalonu byla i bez řádného stavebního povolení realizována.

Na základě shora uvedených skutečností se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem rozhodujících soudů nižších stupňů v tom, že popsaným jednáním obviněný naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku účinného do 30. 11. 2011. Jen stěží by bylo možno přisvědčit obviněnému v tom, že se jednalo pouze o úřední pochybení při realizaci správního uvážení. Obviněný sice jednal jako úřední osoba, ale s úmyslem opatřit jinému neoprávněný prospěch a způsobit jinému závažnou újmu vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, jednalo se tedy z jeho strany o úmyslnou trestnou činnost, na kterou je nutno reagovat prostředky trestního práva. Nelze připustit, aby takové úmyslné porušení stavebního zákona stavebním úřadem bylo hodnoceno jen jako pochybení v rámci stavebního řízení, pokud se opomenutý účastník řízení ve správním řízení bránil. Je přitom zcela nerozhodné, zda by i v případě správného postupu obviněného stavba byla realizována ve stejné podobě, ve které se v současné době nachází, či nikoli.

K výtce obviněného, že rozhodující soud blíže nespecifikoval podmínky, které měly být zaneseny do územního souhlasu, je třeba podotknout, že obviněný v územním souhlasu nepravdivě uvedl, že stavba autosalonu je v souladu s ochrannou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení. Tím však, že s majiteli sousedních pozemků nejednal jako s účastníky stavebního řízení, neumožnil jim uplatňovat námitky a navrhovat důkazy k tomu, zda může předmětnou stavbou dojít k jejich přímému dotčení. Postupoval tak v rozporu s ustanovením § 85 odst. 2 písm. a), b) stavebního zákona. Z dikce ustanovení § 96 odst. 1 stavebního zákona přitom vyplývá, že samotná skutečnost, že stanovisko dotčeného orgánu obsahuje podmínky, vylučuje vydání územního souhlasu. Není pochybením odvolacího soudu, když na příslušné podmínky odkázal s tím, že jsou stanoveny ve stavebním povolení pod body 1-17. Navíc dané podmínky týkající se územního souhlasu jsou z hlediska trestné činnosti obviněného de facto bezpředmětné, resp. obviněný se vytýkaného jednání dopustil bez ohledu na zmíněné podmínky, proto ani ohledně této námitky nelze obviněnému přisvědčit.

Stejně tak není z hlediska trestní odpovědnosti obviněného podstatné, že následně došlo k legalizaci předmětné stavby a že stavba je v souladu s územním plánem. Rozhodující je skutečnost, že jednání obviněného v době, kdy trestný čin spáchal, vykazovalo všechny znaky souzeného trestného činu. Obviněný narušil pořádek ve veřejné správě a to, že později bylo prokázáno, že předmětná stavba odpovídá zákonu, nemůže zpětně vyloučit protiprávnost jeho jednání. Přisvědčit pak obviněnému nelze ani v tvrzení, že upuštění od ústního jednání s ohledáním na místě je běžným postupem a že za správnost projektové dokumentace odpovídá projektant. Dle provedených důkazů obviněný účelově upustil od ústního projednání s ohledáním na místě a účelově nepřihlédl k projektové dokumentaci, proto ani tyto námitky nemohou jeho trestní odpovědnost vyloučit.

Rovněž obviněnému nelze dát za pravdu v tom jeho mínění, že soudy nedostatečně zohlednily rozdíl mezi „dotčenými“ a „přímo dotčenými“ subjekty, neboť z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že poškozenými jsou pouze subjekty bezprostředně dotčené jednáním obviněného.

Za nepatřičný je konečně nutno označit také poukaz obviněného na závěrečnou řeč, odvolání a další ve věci učiněná podání. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že se může při posuzování opodstatněnosti dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání jako námitky uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. řádu tak, aby z něj kromě jiného vyplývalo, který výrok, v jakém rozsahu a z jakých důvodů napadá. Tím je vyjádřena nutnost, aby byly výhrady dovolatele formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v dovolání, které může být podáno jen z taxativně vymezených důvodů (srov. § 265b tr. řádu). Jestliže je vymezení dovolacího důvodu obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání, pak je tím dán požadavek, aby veškeré nedostatky, které jsou dovoláním vytýkány, byly v jeho obsahu rozvedeny a konkretizovány tzn., že v něm musí být vyjádřeny všechny shledávané argumenty tak, aby již z vlastního textu dovolání byly uplatněné výhrady patrné. Z těchto důvodů se dovolatel nemůže úspěšně v dovolání opírat o odkaz na skutečnosti obsažené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících fázích řízení, a to ani v závěrečných řečech učiněných před soudem prvního či druhého stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1189/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1467/2011). V daných souvislostech je argumentace spočívající pouze v odkazu na jiná dříve učiněná podání jen formalistickým přístupem vůči orgánu veřejné moci, a proto ji není možné objektivně akceptovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/2005).

Namítá-li obviněný, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože údajně nereaguje na celou řadu námitek a právních argumentů, tak jak správně podotkl již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného, dle dosavadní soudní judikatury není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13).

I když tedy rozhodující soudy nereagovaly jednotlivě na každou dílčí výtku obviněného, není to vadou rozhodnutí, neboť se dle názoru Nejvyššího soudu ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí, reagovaly na všechny podstatné výhrady, přičemž jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů rozhodly o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud se s jejich názorem plně ztotožnil. Každý obviněný se nepochybně může hájit způsobem, který uzná za vhodný, ovšem je právem rozhodujícího soudu takové jeho tvrzení konfrontovat se všemi provedenými důkazy.

Na základě shora specifikovaných skutečností je tak možno učinit závěr, že obviněný svým jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku účinného do 30. 11. 2011. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného J. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 10. 10. 2017

JUDr. Danuše Novotná

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru