Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1144/2019Usnesení NS ze dne 24.09.2019Krádež

HeslaKrádež
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1144.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 205 odst. 1,3 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1144/2019-

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2019 o dovolání obviněného D. H., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 7 To 39/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 35/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 8 T 35/2018, byl obviněný D. H. uznán vinným ze spáchání účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve formě organizátorství na přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

„obžalovaný D. H., jako provozní prodejního stánku RELAY situovaného v prvním patře budovy Hlavního vlakového nádraží XY, v XY, zosnoval, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, krádež zboží z uvedeného prodejního stánku dalšími dvěma nezjištěnými osobami a k zajištění možnosti vstupu a opuštění prostoru hlavního nádraží pachatelům přiměl v přesně nezjištěné době od 27. 9.2017 do 28.9.2017 s příslibem podílu na zisku z prodeje odcizeného zboží obžalovaného M. B., zařazeného na pozici strážného bezpečnostní služby, vykonávající ostrahu mimo jiné budovy hlavního nádraží k tomu, aby do uzavřeného objektu budovy nádraží umožnil vstup po 23.00 hod. a také opuštění objektu „jeho lidem“ – pachatelům, dne 29.9.2017 pak obžalovaný M. B. v XY, v objektu Hlavního vlakového nádraží XY, v ulici XY, v úmyslu získat podíl z prodeje odcizeného zboží nejdříve zajistil vstup dvou nezjištěných pachatelů do horní haly hlavního nádraží v přesně nezjištěné době po 23.00 hod., dále pak následně na základě telefonického pokynu přinesl dvě tašky, umístěné v kanceláři bezpečnostní služby k hornímu prodejnímu stánku RELAY, aby do nich mohlo být vloženo odcizené zboží z prodejny, u stánku se již nacházeli dva neznámí pachatelé, kteří měli roletu stánku částečně vytaženu, převzali od obžalovaného M. B. obě tašky, poté se obžalovaný M. B. vrátil do malé čekárny, posléze se vrátil opět po telefonickém pokynu neznámého pachatele k prodejně, převzal od pachatelů jednu větší a jednu menší tašku, obě zcela naplněné odcizeným zbožím a společně s neustanovenými muži opustil dne 30.9.2017 v 00:41 hod. halu nádraží posuvnými dveřmi směrem na III. nástupiště a dále průchodem pro pěší směrem k ulici XY, kde tašky odevzdal, přičemž z uvedeného prodejního stánku došlo k odcizení hotovosti a zboží ke škodě společnosti Lagardere Travel Retail, a. s., IČ: 25099167, se sídlem náměstí Marie Poštové 854, Beroun, konkrétně poštovních známek v hodnotě 457,58 Kč, jízdenek městské hromadné dopravy v hodnotě 4.994,75 Kč, telefonních karet v hodnotě 3.742,66 Kč, cigaret, tabákových výrobků a kuřáckých potřeb v hodnotě 176.544,53 Kč, pokladního limitu ve výši 3.487,- Kč a finanční hotovosti za provoz terminálu společnosti Sazka a.s., IČ 26493993 ve výši 5.340,- Kč, tedy zboží a finanční hotovosti v celkové výši 194.566,- Kč.“

Za uvedené jednání byl obviněný D. H. odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.

Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu dvaceti denních sazeb ve výši 250 Kč, v celkové výši 5 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 30 dnů.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 10. 2017 sp. zn. 3 T 31/2017, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 6 To 6/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. B.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Lagardere Travel Retail, a. s., IČ: 25099167, se sídlem náměstí Marie Poštové 854, Beroun, částku ve výši 195 066 Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 8 T 35/2018, podal obviněný D. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 7 To 39/2019, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 7 To 39/2019, podal následně obviněný D. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný D. H. ve svém dovolání uvedl, že ke skutkovým otázkám a svojí skutkové i právní argumentaci se podrobně vyjádřil zejména v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž obsah tohoto odvolání činí i obsahem dovolání. Dále namítl, že rozhodnutí obou soudů stojí na jediném přímém důkazu, a to výpovědi spoluobviněného M. B. Dále v rámci dovolání rozebíral nepřímé důkazy – výpovědi svědkyň K. a Š., vymazání SMS zpráv z jeho mobilního telefonu, jeho snaha o získání informací týkajících se kamerového systému, přičemž konstatoval, že na základě uvedených důkazů nelze učinit závěr o tom, že by se obviněný dopustil trestné činnosti. Dovolatel tedy namítl, že nepřímé důkazy vedoucí k jeho odsouzení netvoří ucelený řetězec. Dále rozebíral úvahy soudu prvního stupně obsažené v odůvodnění jeho rozhodnutí a vyjádřil názor, že některé závěry soudů nemají oporu v provedeném dokazování (motiv dovolatele, umožnění vniknutí pachatelů do stánku …). Z obsahu lze dovodit, že obviněný vytkl porušení zásady presumpce neviny. Dovolatel rovněž uvedl, že podmínky účastenství „v daném řízení vesměs absentují“.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a aby věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že z dovolání obviněného je zřejmé, že brojí toliko proti učiněným skutkovým zjištěním. V plném rozsahu totiž odkazuje na obsah svého předchozího odvolání, „když na své argumentaci v podstatě nemá co měnit“. K uvedenému konstatuje, že „…dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně“ – viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr. Přihlížet lze proto jen k tomu co je v textu dovolání obsaženo. Dovolatel dále namítl, že nepřímé důkazy vedoucí k jeho odsouzení netvoří ucelený řetězec. Neuvádí však, že by snad mezi některým důkazem a některým skutkovým závěrem existoval extrémní nesoulad ve smyslu judikatury Ústavního soudu a že by snad z tohoto důvodu byly porušeny základní postuláty spravedlivého procesu. Z toho usuzuje, že dovolatel namítá pouze porušení zásady in dubio pro reo, která vychází ze zásady presumpce neviny. Zásada in dubio pro reo je však zásadou procesní a nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru poukazuje například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016. Pro úplnost poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž sice může Nejvyšší soud za pomoci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výjimečně napravovat i v dovolacích důvodech neuvedené vady procesní, včetně procesně nepřípustného dokazování, avšak jen pokud měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu, přičemž Ústavní soud i Nejvyšší soud jsou podle shora citovaného nálezu „tak v daném ohledu povolány korigovat pouze nejextrémnější excesy“ – viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 publikovaný pod č. 172/2004 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.

Dovolatel by tedy musel namítnout nikoliv jen to, že k logickému skutkovému zjištění učiněnému soudem existuje stejně logická alternativa tvrzená obviněným, nýbrž že skutkové zjištění učiněné soudem zcela postrádá jakýkoliv logický základ. Tak dalece však dovolatel ve své kritice soudních rozhodnutí nezašel, když shora uvedený nesoulad vůbec nenamítl. V této části proto dovolání neodpovídá uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. ř.

Tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ani námitky uvedené v posledním odstavci na str. 3 dovolání, a to, že podmínky účastenství „v daném řízení vesměs absentují“. Pokud zde dovolatel hovoří o absenci zákonných znaků, váže je na předchozí nesprávná skutková zjištění.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Podstatou dovolání obviněného je především námitka, že se účastenství na trestném činu nedopustil, a dále námitky týkající se způsobu hodnocení důkazů soudy. Ve věci provedené důkazy (až na výpověď spoluobviněného M. B.) jsou pouze nepřímé, přičemž netvoří podle něj ucelený řetězec, na základě kterého by ho bylo možno uznat vinným.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný D. H. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi spoluobviněného M. B., výpovědí svědkyň K. K. a J. Š., informací týkajících se finanční situace obviněného) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání obviněný D. H. neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedený skutkový stav byl nesprávně právně posouzen, pokud byl kvalifikován jako účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve formě organizátorství na přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu výlučně jen na námitkách vyjadřujících nesouhlas se skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-město a tím se ocitl mimo rámec dovolacího důvodu. Lze konstatovat, že obviněný sice formálně deklaroval zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jinak uplatnil námitky, které mu z hlediska svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.

Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů a skutkové závěry, které na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. soudy učinily. Se způsobem hodnocení důkazů soudy polemizuje, dokazování považuje za neúplné a předestírá svou verzi průběhu skutkového děje. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

V rámci dovolání však obviněný nenamítl, že by mezi některým důkazem a některým skutkovým závěrem existoval extrémní nesoulad ve smyslu judikatury Ústavního soudu a že by z tohoto důvodu byly porušeny základní postuláty spravedlivého procesu. Lze proto dovodit, že dovolatel tímto namítl pouze porušení zásady in dubio pro reo, která vychází ze zásady presumpce neviny. Ani eventuální námitka obviněného týkající se porušení uvedené zásady nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný, neboť směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-město, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Plzni, a provedenými důkazy není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad především ve výpovědi spoluobviněného M. B., když se jeho výpovědí soud prvního stupně podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval a hodnotil ji nejen samostatně, ale právě i v kontextu s dalšími důkazy. Dalšími důkazy prokazujícími tento případ organizátorství na přečinu krádeže jsou pak SMS komunikace mezi obviněnými a výpovědi svědků K. K., J. Š., S. P. Tyto důkazy přitom potvrzují věrohodnost výpovědi spoluobviněného M. B. Soud odvolací se přitom správně a dostatečně vypořádal s námitkami obviněného, který v odvolání uvedl, že výpověď spoluobviněného M. B. týkající se jeho osoby, je nepravdivá a smyšlená, a na toto odůvodnění Nejvyšší soud odkazuje. O věrohodnosti této výpovědi (ohledně obviněného D. H.) tak nevznikají žádné pochybnosti, přičemž se jedná o přímý důkaz. Pokud obviněný dále namítl, že většina důkazů ve věci provedených byly pouze nepřímé, Nejvyšší soud uvádí, že trestněprávní teorie i praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny i nepřímé důkazy. Naopak, mnohdy zejména u poměrně složitých případů, nejsou opatřeny jiné než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé než jsou důkazy přímé. (Srov. např. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 394-396 s.). Jinak řečeno, výrok o vině může soud opřít o nepřímé důkazy jen za situace, že tyto nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, když se jednotlivé nepřímé důkazy vzájemně doplňují, navazují na sebe, a k prokazované skutečnosti jsou v takovém příčinném vztahu, že umožňují nejen závěr o pachatelství určité osoby, ale současně také vylučují reálnou možnost, že by pachatelem mohla být i jiná osoba. V daném případě se podle přesvědčení Nejvyššího soudu o takovýto souhrn nepřímých důkazů jedná, jak bylo konkrétně uvedeno výše, a proto ve věci neshledal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě soudem učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku kterého by nemohl obstát ani závěr o vině D. H.

Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Přestože dovolatel dále formálně namítl absenci znaků účastenství u zažalovaného trestného činu, nelze ani tyto jeho námitky pod deklarovaný, a ani žádný jiný, dovolací důvod podřadit. To proto, že nezakládá svou argumentaci na nesprávném hmotněprávním posouzení zjištěného skutkového stavu, nýbrž na vlastní verzi skutkových událostí, z níž pak vyvstávají jeho pochybnosti o správnosti právní kvalifikace skutku.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného D. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 9. 2019

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru