Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1137/2020Usnesení NS ze dne 12.11.2020

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Důvod dovolání, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
Zpronevěra
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1137.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 206 odst. 1,3 tr. zákoníku

§ 555 předpisu č. 89/2012 Sb.

§ 556 předpisu č. 89/2012 Sb.

§ 2430 předpisu č. 89/2012 Sb.

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1137/2020-384

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2020 o dovolání obviněného I. Ř., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 8 To 60/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 136/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 1 T 136/2019, byl obviněný I. Ř. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

poté, co dne 13. 12. 2018 obdržel na svůj bankovní účet číslo XY finanční částku ve výši 300.000 Kč, která byla zaslána D. K. z jeho bankovního účtu číslo XY, tuto finanční částku obratem přeposlal na svůj účet číslo XY, a dále užil pro svou vlastní potřebu, ačkoliv D. K. mu tuto finanční částku zaslal za účelem zprostředkování koupě osobního automobilu tovární značky Mercedes Benz pro svou přítelkyni M. M., konkrétně jako zálohu na koupi tohoto automobilu, následně se vymlouval na obtíže spojené s vánočními svátky, s přetlumočením komunikace s prodejcem ve Spolkové republice Německo, během toho D. K. předložil doklad o platbě částky 3.400 EUR, kterou měl dne 31. 12. 2018 ze svého účtu u Fio banka, a.s., číslo účtu XY, zaslat prodejci jako zálohu, ačkoliv tato platba provedena nebyla z důvodu nedostatku finančních prostředků na bankovním účtu, a poté přestal s D. K. komunikovat, koupi automobilu nezprostředkoval a shora uvedenou finanční částku do současné doby nevrátil,

a shora uvedeným jednáním způsobil poškozené M. M., narozené XY, trvale bytem XY, škodu ve výši 300.000 Kč.

2. Za uvedený přečin uložil Okresní soud ve Vyškově obviněnému podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1,5 roku. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Současně bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době, podle svých sil, uhradil způsobenou škodu.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené M. M., nar. XY, trvale bytem XY, škodu ve výši 300 000 Kč.

4. Proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 1 T 136/2019, podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 8 To 60/2020, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 8 To 60/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože předcházející rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces v čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

6. Obviněný především předestírá závěry soudu druhého stupně stran jeho vědomosti o tom, že předmětné finanční prostředky patřily poškozené M. s tím, že s těmito vyslovuje nesouhlas, včetně nesouhlasu s naplněním skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, když odmítá i závěr, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 216/2013 není aplikovatelné v jeho prospěch. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 považuje napadená rozhodnutí v rozporu s právem na spravedlivý proces, neboť právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy nižší instance nerespektovaly požadavek na vyloučení libovůle při rozhodování a požadavek na náležité odůvodnění soudních rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 564/02, III. ÚS 463/2000). Pokud byl uznán vinným, byl mu uložen trest a v adhezním řízení uložena povinnost náhrady škody, tak je toto rozhodnutí nutné posuzovat v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny a soud se tak dopustil zásahu do vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.

7. Dovolatel následně připomíná, že působí jako obchodník s motorovými vozidly, a to jednak jako fyzická a jednak právnická osoba (dva spolupracující subjekty). Zdůrazňuje, že se v podaném odvolání pokusil objasnit, jak obchodní transakce s vozidly probíhají, a jak proběhla konkrétní transakce. Soudy se ovšem jeho obhajobou nezabývaly, přičemž v tomto směru odkazuje na § 125 odst. 1 tr. ř., který soudům ukládá povinnost uvést, na základě jakých důkazů a skutečností měly jeho obhajobu za vyvrácenou či nevyvrácenou. Současně rozporuje postup soudů ohledně vyhodnocení pravidel způsobu nákupu a prodeje vozidla podle materiální pravdy, když se soudy nezabývaly právním posouzením charakteru uzavřené smlouvy. Podle judikatury je v obdobných případech hledisko materiální pravdy rozhodující pro hmotněprávní posouzení, zda předmětné peníze byly ve vztahu k jeho osobě cizí věcí, které mu byly svěřeny nebo se staly jeho obchodním majetkem. Z hlediska nutnosti posouzení charakteru smlouvy odkazuje například na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 405/2007, sp. zn. 7 Tdo 525/2018, sp. zn. 7 Tdo 882/2018. Zdůrazňuje, že soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nerozvedl, v čem konkrétně považuje jeho jednání odlišné od situace řešené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 216/2013. Upozorňuje na chybný postup soudu druhého stupně, který je v rozporu s § 134 odst. 2 tr. ř., neboť v písemném odůvodnění usnesení tento soud toliko odkázal na argumentaci nalézacího soudu s tím, že se s ní ztotožňuje, aniž by se jakkoli zabýval chybějícími úvahami ohledně charakteru právního úkonu. Dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4119/2007 a sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, zabývající se výkladovými pravidly. Soudy musí zkoumat projev vůle účastníků vždy v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž tento závěr je nakonec vyjádřen i v rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 405/2007.

8. Obviněný dále tvrdí, že celou záležitost považoval za obchod, jehož cílem mělo být uzavření dvou kupních smluv, když předmětné vozidlo měl zakoupit jako jednatel právnické osoby, čímž by se stala vlastníkem vozidla právnická osoba a až následně mělo být vozidlo převedeno prostřednictvím kupní smlouvy na D. K. Zdůrazňuje, že zálohová faktura byla vystavena na polovinu ceny rámcově určeného vozidla, přičemž až poté došlo ke specifikaci a výběru konkrétního vozidla. Záloha ve výši 300 000 Kč tudíž byla zaslána na blíže nespecifikované vozidlo, tedy nikoliv jak tvrdí soud druhého stupně, na individualizované konkrétní motorové vozidlo. Zároveň poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 405/2007, z něhož podle jeho názoru lze dovodit, že vystavenou zálohovou fakturu, v níž je uvedeno jen na dovoz vozidla MB GLC nelze bez dalšího vzít za podklad určující typ uzavřené smlouvy, neboť faktura je pouze účetním dokladem. Částka 300 000 Kč byla přijata jako záloha na koupi osobního automobilu a za této situace pro něho nebyly předmětné peníze cizí a byl oprávněn je zahrnout do svých podnikatelských aktivit. Jeho jednání tudíž nemůže být posouzeno jako trestný čin zpronevěry, neboť v podnikatelském prostředí zálohu na koupi nelze oddělovat od ostatních prostředků podnikatele a následně vysvětluje přeposílání částek mezi jednotlivými účty. Skutečnou vůlí obou účastníků, tedy jeho a D. K., bylo uzavření kupní smlouvy a následné převedení vlastnického práva na D. K., přičemž peněžitá částka poskytnutá v souvislosti s připravovanou koupí věci se považuje za zálohu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 459/2001). Dále dovolatel vymezuje rozdíl mezi smlouvou kupní a příkazní a s ohledem na teoretické předpoklady nastiňuje situaci, kdy by se v projednávaném případě jednalo o smlouvu příkazní (vozidlo by nekupoval na sebe, ale jen by ho pro zájemce dovezl z Německa, aniž by se jednalo o převod vlastnického práva, tudíž poskytnutá částka předem by nebyla záloha, nýbrž např. odměna za vykonanou činnost).

9. Stran nedodání vozidla ani nevrácení zálohy ve výši 300 000 Kč uvádí, že se jedná o nesplnění závazku ze smlouvy (sp. zn. 5 Tdo 216/2003, 33 Odo 459/2001) a věc bylo namístě řešit občanskoprávní cestou, nikoliv trestněprávní. Skutečnost, že přijatou zálohu bezprostředně převáděl mezi několika svými účty, nemůže zakládat jeho trestní odpovědnost, když předmětné účetní transakce mezi účty doložil již v přípravném řízení a hlavním líčení. Vyvstává otázka, jakou povahu částka 300 000 Kč měla mít (odměna, provize). Toto si soudy měly objasnit jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř.

10. Současně namítá, že z hlediska naplnění skutkové podstaty přečinu zpronevěry bylo také nutno zásadně objasnit, kdo je skutečně osobou poškozenou a poukazuje na nedostatky v postupu soudů nižšího stupně. Obviněný opakovaně uvádí, že nevěděl, že poskytnuté finanční prostředky jsou poškozené M. a neměl ani možnost takovou skutečnost zjistit. Zdůrazňuje, že znal pouze D. K., a nikoliv poškozenou M. Má za to, že z komunikace mezi ním a D. K. vyplývá, že ten vystupoval jako kupující, nikoliv jako obstaravatel a zprostředkovatel, přičemž z jeho jednání nebylo patrné, že chce zakoupit vozidlo z cizích peněz, tj. finančních prostředků třetí osoby, když z poznámky o vánočním dárku nebylo možno dovodit, že by se nejednalo o peníze D. K., navíc záloha byla zaslána z účtu D. K., tento svědek se o nich vyjadřoval jako o svých penězích a vyzval ho k vrácení částky 300 000 Kč prostřednictvím advokáta. Současně dodává, že soudy nezdůvodnily, proč a z jakého důkazu konkrétně vzaly za prokázané, že věděl, že předmětná částka je vlastnictvím poškozené M. Důkaz o tom, že částku 300 000 Kč vymáhal svědek D. K., nebyl záměrně soudy nižších stupňů hodnocen, v čemž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/2000, III. ÚS 177/04, sp. zn. I. ÚS 118/09), jehož porušení mohou zakládat i tzv. opomenuté důkazy a svévolné hodnocení důkazů. Namítá, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodě 13. nevyplývá, na jakém základě dospěl k závěru o jeho vědomosti, že vozidlo má být obstaráno pro poškozenou M. a že 300 000 Kč pochází z jejích finančních prostředků. Takový postup je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 398/97). Obdobným způsobem rozporuje bod 14., který nemá oporu v provedeném dokazování. V rámci extrémně vadného hodnocení provedených důkazů poukazuje dále na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 888/14, v němž Ústavní soud zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a tento přesvědčivě odůvodnit s tím, že informace z hodnoceného důkazu nesmí být zkreslena, když jakákoliv nezdůvodněná selekce důkazů svědčících ve prospěch obviněného je nepřípustná a odporuje principům spravedlivého procesu. Dovolatel rovněž namítá, že v případě tvrzení proti tvrzení musí soud důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí, obzvlášť pečlivě a obezřetně, kdy takové výpovědi jsou přímým důkazem na prokázání viny obviněného, když také poukazuje na specifický vztah mezi svědkem D. K. a poškozenou (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Dále obviněný poukazuje na presumpci neviny a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/03, kdy důkazem má být odraz skutečných událostí a situací, tj. jedinec má být uznán vinným na základě objektivních skutečností a že důkazní břemeno nese stát, nikoliv obviněný.

11. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 8 To 60/2020, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 1 T 136/2019. Dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Vyškově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 21. 9. 2020, sp. zn. 1 NZO 778/2020, nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a uplatněné dovolací důvody a argumentaci obviněného. Ve vztahu k uplatněným dovolacím námitkám uvádí, že se jedná o argumentaci, kterou dovolatel uplatnil již v předchozím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se námitkami obviněného dostatečně zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly. Vyslovuje proto názor, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Následně vymezuje povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě výslovně uvedených hmotněprávních vad a procesních vad, nikoliv k revizi skutkových zjištění. Zdůrazňuje, že zasáhnout do skutkových zjištění soudů lze jen ve výjimečných případech, jestliže se prokáže tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Nicméně s ohledem na konkrétní námitky obviněného státní zástupce konstatuje, že formálně by se do shora uvedeného rámce dala podřadit námitka obviněného, že nevěděl, že finanční prostředky náleží M. M., ačkoliv soudy dospěly k závěru, že toto obviněný věděl. Podle jeho názoru se ve skutečnosti uplatněná námitka týká procesní stránky věci a směřuje k revizi skutkových zjištění, ze kterých soud druhého stupně při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Má za to, že s touto námitkou se dostatečně vypořádal již soud druhého stupně, který dospěl k závěru, že by byla relevantní jen tehdy, pokud by nebylo zcela vyvráceno tvrzení obviněného ohledně zápočtu pohledávek. Nadto zdůrazňuje, že se soudy v dostatečném rozsahu věnovaly objasnění otázky, koho lze považovat za osobu poškozenou pro účely rozhodnutí o náhradě škody ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř.

13. Pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku ohledně nesprávného posouzení typu smlouvy uzavřené mezi obviněným a svědkem D. K., která je významná pro právní posouzení činu. Státní zástupce vymezuje obecně trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že pro právní posouzení celé věci je důležité vyřešení otázky, o jaký typ závazkového vztahu se jednalo, tedy zda o smlouvu kupní či příkazní. V případě smlouvy kupní ve smyslu § 2079 občanského zákoníku by poskytnuté finanční prostředky v podobě zálohy přešly do vlastnictví kupujícího, který by je tak měl oprávnění zahrnout do svých podnikatelských aktivit a použít je k úhradě jiných plateb, jelikož přijatou zálohu nelze oddělovat od ostatních finančních prostředků podnikatele (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2003 sp. zn. 5 Tdo 216/2003, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2007 sp. zn. 5 Tdo 405/2007). Naopak pokud by se jednalo o typ smlouvy příkazní, poskytnuté prostředky by do vlastnictví druhého kontrahenta nepřešly, jelikož by mu byly pouze svěřeny za účelem naplnění příkazu, tj. byly by vůči němu věcí cizí ve smyslu § 206 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. 5 Tdo 165/2015, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1485/2006).

14. Státní zástupce zdůrazňuje, že pro vyřešení shora uvedeného právního problému je třeba vzít v úvahu soudem zjištěný skutkový stav věci a následně na něj aplikovat výkladová pravidla obsažená v § 555 a násl. občanského zákoníku. Poté dospívá k závěru, že smluvní ujednání mezi obviněným a D. K. směřovalo k uzavření příkazní smlouvy ve smyslu § 2430 a násl. občanského zákoníku, když příkazní smlouva umožňuje příkazci, aby určitou záležitost, kterou nechce nebo nemůže obstarávat sám, svěřil k obstarání příkazníkovi, přičemž důvodem je obvykle profesionalita a odbornost, kterou příkazník v předmětné oblasti disponuje. Tento typ smlouvy zahrnuje i institut tzv. nepřímého zastoupení, a to v ustanovení § 2435 občanského zákoníku, v rámci něhož je příkazník povinen převést na příkazce užitek z prováděného příkazu (např. převést vlastnictví k zakoupenému vozidlu na příkazce, které předtím nabyl příkazník v souladu s příkazem). V dané trestní věci o uzavření příkazní smlouvy mezi obviněným a D. K. svědčí již důvod a okolnosti celého případu, když poškozený se obrátil na obviněného s žádostí o zajištění (opatření) ojetého osobního automobilu ze zahraničí, blíže konkretizovaného z hlediska typu, stáří, i vybavení, když věděl, že se obviněný touto činností zabývá. Obviněný pro poškozeného požadované vozidlo vyhledával a učinil kroky k jeho obstarání. Nejednalo se tedy o smlouvu kupní, neboť z výpovědi obviněného i poškozeného vyplývá, že v době uzavření smlouvy obviněný ani poškozený neměli jednoznačnou představu o tom, kde, jak a zda vůbec vozidlo pro poškozené podle jejich specifických požadavků sežene, zda takové konkrétní vozidlo bude schopen opatřit, a tudíž ani nemohl mít v době uzavírání smlouvy představu, k jakému konkrétnímu vozidlu by měl vlastnické právo na poškozené převést. Současně zdůrazňuje, že na uvedeném charakteru smlouvy by ničeho neměnilo, pokud by obviněný nejprve uzavíral kupní smlouvu svým jménem, příp. jménem jeho společnosti, a až později by vozidlo prostřednictvím opět kupní smlouvy převáděl na D. K. či samotnou poškozenou, kdy toto bylo následné právní ujednání, zahrnuté tzv. nepřímým zastoupením, když původní a základní ujednání bylo zjevně svou povahou smlouvou příkazní. K obdobným závěrům, ač ve vztahu k období, kdy byl účinný zákon č. 40/1964 Sb., dospěl i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 10. 2018 sp. zn. 7 Tdo 882/2018. Podle státního zástupce se tedy obviněný nestal vlastníkem poskytnutých peněz a jejich použitím k úhradě svých jiných závazků se dopustil trestného činu zpronevěry (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2003 sp. zn. 5 Tdo 216/2003).

15. V závěru vyjádření státní zástupce navrhuje dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e)/b) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné [státní zástupce uvedl nejdříve písm. e) a v závěru písm. b)]. Současně uvádí, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

III.

Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

IV.

Důvodnost dovolání

17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

18. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud tedy není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

19. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci je namítána druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, tedy, že došlo k zamítnutí podaného odvolání, ačkoliv v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí o odvolání, byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

22. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, když za právně relevantním způsobem uplatněnou námitku lze považovat argumentaci týkající se posouzení právní povahy smluvního závazku mezi obviněným a svědkem D. K. jako předběžné otázky pro vyřešení toho, zda částka 300 000 Kč byla ve vztahu k obviněnému cizí věcí či nikoliv.

23. Ve vztahu ke zbývající dovolací argumentaci lze konstatovat, že tuto pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit. Zbývající uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění a způsobu hodnocení provedených důkazů. Obviněný soudům především vytýká extrémní nesoulad mezi právními závěry a skutkovým stavem, opomenuté důkazy, situaci tvrzení proti tvrzení, nezaobíráním se osoby poškozené/poškozeného. Lze tedy uzavřít, že fakticky obviněný primárně namítá vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, tudíž ani namítaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

24. Přes tento naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se k určitým argumentům dovolatele, přestože tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod, stručně vyjádřit. Obviněný výslovně namítá existenci extrémního rozporu mezi právními závěry a skutkovým stavem věci, který je podle jeho názoru v rozporu s provedenými důkazy. Z pohledu této argumentace je nezbytné především naznačit určitá východiska týkající se problematiky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Obecně platí, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), neboť existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Vzhledem k judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je třeba uvést, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).

25. Současně je nezbytné zdůraznit, že nestačí pouhé tvrzení o existence extrémního rozporu, tento musí být prokázán. Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

26. Ze shora naznačených východisek bylo přistoupeno k této dovolací námitce, přičemž Nejvyšší soud v dané věci existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy neshledal. Na podporu tohoto závěru je nutné uvést, že soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil a podrobně rozvedl. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 12. – 14. rozsudku), když nelze pominout ani skutečnost, že soud se blíže zabýval i otázkou věrohodnosti výpovědi svědka D. K. Je třeba konstatovat, že soud prvního stupně podrobně odůvodnil, jaké závěry z provedených důkazů vyplývají a na základě jakých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., když všechny provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil v jejich vzájemném kontextu. Poté přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů. Soud druhého stupně (viz body 6. – 7. usnesení) se s tímto odůvodněním ztotožnil, když své úvahy z pohledu námitek obviněného rozvedl. Z pohledu odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně lze skutečně připustit, že toto rozhodnutí působí poněkud stroze a stručně, avšak i přes tuto stručnost lze mít za to, že se tento soud v zákonných mezích s odvoláním obviněného řádně vypořádal a reagoval na argumentaci obviněného, byť jak bylo již připuštěno, skutečně stručněji a jistým způsobem i poněkud zjednodušeně. V tomto směru lze připustit, že otázkou právního posouzení závazkového vztahu mezi obviněným a svědkem D. K. se soud druhého stupně zabýval toliko okrajově, když konstatoval, že se ve vztahu k obviněnému jednalo o cizí věc, neboť složená částka sloužila na koupi zcela individualizovaného, konkretizovaného osobního automobilu a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 216/2003, aniž by výslovně uvedl, o jaký typ smlouvy se jednalo. Lze připustit, že se jedná nepochybně o jistý nedostatek rozhodnutí soudu druhého stupně, ovšem tento nedosahuje takové intenzity, že by došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces a že by nemohlo napadené rozhodnutí obstát. Zde je třeba opětovně zdůvodnit, že není pochyb o tom, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř, takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci, když oba soudy nižšího stupně své úvahy náležitě odůvodnily s výhradou, která se týká bližšího určení typu smlouvy, kterou uzavřeli obviněný a svědek D. K. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nadto Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel v podstatě zopakoval v podaném dovolání argumentaci známou již z řízení před soudy nižší instance. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.

27. Bez ohledu na shora uvedené pokládá Nejvyšší soud ve vztahu k nehodnocení dovolatelem poukazovaného důkazu o vymáhání částky 300 000 Kč D. K., nikoliv poškozenou, za vhodné předestřít některá obecná východiska týkající se tzv. opomenutých důkazů. Obecně lze tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014).

28. Z pohledu shora naznačených východisek bylo přistoupeno k argumentaci obviněného. Především je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku výslovně zmiňuje o tom, že obviněný předložil doklady, ze kterých vyplývá, že se měl svědek D. K. domáhat v únoru 2019 vrácení svých peněz (viz bod 9. rozsudku), takže se nejedná o situaci, že by tento důkaz nebyl proveden a soud prvního stupně se o něm záměrně nezmínil. Zároveň je třeba uvést, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že skutečnost, že obviněný výslovně nevěděl, čí jsou finanční prostředky složené jako záloha, není rozhodná, když dospěl k závěru, že není pochyb o tom, že obviněný věděl, že má obstarat auto pro přítelkyni svědka D. K., tedy poškozenou. Rovněž soud druhého stupně na tuto skutečnost výslovně reagoval, když uvedl, že fakt, že nebylo prokázáno, že by obviněný věděl od prvopočátku o tom, že se jedná o finanční prostředky poškozené, je bez významu, když tato skutečnost by měla význam jen za situace, kdy by skutečně došlo k provedení zápočtu vůči svědkovi D. K. (viz bod 7. usnesení). Z uvedeného je tedy nepochybné, že soudy nižších stupňů se naznačenou námitkou zabývaly, když připustily, že obviněný nemusel v prvopočátku vědět o tom, že peníze složila poškozená, takže není pochyb o tom, že zvolenou argumentací o tzv. opomenutém důkazu se fakticky dovolatel domáhá pouze jiného hodnocení důkazů a prokázání vlastní verze zjištěného skutkového stavu, čímž se s rozhodovací praxí ohledně tzv. opomenutých důkazů zcela rozchází. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že v dané věci nebylo skutečně rozhodující, zda od počátku obviněný věděl, že předmětné finanční prostředky patřily poškozené či byl zprvopočátku přesvědčen, že se jedná o finanční prostředky svědka D. K., když rozhodující je, zda tyto finanční prostředky byly ve vztahu k obviněnému cizí věcí či nikoliv. Zde je třeba uvést, že tvrzené přesvědčení obviněného, že zálohu složil svědek D. K. ze svých finančních prostředků, tedy že se jednalo o jeho peníze, by skutečně mohlo mít vliv na právní posouzení skutku jen za předpokladu, že by ze strany obviněného došlo k započtení pohledávky, což ovšem bylo provedeným dokazováním zcela vyvráceno (viz výpověď svědka Z.). Současně je třeba zdůraznit, že ani v postupu svědka D. K., který původně vyzval obviněného k vrácení svých peněz, nelze dovozovat jeho nevěrohodnost. Nelze totiž pominout, že to byl právě tento svědek, který jednal s obviněným o zprostředkování koupě automobilu, a z jeho účtu peníze byly zaslány na účet obviněného. Za takové situace je zcela obvyklé, že osoby bez právnického vzdělání požadují vrácení svých peněz, přestože tyto finanční prostředky získaly od jiné osoby, neboť v daném okamžiku objasňování vzájemných právních vztahů nepovažují za důležité, navíc pokud se v okamžiku výzvy domnívají, že jejich výzvě bude vyhověno. Z pohledu námitek obviněného je také třeba uvést, že z provedených důkazů není pochyb o tom, že částka 300 000 Kč byla ve vlastnictví poškozené (viz výpisy z účtu) a byla zaslána na účet svědka D. K., takže skutečně osobou poškozenou v dané věci je svědkyně M. Obecně je také třeba zdůraznit, že případné nesprávné určení osoby poškozené samo o sobě není podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, když rozhodující je, zda se ve vztahu k pachateli v případě trestného činu zpronevěry jednalo o cizí věc. Nejvyšší soud považuje ještě za vhodné uvést, že celou situaci dokresluje následující jednání obviněného, který poté, co se dozvěděl, že částka 300 000 Kč měla patřit poškozené, předmětnou částku poškozené nevrátil, sám neučinil žádné kroky k tomu, aby se situace mezi ním a poškozenou objasnila, což by bylo zcela logické, pokud by nechtěl peníze zpronevěřit.

29. Obviněný dále namítá porušení práva na spravedlivý proces. Jak již bylo naznačeno, porušení práva na spravedlivý proces může vzhledem k výkladu Ústavního soudu zakládat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05) a proto je třeba se relevancí této námitky zabývat. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolací argumentace je ovšem třeba mít za to, že o takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, jak již bylo naznačeno, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k tomuto obviněnému pak odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. s jistou výhradou týkající se dostatečného objasnění právního vztahu mezi obviněným a svědkem D. K. a poškozenou. V dané souvislosti je nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.

30. Ve vztahu k námitce situace „tvrzení proti tvrzení“, je třeba uvést, že obviněný neuvádí žádné další konkrétní skutečnosti, ze kterých dovozuje případ tvrzení proti tvrzení. Nicméně i v případě dostatečného zdůvodnění použité námitky by s touto nebylo možno souhlasit, když je zároveň vhodné poznamenat, že by tato námitka opětovně napadala způsob hodnocení důkazů. Obecně platí, že v situaci „tvrzení proti tvrzení“ je potřebné na soudy, s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 36 Listiny, klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Jinak vyjádřeno samotný případ „tvrzení proti tvrzení“ nevylučuje uznat obviněného vinným, tato situace ovšem klade zvýšené nároky na soud z hlediska odůvodnění jeho rozhodnutí a nutnosti řádně posoudit důvěryhodnost provedených důkazů. Zde je třeba zdůraznit, že obviněný nebyl odsouzen toliko na základě výpovědi svědka D. K., takže se nemůže jednat o tzv. situaci tvrzení proti tvrzení.

31. V dané souvislosti je nezbytné uvést, že při provádění a hodnocení důkazu - konkrétně svědecké výpovědi - jde o ověření věrohodnosti a nezaujatosti vypovídající osoby a ověření té části tvrzení, které lze testovat dalším dokazováním, a tak myšlenkově dospět k důvodnosti přesvědčení i o pravdivosti zbývající části, resp. celé výpovědi. V tomto směru pak jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně této povinnosti dostály, když zejména soud prvního stupně podrobně poměřoval jednotlivá tvrzení, přičemž následně dospěl k logickému závěru, že věrohodná je výpověď D. K., a to v rozhodujících částech řetězce jeho tvrzení. Jinak vyjádřeno, soudy nižších stupňů zcela řádně hodnotily všechny důkazy jednotlivě i v jejich vzájemném souhrnu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Jejich závěry jsou logické, odpovídající zásadám formální logiky. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že výpověď svědka D. K. ani nebyla zásadním důkazem a jediným důkazem, byla podpořena dalšími provedenými důkazy, zejména svědeckou výpovědí svědkyně M., Z. a listinnými důkazy provedenými v řízení před soudem (e-mailová komunikace, zálohová faktura, výpisy z účtů zainteresovaných osob, potažmo doklady o provedené platbě, aj.) Jinak vyjádřeno, výpověď D. K. tak nestojí osamoceně, nýbrž je podporována dalšími podpůrnými důkazy. Jak soudy nižšího stupně, tak i Nejvyšší soud, nenalezl žádnou indicii ani jakkoliv naznačený aspekt, proč by D. K. o skutkovém stavu lhal.

32. Stran námitky obviněného o nevypořádání se s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 405/2007, je nutné konstatovat, že na toto rozhodnutí odkazuje jednak obviněný, tak i státní zástupce, byť každý v jiné souvislosti a dovozujíc z něho odlišné právní závěry. Obviněný z tohoto rozhodnutí dovozuje, že smluvní ujednání mezi ním a svědkem D. K. mělo povahu kupní smlouvy, takže poskytnutá záloha vůči němu nebyla cizí věcí. Nicméně poukazovaný judikát v tomto smyslu na projednávanou věc nedopadá, neboť se v podstatných skutečnostech liší. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud jen zdůraznil nutnost právního posouzení ujednání mezi obviněným a poškozeným z tohoto pohledu, zda se jednalo o kupní smlouvu či smlouvu zprostředkovatelskou či smlouvu o obstarání věci a věc vrátil k novému projednání soudu nižšího stupně, který se měl zaměřit na objasnění charakteru uzavřené smlouvy, neboť soudy se s tímto nezabývaly dostatečně. Jinak řečeno, v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud v podstatě jen navazoval na rozhodnutí publikované pod č. 23/2004 Sb. rozh. tr., ve kterém se jednalo o právní vztah dvou právnických osob, který se řídil zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, aniž by výslovně presumoval, o jaký typ smlouvy se v předmětné věci jednalo. Obdobou situaci řešilo i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 216/2003, kdy Nejvyšší soud vytkl soudům nižší instance, že se nedostatečně zabývaly posouzením charakterem smlouvy. Nicméně i v tomto případě byla věc vrácena k novému rozhodnutí soudu nižší instance, přičemž zde Nejvyšší soud připomněl, že „o zpronevěru by v každém případě mohlo jít, kdyby finanční hotovost složená poškozeným sloužila k bezprostřednímu nákupu individuálně určeného motocyklu a nešlo by již o zálohu v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy, ale o smlouvu o obstarání věci a peníze by byly použity jiným způsobem“. Z pohledu těchto dvou citovaných rozhodnutí lze tedy uzavřít, že tyto jen stanoví nutnost určit charakter smluvního ujednání mezi obviněným a poškozenými, s čím lze samozřejmě souhlasit. Zde je třeba zdůraznit, že přes jistou stručnost rozhodnutí soudů nižších stupňů ve vztahu k řešení této otázky (viz bod 26. tohoto rozhodnutí) je třeba mít za to, že podle soudu druhého stupně se nejednalo o kupní smlouvu, nýbrž o smlouvu příkazní podle § 2430 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. v platném znění (dále jen občanský zákoník), když je třeba uvést, že další úvahy Nejvyššího soudu v tomto směru budou rozvedeny dále při hodnocení právního vztahu mezi obviněným a svědkem D. K. a poškozenou.

33. Jak již bylo uvedeno, právně relevantně byla uplatněna námitka ve vztahu k povaze závazkového vztahu mezi obviněným a D. K. pro posouzení naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry z pohledu naplnění znaku přisvojení si cizí věci. Dovolatel konkrétně namítá, že se soudy nezabývaly posouzením druhu uzavřené smlouvy, když skutečnost, na základě jaké smlouvy došlo k předání peněžní částky ve výši 300 000 Kč, podle obviněného představuje podstatnou skutkovou okolnost, která musí být přiléhavě hmotněprávně posouzena, byť nikoli podle trestního práva, nýbrž podle jiných právních odvětví upravujících otázky závazkových vztahů. Obecně považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že vyřešení této otázky je nepochybně rozhodující pro posouzení toho, zda částka 300 000 Kč představovala ve vztahu k obviněnému cizí věc či nikoliv a jedná se o hmotněprávní námitku.

34. Objektem trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku je vlastnictví věci. Objektivní stránku naplní pachatel, který si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a zároveň tím způsobí na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. V případě kvalifikované skutkové podstaty zpronevěry podle odst. 3 citovaného ustanovení způsobí větší škodu, která činila v době právní moci napadeného rozhodnutí nejméně částku 50 000 Kč (od 1. 1. 2020 částka 100 000 Kč). Za cizí věc se tradičně považují zejména cizí hotové peníze, když vzhledem k tomu, že i na peněžní prostředky na účtu je třeba ve smyslu § 134 tr. zákoníku vztáhnout ustanovení o věcech, je možno i peněžní prostředky vložené na účet zpronevěřit (srov. ustanovení § 496 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), když v případě trestného činu zpronevěry se musí jednat o cizí peněžní prostředky na účtu svěřené pachateli. Platí, že cizí věc nebo jiná majetková hodnota, tedy i peníze jsou svěřeny pachateli, jestliže jsou mu odevzdány do faktické moci (do držení nebo do dispozice) s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2007 - 8). Způsob nakládání může být tedy předepsán, smluven či stanoven jinak vymezeným způsobem. Jinak vyjádřeno, pachatel se svěřenou cizí věcí nebo jinou majetkovou hodnotou nemůže nakládat podle vlastního užívání, ale vždy jen v tom rozsahu, který je daný či určený rámcem a rozsahem svěření. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí, která byla pachateli svěřena, tzn., že si pachatel osobuje k ní a nad ní vykonávat práva quasi - vlastnická (viz rozhodnutí č. 3391/1929 Sb. rozh. tr.). Podstatou znaku „přisvojení si cizí věci“ je tedy skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. O přisvojení věci tedy může jít i v případě, kdy pachatel s přisvojenou cizí věcí nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě, čímž ji dlouhodobě vylučuje z dispozice s věcí. Není tedy rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, pachatel s ní skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá (srov. k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr.). Lze připustit, že v praxi skutečně někdy činí potíže z hlediska pojmu svěřené cizí věci posuzování záloh předávaných v souvislosti s některými smlouvami (např. kupní smlouvou).

35. Nejvyšší soud považuje za vhodné v obecné rovině uvést, že je povinen postupovat v souladu s ustálenou judikaturou ohledně výkladu posouzení právního jednání, tj. rovněž i určení druhu závazkového vztahu. Interpretaci výkladových pravidel obsažených v § 555 a násl. občanského zákoníku poskytl dovolacímu soudu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, ve kterém se uvádí, že ustanovení § 555 odst. 1 občanského zákoníku formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam (srov. důvodovou zprávu a v právní teorii např. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář, Svazek III., § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 578). Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první občanského zákoníku. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. výše, s. 594 a 595, nebo Handlar, J. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první občanského zákoníku tak formuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé občanského zákoníku. Ustanovení § 556 odst. 2 občanského zákoníku, pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018).

36. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podle § 556 odst. 1 občanského zákoníku co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec první). Platí, že při výkladu projevu vůle se přihlíží k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec druhý). Výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (v právní teorii srov. např. TICHÝ, L. in: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. § 1 až 654. Wolters Kluwer, Praha, 2014, s. 1368, anebo MELZER, F. in: MeLZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář, Svazek III, § 419–654, Praha: Leges, 2014, s. 574 a 575, a literaturu tam citovanou). Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé občanského zákoníku.

37. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že je třeba nejprve zkoumat skutečnou vůli jednajících, kterou bezpochyby v předmětné věci nebyla jen samotná koupě vozidla, nýbrž zejména obstarání veškerých záležitostí koupi předcházející, především samotné vytipování konkrétního typu vozidla a obstarání vozidla, vyřízení prověření původu vozidla, komunikace s německým prodejcem, dovezení vozidla z Německa do České republiky, vyřešení dofinancování kupní ceny požadovaného vozidla atd.

38. Z povahy věci i ve své podstatě z výpovědí zainteresovaných osob vyplývá, že účelem dohody bylo obstarání vozidla pro D. K., potažmo pro poškozenou, obviněným, když není podstatné, zda D. K. měl hradit kupní cenu přímo prodejci vozidla nebo ji uhradit obviněnému, který by zakoupil požadované vozidlo nejdříve na svůj účet, jestliže D. K. zaslal „zálohu“ (část ceny vozidla) na předem specifikované konkrétní vozidlo, tj. na konkretizované vozidlo podle jeho požadavků. Je nepochybné, že mezi obviněným a D. K. vznikl závazek, který by podle terminologie občanského zákoníku se dal nazvat smlouvou s prvky smlouvy příkazního typu a smlouvy kupní. Podstatné však je, že převažuje vztah obviněného obstarat na pokyn D. K. vozidlo jím dále konkretizované včetně všech záležitostí souvisejících s dodáním vozidla na naše území.

39. Podle § 2430 občanského zákoníku se příkazní smlouvou příkazník zavazuje obstarat záležitost příkazce. Obecně je třeba ještě uvést, že smlouvu příkazní lze charakterizovat jako smlouvu o vynaložení úsilí, nikoli smlouvu o výsledku a z této podstaty je nezbytné vycházet (srov. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 14. 8. 2001 II. ÚS 474/2000). Příkazní smlouva tedy umožňuje příkazci, aby určitou záležitost, kterou nechce nebo nemůže obstarávat sám, svěřil k obstarání příkazníkovi. To se jeví zvlášť praktické v případech, kdy příkazce není, na rozdíl od příkazníka, nadán znalostmi nebo schopnostmi potřebnými k obstarání záležitosti, a má tak možnost příkazníkovu kvalifikaci ke splnění příkazu využít (Knapp, 1955, s. 177). A právě tato skutečnost je rozhodná i v projednávané věci, neboť obviněný se sám považuje za dovozce a prodejce ojetých motorových vozidel a svědek D. K. u něho zcela důvodně presumoval odbornost a předchozí zkušenosti s nákupem vozu z ciziny (z Německa) podle požadavků klienta. Současně je nezbytné ještě zdůraznit, že smlouva příkazní nemá předepsanou písemnou formu. Písemná příkazní smlouva by byla nutná pouze tehdy, jestliže by byla nutná speciální plná moc k oprávnění příkazníka jednat jménem příkazce. Jinak vyjádřeno, plná moc se vyžaduje jen tehdy, pokud při obstarávání záležitostí příkazce má činit příkazník právní jednání, takže za takové situace ji nelze nahradit vymezením povinností příkazce v příkazní smlouvě. Je tomu tak proto, že samotná příkazní smlouva pouze upravuje vnitřní poměry mezi příkazcem a příkazníkem, zatímco plná moc informuje třetí osoby o oprávnění příkazníka jménem příkazce jednat (příkazce v ní podle § 441 odst. 2 věty první uvede rozsah zástupčího oprávnění). Dohoda o plné moci (§ 441 odst. 1 občanského zákoníku) není pojmově totožná s příkazní smlouvou, ale v případě právního jednání příkazníka ve věci příkazce představuje nezbytnou podmínku, bez které nemůže příkazník příkaz splnit. Průkazem dohody o plné moci je pak uvedení rozsahu zmocnění v plné moci, kterou se příkazník při jednání jménem příkazce jako jeho zástupce prokazuje (Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 805). V projednávaném případě však dle svědeckých výpovědí i výpovědi samotného dovolatele však mělo dojít k situaci, kdy obviněný měl nejprve koupit vozidlo svým jménem a až posléze jej prodat D. K., takže se nejednalo o situaci, kdy by vozidla měl koupit přímo obviněný pro D. K., jeho jménem, takže příkazní smlouva nemusela mít písemnou formou.

40. Zároveň je nezbytné uvést, že pojmovým znakem příkazní smlouvy není úplatnost. Nicméně zavázal-li se příkazník provést příkaz bezplatně, nahradí mu příkazce škodu, kterou příkazník utrpěl při plnění příkazu náhodou. Příkazníkovi však nenáleží více, než by mu bylo náleželo jako obvyklá odměna, která by byla ujednána. Vychází se z toho, že příkazce hradí odměnu příkazníkovi jen tehdy, je-li odměna sjednána nebo je-li obvyklá, zejména vzhledem k příkazníkovu podnikání (§ 2438 odst. 1 občanského zákoníku). Obvyklá bude odměna typicky v případě, kdy je příkazníkem advokát, notář, patentový zástupce nebo daňový poradce (§ 2431 občanského zákoníku). Pokud ve smlouvě není odměna příkazníka sjednána a s přihlédnutím k předmětu příkazu a příkazníkovu podnikání není její úhrada obvyklá, půjde o smlouvu bezúplatnou. Z provedeného dokazování nebylo zjištěno, ani to obviněný nenamítá, že by byla ujednána odměna v určité výši na obstarání vozidla a ani že by dovolateli vznikla škoda při plnění ujednání ústně sjednaného. Čistě teoreticky tedy nelze uvažovat ani nad variantou, že by bylo možno považovat alespoň část z poskytnutých 300 000 Kč za odměnu nebo náhradu škody související s činností příkazníka.

41. Dále je potřebné poznamenat, že podle § 2435 občanského zákoníku příkazník přenechá příkazci veškerý užitek z obstarané záležitosti. Povinnost převést na příkazce všechen užitek z provedeného příkazu – jednal-li příkazník vlastním jménem na cizí účet – je pojmovým znakem příkazu a obecně spočívá v tom, že příkazník musí vydat (přenechat) příkazci veškerý užitek, který na základě prováděného příkazu získal; stane se tak právním úkonem „o převedení užitků“. Tato povinnost příkazníka nemusí být sjednána – ani co do formy (způsobu) převodu, ani co do časového okamžiku – v příkazní smlouvě, protože vyplývá ze zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 563/2009).

42. Je nepochybné, že ve věci dovolatele byly soudy nižší instance stejně jako nyní Nejvyšší soud z pohledu posouzení obsahu ujednání mezi obviněným a svědkem D. K. odkázány pouze na výpovědi zainteresovaných osob a obsah e-mailové komunikace mezi obviněným a D. K. Především je třeba uzavřít, že z provedeného dokazování nelze dovodit, že by složená záloha 300 000 Kč na účet obviněného měla představovat úhradu za zprostředkování prodeje vozidla (úplatu za provedení příkazu), tak jak to umožňuje zákon, nýbrž že měla představovat část finančních prostředků určených pro koupi vozidla, tj. jako částka započitatelná do kupní ceny požadovaného vozidla. V dané věci není pochyb o tom, že se jednalo o zálohu na kupní cenu za vozidlo, které měl obviněný obstarat na základě pokynu svědka D. K., čemuž nakonec odpovídá i zálohová faktura ze dne 11. 12. 2018, kterou vystavil sám obviněný, ve které je výslovně uvedeno, že se jedná o zálohu na dovoz vozidla, byť lze připustit, že i toto je rovněž jistým způsobem nejednoznačné, přestože tuto fakturu nechal vystavit sám obviněný. Lze tedy uzavřít, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se podává, že peníze byly obviněnému svěřeny za účelem, aby tento zajistil dovoz ojetého osobního vozidla z Německa konkrétně specifikovaného podle požadavků D. K., který zcela jasně a přesně identifikoval požadované vozidlo Mercedes Benz. Fakticky se jednalo ze strany obviněného o obstarání záležitostí pro D. K., potažmo jeho přítelkyni M. M., kdy obviněný měl přenechat D. K. veškerý užitek z obstarávané záležitosti, tj. měl dovést a prodat mu osobní vozidlo blíže specifikované v e-mailové komunikaci, což prokazatelně neučinil, když ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je nepochybné, že obviněný dokonce ani neuhradil zálohu na koupi vozidla německému prodejci A. M. (pro nedostatek financí na účtu platba nemohla odejít, o čemž obviněný věděl). Lze tedy uzavřít, že z provedeného dokazování není pochyb o tom, že ústně došlo k uzavřené smlouvy, jejichž předmětem bylo, že obviněný se zavázal obstarat předem specifikované, konkretizované, ojeté osobní vozidlo značky Mercedes Benz z Německa. Smluvené jednání mezi obviněným a svědkem D. K. obsahovalo totiž nejen závazek zajištění odkupu požadovaného vozidla, nýbrž i další činnosti spočívající v kontaktování německého prodejce, zaplacení zálohy v eurech, prověření vozidla pomocí VIN kódu, dovezení vozidla do České republiky a další administrativu s tím spojenou, neboť obviněný takovouto činnost zaručoval již z podstaty dovozce a prodejce ojetých vozů. Je tedy nepochybné, že byť skutečně uzavřená smlouva nebyla zcela bezvadná z hlediska příslušných právních předpisů, tak její podstatou byla zejména činnost spočívající v obstarání určeného vozidla, včetně věcí souvisejících s dovozem vozidla a prověření jeho původu, jeho dovezení do České republiky a následného „přeprodání“ D. K. či M. M. Proto je třeba uzavřít, že se jednalo ve své podstatě o smlouvu příkazní (srov. přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 7 Tdo 882/2018).

43. Nejvyšší soud považuje ještě za vhodné k navrhovanému právnímu posouzení smluvního ujednání mezi obviněným a svědkem D. K. jako kupní smlouvy za vhodné uvést následující. Koupě je úplatný závazek, jehož účelem je převod vlastnického práva z prodávajícího na kupujícího. Předmětem koupě může být věc. Není přitom rozhodné, zda věc již fakticky existující, nebo věc, která má teprve v budoucnu vzniknout. Z téhož pohledu je pak také nepodstatné, zda vlastnické právo k prodávané věci již v okamžiku uzavření kupní smlouvy náleží prodávajícímu, nebo zda mu vlastnické právo až v budoucnu vznikne. Formulace prvního odstavce je volena obecně, a to tak, že prodávající je zavázán umožnit kupujícímu nabytí vlastnického práva, nikoliv že je zavázán na kupujícího vlastnické právo převést, jelikož ne vždy musí v okamžiku uzavření smlouvy vlastnické právo k předmětu smlouvy existovat, případně nemuselo náležet prodávajícímu. Při stanovení kupní ceny se obecně vychází ze smluvní volnosti stran. Stanovení výše kupní ceny se již nepovažuje za jednu z podstatných náležitostí. V případě, že strany mají možnost dle své vůle uzavřít kupní smlouvu bez určení kupní ceny, není možné kupní cenu považovat za podstatnou náležitost smlouvy, jelikož tak strany mohou učinit mimo samotnou smlouvu. Ve vztahu k ustanovení § 2086 občanského zákoníku platí, že smlouva o dodání věci, která má být teprve vyrobena, se posoudí jako kupní smlouva, ledaže se ten, komu má být věc dodána, zavázal předat druhé smluvní straně podstatnou část toho, čeho je k vyrobení věci zapotřebí. Nicméně toto ustanovení na projednávanou věc nedoléhá, neboť v projednávané věci nejde o dodání věci, která má být teprve vyrobena, předmětné vozidlo již v době smluvního ujednání mezi obviněným a D. K. existovalo a účelem uzavřeného závazku byla nejen koupě vozidla, nýbrž i dovezení vozidla z Německa do České republiky a obstarání dalších záležitostí souvisejících s dovozem vozidla D. K. Dále je nutno podotknout, že týž ustanovení obsahuje i odst. 2, v němž je zakotveno „za kupní smlouvu se nepovažuje smlouva, podle níž převážná část plnění dodavatele spočívá ve výkonu činnosti“. A o takovou situaci se jedná i v projednávaném případě, neboť převážná část plnění ze strany obviněného spočívala ve zcela odlišné činnosti, než je závazek odevzdat kupujícímu věc, která je předmětem koupě a umožnit mu nabýt vlastnické právo k ní a současně závazek kupujícího, že věc převezme a zaplatí kupní cenu, což pokud nevyplývá ze smlouvy nebo ze zvyklostí něco jiného, jsou obě smluvní strany povinny splnit současně. Jak již bylo uvedeno, obviněný měl zajistit kontaktování německého prodejce, zajistit zaplacení zálohy v eurech, prověřit vozidlo pomocí VIN kódu, zajistit dovezení vozidla do České republiky a další administrativu s tím spojenou, neboť obviněný takovouto činnost zaručoval již z podstaty prodejce dovezených vozů.

44. Proto je ještě nezbytné zdůraznit, že peníze, které M. M., potažmo D. K., předali obviněnému, nebyly zálohou, kterou se podle občanského zákoníku platného v té době rozumí to, co bylo dáno před uzavřením smlouvy některým účastníkem § 1807 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). V dané věci došlo totiž k uzavření smlouvy mezi D. K. a obviněným v okamžiku, kdy si ujednali, co obviněný pro D. K. a M. M. zajistí a jakým způsobem. Protože k úhradě peněz došlo až poté, co se D. K. s obviněným na uvedeném dohodl, nejednalo se o zálohu. Jednalo se tedy o peníze, které D. K. obviněnému svěřil s konkrétním účelem, tyto byly určené k úhradě konkrétní stanovené věci včetně služeb, které již byly přesně určeny a specifikovány ještě před svěřením těchto finančních prostředků (např. koupě vozidla pro D. K., dovozu vozidla, komunikace s prodejcem v Německu, zajištění prověření vozidla podle VIN kódu atd.) na základě uzavřené příkazní smlouvy. Je tedy nutné konstatovat, že obviněný a D. K. uzavřeli smíšenou smlouvu s převažujícími prvky smlouvy příkazního typu, byť uzavřenou ústní formou. Proto lze uzavřít, že předmětná částka 300 000 Kč byla ve vztahu k obviněnému cizí věcí, která mu byla svěřena za určitým účelem, který obviněný nedodržel, čímž zmařil účel svěření.

45. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno sice právně relevantním způsobem podřaditelným pod zvolený dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je třeba uvést, že tento byl sice uplatněn právně relevantně, když obviněný namítal, že bylo zamítnuto jeho odvolání, ačkoliv v řízení předcházejícím byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože ovšem nebylo shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

46. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 11. 2020

JUDr. Marta Ondrušová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru