Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1119/2020Usnesení NS ze dne 29.10.2020

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Subjektivní stránka
Ublížení na zdraví úmyslné
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1119.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 146 odst. 1,3 tr. zákoníku

§ 15 tr. zákoníku

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1119/2020-319

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2020 o dovolání obviněného P. L., nar. XY v XY, bytem XY, invalidního důchodce, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 9 To 101/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 150/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 6 T 150/2019, byl obviněný P. L. (dále jen obviněný, popř. dovolatel), uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

dne 9. 10. 2018 ve XY před domem čp. XY v ulici XY, po předchozí slovní rozepři ohledně dlouhodobých sousedských sporů, strčil do M. M., narozené XY v XY, která v důsledku intenzity tohoto jednání upadla na zem, dopadla na pravou horní končetinu a uvedeným jednáním způsobil poškozené M. M. zranění spočívající ve zlomenině člunkové kosti pravého zápěstí a otoku pravého zápěstí spojené s podstatným omezením běžného způsobu života po dobu delší než 6 týdnů, omezujícím poškozenou zejména v běžných životních úkonech, sníženou sebeobslužností a bolestivostí zranění dominantní horní končetiny.

2. Za uvedený trestný čin uložil Okresní soud v Kutné Hoře obviněnému podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Výkon trestu obviněnému podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČO 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 – Vinohrady, škodu ve výši 16 449 Kč a poškozené M. M., narozené XY, bytem XY, škodu ve výši 18 567,50 Kč.

4. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal soud poškozenou M. M. se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 6 T 150/2019, podali odvolání obviněný a poškozená. Odvolání obviněného směřovalo do všech výroků napadeného rozsudku. Poškozená směřovala své odvolání do výroku o náhradě škody.

6. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 9 To 101/2020 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to pouze ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené M. M. Podle § 259 odst. 1, odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodnul tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a nezměněném výroku o trestu a náhradě škody ve vztahu k Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR uložil obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit poškozené M. M. náhradu škody ve výši 21.567,50 Kč. Odvolání obviněného Krajský soud v Praze podle § 256 tr. ř. zamítnul.

2.

Dovolání a vyjádření k němu

7. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 9 To 101/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje z toho, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou založena na nesprávném hmotněprávním posouzení, když soudům vytýká absenci naplnění objektivní a subjektivní stránky zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.

8. Dovolatel namítá, že z provedených důkazů nelze učinit závěr, že jeho úmysl směřoval k ublížení na zdraví poškozené. Ve vztahu k subjektivní stránce daného trestného činu zdůrazňuje, že prvostupňový soud dospěl k závěru, že následek byl způsoben z nedbalosti, avšak soud druhého stupně uzavřel, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém. S otázkou zavinění se tak soudy podle jeho názoru nevypořádaly jednotně. Má za to, že jeho úmysl je prokazován pouze nepřímo znaleckým posudkem prof. Strause, který však nezohlednil všechny okolnosti případu (věk, výšku, váhu, zdravotní stav, obuv, oblečení, terén), a proto nelze dospět k závěru, že by jednal v úmyslu porušit nebo ohrozit veřejný zájem na ochraně zdraví osob.

9. Rovněž se domnívá, že nedošlo k naplnění objektivní stránky daného trestného činu, neboť nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným následkem. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů bez zohlednění všech zjištěných skutečností vycházely z výpovědi poškozené, aniž by zohlednily motivaci její výpovědi a rozpory v její výpovědi. Poukazuje na výpověď svědka K., ze které vyplynulo, že k pádu poškozené nemohlo dojít v důsledku jeho jednání. Současně odkazuje na obsah lékařské zprávy ze dne 9. 10. 2018 (ve které poškozená uvádí, že upadla proti zdi) a vyslovuje názor, že vznikly významné pochybnosti o příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem. Soudy se ani nezabývaly možným spolupůsobením poškozené. Ve vztahu k motivaci poškozené odkazuje na výpověď svědka B., ze které vyplývá, že poškozená chtěla, aby ho z domu vyhodil.

10. Poukazuje rovněž na to, že poškozená nepodstoupila předepsanou léčbu, když ukončila pracovní neschopnost a vrátila se do zaměstnání, přičemž má za to, že pokud by poškozená dodržela klidový režim a setrvala by v pracovní neschopnosti, pak by omezení jejího způsobu života bylo výrazně kratší, což by mělo vliv na právní kvalifikaci jeho jednání. Akcentuje, že znalecké posudky se otázkou délky léčby v souvislosti s porušením klidového režimu nezabývaly a ani nezohlednily pád poškozené v koupelně (viz lékařská zpráva ze dne 1. 11. 2018). Vyjadřuje přesvědčení, že tyto skutečnosti měly vliv na délku léčení poškozené a náhradu škody.

11. Následně dovolatel vyjadřuje nesouhlas se závěry znaleckých posudků. V souvislosti se znaleckým posudkem prof. Strause zmiňuje, že závěry jeho znaleckých posudků byly nejméně dvakrát zpochybněny před Ústavním soudem (viz nález III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007, nález I. ÚS 4068/14 ze dne 31. 3. 2016), přičemž vytýkané vady obsahuje i posudek předložený v této věci, neboť znalec nezohlednil důležité faktory – fyzické předpoklady dovolatele a poškozené, jejich obutí a oblečení, povrch. Dodává, že posudek tohoto znalce byl předložen poškozenou, což svědčí o jejím zájmu na výsledku řízení.

12. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podle § 265k odst. 1 tr. ř. ruší napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 9 To 101/2020, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 1 NZO 801/2020, nejprve zrekapitulovala, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění, přičemž připomíná, že se jedná o shodné námitky, jež dovolatel uplatnil v dřívějších fázích řízení a na které již reagovaly soudy nižších stupňů.

14. Následně uvádí, že se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že pokud soud prvního stupně uzavřel, že se obviněný dopustil jednání mu kladeného za vinu, učinil tak zcela důvodně a přezkoumatelným způsobem, když jednotlivé důkazy hodnotil zcela jednoznačně, nejen jednotlivě, ale i ve vzájemném souhrnu. Zdůrazňuje závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, týkající se mechanismu vzniku zranění poškozené, které korespondují s výpovědí poškozené. Ohledně zvolené právní kvalifikace má za to, že obviněný svým jednáním naplnil jak subjektivní, tak objektivní stránku zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Dovolatel si podle jejího názoru musel být vědom toho, že může svým jednáním způsobit následek v podobě těžké újmy na zdraví, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento nezpůsobí. Obviněný tedy jinému úmyslně ublížil na zdraví, když následek způsobil pouze z nedbalosti. Právní kvalifikace jednání obviněného proto zcela odpovídá danému jednání. Vyslovuje závěr, že deklarovaný dovolací důvod nebyl naplněn.

15. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. I pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupkyně rovněž vyslovila souhlas s tím, aby bylo podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.

3.

Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

4.

Důvodnost dovolání

17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

18. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

19. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tedy nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Na podkladě těchto naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

21. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, když namítá absenci subjektivní stránky, byť s dávkou přiměřené tolerance. Primárně obviněný totiž brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, ke kterým na jejich základě dospěly. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

22. Nejvyšší soud v souvislosti s uplatněnou dovolací argumentací považuje ještě za vhodné uvést, že by se mohlo jevit, že zdánlivě právně relevantně uplatňuje dovolatel námitky související s absencí naplnění objektivní stránky předmětného trestného činu. Konkrétně ovšem obviněný své námitky směřuje do hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudů nižších stupňů, když poukazuje na rozpory mezi výpovědí poškozené a obsahem lékařské zprávy, hodnotí výpověď svědka K., ze které vyvozuje závěr, že k pádu poškozené nemohlo dojít v důsledku jeho jednání, poukazuje rovněž na údajnou motivaci poškozené. Fakticky tedy obviněný zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, a teprve na základě nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů dovozuje neexistenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že přezkumnou pravomoc dovolacího soudu nemohou založit námitky týkající se hodnocení důkazů, otázky věrohodnosti poškozené, porušení zásady in dubio pro reo nebo námitky proti znaleckým posudkům.

23. Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, který obviněný ani nenamítá, považuje Nejvyšší soud za vhodné stručně uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., když velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou, a které důkazy jej usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 6-7 rozsudku). Soud prvního stupně rovněž řádně logicky objasnil, z jakých důvodů považuje výpověď obviněného za nevěrohodnou a účelovou, přičemž rozvedl, proč shledal výpověď poškozené naopak věrohodnou. Jinak vyjádřeno, soud prvního stupně neopomenul logicky rozvést, z jakých důvodů se přiklonil k verzi skutkového děje popsaného poškozenou a nikoliv k verzi skutkového stavu prezentovaného obviněným. Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím nalézacího soudu, když ovšem neodkázal pouze na jeho rozhodnutí, nýbrž rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz bod 15. – 23. rozsudku soudu druhého stupně). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.

24. Přestože námitky týkající se hodnocení důkazů nemohou založit přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu, považuje dovolací soud za vhodné se k určitým argumentům dovolatele blíže vyjádřit. Obviněný především zpochybňuje výpověď poškozené z pohledu tvrzených rozporů mezi její výpovědí a obsahem lékařské zprávy ze dne 9. 10. 2018. Zde je ovšem na místě zdůraznit, že tyto dva důkazy se shodují v tom, že poškozená měla být napadena jinou osobou. Z pohledu námitek obviněného je třeba konstatovat, že vzhledem k obsahu lékařské zprávy není pochyb o tom, že poškozená od počátku uváděla jako příčinu zranění napadení jinou osobou. Zde je nezbytné zdůraznit, že tvrzení poškozené je podporováno rovněž znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ze kterého vyplývá, že zranění poškozené vzniklo tupým násilím velké intenzity, které působilo na dlaňovou stranu pravého zápěstí, kdy typickým mechanismem vzniku zlomeniny zápěstí je právě pád na zápěstí (viz č. l. 67). Rovněž znalecký posudek z oboru kriminalistiky, specializace forenzní biomechanika, který předložila poškozená, pak hodnotil dvě verze skutku – verzi prezentovanou obviněným a verzi uvedenou poškozenou, přičemž dospěl k závěru, že varianta uváděná poškozenou je velmi vysoce pravděpodobná, kdy pravděpodobnost hraničí s jistotou (viz č. l. 79). Ohledně údaje obsaženého v lékařské zprávě, ve které je uváděno, že poškozená na zápěstí narazila, je třeba uvést, že tato jistá nepřesnost nemůže vést k závěru o nevěrohodnosti poškozené, když nelze pominout, že ani z této zprávy explicitně nevyplývá, že by k zranění došlo nárazem do zdi, jedná se o jistý nejednoznačný popis incidentu, který ani poškozená neverifikovala, např. tím, že by lékařskou zprávu podepsala, takže nelze vyloučit jistou nepřesnost této lékařské zprávy.

25. Ve vztahu k námitkám ohledně znaleckého posudku prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc., je předně třeba akcentovat, že není vadou řízení ani samotného rozhodnutí, pokud soudy provedly jako důkaz znalecký posudek předložený poškozenou. Především je nezbytné uvést, že trestní řád upravuje možnost předložení znaleckého posudku stranou (§ 110a), když za stranu se považuje i poškozený (§ 16 odst. 6 tr. ř.). Navíc je třeba odkázat na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř., podle kterého může jako důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání, přičemž každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyžádal orgán činný v trestním řízení, ale předložila jej některá ze stran, není sama o sobě důvodem k odmítnutí takového důkazu. Jinak vyjádřeno, předložení znaleckého posudku poškozenou a jeho následné provedení v trestním řízení jako důkazu je proto možné, když samotná skutečnost, že tento znalecký posudek vypracoval znalec na základě žádosti poškozené, nemůže vést k závěru o jeho nějaké nižší vypovídající hodnotě, pokud tento splňuje všechny požadované náležitosti. Ani skutečnost, že znalecký posudek si nechala vypracovat poškozená, sama o sobě nemůže vést k závěru o její nevěrohodnosti, a ani nemůže svědčit o její zaujatosti vůči obviněnému, když z její strany se jedná toliko o realizaci jejích práv, které jí trestní řád dává (blíže viz např. § 43 tr. ř., § 47 tr. ř., § 50, § 110a tr. ř.).

26. Obecně k předloženému znaleckému posudku prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc., Nejvyšší soud uvádí, že tento splňuje veškeré nezbytné náležitosti v souladu s § 13 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění účinném do 31. 12. 2020, přičemž byl splněn i konkrétní úkol znalce, který je v souladu s § 13 odst. 1 vyhlášky č. 37/1967 Sb., vyhlášky Ministerstva spravedlnosti k provedení zákona o znalcích a tlumočnících. Ze samotného znaleckého posudku (č. l. 70-81) je zjevné, že znalec zodpověděl veškeré otázky, které mu byly v zadání posudku položeny, a současně z protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 3. 2020 (č. l. 206-210) vyplývá, že znalec odpověděl i na veškeré doplňující otázky, které mu byly v souvislosti s vypracovaným znaleckým posudkem během výslechu položeny.

27. Je třeba zdůraznit, že sama skutečnost, že obviněný se závěry znalce nesouhlasí, neodůvodňuje závěr o jeho nesprávnosti, když znalec objasnil, z jakých podkladů vycházel, a jak dospěl ke svým závěrům. Navíc je nezbytné zdůraznit, že znalecký posudek představuje důkaz jako každý jiný, nelze mu přičítat vyšší důkazní hodnotu, a je třeba ho pečlivě hodnotit v kontextu dalších provedených důkazů, v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/09-1). Takto bylo v dané věci soudy nižších stupňů nepochybně postupováno, když jednak tento znalecký posudek nepředstavuje jediný usvědčující důkaz, přičemž závěry znalce zapadají do kontextu ostatních provedených důkazů, jak již naznačily soudy nižších stupňů.

28. Ohledně námitky týkající se údajně „sporné kvality“ znaleckého posudku znalce PhDr. J. Straus, DrSc., vzhledem k obviněným citovaným rozhodnutím Ústavního soudu, je třeba uvést, že se především jednalo o rozhodnutí v jiných věcech, když navíc předmětný znalecký posudek nebyl v dané věci jediný a rozhodující důkaz. Zde je na místě poukázat na skutečnost, že obviněný byl usvědčován především výpovědí poškozené, závěry znaleckého posudku z oboru lékařství, odvětví soudního lékařství, ale i listinnými důkazy a podpůrně výpověďmi slyšených svědků. Navíc je vhodné zmínit, že pokud měl obviněný vůči osobě znalce výhrady, nic mu nebránilo vznést námitky proti osobě znalce, proti jeho odbornému zaměření či proti formulaci otázek podle § 105 odst. 3 tr. ř. Z obsahu spisu je však zjevné, že obviněný tak neučinil, a to ani během hlavního líčení. Zde je třeba dodat, že právo přeje bdělým a skutečnost, že obviněný ani jeho obhájce nevyužili svých procesních práv, nemůže být předmětem dovolacího řízení. V tomto směru dovolací soud uzavírá, že obhajobě byla dána možnost plně uplatnit její práva a právo na spravedlivý proces bylo respektováno.

29. Ve vztahu k argumentaci obviněného výpovědí svědka K. je třeba zdůraznit, že již z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (viz str. 7) je zjevné, že k výpovědi tohoto svědka bylo přistupováno s rezervou, neboť tento během hlavního líčení vypovídal evidentně vyhýbavě. Nadto nelze skutečně pominout odstup času mezi incidentem a výpovědí svědka u hlavního líčení. Z pohledu ucelenosti jeho výpovědi nelze přehlédnout výpověď svědka V., který vypověděl, že o incidentu hovořil v podstatě bezprostředně se sousedem K., tento mu sdělil, že slyšel nějaký křik, viděl, jak poškozená spadla a jak od ní obviněný odchází, když tento svědek rovněž sdělil, že svědek K. následně začal popírat, co mu v předchozím rozhovoru sdělil a nechtěl mít s věcí nic společného. I z tohoto důvodu prvostupňový soud při formulování skutkového stavu vycházel především z výpovědi poškozené, závěrů znaleckých posudků, listinných důkazů, když výpovědi svědků vzal v úvahu pouze podpůrně. Lze tedy uzavřít, že otázce příčinné souvislosti věnovaly soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích odpovídající pozornost, přičemž se zabývaly i možným průběhem děje, tak jak jej popisoval obviněný (viz str. 5-7 rozsudku soudu prvního stupně, bod 16. – 23. rozsudku soudu druhého stupně), a dovolací soud nemá mimo výše uvedené, čím by mohl jejich úvahy nosně doplnit. Ostatně ani sám dovolatel neuplatnil žádnou argumentaci (kromě toho, že hodnotil provedené důkazy odlišně), která by svědčila pro závěr, že při hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu s hledisky uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř.

30. K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a nato navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018).

31. Přesto je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 7 Tdo 426/2020). I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.

32. K námitce obviněného týkající se posouzení věrohodnosti poškozené je třeba zdůraznit, že tato deklarovaný dovolací důvod, ale ani žádný jiný, nemůže naplňovat, neboť posouzení otázky věrohodnosti svědků (poškozené M.) spadá do otázky hodnocení důkazů, když posuzování věrohodnosti svědka nepřísluší obviněnému nýbrž soudu. Zde je na místě uvést, že soud prvního stupně se věrohodností svědkyně M. zabýval, když dospěl k závěru, že tato je věrohodná, neboť její výpověď koresponduje s dalšími provedenými důkazy, a to znaleckými posudky a částečně výpověďmi svědků a listinnými důkazy. Současně je třeba zdůraznit, že pro posouzení věrohodnosti poškozené ve vztahu ke skutkovým zjištěním není stěžejní, zda tato měla zájem o koupi bytu obviněného, jestli vypověděla nájemní smlouvu nebo zda o vystoupení obviněného v televizi tvrdila, že uváděl lživé informace, když navíc ani samotná poškozená nezpochybňuje, že vztah mezi ní a obviněným byl již před incidentem napjatý. Podstatné je, že výpověď poškozené se shoduje s dalšími provedenými důkazy, přičemž dovolací soud považuje za vhodné akcentovat, že výpověď poškozené částečně koresponduje dokonce i s tím, co měl obviněný sdělit po telefonu svědkovi V., kterému měl uvést, že poškozená měla spadnout, přičemž mu měl říkat, že tam byl nějaký problém a nějaká popelnice. Rovněž svědkyně Š. slyšela obviněného křičet kvůli popelnici. Poškozená ve své výpovědi uvedla, že ten den byl jejich vzájemný konflikt vyvolán právě sporem o popelnici, což odpovídá tomu, co řekl obviněný svědkovi V., přičemž spor o popelnici obviněný ve své následné verzi děje v trestním řízení vůbec neuvedl. Pro posouzení věrohodnosti poškozené byla tedy rozhodující shoda její výpovědi s ostatními důkazy, přičemž je stěžejní, že popisovaný způsob děje a útoku obviněného na poškozenou koresponduje s mechanismem zranění podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství.

33. Jak již bylo naznačeno, obviněný uplatnil právně relevantně námitku stran zavinění, když posouzení formy zavinění podle § 15 nebo § 16 tr. zákoníku, je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení, lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení.

34. Z pohledu zvolené argumentace považuje dovolací soud za nezbytné uvést následující. Zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a chápeme jej, jako vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, jež musí být dán v době činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 212 s). Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. Současně platí, že závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15) a nedbalost (§ 16). Platí, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971), kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

35. Trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku (v základní skutkové podstatě) vyžaduje z hlediska subjektivní stránky úmyslnou formu zavinění podle § 15 tr. zákoníku, když však nevyžaduje úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a)], ale postačí i úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b)]. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví s následkem těžké újmy na zdraví podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku je třeba zdůraznit, že tento následek musí být způsoben ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku pouze z nedbalosti, neboť jinak by bylo třeba posoudit skutek jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud by u pachatele nebylo dáno ve vztahu k tomuto těžšímu následku ani zavinění z nedbalosti, nebylo by možno jednání pachatele posoudit podle vyšší trestní sazby a bylo by mu možno přičítat jen trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku. Tak tomu např. bude, jestliže k těžké újmě na zdraví u poškozeného došlo v důsledku komplikací, které pachatel ani z nedbalosti nezavinil (např. poškozenému se nedostalo náležité lékařské pomoci, ač tomu nic nebránilo) (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1546 s).

36. Ze shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení otázky zavinění u obviněného, když vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Předně je nutno konstatovat, že soudy nižších stupňů věnovaly ve svých rozhodnutích otázce zavinění náležitou pozornost (srov. str. 7 rozsudku soudu prvního stupně, bod 23. rozsudku soudu druhého stupně), když soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve vztahu ke způsobenému následku jednal obviněný ve vědomé nedbalosti [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a soud druhého stupně toliko rozvedl závěry soudu prvního stupně, když výslovně uvedl, že ve vztahu ke způsobení újmy na zdraví, tedy naplnění základní skutkové podstaty podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku jednal obviněný v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a ve vztahu ke způsobení těžšího následku z hlediska zavinění nedbalostně. Jinak vyjádřeno, soud druhého stupně toliko blíže rozvedl úvahy soudu prvního stupně ohledně naplnění subjektivní stránky, takže mezi odůvodněním soudu prvního stupně a druhého stupně ohledně naplnění subjektivní stránky nelze spatřovat nějaký logický rozpor. Argumentace obviněného proto neobstojí, neboť závěry soudů nižších stupňů jsou ve shodě a z obsahu dovolání je zjevné, že dovolatel pouze ne zcela porozuměl odůvodnění daných rozsudků, když nerozlišil argumentaci soudů týkající se obecně otázky zavinění ve vztahu k ublížení na zdraví v základní skutkové podstatě a ve vztahu ke spáchání závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví.

37. Obviněný pak dále ve vztahu k absenci subjektivní stránky mimo výše uvedené namítá pouze to, že z provedených důkazů nelze učinit závěr o úmyslném ublížení na zdraví poškozené, když se lze domnívat, že tato námitka směřuje do naplnění základní skutkové podstaty. Zde je však třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování jasně vyplývá, že v posuzované věci dovolatel alespoň věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněných trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn. Úmysl způsobit poškozené újmu na zdraví je totiž třeba dovodit z okolností objektivní povahy, když nelze skutečně pominout, že dovolatel jako muž a osoba evidentně silnější do poškozené zcela úmyslně, agresivně a velkou silou strčil tak, aby upadla na zem. Obviněný si proto musel být vědom toho, že při pádu poškozené na zem může dojít ke zranění její osoby, a pro případ, že se tak stane, s tímto byl nesporně srozuměn. Proto ve vztahu k naplnění základní skutkové podstaty podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém. Následek těžkého ublížení na zdraví pak způsobil obviněný poškozené z nedbalosti, když musel vědět, že může poškozené způsobit i vážnější zranění, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že v důsledku pádu poškozené na zem nedojde k těžšímu následku v podobě těžké újmy na zdraví. Lze připustit, že ne každý pád člověka na zem způsobí vážnější poranění, a tedy těžkou újmu na zdraví poškozené, avšak při útoku na poškozenou, vůči které měl obviněný jasnou fyzickou převahu, musel při vynaložení síly vysoké intenzity vědět, že pokud vší silou strčí do ženy a shodí ji na zem, může se poškozená vážně zranit, když při pádech směrem vzad může dojít i k poranění hlavy, přičemž pokud by se poškozená praštila do hlavy o chodník, mohl mít daný útok až fatální následky. Zde je nezbytné zdůraznit, že obviněný zaútočil na poškozenou, která byla o cca 30 kg lehčí a útok na svou osobu neočekávala. Současně nelze pominout, že obviněný po pádu poškozené na zem bez dalšího z místa odešel a nijak se nezajímal o její zdravotní stav. Obviněný tak na základě uvedených skutečností musel vědět, že může poškozené způsobit těžkou újmu na zdraví, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k takovému zranění poškozené nedojde, když jednal shora popsaným způsobem. V jednání obviněného lze proto shledat nejméně nepřímý úmysl k ublížení na zdraví ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když ve vztahu k následku těžké újmy na zdraví šlo zjevně o nedbalostní zavinění podle § 16 písm. a) tr. zákoníku.

38. V souvislosti s argumentací obviněného, týkající se délky léčby zranění poškozené, kdy dovolatel namítá, že poškozená v průběhu léčby upadla v koupelně, je třeba říci následující. Přestože se jedná o skutkovou námitku, považuje dovolací soud v souvislosti s touto námitkou za vhodné odkázat závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vypracovaného MUDr. Pavlem Toupalíkem, Ph.D., ze kterého vyplývá, že doba omezení poškozené v obvyklém způsobu až do 13. 12. 2018 lze považovat za obvyklou délku u tohoto typu zranění, když vzhledem k chudému cévnímu zásobení je hojení zlomeniny člunkové kosti pomalé, a proto je třeba zápěstí fixovat v sádrovém obvazu obvykle na 10 až 12 týdnů (viz č. l. 67). Doba rekonvalescence u poškozené proto odpovídala běžné léčebné době u podobných typů zranění. Z vyjádření znalce pak nevyplývá, že by na délku omezení v obvyklém způsobu života měla vliv skutečnost, že poškozená ukončila pracovní neschopnost, když se v praxi navíc jedná o častý stav, kdy osoby poškozené jsou nuceny z jistých objektivních či subjektivních důvodu nastoupit do práce.

39. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.

40. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 10. 2020

JUDr. Marta Ondrušová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru