Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1073/2020Usnesení NS ze dne 14.10.2020

HeslaKrádež
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1073.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1073/2020-183

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 10. 2020 o dovolání obviněného M. N., nar. XY v XY, adresa pro účely doručování XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. 7 To 189/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 84/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. N. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 8. 2019 sp. zn. 2 T 84/2019 byl obviněný M. N. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 11. 8. 2019 kolem 17.35 hod. v Praze 8 - Bohnicích, XY, v restauraci XY, která byla v této době ve vnitřních prostorách prázdná, vstoupil za barový pult a zde z vrchní desky odkládací skříňky odcizil volně odloženou číšnickou peněženku, v níž se nacházelo 10 ks stravenek zn. Sodexo v hodnotě 75 Kč za kus, 3 ks stravenek zn. Cheque Dejeuner v hodnotě 80 Kč za kus a jedna stravenka zn. Sodexo v hodnotě 100 Kč, tedy v celkové hodnotě 1.090 Kč ku škodě poškozené J. G., nar. XY, peněženku si zasunul za pásek svých kalhot, načež byl přistižen a zadržen poškozenou, jíž peněženku vydal, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že dne 27. 12. 2018 vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 7 T 81/2018 ze dne 29. 6. 2018, který téhož dne nabyl právní moci, jímž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže dle § 205 odst. 2 trestního zákoníku“. Za to byl obviněný podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku mu soud uložil rovněž trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dobu dvou roků.

Následné odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. 7 To 189/2020 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný M. N. následně dovoláním s odkazem na důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že výrok o vině odsuzujícího rozsudku byl založen pouze na výpovědi poškozené J. G. On sám v hlavním líčení nevypovídal a žádný další relevantní důkaz, který by prokazoval jeho trestnou činnost, opatřen nebyl. Přesto soud prvního stupně konstatoval, že byl najisto zjištěn jeho úmysl krást i to, že se cizí věci také skutečně zmocnil. Dovolatel tvrdí, že nalézací soud se nechal ovlivnit jeho bohatou trestní minulostí a tím porušil ústavně zakotvený princip presumpce neviny. Odvolací soud po jeho výtce tuto vadu následně nenapravil, ač tak učinit měl. Ani v jednom z obou soudních rozhodnutí přitom nebyla skutková zjištění odůvodněna přezkoumatelným způsobem. Mezi nimi a obsahem provedených důkazů tudíž existuje extrémní nesoulad, který je podle konstantní judikatury způsobilý založit dovolací přezkum. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání v rámci řízení podle § 265h odst. 2 tr. ř. podotkl, že argumentace obviněného směřující do hmotněprávního posouzení skutku byla v zásadě založena na reklamaci nesprávnosti hodnocení důkazů ze strany soudů a tím i jimi učiněných skutkových zjištění. Soudy však podle jeho názoru nepochybily, pokud vybudovaly výrok o vině na podkladě usvědčující výpovědi svědkyně G. Důvodně poukázaly na její věrohodnost a absenci motivu obviněnému jakkoli uškodit. Byť se jednalo ve své podstatě o jediný důkaz, princip presumpce neviny a právo dovolatele na spravedlivý proces takovým postupem porušeny nebyly. Ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku pak vyplynulo, že dovolatel vstoupil za barový pult, kde neměl co pohledávat, tam sebral volně odloženou peněženku a zasunul si ji za opasek od kalhot. Evidentně tak naplnil znaky přečinu krádeže, a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný M. N. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má obecně zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzovaném případě sice obviněný formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení svého jednání jako přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, ovšem tuto hmotněprávní námitku opřel primárně o výtky vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Dovolání tak de facto založil na zpochybnění jejich skutkových závěrů, domáhal se zásadního přehodnocení (revize) skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu namítal vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že předmětný dovolací důvod uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud dospěl k tomuto závěru při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy.

Žádnou z výše zmíněných závažných procesních vad však Nejvyšší soud v postupu obecných soudů nezjistil. Nemá za to, že by byla obhajobou zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do ústavně garantovaného práva dovolatele na spravedlivý proces.

Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, který podle názoru dovolacího senátu přes svou stručnost splňuje kritéria požadovaná ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by obvodní soud dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým závěrům po neobjektivním a nekritickém hodnocení důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s jeho obhajobou spočívající jednoduše na tezi, že se žádného protiprávního jednání nedopustil, v zásadě nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní posuzovaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) důsledně vypořádal i odvolací soud. Jestliže vůči obvodním soudem zjištěnému skutkovému stavu věci a na něj navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, i on své stanovisko k věci odůvodnil na str. 2 písemného vyhotovení napadeného usnesení měrou dostatečnou, v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Tvrzení dovolatele, že skutkový stav věci byl v daném případě zjišťován povrchně, tak nemá oporu v realitě.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.

Kromě toho je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.

Námitky obviněného M. N. ve svém souhrnu ve skutečnosti nerespektovaly věcné zaměření žádného ze zákonných dovolacích důvodů. Nejvyšší soud proto jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř., aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. 10. 2020

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru