Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1061/2017Usnesení NS ze dne 11.09.2017Zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku

HeslaTýrání osoby žijící ve společném obydlí
Zločin
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1061.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. j) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.

§ 265l odst. 1 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1061/2017-41

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. 9. 2017 dovolání obviněného K. L., které podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 61 To 43/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 84/2016, a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 61 To 43/2017, pokud jím byl v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 52 T 84/2016, ponechán nedotčen výrok o uložení ochranného léčení.

Zrušuje se rovněž výrok o uložení ochranného léčení dle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 52 T 84/2016.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí, která na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 52 T 84/2016, byl obviněný K. L. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že

nejméně od 1. 6. 2004 do 9. 4. 2015, kdy byl po posledním incidentu vykázán ze společného obydlí na adrese P., K V. v bytě, ve kterém společně žil s T. L., jeho bývalou manželkou, tuto dlouhodobě, se vzrůstající intenzitou psychicky a fyzicky týral, nadával jí, že je slepice, kráva, kunda, že je líná a pitomá, poroučel jí a kontroloval ji, peníze, které vydělal, si ponechával pro svoji potřebu, svaloval na ni vinu za jeho prohry v hazardních hrách, rozbíjel nábytek a zařízení bytu, vyhrožoval jí, že ji zlikviduje, deptal a lekal ji tím, že když procházela kolem něj, napřáhl se na ni, pak bouchl do skříně a řekl „kdybys nebyla ženská, tak ji máš“, fyzicky ji napadal fackami, strkáním, kroucením rukou za záda, kopáním do holeně, škrcením pod krkem, přikládáním pěsti na obličej, mačkáním úst, čímž jí způsoboval modřiny, toto fyzické násilí se dále stupňovalo, kdy na ni nejméně pětkrát vytáhl kuchyňský nůž a čepelí jí ho přiložil ke krku, přitom říkal „podříznu tě jako svini nebo jako slepici“, dále jí vyhrožoval slovy uvidíš, co Ti udělám, přičemž rukou naznačoval, že ji podřeže pod krkem, dále jí říkal „drž hubu, nebo se Ti něco stane, uvidíš co s Tebou udělám, posrala sis život, budeš po smrti a děti zůstanou samy, apod“, kdy situace vyvrcholila tím, že jí omotal kabel od prodlužovací šňůry kolem krku, což vedlo k jeho vykázání, přičemž popsané jednání obviněného u poškozené vzbuzovalo silný pocit strachu a bezradnosti, neboť cítila, že si takové jednání nezaslouží, období klidu dosahovala nejdéle 14 dnů, pokud se snažila nedat žádnou záminku k rozčílení, nicméně obviněný si vždy něco našel, v důsledku jednání obviněného se u poškozené vyvinul anxiózně depresivní syndrom středního stupně, který měl dopad na psychickou stabilitu poškozené, její sebedůvěru a vedl též ke snížení schopnosti poškozené efektivně a racionálně řešit problém vztahového násilí.

Za tento zločin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 37 T 32/2015, byl podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně byly zrušeny výroky o trestech z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 37 T 32/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 61 To 43/2017, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze, přičemž je opřel o důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l), j) tr. řádu.

V dovolací argumentaci akcentuje svůj postoj k učiněným rozhodnutím tím, že především popírá trestnou činnost, a důkazy, které byly v řízení provedeny, jeho vinu neprokazují. Nesdílí názor soudů obou stupňů, že by svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 199 tr. zákoníku. Prokázány byly pouze vzájemné strkanice, což podle názoru obviněného umožňuje jeho jednání právně posoudit jako přestupek či nějaký jiný trestný čin (bez specifikace jaký konkrétní trestný čin má dovolatel na mysli). Soudy obou stupňů postupovaly v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, k nesprávné právní kvalifikaci činu, když v této okolnosti shledává obviněný existenci tzv. extrémního rozporu.

Obviněný v souvislosti s odůvodněním dovolacího důvodu uplatněného podle § 265b odst. l písm. g), l) tr. řádu provádí rozsáhlý rozbor svědeckých výpovědí T. L., J. J. a J. P. a vlastním zhodnocením těchto důkazů dospívá k závěru, že jimi usvědčován z trestné činnosti není. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaný MUDr. Vlastimilem Tichým a PhDr. Jiřím Klosem, Ph.D., pokládá za nedostačující pro závěr, že v důsledku jeho jednání vůči partnerce u ní vznikl depresivní syndrom, neboť nebylo vyvráceno, že toto postižení mohlo vzniknout z jiných příčin, přičemž soudy tento důkaz vyhodnotily tendenčně.

Obviněný brojí proti uložení ochranného léčení, neboť soudy při jeho uložení zohlednily závěry rok a půl starého znaleckého psychiatrického posudku, aniž měly zjištěna aktuálnější fakta o pití a zdravotním stavu obviněného. Obviněný odmítá, že by jeho pobyt na svobodě bez léčby byl nebezpečný a spojen s existencí jistého rizika. Uložení léčby pokládá za zásadní zásah do své osobní svobody.

Závěrem obviněný namítá, že soud prvého stupně nedostatečně odůvodnil druh a výši ukládaného trestu, proto tento výrok pokládá za nepřezkoumatelný.

Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 61 To 43/2017, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 52 T 84/2016, včetně všech na usnesení a rozsudek obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Požádal, aby Nejvyšší soud podle § 265l tr. řádu věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. řádu vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Námitky dovolatele uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu označil za nepřípadné. Odkázal na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jimiž byla podle jeho názoru užitá právní kvalifikace jednání obviněného náležitě posouzena podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a náležitě odůvodněna. Z dovolací argumentace je patrno, že obviněný L. pouze polemizuje s provedenými důkazy a jejich hodnocením, nadto provedená skutková zjištění zpochybňuje. Tvrdí, že se popsaného jednání nedopustil a v této souvislosti zdůrazňuje, že jde pouze o tvrzení proti tvrzení, neboť žádný svědek u jeho jednání přítomen nebyl. Pokud byl přesto uznán vinným, soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Tyto námitky však podle státního zástupce stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.

S dovolacím důvodem se míjí i ta argumentace obviněného, jejímž prostřednictvím požaduje, aby jeho jednání bylo posouzeno pouze jako přestupek či jiný trestný čin, odlišný od toho, jímž byl uznán vinným, blíže však nespecifikovaný. Požaduje tak po Nejvyšším soudu zásah do provedeného dokazování a přezkum skutkových zjištění. Důvodnost nepřiznává státní zástupce ani těm námitkám, jimiž dovolatel dovozuje, že v jeho případě došlo k porušení zásad spravedlivého procesu.

Výhrady vůči druhu a výměře trestu jsou nekonkrétní, obviněný namítá, že výrok o trestu je odůvodněn nedostatečně, což rovněž nezakládá důvod pro podřazení této výtky pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Státní zástupce opodstatněným shledal dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. řádu, byť mu přisvědčuje částečně z jiných důvodů než obviněný uvedl. Obviněný je pachatelem zneužívajícím návykovou látku (alkohol), a trestný čin spáchal v souvislosti s jejím zneužíváním. Státní zástupce shledává pochybení soudů obou stupňů v pominutí té části ustanovení § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, v níž je stanoveno, že soud ochranné léčení neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout. Žádný ze soudů se dosud nezabýval otázkou, zda takovéto uložení ochranného léčení není vyloučeno právě v důsledku toho, že by u obviněného nebylo možno dosáhnout jeho účelu.

Vzhledem k důvodnosti námitky uplatněné dle § 265b odst. 1 písm. j) tr. řádu nutno přisvědčit i důvodně uplatněné námitce v intencích ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé variantě.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 61 To 43/2017, pokud jím byl v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 52 T 84/2016, ponechán nedotčený výrok o uložení ochranného léčení, a také zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 52 T 84/2016 ve výroku o uložení ochranného léčení. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu navrhl zrušit také další rozhodnutí, která na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud nechť podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikáže Obvodnímu soudu pro Prahu 4 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupce rovněž souhlasil s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tak mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.

Nejvyššímu soudu tudíž v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, kde tvořily jeho obhajobu, rozvedl je i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Soudy obou stupňů tyto námitky neopominuly, naopak náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem se s nimi vypořádaly. Obviněný nadto založil dovolání pouze na námitkách ryze skutkových, které výlučně směřují proti rozsahu provedeného dokazování a proti způsobu hodnocení důkazů rozhodujícími soudy, jinými slovy jde o polemiku zda aplikace ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu odpovídala jeho představám. Takto formulované námitky však vybočují z mezí uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Byť obviněný v dovolání namítl, že nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty souzeného trestného činu, tak tuto obecnou hmotněprávní námitku specifikoval tvrzením, že není pachatelem vytýkaného jednání a že se trestného činu nedopustil, případně, že jde o méně závažné protiprávní jednání. Na podporu tohoto svého tvrzení opakovaně rozebírá důkazy provedené soudem prvního stupně, ze svého subjektivního pohledu je hodnotí a poukazuje na jejich údajnou nevěrohodnost a rozporuplnost. Tímto však pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů prvního a druhého stupně, jakož i s učiněnými skutkovými zjištěními a domáhá se toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení vyvozuje toliko z vlastní verze skutkového děje a vlastního způsobu hodnocení zdravotních následků, vzniklých v důsledku jeho jednání u poškozené. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzením.

Pro věc je důležitým důkazem nejen výpověď poškozené, ale i podpůrné výpovědi svědků J. a P., jímž se poškozená se situací v domácnosti a konkrétním jednáním obviněného vůči ní svěřovala. Nelze pominout ani závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, který znalci vypracovali na osobu poškozené, a z nichž jednoznačně vyplývají nezpochybnitelné poznatky o psychických následcích, které na poškozené hrubé jednání obviněného zanechalo. Existence anxiózně depresivního syndromu je přímým důsledkem tohoto jednání, a učiněnému závěru odpovídá i zjištění, že po odchodu obviněného ze společné domácnosti, začal u poškozené tento syndrom odeznívat.

Jak již bylo uvedeno výše, závěr o vině obviněného skutkem popsaným v rozsudku, byl učiněn v souladu s výsledky provedeného dokazování a protiprávní zaviněné jednání obviněného bylo přiléhavě právně kvalifikováno jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.

Výhrady obviněného proti druhu a výměře uloženého trestu nejsou řádně odůvodněny, a není zřejmé, zda jsou směrovány do nesprávně uloženého trestu podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku, jímž se obviněný necítí být vinen, či zda má na mysli jinou, avšak nespecifikovanou výhradu. Nicméně Nejvyšší soud upozorňuje na svou konstantní judikaturu a jednoznačné znění ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, když pouze prostřednictvím tohoto ustanovení lze brojit proti výroku o trestu, avšak za dodržení omezujících podmínek v tomto zákonném ustanovení výslovně uvedených. Nesprávné hodnocení kriterií stanovených v § 41 a § 42 tr. zákoníku nelze prostřednictvím tohoto zákonného ustanovení namítat. Je třeba uzavřít, že obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v sazbě § 199 odst. 2 tr. zákoníku ve výměře nevybočující z rozmezí tímto ustanovením vymezené.

Ve vztahu k námitce nesprávnosti a nedůvodnosti uloženého ochranného léčení shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného důvodným.

Podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku soud může uložit ochranné léčení, jestliže pachatel, který zneužívá návykovou látku, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím požíváním, avšak ochranné léčení neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout.

Ačkoli o uložení ochranného léčení obviněnému soudy rozhodly podle citovaného ustanovení, neřídily se důsledně hledisky, která jsou v něm uvedena.

Učiněná skutková zjištění nezpochybňují závěr, že obviněný je osobou zneužívající alkohol, tedy návykovou látku a trestný čin spáchal pod vlivem alkoholu, na němž je závislý a násilného jednání vůči poškozené se zpravidla dopouštěl v těchto situacích. K pochybení ze strany soudů došlo v pominutí té části ustanovení § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jež stanoví že ochranné léčení nebude soudem uloženo, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že účelu ochranného léčení nebude tímto způsobem dosaženo. Citovaná část tohoto zákonného ustanovení spojuje přípustnost uložení ochranného léčení s negativní podmínkou, která musí být splněna zároveň s oběma předcházejícími pozitivními podmínkami. Jak soud nalézací, tak soud odvolací se nezabývaly otázkou, zda uložení ochranného léčení není vyloučeno tím, že vzhledem k osobě obviněného je zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout. Požadovaným výsledkem takto uloženého ochranného léčení má být úprava zdravotního stavu pachatele, omezení či vymýcení jeho návyku, je-li to možné, a k tomu je zapotřebí spolupráce a subjektivně vstřícný vztah pachatele k léčbě. Pokud je zřejmé zásadně odmítavé stanovisko pachatele k léčení a zjevná neochota se mu podrobit, lze usuzovat, že léčení je ukládáno zbytečně.

Soudy se nezaměřily na objasnění této otázky, tedy zda vzhledem k osobě obviněného je možné dosáhnout účelu, jež je uložením ochranné léčby sledován ze zdravotního hlediska, ale akcentovaly zejména zjištění vztahující se k nebezpečnosti pobytu obviněného na svobodě. Pokud však soudy obou stupňů přikročily k uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, pak otázka o případné nebezpečnosti pobytu obviněného na svobodě nemohla hrát žádnou roli, protože nejde o zákonné hledisko podmiňující uložení ochranného léčení podle tohoto zákonného ustanovení. Úvahy o případné nebezpečnosti pobytu obviněného na svobodě by měly relevanci pouze v případě, že by ochranné léčení bylo ukládáno podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy při zjištění, že pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Nedostatek jedné z podmínek pro uložení ochranného léčení, které jsou stanoveny v § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, byť šlo o podmínku negativní, nemohly soudy nahradit podmínkou stanovenou v § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť pro uložení ochranného léčení podle každého z těchto ustanovení se vyžaduje současné splnění všech kumulativních podmínek vymezených v tom kterém ustanovení (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 7 Tdo 387/2015).

Pokud shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného v této části důvodným, pak bylo nutno přisvědčit i dovolací námitce obviněného vznesené dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé variantě, tj., že bylo odvolacím soudem rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, protože v řízení předcházejícím byly dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. j) tr. řádu.

Nejvyšší soud pak vzhledem k závěrům, jež výše rozvedl, rozhodl, že podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 61 To 43/2017, pokud jím byl v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 52 T 84/2016, ponechán nedotčen výrok o uložení ochranného léčení. Zrušuje se rovněž výrok o uložení ochranného léčení dle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 52 T 84/2016. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí, která na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Potřebný rozsah je vymezen argumentací Nejvyššího soudu uvedené k dovolacímu důvodu uplatněnému podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. řádu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 9. 2017

JUDr. Danuše Novotná

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru