Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1031/2017Usnesení NS ze dne 30.08.2017Obchodování s lidmi

HeslaObchodování s lidmi
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1031.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 168 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku

§ 168 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1031/2017-20

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2017 o dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 2 To 20/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 14/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 6 T 14/2016, byl obviněný J. K. uznán vinným ze spáchání zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.

Za uvedené jednání byl obviněný J. K. odsouzen podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 6 T 14/2016, podali státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a obviněný J. K. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 2 To 20/2017, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu obou podaných odvolání zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný J. K. byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

„dne 5. 5. 2016 pod legendou velmi dobého výdělku výkonem domácích prací v Rakousku, ač věděl, že ve skutečnosti bude v Rakousku provozovat ve prospěch známých, odděleně trestně stíhaných M. H., J. D., prostituci, přesvědčil poškozenou S. B. k odjezdu do Rakouska z Ú. n. O., odkud dne 5. 5. 2016 v podvečer odjeli jeho vozidlem směrem na B., po příjezdu do L. zaparkovali na parkovišti u prodejny Penny Market a zde si dle předchozí domluvy od něho poškozenou za slíbenou odměnu 2.000,- € (resp. dohodu, že mu bude za každý týden výkonu prostituce poškozenou vždy v pátek zaslána na účet částka 500,-€) M. H. a J. D. převzali a následně odvezli do V. a s jeho vědomím jí donutili k opakovanému provozování prostituce, kterou musela provozovat až do 7. 5. 2016, kdy se jí podařilo utéct a zkontaktovat tamní policii, za jejíž pomoci se vrátila dne 9. 5. 2016 do České republiky.“

Za uvedené jednání byl obviněný J. K. odsouzen podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 2 To 20/2017, podal obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytýká soudu prvního stupně, potažmo i soudu odvolacímu, že při svém rozhodnutí o vině vycházely pouze ze zcela nepodložených domněnek a ze sporné výpovědi poškozené, když s ohledem na provedené důkazy nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že by obviněný sjednal poškozenou proti její vůli k provozování prostituce a že by lstí a pod legendou výkonu domácích prací, ač věděl, že ve skutečnosti bude poškozená provozovat prostituci, tuto dovezl do L. a tam ji předal M. H. a J. D. V tomto ohledu namítá, že oba soudy takové závěry dovodily pouze a jen ze sporné výpovědi poškozené a její matky, když obviněný od počátku tvrdí, že o tom, že by poškozená měla v Rakousku vykonávat prostituci, neměl tušení a tuto pouze na její žádost odvezl do L., když ji žádnou práci nedomlouval a ani za její práci v Rakousku neměl přislíbenou žádnou odměnu. Pokud se s M. H. a J. D. domlouval o nějakých penězích, bylo to až následně, ale pouze v souvislosti s výkonem domácích prací, když měl sehnat jiné ženy k výkonu takové práce v Rakousku. Obviněný neměl tušení, že by poškozená měla vykonávat prostituci, byl pouze oklamán ze strany H. a D. Žádný z provedených důkazů ani nenaznačuje, že by obviněný byl s H. a D. dohodnut, že by poškozená měla vykonávat prostituci a v žádném případě nedobrovolně. Obviněný od počátku poukazuje na to, že jej poškozená sama oslovila, aby ji odvezl do L., aniž by ji práci v Rakousku domlouval, když navíc práci měla sama dohodnutou s jistým Ž. Soudy tak dospěly k závěru o vině na základě sporných a rozporuplných výpovědí poškozené a svědků. Tyto závěry jsou ovšem v rozporu se zjištěnými skutečnostmi a provedenými důkazy.

Dále namítá, že je v rozporu s ust. čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, jestliže rozhodnutí soudu spočívá na jeho libovůli a není tak zachováno právo na spravedlivý proces a obviněnému v této souvislosti nebyla poskytnuta účinná soudní ochrana, jejíž součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání dané věci. Závěr o vině obviněného je zcela nepodložený, jeho vina nebyla v rámci trestního řízení žádným způsobem s jistotou prokázána, důkazy ve své spojitosti ani jednotlivě neodůvodňují závěr o jeho vině. Je zřejmé, že důkazy nevytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které by ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu. Je zcela zřejmé, že soudy v dané věci nepostupovaly v souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 5 tr. ř. a ust. § 125 tr. ř. Je zcela zřejmé, že v dané věci byla ze strany soudů porušena zásada presumpce neviny a od ní se odvíjejícího principu in dubio pro reo. Obviněný má za to, že po provedeném dokazování soud prvního stupně a stejně tak i soud odvolací dospěly k nesprávnému skutkovému zjištění a na základě toho došly k nesprávnému právnímu posouzení věci, když nebyly zjištěny žádným nepochybným způsobem takové skutečnosti, které by opravňovaly odůvodněný závěr o vině.

Z uvedených důvodů proto obviněný J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 2 To 20/2017 a rovněž zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 6 T 14/2016 a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně svědecké výpovědi poškozené S. B. a její matky S. B.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se snaží svými námitkami zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů obou stupňů, přičemž nabízí jiný, vlastní způsob hodnocení provedených důkazů, a na základě toho se pak domáhá jiných skutkových a právních závěrů, než jaké učinily soudy. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Hradci králové, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědi poškozené S. B., s níž korespondují i informace zjištěné od její matky S. B. a sestry B. B. Dalším důkazem jsou pak odposlechy (zvukové záznamy telekomunikačního provozu zajištěného v odděleně vedené trestní věci pod názvem TRANSPORT 13, v níž je stíhán J. D. a M. H.), z nichž vyplývá komunikace mezi D. a L. – obviněným, když z obsahu tohoto záznamu je patrné, že se jedná o projednávanou věc, tedy o zájem o děvčata do Rakouska pro prostituci a následně řešení situace kolem S. B. Lze uzavřít, že z obsahu výslechu poškozené a přepisu záznamu telekomunikačního provozu lze učinit bez důvodných pochybností závěr o tom, že poškozená byla obviněným lstí dopravena a vydána nikoliv k výkonu domácích prací, ale k prostituci.

Polemika obviněného s důkazy, s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů a že nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem.

K námitce obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zejména právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání věci, Nejvyšší soud nad rámec dovolacích důvodů uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně jeho práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Pro úplnost zbývá dodat, že ani tvrzení obviněného, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Týká se otázek pouze skutkových a není způsobilé naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 8. 2017

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru