Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 103/2020Usnesení NS ze dne 22.04.2020

HeslaDotační podvod
Legalizace výnosů z trestné činnosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.103.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 103/2020-4267

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 4. 2020 o dovolání obviněného V. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2019 č. j. 1 To 42/2019-4180, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 7/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2018 č. j. 46 T 7/2015-3967 byl obviněný V. P. uznán vinným pokračujícím zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsané v bodě I. výroku o vině a zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b), c), d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 8. 2015, za jednání popsané ve výroku o vině pod bodem II. Za to mu byl podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru hostinská činnost a výroba a obchod a služby neuvedené v přílohách 1 a 3 živnostenského zákona na dobu pěti let. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku mu byl současně uložen i trest propadnutí náhradní hodnoty, konkrétně nemovitosti a spoluvlastnických podílů k nemovitostem označeným ve výroku rozsudku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil též povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky, Krajskou pobočkou v Brně, částku 14.520.074 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla tato poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Trestná činnost obviněného podle skutkových zjištění krajského soudu spočívala (zkráceně) v tom, že

I. jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající pod IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „V. P.“), v úmyslu předložením nepravdivých dokladů a zamlčením podstatných skutečností neoprávněně vylákat finanční prostředky od Úřadu práce Brno-město a od Úřadu práce Brno-venkov, podal v době od 29. 11. 2006 do 27. 7. 2011 u Úřadu práce Brno-město žádosti o příspěvek na vytvoření chráněné pracovní dílny podle § 76 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), žádosti o příspěvek na částečnou úhradu provozních nákladů chráněné pracovní dílny podle téhož ustanovení a žádosti o příspěvek na podporu zaměstnání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona o zaměstnanosti, a u Úřadu práce Brno-venkov žádost o příspěvek na společensky účelná pracovní místa vyhrazená pro uchazeče o zaměstnání podle § 113 zákona o zaměstnanosti, v nichž uvedl, že zřídí chráněné pracovní dílny ve svých dvou provozovnách, v nichž bude zaměstnávat osoby se zdravotním postižením, a následně předkládal pracovní smlouvy s těmito osobami a doklady o nákladech, které mu vznikají v souvislosti s jejich mzdami a provozem chráněných pracovních dílen, přičemž zamlčel, že nevytvoří všechna uváděná pracovní místa, někteří zaměstnanci nebudou na provozovnách ve skutečnosti pracovat, případně nebudou pracovat v uváděném rozsahu a rovněž mu nebudou vznikat všechny náklady na provoz, a k jednotlivým žádostem předkládal různé nepravdivé a zfalšované doklady, zejména nájemní smlouvy a doklady o platbách nájemného, faktury a pokladní doklady za nákup vybavení dílen a za opravu a údržbu zařízení a fiktivní pracovní smlouvy s údajnými zaměstnanci, přičemž takto si počínal konkrétně v 39 případech popsaných ve výroku o vině a svým jednáním způsobil České republice, zastoupené nyní Úřadem práce České republiky, Krajskou pobočkou v Brně, se sídlem Brno, Polní 1011/37, škodu ve výši 14.520.074 Kč,

II. poté, co na základě uvedení různých nepravdivých skutečností vylákal způsobem popsaným v bodě I. od Úřadu práce Brno-město finanční prostředky v podobě dotací ve výši přesahující 10.000.000 Kč, uzavřel se společností D. S. Leasing, a. s., IČ: 489 09 238, se sídlem v Brně, Londýnské náměstí 856/2 (dále jen „DS Leasing“) ve dnech 18. 1. 2011 a 25. 8. 2011 dvě leasingové smlouvy, na jejichž základě získal do nájmu vozidla Audi Q5 a Škoda Superb specifikovaná ve výroku rozsudku, přičemž na úhradu akontací a leasingových splátek za tato vozidla použil v podstatné části finanční prostředky získané od úřadu práce, tedy prostředky představující výnosy ze zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, a poté v úmyslu zastřít původ těchto vozidel a zejména skutečnost, že byla pořízena mimo jiné za výnosy z trestné činnosti, a s cílem jejich následnými převody opatřit hodnoty budící dojem legálně získaného majetku, se dohodl s O. K., nar. XY, a R. Š., nar. XY, že založí novou obchodní společnost, na kterou za velmi výhodných podmínek nechá převést vozidlo zn. Audi Q5 a všechna práva a povinnosti z leasingové smlouvy uzavřené k vozidlu Škoda Superb, na základě čehož O. K. a R. Š. dne 13. 7. 2012 sepsali společenskou smlouvu o založení společnosti C. T., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „C. T.“), která byla zapsána do obchodního rejstříku dne 23. 7. 2012 a jejímiž jednateli se stali O. K. a R. Š., a následně P. podal dne 17. 8. 2012 u společnosti DS Leasing žádost o předčasný zánik leasingové smlouvy vztahující se k vozidlu Audi Q5 a o přípravu kupní smlouvy se třetí osobou, a to společností C. T., na základě čehož společnost DS Leasing uzavřela téhož dne s touto společností kupní smlouvu a prodala jí vozidlo zn. Audi Q5 za částku 185.596 Kč, přičemž V. P. převzal téhož dne od společnosti C. T. v hotovosti částku 240.000 Kč jako platbu za postoupení leasingové smlouvy, a poté dne 30. 8. 2012 uzavřeli O. K. a R. Š. jménem společnosti C. T. kupní smlouvu, na základě níž toto vozidlo prodali společnosti Aeronautica Czech republic, s. r. o., IČ: 292 04 739, se sídlem Kuřim, Šmeralova 1019/2 (dále jen „Aeronautica“), za kupní cenu ve výši 1.050.000 Kč, která byla společnosti CML Trade uhrazena na bankovní účet již dne 17. 8. 2012, a to na základě zálohové faktury ze dne 16. 8. 2012, takže společnost C. T. získala po uhrazení částek ve výši 240.000 Kč a 185.596 Kč vozidlo zn. Audi Q5 v hodnotě minimálně 1.050.000 Kč, za kterou je obratem prodala, čímž jí opatřil prospěch ve výši nejméně 624.404 Kč, a dne 24. 8. 2012 uzavřeli V. P. a společnost C. T., zastoupená O. K. a R. Š., se společností DS Leasing dodatek č. 1 k leasingové smlouvě uzavřené k vozidlu Škoda Superb, na jehož základě byla převedena všechna práva a povinnosti z této leasingové smlouvy na nového nájemce společnost C. T., přičemž V. P. dne 22. 9. 2012 převzal od společnosti C. T. v hotovosti částku 120.000 Kč jako platbu za postoupení leasingové smlouvy, takže společnost C. T. získala po uhrazení částky ve výši 120.000 Kč práva a povinnosti z leasingové smlouvy k vozidlu zn. Škoda Superb, které mělo hodnotu minimálně 729.100 Kč, čímž jí opatřil prospěch v přesně nezjištěné výši, minimálně v rozdílu zaplacené částky 120.000 Kč a do té doby uhrazených leasingových plateb.

Z podnětu odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 10. 2019 č. j. 1 To 42/2019-4180 podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem I. a v navazujících výrocích o trestu a náhradě škody a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněného na totožném skutkovém základě jako soud prvního stupně uznal vinným vedle zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b), c), d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 8. 2015 (ohledně nějž zůstal výrok o vině pod bodem II. rozsudku krajského soudu nezměněn), zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Za to pak obviněného podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru hostinská činnost a výroba a obchod a služby neuvedené v přílohách 1 a 3 živnostenského zákona na dobu pěti let a podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku též trest propadnutí náhradní hodnoty, a to propadnutí nemovitostí a spoluvlastnických podílů k nemovitostem označeným ve výroku tohoto rozsudku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena i povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky, Krajskou pobočkou v Brně, částku 14.520.074 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný V. P. následně dovoláním s odkazem na důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na „zcela zkresleném“ a tedy vadném hodnocení důkazů. Některé „mimořádně zásadní“ důkazy navíc vzdor návrhům obhajoby neprovedly vůbec a jiné zjištěné okolnosti svědčící ve prospěch dovolatele „neudržitelně ignorovaly“. Tím porušily nejen procesní zásadu in dubio pro reo ale i ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. Tento postup nakonec vyústil v nesprávné právní posouzení stíhaných skutků. Dovolatel zdůraznil, že z poskytnuté dotace se fakticky nijak neobohatil, neboť jeho investice vložené do dotačního programu převyšovaly hodnotu čerpané dotační pobídky. Nejednal ani v podvodném úmyslu, neboť v době, kdy žádal o dotace, o problematice pracovního zařazení přijatých osob se zdravotním postižením nic nevěděl a vědět ani nemohl. Nepředpokládal, že vzniknou personální, organizační a jiné provozní problémy, které budou mít dopad na realizaci dotačního projektu. Potřebné zkušenosti mohl získat až během provozu dílen. Jestliže pracovní absence některých problematických zaměstnanců s nízkými pracovními návyky nahrazoval dalším personálem, nešlo o jakousi předstíranou činnost s cílem získat neoprávněné dotační výhody, ale o rozjetí provozu chráněné dílny, který doposud funguje a je udržitelný. Činnost chráněné dílny ve dvou provozovnách budoval úspěšně a podle platných právních předpisů, v rámci výkonu své obchodní činnosti dodržoval zákon o účetnictví a o veškerých ekonomických transakcích vedl řádné podklady, které následně v souladu se zákonem použil i v daňovém řízení. Žádosti o příspěvek na společensky účelná pracovní místa vyhrazená pro uchazeče o zaměstnání uplatnil v souladu s platnými předpisy o zaměstnanosti. Signifikantní na celé věci je podle dovolatele to, že všechny osoby se sníženou pracovní schopností, které přijal do pracovního poměru, pro něho pracovaly, odváděl za ně zdravotní a sociální pojištění a další povinné dávky, a přesto i tyto osoby byly k jeho tíži „zahrnuty do náhrady škody“. Orgány činné v trestním řízení pominuly rovněž to, že vybavení provozoven bylo reálně zaplaceno a jeho činnost tak byla standardní a dovolená. Dovolatel odmítá závěr soudů, že při uzavírání dohody s úřadem práce věděl, že její obsah nedodrží. Poukázal na to, že ani referenti úřadu u něho při kontrole nezjistili žádné vážnější pochybení. Po uzavření dohody podepsal na základě pohovorů pracovní smlouvy s vybranými zaměstnanci, které odpovědná referentka úřadu práce následně automaticky vyřadila z evidence nezaměstnaných. Pracovní místa tedy byla obsazena řádně podle dohody. Soudy se nicméně při hodnocení důkazů dostatečně nezabývaly otázkou, jaký byl skutečný počet těchto zaměstnanců a jejich podíl na uchování provozu chráněné dílny, ani původem strojního zařízení, na němž byl ve skutečnosti postaven provoz restaurace. Závěr, že šlo o fiktivní podnikání, byl pouze výslednicí jejich nepodložených domněnek a „nebezpečných presumpcí“. Dovolatel připustil, že se snažil a také dokázal udržet chráněnou dílnu i stav jejích zaměstnanců s řadou problémů, ale znovu zdůraznil, že část nasmlouvaných zaměstnanců byla s ohledem na jejich mentalitu „riziková“, což soudy po jeho výtce patřičně nezohlednily. Zároveň jim vytkl, že nesprávně stanovily výši škody způsobenou trestným činem, když měly učinit paušální závěr, že rozsah dotačního podvodu se odvíjí od výše celé získané částky z dotační pobídky. V uvedené souvislosti opětovně namítl, že z celé akce v podstatě nijak osobně neprofitoval, když vše investoval do školení a mezd zaměstnanců, souvisejících odvodů na sociálním a zdravotním pojištění, do strojního zařízení, energií, pronájmů atd.

Potřebnou oporu v provedených důkazech neměl podle dovolatele ani výrok o vině pod bodem II. rozsudku krajského soudu. I zde se podle jeho názoru jednalo o pouhou konstrukci soudů, že akontace a leasingové splátky za pronajatá vozidla Audi Q5 a Škoda Superb byly hrazeny z podvodně vylákaných dotací od úřadu práce, aniž by bylo blíže zkoumáno jeho účetnictví a zohledněny peněžní prostředky, které do věci vložil jeho otec.

S ohledem na výše rekapitulované důvody proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2019 č. j. 1 To 42/2019-4180 i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující. Současně navrhl předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby podle § 265h odst. 3 tr. ř. předložil Nejvyššímu soudu spis s návrhem na přerušení vykonávaného trestu. Pro případ, že by tak předseda senátu soudu prvního stupně neučinil, požádal o přerušení výkonu trestu předsedou senátu Nejvyššího soudu postupem podle § 265o odst. 1 tr. ř.

K podanému dovolání se v rámci řízení podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který podotkl, že obviněný valnou částí svých námitek brojí proti způsobu, jakým soudy realizovaly proces dokazování, a proti jimi učiněným skutkovým zjištěním. Jde tedy o výhrady procesního (skutkového) charakteru, které uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Procesní námitky za určitých okolností sice mohou být způsobilé založit dovolací přezkum, ale jen za předpokladu, že výsledná skutková zjištění soudů jsou v tzv. extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. V nynější trestní věci však takový nesoulad podle mínění státního zástupce dovodit nelze, neboť skutkové závěry soudů vykazují zřejmou obsahovou a logickou návaznost na důkazy, které byly provedeny v úplném rozsahu a dostatečným způsobem hodnoceny jednotlivě i ve svém celku. Soudy podle jeho názoru neporušily právo dovolatele na obhajobu ani tím, že nevyhověly všem jeho návrhům na doplnění dokazování. Takovou povinnost jim čl. 36 Listiny základních práv a svobod neukládal. Z hlediska ustálené judikatury byly toliko povinny případné zamítnutí těchto důkazních návrhů náležitě zdůvodnit, což ve svých rozhodnutích učinily.

Námitky, jimiž dovolatel výslovně zpochybnil správnost právního závěru soudů o naplnění objektivní a subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, v jeho jednání, označil státní zástupce za zjevně neopodstatněné i z věcného z hlediska. V tomto směru odkázal zejména na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které považuje za naprosto přiléhavé a plně reflektující ustálená skutková zjištění. K němu pouze doplnil, že zákonným znakem trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku není opatření si neoprávněného prospěchu pachatelem, jímž argumentuje dovolatel s poukazem na nedostatečné zohlednění jím hrazených provozních nákladů chráněné dílny, nýbrž způsobení škody, která v daném případě odpovídá úhrnné sumě peněžních prostředků, jež mu byly v důsledku jeho podvodného jednání vyplaceny úřadem práce.

Státní zástupce tedy shrnul, že napadená rozhodnutí soudů žádnou vadou naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zatížena nebyla. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak v dané věci nebylo možno dovodit už vzhledem k povaze rozhodnutí vrchního soudu, jímž nedošlo ani k odmítnutí ani k zamítnutí odvolání obviněného. Z výše rekapitulovaných důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný V. P. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady rozhodnutí soudu druhého stupně spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.

V posuzované trestní věci Vrchní soud v Olomouci k žádné z výše uvedených alternativ rozhodnutí o odvolání obviněného nepřistoupil. Z jeho podnětu napadený rozsudek Krajského soudu v Brně naopak zrušil a poté za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu vyslovil vinu obviněného a uložil mu trest. Daná procesní situace tedy uplatnění výše uvedeného dovolacího důvodu z povahy věci vylučovala a odkaz obviněného na ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v tomto případě zcela bezpředmětný. Jinými slovy, skutečnost, že vrchní soud nerevidoval výroky o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně z důvodů reklamovaných v odvolání a způsobem, který obviněný očekával, za zamítnutí či odmítnutí odvolání považovat nelze.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na výše rozvedená výkladová východiska k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že mu valná část námitek obviněného neodpovídá. To se týká jednak jeho výhrad směřujících vůči rozsahu provedeného dokazování, kdy soudům vytkl, že bezdůvodně nevyhověly řadě jeho důkazních návrhů „zásadního významu“, a jednak argumentace, jíž brojil proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. Byť tedy dovolatel formálně reklamoval nesprávné právní posouzení svého jednání jako zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b), c), d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 8. 2015, ve skutečnosti svůj mimořádný opravný prostředek založil zejména na polemice se skutkovými závěry soudů, domáhal se jejich zásadní revize ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu namítal vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že předmětný důvod dovolání uplatnil primárně na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.

Žádnou z výše uvedených závažných vad řízení však dovolací senát v posuzované trestní věci nezjistil.

K námitce dovolatele, že soudy neprovedly veškeré jím navržené důkazy, je předně zapotřebí zdůraznit, že trestní řád neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy zásadně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní důkazní stav rozšiřovat či doplňovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ten v nynější trestní věci naplněn byl.

Dovolateli lze v obecné rovině přisvědčit potud, že soud ani v tomto směru nesmí svým postupem vybočit z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout, nebo - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - alespoň vyložit důvody tohoto odmítavého postoje v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, tak v podstatě vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny důkazy, jež navrhla ta či ona procesní strana (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí i v tomto směru jeho rozhodnutí respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

Výše rozvedeným postulátům „fair procesu“ ale Krajský soud v Brně beze zbytku vyhověl. Jak je patrno z předloženého procesního spisu, rozhodl o důkazních návrzích obviněného přímo v hlavním líčení konaném dne 12. 9. 2018, a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat (viz protokol na č. l. 3937 spisu). Proč jim nevyhověl, pak ústavně konformním způsobem zdůvodnil na str. 84 písemného vyhotovení rozsudku (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). Ve veřejném zasedání odvolacího soudu dne 7. 10. 2019 již obviněný žádný konkrétní návrh na doplnění dokazování, o němž by bylo nutno rozhodnout, nepřednesl (viz protokol na č. l. 4169 a násl. spisu). Je tedy zjevné, že k opomenutí žádného důkazu, jež by zároveň znamenalo nepřípustný zásah do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, v této trestní věci nedošlo.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zároveň nelze dovodit, že by k reklamovaným skutkovým zjištěním dospěly po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založily na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Nutno zdůraznit, že již krajský soud se analýze obsahu jednotlivých důkazů věnoval s maximální pečlivostí. Jeho hodnotícím úvahám obsaženým v příslušných pasážích písemného vyhotovení rozsudku na str. 14-84, přitom nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. V podstatě s totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu patřičně vypořádal také vrchní soud. Jestliže vůči krajským soudem zjištěnému skutkovému stavu věci a na něj navazujícím právním závěrům ohledně naplnění všech zákonných znaků přisouzených trestných činů v jednání dovolatele (a to včetně objektivní a subjektivní stránky) neměl žádných výhrad, i on své stanovisko v daném ohledu odůvodnil na str. 24-32 napadeného rozsudku plně v souladu s požadavky zákona (§ 125 odst. 1 tr. ř.).

Z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl obviněný právně relevantně pouze nesprávné posouzení otázky rozsahu spáchaného dotačního podvodu a v tomto smyslu naplnění kvalifikačního znaku způsobení škody velkého rozsahu podle § 212 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Jeho úvahové konstrukci, podle níž měly být při stanovení škody zohledněny (odečteny) náklady, které vložil do podnikání v chráněných dílnách takříkajíc „ze svého“, a dále mzdové prostředky a povinné platby, které reálně vynaložil na zaměstnání osob se sníženou pracovní schopností, však nebylo možno přiznat žádné opodstatnění. Dovolatel při ní totiž odhlíží od podstaty své trestné činnosti, kdy úřadu práce k jednotlivým žádostem o příspěvky předkládal nepravdivé podklady upravené záměrně tak, aby mu vůbec vznikl nárok na jejich přiznání a vyplacení podle zákona a prováděcího právního předpisu. Jinak řečeno, pokud by úřad práce znal pravý stav věcí, žádné příspěvky by mu na jeho podnikání neposkytl. Pokud za daných okolností soudy stanovily výši škody prostým součtem všech takto neoprávněně vyplacených „dotací“, rozhodly i v tomto směru věcně správně. Nic na tom nemění ani dovolatelem zdůrazňované „vlastní“ výdaje na udržení provozu chráněných dílen a poukaz na absentující osobní prospěch z celého projektu. Tvrzenou nízkou finální rentabilitu jeho podnikatelského záměru nelze považovat za okolnost, která by ho mohla zbavit odpovědnosti za jeho protiprávní jednání a trestněprávních důsledků s tím spojených. (K tomu srovnej přiměřeně rozhodnutí NS sp. zn. 3 Tdo 414/2017 či sp. zn. 4 Tdo 1029/2019).

S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že dovolání obviněného V. P. bylo převážným dílem opřeno o námitky, které z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. postrádaly jakoukoli relevanci a současně je nebylo možno podřadit ani pod žádný jiný z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., a dílem o výhrady, které z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neměly žádné opodstatnění. Nejvyšší soud proto jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran.

Pokud jde o podnět obviněného k přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, předseda senátu Nejvyššího soudu žádné důvody pro rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. v předložené trestní věci neshledal.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 4. 2020

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru