Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1029/2019Usnesení NS ze dne 09.10.2019

HeslaDotační podvod
Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Škoda
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1029.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 212 odst. 2,5 písm. c) tr. zákoníku

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 220/20


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1029/2019-1382

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2019 o dovolání obviněného V. Č., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 14 To 213/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 76/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 2 T 76/2014, byl obviněný V. Č. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

v době od 17. 4. 2012 do 6. 11. 2012 v XY, okres Písek, poté co jako žadatel V. Č., IČO: XY, získal z titulu rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR ze dne 6. 3. 2012, identifikační číslo XY, č.j. 233951/2012-MZE-15152 o poskytnutí dotace na dílo „XY“, jež měl ve vlastnictví jako V. Č., IČO: XY, dotaci ve výši 7 623 000 Kč, v úmyslu použít z ní pro svoji potřebu minimálně částku 1 837 940 Kč, kterou byl zavázán uhradit nad rámec poskytnuté dotace jako část celkové ceny díla ze svých prostředků,

jako jediný jednatel společnosti L., IČO:XY, se sídlem XY, vystavil a společnosti NERAK – Rožmitál, s.r.o., IČO: 25053434, se sídlem V Oboře 407, Rožmitál pod Třemšínem, okres Příbram, předložil k proplacení 13 faktur znějících na celkovou výši 1 555 973 Kč, kterými fakturoval práce, jež společnost L., měla jako dodavatel vykonat při rekonstrukci XY v k. ú. XY, okres XY, pro společnost NERAK – Rožmitál, s.r.o., jako odběratele a zhotovitele díla „XY“ z titulu smlouvy o dílo č. 1/2012 uzavřené dne 26.3.2012 včetně jejích dodatků mezi objednatelem V. Č., IČ: XY, a společností NERAK- Rožmitál, s.r.o., IČO: 25053434, jako zhotovitelem a ač tyto práce nikdy společnost L. neprovedla, bylo jí 12 faktur proplaceno společností NERAK – Rožmitál, s.r.o., z prostředků předmětné dotace vyplacených jí Ministerstvem zemědělství ČR jako zhotoviteli díla „XY“ postupně proti dokladům prokazujícím provedení prací zhotovitelem na této akci, kdy k převodu částky 1 473 825 Kč došlo z bankovního účtu společnosti NERAK – Rožmitál, s.r.o., č. 889570277/0100 na bankovní účet společnosti L., č. XY, konkrétně vystavil faktury

- č. 110016 ze dne 17. 4. 2012 na částku ve výši 44 000 Kč s datem splatnosti 1. 5. 2010,

- č. 110017 ze dne 18. 4. 2012 na částku ve výši 146 000 Kč s datem splatnosti 2. 5. 2012,

- č. 110020 ze dne 17. 5. 2012 na částku ve výši 31 000 Kč s datem splatnosti 31. 5. 2012,

- č. 110021 ze dne 17. 5. 2012 na částku ve výši 28 675 Kč s datem splatnosti 31. 5. 2012,

- č. 110023 ze dne 6. 8. 2012 na částku ve výši 176 000 Kč s datem splatnosti 20. 8. 2012,

- č. 110024 ze dne 4. 9. 2012 na částku ve výši 185 000 Kč s datem splatnosti 18. 9. 2012,

- č. 110025 ze dne 6. 9. 2012 na částku ve výši 198 000 Kč s datem splatnosti 20. 9. 2012,

- č. 110026 ze dne 26. 9. 2012 na částku ve výši 97 500 Kč s datem splatnosti 10. 10. 2012,

- č. 110027 ze dne 5. 10. 2012 na částku ve výši 178 500 Kč s datem splatnosti 19. 10. 2012,

- č. 110028 ze dne 15. 10. 2012 na částku ve výši 126 500 Kč s datem splatnosti 27. 10. 2012,

- č. 110030 ze dne 29. 10. 2012 na částku ve výši 94 250 Kč s datem splatnosti 12. 11. 2012,

- č. 110031 ze dne 31. 10. 2012 na částku ve výši 168 000 Kč s datem splatnosti 15. 11. 2012,

- přičemž faktura č. 110032 ze dne 5. 11. 2012 na částku ve výši 82 148 Kč s datem splatnosti 15. 11. 2012 proplacena nebyla,

a zajistil, aby společnost Stavební firma S., IČO: XY, se sídlem XY, předložila společnosti NERAK – Rožmitál, s.r.o., IČO: 25053434, k proplacení 3 faktury znějící na celkovou výši 389 500 Kč za práce na fakturách uvedených, a ač tyto práce nikdy společností S. neprovedla, byly jí tyto faktury proplaceny společností NERAK – Rožmitál, s. r. o., z prostředků předmětné dotace vyplacených jí Ministerstvem zemědělství ČR jako zhotoviteli díla „XY“ postupně proti dokladům prokazujícím provedení prací zhotovitelem na této akci, kdy k převodu peněž došlo z bankovního účtu společnosti NERAK – Rožmitál, s.r.o., č. 889570277/0100 na bankovní účet společnosti Stavební firma S., č. XY, konkrétně se jednalo o faktury

- č. 310120062 ze dne 25. 7. 2012 na částku ve výši 88 200 Kč s datem splatnosti 4. 8. 2012,

- č. 310120078 ze dne 30. 8. 2012 na částku ve výši 120 800 Kč s datem splatnosti 9. 9. 2012,

- č. 310120097 ze dne 2. 10. 2012 na částku ve výši 180 500 Kč s datem splatnosti 12. 10. 2012,

-

a z peněz tímto způsobem vyvedených ze státního rozpočtu České republiky, zastoupené Ministerstvem zemědělství ČR, v celkové výši 1 863 325 Kč, zaplatil částku 1 051 512,30 Kč, společnosti NERAK – Rožmitál, s.r.o., jako zhotoviteli předmětného díla jako část své povinné finanční spoluúčasti na ceně díla a zbytek finančních prostředků z proplacených fiktivních faktur ve výši 871 135,50 Kč získal k dispozici pro použití pro svoji další potřebu a tímto jednáním České republice, zastoupené Ministerstvem zemědělství ČR, IČ: 00020478, se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, způsobil škodu 1 863 325 Kč, a o způsobení další škody ve výši 82 148 Kč se pokusil.

Za shora uvedený zločin uložil Okresní soud v Písku obviněnému podle § 212 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 400 Kč, celkem tedy 200 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Ministerstvem zemědělství ČR, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 2 T 76/2014, podal obviněný a poškozená Česká republika – zastoupená Ministerstvem zemědělství ČR odvolání. Obviněný podal odvolání do výroku o vině a trestu. Odvolání poškozené směřovalo do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 14 To 213/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil z podnětů podaných odvolání v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

v době od 17. 4. 2012 do 6. 11. 2012 v XY, okres Písek, poté co jako žadatel V. Č., IČO: XY, získal z titulu rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR ze dne 6. 3. 2012, identifikační číslo XY, č.j. 233951/2012-MZE-15152 o poskytnutí dotace na dílo „XY“, jež měl ve vlastnictví jako V. Č., IČO:XY, dotaci ve výši 7 623 000 Kč, v úmyslu použít z ní pro svoji potřebu minimálně částku 1 837 940 Kč, kterou byl zavázán uhradit nad rámec poskytnuté dotace jako část celkové ceny díla ze svých prostředků,

jako jediný jednatel společnosti L., IČO:XY, se sídlem XY, vystavil a společnosti NERAK – Rožmitál, s.r.o., IČO: 25053434, se sídlem V Oboře 407, Rožmitál pod Třemšínem, okres Příbram, předložil k proplacení 13 faktur znějících na celkovou výši 1 555 973 Kč, kterými fakturoval práce, jež společnost L. měla jako dodavatel vykonat při rekonstrukci XY v k. ú. XY, okres XY, pro společnost NERAK – Rožmitál, s.r.o., jako odběratele a zhotovitele díla „XY“ z titulu smlouvy o dílo č. 1/2012 uzavřené dne 26.3.2012 včetně jejích dodatků mezi objednatelem V. Č., IČ: XY, a společností NERAK- Rožmitál, s.r.o., IČO: 25053434, jako zhotovitelem a ač tyto práce nikdy společnost L. neprovedla, bylo jí 12 faktur proplaceno společností NERAK – Rožmitál, s.r.o., z prostředků předmětné dotace vyplacených jí Ministerstvem zemědělství ČR jako zhotoviteli díla „XY“ postupně proti dokladům prokazujícím provedení prací zhotovitelem na této akci, kdy k převodu částky 1 473 825 Kč došlo z bankovního účtu společnosti NERAK – Rožmitál, s.r.o., č. 889570277/0100 na bankovní účet společnosti L., č. XY, konkrétně vystavil faktury

- č. 110016 ze dne 17. 4. 2012 na částku ve výši 44 400 Kč s datem splatnosti 1. 5. 2010,

- č. 110017 ze dne 18. 4. 2012 na částku ve výši 146 000 Kč s datem splatnosti 2. 5. 2012,

- č. 110020 ze dne 17. 5. 2012 na částku ve výši 31 000 Kč s datem splatnosti 31. 5. 2012,

- č. 110021 ze dne 17. 5. 2012 na částku ve výši 28 675 Kč s datem splatnosti 31. 5. 2012,

- č. 110023 ze dne 6. 8. 2012 na částku ve výši 176 000 Kč s datem splatnosti 20. 8. 2012,

- č. 110024 ze dne 4. 9. 2012 na částku ve výši 185 000 Kč s datem splatnosti 18. 9. 2012,

- č. 110025 ze dne 6. 9. 2012 na částku ve výši 198 000 Kč s datem splatnosti 20. 9. 2012,

- č. 110026 ze dne 26. 9. 2012 na částku ve výši 97 500 Kč s datem splatnosti 10. 10. 2012,

- č. 110027 ze dne 5. 10. 2012 na částku ve výši 178 500 Kč s datem splatnosti 19. 10. 2012,

- č. 110028 ze dne 15. 10. 2012 na částku ve výši 126 500 Kč s datem splatnosti 27. 10. 2012,

- č. 110030 ze dne 29. 10. 2012 na částku ve výši 94 250 Kč s datem splatnosti 12. 11. 2012,

- č. 110031 ze dne 31. 10. 2012 na částku ve výši 168 000 Kč s datem splatnosti 15. 11. 2012,

- přičemž faktura č. 110032 ze dne 5. 11. 2012 na částku ve výši 82 148 Kč s datem splatnosti 15. 11. 2012 proplacena nebyla,

a zajistil, aby společnost Stavební firma S., IČO: XY, se sídlem XY, předložila společnosti NERAK – Rožmitál, s.r.o., IČO: 25053434, k proplacení 3 faktury znějící na celkovou výši 389 500 Kč za práce má fakturách uvedených, a ač tyto práce nikdy společností S., neprovedla, byly jí tyto faktury proplaceny společností NERAK – Rožmitál, s. r. o., z prostředků předmětné dotace vyplacených jí Ministerstvem zemědělství ČR jako zhotoviteli díla „XY“ postupně proti dokladům prokazujícím provedení prací zhotovitelem na této akci, kdy k převodu peněž došlo z bankovního účtu společnosti NERAK – Rožmitál, s.r.o., č. 889570277/0100 na bankovní účet společnosti Stavební firma S., č. XY, konkrétně se jednalo o faktury

- č. 310120062 ze dne 25. 7. 2012 na částku ve výši 88 200 Kč s datem splatnosti 4. 8. 2012,

- č. 310120078 ze dne 30. 8. 2012 na částku ve výši 120 800 Kč s datem splatnosti 9. 9. 2012,

- č. 310120097 ze dne 2. 10. 2012 na částku ve výši 180 500 Kč s datem splatnosti 12. 10. 2012,

a z peněz tímto způsobem vyvedených ze státního rozpočtu České republiky, zastoupené Ministerstvem zemědělství ČR, v celkové výši 1 863 325 Kč, zaplatil částku 1 051 512,30 Kč, společnosti NERAK – Rožmitál, s.r.o., jako zhotoviteli předmětného díla jako část své povinné finanční spoluúčasti na ceně díla a zbytek finančních prostředků z proplacených fiktivních faktur ve výši 871 135,50 Kč získal k dispozici pro použití pro svoji další potřebu a tímto jednáním České republice, zastoupené Ministerstvem zemědělství ČR, IČ: 00020478, se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, způsobil škodu 1 863 325 Kč, a o způsobení další škody ve výši 82 148 Kč se pokusil.

Za shora uvedený zločin pak uložil obviněnému podle § 212 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb po 400 Kč, celkem tedy 200 000 Kč, když podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České republice, zastoupené Ministerstvem zemědělství ČR částku 1 863 325 Kč.

Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 14 To 213/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků rozsudku z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje ze třech obecných důvodů, neboť soud druhého stupně se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, ačkoliv tyto jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, v tom, že mu rozsudkem soudu druhého stupně byla uložena povinnost nahradit způsobenou škodu, přestože tento výrok je založen na opomenutých důkazech a existenci extrémního rozporu, když současně namítá, že soud druhého stupně opomenul zajistit a provést důležité důkazy vztahující se k výši způsobené škody, čímž postupoval v rozporu se zásadou in dubio pro reo a porušil tak čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy.

Ve vztahu k existenci extrémního rozporu konkrétně namítá, že skutková zjištění soudů nevyplývají z žádného z logických způsobů jejich hodnocení. Konstatuje, že soudy nižších stupňů měly ve věci k dispozici důkazy odůvodňující jak závěr o vině, tak i jeho nevině, a následně zvolily závěr pro něho nepříznivý – zejména vztahující se k tomu, zda byla způsobena škoda a v jaké výši. Takovým postupem byla porušena zásada in dubio pro reo (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. 260/05). Současně odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16, podle kterého se musí Nejvyšší soud vždy zabývat případným porušením základních práv dovolatele bez ohledu na striktní vymezení dovolacích důvodů.

Následně obviněný konkrétně uvádí, že soudy tvrzenou výši způsobené škody nelze dovodit z žádného z provedených důkazů, takže se jedná o skutkový závěr, který je v rozporu s provedenými důkazy a zakládá existenci extrémního rozporu. Rozporuje postup soudu druhého stupně, který sám odkazuje na původní rozsudek soudu prvního stupně, který byl zrušen tímto soudem. V tomto směru poukazuje na rozhodnutí soudu druhého stupně, bod 57, který se zabývá výší způsobené škody. Podle jeho názoru si soud druhého stupně rozporuje, když na jedné straně uvádí, že výši způsobené škody nelze stanovit, na druhou stranu činí odhad škody ze znaleckého posudku. Zdůrazňuje, že uvedený bod se ovšem vztahuje k otázce výše způsobené škody, jakožto znaku uvedené skutkové podstaty. Uvedená část rozhodnutí soudu druhého stupně je zcela nepřezkoumatelná, když nelze zpětně určit, jak uvedený soud dospěl k výši způsobené škody. Namítá, že to byl paradoxně sám soud druhého stupně, který původně vytkl soudu prvního stupně způsob stanovení výše způsobené škody a uvedl, že výši způsobené škody je třeba určit znaleckým posudkem, a nikoliv aritmetickým součtem částek uvedených na fakturách. Soud druhého stupně nyní vychází z jakéhosi odhadu výše způsobené škody, která není opřena ani o znalecký posudek Ing. Šilhy, ale ani o znalecký posudek Ing. Mráčka.

Pokud se soud rozhodoval mezi verzí, kterou prosazoval on a verzí, kterou vytvořila obžaloba prostým součtem údajně fiktivních faktur, přičemž tento postup ovšem původně soud druhého stupně odmítl, došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Jedná se totiž o verzi, která je pro něho zcela jednoznačně nevýhodná a tato verze není podpořena ani provedeným dokazováním. Takový postup znamená porušení čl. 8 odst. 2, čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Současně poukazuje na samotné vyjádření znalce Ing. Šilhy, který se vyjádřil tak, že kvalitu provedeného díla by měl posoudit znalec se specializací na vodohospodářské stavby, což soudy neučinily. Vyjadřuje i nesouhlas s tím, jakým způsobem se soud druhého stupně vypořádal s neprovedením tohoto důkazu, když z jeho vyjádření je zřejmé, že by se ho novým znaleckým posudkem z oboru vodohospodářské stavby nepodařilo usvědčit z trestného činu. Tímto postupem došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Podle jeho názoru se jednalo v dané věci o podstatný důkaz, jehož neprovedení zdůvodnil soud druhého stupně pouze obecně a okrajově.

Ve vztahu k výši způsobené škody zdůrazňuje, že soud druhého stupně mu uložil povinnost k náhradě způsobené škody, aniž by se nějak zabýval námitkami, které v tomto směru uplatnil. Soud totiž nijak nezohlednil, že před vyhlášením rozsudku soudu druhého stupně zaslal poškozenému celkovou částku 481.000 Kč, když soud druhého stupně ani neprovedl důkazy výpisy prokazující tuto skutečnost. Navíc soud druhého stupně do výroku o náhradě škody započítal i DPH, ačkoliv DPH nebylo součástí dotace a samotná DPH byla odvedena státu již v roce 2012. Dále poukazuje na samotný popis skutku, když i prostým matematickým součtem nelze dojít k částce 871.135,50 Kč, kterou měl získat k dispozici pro své využití.

Podle dovolatele je tedy rozsudek zatížen vadou tzv. opomenutých důkazů, když soud druhého stupně neprovedl výpisy ohledně úhrady shora uvedených částek poškozenému, čímž je výrok o náhradě škody v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dále namítá, že se soud zároveň nevypořádal s jeho podstatnými námitkami, zejména se nezabýval věrohodností svědka Š. a svědkyně U. Poukazuje v tomto směru i na další provedené důkazy, které věrohodnost těchto svědků vyvracejí (viz přehraný obrazový záznam ohledně dokončení díla). Domnívá se, že soudy nepřípustným způsobem hodnotily věrohodnost svědka Š. s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16), když také nebylo vzato v úvahu, že tito svědci byli na celé věci zainteresováni.

V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 25. 3. 2019 (č. l. 1332). Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 1 NZO 360/2019 sdělila, že nevyužívá svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tř. ř. a k podanému dovolání se nevyjadřuje. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečnosti, že v dané věci existuje extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, v nesprávném stanovení výše způsobené škody a v existenci tzv. opomenutých důkazů a v porušení zásady in dubio pro reo.

Obviněný ve vztahu k existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem především namítá, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nevyplývají z žádného z logických způsobů jejich hodnocení, resp. jsou pravým opakem obsahu důkazů. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve z pohledu námitky extrémního rozporu rozvést některá obecná východiska týkající se této námitky. Obecně platí, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Současně je ale třeba zdůraznit, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Z pohledu judikatury Ústavního soudu platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň je třeba uvést, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že hodnocením důkazů dospěl soud nižšího stupně ke skutkovým zjištěním, která jsou pro obviněného nepříznivá. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

Při respektování těchto shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti této uplatněné námitky. Obviněný především poukazuje v souvislosti s touto námitkou na porušení zásady in dubio pro reo s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, z něhož vyplývá, že je to stát, kdo nese důkazní břemeno a že jakékoliv pochybnosti musí být vyloženy ve prospěch obviněného. Přes odkaz obviněného na uvedený nález Ústavního soudu nelze předmětné námitce přisvědčit. Předně je třeba uvést, že zásada in dubio pro reo vyplývá z principu neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Předmětná námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř.

V dané věci je třeba konstatovat z pohledu konkrétní dovolací argumentace, že obviněný existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy a porušení zásady in dubio pro reo fakticky dovozuje toliko ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, které neuvěřily jeho obhajobě a dospěly k závěru, že ostatní důkazy provedené ve věci jsou takového rázu, že lze na jejich podkladě formulovat skutkový stav vyjádřený v popisu skutku a že tedy v dané věci není na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnily, tak jak to vyžaduje ustanovení § 125 tr. ř. V tomto směru je třeba podotknout, že soud prvního stupně ve věci provedl rozsáhlé dokazování, když prováděl nejen důkazy navržené obžalobou, ale i důkazy navržené obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Následně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně a náležitě rozvedl, přičemž uvedl, jaké skutečnosti na základě provedených důkazů považuje za prokázané a na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že obhajoba obviněného byla vyvrácena a na základě jakých důkazů formuloval zjištěný skutkový stav (viz str. 15-18, body 25. – 28. rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž soud druhého stupně velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů je obviněný usvědčován a to z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání, a jež jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v rámci podaného dovolání, když se nespokojil s tím, že by toliko odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (viz str. 18-23, body 54. – 62. rozsudku soudu druhého stupně). Zde se sluší ještě poznamenat, že soud druhého stupně vyhověl žádosti obviněného o doplnění dokazování a dokazování v rámci odvolacího řízení částečně doplnil (viz str. 21-21, bod 59. rozsudku soudu druhého stupně), přičemž tyto nově provedené důkazy hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů. Předmětný soud rovněž řádně rozvedl, z jakých důvodů považuje požadavky obviněného na další doplnění dokazování za nadbytečné (viz str. 21, bod 57., str. 22, bod 59. rozsudku soudu druhého stupně).

Lze tedy uzavřít, že všechny provedené důkazy, tedy jak důkazy provedené před soudem prvního stupně, tak v rámci odvolacího řízení, hodnotil soud druhého stupně v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů. Soud druhého stupně se ztotožnil i po doplnění dokazování se skutkovými závěry soudu prvního stupně s výjimkou jistého procesního pochybení spočívajícího v nesprávném uvedení částky, která byla ze strany firmy obviněného L. fakturována fakturou č. 110016, přičemž toto pochybení bylo v rámci odvolacího řízení napraveno. Samotná skutečnost, že obviněný nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nemůže zakládat existenci extrémního rozporu, pokud toto hodnocení důkazů nevykazuje svévoli či libovůli, což v dané věci nebylo zjištěno a ani prokázáno. Nejvyšší soud v dané věci považuje za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižšího stupně, přičemž soud druhého stupně na jeho obhajobu reagoval, tedy zabýval se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.

Obviněný rovněž zpochybňuje způsob zjištění výše způsobené škody. Předmětná námitka má skutkový charakter, když dovolatel namítá, že výši škody nelze dovodit z žádných provedených důkazů. Jedná se tudíž o procesní námitku, která není zařaditelná pod zvolený dovolací důvod. Přesto je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně objasnil, jakým způsobem stanovil výši způsobené škody, když vycházel ze součtů částek uvedených na fiktivních fakturách vystavených firmou L. a firmou S. za práce, které nikdy nebyly ze strany těchto firem pro firmu NERAK – Rožmitál, s. r. o. provedeny a které byly prokazatelně těmto jmenovaným firmám proplaceny (viz bod 1, 24, 27 rozsudku soudu prvního stupně), když i vyjádřil že ohledně částky 82 148 Kč zůstalo jednání obviněného v pokusu, když vystavená faktura nebyla uhrazena (viz faktura č. 110032). Rovněž soud druhého stupně se výší škody zabýval a to právě z pohledu odvolací argumentace obviněného (viz bod 55. – 57. rozsudku soudu druhého stupně), přičemž Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje, neboť se s těmito zcela ztotožnil.

Přesto považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti. Nejvyšší soud si je vědom toho, že původně soud druhého stupně ve svém prvním rozhodnutí ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 14 To 234/2015, kterým zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), c), f) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného a poškozeného rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 2 T 76/2014 a věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně, uvedl, že ve věci je třeba vypracovat znalecký posudek z oboru ekonomika ohledně prací provedených při rekonstrukci předmětného rybníka. Lze konstatovat, že soud prvního stupně předmětný pokyn splnil a doplnil dokazování o znalecký posudek z oboru ekonomika, specializace stavebnictví, stavby zemědělské, Ing. F. Šilhy, když i znalce vyslechnul k jeho závěrům v rámci hlavního líčení. Ve věci byl dále proveden jako důkaz znalecký posudek vypracovaný u Krajského soudu v Brně ve věci pod sp. zn. 12 Cm 59/2013, ve které žaluje firma NERAK – Rožmitál s. r. o. firmu obviněného o náhradu neoprávněně vyplacených faktur firmě obviněného (firma S. částku 389 500 Kč vrátila), když jeho zpracovatel Ing. P. Mráček byl po řádném poučení rovněž v rámci hlavního líčení vyslechnut, přičemž podle tohoto znalce dílo bylo řádně provedeno a podle něho fakturovaná částka za provedení díla ze strany firmy NERAK – Rožmitál s. r. o. je odpovídající. Soud prvního stupně pak následně k vzhledem k vyjádření znalců, ale zejména skutečnosti, že tvrzení obviněného o tom, že by jeho firma provedla práce, které vyfakturovala firmě NERAK – Rožmitál s. r. o., považuje za vyvrácené provedenými důkazy (viz např. odkaz na výpověď svědka K.), dospěl k závěru, že ve věci je nadbytečné vyhotovovat další znalecký posudek z oboru vodohospodářské stavby, když tento pro stanovení výše způsobené škody nepovažoval za relevantní. Takový postup nelze považovat za nesprávný, když z pohledu námitek obviněného je třeba uvést, že v dané věci není předmětem skutku, pro který je vedeno trestní řízení to, zda firma NERAK – Rožmitál skutečně provedla všechny práce a v požadované kvalitě, jež následně vyúčtovala firmě L. (takové jednání by zakládalo jiný skutek, než pro který bylo vedeno trestní řízení a mohlo by zakládat trestní odpovědnost jiných osob), nýbrž objasnění toho, zda firma L. a firma S. vystavily úmyslně faktury uvedené v popisu skutku, za práce které nikdy nebyly pro firmu NERAK – Rožmitál s. r. o. provedeny a takto obviněný jednal v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky z dotace poskytnuté Ministerstvem zemědělství, tak aby z těchto protiprávně získaných prostředků uhradila firma obviněného jako zhotovitel díla svoji povinnou spoluúčast. Proto lze mít za to, že provedení znaleckého posudku z oboru vodohospodářské stavby je skutečně nadbytečné.

Se shora naznačeným závěrem souvisí i další námitky obviněného, který zároveň namítá, že tím, že nebyl vypracován uvedený znalecký posudek, jedná se o opomenutý důkaz. V tomto směru lze uvést následující. K otázce tzv. opomenutých důkazů se v minulosti opakovaně vyjádřil Ústavní soud v řadě rozhodnutí, když tato otázka souvisí s právem na spravedlivý proces. Platí, že respektování zásad spravedlivého procesu je dáno tím, že účastníku řízení musí být dána nejen možnost vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), ale též možnost označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné k prokázání svých tvrzení. Zároveň ovšem platí, že soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, a pakliže tak učiní, je ve svém rozhodnutí povinen vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Právu obviněného navrhnout důkazy totiž odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a odůvodnit své případné zamítavé stanovisko na doplnění dokazování, což soudy nižších stupňů v dané věci také řádně učinily (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09). Nejvyšší soud proto ve shodě se soudem druhého stupně považuje rozsah dokazování v trestní věci obviněného z hlediska meritorního rozhodnutí za dostatečný a plně vyhovující též stanovisku Ústavního soudu v otázce tzv. opomenutých důkazů.

Přesto je třeba uvést, že obhajoba navrhovala provedení znaleckého posudku znalcem na stavby vodohospodářské, již v rámci odvolacího řízení. Uvedený soud se řádně zabýval potřebou tohoto znaleckého posudku (viz bod 57., rozsudku soudu druhého stupně), když dospěl k závěru, že znalecký posudek není nutno vyhotovovat a náležitě ve svém odůvodnění vysvětlil, proč navrhovaný důkaz neprovedl. Předně uvedl, že výše škody vyplývá z předložených faktur, které jsou označeny ve výrokové části rozsudku soudu druhého stupně a je potvrzována i ve věci slyšeným znalcem Ing. Mráčkem. Posouzení, jaká byla hodnota prací, které provedl sám obviněný, nebylo dle sdělení znalce Mráčka možné, neboť pro posouzení této otázky nebyly předloženy žádné podklady, tyto ani v záznamech neexistují a s odstupem času není možné zjistit hodnotu těchto prací. Současně soud konstatuje, že z výpovědí svědků vyplývá, že práce spočívající ve vykácení dřevin a provedení průlezu provedené obviněným byly naprosto zanedbatelné. Soud druhého stupně tedy návrh obhajoby vzal na vědomí, zabýval se jím, nicméně dospěl k závěru, že případný nový znalecký posudek znalce z oboru stavby vodohospodářské by již nemohl relevantně odpovědět na otázku, zda jednotlivé práce byly při rekonstrukci a protipovodňových opatření rybníka provedeny v souladu s projektem v době fakturace těchto prací a v jaké hodnotě a zda proplacené fakturované částky firmou NERAK – Rožmitál, s. r. o., zcela odpovídaly hodnotě provedené práce, neboť převážná část fakturovaných prací je dnes zakryta a rybník je již napuštěn a je užíván ke svému účelu. Nejvyšší soud se s názorem soudu druhého stupně ztotožňuje, když navíc je třeba odkázat na předchozí závěry ohledně toho, co je předmětem skutku. Stejné závěry lze vztáhnout i k neprovedení dalších požadovaných důkazů, když soud druhého stupně svůj postup řádně odůvodnil a lze mít za to, že jejich provedení by bylo nadbytečné, když ve věci byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.).

Dovolatel dále zpochybňuje výrok o povinnosti k náhradě škody, když namítá, že soud druhého stupně vůbec nezohlednil skutečnost, že před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně zaplatil Ministerstvu zemědělství částku celkem 481 000 Kč, což výslovně uvedl při veřejném zasedání dne 14. 9. 2019 (pravděpodobně myšleno 2018) a ve svém podání ze dne 1. 10. 2018. Současně namítá, že soud v rámci výroku o náhradě škody zcela nepochopitelně započítal částky z faktur včetně DPH, kdy částka odpovídající DPH však nebyla součástí dotace a samotná DPH byla státu odvedena již v roce 2012.

Námitku obviněného stran výroku o náhradě škody lze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod, když se jedná o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, konkrétně aplikaci příslušných ustanovení občanského zákoníku. Námitku obviněného je sice třeba považovat za uplatněnou právně relevantním způsobem, ovšem zjevně neopodstatněnou. Obviněný konkrétně namítá, že soud při stanovení výše škody vůbec nezohlednil fakt, že uhradil Ministerstvu zemědělství částku 481 000 Kč. V tomto směru je třeba zdůraznit, že sám obviněný platbu výslovně neoznačil jako platbu určenou k náhradě škody v rámci probíhajícího trestního řízení a jak vyplývá z vyjádření poškozené na č. l. 1318, částka 481 000 Kč nebyla poškozenou identifikována jako částka mající jakýkoli vztah k náhradě škody v trestním řízení, když ovšem podle poškozené budou předmětné platby zohledněny v řízení o porušení rozpočtové kázně. V dané souvislosti je třeba uvést, že pokud podle obviněného uvedená částka měla představovat náhradu škody v rámci probíhajícího trestního řízení, měl tyto částky jako náhradu škody v trestním řízení výslovně označit a to zejména za situace, kdy si byl vědom, že proti němu bude vedeno řízení pro porušení rozpočtové kázně podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a změně některých zákonů v platném znění, což bylo obviněnému známo z rozhodnutí o poskytnutí dotace, kdy reálně přichází v úvahu uložení povinnosti předmětnou dotaci vrátit, ale zejména uložení penále za porušení rozpočtové kázně.

Ohledně námitky obviněného, podle které DPH nemá být započítáváno do výše způsobené škody, uvádí Nejvyšší soud následující. Na danou situaci lze přiměřeně aplikovat závěry Ústavního soudu z usnesení tohoto soudu ze dne 17. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 3724/16, kdy podle názoru stěžovatele obecné soudy nesprávně určily výši škody, neboť výše ceny zboží, z níž při stanovení škody vycházely, neměla být počítána včetně DPH. V daném rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že ohledně způsobu výpočtu výše škody je namístě odkázat na ustanovení § 137 trestního zákoníku, které vymezuje zákonné metody postupu. Pokud obecné soudy při jejím stanovení vyšly z částky zaplacené ceny, o níž se zmenšil majetek poškozené obchodní společnosti, tedy z částky včetně DPH, nelze takovému postupu nic vytýkat. Odpovídá navíc i trestněprávní judikatuře Nejvyššího soudu. V této souvislosti je na místě také poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015 ve věci sp. zn. 4 Tdo 1426/2015, v němž je vysloven právní názor, že výhrada dovolatelů, že by ze způsobené škody velkého rozsahu měla být odečtena částka odpovídající DPH, je nedůvodná, neboť při vystavení fiktivních faktur vznikla škoda, spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozené bez ohledu na skutečnost, zda následně fiktivní faktury zahrnula do svých daňových přiznání a nárokovala odpočet daně z přidané hodnoty (stejně jako daň z příjmu právnických osob) či nikoliv. Za škodu v trestněprávním smyslu je proto třeba považovat veškerý majetkový rámec takovéto finanční transakce, tedy i DPH. V případě obviněného tedy přestavují škodu veškeré finanční prostředky, které opustily účty poškozené a byly použity na jiný účel, než byl účel poskytnuté dotace. Pokud tedy byly finanční prostředky použity na proplacení celkem 16 faktur (13 faktur společnosti L. a 3 faktury Stavební firma S.) pak by bylo do výše škody nezbytné započítat i DPH, pokud by bylo proplaceno z prostředků předmětné dotace vyplacených Ministerstvem zemědělství. Nejvyšší soud však považuje současně za nutné podotknout, že předmětné fiktivní faktury (mimo fakturu č. 110016 na částku 44 400 Kč, která byla vystavena s DPH, a současně byla proplacena včetně DPH) byly osvobozeny od DPH, takže k úhradě DPH fakticky nedošlo. Z uvedeného je tedy zjevné, že námitka týkající se započítávání DPH je ze shora uvedených důvodů nedůvodná.

K námitce týkající se škody dovolatel rovněž uvádí, že rozsudek soudu druhého stupně obsahuje matematickou chybu při určení částky, kterou měl obviněný použít pro své užití a že se tedy jedná o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Tato námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod a to ve smyslu příslušné judikatury Ústavního soudu, přestože lze skutečně připustit, že rozsudek soudu druhého stupně obsahuje jistou početní chybu, neboť odečtením částky 1 051 512,30 Kč od stanovené výše škody 1 863 325 Kč skutečně nelze dojít k částce 871 135,50 Kč, nýbrž k částce 811 812,70 Kč. Ačkoliv lze připustit, že se jedná o jisté pochybení soudu, je stěžejní, že celková výše škody jako znak zvolené skutkové podstaty byla stanovena správně bez početních chyb. Součet částek, na které byly fiktivní faktury vystaveny, a které byly fakticky uhrazeny, totiž odpovídá částce 1 863 325 Kč. Výše způsobené škody tedy byla stanovena správně. Navíc je třeba uvést, že z hlediska naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty je rozhodující, jaká škoda byla způsobena, což je v popisu skutku vyjádřeno správně v souladu s provedenými důkazy, když údaj o konkrétním rozdělení takto získané částky není pro naplnění zvolené skutkové podstaty určující a nemusel by být ani v popisu skutku vyjádřen.

Obviněný dále namítá, že se soud druhého stupně nevypořádal s podstatnými námitkami jeho obhajoby (tyto námitky uvádí v bodech 24-34 svého dovolání), když je pouze v odstavci č. 54 a 58 svého rozhodnutí odbyl zcela nepřezkoumatelnými frázemi, které nelze považovat za explicitní reakci na jeho argumentaci, jak vyžaduje judikatura Ústavního soudu a ESLP. Podle obviněného takovýto postup soudu druhého stupně odporuje právu na spravedlivý proces. Z pohledu této argumentace je možno uzavřít, že veškeré námitky, které zůstaly podle dovolatele nevypořádány, směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů. Námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů, jsou ale mimo meze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že hodnocení důkazů spadá do kompetence soudu prvního stupně, případně soudu odvolacího (provádí-li dokazování) a Nejvyšší soud není zásadně oprávněn k jeho revizi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014: „ Shromážděné důkazy soud – pozn. myšleno soud prvního stupně – hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence …. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 940/2016: „…je podstatné, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily … skutečnost, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.“, a dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017).

Přestože námitky týkající se hodnocení důkazů nemohou založit přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu, považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit stručně k otázce posouzení věrohodnosti svědka D. Š. Dovolatel především namítá, že soud druhého stupně dospěl nepřípustným způsobem k závěrům ohledně věrohodnosti svědka D. Š. a uvádí, že neprovedení důkazu, který by prokázal, že svědkova výpověď je lživá, má za následek, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť šlo o argumentaci obhajoby, která je zásadní pro rozhodnutí, ale soud na ni explicitně nijak nereagoval, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (I. ÚS 3324/15) a judikaturou ESLP. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že pokud svědek vypovídal pod případnou hrozbou trestního stíhání, je toto pro hodnocení věrohodnosti svědka zcela irelevantní s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016. Soud druhého stupně podle obviněného porušil jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z pohledu konkrétně zvolené dovolací argumentace je třeba především na místě poukázat na skutečnost, že výpověď svědka D. Š. nestojí osamoceně, ale je dotvářena řetězcem důkazů, které ji potvrzují. Jedná se zejména o výpověď svědka J. S., který nepřímo potvrzuje výpověď svědka D. Š., když uvádí, že jeho firma žádné práce na opravě rybníka neprovedla, tyto provedla firma NERAK – Rožmitál s. r. o. a přesto finanční prostředky za provedení těchto prací byly poukázány firmě S. V tomto směru také nelze pominout ani skutečnost, že firma S. předmětné platby následně po zahájení vyšetřování vrátila firmě NERAK – Rožmitál s. r. o., což podporuje nevěrohodnost výpovědi těchto svědků. Rovněž nelze opomenout svědecké výpovědi svědků V., D. a Č. (viz také bod 54. rozsudku soudu druhého stupně). Odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016, je v tomto případě nepřiléhavý, neboť argumentace soudů nižších stupňů není založena na tvrzení, že svědek D. Š. vypovídá pod sankcí trestního stíhání v případě nepravdivé svědecké výpovědi, nýbrž na tom, že uvedenou výpovědí v podstatě svědek D. Š. usvědčuje sám sebe ze spáchání trestné činnosti, když v úvahu by připadala zejména kvalifikace jeho jednání jako pomoc k uvedenému trestnému činu. Navíc je třeba opětovně zdůraznit, že jeho výpověď nestojí osamoceně, ale podporují ji další provedené důkazy, na které přiléhavě poukazují soudy nižších stupňů. Stejné závěry lze vztáhnout i k výpovědi svědkyně U. Za takové situace nelze spatřovat v postupu soudů nižších stupňů, které považovaly výpověď tohoto svědka za věrohodnou, nějakou svévoli či libovůli.

Lze uzavřít, že soudy nižších stupňů věnovaly náležitému objasnění věci patřičnou pozornost. Soud druhého stupně si byl vědom obhajoby obviněného (viz bod 60. rozsudku soudu druhého stupně), takže sám doplnil dokazování, když neprovedení všech požadovaných důkazů řádně odůvodnil. Následně při hodnocení důkazů důsledně postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., tedy důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Závěr o vině pak nestaví jen na výpovědi svědka D. Š., jak se snaží naznačit dovolatel, nýbrž na dalších provedených důkazech, které výpověď svědka podporují nebo doplňují. Jedná se zejména o výpovědi dalších ve věci slyšených svědků, důkazy listinné povahy, zejména 13 faktur, kterými byly společností L. fakturovány a vyúčtovány práce, které měla při rekonstrukci XY provést pro firmu NERAK – Rožmitál, s. r. o., ačkoliv fakturované práce firma L. neprovedla, přičemž jedna z faktur nebyla společnosti L. proplacena. Dále se jedná o tři faktury vystavené firmou S. na zemní a kamenické práce, které rovněž byly společností NERAK – Rožmitál s. r. o. proplaceny a které firma S. prokazatelně neprovedla a které přes vědomí této skutečnosti firma S. vyfakturovala a další důkazní prostředky, o kterých se zmiňuje soud prvního stupně (viz bod 61. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 14 To 213/2018).

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným sice uplatněn částečně právně relevantním způsobem, ovšem zjevně neopodstatněně. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.

Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 10. 2019

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Vypracovala

JUDr. Marta Ondrušová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru