Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1024/2020Usnesení NS ze dne 07.10.2020

HeslaDomovní prohlídka
Domovní svoboda
Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Důvod dovolání, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
Protokol
Rekognice
Spolupachatelství
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1024.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g,l) tr. ř.

§ 23 tr. zákoníku

§ 83 tr. ř.

čl. 12 odst. 1 předpisu č. 2/1993 Sb.

§ 78 odst. 5 tr. ř.

§ 104b tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1024/2020-1333

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 10. 2020 o dovolání obviněného P. S. L. R., dříve T., nar. XY v XY, v Konžské republice, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Vinařice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 67 To 59/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 94/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 12. 2019, sp. zn. 3 T 94/2018, byl obviněný P. S. L. R. (dále jen obviněný, popř. dovolatel), uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, zčásti ve stádiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku [jednání pod bodem I, II] (přičemž jednání pod bodem I spáchal společně s M. S., vůči kterému bylo rozhodnuto samostatným rozhodnutím) a pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [jednání pod bodem III], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil, tím, že:

I. dne 16. 12. 2015 na přesně nezjištěném místě v XY, pravděpodobně v bydlišti matky obžalovaného L. R. v XY, po předchozí společné domluvě o neoprávněném získání peněžních prostředků prostřednictvím půjček od banky, s úmyslem tyto půjčky následně nehradit vzhledem k výši předchozích nesplacených závazků a na úkor poškozených se obohatit, založil obžalovaný L. R. prostřednictvím internetových stránek XY vyplněním online formuláře bankovní účet č. XY u bankovního institutu ZUNO BANK AG, organizační složka, IČ: 24726389, se sídlem Hvězdova 1716/2B, Praha 4, na jméno obžalovaného M. S., nar. XY, trvale bytem XY, který mu k tomuto poskytl své osobní údaje, který byl též jediným majitelem a disponentem účtu, a který dne 30. 12. 2015 v XY ve svém bydlišti XY, podepsal "Rámcovou smlouvu o poskytování produktů a služeb", kterou následně předal téhož dne obžalovanému L. R., který ještě téhož dne, tj. 30. 12. 2015, po předchozí domluvě zažádal na přesně nezjištěném místě prostřednictvím internetového bankovnictví u ZUNO Bank o půjčku ve výši 100.000 Kč, evidovanou pod číslem 0410103014161215, která však byla na základě informací z registru dlužníků k osobě obžalovaného M. S. zamítnuta, kdy následně dne 6. 2. 2016 zažádal na přesně nezjištěném místě obžalovaný L. R. prostřednictvím internetového bankovnictví, o poskytnutí rezervy na předmětném účtu ve výši 50.000 Kč, která však byla také na základě informací z registru dlužníků k osobě obžalovaného M. S. zamítnuta, přičemž tímto jednáním se pokusili poškozené společnosti ZUNO BANK AG, organizační složka, IČ: 24726389, se sídlem Hvězdova 1716/2B, Praha 4, nyní Raiffeisenbank a.s., IČ: 49240901, se sídlem Hvězdova 1716/2B, Praha 4, způsobit škodu ve výši 150.000 Kč,

II. v době od 18.01.2016 do 10.02.2016 na přesně nezjištěném místě v XY, pravděpodobně v bydlišti matky obžalovaného v XY, v úmyslu neoprávněně získat peněžní prostředky prostřednictvím půjček od různých nebankovních společností poskytujících půjčky, s úmyslem tyto půjčky následně nehradit vzhledem k výši předchozích nesplacených závazků a na úkor poškozených se obohatit, zažádal, vydávajíc se za osobu poškozeného M. S., nar. XY, trvale bytem XY, avšak s pozměněným datem narození XY, jehož následně poškozené společnosti o uhrazení poskytnutých půjček upomínaly, o poskytnutí čtyř níže uvedených půjček, jejíž plnění si nechal zasílat na účet zřízený pod bodem I. rozsudku, kdy z tohoto účtu si poskytnuté peněžní prostředky neprodleně prostřednictvím internetového bankovnictví přeposílal na účet č. XY vedený na matku obžalovaného M. T., nar. XY, který zřídil prostřednictvím internetového bankovnictví dne 26.01.2015 u mBank S.A., organizační složka, IČ: 27943445 a současně objednal platební kartu Visa Classic eMax č. XY na její osobu, kterou aktivoval dne 02. 03. 2015 a volně touto disponoval, kdy takto zažádal:

1) dne 18. 01. 2016 v 14:49 hod. prostřednictvím elektronického formuláře na stránkách XY o půjčku ve výši 4.000 Kč, u společnosti Kontex Trade International s.r.o., IČ: 24827061, se sídlem Na okruhu 488/27, Praha 4, kdy vyjma identity poškozeného M. S., trvale bytem XY, do žádosti uvedl neexistující r.č. XY a dále číslo občanského průkazu XY, které náleží osobě L. K., nar. XY, kontaktní telefon XY, půjčka byla na účet zřízený pod bodem I. rozsudku, připsána dne 19.01.2016 a ještě téhož dne byla obžalovaným přeposlána na shora uvedený účet zřízený na jeho matku, kdy dne 08.02.2016 uhradil poplatek ve výši 897 Kč, čímž odvrátil lhůtu splatnosti, přičemž tímto svým jednáním způsobil poškozené společnosti Kontex Trade International s.r.o., IČ: 24827061, se sídlem Na okruhu 488/27, Praha 4 škodu ve výši 3.103 Kč,

2) dne 18. 01. 2016 prostřednictvím elektronického formuláře na internetu u společnosti

Berpůjčku s r.o., IČ: 01461915, se sídlem Klimentská 1746, Praha 1 o spotřebitelský úvěr pod číslem žádosti 1003045 ve výši 3.000 Kč, kdy vyjma identity poškozeného M. S., trvale bytem XY, do žádosti uvedl neexistující r.č. XY a dále číslo občanského průkazu XY, které náleží osobě L. K., nar. XY, avšak úvěr nebyl schválen, jelikož do žádosti uvedl jiné číslo popisné, a to XY, než bylo uvedeno v občanském průkazu, jehož kopii poslal spolu se žádostí, přičemž tímto svým jednáním se pokusil způsobit poškozené společnosti Berpůjčku s.r.o., nyní NORABEL s.r.o., IČ: 01461915, se sídlem Klimentská 1746, Praha 1 škodu ve výši 3.000 Kč,

3) dne 19. 01. 2016 prostřednictvím elektronického formuláře na internetu u společnosti

Berpůjčku s r.o., IČ: 01461915, se sídlem Klimentská 1746, Praha 1 o spotřebitelský úvěr pod číslem žádosti 1003148 ve výši 3.000 Kč, kdy vyjma identity poškozeného M. S., trvale bytem XY, do žádosti uvedl neexistující r.č. XY a dále číslo občanského průkazu XY, které náleží osobě L. K., nar. XY, půjčka byla na účet zřízený pod bodem I. rozsudku, připsána dne 19.01.2016 a ještě téhož dne byla obžalovaným přeposlána na shora uvedený účet zřízený na jeho matku, přičemž tímto svým jednáním způsobil poškozené společnosti Berpůjčku, s.r.o., nyní NORABEL s.r.o., IČ: 01461915, se sídlem Klimentská 1746, Praha 1 škodu ve výši 3.000 Kč,

4) dne 10. 02. 2016 prostřednictvím elektronického formuláře na internetu u společnosti Emma´s credit s r.o., IČ: 03299309, se sídlem Na Bojišti 1472, Praha 2 o úvěr pod číslem 287374 ve výši 3.000 Kč, kdy vyjma identity poškozeného M. S., trvale bytem XY, do žádosti uvedl neexistující r.č. XY a dále číslo občanského průkazu XY, které náleží osobě L. K., nar. XY, půjčka byla na účet zřízený pod bodem I. rozsudku, připsána dne 10.02.2016 a dne 11.02.2016 byla obžalovaným přeposlána na shora uvedený účet ve výroku II. zřízený na jeho matku, přičemž tímto svým jednáním způsobil poškozené společnosti Emma´s credit s r.o., IČ: 03299309, se sídlem Na Bojišti 1472, Praha 2 škodu ve výši 3.000 Kč,

přičemž tímto pokračujícím jednáním pod body I) a II) způsobil obviněný P. S. L. R. škodu ve výši 9.103 Kč a pokusil se způsobit škodu ve výši 153.000 Kč,

a jednání uvedeného pod body I) a II) usnesení se obviněný P. S. L. R. dopustil ač byl dne 04. 06. 2008 rozsudkem Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42T 33/2007 odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 5 roků za trestné činy podvodu dle § 250 odst. 1,2 tr. zákoníku, § 250 odst. 1,3 tr. zákoníku, přičemž dne 05. 08. 2011 byl dle rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16PP 78/2011 podmíněně propuštěn se zkušební dobou 5 roků, a ač byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 2 T 70/2014, ze dne 30.05.2014, který nabyl právní moci dne 07. 07. 2014 odsouzen za trestný čin podvodu dle § 209/1,2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, do 07. 07. 2017,

III. poté, co si v přesně nezjištěné době, na přesně nezjištěném místě, nezjištěným způsobem opatřil kopii nebo fotografii občanského průkazu č. XY a řidičského průkazu č. XY, V. K., nar. XY, za kterého se následně vydával a jménem kterého prostřednictvím e-shopu společnosti CZC.cz s r.o., IČ: 25655701, se sídlem Brodská 570, Příbram V - Zdaboř z přesně nezjištěného místa v období od 17. 02. 2017 do 05. 03. 2017 objednával zboží, které financoval, prostřednictvím uzavřených úvěrových smluv, se společností Home Credit a.s., IČ: 26978636, se sídlem Nové Sady 996, Brno, v úmyslu se na úkor poškozené úvěrové společnosti obohatit a úvěrové smlouvy nehradit, kdy takto objednal zboží a uzavřel smlouvu:

1) dne 17. 02. 2017 v 18:17 hod. z IP č. XY, kdy učinil u výše uvedené společnosti objednávku č. 4117121657 na 1 kus herního notebooku zn. XY, 1kus batohu na notebook zn. HP Odessey Sport Backpack 15.6" černočervené barvy v celkové hodnotě 19.665 Kč, a téhož dne uzavřel prostřednictvím e-shopu se společností Home Credit a.s., IČ: 26978636, úvěrovou smlouvu č. 4702100880 ve výši 19.665 Kč, kterou stvrdil elektronickým podpisem, s kontaktním tel. číslem XY a jenž měla být uhrazena v pravidelných 25 měsíčních splátkách ve výši 807 Kč, počínaje 17. 03. 2017, poté, co bylo obviněnému prostřednictvím kurýrní společnosti Direct Parcel Distribution CZ s.r.o., IČ: 61329266, Modletice 135 doručeno dne 28. 02. 2017 všechno objednané zboží, kurýrovi uhradil přímou platbu ve výši 3.933 Kč v hotovosti a žádnou další platbu neuhradil, přičemž tímto svým jednáním způsobil poškozené společnosti Home Credit a.s., IČ: 26978636, se sídlem Nové Sady 996, Brno, škodu ve výši 15.732 Kč,

2) dne 01. 03. 2017 v 09:18 hod. z IP č. XY, kdy učinil u výše uvedené společnosti objednávku č. 4117150753 na 1kus tabletu zn. Apple iPad Mini 4, 32 GB, šedý, 1kus software MW 10 Home CZ, 1kus počítačové hry R.U.S. E.,1kus počítačová hry Brothers in Arms, 1 kus Gamepad A4Tech X7-T4 Snow, 1kus optické herní myš C-Tech Akantha, 1kus počítačové hry Mafia II, 1kus reproduktorů Canyon CNS-CBTSP3, 1kus sluchátek Canyon CNS-CEP01P, 1kus sluchátek C-Tech Helios GHS-07BK, tedy zboží v celkové hodnotě 17.015 Kč, a dne 02.03.2017 uzavřel prostřednictvím e-shopu se společností Home Credit a.s., IČ: 26978636, úvěrovou smlouvu č. 4703006853 ve výši 17.015 Kč, kterou stvrdil elektronickým podpisem, s kontaktním tel. číslem XY a jenž měla být uhrazena v pravidelných 24 měsíčních splátkách ve výši 811 Kč, počínaje dnem 02. 04. 2017, poté, co bylo obviněnému prostřednictvím kurýrní společnosti Direct Parcel Distribution CZ s.r.o., IČ: 61329266, Modletice 135 doručeno dne 08. 03. 2017 všechno objednané zboží, kurýrovi uhradil přímou platbu ve výši 3.403 Kč v hotovosti a žádnou další platbu neuhradil, přičemž tímto svým jednáním způsobil poškozené společnosti Home Credit a.s., IČ: 26978636, se sídlem Nové Sady 996, Brno, škodu ve výši 13.612 Kč,

3) dne 05. 03. 2017 v 14:58 hod. z IP č. XY, kdy učinil u Agatha výše uvedené společnosti objednávku č. 4117159879 na 1kus PDA navigace TOMTOM Start 25 EU45, 1kus trička Star Wars Death Trooper černé (XL), 1kus trička Star Wars Scarif Shoretrooper (XL), 1kus GSM LG X Mach, 1 kus kamery do auta CAM Niceboy C1, 1kus batohu na notebook DICOTA Backpack light 15.6", 1kus kabelu Axagon Bumm-Am20QO, 1kus kabelu Axagon BummAm10QG, 1kus herní konzole AtGames Sega Genesis Classic, tedy zboží v celkové hodnotě 16.955 Kč, a téhož dne uzavřel prostřednictvím e-shopu se společností Home Credit a.s., IČ: 26978636, úvěrovou smlouvu č. 4703021586 ve výši 16.955 Kč, kterou stvrdil elektronickým podpisem, s kontaktním tel. číslem XY a jenž měla být uhrazena v pravidelných 24 měsíčních splátkách ve výši 808 Kč, počínaje dnem 05. 04. 2017, poté, co bylo obviněnému prostřednictvím kurýrní společnosti Direct Parcel Distribution CZ s r.o., IČ: 61329266, Modletice 135 doručeno dne 08. 03. 2017 všechno objednané zboží, kurýrovi uhradil přímou platbu ve výši 3.391 Kč v hotovosti a žádnou další platbu neuhradil, přičemž tímto svým jednáním způsobil poškozené společnosti Home Credit a.s., IČ: 26978636, se sídlem Nové Sady 996, Brno, škodu ve výši 13.564 Kč,

celkově tak pod bodem III) způsobil škodu ve výši 42.908 Kč,

a jednání uvedeného pod bodem III. se obžalovaný P. S. L. R. dopustil ač byl dne 04. 06. 2008 rozsudkem Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42T 33/2007 odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 5 roků pro trestné činy podvodu dle § 250 odst. 1,2 tr. zákona, § 250 odst. 1,3 tr. zákona, přičemž dne 05. 08. 2011 byl dle rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16PP 78/2011 podmíněně propuštěn se zkušební dobou 5 roků, a ač byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 2T 70/2014, ze dne 30.05.2014, který nabyl právní moci dne 07. 07. 2014 odsouzen za trestný čin podvodu dle § 209/1,2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, do 07. 07. 2017.

2. Za uvedené trestné činy uložil Obvodní soud pro Prahu 9 obviněnému podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 4 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněnému povinnost nahradit poškozené obchodní společnosti NORABEL s.r.o., NORABEL s.r.o., IČ: 01461915, se sídlem Klimentská 1746, Praha 1, škodu ve výši 3.000 Kč.

4. Dalším výrokem Obvodní soud pro Prahu 9 obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř., zprostil obžaloby pro skutek, že

poté, co v době od 18. 01. 2016 do 10. 02. 2016 uzavřel obviněný L. R. pod falešnou identitou, vydávajíc se za poškozeného M. S., trvale bytem XY, byť s jiným datem narození, a to nar. XY, půjčky či uvěrové smlouvy pod bodem II) usnesení, způsobil této osobě vážnou újmu na jeho právech tím, že to byl on, kdo byl právě ze strany úvěrových společností považován za osobu nesolventní, byly mu opakovaně doručovány výzvy k uhrazení dlužných částek, byl nucen s těmito úvěrovými společnostmi komunikovat, a to jak telefonicky, písemně tak i osobně a vysvětlovat, že to nebyl on, kdo smlouvy uzavřel, kdy byl nakonec nucen tyto skutečnosti oznámit na Policii ČR, kde byl opakovaně vyslýchán, přičemž strpění policejních úkonů z jeho strany nelze již považovat za splnění běžné občanské povinnosti,

kterým měl spáchat přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

5. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 12. 2019, sp. zn. 3 T 94/2018, podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině a trestu, výslovně nezahrnující výrok zprošťující. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 67 To 59/2020, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 67 To 59/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje z toho, že rozhodnutí soudu druhého stupně je založeno na nesprávném hmotně právním posouzení. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v 265l odst. 1 písmenech a) až k).

7. Následně v souvislosti se skutkem uvedeným pod bodem I. vytýká soudům nižších stupňů, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, neboť nebylo prokázáno, že by založil bankovní účet, jakož i to, že by tak činil za účelem neoprávněného získání peněžních prostředků od banky, s úmyslem tyto půjčky nehradit. Namítá, že ač nedisponoval internetovým připojením, byl uznán vinným tím, že měl sjednávat online smlouvy o účtech a půjčkách.

8. Dovolatel spatřuje chybnou právní kvalifikaci také v tom, že přestože se měl na skutku pod bodem I. domlouvat s obviněným M. S., tak jeho jednání nebylo kvalifikováno jako spáchané ve spolupachatelství, a současně byl uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen pouze on sám, když žádný další obviněný v rozsudku nefiguruje. Dodává, že není rozlišeno, jakého konkrétního jednání se měl dopustit on sám a kterých se měl dopustit M. S., který byl odsouzen samostatným rozsudkem. Dále namítá, že rozhodnutí soudů jsou nepřehledná a chaotická, když nedostatečně odlišují osobu obviněného M. S. a poškozeného M. S. Zdůrazňuje skutečnost, že byl uznán vinným, ačkoliv v předmětnou dobu nedisponoval internetovým připojením, v čem spatřuje existenci extrémního rozporu.

9. Má za to, že i skutková zjištění v bodech II. a III. jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, když při získání stěžejních důkazů v podobě černých zápisníků byly porušeny procesní předpisy a nebylo prokázáno, že černé bloky byly jeho vlastnictvím. Namítá, že pochybení orgánů činných v přípravném řízení nemůže být odstraňováno dodatečným výslechem svědků u hlavního líčení, když soudce nevybíravým způsobem naléhal na svědkyni B., aby potvrdila, že předmětné bloky byly jeho vlastnictvím a že se jedná o bloky, které zabavila Policie ČR při návštěvě u svědkyně doma, když zdůrazňuje, že do bytu vstoupila bez řádného povolení. Porušení procesních předpisů spatřuje rovněž v quasirekognici jeho osoby svědkyní P. O. Ch., když v přípravném řízení byla svědkyni předložena jeho fotografie spolu s fotografiemi mediálně známých mužů černé pleti. Dodává, že ani prohlášení svědkyně k jeho osobě během hlavního líčení není úkonem podle trestního řádu.

10. Obviněný je toho názoru, že pro skutkový stav uvedený v rozsudku soudu prvního stupně by byla přiléhavější právní kvalifikace podle § 211 tr. zákoníku, tedy úvěrový podvod.

11. Ve vztahu ke škodě dovolatel uvádí, že nebylo prokázáno, že by se pokusil způsobit škodu ve výši 150 000 Kč [jednání pod bodem I], když soudy neposuzovaly, jaký měl být podíl jednotlivých spolupachatelů na trestné činnosti. Namítá, že není jisté, které společnosti vznikla škoda. Pozastavuje se nad tím, že byť se společnost Norabel s.r.o. domáhala nároku na náhrady škody i po obviněném M. S., povinnost k náhradě škody byla soudem uložena pouze jemu.

12. Soudu druhého stupně vytýká současně pochybení při úvahách ohledně druhu a výměry trestu, neboť se domnívá, že mu byl uložen trest za jednání, z kterého nebyl obžalován. Soud totiž výslovně odkázal na skutečnost, že v minulosti vystupoval pod smýšlenou identitou, předkládal výpisy z evidence rejstříku trestu osob bez záznamu, což neodpovídalo skutečnosti a jednalo se tak o zřejmé padělky.

13. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 67 To 59/2020, a věc se mu podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrací k dalšímu řízení.

14. Opis dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 11. 8. 2020 (č. l. 1311). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

17. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

18. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci přichází v úvahu druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodu, když odvolací soud řádně podané odvolání věcně projednal v rámci veřejného zasedání.

19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud tedy musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

21. Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje v existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, dále namítá nesprávnou právní kvalifikaci a procesní pochybení soudů nižších stupňů.

22. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit. Část zvolené argumentace má totiž procesní charakter (chybné vymezení skutku, námitka ve vztahu k neoprávněně získaným důkazům – černým deníkům, námitka týkající se rekognice), přičemž další uplatněné argumenty primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné vyhodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (námitky směřuje proti skutkovým okolnostem jeho spolupachatelské činnosti v rámci – že se měl domlouvat s obviněným M. S.; námitka týkající se internetového připojení; otázka znění dohody mezi obviněným a obviněným M. S.) a přitom současně prosazuje vlastní od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou verzi skutkového stavu věci a až následně – sekundárně – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

23. Přesto ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Současně je ale třeba uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň je nezbytné zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

24. Lze konstatovat, že obviněný existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem fakticky dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů, se kterým vyslovuje nesouhlas. Z pohledu uplatněné argumentace obviněného je především třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba konstatovat, že tento podrobně vyslechnul všechny osoby, které mohly k posuzované trestné činnosti vypovídat a následně jejich výpovědi hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů, zejména listinné povahy (např. fotokopie OP M. S., zprávy a výpisy ZUNO banky, ověření identifikace klienta banky ZUNO, informace k účtu č. XY, listinné důkazy související s půjčkou u společnosti Kontex Trade International, s.r.o., zpráva společnosti Berpůjčku s.r.o., zpráva společnosti Emma´s credit s.r.o., zpráva Úřadu městské části Praha III, lustrace z evidence obyvatel, úvěrové smlouvy uzavřené se společností Home Credit a.s., podklady od společnosti CZC.cz, výpis z telekomunikačního provozu, zpráva společnosti T-Mobile, seznam věcí jež měl obviněný při zatčení). Lze tedy uzavřít, že všechny provedené důkazy hodnotil uvedený soud v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz body 16.-17., 37., 56.-72. rozsudku soudu prvního stupně, potažmo body 18.-30. usnesení soudu druhého stupně). V dané souvislosti je třeba poznamenat, že soudy závěr o vině obviněného nestaví pouze na výpovědi svědkyně P. O. Ch. a černých zápisnících, jak by se mohlo zdát z dovolání obviněného, ale na pečlivém vyhodnocení všech ostatních provedených důkazů (výpovědi dalších svědků, výpovědi spoluobviněného a listinných důkazech), které hodnotí, na rozdíl od obviněného, v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Sluší se rovněž uvést, že odvolací soud napravil jisté nedostatky v postupu soudu prvního stupně, který opomenul provést důkaz černými deníky, ale vyvozoval z nich skutkový závěry. Nejvyšší soud v souvislosti s obsahem dovolání obviněného považuje za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje částečně stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná, a to ve vztahu k námitkám, které jsou totožné s námitkami uplatněnými v řízení před soudy nižších stupňů. Lze tedy uzavřít, že soudy nižší instance svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily a Nejvyšší soud v podrobnostech pro stručnost na rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně odkazuje.

25. Bez ohledu na shora uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněného, byť tyto nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod. Dovolatel předně uplatňuje námitku týkající se spolupachatelství v případě skutku pod bodem I., když poukazuje na to, že soudy posoudily jeho jednání a jednání obviněného M. S. jako spolupachatelství, aniž to explicitně uvedly ve výrokové části rozhodnutí. Chybu spatřuje rovněž v tom, že soudy dostatečně nerozlišily, jakého jednání se měl dopustit dovolatel sám a jakého obviněný M. S. V tomto směru je třeba zdůraznit, že neuvedení výslovné citace § 23 tr. zákoníku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně není důvodem k tomu, aby ze strany dovolacího soudu došlo k zásahu do napadeného rozsudku odvolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1250/2018, sp. zn. 6 Tdo 860/2013, sp. zn. 5 Tdo 944/2003, případně sp. zn. 7 Tdo 368/2002), protože „nejde o samostatnou formu trestného činu, nýbrž jen o formu trestné činnosti (srov. § 111 tr. zákoníku)“– srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I., § 1 až 56. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1671, a to na rozdíl od vývojových stadií trestného činu (přípravy a pokusu) nebo účastenství na trestném činu stricto sensu (tj. organizátorství, návodu a pomoci). Zmínění ustanovení § 23 tr. zákoníku v právní větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku je sice možné a vhodné, nejde však o obligatorní postup a absence takového výroku nečiní předmětný rozsudek chybným nebo dokonce nezákonným. Navíc je třeba uvést, že z návětí výrokové části rozsudku k bodu I. je zjevné, že tohoto jednání se měl obviněný dopustit „společně s M. S., vůči kterému bylo rozhodnuto samostatným rozhodnutím“. Takové rozlišení považuje dovolací soud za dostatečné.

26. Pokud obviněný namítá, že není jasné, jakého konkrétního jednání se měl dopustit on sám a jakého spoluobviněný je třeba uvést následující. Především je tato námitka procesní povahy, když obviněný toliko zpochybňuje skutková zjištění soudu nižších stupňů. Bez ohledu na tento závěr je nezbytné uvést, že spolupachatelem podle § 23 tr. zákoníku je pachatel, který spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním s jedním nebo více dalšími pachateli, přičemž každá z těchto osob za spáchaný trestný čin odpovídá jako by jej spáchala sama. To mj. znamená, že podléhá stejné trestnosti takového činu. Jak již bylo naznačeno, spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. Platí, že o společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem v řetězu, přičemž jednotlivé činnosti působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. U spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se tedy vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována. Postačí toliko konkludentní dohoda. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.

27. Z pohledu shora naznačených závěrů, byť tyto jsou procesní povahy, je třeba uvést, že ze skutkových zjištění soudů prvního stupně, ke kterým dospěl na základě provedeného dokazování, je nepochybné, že obviněný M. S. poskytnul obviněnému L. R. své osobní doklady, když tento obviněný následně založil na jméno spoluobviněného bankovní účet prostřednictvím online formuláře, přičemž spoluobviněný následně podepsal Rámcovou smlouvu, v důsledku čehož byl tento účet aktivován. Tuto smlouvu následně předal spoluobviněný S. obviněnému L. R., čímž tento získal přístupové údaje k účtu, čehož využil k tomu, že opakovaně požádal o úvěry, které ovšem bankou nebyly poskytnuty vzhledem ke skutečnosti, že spoluobviněný byl veden v registru dlužníků, když vzhledem k finanční situaci nebyli schopni obvinění tyto úvěry, pokud by byly poskytnuty vracet. Z popisu skutku je tedy zřejmé, že obvinění se popsaného jednání dopustili společným jednáním, když jejich jednotlivé kroky představovaly dílčí akty, které na sebe navazovaly a které ve svém souhrnu naplňovaly zvolenou skutkovou podstatu. Jinak vyjádřeno, právě jejich vzájemné jednání vedlo k naplnění všech znaků zvoleného přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, když byli nepochybně vedení společným úmyslem. Právně tedy jednání obviněných, aniž to soudy explicitně citací ustanovení § 23 tr. zákoníku (k tomu viz výše) vyjádřily, posoudily správně jako jednání spolupachatelů.

28. K další námitce vztahující se ke spolupachatelství, konkrétně že nebylo prokázáno, jak si měli obvinění rozdělit případně získané finanční prostředky, je třeba říci, že pro právní posouzení jednání u spolupachatelství není důležité následné rozdělení zisku mezi obviněné, ale důležitý je společný úmysl těchto osob spáchat daný trestný čin. Jinak vyjádřeno, to, že není zjištěno, jak přesně si pachatelé měli rozdělit finanční prostředky získané trestnou činnosti je v případě spolupachatelství nerozhodné a spolupachatele vždy odpovídají za celý způsobený následek. Je tomu tak proto, že základní zásadou spolupachatelství (úmyslného jednání dvou nebo více osob) je odpovědnost každého spolupachatele, jako by (celý) trestný čin spáchal sám. Proto soud nemusí ve svém rozhodnutí vymezovat, jakou výši škody měl způsobit ten či onen obviněný z pohledu případného rozdělení peněz získaných trestnou činností a nevyjádření této skutečnosti v popisu skutku nepředstavuje nějakou vadu skutku. Dovolací soud ve stručnosti ještě dodává, že z provedeného dokazování vyplývá, že obvinění se výslovně nedohodli na konkrétní výši půjčky, kterou chtěli podvodně vylákat, takže bylo plně v kompetenci obviněného L. R., jakou částku se pokusí trestnou činností získat, neboť to byl právě on, který, jak vyplývá z provedeného dokazování, o půjčky žádal, když případné přerozdělení podvodně získaných peněz a určení konkrétního obohacení každého z obviněných tak bylo pouze na vůli dovolatele.

29. Ve vztahu k nedostatečnému rozlišení osoby obviněného M. S. a osoby poškozeného M. S. je třeba opětovně říci, že ani tato námitka není způsobilá naplnit zvolený dovolací důvod, přičemž Nejvyšší soud nemůže ani v tomto směru dovolateli přisvědčit. Rozlišení osoby obviněného S. a osoby poškozeného S. je z rozsudku soudu prvního stupně zjevné. Předně je třeba akcentovat návětí rozsudku, když prvostupňový soud uvádí, že jednání pod bodem I. se dovolatel dopustil „společně s M. S., vůči kterému bylo rozhodnuto samostatným rozhodnutím“, přičemž následně v jednání pod bodem I. osobu tohoto obviněného konkretizuje, když uvádí „na jméno obžalovaného M. S., nar. XY, trvale bytem XY“. Osoba poškozeného M. S. je v jednání pod bodem II rovněž dostatečně konkretizována, když soud prvního stupně uvedl: „vydávajíc se za osobu poškozeného M. S., nar. XY, trvale bytem XY, avšak s pozměněným datem narození XY“. pokud soud následně v bodě II hovoří o poškozeném M. S., je zjevné, že se to týká osoby M. S., nar. XY (resp. XY), trvale bytem XY. Plně postačuje, že soud u této osoby uvedl osobní údaje pouze jednou (poškozeného tak dostatečně identifikoval), neboť opakování osobních údajů při každé zmínce o poškozeném M. S. by bylo nadbytečné, když je zjevné, kdo je tímto poškozeným M. S. myšlen.

30. Ve vztahu k námitce týkající se internetového připojení dovolací soud ve stručnosti odkazuje na náležité odůvodnění soudů nižších stupňů (viz bod 57. – 59. rozsudku soudu prvního stupně, bod 22. – 23., str. 12–13 usnesení soudu druhého stupně), ze kterých je zjevné, že dovolatel měl přístup k internetu na mobilním telefonu, přičemž i matka dovolatele potvrdila, že k internetu přístup měl. Je tak zcela nepochybné, že obviněný L. R. mohl uzavřít smlouvy prostřednictvím dálkového přístupu přes internet. Navíc se opětovně jedná o námitku do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.

31. Argumentace obviněného, že černé zápisníky byly získány neoprávněně porušením procesních předpisů, má procesní charakter, a proto nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. I přesto lze však připustit, že z pohledu práva na spravedlivý proces je třeba zvažovat relevanci těchto námitek, když podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu případné procesní pochybení by mohlo za jistých okolností naplňovat zvolený dovolací důvod. Bylo by tomu tak tehdy, pokud by procesní pochybení bylo takového rázu, že by mělo za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který by byl pro formulování skutkového stavu podstatný, a proto by takové procesní pochybení mohlo zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). O takovou situaci se ovšem v dané věci nejednalo.

32. Zde je nezbytné zdůraznit, že v dané věci není pochyb o tom, že černé zápisníky vydala svědkyně B. v místě svého bydliště Policii ČR podle § 78 odst. 1 tr. ř., přičemž je stěžejní, že do bytu svědkyně se Policie dostala na základně explicitního souhlasu svědkyně B. V souvislosti s vydáním věci je třeba uvést, že účelem vydání věci je zajištění věci důležité pro trestní řízení. Za takové věci je proto nutno považovat především listinné a věcné důkazy. Vydání takové věci se děje na podkladě výzvy, která má formu opatření, přičemž se nevyžaduje písemná forma výzvy, postačuje ústní výzva. O převzetí vydané věci mají policejní orgány povinnost sepsat protokol o převzetí věci podle § 78 odst. 5 tr. ř. V posuzovaném případě ovšem policejní orgán napsal pouze úřední záznam o předaných černých blocích ze dne 3. 8. 2018 (viz č. l. 471–472). Lze připustit, že takovýto postup policejního orgánu je určitým formálním pochybením, avšak lze mít za to, že toto pochybení nedosáhlo ústavně právní roviny, když i judikatura Ústavního soudu připouští, že případné nedostatky protokolu lze napravit např. výslechem osob, které se úkonu, kterého se protokol týká, účastnily (např. domovní prohlídky). Zde je nezbytné zdůraznit, že soud prvního stupně tuto vadu napravil, když v hlavním líčení k této skutečnosti vyslechl svědkyni B., která potvrdila, že po vstupu Policie do jejího bytu jí vydala dobrovolně věci, které si u ní nechal obviněný, tedy dva notesy. Tato její výpověď je pak v souladu s obsahem úředního záznamu, který byl sepsán Policií ČR dne 3. 8. 2018 (č. l. 471).

33. Pokud se týká skutečnosti, že policejní orgán vstoupil do bytu svědkyně bez příkazu k domoví prohlídce podle § 83 tr. ř., tak je třeba uvést, že z výpovědi svědkyně B. vyplývá, že policejní orgán do svého bytu pustila dobrovolně. Za takové situace policejní orgán ke vstupu do bytu svědkyně nepotřebovala příkaz k domovní prohlídce, když příkaz k domovní prohlídce je zajišťovacím úkonem, který umožňuje zásah do práv a základních svobod, které jsou zaručeny Ústavou, Listinou základních práv a svobod a vyhlášenými mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, kterými je česká republika vázána, přičemž orgán je oprávněn provést tento úkon po předchozí marné výzvě. Tedy za předpokladu, že výslechem osoby nedosáhnul dobrovolného vydání věci (viz přim. nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 376/14-1). Při použití tohoto zajišťovacího úkonu se uplatňuje princip přiměřenosti, ze kterého vyplývají dva požadavky – subsidiarity a minimalizace. Zajišťovací úkon je tak možné použít pouze, pokud nelze jeho účelu dosáhnout jinými prostředky bez zásahů do práv a svobod osob, a současně je možné je aplikovat pouze v nejnutnější možné míře.

34. Jak již bylo naznačeno, domovní prohlídka je konkrétně zajišťovacím úkonem, jež zasahuje do nedotknutelnosti obydlí. V posuzovaném případě je však třeba akcentovat, že k takovému zásahu nedošlo, neboť k domovní prohlídce bytu svědkyně nedošlo, tato Policii ČR do svého bytu pustila dobrovolně. Nejednalo se tedy o domovní prohlídku, a proto k tomuto vstupu Policie nepotřebovala odpovídající příkaz. Je tomu tak proto, že institut příkazu k domovní prohlídce podle § 82 a násl., jak již bylo naznačeno, má zajistit ochranu ústavně garantovaných práv zakotvených v čl. 12 odst. 1 Listiny, podle které bydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. V dané věci ovšem k zásahu do ústavně garantovaných práv svědkyně nedošlo, když tato vyjádřila se vstupem do svého obydlí souhlas, což nakonec odpovídá znění čl. 12 odst. 1 Listiny, které nedotknutelnost obydlí váže na nesouhlas toho, kdo v obydlí bydlí. Jinak vyjádřeno, policejní orgán do bytu svědkyně nevstupoval proti její vůli, nýbrž na základě jejího souhlasu, takže svědkyně se nebyla nucena podrobit vůli státu, když právě v takovém případě je k ochraně osoby, do jejichž ochrany domovní svobody je zasahováno, určen primárně institut příkazu k domovní prohlídce. V předmětné trestní věci tedy svědkyně nevydala věci v rámci domovní prohlídky v jejím bytě, nýbrž je dobrovolně vydala poté, co policejní orgán dobrovolně do svého bytu vpustila. Je tedy nutno konstatovat, že předmětné deníky orgány činné v trestním řízení nezískaly na základě donucení aktu státní moci, ale na základě vlastního rozhodnutí svědkyně. Byť to obviněný nenamítá, považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné uvést, že obviněný v bytě svědkyně v daném období již trvale nebydlel, tento trvale opustil, včetně věcí, které tam zanechal, a proto vstupem policejních orgánů do daného bytu nedošlo ani k porušení práva obviněného na nedotknutelnost obydlí.

35. Pokud dovolatel zpochybňuje své vlastnictví předmětných černých deníků, je to rovněž skutková námitka, která nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Přesto je nezbytné dodat, soud druhého stupně již adekvátně reagoval na obdobné výhrady obviněného, když v tomto směru i sám dokazování doplnil (viz bod 18. usnesení). Nadto je třeba uvést, že není pochyb o tom, že se jedná o deníky, které patřily obviněnému. Předně byly deníky zajištěny v bytě svědkyně B., se kterou obviněný v bytě dříve žil, přičemž svědkyně uvedla, že tyto deníky nejsou její, ale zbyly tam po dovolateli. Tyto deníky obsahují řadu poznámek, které se týkají projednávaných skutků, a současně v nich byly vloženy listiny, které byly vystaveny na jméno dovolatele, jenž užíval během svého pobytu v XY (R. P.). V tomto směru dovolací soud pro stručnost poznamenává, že obviněný nezpochybňuje, že v dané době vystupoval pod jménem R. P.

36. Ze všech shora rozvedených důvodů není jakékoli pozdější zpochybňování použitelnosti důkazu v podobě černých deníků v řízení před soudem namístě. Přestože Nejvyšší soud připouští jistá pochybení, při opatřování tohoto důkazu (nesepsání protokolu o vydání věci), tak toto pochybení orgánu činného v přípravném řízení při opatřování deníků považuje shodně s odvolacím soudem za zhojená postupem soudu prvního stupně (viz bod 18. usnesení odvolacího soudu). Na tomto místě je třeba opětovně dodat, že ne každé formálněprávní porušení předpisů dosahuje ústavněprávní roviny a má za následek, že pravomocné rozhodnutí nemůže obstát.

37. Obviněný rovněž namítá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů stojí na nezákonných důkazech, když soudy vycházely z quasirekognice P. O. Ch. Dovolatel tvrdí, že svědkyni O. Ch. byly s jeho fotografií předloženy fotografie v Čechách mediálně známých mužů, zpochybňuje tedy srovnávané subjekty provedené fotorekognice. Následně uvádí, že z prohlášení této svědkyně u hlavního líčení k jeho osobě nelze ničeho dovozovat, neboť se nejedná o žádný úkon upravený trestním řádem. Z argumentace obviněného je tedy zjevné, že má za to, že konstatování svědkyně P. O. Ch. během hlavního líčení, že „Ano, poznávám pana L. R.“ a „Ukázala jsem na Vás, protože jsem Vás poznala. Já jsem si jistá, že právě Vy jste ten, který si převzal balík. Poznala jsem Vás okamžitě i při rekognici.“ (viz č. l. 979), považuje obviněný za rekognici, s tím, že takovéto znovupoznání nesplňuje náležitosti § 104b tr. ř. o rekognici, neboť se nejednalo o poznávání mezi několika osobami. Obecně je třeba uvést, že argumentace obviněného má opět procesní charakter a jako taková nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. I přesto lze připustit, že z pohledu práva na spravedlivý proces je třeba zvažovat relevanci těchto námitek (viz bod 31. tohoto rozhodnutí).

38. Především je třeba uvést, že údajnou „rekognici“ obviněného při výslechu svědkyně O. Ch. během hlavního líčení nelze považovat za rekognici ve smyslu § 104b tr. ř., což ani soudy nižších stupňů netvrdí. Jedná se pouze o prohlášení svědkyně, že obviněného poznala. Nejednalo se o určení totožnosti obviněného v rámci rekognice. Obecně je možno uvést, že rekognice je zvláštní procesní úkon, který je upraven ustanovením § 104b tr. ř., přičemž její provedení je na místě, je-li pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. Dovolací soud na tomto místě akcentuje, že prohlášení svědkyně u hlavního líčení ohledně obviněného, nelze považovat za rekognici, což jak již bylo naznačeno, ani soudy nižších stupňů netvrdí, nýbrž se jedná o postup soudce v rámci dokazování před soudem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 395/2017). Jedná se tedy o součást výpovědi svědkyně. Ostatně v tomto směru se tzv. agnoskací náležité zabýval již odvolací soud v bodě 28. svého usnesení, když s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 395/2017 akcentoval, že nelze namítat ani její možné ovlivnění předchozí rekognicí, které se zúčastnila cca 2 roky před svým výslechem u soudu.

39. K námitce dovolatele týkající se otázky srovnávacích subjektů při rekognici, považuje Nejvyšší soud nezbytné uvést, že této námitce nelze přiznat žádnou relevanci, neboť srovnávané subjekty nejsou v České republice nijak známé (jak argumentuje dovolatel). K takovému závěru dospěl dovolací soud po zhlédnutí fotografií na č. l. 644, stejně jako po přečtení jmen subjektů uvedených na č. l. 641. V tomto směru je podstatné, že v přípravném řízení byla fotorekognice provedena v souladu s § 104b tr. ř., tedy že svědkyni byla fotografie obviněného ukázána spolu s nejméně třemi fotografiemi dalších osob, které se výrazně neodlišují od obviněného.

40. Na tomto místě se ještě sluší poznamenat, že soud prvního stupně skutečně pochybil, když řádně neprovedl fotorekognici, která se uskutečnila P. Ch. dne 22. 9. 2017, neboť k provedení takového důkazu nepostačuje potvrzení totožnosti poznávané osoby svědkem u hlavního líčení a předložení fotografií použitých k fotorekognici. Tuto vadu však odstranil soud druhého stupně během veřejného zasedání, když provedl důkaz fotorekognice včetně protokolu na č. l. 639-641 v souladu s ustanovením § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř.

41. Vzhledem k tomu, že podmínky pro průběh fotorekognice byly splněny, jakožto i vzhledem k tomu, že fotorekognice obviněného svědkyní P. O. Ch. byla soudem druhého stupně řádně provedena, rozhodně nelze tento důkaz považovat za nezákonný. Proto je vhodné poznamenat, že soud prvního stupně v bodě 56. svého rozsudku ani netvrdil, že by při posuzování skutku pod bodem III. vycházel z této rekognice, takže závěr o vině založil na dalších provedených důkazech. Je tedy nepochybné, že rozhodnutí soudů nestojí na nezákonných důkazech, nýbrž na velmi pečlivém hodnocení všech provedených důkazů, zejména v jejich vzájemném kontextu, nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný.

42. Stran námitky dovolatele, že by pro popsané jednání byla přiléhavější právní kvalifikace jeho jednání jako úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku, nezbývá dovolacímu soudu nic jiného než konstatovat, že se jedná o zcela nekonkrétní námitku, když obviněný neuvádí žádnou argumentaci, proč by taková právní kvalifikace posuzovaného jednání byla vhodnější. V tomto směru je třeba zdůraznit, že není úkolem Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet či dotvářet, neboť právně fundovanou argumentaci v rámci dovolacího řízení zajišťuje právě povinné zastoupení obviněného v tomto řízení obhájcem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017). Proto se touto námitkou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení nezabýval.

43. V souvislosti s námitkou dovolatele, že nebylo postaveno najisto, kdo měl být poškozeným subjektem, když nákup zboží měl být hrazen úvěrem od jiných společností, je předně třeba akcentovat, že i případné nesprávné uvedení poškozené osoby není dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když směřuje do skutkových zjištění. Následně je rovněž nutno uvést, že není zjevné, ke kterému jednání (jednání pod bodem I., II. nebo III.) se tato námitka vztahuje. Obecně však dovolací soud konstatuje, že soud prvního stupně ve výrokové části rozsudku označil za poškozené správně jednotlivé společnosti, a to v závislosti na tom, kterou společnost uvedl obviněný v omyl, a současně, na jejíž úkor se obohatil, resp. v případě jednání pod bodem I se zčásti pokusil obohatit.

44. Pokud obviněný poukazuje na skutečnost, že společnost Norabel s. r. o. se nároku na náhrady škody domáhala i po obviněném M. S., avšak k náhradě škody je povinován pouze on, pak je nezbytné zdůraznit, že pro skutek, kde je poškozenou společnost Norabel s.r.o., byl uznán vinným pouze dovolatel, nikoliv obviněný M. S. Navíc ani tato námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když obviněný nenamítá nesprávné hmotně právní posouzení skutku, nýbrž neexistenci výroku o povinnosti nahradit škodu ve vztahu k jiné osobě.

45. Přesto považuje dovolací soud za vhodné zmínit předpoklady k uložení povinnosti, aby obviněný nahradil škodu nebo nemajetkovou újmu nebo aby vydal bezdůvodné obohacení. Obžalovanému lze uložit povinnost nahradit poškozenému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem – za splnění těchto kumulativně stanovených předpokladů: a) soud rozhodl odsuzujícím rozsudkem, b) škoda nebo nemajetková újma byla způsobena, resp. bezdůvodné obohacení bylo získáno, v příčinné souvislosti s tím skutkem vykazujícím znaky trestného činu, jehož spácháním byl obžalovaný uznán vinným, c) o náhradě škody nebo nemajetkové újmy, resp. o vydání bezdůvodného obohacení, lze vzhledem k jejich povaze rozhodovat v adhezním řízení, d) uplatněný nárok poškozeného má podklad v příslušných hmotněprávních předpisech upravujících náhradu škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, přičemž v trestním řízení byla dostatečně prokázána výše tohoto nároku i odpovědnost obžalovaného za škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou spáchaným trestným činem, resp. za vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, e) není zde nějaká zákonná překážka, která brání rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy, resp. na vydání bezdůvodného obohacení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II., § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2835). Z uvedeného tak vyplývá, že soud prvního stupně mohl k povinnosti nahradit škodu poškozené společnosti Norabel s.r.o. zavázat pouze dovolatele, neboť pouze on byl pro skutek, kde je poškozenou tato společnost, uznán vinným.

46. Ve vztahu k argumentaci dovolatele týkající se odůvodnění výroku o trestu, konkrétně že Městský soud v Praze zmiňuje falšování podkladů, dokumentů či osobních dokladů obviněným, avšak pro toto nebyl obžalován, je třeba zhodnotit, že tato námitka stojí zcela mimo deklarovaný dovolací důvod. Bez ohledu na tuto skutečnost Nejvyšší soud uvádí, že zmínka odvolacího soudu ohledně falšování dokumentů obviněným souvisí pouze s hodnocením osoby obviněného v kontextu předešlých odsouzení a jeho chováním před spácháním nyní projednávané trestné činnosti. Městský soud tak hodnotil společenskou škodlivost jednání obviněného, z pohledu právem chráněného společenského zájmu, jakožto i z pohledu způsobu provedení trestné činnosti a osoby obviněného. Takový postup při posuzování druhu a výše trestu je přípustný.

47. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo obviněným dovozováno z toho, že v řízení předcházejícímu vydání rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo sice dovolání uplatněno právně relevantním způsobem, je ovšem zjevně neopodstatněné, když dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.

48. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. 10. 2020

JUDr. Marta Ondrušová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru