Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 1018/2020Usnesení NS ze dne 29.10.2020

HeslaPokus trestného činu
Ublížení na zdraví úmyslné
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1018.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 1018/2020-355

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2020 o dovolání obviněného J. L., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres XY, adresa pro doručování: XY, okres XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 27. 2. 2020 sp. zn. 6 To 16/2020, v trestní věci vedené Okresním soudem v Uherském Hradišti pod sp. zn. 18 T 5/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 19. 6. 2019 sp. zn. 18 T 5/2018 uznal obviněného J. L. vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 2. 11. 2016 kolem 15:45 hodin ve XY, okres Uherské Hradiště, Zlínský kraj, na ulici XY na chodbě prvního patra panelového domu č. XY proti A. V., nar. XY, sedícímu na botníku, z bezprostřední blízkosti stříkl obranný aerosolový pepřový sprej, kterým jmenovaného zasáhl do obličeje, v důsledku čehož poškozený utrpěl poranění očních spojivkových vaků, nosní sliznice včetně nosní přepážky a měkkého patra nosohltanu, které si vyžádalo lékařské ošetření a pracovní neschopnost do 16. 11. 2016, avšak poškozeného v obvyklém způsobu života citelně neomezilo.

Za to mu byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně mu byla podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. V souladu s § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným: Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 411 97 518, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, škodu ve výši 2.629 Kč, a poškozenému A. V., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 7.408 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 10.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený A. V., nar. XY, bytem XY, se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně na základě odvolání obviněného podaném proti rozsudku soudu prvního stupně svým rozsudkem ze dne 27. 2. 2020 sp. zn. 6 To 16/2020 podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o náhradě škody a náhradě nemajetkové újmy ohledně poškozeného A. V. Znovu pak rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. a uložil obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozenému A. V., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu ve výši 10.000 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy byl A. V. podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních a rovněž byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních i s nárokem na náhradu škody.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že odvolací soud se nezabýval námitkami uplatněnými v jeho odvolání, tedy že nebylo dostatečně prokázáno naplnění skutkové podstaty stíhaného přečinu. Nalézací soud vycházel v tzv. situaci tvrzení proti tvrzení jen z výpovědi poškozeného, nezohlednil výpověď obviněného a svědkyně I. K. Obviněný rovněž akcentoval neobjektivnost znaleckého posudku předloženého poškozeným, neboť obviněný použil pepřový sprej v sebeobraně. Nechtěl poškozeného zranit nebo mu ublížit na zdraví. Zjištěný následek v podobě poškození zraku poškozeného nemůže způsobit pepřový sprej, a nelze vyloučit, že je vyvolán v důsledku jeho zaměstnání svářeče. Nalézací soud zjištěný skutkový děj dostatečně neprokázal, druhostupňový soud měl proto vyhovět odvolání a rozsudek nalézacího soudu zrušit a obviněného zprostit obžaloby. V případě jakýchkoli pochybností bylo povinností soudu v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodnout ve prospěch dovolatele. Soud prvního stupně měl poškozeného s jeho nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť se touto otázkou zabývají specializované civilní soudy. Podle judikatury Nejvyššího soudu není zřejmé, zda se jedná o samostatný nárok poškozeného, případně zda tato tzv. nemajetková újma má být součástí trvalých následků. V závěru proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 27. 2. 2020 sp. zn. 6 To 16/2020, jakož i rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 19. 6. 2019 sp. zn. 18 T 5/2018 podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ve výrocích o vině a trestu zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud sám rozhodl po zrušení napadených rozhodnutí ve smyslu § 265m odst. 1 tr. ř. v intencích podaného dovolání.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného (§ 265h odst. 2 tr. ř.) ve stručnosti uvedl, že obviněný v něm vybočil z mezí uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož vychází z pozměněného a důkazně nepodloženého skutkového děje, který prezentuje způsobem, který výlučně odpovídá jeho záměru zdánlivě vylepšit své postavení, když tvrdí, že měl ve vztahu k poškozenému jednat v obraně. Jeho argumentace je tak založena na jiném skutkovém základě, ačkoli dokazování soudů lze podle státního zástupce označit za úplné ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. a odvolací soud se náležitě vypořádal i se všemi odvolacími námitkami obviněného. Zásada in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny, má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování bez důvodných pochybností, tedy má procesní charakter a týká se jen otázek skutkových. Jako taková není způsobilá naplnit obviněným zvolený či jiný dovolací důvod (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017 sp. zn. 3 Tdo 813/2017). Státní zástupce dále prohlásil, že obviněný ve vztahu k výroku o náhradě nemajetkové újmy žádnou relevantní námitku nevznesl, toliko stručně okomentoval své odvolací námitky, avšak v odvolání ani v jeho následných doplněních rovněž žádné bližší námitky v daném ohledu neuplatnil. Nelze se k nim proto blíže vyjádřit. Obecně pak konstatoval, že v souladu s § 228 odst. 1 tr. ř. soud uloží v rozsudku, pokud odsuzuje obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému nemajetkovou újmu, aby poškozenému nahradil nemajetkovou újmu v penězích. Jelikož poškozený tento svůj nárok uplatnil včas v souladu s § 43 odst. 3 tr. ř. a v trestním řízením byl i patřičně prokázán, soudy byly povinny poškozenému přiznat i odpovídající náhradu. Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska [viz § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 27. 2. 2020 sp. zn. 6 To 16/2020 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Obviněný pod argument nesprávného právního posouzení skutku podřadil výlučně výhrady směřující ke skutkovým zjištěním a provedenému dokazování, protože soudům vytýká způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, upozorňuje na domnělé rozpory vyplývající z výpovědi poškozeného na jedné straně a výpověďmi obviněného a svědkyně I. K. na straně druhé, zpochybňuje možný vznik poškození očí vlivem pepřového spreje, který užil vůči poškozenému, zpochybňuje i rozsah zranění poškozeného a způsob jeho prokázání neobjektivním znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství ze dne 8. 2. 2017 vypracovaným Doc. MUDr. Svatoplukem Loykou, CSc. (č. l. 30-42) k žádosti poškozeného, z něhož oba soudy vycházely při zjištění rozsahu ublížení na zdraví poškozeného. Obviněný tedy v dovolání pouze opakuje ryze skutkové námitky uplatněné již v předchozím řízení, ačkoli se s nimi soudy nižších stupňů již dříve dostatečně vypořádaly, a nemají tak žádného opodstatnění. Zároveň je třeba konstatovat, že předchozí soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů, jaké skutečnosti vzaly za prokázané, a rovněž náležitě vyvrátily obhajobu obviněného, že se toliko bránil nastříkáním pepřového spreje do obličeje poškozeného jeho možnému útoku. Výhrady týkající se údajného ignorování důkazů ve prospěch obviněného a porušení zásady in dubio pro reo, jíž obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku jen zmínil, aniž by její domnělé porušení dále blíže podpořil jakoukoli argumentací, taktéž nemohou bez dalšího naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný dále v rámci námitky o vadném posouzení náhrady nemajetkové újmy přiznané poškozenému A. V. nevznesl žádné relevantní argumenty, které by Nejvyšší soud mohl přezkoumat. Ve svém dovolání pouze uvedl, že náhradu nemajetkové újmy neměl odvolací soud poškozenému v trestním řízení přiznat, jelikož o tom mohl a měl rozhodnout pouze specializovaný civilní soud. K tomu je ale možné v obecné rovině zdůraznit, že rozhodnout o včas a řádně uplatněném nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 43 odst. 3 tr. ř., a event. obviněnému uložit v odsuzujícím rozsudku tomu odpovídající povinnost ji nahradit v penězích, je povinností soudu, kterou mu ukládá ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř., pokud odsuzuje obviněného za trestný čin, kterým ji poškozenému způsobil. Ve smyslu § 229 odst. 1 tr. ř. tak neučiní jen za předpokladu, že podle výsledků dokazování není pro vyslovení takové povinnosti podklad nebo pokud by bylo pro rozhodnutí o této povinnosti třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení. V takovém případě pak odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem. Učiní tak podle odstavce 2 téhož ustanovení rovněž ohledně zbytku nároku poškozeného, jestliže mu jej z jakéhokoli důvodu přizná jen zčásti, což se stalo i v nyní posuzovaném případě obviněného J. L. Z důvodu, že soud přiznal opodstatněnost nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy toliko do částky 10.0000 Kč, jelikož zbývající částku ve výši 12.910 Kč uplatnil poškozený opožděně až po zahájení dokazování, bylo rozhodnuto tak, jak vyplývá z konečného meritorního rozhodnutí nižších soudů. Pokud jde o samotné tvrzení obviněného, že podle judikatury Nejvyššího soudu není zřejmé, zda se jedná o samostatný nárok poškozeného, případně zda tato tzv. nemajetková újma má být součástí trvalých následků, tak není přezkoumatelné, protože z něj není patrné, co tím obviněný sleduje a čeho se vlastně domáhá. V této souvislosti též stojí za pozornost, že obviněný v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhuje zrušit napadená rozhodnutí toliko ve výrocích o vině a trestu, když kromě jiného namítá i domnělou nesprávnost ve výroku o náhradě nemajetkové újmy.

Na základě celkového posouzení podaného dovolání Nejvyšší soud uzavřel, že obviněný se jeho pojetím v rozsahu namítaného nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto je jen z těchto stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Přitom tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 10. 2020

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru